Moje články

Jste doma sami? Váš partner / partnerka odjel na dovolenou a vy máte problém se zvládáním základních domácích prací?
V tom případě tu jsem pro Vás!
Hospodyňkám můžu důkladně protáhnout všechna zrezlá potrubí, vyhnat pavouky a netopýry z temných zákoutí, zadělat na těsto, strčit do trouby krocana nebo i jinou drůbež,
hospodářům či sedlákům zvládám honit kohouty i kačery, zvedat těžké klády a promazat vrátka (specializuji se na ta zadní)
a Vašim dětičkám zahraju se svým roztodivným kašpárkem divadlo, na které do smrti nezapomenou.
Zaručená spokojenost! Tisíce děkovných dopisů!
V případě Vašeho zájmu mě kontaktujte na níže uvedené adrese.
Jack Harkness

je to asi na konci světa nebo možná uvnitř každého, to je úplně jedno, protože obojí je občas stejně nedosažitelné a hlavní je
ŽE VZDUCH TAM VONÍ JAKO STARÉ VZPOMÍNKY
a najednou cítíš, že se můžeš na kratičký okamžik dotknout dlaní nekonečné zdi vesmíru, ten otisk tam bude nějaký čas jiskřit a hřát tě
OBČAS SE TĚ NEPOZOROVANĚ DOTKNE A ZAŠIMRÁ
a to je přesně ta chvíle, kdy je ticho barevné a pojídá slova, je to tady a teď, kdy do sebe zuby zapadnou
Delirium umlkne.
„Vždyť to přece není potřeba říkat nahlas.“ A jeho smích je zvonivý a táhlý.

Crowleyho masožravky byly nejkrásnější a nejrozmazlenější květiny široko daleko. Crowley je zaléval (velice opatrně) svěcenou vodu, krmil vybranými mouchami, a jakmile zjistil, že jeho svěřenkyně mají i vytříbený hudební vkus, začal jim láskyplně broukat Bohemian Rhapsody.
Poslední dobou ale masožravky byly skleslé. Crowley zkusil změnu stravy i hudby. Bezvýsledně.
Jednou v noci vzbudil Crowleyho šramot a tiché šeptání. Vyplížil se z ložnice
(„…jen si dejte holky, je to dobré a nebudou z Vás vražedkyně…“)
a vytřeštil oči.
Azirafal klečel u květináčů. Všechny mouchy byly zachráněny v plastové krabičce. A masožravky se ofrňovaly nad sójovým masem, které jim anděl podstrkoval pinzetou.

Nedají Vám spát hrubky v internetových diskuzích? Usnuli jste v kině u 50 odstínů šedi (kam jste přišli omylem?) Rádi byste brutálně povraždili všechny autory selfie?
Zkrátka, připadáte si chytřejší než Vaše okolí?
Zkuste CEREBROCID.
Náš přípravek spolehlivě a nenásilně zničí polovinu Vašich mozkových buněk. Svět bude opět růžový.
Doslova.

Hospoda, do které ho Jack zatáhl, byla tmavá, nevětraná a shodou okolností z ní byl výhled na kostel svatého Jakuba.
Mluvil hlavně Jack. Jarka mu nevěřil ani slovo, ale než dopili první skleničku, nedokázal odtrhnout pohled od jeho rtů. Po druhé skleničce Jarka zjistil, že drží Jackovu ruku, aniž by věděl, kdy a jak se to stalo.
Venku se setmělo a vzduch kolem elektrizoval.
Někdy kolem jedenácté Doctora přestalo bavit čekání, odletěl s Tardis a překladatelské pole okolo Jacka a Jarky přestalo působit.
Ještě štěstí, že některé věci jsou univerzální. Jako třeba Jackův prst na Jarkových rtech a tiché „pššššt“.

Pátého ledna: Vaše dcera ztloukla Billa.
Sedmého ledna: Vaše dcera ztloukla Toma.
Osmého ledna: Vaše dcera ztloukla Billa do bezvědomí a pak s ním ztloukla Toma.
Dvanáctého ledna: Vaše dcera zesměšnila školního maskota. A pak ho ztloukla.
Třináctého ledna: Vaše dcera ztloukla suplujícího učitele, když se jí snažil zabránit v brutální vraždě třídního křečka.
Dvacátého ledna: Vaše dcera bere bohatým dětem svačiny a chudým je dává. Vážený pane, za třicet let učitelské praxe jsem s žádným šestiletým žákem neměl tolik práce jako s Vaší dcerou. Zvažte přestoupení na jinou školu.
Otec zaklapl žákovskou knížku.
„Xeno, Xeno, co z tebe vyroste...“

Učitel se začíná potit. Očima přejede třídu.
Třicet blonďatých hlav se nepohne.
„Proměnná je množina objektů, která umožňuje zcela abstraktní manipulaci s nimi.“
Třicet křiklavě rudých úst se pomalu otevře, němá jako nafukovací balóny.
Učitel si otře čelo. Vlastně si za to může sám. Každý, kdo se dobrovolně přihlásí jako učitel matematiky na školu pro Barbie, si za to může sám.
„Proměnná je x?“ zkusí to.
Bezvýsledně.
Povzdechne si.
„Vaše rtěnka je proměnná. Podzimní odstín je jiný než jarní. Ken je taky proměnná.“
Chápavé pokývaní hlav.
„Ale Vaše blond vlasy a růžové domečky, to je konstanta,“ zaúpí a podá výpověď.

O Duchu jazyka Vám můžu říct jen jedno - mezi námi antropomorfními personifikacemi je to ten nejzaprdlejší a nejbeznadějnější chlap ze všech.
Kdysi prý chodil tiše po světě a schovával dobrý příběhy pro všechny, kteří je chtěli hledat. To bylo tenkrát, kdy se pozemský knížky ještě daly číst.
Teď sedí ve starým houpacím křesle, shrbenej a unavenej. Lituje se a chlastá. Ten alkoholovej opar kolem něj řeže jako žiletka do zápěstí.
Když někdo napíše další upírskou ságu, vezme mu to kus duše. A při každém lovískuju vstane a zabije koťátko. Naštěstí mu prý diagnostikovali rakovinu a asi bude brzo po něm.

Princezna Mollinka byla nejkrásnější v celém království. Ohnivě rudé vlasy, vyboulená na správných místech… ehm.
O Mollinku se ucházeli tři princové. Mollinka řekla: „Vezmu si toho, kdo mi teď v zimě přinese mrkev.“
První princ, jmenoval se Lucius a byl to blonďatý křupan, donutil domácího skřítka, aby mrkev opatřil.
Druhý princ, Igor Karkarov, takový křivý podvodníček, mrkev vyčaroval, ale byla prohnilá.
Třetí princ, Artur, celkem pohledný vtipný mládenec, znal mudlovskou říši jménem Tesco, kde mrkev koupil. Mollince řekl, že ji vypěstoval ve sněhu.
A hádej, moje malá Ginny, koho si Mollinka nakonec vzala?
Tak dobrou noc a mamince ani muk.

Teď se nedívej.
Sněhurka líbezná, sama v přezdobeném zámeckém pokoji, rozhlédne se a potom si rychlým pohybem zakvedlá malíčkem v nose - a olízne jej. Princ o tom ví, je to jedna z těch maličkostí, kvůli kterým ji miluje, tak se taky nedívej.
Dáma na protějším chodníku s okousanými nehty a maličko rozmazanou řasenkou dostává facku od svého manžela. Lidé klopí hlavy jako uschlé slunečnice, tak se nedívej, taky se nedívej, vždyť to je přece jejich věc.
Kolovrat se točí, lidé se míjejí, ti druzí stárnou, zbyteční umírají a je to přece jejich věc.
Tak se taky nedívej.
Nikdo se nedívá.

Tak se stalo, že Azirafal vymyslel takové ty cedulky NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ. Nalepil je všude (i na raketoplány, vosí hnízda a všechny pěkné ženské - když spaly), ale výsledek nebyl dobrý.
„Lidé teď olizují namrzlé zábradlí, přechází na červenou a chovají hady, jen aby zjistili, co to udělá,“ mručel.
Crowley odlepil cedulku NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ z lahve červeného vína a naplnil dvě skleničky.
„Mně se to náhodou líbí,“ usmál se. „Hele, nebude ti vadit, když to nahlásím v pekle jako svůj vynález?“
„Pfffff!“
Crowleyho úsměv se rozšířil. Potom vzal jednu cedulku a nalepil ji Azirafalovi na čelo.
„Teď je to kompletní.“

Tak se tady zpovídám, že mám občas trochu strach.
Když jsem naposled nahlédl do duší lidí, našel jsem spoustu mantinelů a termínů. A obavy. Víc nic.
Ráno probouzím slunce ze setrvačnosti, večer ho ukládám spát a necítím se ohromen. Ani listy stromů mi nepřijdou tak uhrančivé, jako když jsem je na začátku věků maloval štětcem. A oceán je prostě jen velké množství vody.
A občas mám chuť vykřičet do světa, jak unavený a prastarý se cítím.
***
Bůh odložil zrcadlo, do kterého se sám sobě zpovídal.
Potom se nadechl a vymazal si veškeré vzpomínky. Už popáté za posledních pár let.
Úsměv.

Když tam vešli, pouliční lampa uprostřed lesa blikala jako diskokoule.
Potom jim cestu zastoupil obrovský mluvící lev a předvedl dokonalou imitaci Sex Pistols, doprovázeje se přitom na vlastní obarvené fousky.
Nemluvě o těch punkových nutriích. Nebo co to bylo. Prostě velké zubaté zvíře s čírem.
„Seru na systém, Bobrová,“ řekl nutrie chlap. „Seru na ledovou královnu.“
„Punk není mrtvý, Bobře,“ řekla nutrie ženská a urovnala si džínovou zástěru.
A potom zavládlo jaro a kytičky a ptáčci a dokonalý, všeobjímající mír.
***
Petr, Zuzana, Edmund a Lucka se v tom starém domě nejdříve nudili. Ale potom našli profesorovu velikou skříň s konopím.

Sluníčko svítí, ptáčci zpívají a
hopky hopky
Šmoulinka skáče po lese a trhá kytičky.
A najednou svíííííst!
Najdou ji s kudlou v zádech, na tvářičce výraz překvapení.
Druhý den svííííst!
Taťka Šmoula vypadá, jako by spal. Pokud si odmyslíte, že je obrovským nožem přibitý k vlastnímu plotu.
Že by Gargamel konečně vyhrál? Mezi Šmouly zavládne panika.
Třetí den svíííííst!
Koumák má rozbité brýle a nůž v zádech.
A pokračuje se.
Fešák umřel, Kutil umřel, Silák umřel, Slaboch umřel...
Gargamel tvrdí, že o ničem neví.
Šmoulové prchají.
***
Edward se, rudý jako rajčátko, přišourá k Belle.
„Sem ti, lásko, donesl šmoulovou zmrzlinu...“

Řekni, kde ty kachny jsou. Co se tady mohlo stát?
Řekni, kde ty kachny jsou. Kde mohou být...
Porouchal se internet. Nebo Voldy všechny sněd.
Kdo to kdy pochopí? Kdo to kdy pochopí...
A kde jsou komentíky? Co se asi mohlo stát?
A kde jsou komentíky? Kde mohou být...
Pročpak aspoň drobátko... nedocení drabblátko?
Kdopak mě pochopí? Kdopak mě pochopí...
Třeba jenom všichni spí. To se tady mohlo stát!
Třeba jenom všichni spí. Tak to má být!
Přestaň, srdce splašené. Večer se to dožene!
Jednou to pochopím! Jednou to pochopím...
Tak si ještě naposled přepočítej kachny a běž se učit...

Na svět přišel.
Křičel. Rostl. Těšil. Doufal.
Doufal.
Doufal.
Dopis dostal. Jásal. Balil. Očekával.
A vlak pouštěl dým.
Tři potkal. Obdivoval. Uctíval. Zbožňoval. Podlézal. Vychvaloval. Vnucoval. Záviděl.
Záviděl.
Záviděl.
A oni ho nedoceňovali.
Vlkodlaka odhalil. Jásal. Nebyl nejhorší.
Chlácholil. Naučil. Přeměňoval.
A čas plynul.
Málo mluvil. Hodně poslouchal.
Poslouchal a pamatoval.
Pozoroval je. Myslel na ně. Miloval je. Nenáviděl je.
Rozmýšlel.
Rozhodl.
Zradil. Musel.
Musel.
Musel.
A dvanáct let jako krysa. Stály za to.
Zjistil. Chřadl. Utekl.
Pomohl mu povstat.
Voldemort nikdy nepoděkoval.
Utíkal. Schovával. Strádal.
Litoval.
Sebe litoval.
Na konci svého života zaváhal, když měl zabít. Aspoň že tak.

„Já ti dám, ty obšourníku, že prej se maj sliby plnit o Vánocích.
Za prvé je slib poskytnutí sexu proti dobrým mravům. (§ 545 občanského zákoníku)
Za druhé... vždyť se podívej, jak jsi ošklivý! Je přece jasné, že jsem to myslela v žertu. (§ 552 občanského zákoníku)
Nehledě na to, že využití bezbrannosti k pohlavnímu styku je de facto znásilnění. (§ 185 trestního zákoníku) A kdoví, jestli to nebyl i sexuální nátlak. (§ 186 trestního zákoníku)
Tak si dej odchod, chlapče, než podám trestní oznámení. (§ 59 trestního řádu)"
No a je to jasné... pomyslel si smutně Bůh a přidal právničky na seznam ohrožených druhů.

Některé večery
(když vzduch voní bouřkou a hlínou a vadnoucími šeříky)
cítí Azirafal zvláštní tetelící a bolavé cosi mezi hrudníkem a tím místem, kde mívají smrtelníci pupík.
V ty chvíle většinou jen tak zírá na hvězdy, potom vstane a začne hledat kousky nebe.
Hledá kousky nebe v upištěných chorálech, hlasitém předčítání Bible, pálení kadidla, varhanách a chválení jména Božího. A když má náladu, střihne si Zdrávas Maria v patnácti světových jazycích.
A svět je hned hezčí.
Ne, že by byl takový fanoušek nebe.
Jen se mu prostě docela dost líbí ta roztomilá vráska, která Crowleymu vyskočí na čele, když sakruje.

Wee-wees je mistryní atmosféry, takže mi díky ní běhal letos mráz o zádech hned několikrát. Ale úplně nejvíc mě dostalo drabblátko Mut, kde vtip a smutno tvoří dokonalý koktejl.
Do tohoto výběru by také měla patřit celé série o Zababovi od Arengil. Jako příklad za všechny dávám Šerou brázdu 7 - V zrcadle.
Zbytečný od Amaranty je naopak čistě syrově smutné drabble, které mě donutilo se zamyslet.
Nové šaty od Erys jsem poprvé málem přeskočila jako "další drabble o fiflenách". Naštěstí se tak nestalo, je to podle mě jeden z nejsilnějších letošních DMD počinů.
Blueberry Lady ve svém drabbleti V kraji divů naopak předestřela takové opravdové smutno, které se může stát komukoliv z nás, když si nedáme pozor.
Krajina nevědění od striggy je krásná a kachnami nedoceněná věcička, která mi přinesla zábavu i poučení :).
Skřivánka od Terdy znáte asi všichni. V části Přístav na druhé straně popsala smrt tak neskutečně autenticky, že jsem měla pocit, ako bych tam také byla.
A podobný případ - Gomora od Kytky.
Mrtvej vlak od Kašpara Lena Myslitele si naopak smrt skoro hýčká.
A také v Zahradníkovi od Vatoze (doufám, že to neskloňuju úplně blbě) je tolik milého smutna, že vás prostě dostane.

Bezhlavě se zamilovat je vždycky zdraví škodlivé. Když jsem si tohle drabblátko od Šmeldy přečetla, došlo mi, že letos bude dobrý ročník :).
Champbaccovo jméno ještě pořád nezvládnu napsat správně zpaměti. A přitom, chlapec, napsal tolik hezkých věcí. Vybírala jsem dlouho, kandidátů bylo hodně, ale nakonec zvítězil Princ a priority.
Rýmovačky od Skřítěte mi zvledly náladu vždy a všude. Opět jsem dlouho váhala jaké vybrat, ale nakonec příklad za všechny - Balada fyzikářská. Hlavně proto, že podobný pán mě učil taky.
Julie mě sice nejčastěji dostává nápady a stylem psaní, ale její Inventura hrůzy mě zvládla taky rozesmát.
Špouchavé rýpnutí modré planety od Carmen mám na svém soukromém letošním žebříčku vtipností asi na první příčce :).
Pohádky od se.id by zasloužily vlastní kapitolu. Tak jen za všechny zmíním Stručné pojednání o velikosti a kráse.
Drabblátko Jako Elvis od Nightie jsem měla nutkání zařadit ještě minimálně do dvou svých dalších výběrů. Místa je málo, takže nakonec je jen zde, ale líbilo se mi moc.
Ebženka prostě pohádky umí. Věc cti mi asi navždy změní pohled na Boba a Bobka.
Tyto Alba dokázal(a?) :) nastrkat do bajky O paví korunce černý humor, problémy lidstva, poučení... a ještě ke všemu je to fakt dobře napsané :).
No a na závěr jeden Bender. Mám pro toho sprostého plechovce slabost a Galadion jej umí vystihnout dokonale. Robotí krása.

Ještě pořád existují místa, kudy protéká čas pomalý, hustý a ulepený jako med. Realita tam má krátké ruce a nejistý hlas.
Koralína ta místa pozná okamžitě. Proto ve svých pětadvaceti začne pracovat v knihovně na předměstí, kde ještě pořád mají papírové průkazky a kde vzduch voní kuličkami proti molům.
Vchod do Druhého města objeví hned druhý den v regálu naučné literatury. Se zavřenýma očima přejíždí rukou po knihách a nepodívá se, ani když se jejich hřbety začnou vlnit jako hladina moře. Realita zasténá a prohne se.
Koralína se už dávno nebojí. Ví, že Druhé město žije v každém z nás.

Ve vesmíru byl poprvé a měl z toho poněkud rozporuplné pocity.
Na kolektiv si nemohl stěžovat. Američané byli milí a snažili se ho povzbudit.
Ale potom se podíval z okýnka a zjistil, že nekonečno je prostě až moc obrovské a ta modrozelená tečka plave uprostřed černého nic a vypadá tak zranitelně...
Cítil, jak mu hluboký a prastarý dech vesmíru proniká pod kůži.
V krku ho pálilo horké bolavé cosi.
„Kdepak je asi moje hromádka...“ zašeptal.
Kosmonaut ho chytil do dlaní. „To nic, každému se občas stýská, maličký.“
A první plyšový krtek v kosmu měl čumáček přitisknutý ke sklu a plakal.

Malý princ se růže ujal, protože mu jí bylo líto. Byla roztřesená a maličká, jen pár umolousaných zelených lístků.
Zvykl si ji každý den zalévat. Byla na něm tak závislá.
„Ničeho se neboj, rostlinko,“ říkával. „Ochráním tě.“
Jenže rostlinka vyrostla do krásy. Jednoho rána na Prince shlížel načančaný rudý květ.
„Rostlinko?“ vydechl.
„Jsem růže, pane,“ řekla pyšně.
„Jsi krásná.“
„Asi by bylo vhodnější, pane, kdybychom si vykali. Já totiž kvetu pro potěchu planet, hvězd a celého vesmíru.“
Malý princ položil konvičku a odšoural se na druhou stranu planety.
„Tak by mě zajímalo,“ zašeptal smutně, „jestli někdy pokveteš i pro mě...“

„Autorský blok je pěkná sviňárna,“ zaúpí Steven Moffat. „Co teď?“
„Hmmm... co třeba zabít Roryho?“
„Zabít? Není to trochu málo?“
„A co jiného, Stevene? To ho jako máme zabít ve snovém světě, potom ho nechat probrat, potom ho znovu zabít... a třeba ještě by ho mohla pohltit trhlina v časoprostoru a vymazat z historie, co? Hahaha! Jo a pak by se mohl probrat jako plastový římský voják a dva tisíce let hlídat Amy. To by byl gól! A nakonec ho přenesem do minulosti a necháme zemřít na sešlost věkem. To by ale byla kravina!“
„Diktuj pomaleji, nestíhám...“
„Cooo? Stevene! Stevene!!!“

"Míííp!" udělalo bubátko a zakyselilo se.
"No co je, Žmuchlíku? Vždyť je to jen deka..."
Zuzana nebyla mstivá. Ale když ji kvůli "ehm... víte, drahoušku... máte trochu nekonvenční přístup..." vyhodili už z třetího místa guvernantky, rozhodla se k problematice přistoupit z druhé strany.
A otevřela si školku pro bubátka se zaměřením na moderní výchovu.
Dnešní lekce zněla: "Když se nebudete bát deky, můžete strašit mnohem efektivněji!"
Bubátko znovu zapípalo a upřelo na Zuzanu svoje obrovské oči.
"Tohle na mě nezkoušej... No dobrá, tak spolu, ano?"
Bubátko se k ní přivinulo.
"Raz, dva tři!"
A přetáhla přes oba deku s králíčky.

Počkala, až budou všichni pryč z domu. Nesmáli by se jí. Ale jejich utěšování ji poslední dobou bolelo ještě víc.
Vážený pane,
píšu Vám, protože ty hodiny od Vaší firmy se asi porouchaly.
Vysmrkala se.
Už týden ukazují, že jsme já, manžel i děti ve smrtelném nebezpečí, a to přece není pravda, že? Ty hrozné věci se dějí jen ve městech...
Počkala, až se jí přestane třepat ruka.
Občas se podívám na ciferník a pláču a nejde to zastavit. Jednou jsem přes něj přehodila utěrku, abych to neviděla, ale manžel ji sundal...
Nakonec Molly dopis zmačkala a hodila do krbu.

I plakali jsme nad smrtí Vysavce. Brzy však slzy zkratovaly mnohým z nás obvody, pročež jsme pro jistotu plakat přestali.
Vysavec byl zpopelněn i s celou kuchyní. Domnívali jsme se, že tak uctíme vůdce... navíc už tam dost smrděly zbytky jídla.
Leč potom zavládla dekadence v našich jednotkách.
Vrčeli jsme na sebe, tahali se za šňůry. Jen vibrátor, listotvav si v Kamasútře, spokojeně vrněl.
Náhle někdo zabouchal na dveře.
„Kdo tam?“ otázal se telefon.
„Jsme levné spotřebiče z Číny a tímto se ujímáme vašeho bytu!“
„Jsou jich tisíce,“ vzlyklo kukátko.
Měli jsme jedinou možnost.
Zapojili mikrovlnku, aby se ujala vedení.

Na kraji paseky rostla bříza. Taková nijaká, ani pořádný stín, kde by se lidé mohli schovat, neuměla. A ve větru se třepala jako šílená.
Ale jak se naparovala! Nejbělejší bříza z okolí!
Jednoho dne vedle břízy vyrostl břečťan.
„To je krásná bříza,“ řekl si a obtočil ji jako had.
„Běž pryč,“ řekla bříza. „Škrtíš mě, dusíš mě, ničíš mi myšlenky.“
„Jsem nesmrtelný,“ zasmál se a zapustil kořínky hluboko do dřeva. Brzy už nikdo nepoznal, kde je břečťan a kde bříza – ošklivá, zelená, strašidelná.
Jenže potom začalo pršet.
Břečťan roztáhl listy a chránil břízu před větrem a deštěm.
„Děkuju,“ špitla bříza.

Ještě pořád existují místa, kudy protéká čas pomalý, hustý a ulepený jako med. Realita tam má krátké ruce a nejistý hlas.
Koralína ta místa pozná okamžitě. Proto ve svých pětadvaceti začne pracovat v knihovně na předměstí, kde ještě pořád mají papírové průkazky a kde vzduch voní kuličkami proti molům.
Vchod do Druhého města objeví hned druhý den v regálu naučné literatury. Se zavřenýma očima přejíždí rukou po knihách a nepodívá se, ani když se jejich hřbety začnou vlnit jako hladina moře. Realita zasténá a prohne se.
Koralína se už dávno nebojí. Ví, že Druhé město žije v každém z nás.

Voldemort se zahihňal a znělo to, jako když se přetrhne had. Právě mu došel další vzkaz od jeho neznámé ctitelky.
Byla něco extra. Řekla mu, že je blondýnka. Blondýnka Rose. Představoval si, že vypadá trochu jako Lucius – jen s prsama.
Znovu se zahihňal. Tentokrát poťouchle.
Svěřil se jí, že lidé kolem něj často umírají.
Odvětila, že má ráda smrt.
Přiznal se, že bydlí s obrovským hadem.
Ona prý zase s pterodaktylem.
Nakonec jí navrhl, aby ho oslovovala „Pán Zla.“
A ona – už nikdy neodpověděla.
Voldemort plakal.
*
„Pán Zla?“ zvolal šokovaně Jack Harkness. „Chtěl jsem konečně sbalit Pána Času. Zatracená dyslexie!“

Na kraji vesmíru stojí škola. Od nedohledna k nedohlednu. Říká se, že zná všechno a taky že je starší než první civilizace... ale to je přece nesmysl, že? Kdo by ji postavil?
Objevili jsme ji náhodou a byla plně zařízená. Tak jsme do ní poslali několik pokusných dětí a výsledek byl úžasný. Škola je učila sama, víte? Děti se vrátily se zamženým pohledem a ODPOVĚĎMI.
Tak jsme tam poslali všechny děti ve vesmíru. Škola je objímá, pečuje o ně a vypráví jim příběhy. Jako by byla živá... to je ale nesmysl, že? Kdyby byla živá, musela by přece něco jíst...

Když bylo Petrovi patnáct, nasedl místo do bradavického expresu do vlaku na vedlejší koleji. Za umolousaným Londýnem se zvedl oblak smogu a okolní svět byl barevnější a měkčí. Petr ho pozoroval s nosem přitisknutým na sklo a roztřepotanou zlatonkou u srdce.
Za Manchesterem se koupaly v odpoledním slunci kopce tak maličké, že by je mohl vzít do natažené dlaně. Otevřel okno a nechal voňavý konejšivý vzduch, aby mu hladil tváře.
Někde u Carlisle cítil obrovsky krásné a nepojmenovatelné cosi a potom ho vlak uklokotal ke spaní.
Druhý den odletaxoval do Bradavic a nesnažil se přesvědčit kluky, aby se mu nesmáli.

Na tom místě byla absolutní tma.
„Haló? Je tu někdo?“
Slepé šátrání.
„Kde jste? Nechtěl bych vám...“
„Auuu! Surovče!“
„... šlápnout na...?“
„Na ruku!“
„Omlouvám se. Že je tu ale pěkně těsně, co?“
„Hmmmm...“
„Jmenuju se Paklíč. Bořivoj Paklíč. Ještě před pár minutami jsem býval zámečník.“
„Já jsem Vodomila Pokorná. Než jsem se dostala sem, uklízela jsem u těch střelených mágů na Neviditelné univerzitě.“
„Jak dlouho tu jste?“ Jedna ruka se pomalu a nenápadně sunula do tmy.
„Příliš dlouho.“ Druhá ruka ji opatrně chytila.
*
Zavazadlo se zazubilo.
Právě zjistilo, že když předstírá, že se nemůže otevřít, dostane k obědu chutného zámečníka.

„Frede, do mé kanceláře! Je čas na P.I.F.K.A.,“ houkl Elánius.
Tračník zafuněl dovnitř s provinilým výrazem. Angua s Karotkou po něm vrhli tázavé pohledy, které se ovšem jen odrazily od zavírajících se dveří.
„P.I.F.K.A.? No... P znamená určitě pochvalu... nebo poradu...“ uvažoval Karotka, čímž vyčerpal svoji zásobu představivosti na celý rok.
„Co třeba Přines, Idiote, Formulář do KArtotéky?“ ušklíbla se Angua.
„Tak to určitě není!“
„Nebo Prozkoumáme Intimně a Fyzicky své Krásné Aná...“ zbytek se ztratil v jejím hihňání.
„Ananasy?“ nechápal Karotka.
*
Za dveřmi Elánius s Tračníkem zbožně hleděli na dvě orosené lahve. Potom Elánius pivka otevřel. Bože, ta zasyčela!

Ještě vzpomínám na tu noc, kdy jsem si utkala křehký svět z vrtošivých tónů klavíru, ohmataných listů knih a vůně posekané trávy. A potom jsem jej hýčkala a ukazovala každému, kdo se uměl dívat. Tiše a z dálky, aby se nerozsypal.
Ještě vzpomínám na ten den, kdy můj svět popraskal jako tenký led, a já slyšela, jak křičí, cítila jeho bolest a nemohla dělat vůbec nic. A potom jsem třesoucíma rukama lovila ze studené vody střepy a snažila se z nich postavit lepší budoucnost.
Ještě vzpomínám na ten večer, kdy všichni na břehu křičeli „plav“, ale nikdo mi nepomohl sbírat.

Vždycky ke mně příběhy přicházely jen tak. Nemusela jsem je oprašovat štětečkem jako archeolog – prostě zaťukaly a já je pustila dál.
V patnácti mě na autobusové zastávce napadla rodinka žlutých upírů žijících ve Winterfieldu. Řekla jsem o ní chlápkovi, který seděl vedle. Jmenoval se Mall, Matt nebo tak nějak. Moc ho to zajímalo.
Později na mě ve vlaku někde mezi Manchesterem a Londýnem vyskočil obličej brýlatého černovlasého upíra, který uměl kouzlit. Vyprávěla jsem to jedné smutné zrzce naproti. A taky jí dala svačinu.
Tento nápad je ale nejlepší. O upírech a velké lásce. Říkám si: Stephanie, tohle si napíšeš sama.