Tímto hlásím, že mám bingo! S tématy 1, 19, 20, 21, 40.
Prý že je cestování lék na chmury a zlomené srdce. Prý mediteránský vzduch umí pravé divy. Koktejly, slunce, něžné vlnky, delfíni.
Melvíla se zařekla, že už nikdy nedá na nikoho, kdo používá výrazy jako „mediteránský“.
Zpětně litovala, že to neobrátila už u Děčína.
A nejvíc ze všeho, hned po rozhodnutí vyrazit na plavbu a vrazit do ní peníze, co jí ještě zbyly po rozvodu, litovala sebe.
Protože pro ni personál lodi už zaručeně měl nějakou přezdívku. Začala spolu s ostatními cestujícími jako anonymní číslo kabiny, ale rychle se vypracovala.
Seděla na lehátku pod slunečníkem, kam ji umístili, a zírala na pevný bod.
Jakmile zavřela oči a nehypnotizovala pevný bod, náhodní kolemjdoucí jí radili, ať si ho rychle najde.
Sama sebe obdařila přezdívkou Zvratka. Ale připadalo jí to nefér vůči skoro stejnojmenné řece.
Před chvílí se u ní zastavil Becassino, kterému tak nějak připadla na zodpovědnost poté, co zachránil situaci a při druhém dni plavby po rozhodně neněžných vlnách Melvíle narychlo vrazil do náruče vydlabaný ananas, v němž obvykle u baru podávali piña coladu.
Zkontroloval ji, jestli žije, nespadla přes zábradlí, neutopila se zoufalstvím v už vlastním kyblíku, v němž za šťastnějších okolností podávali šampaňské obsypané kostkami ledu.
Melvíla musela uznat, že tahle loď byla daleko víc nóbl, než čekala.
Už po nástupu zaslechla víc titulů než za celý život.
Hrabata si tu podávala dveře s bankéři a generály.
A děly se tu podivné věci.
Melvíla se snažila soustředit i na jiné věci než na svůj nepřátelský žaludek a většinou byla tak ochablá, že se jen nerada přemisťovala. Skrz celkovou sinalost navíc splývala s bílou zdí lodi, takže když nebyl na obzoru vhodný pevný bod, zírala na lidi.
Nebo je poslouchala zpod příkrovu přehozu.
Místy měla pocit, že už halucinuje.
Například když se Becassino odebral vysypat její kbelík na led a odešel zřetelně na levobok, jen aby se doslova v okamžiku objevil na pravoboku.
Melvíla to připsala na vrub odpadání únavou. Navzdory teplému podnebí se třásla. Malátně si povytáhla přehoz.
Pár kroků od ní se hádal mladý pár. Nějací seveřané. Melvíla jim moc nerozuměla, ale vzdáleně měla dojem, že padlo cosi jako „klóster“. Žena rozrušeně odklapala a muž si nějaký čas po odchodu své společnice něco drmolil. Dlouho.
Melvíla jen protestně zabručela. Na konec vysmahl i on.
Připadala si jako mumie v nejlepším, přestože se neodvažovala pohnout.
Musela usnout, protože na ni kráplo. Zamžourala na slunečník a pak si troufla zvednout hlavu. Kousek od levého ramene zaměřila pohyb. Zaostřila na elegantně vyhlížejícího prošedivělého muže, asi některého z těch modrokrevců, případně sňatkového podvodníka. Uhlazoval si sako a omluvně se na ni usmál. „Promiňte,“ omlouval se s lehkým přízvukem, „myslel jsem, že jste moje žena.“
Melvíla, královna konverzace, odvětila: „Hm-eum.“
„Nenechte se rušit,“ dodal muž spěšně a obrátil se k odchodu.
Melvíla si prohrábla vlasy. Prameny na spánku měla mokré.
Divné.
Nebylo to první divné a „Hm“ téhle výpravy.
Stejným citoslovcem zhodnotila i včerejší střetnutí se členem orchestru. Becassino ji zrovna vlekl do kajuty, když do klavírníka… tedy, pianisty (ztrátu obsahu žaludku provázela ztráta slovní zásoby) vrazila. V oblasti mladíkovy hrudi se odehrálo něco nečekaného – měkce pružného. Podobná výjimečná situace musela postihnout také jeho hlasivky, protože vyjekl skoro mezzosopránem.
Melvíla si přitiskla ruku na ústa, pianista na knír a spěšně se odporoučel.
Než došli k její 214, z kajuty o tři dveře dál, tedy muselo jít o 208, jak Melvíla vydedukoval ve svém prášky zmámeném stavu, vyhlédla žena: „Doneste nám čisté ručníky, dezinfekci a obvaz. Manžel se… pořezal při holení.“
„Jistě. Okamžik prosím. Paní je nevolno.“
„Pospěšte si,“ řekla mu žena rázně.
„Honorace,“ vysvětlil Melvíle šeptem Becassino. „Na těch vtipech o Skotech něco bude. Když si radši zaplatí kabinu ve dvojce, aby ušetřili.“
„Hm,“ zaskučela přidušeně Melvíla a Becassino ji spěšně prostrčil dveřmi kajuty, načež ji obložil mokrými hadrami, prášky a nádobami.
„brou noc,“ řekla mu Melvíla. „Nemáte vjče?“
„Radši vám přinesu suchý toust a banány,“ odvětil věrný Becassino.
Z tanečního sálu se až do nitra lodi nesly tlumené tóny písně, drze provokativně o ztracené lásce. „… když zrádní jsou, tak ať si jdou, však se zas zpátky vráááátíííí. Však dívka ta, s níž chtěli živím plout, nebude dáááávno k mááání.“
Melvíla do toho naprázdno dávila.
Becassino ji diskrétně zapřel odpadkový koš a odběhl pro nejbližší nádobu.
Melvíla usoudila, že jí stejně dobře poslouží i květináč palmy, která přispívala k diskrétnímu krytí.
Zkroušeně se nahnula nad odpadkový koš a pak v ohybu pokračovala, až si jogínsky nahlédla pod paží. Podlaha krytá vínovým kobercem se jí taky vysmívala – od nástupu na „plavbu snů“ nepožila kapku alkoholu a přitom následky zcela odpovídaly.
Zamžourala a zaostřila. „Hm,“ vydala ze sebe a odpotácela se do středu chodby. Vzhledem k rozměrům lodních koridorů to vyžadovalo tak dva kroky.
To, co považovala za pohozenou listinu nebo toaletní papír, byl ve skutečnosti šátek.
Velmi elegantní a krajkový, když se na něj zaměřila zblízka. Pak se zhoupla loď i žaludek a Melvíla si šátek přitiskla na rty.
Vtom podlahu před ní dopadl stín.
„S dovolením,“ řekl jí s úsměvem chlapík, kterého si matně spojila se snědým gentlemanem. „Doručím ho majitelce.“ To si spojila s gentlemanovou bledou dámou.
A něco v chlapíkovi výrazu a teď už i něco na šátku ji přimělo zavrtět hlavou. Mlčky se ho snažila přesvědčit, že šátek v tomhle stavu opravdu nechce.
„Dejte mi ho prosím,“ trval na svém a vykročil k ní.
„Mám ho!“ ozval se za ní hlas.
V tu chvíli by Becassina nejraději zlíbala, ale jemu by se to asi nelíbilo.
Chlapík ustoupil, vrhl na ně oba nevraživý pohled a odporoučel se.
Becassino jí vrazil kbelík do náruč právě včas.
„Něco se chystá,“ sdělila Becassinovi.
„Ano, na obzoru je bouře. Barometr vyvádí jako divý. Musíme vás uložit. Sestry se o vás postarají.“
Melvíla si větší nepřízeň oceánu už nedokázala představit.
Nechala se nasměrovat k lůžku a ochotně na něj klesla. Za jiných okolností, ve filmu či harlekýnce, by se tato scéna odvíjela jinak, než tím, že ji Becassino přikryl dekou a přistavil jí kbelík k hlavě postele.
Potom otevřel okno. „Jen na chvilku, než se spustí déšť. Hned jsem zpátky.“
Hned přece jen trvalo. Protože pěvce vystřídal nějaký stand-up a k Melvíle doléhalo „jářku“, „kmotře“ a vzdálené burácení hromu.
Někdo proběhl chodbou.
Pak ve vedlejší kajutě zvolala jakási žena: „Zab Klaudia.“
Melvíla se s trhnutím probrala. Zdálo se jí to? Mžikání lamp ji rušilo, ale při dalším zákmitu světla k ní pronikl i vzduch prosycený ozónem.
Na při dalším blesku se nad ni sklonila žena v čepičce ošetřovatelky. „Buď zdráva,“ spustila na Melvílu s profesionálním úsměvem.
„Buď zdráva,“ přidaly se k ní další hlasy a Melvíla měla nejdřív dojem, že už vidí trojmo. Ale pak se zorientovala. Ošetřovatelky, a hned tři. Aspoň že každá spadala do jiné věkové kategorie, jinak by si Melvíla vážně myslela, že v důsledku nedostatku požité stravy, tedy skutečně požité a zpracované, jakož i v důsledku svého utrpení halucinuje.
„Vdovství ti půjde k duhu,“ pokračovala ošetřovatelka.
„Já nejsem…“ bránila se Melvíla.
„Avšak budeš.“
„Osudu kolesa rozbíhají svou hru.“
„A teď ti změřím teplotu.“
„Tenhle prášek spolkni,“ pokračovala nejmladší sestra v tykání.
„C-co je to?“ vypadlo z Melvíly.
„Mločí oko, kozí pysk.“
„Prášek proti nevolnosti. Australská provenience. V jiných zemích ho nedovolí prodávat, ale postaví tě na nohy.“
„Ale tohle je medika-mediteránská plavba.“
„A loď i tento prášek povedou tě vstříc slávě.“
„Pro začátek by mi stačilo přestat vrhat,“ namítla Melvíla.
„Vrhni se vstříc svému údělu. Štěstěna přeje připraveným.“
„A Hekaté.“
„Tedy, jako že Hekaté přeje připraveným, ne Štěstěna Hekaté,“ upřesnila prostřední čarodějnice, a když Melvíla chtěla něco namítnout, nemilosrdně jí vlila sklenku vody i s práškem do útrob.
Melvíla ještě zachytila jejich „Buď zdráva, buď zdráva, buď zdráva“ při odchodu a se zamumláním „A vy mně taky“ upadla do milosrdného kómatu.
Výrazně by jí v něm pomohlo, kdyby zase kdosi nedusal přímo jí nad hlavou a nedožadoval se záchranného člunu. „Toť pomsta boží. Za to, že jsem bratra připravil o vše.“
Do toho někdo spustil: „Duj větře! Vám krutost nevyčítám, živlové!“
„Pane, tohle je můj výstup!“
„Nedělejte hluku, nedělejte hluku! Zastřete opony!“
Melvíla, která se převalovala zboku na bok, občas nadskočila na lůžku, si pomyslela: „Vaše starosti bych chtěla mít.“
Pak se opět propadla do milosrdné mlhy a běsnivější živly ponechala těm rozhádáným strejcům na palubě.
Věrný Becassino, či jeho dvojče, sem musel mezitím přijít a zavřít okno, protože na ni nedopadaly spršky zdivočelé vody.
„Jsem tuleň,“ říkala si Melvíla v bujarém osvětlení blesků, „někdo sem přišel a proměnil mě v tuleňa.“
Její gramatika i koordinace svalů se odebraly někam do kopru.
Měla podivný pocit, že sestry měly možná pravdu a její úděl se mění.
A taky že měla radši jet na tu výletní plavbu po Nilu.
Ráno přineslo potrhané markýzy a jednoho probodnutého monarchu či polomonarchu. Melvíla, které se podařilo za pomoci Becassina (nebo jeho dvojčete?), vyjít na čerstvý vzduch pozorovala, jak tělo oběti spočívající na terase sloužící ke slunění přikrývají prostěradlem. Cestující po včerejší bouři a vraždě vypadali rozvrkočeně a přepadle.
Dívka s falešným knírkem se snažila chovat statečně, ale neustále těkala pohledem kolem. Muž, který ji vyrušil na lehátku, a chlapík, kterému sebrala šátek si ji divně měřili. Skotský pár si něco důrazně šeptal. Cestující se trousili na místo činu se zvědavými, zaraženými i těžko odhadnutelnými výrazy. Starý muž si neustále zajížděl rukou do vlasů a lodní stand-up komik ho povzbudivě poplácal po zádech.
Scházeli se tu milenci, spiklenci, pomatenci…
„Kolik se na takovou loď vejde lidí?“ pomyslela si Melvíla, která reprezentovala pozvracence.
Nasála chuť protizvracecího lízátka, jehož tyčka jí trčela z koutku úst.
Melvíla ji elegantně uchopila mezi ukazováček a prostředníček, popotáhla z ní, načež se ji pokusila oklepat do starého dobrého kyblíku na šampaňské.
Kupodivu od rána cítila příliv nových sil i žánru.
„Drahý příteli,“ pravila Becassinovi, „stojíme tváří v tvář nanejvýš zapeklitému případu. Čelíme rafinovaného zločinci vedenému nízkými pudy, ovšem vyznačujícímu se chladnou, vypočítavou myslí. Na lodi plné podezřelých, kde se vyskytuje přinejmenším jeden pár identických dvojčat.“ Becassino nervózně polkl. „Nezbývá než postupně rozplést všechna tajemství a motivace, nespa?“ nadhodila Melvíla. (Správný přechodník je „nespě“, v případě Melvíly „nespíc“, ale nezazlívejme to naší cizokrajné detektivce.)
Becassino hlasitě polkl.
Melvíla Hermanová si předsevzala, že na této lodi přetékající monology bude mít ona ten poslední. A vysoce dramaticky a symbolicky si udělala uzel na doličném kapesníku.