Moje články

Není to nic převratného, vlastně jsem jen překopala svůj dřívější nápad. Ani jsem to sem nechtěla dávat. Ale co už...
Tma tvoří stěnu, strach má ledové ruce. A tvoje slova jsou jako maják.
„Drž se mě, bratříčku. Drž se, než to přijde.“
Cestičky v místech, kde se mě dotýkáš, hřejí.
„Zůstaň se mnou, bratříčku. Zůstaň, než to přijde.“
„Prosila bych dohola,“ pípne.
„Do prdele, už to přišlo,“ zaúpí její vši.

Téma: Slepice
Vždycky když si zoufám, že jsem letos napsala samé pitomosti, chodím pro útěchu za touhle stoslůvkou :o). Slepička z té pohádky je pro mě hrdinka a docela věřím, že si něco na tento způsob opravdu do cestě pro vodu kvokala.
(No jo, člověk by se měl aspoň jednou denně pořádně pochválit, protože nikdo jiný to za něj tak hezky neudělá :D.)
Poslouchej mě! Poslouchej a neklop oči. Neboť nemůže být neviditelný ten, kdo prosí. I když je docela maličký.
Poslouchej mě! Poslouchej a nesměj se. Neboť kopyta tvého smíchu by mě zadupala do země.
Poslouchej mě! Poslouchej a nezacpávej si uši. Neboť jsem to já, kdo tu před tebou stojí a chce si vykřičet duši z těla.
Pro tebe, pro slunce a noc, která voní.
Pro to palčivé a třepotající cosi, co cítím, když jsem s ním.
Pro lásku, kurník!
Jsem jenom slepice a dávno nevěřím ve velké štěstí.
Ale teď jsem ztracená, studánko. Studánko, studánko! Dej prosím vodu mému kohoutkovi!

Abyste věděli, nejsem zlá. Prostě jsem jen za svůj život viděla až příliš mnoho věcí a přečetla víc povídek o Jacku Harknessovi než je zdrávo. Takže si to kulhám světem a cynismus se škodolibostí používám jako hůl na opírání.
I přesto každý den poctivě odpovídám na vaše modlitby a zametám přebytečná BJB drabble.
Nemuselo by to dojít tak daleko, kdybyste mi projevovali trochu více úcty. Ale na to už je pozdě. Tímto oficiálně prohlašuji, že mám v šuplíku obálku s úplně posledním nápadem na drabble, které ještě nebylo napsáno.
A teď se hýbejte, loutky!
S úctou Gloria
15. dubna 2018

Ahoj, kolego!
Normálně takové vzkazy vůbec nepřeposílám, ale zoufalá situace si žádá zoufalá opatření.
Doslechl jsem se od bráchy mého kamaráda, že ve vedlejší vsi na statku žije šílená ženská, která nás mučí a vykořisťuje. Nejdříve nám naslibuje hory doly a než se nadějeme, děláme pro ni první poslední bez nároku na mzdu a jiné benefity.
Navíc minimálně sedm z nás dostalo kvůli tomu zatracenému vdechování popelu rakovinu plic.
Takže tam ani nelétejte.
Holoubek si připevnil vzkaz k noze a spěšně odletěl.
O kus dál stála Popelka u hromádky hrachu s popelem a se zoufale maniakálním výrazem vyhlížela přílet pomocníčků.

Zpívej, Lily. Zpívej Harrymu ukolébavku.
Zpívej, protože až usne, budeš moci sejít dolů po schodech a sednout si s Jamesem ke krbu.
Zpívej, protože dnes bylo krásně a listí tak zezlátlo, že jsi skoro slyšela, jak cinká ve větru.
Zpívej, protože za tebou ráno Harry přiběhl a dal ti mokrou a ulepenou pusu na nos.
Zpívej, protože zítra bude Halloween a on v tom malém čarodějnickém oblečku vypadal k zulíbání.
Zpívej, protože teď jsi šťastná, protože máte jeden druhého, protože válka jednou skončí - a bude to jistě brzy.
Zpívej, Lily. Zpívej Harrymu ukolébavku.
Zpívej, protože příště to už možná nepůjde…

Poznámka: Slash, bolest, smrt a tak...
Noc byla horká a suchá. Ve vzduchu jsem cítil léto, posekanou trávu a nebe nad námi.
Tu noc jsem tě potkal, můj bratře. Stejná krev nás spojila, stejná krev nám pěnila v těle a obalovala naše myšlenky.
Až se mi skoro zatočila hlava.
Od té chvíle jsem neustále cítil tvoji přítomnost. I když jsem tě třeba neviděl, byli jsme jako jedno tělo.
Až do onoho osudného rána.
Neměl ses nechat vytočit, můj bratře.
Alespoň ti zajistili důstojný pohřeb. Oheň, popel a tak. Ale…
Bratře? Bratře!!!

„Dvě klíšťata tak blízko u sebe? Došly mi sirky… tak ho prostě spláchnem do záchodu.“

Pan Bobr utíkal lesem a nohy se mu bořily do závějí. Hlavu měl sklopenou jako všichni, co už nevěří ve velké štěstí.
A toho zamrzlého jezera si ani nevšiml.
Zapraskal led.
Pan Bobr sebou trhl.
Náhle cítil vzduch, jak slaboučce voní čerstvou hlínou. Slyšel stromy, jak si cosi naléhavě šustí svou tajnou řečí. Viděl paprsky slunce, jak se zakusují do sněhu.
Led křupl. Pan Bobr taktak uskočil na břeh a chvíli nevěřícně pozoroval svoji mokrou tlapku.
Potom zaklonil hlavu a bláznivě se rozesmál.
Kdesi vysoko nad ním zaštěbetali ptáci.
Rozběhl se a nechával za sebou hluboké stopy.
„Taje! Lidičky, taje!“

Narodíš se slepý a rozbolavěný.
Kdesi daleko slyšíš hučení krve. Ten zvuk tě uklidňuje a hýčká. To jediné v té černotě kolem tebe dává smysl.
Bojíš se tmy. Svírá tě, plaší myšlenky.
A když už si myslíš, že to nezvládneš, tak najednou…
„Oááách!“
Světlo! Sluníčko!
Zamrkáš na svět svým jediným bílým očkem a na pár okamžiků se máš skvěle.
Brzy si ale začneš připadat… nechtěný.
Cítíš na sobě jejich pohledy. Sledují tě. A nenávidí.
„Ještě chvíli a půjdeš,“ slyšíš jejich syčení.
Tak se rozluč se světem, kamaráde. Holt jsi se jednou narodil jako beďár a ti to maj prostě těžký.

Dvouletý ulepený uzlíček se batolí po zaprášeném koberci v obývacím pokoji.
Všude spousta kalhot a sukní – tak vysokých, že se ztrácí v nedohlednu.
Ťapky, ťapky… pod nožky se mu připlete sestřin míč s beruškami… plác!
Nepláče.
Ťapky, ťapky… pod nožky se mu připlete sestřin křeček… křup, mlask!
On nepláče. Sestra ano.
Cíl už vidí před sebou. V malých očičkách se zablýskne a uzlíček zrychlí.
Najednou šok, zklamání, bolest, studená sprcha…
Uzlíček ztratí jistotu jen na okamžik. Přicupká k židli a zatahá vyrušitele za lem košile.
„Bez plic! To je moje místecto!“
A jako by slyšel židli, jak slastně vzdechne: „Shelly!“

Poznámka: Vycházím z českého šestého vydání.
„NEBUDU PLATIT ZA TO, ABY HO NĚJAKÝ POTRHLÝ STARÝ BLÁZEN UČIL TY SVOJE ČÁRY MÁRY!“ vřeštěl strýc Vernon.
Hagrid ucouvl, sklopil oči a zašoupal nohama.
„Ehm… máte asi pravdu,“ vykoktal nakonec a pečlivě se vyhnul Harryho pohledu.
Přikrčil se, aby mohl vycouvat ze dveří, a za chvíli už Drusleyovi pozorovali, jak se jeho rozmazaná silueta pomalu vzdaluje.
V září Harry nastoupil na stonewallskou měšťanku a byl tam docela šťastný.
„Tak co říkáš mé knize Harry Potter a dvojciferné sčítance?“
„No… víš, Joanne… je to docela dobré, ale ta šedesátá stránka… nechtěla bys ten děj od ní dál ještě trochu překopat?“

První oblek byl velkolepý. Neměl cenovku - pokud jste se museli zeptat, kolik stojí, nemohli jste si ho dovolit. Všichni ho obdivovali ve výloze, ale málo komu opravdu slušel.
Druhý oblek byl kvalitní. Když jste se o něj starali, byl vám věrným společníkem.
Třetí oblek byl z poctivého tvídu. Na první pohled nic moc, ale málo co vás tak zahřálo v plískanici.
A já? Já byl sešitý ze zbytků, nepříliš kvalitní, s každým knoflíkem jiným.
„Péťo, nemysli, tváříš se jak pitomec,“ přerušil Sirius moje úvahy.
Odrbaný oblek ze zbytků má jednu výhodu. Můžete ho záplatovat, kolikrát chcete, a nikdo to nepozná.

„Moje perpetuum mobile několik měsíců zalévá pařez!“
„Moje perpetuum mobile valí kámen do toho kopce mnoho tisíc let!“
„Moje perpetuum mobile neustále umírá a ožívá!“
ON jen usrkl vodu ze sklenice.
Potom zavřel oči a ostatní náhle viděli Zemi, jak se točí, jak lidé umírají a jak se rodí. Jak jim proudí krev v žilách. Jak stále chodí po špatné straně chodníku, jak se zlobí, zuří, zamilovávají, hádají a chovají se jako naprostí pitomci. Jak se dotýkají věcí, o kterých tuší, že jsou horké, a jak cukají. Jak nesprávně používají cizí slova.
Mile se usmál.
„A teď si mě trhněte…"

„Odešel mi Rory s Amy,“
brečí Doctor k světu zády,
„proto Bože prosím dej mi
ňáké nové kamarády!“
Zmerčí jednu, začne šílet.
A že jde o krásnou dámu
přislíbí jí Doctor výlet
do Tichého oceánu.
Příkop pana Mariána
to je vždycky jistota.
Jenže náhle přijde rána –
V Tardis zuří potopa!
Mokrý Doctor běhá s mopem,
je to pro něj novinka.
„Ty pitomá holko s copem!
Nezavřelas okýnka!“
Prosila ho jako blázen,
nezlomila jeho žal.
Hned jak vystoupili na zem,
musela jít od něj dál.
Osude, proč jednáš krutě?
Doctor to dál nesnese.
Chce si rychle spravit chutě,
tak zavolá Harknesse.

Když Doctor zničil Avevinu totalitu, zavřel její členky do zapadlé místnůstky v útrobách Tardis.
Upřímně – tu místnůstku nenáviděl. Ještě upřímněji – k smrti se jí bál.
Proto se mu teď klepala ruka, když tichounce klepal na dveře.
„Ehm… dámy? Nástup?“ špitl.
Rozzuřené pohledy se do něj zabodly jak oštěpy.
„Co zas chce?“
„Beztak potřebuje zavázat kravatu.“
„Nebo má roztrhaný ponožky.“
„Nebo timelordí rýmičku.“
„Pověz, žes zas někde rajzoval a nevzal si šálu?“
„Ale ta byla čtverky…“ zaprotestoval, ale hned se vzpamatoval. „Jen jsem vám chtěl říct, že vás propouštím zpátky na Zem,“ zadeklamoval.
„Radši obětovat planetu než tohle…“ dodal velice tiše.

Poznámka: a) a b) jsem nepočítala jako slova. Jestli jsem měla, tak se omlouvám.
…téměř se mi zdá, že můj sexuální apetýt roste v přímé úměře s mým věkem.
Dnes ráno jsem si znepokojeně uvědomil, že jste patrně poslední bytost v dojezdové vzdálenosti, která:
a) se mnou ještě nespala
b) není můj příbuzný
Tímto se na Vás obracím s oficiální nabídkou nejlepšího sexu ve vesmíru, kterou, jak doufám, přijmete s radostným očekáváním.
S pozdravem
Jack Harkness
42. května 3000012
„Poslední?“ zasyčel Rimmer a zmačkal dopis do kuličky.
Lister a Kocour zašoupali nohama.
„No… však víš…"
„Samota je těžká…“
Rimmer si hlasitě odfrkl a v duchu doufal, že ten úchylák nebude dělat narážky na jeho tvrdé světlo.

V podstatě BJB. Omlouvám se, letos mi to prostě nepíše.
Ticho.
„Ehm…“
Ticho.
„Věděli jsme, že Země nevydrží na věky…“ začal Azirafal.
„Drž hubu,“ zahučel Crowley. Bylo zajímavé, kolik do těch dvou slov dostal nostalgie.
„Ta nová planeta, kam nás převeleli, je hezká…“
„A víš co? Já jsem rád,“ řekl Crowley. Jeho hlas zněl až příliš nadšeně. „Dobře jim tak. Jeden armageddon jsme zvládli a nemůžeme zachraňovat svět pořád. Blbá Země. Nepotřebuju ji…“
Azirafal pokyvoval hlavou. Náhle se usmál.
„Crowley?“ zapředl. „Co to máš v kapse?“
„Nic.“ Zarputile.
„Vážně?“
„Pitomej pozemskej petrklíč,“ mumlal. Taknějaksemidostalomylemdobundy…“
Azirafalův úsměv se rozšířil.
„Možná to tu nebude tak zlé,“ řekl a chytil ho za ruku.

Poznámka: Doufám, že se to nehrálo jen u nás... :o) Pro Skřítě, protože v tom kdysi byla vážně dobrá ;o).
Zaklapl dveře a ztěžka se o ně opřel zády.
Jeho žena k němu přišla po špičkách a chytila ho za ruku.
V jejích očích viděl otázku.
Zavrtěl hlavou.
„Zase nic. Říkali… možná že přijdou někdy večer. Ale už tomu moc nevěřím.“
Nic mu nevyčítala. Nerozplakala se, že má hlad.
Jen ho držela a on ji za to miloval. Už skoro padesát let.
„Bude to dobré, uvidíš…“
*
Jakmile se setmělo, postavili se k oknu.
Kroky. Tenké vyděšené hlásky.
„Ony přišly!“ zašeptal Krvavý dědek.
„Naivní děti…“ v očích jí zářila světýlka, když vytáhla ostrý řeznický nůž.
Jedenáctá hodina odbila a lampa zhasla…

Poznámka: Celou cestu ze školy se těším, jak si napíšu o pevných bobcích, abych nakonec zjistila, že už nejsem originální. Tohle je taková nouzovka :o).
Nohy má jako z gumy, když si stoupá na váhu. A ruce zpocené.
Zavírá oči, počítá do pěti.
A potom… pohled.
70,01! Červeným písmem.
Srdce se jí na okamžik zastaví.
Váha spouští alarm.
„Já… já mám jenom těžký kosti,“ pípne.
„Spíš myslím, že za to mohl ten čokoládový dortíček,“ zapřede váha sladce.
Naprázdno otevře ústa.
„Budou tu za pět minut. Utíkej,“ poradí jí váha a zazubí se.
Vyklopýtá z domu.
Ví, že ji dietní policie nakonec chytí, ale třeba se jí do té doby podaří zhubnout.
Psal se rok 2020 a ministerstvo spokojenosti právě schválilo likvidační zákon proti tlustým lidem.

Poznámka: Z celého Sandmana mám nejradši Konec světů a z celého Konce světů ten příběh o městě :o).
Pro všechny, kteří znají.
Dodnes nevím, kdy přesně začal ten konec.
Možná to bylo ve chvíli, kdy ulice zrudly, nebe shořelo a jazyky ohně sežraly ten zbytek, který ještě za něco stál.
Nebo když prach a popel zakryl slunce jako hejno kobylek, obě znepřátelené armády ležely rozervané vedle sebe a vypadaly úplně stejně.
Nebo až později, když se vypařila poslední ústa, která mohla křičet, a začala řvát Země.
V té chvíli i sochy sténaly a zněly tiše a dutě jako sudy.
Dodnes nevím, kdy to začalo, ale tady a teď – to byl úplný konec.
Zhluboka jsem se nadechl a šel vzbudit město ze snění.

„Ehm… čauvec…
Nevím, jak bych začla… prostě děkuju.
Děkuju za to růžový kožený prádlo. A za domeček. A za Kena, kterej má odendávací svaly třech různých velikostí.
Ale víš…“ Barbie rozpačitě pohodila nádhernou hlavou, „bylo by ode mě moc troufalé, kdybych chtěla zvednout ICQ o pád bodíků? A chtěla bych práci. Být úspěšná a emancipískovaná. A cestovat a poznávat jiné kulturistury.“
*
Veliký Barbůh si právě upravoval vlasy a slova modlitby přes hučení fénu skoro neslyšel. Ne, že by to vadilo… Barbůh se na sebe usmál do zrcadla.
Stejně všechny touží jen po tom jednom.
A poslal jí růžové kožené prádlo.

Varování: tak nějak cítím, že byste měli být varováni
Tu noc padla mlha. Válela se po zemi jako chomáčky cukrové vaty.
Les byl tmavý. Plný strašidelných zvuků a stínů.
Amanda udělala další krok. Jednou rukou držela baterku, druhou mačkala zpocenou dlaň své kamarádky Jane. Byla to jejich první stezka odvahy a srdíčka jim tloukla až v kalhotách.
Náhle Amanda ztuhla.
„Cotoje?“ vyjekla.
„Co?“
„Tadytady!!! V křoví!“
Ruka se jí klepala, když tam namířila baterkou. Světlo dopadlo na něco nadpřirozeného, obrovského, jiskřícího.
Dívky nemě otevřely ústa.
Věc se znovu zatřpytila.
S řevem utekly.
***
Edward Cullen zuřil. Právě si to rozdával s Bellou ve křoví a někdo mu neustále osvěcoval zadek...

Poznámka: Milá Lejdynko, opožděně ti přeju všechno nejlepší k narozeninám

Lozi… lozi… Houuup! Vžůůůůůůůůůům!!! Chňap! Kous! Křup!!!
„ÁÁÁÁÁÁÁÁ! Žatračeně!“
Cink! Cink! Cink!
Buch!
„GRRRRRRRRRRRCH!!!!“
Prásk!
„Auuu!“
Měla pocit, že má rozdrcené snad všechny kosti v těle. Což byl samozřejmě nesmysl.
Může mít někdo takovou smůlu? Blesklo jí hlavou. Ten chlap má dvanáct dcer a já si samozřejmě vyberu tu jedinou nejedlou.
„Proč šakra vypadaj ty ženšký všechny štejně?“ vypravila ze sebe skrz poničené zuby. „Kdybych šakra ašpoň nebyla barvošlepá. Šakra!“
Pro milovníky šťastných konců na závěr dodám, že se této vši dětské nakonec podařilo dobelhat se domů. Zařekla se ale, že ke Zlatovlásce a její rodině už nikdy ani nepáchne.

Fandom: Rychlé šípy
BJB jak noha, ale na tohle téma ze sebe nic lepšího prostě nevymáčknu.
Byl krásný sluneční den, ale v 6. C opět pršelo. Na ubohého učitele padaly papírové kuličky, ti odvážnější hodili dokonce i gumu.
„…no a Němci bombardovali britská letiště…“ o tabuli se odrazil penál.
Povzdechl si. Když se před léty rozhodoval, co dál se svým životem, bylo učení jasná volba. Teď si ale nebyl tak jistý.
„Neulovíme si takového malého bobříka mlčení?“ zkusil to ještě.
„Ha, ha, bobřík,“ zasmála se třída sborem.
Rozzuřil se. Míra jeho trpělivosti přetekla a on se naprosto přestal ovládat.
„Vy… vy nezvedení mladí svišti!“ zařval Mirek Dušín a vrhl se dokonalým parakotoulem do bezpečí za katedrou.