Moje články

My hoši, co spolu chodíme, jsme se slavnostně dohodli, že vytvoříme smrtijedský kmen. Já – Malfoy Lucius, Snape Severus, Dolohov Antonín, Carrow Amycus a Voldemort z chudobince.
Jednoho letního večera jsme šli do Bradavic na Brumbála, anóbrž na nás donáší a v klidu nás nenechá. Pročež jsme se hrozně nadřeli, než jsme vylezli na tu věž.
Brumbál pravil, ať odtamtud urychleně táhneme, ale Snape Severus se pekelně rozzuřil a strčil ho z věže dolů.
A my se smáli. A Snape Severus si hned zapsal do notesu: „zabil jsem Brumbála,“ poněvadž si střádá hříchy ke zpovědi, aby jich měl nejvíc ze všech.

Říká se, že technecium je nejlehčí na světě. Ještě lehčí je koupit gram pika v Adamově.
Vystupuji v Adamově na vlakovém nádraží. Průvodčí se za mnou dívá se směsicí strachu a obdivu v očích. Rozhlížím se a hlavou mi běží myšlenky. Jsem v lese, na náměstí, v továrně… těžko říct.
Do ruky beru pepřový sprej a stoupám do kopce. Jinak to ani v Adamově nejde. Cestou míjím skupinu kluků, kteří se snaží dohonit míč (patrně jim vypadl z rukou na sídlišti o pár kilometrů výš). V dálce vyjí vlci.
Pokud tento výlet přežiju, neřeknu o Brnu už žádné křivé slovo.

Naše kancelář pro napravování nepravostí v románech po důkladném pátrání připouští, že ve třetím oříšku Popelka skutečně našla svatební šaty. Tím však pohádka neskončila. Naše kancelář totiž zjistila, že kouzelné oříšky byly ve skutečnosti čtyři. Ten čtvrtý byl lehký jako pírko a obsahoval… jak to říci delikátně… pomocníka proti nezadržitelnému větvení královského rodu.
Popelka si však chtěla narozením královského synka upevnit své postavení a čtvrtý oříšek i se svým obsahem vyhodila z okna zámku. Popelce se za přiměřený počet měsíců narodil vytoužený potomek (pohlaví naše kancelář zatím ověřuje) a po královských zahradách ještě pěknou řádku let poskakovala veverka, prdíc bubliny.

Elánius se zhluboka nadechl. Na tohle skutečně začínal být starý.
„A co má ten rapl dělat?“
„Larp, veliteli,“ vysvětloval nadšeně Karotka. „Lehce aktivní rekreační pobavení. Hrdinou na zkoušku! Prostě mě napadlo, že by si muži a ženy v Ankh-Morporku rádi vyzkoušeli jeden typický den v kůži strážníka hlídky.“
Elánius se ušklíbl. „Jako zametání rajónů, chrápání ve službě a zašívání se U Bubnu?“
„Spíš jsem měl na mysli boj proti zločinu a bezpráví,“ opáčil Karotka nevzrušeně. „A pokud se to uchytí, třeba se přidají i další. Mágem na zkoušku, patriciem na zkoušku…“
„Při nejbližší příležitosti mu to navrhnu,“ ujistil Karotku Elánius.

Na Levepeše vládla hluboká noc a téměř všichni spali. Jen kapitán byl vzhůru a sahal na zadek svému podporučíkovi. Kapitán byl Jiřík a podporučík Sněhurka, a ještě v tom moc neuměli chodit.
Sněhurka zvedla tužku a hodila si ji do výstřihu – viděla to v jakési divadelní hře. Chvíli sice bojovala s upnutým rolákem uniformy (který v divadle zjevně neměli), ale podařilo se.
„Hledej, šmudlo,“ zašeptala svůdně.
Kapitán pozvedl obočí.
„Teda,“ improvizovala Sněhurka, „hledej, šmudlo… pane… kapitáne… pokud by vám to nevadilo…“
Pomyslnou korunu jejich romantickému večeru nasadil opravdový Šmudla, který přisupěl do Sněhurčiny kajuty a jal se plnit její rozkaz.

Kde se vzal, tu se vzal, přibyl na Levepechu nový kuchtík. Říkal si Jorge, měl knír a opravdu hnusný účes a mluvil se španělským přízvukem (občas i s francouzským a maďarským – podle toho, jak se zadařilo). Do práce chodil jen nahodile, vyptával se, jak se všem žije, a naléval jim víno po okraj a nikdy nepřelil.
Posádka to brala s nadhledem. Byl to prostě kapitánův způsob, jak jednou za čas upustit páru – a ruku na srdce, kuchtík Jorge vařil fakt výborně.
Jen Ježibaba si stěžovala, že jí kapitán na tu svoji paruku rozebral její jediný mop a štětku do komínů.

Odhrne si z tváře vlasy slepené potem. Sípavě se nadechne. Potom se znovu napřáhne, naběračka zasviští vzduchem a odlomí kus kamene.
Kdysi měl krumpáč. Ten ale zničil už dávno. Kdyby tušil, že stavebniny budou zavřené dvacet let, udělá si zásobu. Může být aspoň rád za ten malý obchůdek s domácími potřebami, kterému se podařilo obejít nařízení.
Odštípne další kámen a mžourá do světla. Na vrásčité tváři se objeví úsměv. Dvacet let kopal tunel do vedlejšího okresu! Prý tam mají psa na dvojce a otevřená kadeřnictví.
Vystrčí hlavu ven z díry a zakleje.
„Cože? Okres Blansko?“
To radši zůstane, kde byl.

Pracovní smlouva se uzavírá na dobu jednoho roku. Bude-li po uplynutí této doby zaměstnanec stále schopen výkonu práce, je možné pracovní poměr prodloužit o další rok.
Pracovní pokyny zadává zaměstnanci ředitel školy nebo Harry Potter (pokud bude opět potřebovat pomoci s otevřením Tajemné komnaty nebo jiným bojem proti Voldemortovi) nebo Hermiona Grangerová (bude-li Potter v bezvědomí).
Zdravotní pojištění se nehradí.
Pracovní poměr zaniká, vyroste-li zaměstnanci ze zátylku Voldemort...
Remus zvedl obočí.
„To jsem tam musel přidat po Quirellovi,“ vysvětloval Brumbál.
Remus se suše uchechtl a podepsal. Vždyť… jaká byla pravděpodobnost, že se Harry do něčeho namočí tři roky po sobě?

Končí šestnácté století a nová duše je trochu zmatená. Jednou se stane Rebelkou, ale o tom ještě neví. Řadí se do fronty na tělo – je dlouhá, na ideální barokní proporce se tu čeká.
Konečně je na řadě. Prodavač šátrá pod pultem.
„Máte štěstí. Úplně poslední model tohoto typu. Bujné kadeře, hruď operní pěvkyně… a ty boky! Porodíte deset dětí… ani si toho nevšimnete! A nebojte. Tohle tělo může hladovět měsíce a na svých křivkách neztratí.“
Duše je spokojená a ve svém novém těle vypluje do světa, kde už ale vůbec není baroko.
„20. století? Čekala jsem ve frontě moc dlouho!“

Růženka si odfrkla. Jak se dalo čekat, trh byl plný zeleniny a slepic... ale žádný šafrán ani zázvor. To bude muset putovat daleko na jih jako minule. Zase měsíc v prdeli!
Navíc jí nebylo jasné, k čemu to dědeček potřebuje. Do uzenek se šafrán ani zázvor nedává a do piva taky ne. Nic jiného v hospůdce neměli.
Kdyby byla podezíravá, myslela by si, že se jí zbavuje pokaždé, když do hospůdky přijede nějaký mladík. Jako by mu vadil její ostrý jazyk, silné paže, které rozpůlí poleno jedním švihem sekery, nebo ta bradavice na nose... Ale to by dědeček přece neudělal!

„Bez tebe neodejdu,“ zašeptala Hermiona.
Sirius ji sevřel do náruče.
„Já vím,“ řekl. „Ale ty se musíš vrátit zpátky do své doby. Harry tě potřebuje. Bez tebe Voldemorta nikdy neporazí. Neboj, podnikl jsem jisté opatření…“
Náhle zavrávoral. Nohy se mu podlomily. Hermiona vykřikla a vrhla se k němu.
„Vím, že bys beze mě nikdy neodešla,“ zachroptěl Sirius. „Proto jsem vypil lahvičku s jedem, aby tě tu nic nedrželo.“ Jemně jí setřel palcem slzu z tváře. „Taky jsem nechtěl, abys mě v budoucnu potkala jako starého dědka...“

A tak umřel před lesem černým,
slza se mu leskla v jeho oku věrným.

Setmělo se a knihovna se úplně vyprázdnila. Hermiona však cítila, jak jí někdo propaluje záda žhavým pohledem. Otočila se a spatřila tichou postavu stojící ve stínu.
„Blacku!“
„Grangerová!“
„Co tady děláš, ty umíš číst?“
Viděla, jak se uznale usmál, ale jeho oči zůstaly vážné a nehybné. Světla stovky svíček vrhaly stíny, které mu tančily po tváři jako ruský baletní soubor. Pohledem se do ní vpil.
Hermiona polka.
„Co chceš?“ zeptala se přiškrceně.
Black si zkousl ret. „Ještě jsem k žádné holce nic takového necítil.“
A milovali se pod hvězdama,
on byl panic, ona panna…
Hermionin plán nezamilovat se skončil krachem.

Soudkyně: „Berete drogy?“
Svědek: „Ne, ne, kdepak, drogy neberu.“
Soudkyně: „Ale... trávu hulíte, ne?“
Svědek: „Jo, trávu jo...“
Soudkyně: „A tolulen čicháte...“
Svědek: „Jo, ten vlastně taky.“
Soudkyně: „A kokeše?“
Svědek: „Jo, to taky občas.“
Soudkyně: „Takže berete drogy?“
Svědek: „Jo, vlastně jo...“
Soudkyně: „A kde ty drogy sháníte?“
Svědek krčí rameny.
Soudkyně: „Kupujete si je?“
Svědek: „Ne, to ne.“
Soudkyně: „Vyrábíte je?“
Svědek: „Ne, v žádném případě.“
Soudkyně: „Tak je dostáváte?“
Svědek: „Ne.“
Soudkyně: „Tak odkud je máte?“
Svědek: „Já je většinou tak najdu...“
O soudkyni se pokouší mrtvice. „Kde se dají tak najít drogy?“
Svědek: „V mé kapse.“

Král Verence vládl celému Lancre, ale v chaloupce stařenky Oggové se vždycky cítil nesvůj.
„Paní Oggová, padl návrh, že byste letos mohla přenechat tradiční taneček na oslavu Prasečnic někomu mladš… jinému,“ vykoktal. „Občané si vloni stěžovali, že je přešla chuť k jídlu… některé už napořád. A vyslanec z Klače od té doby nepromluvil ani slovo.“
„Jó, jak mi tenkrát vypadl podvazek,“ zasnila se stařenka. „No dobře, letos může tančit někdo jiný,“ svolila blahosklonně.
Verence si otřel pot z čela a urychleně se vypoklonkoval.
Stařenka se posadila do křesla a spokojeně zabafala z dýmky. O ježčí písni ale nepadlo ani slovo…

Pracovní smlouva se uzavírá na dobu jednoho roku. Bude-li po uplynutí této doby zaměstnanec stále schopen výkonu práce, je možné pracovní poměr prodloužit o další rok.
Pracovní pokyny zadává zaměstnanci ředitel školy nebo Harry Potter (pokud bude opět potřebovat pomoci s otevřením Tajemné komnaty nebo jiným bojem proti Voldemortovi) nebo Hermiona Grangerová (bude-li Potter v bezvědomí).
Zdravotní pojištění se nehradí.
Pracovní poměr zaniká, vyroste-li zaměstnanci ze zátylku Voldemort...
Remus zvedl obočí.
„To jsem tam musel přidat po Quirellovi,“ vysvětloval Brumbál.
Remus se suše uchechtl a podepsal. Vždyť… jaká byla pravděpodobnost, že se Harry do něčeho namočí tři roky po sobě?

Tučňák udělá krok směrem k vlkodlakovi. Jelen, krysa i celý vesmír zadrží dech. Les je tichý a úplněk na všechny hledí jako rybí oko.
Vlkodlak naježí srst. Tučňák se zachvěje, ale necouvne.
„Posral jsem to,“ řekne tučňák tiše.
Vlkodlak natočí hlavu.
„Celou dobu jsem si myslel, že se proměním třeba ve velkého psa, abych ti byl k něčemu. Ale pes asi zůstal někde zakopaný. Mrzí mě to, Reme…“
Křídlo se dotkne vlčího čenichu a krysa vypískne. Potom vlkodlak (jako by ani neměl na výběr) padne na záda a nastaví tučňákovi břicho na podrbání.
„Asi tu ani nebudeme potřeba,“ usoudí jelen.

„Vůbec nevím, o čem mluvíš,“ protestoval Crowley. Byl rád, že mu rouška zakrývá většinu obličeje. „Žádné peníze do kasičky sirotků jsem nehodil, asi sis mě spletl. S těmi rouškami vypadají všichni stejně.“
„Ano, Londýn se jen hemží chlápky v bentley s rouškami z pravé hadí kůže,“ přikývl chápavě Azirafal.
„Jo? A já zas viděl chlápka v baloňáku s tvídovou rouškou a krabicí knížek, jak přechází na červenou. Úplný rebel!“
Azirafal zašoupal nohama. „On si jenom chtěl vyzkoušet, jaké to je...“
Crowley zatahal Azirafala za roušku, až se gumička napnula, a zase ji pustil.
„Jau!“
„Jsme spolu už moc dlouho, viď?“

„Král s královnou měli tři syny. A úplně jim to stačilo. Ne, že by je král neměl rád, ale chtěl se teď víc soustředit na svůj létající kočár, který opravoval.
Král s královnou zjistili, že mudlové vynalezli speciální gumové… balónky, které brání otěhotnění. Takže vždycky předtím, než… než se měli rádi, jeden balónek nafoukli, zapinkali si a teprve potom šli na věc. A buch! Další dva synové naráz. Král s královnou pinkali jak o život… a narodil ses ty.“
Arthur pošimral Rona pod bradičkou.
„Ale nakonec jsme na to přišli. Balónky se musely víc nafouknout. Teď už budeme v pohodě.“

„...Smrtijedi vypijí mnoholičný lektvar, přemění se na kapelu Sudičky a budou hrát na plese v Harryho čtvrtém ročníku. Všichni budou otupělí a navíc společenské hábity nemají kapsičky na hůlky, takže se nikdo nebude moc bránit... a tadá! Brumbál – mrtvý! Harry Potter – mrtvý! Lucius Malfoy – objevuje své kytaristické vlohy a startuje kariéru rockové hvězdy! Účes na to má už teď.“
„Ehm... Joanne, uznávám, že by to bylo od Smrtijedů mnohem chytřejší, než ten velice chatrný plán s pohárem tří kouzelníků přeměněným na přenášelo, ale nemělo to mít sedm dílů?“
A tak se stalo, že Harry Potter a koncert zkázy nikdy nevyšel.

„Dnes mám pro vás skutečnou lahůdku. Lidé si to pořídí v dobré víře. Pak si to aplikují… a už pro ně není cesta zpátky. Zkusí trochu zatahat a najednou zjistí, že to vůbec není tak bezbolestné, jak si mysleli, naopak, bolí to jak čert – promiňte, pane. Takže si to pomaličku strhávají, sami sobě působí neskutečná muka, a navíc je deptá vědomí, že si ten zatracený krám koupili za své peníze.“
Kníže pekel zatleskal. „No výborně, Crowley, tentokrát ses skutečně překonal.
Crowley se nervózně ošil. Vynález španělské inkvizice byla jedna věc, ale s těmi depilačními pásky to už možná trochu přehnal.

„Věc se má tak, pane,“ vysvětloval Važuzel, „že došlo k téměř úsměvnému lingvistickému nedorozumění. Velitel Elánius skutečně poslal seržanta Tračníka a desátníka Nóblhócha provést rekonstrukci činu v té vypálené hospodě, ale zjevně ho nenapadlo, že ji opravdu zrekonstruují. Seržant Tračník projevil znamenité nadání se zednickou lžící.“
Na Vetinariho tváři se rozlil úsměv, který se Važuzlovi nelíbil.
„A myslíte, že tímto způsobem provedou rekonstrukci činu na všech místech, kde se objeví mrtvé tělo? Dejme tomu na tom rozpadlém mostě nebo v nedokončeném křídle paláce?“ Ani nečekal na odpověď. „Vezměte si lopatu a vyrazíme na hřbitov, Važuzle. Čeká nás zlatý budovatelský věk.“

Zvolit po pádu Voldemorta jako novou ministryni kouzel očarovanou mluvící sušenku, se zdálo jako dobrý nápad.
„Sušenky nepáchají zlo,“ říkali.
„Bude fajn mít ministra, který není smrtijed nebo Popletal,“ říkali.
Zpočátku to vypadalo dobře. Nová ministryně dělala vše, co se od její funkce očekávalo – nevyčnívala a vypadala dobře na fotkách. Zlí jazykové tvrdili, že je nemastná a neslaná, nikdo však nebyl dost odvážný, aby z ní ukousl a přesvědčil se.
Potom začalo peklo. Kdokoliv k ní přišel na audienci, toho podrobila. Brzy podrobila celý svět.
Zvládne se hrstka odbojářů vedena Harry Potterem dostat k ministryni a rozmočit ji v mléce?

Lord Vetinari zíral na bedýnku. „Přiznám se, že tomu nerozumím… mám se s vámi vsadit, jestli ta kočka chcípla?“
„Ne, pane. Ta kočka je teď současně mrtvá i živá.“
Vetinari se zatvářil téměř nostalgicky. „Věřte, drahý Leonardo, z vlastní bohaté zkušenosti vám mohu říct, že to je holý nesmysl.“
„To je taková teorie,“ vysvětloval Leonardo. „Když tu bedýnku otevřu…“ odklopil víko a oba chvíli společně zírali na prázdný prostor.
„To jsem blázen,“ koktal Leonardo. „To už je desátá zmizelá kočka.“
***
PŘERŮSTÁ MI TO PŘES HLAVU, pomyslel si, když táhl domů další pytel granulí. PŘECE ALE NENECHÁM ZAVÍRAT KOČKY DO BEDEN.

„Dobrý den, pane. Přišel jste kvůli mému inzerátu na spolubydlícího?“
Přikývnutí.
„To je dobře. Ještě pořád jsem nenašel nikoho vhodného. Bydleli bychom spolu. Byt je malý, ale útulný. Má krásné červené čalounění, udrží nás v teple po celý rok. Vařili bychom společně a na záchod chodili ven. Hygiena je důležitá. A teď něco o vás. Kouříte?“
Zavrtění hlavou.
„Máte rád dobrodružství?“
Přikývnutí.
„To je výtečné! A co takhle mrkvičku?“
Důrazné přikývnutí.
„Pane, to je skvělé! Myslím, že jsme stvoření jeden pro druhého. A cvičíte ráno?“
Bobek zavrtěl hlavou.
Bob se přesto usmál. „To nevadí. Do týdne si to jistě zamilujete.“

Nancy Blackettová, kapitánka Amazonek a postrach moří, překročila třicítku a byla už úplně dospělá. Nakonec se z ní stala advokátka (právníci a piráti měli vždycky cosi společného), nosila kostýmek, tvářila se důstojně… ale každé léto se vracela do Lake District.
Naložila Peggy do Amazonky (musely se zmáčknout, ale to nevadilo) a jezero je přijalo, jako by ho nikdy neopustily. Před nimi se vynořil ostrov Divokých koček, Nancy ucítila knedlík v krku, a když na ně ze břehu zamával John a ostatní (na udici pár vychlazených piv), vhrkly jí zcela nepirátsky slzy do očí.
Realita jim stále nesahala ani po kotníky.

„…a když to držíš a to červené světýlko se rozsvítí, znamená to, že jsi do někoho v místnosti zamilovaný. Pojmenoval jsem to Detektor citů,“ vysvětloval Azirafal.
Crowley si odfrkl. „Debilní název a ještě horší nápad. To skoro vypadá jako vynález od nás. Do týdne se ti povraždí polovina sousedů a sousedek. Do dvou týdnů všichni kněží, mniši a jeptišky. A těch rozvodů, co přibude. A navíc…“ znechuceně poklepal rukou na Detektor.
Světýlko se rozsvítilo a Crowley se zarazil v půlce věty, jako by mu došel vzduch. Okamžitě ruku stáhl.
„A navíc to ani nefunguje, viď?“ dokončil za něj Azirafal měkce.

Adamova maminka byla znamenitá zahradnice a byla si toho vědoma. Její azalky jí záviděla i ta protivná snobka z vedlejší ulice a jahody měla vždycky červenější než všichni ostatní.
Jen ty kapustičky ji poslední dobou trápily. Vždycky, když je chtěla otrhat a uvařit, jako by uschly a zčernaly. A špenát ne a ne vylézt ven. Vlastně… ani pórku a zeleným fazolkám se letos moc nedařilo.
Nemá ale smysl klesat na duchu. Adamova maminka má pořád být na co pyšná. Ten pistáciovník a kokosová palma jim na zahradě vyrostly doslova do týdne. A to si ani nevzpomínala, že by je sázela.

V chrámu panovala výjimečná atmosféra. Bůh byl příznivě nakloněn, klid a mír vyzařoval ze všech stěn a mniši ho nasávali jako šňupací tabák.
To vše během okamžiku zničilo růžové prasátko, které vběhlo do chrámu následované hobitkou se zlatými vlasy.
“Vrať se!”
Prasátko porazilo mnicha.
“Promiňte!” pištěla hobitka. “To je nejhorší den mého života!”
Hobitka nakonec k úlevě mnichů prasátko chytila a vyvedla ven. Setřela si slzy.
“Tak co?” mrkla na zbylé členy hobitího komanda.
“Máme všechno. Pěkné odvedení pozornosti.”
“A teď si dáme třetí oběd!”
“Máte někdo okurčičky?”
PJ složil hlavu do dlaní. Tuhle družinku mu byl čert dlužen.

„Stáli jsme tam v řadě jako ovce na porážku. Víc než stovka chlapů! A on vždycky jenom kývl hlavou, další chlap shodil prostěradlo, on ho omrkl od hlavy až k patě (i když pata ho doopravdy nezajímala, haha) a řekl: další!
A pak jsem přišel na řadu já. Prostěradlo jsem shodil, on vyvalil oči, chvíli bylo ticho a že prý něco takového před Palazza Vecchio stát nemůže, ženský by si pak přestali vážit toho, co maj doma, a navíc prý ani nemá tolik mramoru…
Zkrátka,“ završil Jack své vyprávění. „Chybělo opravdu málo a socha Davida by teď vypadala úplně jinak.“

Jarko, těšíš se na ten víkendový výlet do Slunečních skal tak jako já?
Už se jen dvakrát vyspíme a pojedeme. Vaří se mi krev v žilách, cítíš to?
Snad to rychle uteče, o moc déle už asi čekat nevydržím!
Musíme doma vyzvednout kluky - Jindru, Rychlonožku a Mirka,
zabít ve vlaku nudu, zahrát si po cestě slovní hry, zazpívat písničky a
zakopat si na louce s míčem. Můžeme soutěžit na dva týmy, to bude paráda, jej!
V pět hodin nám jede autobus domů. Musíme ho stihnout, ať nespíme v lese.
Zdraví a síla nás budou provázet celou cestu. To slibuje Červenáček!

Hlavní myšlenku mu vysvětlili hned na vstupním školení a Jimmy ji chápal dokonale.
Oodi nemyslí. Oodi necítí. Jsou to otroci. Jako stroje. Nemyslí. Nemyslí. Jednoduché.
Tak proč se mu jejich zpěv zarýval pod kůži? Proč ho dusil? Proč měl Jimmy pocit, jako by mu viděli až do duše? Zacpávání uší nepomohlo. Jimmy je nenáviděl za to, že zpívají, když chodí kolem jejich klecí, jako by byli lepší než on. Nenáviděl sebe, jaký je slaboch.
Dlouhá léta nenáviděl jejich zpěv nejvíc na světě. Když se těsně před smrtí díval do jejich rudých očí, zjistil, že ještě horší je, když zpívat přestanou.

Remus se zakousl do topinky. Zvykl si snídat brzy ráno, byla to jediná doba, kdy se Štáb nehemžil členy Řádu. Byl tu jen on, dokonalý klid a –
Ozvala se ohlušující rána a dveře do jídelny se otřásly. Remus s napřaženou hůlkou vyběhl na chodbu… a málem šlápl na osobu s růžovými vlasy, která úpěla na zemi.
„Taky máš problém strefit se do dveří?“ vzdychla osoba. Potom k němu napřáhla ruku. „My se ještě neznáme. Jsem Tonksová, letím s vámi večer pro Harryho.“
Remus se nezmohl na slovo. V duchu se ale zařekl, že se od ní radši bude držet dál.

Rychlé šípy se vrátili ze Slunečních skal s úsměvy na rtech. Ty jim ale měl Mirek již brzy setřít.
„Hoši, kdo uklidí spacáky a stany?“ rozjásaným pohledem se zabodl do Červenáčka.
„Mirku, nemohl by to udělat někdo jiný? Já mám takový KOPR!“
Mirkův úsměv se ještě rozšířil.
„A musíš jít okopat záhonek? To je velmi ušlechtilé.“ Kývl na Jarku. „Připomeň mi, že mám Červenáčkovi udělit bobříka přírody.“
Jarka otevřel pusu, ale potom ji zase zavřel. Jsou boje, do kterých se pouštět nechce. Navíc ho Červenáček drží v šachu od chvíle, kdy ho nachytal, jak se cpe čokoládičkami u bobříka hladu.

Milá Soňo (15),

ujasněme si jednu věc, ano? Pokud si tvůj přítel po večerech opakuje kanadská slovíčka se spolužačkou Monikou, tak ti s ní pravděpodobně zahýbá. V Kanadě se mluví anglicky (nebo francouzsky, ale s tím ti tvou pěknou hlavu zatěžovat nebudu), takže spojení kanadská slovíčka je stejný oxymóron (vygoogli si to) jako rovné dělení prací v domácnosti nebo přátelství mezi klukem a holkou. Podívej, je to kruté, ale lepší, než kdybys to zjistila, až budete mít hypotéku a druhé děcko na cestě (nebo až budeš plánovat výlet do Kanady a strávíš půl roku studiem kanadských slovíček, haha).

Tvé Bravíčko

EXTROVERTI ŠÍŘÍ AŽ 95 % KORONAVIRU
Nejnovější průzkum ukázal, že extroverti jsou odpovědní až za 95 % šíření nákazy koronavirem. Však jsme si říkali, že je ta jejich potřeba sdružovat se přivede do pekel.
Introverti se k nikomu na 2 m nepřibližovali ani před karanténou, tak proč by s tím teď začínali, hmm? Navíc bylo zjištěno, že 10 % introvertů nemělo od začátku karantény potřebu navázat kontakt s vnějším světem, takže ještě ani nezjistili, že se venku něco děje!
Když vynalezli telefonování a firemní večírky, tak jsme mlčeli (jako obvykle). Ale teď už bychom jim měli alespoň napsat nesouhlasný mail.

Kryštof Kolumbus nebyl padlý na hlavu. Věděl, že v Indii má být vedro a sloni a lidé oblečení ve vzácných látkách. Ne krocani, ne brambory a vůbec ne polonazí divoši s peřím ve vlasech. Ale představa, kolik by musel zaplatit námořníkům za další týdny plavby… fuj!
„Tak jsme tady, pánové! Vítejte v Indii!“
„Ale admirále…“
„Říkám, že tohle je Indie!“ zavrčel Kolumbus a potají odkopl jednoho krocana. Potom si stoupl tak, aby svým tělem zastínil keříček brambor.
„Ale…“
Kolumbus znepokojeně zaznamenal, že se k nim blíží domorodci. Přemýšlel, kolik jim bude muset zaplatit, aby posádce potvrdili, že to jsou indiáni.

Námořní kapitán Dlouhá punčocha si většiny své posádky vážil… ale plavčík Smith a navigátor O'Neill byli prostě blbci.
„Kapitáne, drhnutí paluby je přece ženská práce!“
„Jo, ať to udělá Pipi! Už je jí šest, měla by poznat ženský úděl. Haha!“
„Jo! A mytí nádobí taky! A vaření!“
Kapitán Dlouhá punčocha uznale pokýval hlavou. „To je dobrý nápad, chlapci. Tak jí to běžte říct.“
Nebyli pryč ani minutu, když se ozvala dvě mocná žblunknutí, jako by něco těžkého spadlo přes palubu.
„Já tu žádný ženský poděl podporovat nebudu!“ křičel dívčí hlas.
Kapitán spokojeně zabafal ze své dýmky. „To je moje holka…“