Moje články

Ležím a naslouchám nočnímu sténání. Gûllové rozdali uspávací odvar, ale někteří jsme jej odmítli, a jiní trpí bolestí příliš silnou, než aby se dala potlačit. Zvlášť mě trápí nářky ozývající se ze sousedního lůžka.
Pak náhle ztichnou.
Natáhnu ruku a stisknu mu rameno. Ani sebou necukne.
„Driglûk!" volám tiše na gûllu, která má službu. „Pověz mi, Jugháš..."
„Klidně spí," ujistí mě, když to ověří. „I ty musíš spát, načerpat síly. Měla by sis ten odvar přeci jen vzít."
Nemohu se pořádně probrat. A cosi mě neodbytně šimrá na tváři.
Chytím pahýl palce mezi rty.
„Spalas jako mrtvá," zamumlá Jugháš omámeně.

Šípy došly. Shazujeme kameny, ale lidé se blíží.
Sáhnu po kyji. Vyskočíme a ženeme se na ně.
Prvního jsem odhodila na ostatní. Další padl s prasklou lebkou.
A tenhle mi svým oštěpem podrazil nohy.
Snažím se vstát. Kyj zmizel v rokli. Člověk se napřahuje. Odskočím.
Konečně na nohou. Mrsknu po něm písek; mnoho času nezískám. Sáhnu do toulce.
Ozve se starý výcvik. Sevřu lučiště oběma rukama. Dřeva o sebe třesknou.
Prask.
Dál... bolest.
Cítím krev, kouř a tlassu. Talim mě ovazuje.
„Co jsi s tím lukem dělala?" ušklíbne se Aglûk.
„Bývala by se ti hodila píka, viď?"
Ne, Rustrigh. Nehodila.

„V mé dílně," káže Ringûr, „se netrpí žádný nepořádek. Všechny společné nástroje musí být přesně na svých místech. A hlavně, nic nesmí překážet na podlaze. Především nikde nenecháš kluzké louže nebo bláto. Jasné? Dobrá. Snaga ti vysvětlí, co a jak."
Jméno zabolí. Patří ale mladé dívce. „Smím vidět tvou tvář?" ptá se.
Přisvědčím dřív, než podivnou žádost pochopím. Snaga natáhne zamazané ruce a zkoumá moje rysy. U čela se zarazí. „Co je to?"
„Nic," ucuknu.
„Je tetovaná," odfrkne Ringûr. „Podobně jako já."
„To tedy ne. Ty máš čelo hladké. Ale Igrûn..."
„Šarkî?"
Ano, jsem Stará. Ale svěřovat jsem se nechtěla.

Šangi se v kleku neudrží. Se Snagou ji podpíráme.
„Teď," radí Rustrigh. „Dobře. Odpočívej. Dýchej."
Dechu má Šangi málo. V bitvě ji do hrudi zasáhl elfí šíp. „Ne..."
„Nemluv." Rustrigh sáhne dolů. „Nejde... Talime – máš menší ruce."
Talim se snaží. Lehl si, aby viděl, a do tváře mu odkapává krev.
„Mrtvé," řekne Rustrigh nakonec. Talimovi vyhrknou slzy.
„Nebreč! – Zatlač, Šangi. Víc."
Hlava na mém rameni ztěžkne. Šangi omdlela.
„Položte ji." Rustrigh se opře o Šangino břicho a zmáčkne. A znovu.
Grailicha Snaga odnesl. Aglûka drží Rustrigh spící Šangi u prsu.
První smrt od konce války; první život započatý na svobodě.

S hřebene je vidět daleko. Udiveně hledím do vlnící se pláně, kde i v poledním slunci jako by se převalovala tma. „Co je to?"
„Sopečný písek," odpoví Tišra ochotně. „Podle něj dostal tenhle kraj jméno."
„Písek? Holý písek? Ale..." ohlédnu se nazpět, jako bych si snad myslela, že odtud ještě dohlédnu na Dûnu, že zaslechnu vodní ptactvo na jejím proudu, že alespoň na okamžik uvidím racky kroužící nad širokým ústím.
„Nesplňuje očekávání?"
„Očekávání ať shoří! Je tu co jíst?"
„Ale jistě," usměje se. „Suchá je jen západní část země; východní Mordor je docela úrodný, uvidíš."
S nadějí scházíme do pouště.

Jugháš má krásné oči. Hebké, jiskřivé a černé jako propast.
Jako před každou bitvou úpěnlivě doufám, že do nich nehledím naposled.
Jiní už pijí za duše padlých. Mne zajímá jedno: jestli se vrátil.
Nakonec ho najdu. Ještě čeká na ošetření.
Složí ruce do tvaru Oka a přiloží si je k tváři. Prázdný důlek je rudý lepkavou krví.
„To je ono! Na barad-dûrský trůn s tebou!"
„Nazgûlové si ani nevšimnou, že se něco změnilo."
„Ale já si všimnu, jak se uleví celé zemi." Posadím se a přitáhnu ho k sobě, ať se opře.
Hladí mě po předloktích.
Jugháš má překrásné ruce.

Zdlouhavé dny trávím v lenošce a obavách, jestli jsme udělali dobře. Otvírá se lepší svět, než jaký jsme znali deset tisíc let?
„Jugháši," mračím se, „jestli chceš zpívat, zpívej tady."
Udeří do bubínku.
Je to stará píseň. Vznikla na spálených pláních po pádu Thangorodrim, když jsme ještě věřili, že v nás teď elfové uvítají ztracené bratry. Zpívá o životě, o svobodě, o naději. O těch, které jsme potom nenašli.
„Proč zrovna tohle?"
Když mi to poví, vhrknou mi slzy.
Morgulien přiznal usazeným skřetům plná občanská práva.
Bachčita-ka vajvaj,
údruga-ka grai-lâi...*
Dítě v břiše tančí.
* Lehce jako vítr, nezastavitelně jako déšť.

Když mi pomáhá s mytím, tváří se zvláštně.
„Na co koukáš?"
„Jsi krásná," prohlásí a opláchne mýdlo tam, kde se do ňadra zakousla dlouhá jizva.
„Nemluv jako elfský minstrel."
„Elfovi by ses nelíbila." Zvedne mě do náruče a odnese na lože, jako by to byla jen pošetilá hra.
Potom mě miluje, stejně jako vždycky, oddaně a dychtivě. Muchlám v rukou jeho vlasy, on mi při polibcích jemně otiskuje do kůže svoje zuby, a mně se na chvíli zdá, že na mne hledí oběma očima, a já že se ráno zase postavím na nohy.
„Jugháši!" křičím. Zbytečně.
Vždyť je se mnou.

Poklidně usrkávám vína. Nechutná mi.
Nikdo si mě nevšímá. Až na velitelku kněžniny osobní gardy, která ke mně každou chvíli zamyšleně otočí svou pihovatou tvář a zase zmizí v mumraji.
Nakonec se osmělí. „Smím?" ukáže na volné křeslo.
„Jistě. Co máš na srdci?" povzbudím ji.
„Paní Igrûn... prý byl důstojníkem nejen mistr Jugháš, ale i ty."
Přisvědčím a chystám se vyslechnout něco peprného o západní kampani, jako bych o ní snad sama rozhodla.
Ona ale myslí na jinou věc. „Nevěděla jsem, že v mordorské armádě slouží i ženy. Jak jste toho dosáhly?"
Nerozumím jí. „Stedwyn-kapitánko, co myslíš tím ,dosáhly'?"

Vyfasuji berle a celu.
Nejspíš očekávají, že se teď natáhnu a budu spát. Tak to ne. Zamířím rovnou ke škole.
Lirich neúnavně leze po hromadě soudků s rybami.
„...a Ûtrichův otec ho tady nechal," vykládá. „Igrûn-nánâ," zastaví se najednou, „viď, že mě vezmeš s sebou?"
„Kam?" podivím se. „Snad ne do Hvozdu?"
„Přece až taky půjdeš..." ztiší hlas a spiklenecky zašeptá: „Pryč. Z Mordoru."
Vzpomínám, jak jsem putovala se svým kmenem. Na zimu, hlad a strach.
Myslím i na těla, kterých je teď v Hvozdu tolik. Skřetí těla, v mordorských šatech, ale ne vojenských. Elfové bdí.
„Já tady zůstanu."

„Myslí si, že stojí proti nepříteli!" prská Jugháš. „Dobře to do nich nahustili – vzepřít se nazgûlům je zavrhnout Mairona a to je zradit Mordor."
Chápu ho. Ani já jsem nevstupovala do armády, abych rozdávala smrt uvnitř vlasti.
Ale dnes mu přese všechno závidím.
„Obavy?" ptá se Trišchara.
„Nečinnost," opravím ji. „A bolí mě břicho. Uvařím si – do sopky. Asi jsem se pomočila."
Trišchara postaví na zem umyvadlo. „Vstaň."
Šplouch. Žádná moč.
„Jsi v pořádku? Ve škopku jsou krvavé –"
„I ty jsi od krve!"
„Pomáhal jsem raněným. A..." zaváhá, „viděl mě Ukhár. Čí –"
„Moje. Ne z ran." Podám mu spící Lirich.

„To byl nápad, tahat s sebou tebe!" vzteká se Achâsthor. „Včera taková bezprecedentní nezdvořilost a dnes tohle. S takovou je leda rozzuříme!"
„O čem se hádají?" ptá se Faramir. Začnu překládat.
„Nesmířím," odporuje Jugháš pevně. „Žijí tam tisíc let. Mají utíkat kvůli bezúčelné pomstychtivosti? Už zase?"
„Tak poslyš. Rozhodně nezískáme všechno, co bychom chtěli. O Minas je už dávno rozhodnuto, ale pokud ji šikovně obětujeme –"
„S tím skoč do sopky! To není kus neobydlené pouště!"
„Brzy bude!"
„Město je nejspíš skutečně ztracené," řekne Faramir. „Ale bezpečnost jeho obyvatel Ithilien zaručí."
„Obou ras?"
„Jistě."
Gondořané to považují za vtip. Na chvilku.

Glurd přihazuje na oheň další chrastí. Noc chladne rychle.
„Ar-Pharazône, hloupě se ptáš,
západ si dobývej, východ je náš,"
ozývá se stále hlasitěji. Nigrih obratně tluče do kamenů svojí marimby. Mohla bych ji poslouchat až do rána. Možná budu.
„Hej, Isildure, hloupě se ptáš,"
„hlo-u-u-upě se ptá-á-áš," splétá se melodie.
Dvě široké dlaně se míhají nad blanou z kozí kůže. Když si Jugháš všimne, že ho pozoruji, zazubí se.
„– chceme mít domov a chceme mít klid –"
Přihnu si z měchu, který někdo poslal kolem, a přidám se.
„– za Mordor budem se bít!"
Bubnující ruce mi přes oči kreslí ohnivočerný vzor.

Černé vlasy, bílé kosti.
Všechno, co zbylo.
Když jsem Snagu objímala, cítila jsem jen dychtivou vděčnost – a on se nehněval. Na nikoho z nás.
Poslední ho políbila ho na čelo Rustrigh, než vzala do ruky nůž.
Přežili jsme. I malá Burzî, která první noc jídlo vyzvrátila.
Teprve, když jsme znovu měli dostatek, dokázali jsme Snagu oplakat.
Nikdy si nebudu stěžovat, že nám zase poslali zkažené skopové.
I vyprávění, jak se někdo uchýlil k pojídání padlých, mě dojímá málo.
Ale kdybych měla znovu jíst misku slz – nebudu.
Černé vlasy, bílé kosti.
Pokud už by k tomu muselo dojít, ať jsou moje.

Talim mi vždycky byl blízký. Na samém začátku ještě trochu mladší než já, dnes poslední, kdo mi zůstal tak dlouho.
Sedíme spolu na ostrohu. Za pláněmi se z mlhy zvedá další pohoří. Napravo se údolím šine řeka.
On se strachuje, že nás Mairon využije pro svoje záměry a snad i znovu ovládne.
Já se bojím, že bez ochrany Mordoru nás čeká jen pronásledování a další vybíjení, až k zániku.
A tak se naposled držíme kolem ramen.
Ráno se rozloučíme. Naše skupina míří k východu; ta, s kterou jde Talim, na sever.
Nikdy jsme se znovu nesetkali. Ale možná dosud žije...

„Jen tři díže z libýho žbrdlení
jsem jim nablízku přeskákal,
slzy v očích jsem měl a v ruce zmáčený
lodní deník, co Jorgis do něj psal,"
nese se z paluby nad moře.
Novému plavčíkovi už vysvětlili, že na Ostré šipce se to zpívá takhle – a kdyby se chtěl hádat, kdokoliv se s ním rád popere.
Kapitánka si mezitím nevšímavě přihýbá grogu.
Na bílém pštrosím peru stará zahnědlá skvrna od krve. Ostatních šest střel proletělo jen plstí.
Katrina van Berendijk ten klobouk pořád nosí. Schválně.
Říká, že jestli se ještě jednou střetne se Stříbrnou štikou, vezme si krotlopunk jejího kapitána.
Ahoy!

Tady padl Gradlich. V tomhle průsmyku položila život Chindûr. Támhletou říčkou tekl proud naší krve.
Dnes postupuje fronta opačným směrem.
Kde tenkrát stála malá vojenská pevnost, teď obléháme město, byť vyprázdněné. Jen hory se stále stejně rozeklaně tyčí.
I já jsem se změnila. Tehdy jsem věděla, zač bojujeme – za přežití, za to, aby nevtrhli do srdce naší země. Dnes se mi záměr dobýt zpátky dávno ztracený kraj zdá malicherný.
Neměla bych raději prásknout do bot?
Měla jsem prásknout do bot. Vůbec nešlo o morgulienské území. Nazgûly zajímalo jediné: slídící koule, kterou měli Gondořané.
Ta, kterou nás teď Oko všechny špehuje.

Durbî je přízvisko, kterým skřeti označují Melkora. Značí „Pán", a lidé i elfové – nenamáhajíce se se skřetími zvyklostmi obeznámit blíž – se proto po dva věky světa domnívají, že je známkou zvláštní úcty. Nic nemůže být dále od pravdy. Známkou úcty by bylo připojit takové označení za jméno, pokud však skřet jméno záměrně vynechá, jedná se vždy o vyjádření nejhlubšího opovržení. Na užívání jmen, a tím potvrzení platnosti osobní totožnosti, skřeti velmi lpí. Přízvisko Durbî, které v žádném případě není chápáno jako jméno, je zásadně užíváno samostatně na znamení nenávisti, kterou skřeti ke svému zotročiteli chovají.
(z poznámek Zzarhôna z Umbaru)

Večer se nevyvíjí dobře. Jugháš zvyšuje hlas.
„Zdá se, že o svém bratrovi mluvíš velice rád," říká. „Ale pověz mi – kolik zabila moje rasa tvých dětí?" Vezmu ho za ruku – chvěje se.
„Dětí?" podiví se kníže. „Neměl jsem..."
Nedívám se Jughášovi do zkamenělé tváře. „Odpověď na tu nevyslovenou otázku," řeknu tiše, „je čtyři." A pak se konečně odvrátím od našich hostitelů, obejmu ho a dovolím si plakat.
Hlasité kroky se vzdalují sálem.
„Urazil se?"
„Ne," ujistí mě Éowyn. „Dívá se na řeku. Pokud mne omluvíte..."
Přikývnu. My máme svůj žal, oni zase svůj.
Právě proto, aby jich nepřibývalo, jsme přišli.

Než naposled vystřelím ze své kuše, chci se ještě jednou setkat s Jughášem. Mezitím...
Říká se jí dolgnír, černá slza. Začali s tím Umbařané, ale tohle bude místní. Chutná hořce, po jedovatých bobulích, z kterých se pálí.
Pro ty, kdo chtějí zapomenout, že ještě dýchají.
Drží se za ruce, ranění je děsí. Jeden se představil jako Snûkh; druhý se jmenuje Grifit. Oslovují mě „Igrûn-thrakka", jako bych dosud byla v armádě.
Předají mi dopis a vzdálí se.
To, jak dlouhý list napsal Jugháš vlastní rukou, je nakonec nejmenším překvapením.
Pomohou mi do nosítek. Kuši mám při ruce – země je neklidná.

Dnes je neústupná. Aťsi maják zhasne, po rozednění cestu najdeme. Ona bude stát po mém boku, tak jako kdysi.
Přístav v Eldalondë je této noci prázdný, všechny lodě vypluly na záliv. Opodál královské flotily se na vlnách kolébá malý bílý člun.
Skasal jsem plachty. Dělíme se o dalekohled.
To ona vidí, jak Vardamir vystřelil hořící šíp. Když se znovu podívám já, je klidná tvář našeho syna už zastřena plameny.
Odepnu tětivu a skloním hlavu. Těžká rána pro starého muže.
Dešťová kapka? Překvapeně vzhlédnu k jasné obloze.
Bludná hvězda stojí v nadhlavníku. Zvednu ruku k pozdravu.
Jak rád bych mu odpověděl.

Na začátku cesty byli Grifit a Snûkh sdílní. Teď pochodují mlčky.
Každý další spěchající posel na nás vrhne udivený pohled a pokračuje v cestě.
Vlastně mám strach.
V oázní základně je rušno. Poslové se hemží z několika směrů, pod plachtou se překřikuje tucet velitelů, kolik sil odkud a kam si mohou dovolit přesunout.
Jugháš si přesto našel čas projít se mnou mapu. Měla bych ho poslouchat...
„Nic jsi mi neslíbil," hlesnu.
Políbí mě do vlasů. „Stejně ty sliby, cos mi nedovolila vyslovit, chci splnit. – A dávej pozor. Jestli se nám ty nepokoje nepodaří uklidnit, mohlo by Elessara napadnout přejít hory."

Nechápu, jak někoho napadlo navelet skřetí důstojníky k lidským jednotkám. Raději bych šla do horších bojů – s oddílem skřetů.
Tam by nebyl žádný z nazgûlů tak blízko. Nemusela bych stát hned za ním, zatímco řeční.
Teprve se pomalu dozvídám, co se celá staletí dělo pod Dol Guldurem.
Vzpomínka na Angband se probudila, živá a lítá.
Opatrně šlápnu do třmenu a co nejtišeji natáhnu. Urgik mi založí. Zvednu kuši.
Nazgûl se náhle otočí.
Šipka vystřelená z bezprostřední blízkosti probije i kouzly posílený mitrilový plát.
Instinktivně se skrčím před pozvednutým palcátem.
Prázdné brnění se sype po zemi.
Zbraň, nedržená žádnou rukou, dopadne.

Celý večer trvá, než mi vůbec někdo poví, proč.
Řekl prý generálovi, že jestli chce poslat do Dutých hor vojáky bez pořádné výstroje, má použít lidi, protože ti budou na omrzlých pahýlech pajdat jen několik desítek let. Generál se nabídl, že to může skřetům zařídit i kratší, a dostal půlkou pěsti.
Takže teď Jugháš trčí na dva týdny v káznici.
„Škoda, že jsem o to přišla," zalituji.
Pak si najednou uvědomím, co jsem slyšela.
„Duté hory? Chtějí zahájit kampaň v Dutých horách? Proti Divokým?"
S povzdechem pokrčí rameny. „A co proti tomu zmůžeme..."
Kousnu se do rtu. „Nebudu zabíjet skřety."

„Uteč ohni," řekne Rustrigh.
Příliš jsme si zvykli nacházet zastřelené skřety. Talim si bez okolků zkouší boty.
„Mohou tu ještě být?"
„Těžko," uklidňuje mě Snaga. „Dva, možná tři dny."
Opodál zachrastí křoví. Snaga se otočí, luk natažený.
Rustrigh do něho prudce strčí a rozběhne se za tvorem, který vyrazil z houští.
Utrhnu sousto z opečeného sviště. „Jídlo," říkám.
Ustrašeně na mě hledí, pak po soustu chňapne a kousne mě přitom do prstu.
Talim nasbíral tlassu, aby mohl ošetřit poraněnou nohu.
Snaga rozhodne, že jí budeme říkat Burzî.
Když se ukládáme k spánku, Burzî se přitulí k Rustrigh a kníkne: „Máma."

„Takhle veřejně," kroutí Trišchara hlavou. „A ani nechtěli šaty z naší dílny."
Jugháš vezme matku kolem ramen.
To on musí vložit sestřinu ruku do Škrahovy, protože je muž a tak je to prý správně.
Nevím, kam s očima. U takových věcí nemáme být, natož se jich účastnit.
„Jsme civilizovaní," rozkládá Gurgula. O dlouhou sukni si třikrát zakopla. „Nemůžeme se jen tak pelešit jako nějací ubozí Divocí."
„Divocí nejsou ubozí," zavrčím. „Mají hrdost, to tobě chybí."
„Odpusť, thrakka, zapomněla bych, že žijete úplně jako oni."
Zatímco váhám, jestli využít tisíciletou dovednost, Trišchara jí vrazí necvičenou, leč zkušenou facku.
„Jména používat budeš!"

Krajinné prvky černě, vegetace zeleně, osídlení modře, vojenské struktury červeně.
Tolik říká směrnice. Moje vegetace je modrá. Zatím.
„Mám ti předat pokárání za nepřehlednost –"
„Máš mi předat novou sadu barev," přeruším posla neurvale, přestože vím, že tohle není jeho chyba. „Ta příští bude jen v červené. A jestli rychle nedostanu, o co jsem žádala, skončíme nejspíš u náčrtků uhlem."
Pero vyzobalo už i poslední zbytky. Na ohni pobublávají zbytky večerního králíka.
Ráno do vývaru zamíchám špínu z očazeného kotlíku.
„Nesmí se namočit," kladu mu na srdce. „Je kreslená uhelnou tuší."
Příště konečně přinese stálý inkoust a tři menší barevné lahvičky.

Panika v restauraci U sulcu a jelita!
V kuchyni nalezeno mrtvé tělo!
„Jednoznačně násilná smrt," říká inspektor Ohař!
Zavražděný byl mnoho let pravidelným hostem!
„Vždy tichý a skromný," popisují mrtvého přátelé!
Šéfkuchař ve vazbě!
„Čin spáchán tímž nástrojem, kterým připravili porci," tvrdí svědek!
Reportáž z pohřbu čtěte na protějším patníku
Poslední rozloučení s Neronem Fouskem, váženým občanem, který se stal obětí nevysvětlitelně brutálního činu, přilákalo všeobecnou účast. Při emotivním projevu, který přednesl starosta Rek, se nikdo z přítomných neubránil slzám. Po obřadu házeli shromáždění na rakev hlínu tak dlouho, až byl rov zcela navršen.
Znění epitafu čtěte na protějším patníku

Podlá zrada to byla, souhlasím. Ne ale ze strany skřetů – a Mordor s tím neměl nic společného.
Mnozí z našich příbuzných už věděli, co my ještě ne. Proto když Isildur a Anárion s Meneldilem vytáhli proti naší zemi, četné kmeny Divokých jim nabídly spojenectví – toužily nás osvobodit od vlády Oka. Stejně tak Elendilovi s Gil-galadem, kteří vyjeli od severu.
Gil-galad odmítl; Isildur přijal, a výměnou přislíbil část hornatého území severního Gondoru. Když měl ale svůj závazek vyplnit, skřetům se vysmál, a jeho vojsko dál pronásledovalo jak Mordořany, tak Divoké.
Divíš se, že Divocí využili příležitost k pomstě, sotva se naskytla?

„Nikdo tě nebude mít rád jako my!"
„Ručíš mi za to, že tu bude pořádek."
– „Jaktože jsou všude odstřižky? A neber sestřičce nůžky!"
Otec sedící obkročmo na osmiletém hrudníku. Marně se snažím nadechnout.
„Koukej se uklidnit, jinak tě nepustím!"
Kopance do obličeje. Matka nosí korkové pantofle. „Přiznej se, co bereš!"
Nedokážu si nic vymyslet, takže to ještě schytám.
„Nemůžu docentku sehnat, aby mi dala termín."
„Nikdy tě nevidíme se učit! Jestli tu zkoušku nebudeš mít do středy složenou, letíš z domu!"
Za oknem mínus patnáct.
Vstoupím do předsíně a zamknu za sebou. Jsem tu sama. Můj byt.
Ta největší výhra.
---

Na stráni si skupina dětí staví z písku a kamení.
Rázem jsem na kolenou a vrtám se v zemi. Vychovatel mě beze slova pozoruje.
„Je divné, že si chci hrát s nimi?"
„Vůbec ne," usměje se. „Obzvlášť vojáci to dělají často. Zdá se, že se rádi vracíte do doby, kdy jste neznali ani nebezpečí, ani opovržení."
Něco, co mělo být dávno zhojené, zabolí. Zahledím se do dálky, přes hřebeny na západě.
„Stalo se něco?" ptá se účastně.
„Neměla jsem dětství," řeknu tiše. „Ne takové."
Přejede pohledem moje tetování. „Narodila ses Divoká?"
„Ještě dřív."
Podá mi lopatku. „Důkladně si to užij."

Byl prý poroben a zneužit, náš druh v neštěstí.
Ty první, již mu uvěřili, odvedl přes hory a vlídně učil.
Umění, o které se podělil, umožnilo odrazit elfský útok.
Jak přibývalo nájezdů z moře, stále víc nás hledalo útočiště ve šťastné zemi, kde žili naši bratři. Když se Númenorejci obrátili i proti ní, stáli jsme v průsmycích odhodláni pro ni umírat – po dvě století.
Želeli jsme pádu našeho ochránce.
Později jsme se dozvěděli, že to my jsme byli jeho hradbou.
Vrátil se. Vlídnost nepředstírá. Drží naše životy pevně v rukou a krutě nás využívá.
Ztratil pro nás jméno. Je Okem.

Nechci na takovou cestu. To Jugháš tvrdí, že na mírových rokováních nebudu jen přítěží, kterou měl strach nechávat samotnou.
Branný se má za důležitého.
„Skřetí děvka se nebude Arnenem vozit v nosítkách jako princezna!" vyhodí mě na zem.
Pěstí do kolene, trhnout za kotník, a poroučí se i on. Než se rozkouká, zhoupnu se a dosednu mu na hruď, bezvládné nohy kdovíkde stranou. Mrsknu mu do očí příhodný prach silnice, zachytím paži držící halapartnu a druhou rukou mu dupnu na ohryzek.
„S kým se tak v Morgulienu jedná – s mrzáky, anebo s diplomaty?"
Polibek. „Pořád stejná, Igrûn-milû."
Opravdu – jsem.

Od piva mě vyruší temný Haraďan. „Smím ti položit otázku?"
„Nehledám muže."
Zasměje se. „Ale ne. Mate mě, jak se ve vaší řeči řekne ,můj'."
„,Nî'."
„Takže když řeknu ,nî nyškai' –"
„Kolik držíš otroků, že jen dětí je několik?"
„Cože? Mluvím o své dceři a synech!"
„Dcera ti nepatří. Musíš říci ,iš'."
„,Iš nyška'?"
„Pokud zdůrazňuješ, že potřebuje tvou péči."
„Dávno ne."
„Pak jedině ,iš jondî'. Jak je možné, že máte stejné slovo pro vlastního dospělého potomka i pro cizí bezbranné mládě?"
„Máš pravdu. Vyložený ,džin'. Hezké slovo pro závadu. Úderné. Zajímalo by mne, jak vzniklo."
„Neslyšels nikdy prasknout pružinu?"

Nikdo nechce být zařazen na západní břeh Andûny. Zásobování vázne, schází střelivo a lovit se tu dají leda koně, jejichž jezdci mají šípů habaděj. Vzhledem k plánovaným ztrátám sem posílají samou vykulenou mládež, kterou považují za postradatelnou.
A já je tím vším mám protáhnout.
Vyhladovělí skřeti rychle ztrácejí kondici a soustředění. Místo aby šlapali, seberou cosi ze země a začnou se dohadovat, co to je.
„Nějaká blbá rohirská ozdoba," hádá Châr.
„Šupina," oponuje Wriga, „ze spáru létající příšery."
Seberu jim věc z ruky a zaraduji se. U takové bahnité stoky jsem je nečekala.
„Tohle," zamávám svlečeným račím krunýřem, „je večeře."

Jugháš má krásné oči. Hebké, jiskřivé a černé jako propast.
Jako před každou bitvou úpěnlivě doufám, že do nich nehledím naposled.
Jiní už pijí za duše padlých. Mne zajímá jedno: jestli se vrátil.
Nakonec ho najdu. Ještě čeká na ošetření.
Složí ruce do tvaru Oka a přiloží si je k tváři. Prázdný důlek je rudý lepkavou krví.
„To je ono! Na barad-dûrský trůn s tebou!"
„Nazgûlové si ani nevšimnou, že se něco změnilo."
„Ale já si všimnu, jak se uleví celé zemi." Posadím se a přitáhnu ho k sobě, ať se opře.
Hladí mě po předloktích.
Jugháš má překrásné ruce.

Znám ten pohled. To zaváhání.
Když mě přistihnou s knihou.
Když zašplouchá voda v umyvadle.
Když bezděčně podotknu, že jídlo voní.
Když uvidí skřeta plakat.
Někteří z toho udělají důkaz proradnosti a klamu.
Většina sama sebe přesvědčí, že se to nestalo, nemohlo stát, a jestli, tak jen jednou.
A pak jsou ti, co hledí někam stranou, a za pár dnů rozpačitě nabídnou jablečné placky.
S těmi se dá vycházet.
Ale tahle lidska udělala něco, co jsem netušila, že dokážou.
Omluvila se mi.
Dívám se stranou.
Neměla bych mít předsudky.
Vždyť i oni mají duše Arûových dětí.
Rozpačitě jí nabídnu klobásu.

S kyjem to dávno umím. Nedat mi na odpoledne volno je jen tupá buzerace.
Pravidla a řád... ha! Když mi nic nedají, tak si to vezmu.
Přes kupu hlávek vykoukne nepotetované čelo. „Co to máš?"
Udělám mu místo.
„Ty bledá růže, málem neduživá,
z tvých lístků okvětních chci rosu pít.
Tvé poupě mnohý poklad skrývá
a já ten poklad přišel uloupit,"
čte mi přes rameno šeptem a vroucně pohladí obzvlášť pěkné zelí. Vyprsknu nahlas.
„Tady se zašíváte! Mazejte na cvičiště!"
Mrknu na něho. „Dopředčítáš mi to po večerce."
Jenže seržantka Uššich knížku zabaví. Ji tyhle pitomé elfské škváry baví taky.

Důvod, proč jsou na kněžnině seznamu hostí pro banket na počest gondorského krále skutečně všichni ambasadoři, je dvojí.
Za prvé, Morgulien o dobré vztahy vlastně docela stojí.
Za druhé, dělá mu to naschvál.
Když vyvolávač oznámí „z Mordoru", Elessar ztuhne. Když vidí Jugháše, zbledne. Pak si všimne mě a vybuchne.
„To přestává všechno! Nejdřív skřeti, teď dokonce nosítka! Kdo si ta tvoje... myslí, že je?"
„Aragorne-králi," oslovím ho, „mám tu vzácnou výsadu být mrzákem. Pokud si přeješ, ráda se podělím."
Nepřijal. Škoda.
Éowyn neurážím tím, že bych ji šetřila, když spolu cvičíme. Ale ublížit jí nechci.
Elessarovi? S potěšením.