Moje články

Harg-agh-harglûk, Igrûn-nánâ, Jugháš-dádâ.
Doufám, že jste v pořádku. Ohledně mne, jsem. Ranili mě, ale to se zahojí. Opravdu.
Každý den na vás myslím. A samozřejmě na Lirich. Ohlásí se už brzy, což? Doufám, že i ona je stále zdravá.
Elfové jsou prý zvlášť činní. Je to pravda? Dobyli jsme přece nové území. Určitě se nezmohou na protiútok. Zničili jsme je důkladně. Mají teď hodně co dělat. Obranné valy znovu nepostaví. Rozhodně ne v nejbližších letech.
Dostanu prý snad na jaře dovolenou. Ovšemže navštívím vás a Trišcharu.
Rád vás všechny brzy uvidím. Už se nemohu dočkat.
Gvačara

Vracíme se od večerního ohně.
„Ani se mi nechce spát," prohlásí Jugháš.
„Co bys chtěl?" zívnu. „Hrát tady?"
„A proč ne?" pokrčí rameny. Posadí se na lůžko, znovu vezme do rukou bubínek a zlehka do něj zapleská.
„Tady budeš zpívat sám," soukám se pod přikrývku.
Neodpoví mi, začne píseň a jak se pomalu zapomíná, zjistím, že si broukám s ním. A pak, že zpívám nahlas.
Jugháš bubnuje silněji. Kamenná stěna vrací ozvěnu.

Vtom vrznou dveře a dovnitř strčí hlavu Nigrih. „Probudili jste mě."
Jugháš odloží bubínek. „Už toho necháme."
„Tak to ne," mračí se Nigrih. „To bych se nemohla přidat."

Úbočí je strmé, že i Jugháš, Šâgur a Rulîkh musejí slézat opatrně. Glûčír se křečovitě opírá o hůl. Achâsthor má s klisnou plné ruce práce. Nejtěžší je sestup pro Snûkha a Grifita... i s pomocí ostatních. Překážím jim já.

Vtom výkřik. Letím vzduchem a pak kloužu po skále, hlavou napřed, až narazím do trní.
Odstrčím se zad nosítka a vyhrabu se do sedu. Na stezce zůstali jen Achâsthor a Glûčír.

Jugháš se objeví poslední.
„Bezpečno?" ptám se.
„Bezpečno," kývne. „Zraněná?"
„Ne, ale... stojí to za to mě brát s sebou?"
Zaškaredí se. „Spíš než Achâsthorovu kobylu, co vrazila do Grifita."

Razgobel. Malá stanice na cestě zásobovačů, když ještě bylo co z Morgulienu vozit. Dnes pevnůstka schopná pojmout ani ne stovku. Strategický význam? Mizivý. S malým zdržením na pochodu se dá prostě obejít po kopcích mimo cestu. Donedávna sloužil při dodávkách střeliva a proviantu dál na západ; teď už není kam odtud pokračovat.

Stojí nás tu přes čtyři sta. Razgobel nesmí padnout. Proč přesně, nevíme.
Ale o tom se ve válce nedohaduje. Na otázky bude čas později - nebo už nikdy.

Boje se vlečou. Zahynulo šedesát devět skřetů.

Pak přijde rozkaz k ústupu. Raněný lidský důstojník je schopen převozu.
Razgobel může padnout.

„...takže jak jsme už nesli raněné po střetu s trpaslíky, museli jsme sebou hodit, než nás dostihnou elfi. K tomu před námi řeka. Rozvodněná, jak jinak, takhle na jaře..."
Vzdechnu.
„Copak?" podiví se Jugháš. Už mi přece řekl, že to nakonec dokázali. Promočení a prostydlí, pokrytí šrámy, s dvěma raněnými navíc... ale vrátili se všichni.
„Jak ráda bych tam byla."
„Tak hrozná je služba na posádce?"
„Jako přijít poprvé do Mordoru. Víš, že můj oddíl je pro mě můj kmen, a tady..."
„Teď nemůžeš do boje," namítne jemně.
„Já vím. Jenže jsem strašlivě sama."
Pohladí mi břicho. „Právě že nejsi."

Všechno je vidět – moje ochablé nohy, rozseklý ret, otrocký cejch překrytý tetováním. Jughášovy ruce s chybějícími prsty, nezakrytý oční důlek.
Ještě něco se Zaini podařilo zachytit.
Jugháš sklápí zrak ke mně, já zvedám oči k němu. On se jednou rukou opírá o křeslo, druhou mi ovíjí okolo ramen. Já mám ruku položenou na zlehka se vzdouvajícím břiše, druhou ho hladím po paži.
,,Prý neplatíte,“ zajíká se Zaini, když počítá honorář.
,,Gârindir považoval za vtipné namalovat dvě tupé, krvelačné bestie. Ty ne.“
Když přijdou na ambasádu lidé, zůstanou zírat na to, co portrét vyobrazuje.
Skřeti se diví, že tu nějaký máme.

Přivádějí další zajatce. A mezi nimi…
,,Jugháši!“
Nezvedne hlavu. Hledí na bezvědomého skřeta, kterého nese v náručí. Otrhaný dolguldurský otrok. Jemně ho položí.
Dvě elfky v krví zacákaných řízách přikleknou vedle. Zahlédnu navlékání nitě, ucítím závan tlassy. Po chvíli ale s potřesením hlav vstanou a zamíří ke skupině lehčeji raněných.
,,Chci k nim,“ řeknu. Hlídač svolí.
Vím, komu patří ta odřená tvář. Uchopím ruku se zkroucenými prsty a políbím ji. ,,Vydrž,“ prosím. ,,Žij.“
Překotný dech se zadrhává. Nakonec ustane.
Když se Jugháš na mne konečně podívá, jeho prázdný důlek přetéká slzami.
,,Vůdce vzbouřenců?“ ptá se elfka ve zbroji.
,,Ano. Gvačara.“

,,Proč bys nemohla?“ diví se Jugháš. Nad poukázáním na očividné jen mávne rukou.
,,Samozřejmě, že s námi můžeš počítat,“ přikývne Grifit.
Snûkh vybral dobré postavení. Na kamenitém svahu porostlém roztroušenými křovinami, s výhledem do širokého údolí.
Nepřátelská jízda se blíží.
Vystřelím. Člověk v čele padá s koně. Natáhnu, zamířím na dalšího.
Jediná šipka nemine svůj cíl. Brzy zapomenu, že nestřílím ze stoje, pokleku ani lehu. Že tětivu nenatahuji nohou, ale zaháknutím za skobu, zatlučenou zboku do mých nosítek.
Nezvyklým zůstává už jen, že terče, které si v bitvě vybírám, mají stejné černé uniformy.
Ale znak Oka si z nich neodpárali.

Dvě dívky beze jmen zlámaly řetězy a uprchly. Pronásledoval je sám ohnivý duch. Když je dostihl, než by se nechaly chytit, skočily do propasti. Jedna zahynula, balrog polapil její duši a odvlekl ji nazpět do Angbandu.
Druhou punkva vyvrhla v jeskyni, zchromlou, družčino tělo vedle ní. Dívka pila říční vodu a jedla maso té, kterou milovala, až se její rány zhojily.
Tehdy se vrátila k Angbandu a spatřila svou družku znovu trpět. Osvobodila ji, nedokázala však na polámané noze dobře utíkat, a družce Durbî navrátil nedobře uzdravené tělo.
Při boji s dozorci zahynuly obě, avšak jejich duše unikly na svobodu.

Gridriš prý mluví těžko srozumitelným dialektem. Já rozumím. Žádá jakoukoli výpomoc – bojovníky, zbraně, jídlo, obvazy. Vyložím jí starým nářečím, kolik může Mordor poskytnout.
A přemýšlím o jejích očích.
,,Kdo…“ odvážím se zeptat, ,,znáš jména svých rodičů?“
,,Thûriš a Išigra – nemůžeš je znát. Oba se narodili i zemřeli v Dol Gulduru. Ale Gvačara, Thûrišin otec -“
,,Gvačara-jondî?“
,,Je mi zle.“ Takhle musí bolet nemoc. ,,Vědět, k čemu jsem přispěla, jakou zemi jsem bránila… a zjistit, že i Gvačara...“
,,Udělal jsem stejnou chybu,“ řekne Jugháš. ,,Neviním tě.“
,,Ani sebe?“
,,Dělám mnoho chyb. Nenechám se jimi spoutat.“
Přikývnu.
,,Půjdu s Gridriš.“
To vím.

,,Mně se viklá zub,“ hlásí Gvačara.
Jugháš to ozkouší prstem. ,,Ještě vydrží.“
,,Tak se rozluč,“ pobídnu Gvačaru.
,,Harg, Jugháš-dádâ,“ vrhne se Jughášovi okolo krku. Jugháš otočí hlavu a odplivne si. Pak se zeširoka usměje – třetí řezák pryč. ,,Alespoň nezačne chrastit uprostřed boje.“
,,Přežij, Jugháš-iš.“
,,Vyplním, Igrûn-thrakka.“
Sledujeme, jak se jednotka řadí a vyráží.
Po namáhavém pochodu konečně vytoužené shledání.
Jen polibek je divný. ,,Co máš s ústy?“
,,Ratiště,“ vycení zpola prázdnou dáseň. ,,A dva byly nové.“
Mávnu rukou. ,,Dorostou.“
,,V příštím století.“
Gvačara vykulí oči. ,,To trvá tak dlouho?“
,,Ale ne. Tehdy už ti budou padat podruhé.“

Sedm let okolo Lugbúrzu přibývalo těl. Skřeti, lidé, elfové, jízdní zvířata, tu a tam i orel nebo ent. Těla celistvá, posekaná i části. Všechna je nutné odvézt na pohřebiště.
A předtím, než je naložíme…
Oni už svou zbroj, opaskové spony a nákončí, třmeny, udidla či podkovy nepoužijí, k obraně země ani k útoku na ni. Zato dělníkům a zemědělcům, obraným válečnou potřebou železa, je třeba náčiní vrátit. Těžba nové rudy stále nestačí.
Těla na jeden vůz, veškerý kov na druhý.
Mrtvolného pachu se nezbavím ani v noci, když se přivinu k Jughášovi. Dokud se nepodaří opravit akvadukt, zůstávají lázně zavřené.

Čtyři hodiny na odpočinek, jako každý den. Sedmačtyřicátá přesto nespí. Sedíme na dlažbě náměstí a podáváme si příděl kořalky.
Grith, Lûkhara, Vagri, Úthar, Gríl. Ještě na Dagorladu.
Îkh, Jûrin, Rígul, Gradlich, Thajâr, Škrî, Ungáš, Dužgara a Chindûr, naše thrakka. Na svazích Dwatha.
Chúlar, Athgara, Krûgh. Při obraně Lugangaru.
Kungdî, Lajkara, Zirga, Drûkh. V Rûnaldské oáze.
Během obležení Lugbúrzu Thûr, Igrah, Čaghara, Thugh, Churgûn, Rašígh, Githra, Thrúchara, Gáriš, Užingra, Uthîr, Strîgugûn, Čagra a teď Ajchúš, který nás vedl od Chindûřiny smrti.
Je čas.
,,Igrûn-dagîr!“
..Jugháš-dagîr!“
,,Tughûr-snaga!“
,,Triglagh-snaga!“
,,Urich-snaga!“
Lîgur-thrakka jen kývne. Zařadíme se k šestnácté.

Když přejdeme vrcholek, nejsme si jisti, co to vlastně vidíme. Jako místo, kde by se dalo lovit nebo alespoň něco sbírat, to nevyhlíží. Je to hladké, prachově šedé a pusté.
Zatímco odpočíváme u jezírka, Burzî s Aglûkem vyběhnou po svahu, že prý šedou skvrnu prozkoumají. Snaga jim jde v patách, i když se skvrna nezdá nebezpečná.
Burzî mi přistrkuje pod obličej spojené hrsti plné šedé... vlastně bílé, na povrchu špinavé hmoty. ,,Sáhni si!“ Je to studené, a když toho trochu naberu na prst, zůstane mi na něm kapka vody.
,,Vždyť ještě ani neskončilo léto...“
Ale jsme vysoko v Dutých horách.

,,O co se jedná?“ ptá se bez všech zdvořilostí.
Pokynu, ať se posadí. ,,Chci ti radit, abys vyslal dobře vycvičenou jednotku do Lad Morgul – pod naprosto důvěryhodným velením.“
Zamračí se. ,,Pokud mě zástupkyně nepřátelské strany žádá o vyslání vojáků pryč z vládního sídla, musím se tázat, proč bych to měl učinit.“
S tím počítám. ,,Mám důvod domnívat se, že vbrzku překročí hranici mordorské oddíly.“
,,Takže se obě strany snaží rozdmychat válku znovu! Musí to tak být navždy, stále dokola?“
,,Ne, pokud dodržíš slib. Mordorští dobrovolníci ti pomohou.“
Naše oči se setkají. ,,Mělas přizvat Éowyn.“
Dveře třesknou. ,,O co se jedná?“

Akhâsthor se mračí. Kvůli gondorskému narušení příměří? Nebo je v jeho náladě i cosi osobního?
,,Pane,“ osloví ho majordomus, ,,přijmi, prosím, jménem arnenského dvora omluvu. Ze stájí se ztratila tvá klisna. Poskytneme ti, samozřejmě, jiného koně náhradou – a pokud se neurazíš, byl jsem pověřen, abych ti předal odškodné.“
Akhâsthor vysype pár mincí - na rubu prsten, na líci oko. ,,Mordorské peníze!“
,,Sám jsi přeci Mordořan.“
,,Ale ty ne! Sebrali jste je pobitým morgulským civilistům? Nevezmu si -“
,,Jsou ode mne!“ zasáhnu. ,,Není na nich jiná krev než moje.“
,,Ty?“ otočí se. ,,Proč… - Co dělá Jugháš?“
,,Nevěří, že vznášení formálních protestů něco zmůže.“

,,Vypadáš zamyšleně,“ podotkne Grifit, zatímco mi pomáhá do židle.
,,Říkám si, jestli je dobré být stále pohromadě. Nechcete si od sebe občas odpočinout?“
,,To se ještě nestalo,“ zvesela políbí Snûkha na špičku ucha.
,,I předtím jste pracovali společně?“
,,Měli jsme štěstí. Po škole nás poslali do jedné továrny, a potom povolali ke stejné jednotce.“
,,Takže jste spolu...“
,,Teprve šedesát let,“ mávne rukou. ,,Ale tys nemyslela na nás. Bojíš se, že -“
,,- se ti omrzím já, anebo ty mně?“ ozve se za mnou. ,,Celý věk se mi po tobě věčně stýskalo. Jestli dovolíš, příštích pár století bych si tě rád trochu užil.“

,,Do akce, pane Košíčku,“ pobídl Tuřín Protéza. ,,Kdyby něco, zahoukejte dvakrát jako sova pálená a jednou jako sýček.“
,,Takhle?“ zeptal se Dildo, dvakrát zaskřehotal a jednou hvízdl.
,,Dostal tě,“ poznamenal Balík.
,,Hlavně běžte.“
Dildo se opatrně, aby ve tmě na něco nešlápl, plížil k ohništi, až rozeznal postavy tří obryň. Natáhl se po měšci té nejbližší.
,,Kam šaháš, chlíváku?“ zvolala, přidržela si Dilda na světle a olízla se. ,,Helemese. Hobit. Už vím, co bude k večeři.“
Dildo zaskřehotal, hvízdl.
,,Další!“ vyhrkla Vilma, svírajíc v pěsti Kikiho. ,,Tak do práce, oba, a nešetřete rozmarýnou.“
Na zem dopadla ovce se zakrouceným krkem.

Chci jen něco na procvičení jazyka – nejlíp lyrickou poezii.
Pak mi ale padne do oka svazek, který někdo neuklidil.
Rhui ylynd Morgoth.
Zlehka listuji stránkami. Navzdory názvu se kniha zdá být zpracovaná celkem dobře – je tu podrobná kapitola o pavoucích, další o pterách, následují draci, vrrci… Prostředí, potrava, chování, doplněno výstižnými rytinami.
A pak…
Orchoth.
Podle autora jsme čímsi na pomezí zvířete a vtěleného zla. Neznáme soucit, sounáležitost, neznáme žal ani lásku. Jediným cílem našeho bytí je zabíjet, ničit a zraňovat. Jsme vředem na tváři světa, je nutné vybít nás do posledního.
,,Příšerná kniha,“ pokývne Grûkh svojí podlouhlou poloelfí hlavou.

Šangi se zadýchává, točí se jí hlava. Snaga ji na úprku nese.
Vrrk ošklivě potrhal Rustrigh nohu. Talim jí ránu vymývá tlassou a kořalkou, než ji začne sešívat, zatímco Rustrigh zatíná zuby do kusu ulomené větve.
Aglûk brečí hladem. Šangi se ho pokouší utišit, aby neplašil zvěř. Jestli něco neulovíme, nenají se ani on, ani my ostatní.
Země zmrzla, po pláních se prohání ledový vichr. Snažíme se ztuhlýma rukama vyspravit alespoň boty, a ve spánku se choulíme k sobě v jediném propleteném chumlu.
Burzî v žáru letního poledne omdlela žízní. Nejbližší voda je na střeženém území elfů.
Ale jsme svobodní.

,,Jak je, dole po proudu?“ ptám se.
Jugháš zavrtí hlavou. ,,Kdybys viděla. Snad to ani nechtějí dobýt – jen zničit. Kanály zanešené, místo polí shnilé bažiny. A naši tam ještě umísťují další civilisty a chtějí po nich dodávky do Mordoru. Vždyť ti chudáci sami nemají co jíst.“
,,Takže proto ty výpadky,“ podotknu. ,,Celá země je na produkci z Núrnenské oblasti.“
,,A to armádu zásobují přednostně,“ připomene Trišchara.
Usadíme se u stolu. ,,Co je to?“ rýpnu do něčeho měkkého a nazelenalého, co mi dali do misky.
,,Zelenina z jižního Haradu. Říkají tomu plantaîni.“
Překvapivě se to cestou nezkazilo. Kaše chutná docela dobře.

Odrazím dalšího protivníka a zapotácím se. Využije toho a skočí po mně. Smykem se na svahu sklouznu a seknu mu po třísle; minu. On padá. Jak se ráně vyhýbal, ztratil rovnováhu. Sotva stačím zahodit zbraň, než mě smete.
Když mě Dhúkara ujistí, že jsem ho nezranila, uleví se mi.
,,Bojíš se, abys nepříteli neublížila?“ ptá se posměšně.
Kopnu skučícího člověka do kolene. Konečně na zemi; přiskočím a ukončím jeho kvílení. Právě včas, Gondořan za ním se rozpřahuje těžkým mečem. Nastavím mu šavli. Předloktí rozseknuté po délce. Jestli nevykrvácí, šaršoun už nezvedne.
Chcípni, nájezdníku.
Zaváhám. V Isildurově vojsku jsem zahlédla Divoké.

Zatímco čekám, až černá kresba zaschne, utrhnu si kus masa a poslouchám, o čem jde kolem ohně řeč.
,,Narazili jsme na ně právě v tomhle kraji," tvrdí Ghûčar. ,,S třiadvacátou."
,,Kdyby tu ale byli teď,“ oponuje Maris, ,,už bychom to věděli.“
,,To rozhodně,“ otřese se Ghûčar. Nedivím se, že o svých obavách stále dokola začíná. Vidět své druhy rozdrcené…
Otřu si ruce a sáhnu po zeleném inkoustu, abych doplnila vegetaci.
Na tomhle kopci většinou křoviny, tady na svahu jen louky až... Proč je na tomhle místě zakreslený les?
Svinu mapu. ,,Připravit k pochodu,“ zavelím.
,,Co se děje?“
,,Enti.“
Ghûčar ztuhne.

Rozhlížím se po rušném nádvoří. Je zvláštní se vracet.
„Númenor a spojenec – leda popel!“ Ten rozohněný hlas – ten znám.
Tiše k němu přistoupím a zezadu mu zakryju oči.
On ale nestrávil poslední roky mezi bezstarostnými studenty.
Rána loktem mi vyrazí dech; kopanec z otočky mě pošle k zemi.
„Zadrž! Byl to jen žert!“
Zarazí se, hledí na mne. Pak si vzpomene. „Igrûn!“ podá mi ruku a vytáhne mě na nohy. „Sluší ti to.“
Bláhově se domnívám, že má na mysli mou suknici a lněnou blůzu, než si všimnu, že mou hruď zdobí černý otisk jeho podrážky.
„Ale moc jsi necvičila.“

„Zůstaneš mojí družkou, Igrûn,“ zašeptá mi do vlasů. ,,Budu na tebe vzpomínat a doufat v brzké setkání, dokud konečně nenastane.“
„Ne,“ odmítnu. „Nepřipoutávej se ke mně.“ Vždyť to shledání, které si přeje, vůbec nastat nemusí. Co mu mohu dát? Jen stesk odloučení a vědomí, že jednou moje tělo zůstane ležet někde v horách nebo na pláni.
Doufám, že moje.
Vítá mě nadšeným objetím hned v pevnostní bráně.
„Ještě jsi na mne nepřestal myslet?“
„Nepřestal a nepřestanu.“
„Přinese ti to jen bolest.“
Zamračí se. „Je to moje bolest. Mám na ni právo.“
Rozumím. Sama jsem se své bolesti nevzdala.
Ani Jugháše.

Znám tvoje jméno, Zzarhône. Tvoje spisy o severských Divokých používá i náš sbor.
I já jsem o tobě slyšel, když jsem pobýval v Lugbúrzu. Odvážná vyjednávací strategie, díky které byl Arnenský mír pro Mordor oproti očekávání mnohem méně nevýhodný, byla prý hlavě tvým... - Řekl jsem něco zábavného?
Strategie! Kdyby to tak mohl slyšet Akhâsthor!
Nesouhlasil by?
Zuřil by jako tehdy! Obvinil mě z velezrady.
Copak tě ministr Akhâsthor sám nenavrhl do úřadu?
To později, po podpisu smlouvy. Prohlásil, že s tím bláznem Faramirem si zjevně rozumím.
Žádná strategie, Zzarhône. Jen vztek.
Faramir přesto naslouchal, spravedlivě, otevřeně.
Měl jsem ho rád.

Za hradbami šlehají plameny. Dál už plýtvat šípy nebudeme. Stahujeme se zpátky do ležení - snad nám bude dopřán odpočinek až do úsvitu.
Není. Vstříc nám běží posel. Přečtu si nový rozkaz a nevěřím svým očím. „Co to má znamenat?"
On ale dosud ani nevěděl, co v rozkaze stojí. Natož aby měl ponětí, jaký to má mít účel.
„Vždyť jsou úplně čerstvá! To nikoho neotráví. Kdo takovou hloupost vymyslel?"
Jenže rozkaz je rozkaz. Vytáhneme šavle a pustíme se do práce.
Stojím a sleduji plnění katapultů. Tohle že má Gondořany vyděsit?
Jejich vlastní hlavy?
V Minas Tirith je dnes blýskavice a krupobití.

Konečně opouštíme trpasličí území – po mnoha dnech můžeme znovu lovit.
Tu se z řezavé chumelenice vynoří obrys zahalený kožešinou a za ním stín dalšího zvířete. Ani jsme ještě nerozeznali, co to je, a už střílíme.
Mlčení zimy prořízne zařehtání, za ním khuzdulská nadávka. Když trpaslík vidí dvacítku skřetů, zmizí v šeré bělotě. Nečekáme, kdy se z ní zas vyloupne. V tomhle počasí jediný nepřítel snadno postřílí celý kmen.
„Krev," všimne si Rustrigh.
Jdeme po stopě, až spatříme raněné zvíře – trpaslíkova nákladního poníka.
Ještě si vychutnávám kus pečené koniny, ale Šangi se Snagou už probírají, co jsme našli.
Trpaslík vezl kožichy.

Je vyhublá, jako všechny, které přivedou po pár letech nazpět. Snažím se vybavit si její číslo.
„Neokounět!" Přes záda 67TP8I přejede karabáč. „Přidávat!"
Navrátilkyně také dostala lopatu. Nezaboří ji ale do vozíku s rudou - ožene se jí po dozorci a shodí ho do pece.
Přibíhají další dozorci. Navrátilkyni zasáhnou tři biče naráz. A nepřestávají dopadat.
Dole v peci to zahučí.
Biče ustanou.
„Je po ní," řekne jeden a všichni tři se hledí ztratit.
My nemůžeme.
Jeskyni plní šlehy ohnivých důtek, zápach spáleniny a vzteklý řev.
67TP8I se přesto přes bolest usměje. „Myslím, že CÞW0G4 unikla."
CÞW0G4! Jak jsem mohla zapomenout?

Nevím, kde tu věc vzali. Nadšeně se nad ní sklánějí a porovnávají si tvar nosů, délku zubů a hustotu obočí.
Odvrátím pohled.
„Pojď k nám, Igrûn! Pojď se taky podívat!"
„Nechci," zavolám zpátky.
„Proč? Vždyť jsi tak pěkná! Máš nejhezčí obrázek ze všech," přemlouvá mě Chârn.
Moje tetování není obrázek.
„No tak se podívej!" přistrčí mi zrcadlo před obličej.
Šangi, tehdy před lety, odvedla dobrou práci. Kdo neví, stěží si všimne - jenže já vím. Nikdy jsem nezapomněla.
Teď se na mne šklebí v celé srozumitelnosti.
„Dej to pryč!" vykřiknu a s pevně zavřenýma očima ji odstrčím.
HS613B spadne na dlažbu.

„Jsem tady, Chindûr-thrakka."
Pokyne mi, ať se posadím. „Rozhodla jsem se, co s tebou, Igrûn," řekne. „Musíš armádu opustit. Tvoje nekázeň..."
Přikývnu. Vím to. Stále jednám jako Divoká: rozhoduji se sama.
„Půjdeš do Lug-gorothu."
Nevěděla jsem, že v Lug-gorothu je i trestanecká kolonie. „Na jak dlouho?" vyděsím se.
„Záleží na tobě. Jak tě znám... jestli si tam nepobudeš, brzy se vrátíš. Dagîr, to není pro tebe."
Prudce vzhlédnu. „Chceš ze mě udělat důstojníka?"
„Co jiného?"
„Je tu ale překážka." Chindûr dobře ví, jaká.
„Ano," kývne. „Proto musíš armádu opustit. Před Lug-gorothem nastoupíš do školy."
Raději bych do trestanecké kolonie.

„Ústup!" velí Chindûr-dagîr. „Až do pevnosti! Útěkem! Za ostrohem rozdělit!"
Výkřik. Ohlédnu se. Jednomu z mých mladých druhů projel stehnem šíp. Klopýtl a řítí se do rokle.
„Igrûn-snaga! Nezastavuj se!"
Skočím stranou a kloužu... málem až do potoka.
Budu jim stát za zdržení?
Ne, Númenořané se ženou za prchajícím oddílem.
„Nemělas..."
Rozříznu mu kalhoty. Tohle chce dlahu i pevný obvaz – a rychle.
„Nech mě tady," mumlá chabě. „Dostanou tě... běž..."
„Zmlkni." Hodím si ho přes rameno.
„Další neuposlechnutí rozkazu, Igrûn-snaga," Grudžik-thrakka se mračí. „Dezerce. Deset dní nezvěstná. Máš k tomu co říci?"
Jen jedno. „Jugháš žije."

„A dál za Dolním městem?"
„Kamenné zahrady," zavrzal Porub. „Rostou na nich balvany jako ten náš, plovoucí. Na stejném balvanu ostatně stojí Svatý Frax, podívej."
„Dost řečí! Porube, potřebuju tě v lanoví. Snítku, k pákám."
„A co je za Kamennými zahradami? Poletíme tam?"
„Ne. Nic tam není."
„Jak, nic? Je tam poušť? Nebo moře?"
„Vůbec nic. Končí tam svět."
„Svět nemůže jen tak skončit! Odkud fouká ten vítr?"
V Bouřliváku zaskřípělo a zapraskalo. Zavadil o věž mrakozpytců. Mračný vlk se honem vrhl k pákám, aby zabránil škodám.
„Pamatuj si jednou provždy: Nezáleží na tom, odkud vítr fouká. Důležité je kam!"

Rudý květ tančí.
Tančí na hudbu skučení a vytí.
Dupe po čeniších, po hřbetech, praská do rytmu a zanechává za sebou stopu bolesti.
Bosá chodidla šustí na kameni Poradní skály, snědá kůže se rudě leskne. To Pán Rudého květu tančí se svým služebníkem.
A my musíme tančit s nimi.
Tančíme a zpíváme jim.
Ušetři své věrné, Pane Rudého květu!
Vyslyš prosbu Mrtvého vlka, Pane Rudého květu!
Co se ti leskne ve tváři, Pane? Je to pot?
Pane?
Bratříčku?
Dívali se dobře, ó vlci. Dobře se dívali.
Co měli v srdci?
Nezapomenou,
kvetli-li jednou a kvetli-li v noci,
hleď, Rudým květem...

Někteří hovoří o sérii příkazů.
Jiní o puklém vejci.
Další o písni.
Možná to bylo vejce. Proč ne? Maličké, tvrdé vejce, zárodek budoucího. Vejce nemusejí být velká, ani když patří velkému stvoření.
A možná skutečně zazněla píseň. To už se nikdo nedozví, takže si můžeme myslet cokoli. A píseň, to zní krásně.
A možná – možná to byly příkazy. Mohly zaznít v písni. Mohly být určeny vejci.
Každopádně...
Byl to šrumec.
Obrovská spousta horečného chaosu, mohutně se rozpínajícího a pohlcujícího prostor, který tam předtím ani nebyl.
Ta největší rána, co kdy třeskla.
Ta, co rozbila prvotní skořápku bytí.
Vyklubal se vesmír.

Kachny udiveně hltaly kousky mramorované bábovky. Tohle byli divní krmiči. Mlčeli.
Azirafal cítil vinu, i když nevěděl přesně proč. Nakonec to dopadlo... správně, ne? A on se celou dobu snažil, aby to dopadlo správně. Takže jednal správně. I když to bylo přesně proti instrukcím.
To Crowley si hýčkal neurčitý pocit hlubokého uspokojení. Natřít to celé té ohavné bandě shora i zdola, to se nepovede jen tak někomu a jen tak často. Že přitom mimochodem napomohl Jeho plánu, to snad nebylo podstatné... nebo ano?
Svobodnou vůli neměli vůbec mít. Takže chtít ještě vědět, jak s ní zacházet, by bylo příliš troufalé.

Když nemohla svůj úděl snésti,
když lákaly ji jeho svody,
tu nalila si stakan tresti
a jen pár kapek horké vody –
pak zamyšleně upíjejíc
smočila v kalamáři pero;
snad touhou, snad se chladem chvějíc
psala, zatímco houstlo šero.
U ruky slovník francouzštiny,
zavařenina na talířku,
tehdy ještě své duše stíny
tu neváhala svěřit zítřku.
Však básník, jenž jí verše radil,
ten nakonec ji trpce zradil.
Teď čaj jí dosti neuleví
a co si počít, studem neví,
když dostalo se všudy světu,
co psala tehdy na papír:
«Je vous écris; voilà. C’est tout.
Et je n’ai plus rien à vous dire.»

Natáhnu, založím, zalícím.
Že se Jugháš rozhodl přilepšit si šipkami, co vězí ve volném terči napravo, zjistím teprve, když projde za tím mým právě v okamžiku, kdy se do něj zapíchne střela.
„Co se tam motáš? Mohla jsem tě zasáhnout!"
„Nemohla," zazubí se. „Viděl jsem, jak střílíš." Drze si dřepne přímo před mým terčem a sbírá odražené střely.
Potřebuje poučit. Zamířím na uzel vlasů na jeho temeni a stisknu spoušť.
Vyskočí. Šipka mu z účesu trčí na obě strany jako výstřední ozdoba. „Co děláš? Mohlas mě trefit!"
„Nemohla," namítnu. „Viděls, jak střílím."
Zatváří se rozlíceně a podá mi hrst šipek.

Rozkládám si lůžko vedle Talimova – dohromady sešité zaječí kožešiny. Talim převazuje Burzîinu paži. Rustrigh opaluje hroty šípů; Aglûk si zašívá roztrženou suknici. Úlovek na večeři nestačí; uléháme napůl hladoví. Oheň brzy dohoří – nezpíváme, aby nás nenašli elfové.
Touláme se po lesích, protože není, kde by skřeti mohli žít v bezpečí.
Rozkládám si lůžko vedle Marisina – seržová celta, vlněná houně. Drîl ošetřuje Ghûčarovi postřelené ucho. Maris si olejuje kuši; Trumlaj spravuje rozpáranou kazajku. Úlovek na večeři nestačí; vybalíme uzené skopové. Oheň necháme dohořet – nezpíváme, elfové nás nesmějí objevit.
Patrolujeme v lesích, aby zůstalo na světě místo, kde skřeti žijí v bezpečí.

„Dej mi jediný důvod, proč nepostavit před soud i tebe! Pro koho doopravdy pracuješ?"
„Pro Mordor, který bude před gondorskou rozpínavostí chráněn nezávislým územím," odpovím klidně.
„Možná – dokud na stolci sedí Faramir, a na něho Elessar útočit nehodlá. Ale jak se zachová příští kníže, příští král? Jak se ubráníme s armádou zmenšenou na třetinu? Řekni!"
Když vyčleníme vnitřní pořádkové síly zvlášť, větší vojsko nepotřebujeme, pokud mír potrvá; jakmile Gondor smlouvu poruší, závazek padne. A nezkušenost rekrutů? Nic nám nebrání cvičit civilisty.
Elessar brzy pochopí, že Mordor vůbec nezeslábl.
Mlčím. Kdyby chtěl k nepříteli přejít Akhâsthor, přivítají ho s otevřenou náručí.