Moje články

(Žlutý tulipán)
(Jedno pozdní, protože jsem téma objevila až ve vašich drabblátcích při prvomájovém pročítání. Kde bylo zadání?)
Vetkl jsem si ten zvadlý květ do knoflíkové dírky a rozhlédl se dokola. Támhle vlaje zástava s kalichem, pod ní se ježí les cepů, kůs a sudlic. Opodál staví vozovou hradbu. Nad ohništěm ještě visí hrnec; vaří se v něm polévka, smůla, anebo obvazy? Ale už se ze tří stran řítí křižácká jízda s tasenými meči. Vzduch se plní prachem a stříkanci krve. Zpěv chorálů vystřídalo řinčení zbraní o přílbice, chropot, ržání, křik a šťavnaté středověké kletby.
Nejsem z patnáctého století. Založil jsem pás do kulometu a jal se to kosit, křižák nebo husita.
Nezlobte se, já mám kytky rád.

(Židle)
(protože jsem si přála na tohle téma napsat právě tenhle fandom)
Stojím tu. Všichni na mne hledí v očekávání. I když je řečnictví mým posláním, před touto velkou zvěstí dostávám trému. Tak úžasné poselství jsem ještě nesděloval, ani nikdy nebudu, a nikdo po mně.
Hledí na mne císař, novináři, děti, dámy, pánové, advokáti, biskupové, chemici, kováři, houslisté, delegáti, presidenti, policisté, kupci, budovy, kalamáře, chromosomy.
Nadechnu se, pozvednu ruce a začnu svůj projev.
Hledí na mne prázdnými pohledy. Nerozumí mi? Snažím se, seč mi síly stačí. Pronesl jsem starcovo poselství v úplnosti.
Porozuměli?
Odcházejí.
Čluny postupně odvážejí účastníky dnešního setkání.
Kromě dvou.
Zůstávají za nimi jen prázdné židle.
Pod okny šplouchá moře.

Buďtež varováni. Toto drabble je úchylné.
Situace na bitevním poli se zatím vyvíjela slibně.
Král měl navíc ještě i další důvod ke spokojenosti. Ten mladý muž, oděný v jeho barvách, čekající na rozkazy, měl moc pěknou postavu. To dělá poctivé cvičení. Na výcvik svých vojáků král dbal. Tenhle hoch dokázal bojovat dvěma šavlemi. Byl v tom nepřekonatelný.
On byl vůbec celý velmi pohledný. Elegantní kabátec, nakadeřené vlasy... ale ten zadek! Dokonalé! Král natáhl ruku a sevřel dlaň na vojákových pevných, oblých hýždích.
Vtom mládenec zmizel. Král vůbec nestačil postřehnout, jak a kam odešel.
Jediné, co viděl teď, byla mrtvá koroptev nabodnutá na rožni. Ještě syrová.
„Štyrycet!"
>(Mariáš)

Schůze v kuchyni byla bouřlivá. Dokonce i poté, co byl agitátor prohlašující, že situace je naveskrze skvělá, vyhozen za dveře.
„Po všem, co jsem pro ně udělala," štkala Lotty. „Po tolika letech..."
„Na tohle nemá právo," zatínal pěstičky Fussy. „Žába nevycválaná."
„To tedy nemá." Cully si sundal skřipec a jako vždycky, když přemýšlel, začal ho pucovat. „Dovolím si tvrdit, že ty čepičky nemají vůbec žádnou právní platnost. Naším zaměstnavatelem je bradavická škola vedená profesorem Brumbálem, nikoliv slečna Grangerová."
„Takže si myslíš, že je to bezpečné?"
„Bezpečné? Ano. Ale přesto navrhuji přestat v Nebelvíru uklízet. Očividně tam naše služby nejsou vítané."

(Kvalitní materiál)
Most přes velikou řeku se probořil a spadl do proudu.
Městská rada okamžitě zahájila stavbu nového.
Krásný dřevěný most vyztužený jílem vydržel měsíc. Pak voda vymlela jíl a trámy odnesla do moře.
Napodruhé postavili most z kamenů a klacků. Po půl roce zjistili, že se z mostu sype do řeky písek a třísky.
Pevný most z nýtovaného železa se na kousky rozsypat zkrátka nemůže. Bohužel se kov pod vahou povozů postupně prohnul, až bylo nutno se po mostě brodit.
Po dlouhém rokování rada rozhodla uspořádat velikou sbírku a postavit most z toho nejlepšího: ze zlata a stříbra.
Ráno byl fuč.
>(London Bridge Is Falling Down)

„Bim-bo," pronesl pán v obleku pomalu. Slůně pokývalo hlavou, natáhlo chobot a obratně mu vylovilo z klopy bílý květ chryzantémy, který si okamžitě strčilo do tlamy, sežvýkalo a spolklo.
Pán se na slůně vyčítavě podíval. Slůně znovu zašátralo chobotem a sebralo mu buřinku.
„Bim-bo!"
Slůně si buřinku pečlivě prohlédlo ze všech stran a přes půl sálu ji hodilo na věšák.
„Bim-bo!" zvolal pán rozradostněně, ale pro buřinku si přece jen hned došel.
Zastavil se u jedné z váz s karafiáty, které dodávaly sjezdu kouzelníků ten pravý slavnostní ráz. Zamyslel se.
Může zkusit i novou barvu. Květ do klopy rozhodně potřebuje.

Anežka seděla ve svém maličkatém pokojíku a ta věta jí pořád dokola zněla v uších. ,,Chtěli bychom, abyste tu roli zpívala, ale... tedy jaksi... nehrála.”
Vlastně se to dalo čekat. Koneckonců, byla skvělá osobnost. Oh ano, a měla moc hezké vlasy. Skvělé osobnosti, ani ty s moc hezkými vlasy, se nestávají miláčky davů.
Nezáleželo na tom, co umí. Prostě jí scházelo... totiž prostě jí přebývalo tolik skvělé osobnosti, až si v ní Perdita připadala opuštěně.
Anežka znala skvělý způsob, jak překonávat smutek.
Zrcadlo na stěně se rozletělo na střepy a z Ducha opery, který ji právě přicházel navštívit, nadělalo řešeto.

„Áčko!” hlásil Radar.
Hawkeye sice protestoval, že tím zabijí tucty pacientů, ale poslušně vylezl na horní lehátko.
„Ovšem. Pár dní tu nejsem a ve stanu to vypadá jako v chlívě.”
„Není zač, Franku.”
„Proč já? Najděte si někoho jiného!”
„Jste poslední dárce skupiny A, kterého jsme ještě nevyužili, pane.”
„Lehni, Franku! Ví Bůh, že kdybys nebyl jediný, nikdy bychom to po tobě nechtěli.”
„Jako tvůj ošetřující lékař ti říkám: Žádný alkohol,” podával Trapper Hawkeymu sklenici ginu.
„Sklapni.”
„Hm, to vypadá na akutní burnsitidu. Zvláštní je, že Frank tenkrát žádnou hawkeytidou netrpěl. Že by proto, že až teď jste indiánští bratři?”

„Můj bratře,” řekl Vinnetou a obřadně přejel čepelí přes své předloktí.
„Můj bratře,” opakoval Old Shatterhand a učinil totéž.
Přitiskli ruce k sobě, ránu na ránu, a pevně sevřeli volnou levačkou. Chvíli tak setrvali.
Vtom se Old Shatterhandovi zatmělo před očima. Rozbušilo se mu srdce, roztřásl se zimou a pomalu upadl do mdlob. V horečnatém snu ještě matně zaslechl Klekí-petru, jak volá: „Dost! Pusť ho!” nejdříve řečí meskalerů, a potom v němčině.
Když se probral, znovu ho ošetřovala Nšo-či. Rychle bratra zpravila a ten za Old Shatterhandem hned přišel.
„Vinnetou je zahanben. Netušil, že jeho bílý bratr Šarlí má nulku.”

,,Mrzne, ale je léto, sestřičko!“
Stromy opadaly a zbělely jinovatkou, dávno se nebrodila po kolena měkkými zelenými polštáři, nýbrž jiskřivě bílými, kameny hrozně klouzaly, takže si musela dávat opravdu dobrý pozor, aby nespadla do řeky, jejíž břehy obrostly ledovou krajkou.
Když ji za dlouhopřetrvávající tmy probudil mráz, vstala, rozfoukala uhlíky a šla pro vodu k prameni. Popadla ostrý kámen a udeřila do hladiny. Nic. Zkusila to znova. Zvedla kámen nad hlavu a mrštila jím z výšky. Stoupla na studánku. Začala poskakovat.
Led se neprobořil.
Nahrnula do kotlíku sníh a postavila na oheň.
Do hradu se vrátí, teprve až skončí léto.

Jsem Karmela pátá. Od té doby, co jsem upadla do zajetí, musím sloužit v knihovně. Možná namítneš, že to není tak zlé. Mne tu ovšem vězní zlý černokněžník a knihovna je opuštěná, nikdo sem nechodí číst a studovat. Společnost mi dělá jen stůl a ten, bohužel, má trochu příliš hřmotné představy o přátelství.
Můj žalostný stav je důsledkem mučení. Černokněžník roztrhl mé čalounění a ulomil mi půl nohy.
Nejvíc mi ale scházejí mé sestry. Co si asi počnou bez své vůdkyně? Jak si poradí nemluvná Eulálie, rozviklaná Agáta, tanečnice Melánie, zahradní Kristýna a jogínka Tereza?
Ó můj zachránce, zašiješ mne?

Ať děláš, co děláš, neustále tě pozorují. Smějí se ti, slzí pro tebe, cítí s tebou, nenávidějí tě, ale nikdy na tebe nepřestanou upírat zrak. Osnuješ královraždu? Oni to vidí. Sháníš dohromady bandu vzbouřených psanců? Oni se dívají. Vyznáváš pod balkónem lásku své milované? Nebo se jí vzdáváš a pomáháš jinému ji získat? Oni hltají každé slovo, každý vzdech. Když přemítáš, jestli zahodit své žití, snaží se vysát nejhlubší záchvěvy tvé mysli. Chtějí vidět tvé nahé nitro.
Zraňuje tě to. Drásá ti to duši až na samu podstatu.
Ale stejně se znovu nalíčíš, nasadíš si klobouk a vyjdeš na jeviště.
>Divadlo

Rozběhnout se, skočit. Zachytit se zdi, vytáhnout se nahoru, proplazit se branou, než se úplně zavře. Obratně přeběhnout přes vachrlatá prkna, vyhnout se pádu do jam s naostřenými hroty. Kudy dál? Jak dlouhá cesta ho ještě čeká, teď, když každá minuta má cenu krve?
Mladý muž v bílém chvátá spletitými chodbami. Spěchá zachránit svou milovanou.
Bez dechu vpadne do dalšího patra.
Strážce! Žlutý! Tasit meč, sekat. Není čas na finesy. Přežít, zabít a dál.
Nepřežil. Padá mrtev. Znovu vyskakuje ze dveří.
Rozběhnout se, skočit. Rychleji!
V prázdném pokoji stojí opuštěné přesýpací hodiny.
Dvanáctý level se za minutu stihnout prostě nedá.
>Prince of Persia

Dokud jsme seděli ve vlaku, bylo venku celkem slunečno. Samozřejmě, pět minut před tím, než jsme měli vystupovat, se obloha zatáhla a spustil se slejvák.
Co jsme mohli dělat. Hodili jsme bágly na záda, vyskočili na nástupiště a jali se bloudit v dešti neznámým městem.
Po hodině jsme vítězně stanuli přede dveřmi hotýlku vzdáleného půl kilometru od nádraží. Konečně jsme mohli shodit ledové promáčené oblečení a zavrtat se pod deku.
„Mně je zima," vydrkotala jsem. „Zahřej mě. Br! Ty jsi ještě zmrzlejší než já!"
Nepřestal mě obětavě objímat.
„Nech mě! Studíš! Teplo nemůže samovolně přecházet ze studenějšího tělesa na teplejší!"
>fandom: Termodynamika

Dora malou naděj chová,
musí skládat zkoušku znova.
Stín se dlouží, čas se krátí,
hlava jí to nechce bráti,
tahle kouzla paměťová.
Rada zrzavého Billa
než zoufalství, lepší byla.
Ať se sejdou po večeři,
zítra kantor neuvěří,
co se Dora naučila.
Učebnice přelouskali,
pak se do cvičení dali.
O půlnoci Bill jen čumí,
Dora náhle všecko umí,
to nečekal ani zdáli.
Kantor hledí nevěřícně,
netváří se právě vstřícně.
Kolik otázek jí naklad,
Dora nezná ani základ,
čelo vraští tápajícně.
Kouzla, která secvičila,
z hlavy se jí vykouřila.
Není hračkou malých dětí
čarovat si do paměti!
Kde to včera vůbec byla?

Cílovníci v grónské zemi napjatě očekávají wagón klád z Filipín. Už, už uvidí lokomotivu zdobenou erbem, na němž mává křídly ibis. Leč není jim přáno čekat v poklidu. Qílí orkán, rve z jasmínu bílého každý lupíneček. Kácí se i mohutný akát, na koleje padl trám. V hrachovině výsměšně krákorá rarášek. Špatně vyučený strojvůdce vypadl z mašiny. Ó náš pane! Jen v dálavě Ýgor mává, vlak chvátá k nám sám!
Spěchejme! Ó náš pane, spěchejme!
Z obrazovky promlouvá známá žena. „Je sobota, vítejte u zpráv. Železniční dopravu zastavila blýskavice, kterou si ani učený Xénokratés nedokáže vysvětlit. Papírníci se nedočkali potřebného dřeva."

Miloval jsem tě už v našem dětství, sestřenko. Už když jsme se honili mezi granátovníky v tetiných zahradách, věděl jsem, že nechci žít, jestli se nestaneš mou ženou. A když došlo k těm nešťastným událostem, nezavrhl jsem tě, ani pro tvůj původ, ani pro tvé rozhodnutí. Obdivoval jsem tvou sílu a nezlomnost.
Putování po boku mého svrženého bratrance tě snad ještě zocelilo. S jakou odvahou ses postavila proti zákazu mého otce! Ne, jakkoli byl tvůj bratr vlastizrádcem, takovou zápověď můj otec neměl právo vydat.
Musím ho přimět zvrátit ortel. Nemohu bez tebe žít, má sestřenko, má neteři, má milovaná Antigoné.

Sněženky jsme letos na zahradě neměli. Ani bledule nevyrašily. Dokonce ani krokusy nevystrčily hlavičky. Objevilo se pár fialek, tak aby se neřeklo.
Ale těch petrklíčů! Místo aby se způsobně držely v záhonku, rozhodly se anektovat celý trávník. Od plotu k plotu žluto, bílo, růžovo, modro a rudo, pro samé petrklíče nebylo kam šlápnout, když si člověk chtěl utrhnout trochu petržele do polívky. Radši jsme se na tu nádheru dívali spíš jen z okna.
Ale teď tam zůstává už jenom ta petržel. Petrklíče zmizely, místo nich se do bílých závojů zahalily jabloně. Vzduch začíná vonět šeříkem.
Asi se už blíží léto.

Jsem rytíř. Na štítě nosím znamení kříže. Střežím toto místo silou své cti a svých zbraní. Běda, jak se nějaký ničema pokouší bezectně proklouznout kolem. Ó kdepak, takové potemníky já rozmáčknu jako obtížný hmyz. Stůj, ty puchýřníku, ty mrchožroute, ty hovnivále, já už tě naučím! S tebou mluvím, nosatče! Postav se mi v čestném boji, bázlivče zbabělý!
Svou cestu jsem si nezvolil. Život ve zbrani je povinností šlechtice. My, co máme modrou krev, nedbáme o nepohodlí, nedbáme o nebezpečenství, dbáme jen o čest a slávu bojovníka.
Tu povinnost plním pokorně a vroucně. Ne nadarmo mne nazývají křižákem skvostným.
Hemocyanin zavazuje.
>(Entomologie)

Přepravit přes jezero nějaké zvíře, dar pro zoo? Žádný problém.
Ale když jsme to zvíře konečně spatřili, zhrozili jsme se. Jak na loď dostaneme takovou horu masa, rohů a chlupů? Musela vážit nejmíň tisíc liber.
„Kam to dáme?"
„Na příď určitě ne, to bychom šli rovnou čumákem pod vodu. Záď, stejný problém. Doprostřed."
„A vejde se vůbec?"
„Ale ano, jen bude stát prakticky na bortech. Žádný strach, tahle kocábka to vydrží."
„Tak ji držte. A vyvažujte!" Popadl jsem provaz, který mělo zvíře uvázaný okolo krku, a dal mu najevo, co po něm chci. A tak, pomalu, vešel jak na loď.

(Červený a černý)
Vymyslela si, že se půjdem projít do lesa. Tak mě vleče mezi křovím a kořenama, až mě dotáhla pod takovej rozložitej strom, na kterým rostly malý červený bobule. Ona natáhne ruku a strčí to do pusy. Tak jí povídám, hele, víš, co to jíš? Co když je to jedovatý? Na to se rozesmála, že prej nepoznám třešně. Třešně to nebyly, bylo to menší než hrášek. Ještě na ten strom vylezla a vrátila se s plným šátkem úplně černejch bobulí. Jsem se jí zeptal, proč jí ty shnilý. Tak ty jsou podle ní teprv zralý a takovýho blbce už nechce vidět.

Pracoval na své knize o léčivé moci vodních rostlin dvacet let. Pečlivě zakresloval každý lístek, kořínek, kvítek. Důkladně bádal nad postupy, vylepšoval recepty k dokonalosti, zkoušel nejrůznější poměry, lunární fáze sběru, hledal vhodnou výši hladiny i přílivu.
Dvacet let se den co den brodil jezerem, sbíral, sušil, louhoval, drtil, vařil, míchal. Analyzoval, třídil, a především – zkoušel na sobě i na těch, kteří za ním přicházeli pro radu, a těch bylo, jak jeho poznatků přibývalo, stále víc.
Nakonec měl v ruce velkolepé dílo. Teď poslouží výsledky jeho výzkumů všem lidem. Síla vodních rostlin překoná každou chorobu, co jich na světě je.
>Vojničův rukopis

(Červený a černý)
Zajeli jsme přímo do hotelu, a Bothwell se vypravil vyhledat Huntera. Já mezitím dohodl nocleh. Sebe a svého přítele jsem pochopitelně zapsal pod domluvenými jmény. Zatímco jsme čekali, vyšli jsme na chvíli ven. Tu se k nám přitočil prodavač, který u blízkého stánku opékal nejrůznější pochoutky, a začal nám vemlouvavě nabízet sambuusu „jako v Mogadišu”. Můj přítel na něho, pochopitelně, jen mlčky hleděl.
Prodavač se nenechal odmítnout ode mne, dorážel na něho a po chvilce se dopálil: „To si myslíš, že když jsi Somali a já Bantu, nestojím ti ani za slovo?”
Snad jsme měli z Vinnetoua udělat radši Bengálce.
>Vinnetou

Král Jelimán byl fyzicky fit. A hladký oblý ostrůvek, vyčnívající z jezírka, přímo vybízel k trsání, trsání. Král Jelimán se rozhoupal na ocase, skočil na ostrůvek perfektní salto a zahájil velkou trsačku.
Tiše předstírala, že je skála, zatímco na jejích zádech král Jelimán předváděl všemu lemurstvu své taneční kreace.
Zavlnění v bocích, dupity přešlap sun krok, a přemet! rovnou jí na krk.
Voda v nose. Hepčí!
Pozdvižení v řadách trsajících lemurů.
Ostrůvek zrudl studem.
„Kam jdeš?" ptal se Melman.
„Ále - na masáž," odpověděla Glorie nonšalantně. „Dělá mi dobře na záda. Jsem pak tak fit."
Melman záviděl.
Král Jelimán trsal, trsal.

„Mlha přede mnou, mlha za mnou," zadeklamovala Popelka, otočila se na podpatku, přičemž se jí střevíc vyzul, a nedbajíc, utíkala kulhavě pryč.
To se lehko řekne, mlha. Dolů do města ještě cestu našla, ale jak vyběhla mezi pole, byla ztracená. Na každou stranu na dva kroky brambory a dál nevidět. Popelka klopýtá oranicí, mezi prsty bosých nohou se jí tlačí bláto, vlečka sukně trhá nať.
„Podle mých výpočtů jsme právě za chalupou dřevorubce," ohlásil královský navigátor.
Zaplaťpámbu, pomyslela si Popelka a nepozorovaně vklouzla dovnitř.
Prý si všechny dívky musely zkusit nějaký střevíc.
Ještě že ona ne. Vždyť by ho zničila.

„A tuhle jsem vám, pane králi, přinesla dar nedar.“
Pan král rozvázal hedvábnou mašličku, otevřel ozdobnou krabičku, a ejhle: z krabičky vyletěl holub a frnk do trámoví.
Vlastně to nebyl tak docela holub, byla to holubice. Ne bílá a půvabná holubička míru, tohle byla šedivá městská potvora, co se popelí ve smetí. Na tom trámu si postavila hnízdo – totiž holubí hnízdo, to je pár kousků slámy, pořádně to pohromadě nedrží – a do něho snesla dvě vejce. Inu, je to krásný pohled na takovou ptačí matku, jak se stará o mladé, ale sedět pod nimi celý den, to bych vám nepřál.
Pozn.: Královna Koloběžka

Vodovod v naší čtvrti potřebuje důkladně předělat už dvacet let, ale teď to vážně přehnal. Prasklé trubky v devět večer, sakra hloupý vtip. Samozřejmě mám příšernou žízeň, doma ani kapka vody a sámoška až do rána zavřená.
Vyklepávám do džbánu všechny formičky na led. S trochou štěstí led roztaje a budu mít vodu. Mezitím se jdu vyvalit k televizi.
Seriál skončil. Džbán je plný ledových kostek. Marně se pokouším si z něj nalít – sotva hlt.
Tak jinak. Vysypu kostky do hrnce a postavím na sporák.
Ano, tohle by bylo rychlejší, kdyby se ta mrcha rovnou nevypařovala. Moje drahocenná voda!
Vzdávám operaci sporák. Cucám kostku. Dávají detektivku. Opatrně ohřívám džbán s ledem rukama.
Po nočních zprávách se dostavil úspěch: Půl deci.
Žízní nemůžu spát. Repríza arménského uměleckého čehosi ve filmovém klubu myšlenky příliš neodvádí; krajina na obrazovce je vyprahlá skoro jako moje hrdlo.
Půl páté ráno. Začíná svítat. Led konečně roztál. Dopíjím poslední vodu – celkem za celou noc jí mohly být tak tři decky. Mám žízeň, k čertu!
Sedm hodin. Sámoška otevírá. Vrazím dovnitř, popadnu balík balené vody a ještě jednu flašku navíc. Tu otevřu a ještě u regálu do sebe půlku naliju.
Jistě, přistavili na rohu cisternu. V jedenáct dopoledne.

Mauglí kráčel od Poradní skály a do srdce mu padala tma.
Vtom se mu o ruku otřel vlhký čumák.
Ohlédl se. Byl to táta Vlk.
„Jsem na tebe hrdý, Žabáku,“ řekl. „Vlk, jak se patří.“
Mauglí zavrtěl hlavou a vyhrkl mu ještě jeden vzlyk. „Nejsem vlk.“
„Cha!“ odfrkl si táta Vlk. „To může říct jen hlupák. Skoro jsem před sebou viděl Rákšasí. Slitoval ses nad Akélou zrovna tak, jako se ona kdysi slitovala nad tebou. Bojoval jsi stejně statečně a neústupně, jako vždycky bojuje ona. A vysmál ses Šér Chánovi. Říkej si, Žabáku, co chceš – jsi pravým synem své matky.“

Ve staré kleci po panu Pásovci se čeká na Karolínu Myšovou.
„Předběhl jsem ji cestou,“ hlásí Standa Klokan, „sípala jako děravý měch.“
„To má z cigaret,“ pokýve hlavou Květoslav Slon, „měla by přestat.“
„Mimoto,“ dodá Emil Tučňák, „dává špatný příklad mladším, bývá s ní Tonda Svišť.“
„S tím se musí něco udělat,“ rozhodne Žofka. A rázuje si to ke Svišťům, ani nečeká, až se Karolína ukáže.
Paní Svišťová povídá, že Tonda není doma.
Ale to už dobíhá Karolína. Žofka se do ní hned pustí.
„No dovol. Abys věděla, s Tondou jsme celé odpoledne hráli badminton, abych taky sportovala,“ zapálí si.

Toužil nalézt konec pobřeží. Za Persií, za bájnou guptskou říší... kde se setká s nebeskou bání? Zasvětil tomu celý život. Nakonec, zestárlý, došel až do řecké rybářské vesnice, kde se narodil.
Nevěřil výpočtům bezbožných Helénů. Chtěl doplout k okraji světa, kde moře padá do bezedných hlubin. Po dvou letech stál na molu téhož portugalského přístavu, odkud vyplul.
Vesmír je konečný. Možná se rozpíná, ale rychlý koráb dokáže jeho hranici dohnat. A on jí dosáhne, snad i překoná. Stane se prvním, kdo viděl přes okraj vesmíru. Dráha letu byla přímá, korekce na gravitační zakřivení prostoru přesná.
Doletěl zpátky na svou planetu.
pozn.: >Subfandom - Geometrie

(Slepice)
„Co bylo dřív? Vejce nebo archaeopteryx?" vyptávalo se kuře. Matka ho poslala vyzobat si co nejvíc nakridletií.
Co bylo dřív, vejce nebo xilousuchus? Psal se trias, věk rozumu, a zásadní otázky bytí si žádaly odpověď.
Co bylo dřív, vejce nebo hylonomus? dumal hylonomus, soukaje do sebe mnohonožku.
Co bylo dřív, vejce nebo pikaia? Hleděla na chuchvalec měkkých kuliček a matně si uvědomovala, že něco takového přivedlo k začátku její život.
„Co bylo dřív, vejce nebo trilobit?" vyptával se trilobit každého trilobita, kterého potkal.
Teď jsem to nějak nepostřehl. Co bylo dřív, ptal se mladý vesmír sám sebe, kvark nebo gluon?

Byl to překrásný svah. Tak dlouhý, panenský a prázdný. Ten ostrý sklon! A kouzelné měsíční světlo způsobilo, že vypadal ještě nebezpečněji. Sníh se tu leskl jako sklo. Tady to bude svištět!
Bambul se odpíchl hůlkami a v ladných obloučcích se pustil dolů.
Byl to překrásný svah. Dalo se na něm úžasně rozjet a řítit se dolů jako blesk. A čím byl uježděnější, tím po něm sáňky letěly rychleji.
Prásk! Žuch!
Ouvej, pomyslel si bambul, uhodil jsem se do hlavy.
Zdálo se mu totiž, že mu pod lyže najel stříbrný podnos, a ozdobná dečka na čajovou konvici ho kousla do nohy.

Vlny najednou nebyly vysoké jako on sám, ale nanejvýš jako lezoucí batole. Kdyby se Eustác někdy modlil, myslel by si, že se stal zázrak. Ale to mu, jak víme, ani na mysl nepřišlo.
Celou dlouhou plavbu od Osamělých ostrovů, a vlastně ani před nimi, se něco takového nepřihodilo. Poprvé po mnoha dnech mu přestalo být špatně od žaludku. Pookřál, konečně se pořádně najedl, a nálada se mu zlepšila tak, že byl skoro spokojený.
To Edmund s Lucinkou a všichni Narniané si dělali starosti. Eustác nechápal proč. Tak bez větru, poháněni jen vesly, pojedou trochu pomaleji. No a?
Pak to začalo.

„To se všude po domě schovají vajíčka plná karamel a každý je musí hledat. A pak si všichni sednou ke stolu a jedí sledě a pečené brambory a karamely. "
„Ve vajíčcích nejsou karamely!"
„To nejsou opravdická vajíčka," vysvětloval Tommy. „Jsou z papíru. Jenže stejně žádné nemáme. Ani karamely."
„Kdo říká, že nemáme?" ušklíbla se princezna. „Jsou po celém ostrově."
Děti se rozběhly mezi chýše, slézaly do jeskyní a šplhaly na palmy. Brzy se ozval výskot prvních šťastných nálezců.
V omalovaných kokosových skořápkách byly hlavně mušličky, perly, korálky a zlaté mince. Každá skrývala jedinou karamelu, protože víc jich Pipi neměla.

Grumpa už měl všeho dost. Samé přines jazyk umrlce, umyj s podlahy krev, chyť mladou pannu. Velký pán Hadomor svými černými kouzly ochromoval celý kraj a chystal se na svržení krále. A, pro forma, sňatek s princeznou.
Grumpa dobře věděl, jak krutý pán Hadomor je. Nikdy nedával sluhovi zbytky ze svého stolu, vyžadoval práci za tři a za nesplnění úkolu čekalo tvrdé bití.
A zítra by měl Hadomor ovládnout celou zemi?
To ráno nasadil Grumpa pánovi břitvu pod bradu a fik.
Takže, tady máme čarodějné knihy, tady magický arsenál, tady lektvary…
Grumpa si zamnul ruce. Princezna i království jsou jeho.

Diákon Vorbis věděl, že Efebe musí být zničeno. Efebci zavraždili bratra Mordáka. Dali Omniáncům ovoce v postní den. Měli otroky. Nakazili omniánské duše morem kultu želvy. Hráli divadlo. Odmítali vyjednávání o podmínkách mírové smlouvy. Uctívali falešné bohy. Běhali po ulicích nazí. Neumožňovali delegaci východ z paláce. Měli sekulárního, dokonce voleného vládce. Vysmáli se bratru Mordákovi, když mezi ně přišel hlásat zvěst o velkém bohu Omovi.
Osmý prorok se musí postarat, aby byl Tyran svržen a Efebe, nebo to, co z něj zbude, poznalo pravého boha. Z hlediska vyšší pravdy…
Naštěstí je omniánská armáda už jen pár hodin cesty od města.

Hrobka z 15. století? Rád bych dělal nejmíň na památkách ze starého Říma. Ach jo.
Dva měsíce přehrabávání bláta v zaplesnivělém sklepě, a výsledek?
Jeden mosazný svícen, důkladně promáčknutý, jak jsme do něj kopli.
Zachovalá kostra muže, podle lebečních švů kolem 18 let.
Dva mosazné knoflíky.
Spona opasku a kousek kování, pravděpodobně z pochvy zbraně.
Zdobený skleněný flakón.
Kostra dívky, asi čtrnáctileté.
Několik úlomků krumplování šatů.
Dýka s ozdobnou rukojetí a čepelí skoro sežranou od rzi, přímo uvnitř hrudního koše.
Jediné, co mělo trochu cenu, byly dva zlaté prsteny.
Proč ten obchoďák nepostavili bez celé téhle šaškárny s archeologickým výzkumem?