Když jsem před třemi týdny poslouchal koncert Ralpha Aubreyho a sester Richmondových, nenapadlo mě, že se s touto kapelou brzy setkám za mnohem tragičtějších okolností. Aubrey zpíval čistým barytonem rytmické balady a drnkal na basu. Patsy Richmondová, nakrátko ostříhaná blondýnka a mimochodem Aubreyho snoubenka, vyloudila ze svého saxofonu hudbu sfér, zatímco její dvojče Nina, které nosilo tmavé vlasy svázané do uzlu, proplétalo písně riffy na levoruké kytaře.
Byl to skutečně skvostný zážitek.
Za čtrnáct dní se zdrcená Patsy objevila u dveří našeho bytu. Trochu udýchaně – schodiště je příkré – prosila, ať vyšetříme hanebnou smrt její sestry, která byla toho dne ráno nalezena vedle krbu v bytě, který společně obývaly.
„Nemohu najít útěchu ani v hudbě," štkala Patsy, „vždy jsme hrály spolu!"
Sherlock ji ujistil, že udělá, co bude v jeho silách. Rozhodl se nejdříve navštívit Aubreyho, a podáním ruky se se slečnou rozloučil.
Když jsem jí ale otevíral dveře, udělal něco neslýchaného.
Podtrhl běhoun. „Zadržte ji, Johne!"
„Žádný zločinec, kterého jsem vyšetřoval, se nemůže drzostí měřit s kouskem slečny Richmondové. Je snadné změnit účes. Odložit nástroj pod tíhou smutku je uvěřitelné. Těžko však lze zakrýt charakteristické mozoly a neadekvátně nízkou kapacitu plic. Máte tvář své sestry, ale rozhodně nejste saxofonistka, Nino."
> (Sherlock Holmes)
> (Tentokrát jsem od tématu odasociovala trochu daleko. Ale když sečtete hlad a lásku určitým způsobem, vyjde touha a žárlivost.)
