Mělo být dávno zhojené

Na stráni si skupina dětí staví z písku a kamení.
Rázem jsem na kolenou a vrtám se v zemi. Vychovatel mě beze slova pozoruje.
„Je divné, že si chci hrát s nimi?"
„Vůbec ne," usměje se. „Obzvlášť vojáci to dělají často. Zdá se, že se rádi vracíte do doby, kdy jste neznali ani nebezpečí, ani opovržení."
Něco, co mělo být dávno zhojené, zabolí. Zahledím se do dálky, přes hřebeny na západě.
„Stalo se něco?" ptá se účastně.
„Neměla jsem dětství," řeknu tiše. „Ne takové."
Přejede pohledem moje tetování. „Narodila ses Divoká?"
„Ještě dřív."
Podá mi lopatku. „Důkladně si to užij."