DMD č. 3. pro 3. 4. 2017. Téma: Zbraň civilizovanější doby

„A nešlo by to i nějak jinak?“ potichu navrhovala v dětství.

„Možná by bylo lepší...“ pokoušela se prosadit na střední škole.

Neuspěla.

Až na vysoké, když před komisí obhajovala svou práci, se naučila na rovinu říkat svůj názor. A dnes měla konečně prostor ukázat, co v ní je.

Příkaz přišel z vyšších míst. Vydejte povolení, legalizujte to, stát to potřebuje. Neměla by se vzpírat. Ale ona chtěla být sama sebou a odmítala tolerovat vraždění.

„Nesouhlasím se zavedením rakety typu 274. Odmítám tuto barbarskou zbraň schválit pro používání v dnešní, civilizované Evropě. Odmítám nenávist!“

O dva dny později režim odmítl ji.

Rudý květ tančí.
Tančí na hudbu skučení a vytí.
Dupe po čeniších, po hřbetech, praská do rytmu a zanechává za sebou stopu bolesti.
Bosá chodidla šustí na kameni Poradní skály, snědá kůže se rudě leskne. To Pán Rudého květu tančí se svým služebníkem.
A my musíme tančit s nimi.
Tančíme a zpíváme jim.
Ušetři své věrné, Pane Rudého květu!
Vyslyš prosbu Mrtvého vlka, Pane Rudého květu!
Co se ti leskne ve tváři, Pane? Je to pot?
Pane?
Bratříčku?

Dívali se dobře, ó vlci. Dobře se dívali.
Co měli v srdci?
Nezapomenou,
kvetli-li jednou a kvetli-li v noci,
hleď, Rudým květem...

Mečislav se udiveně podíval na diskovitý předmět v kamarádových rukou: "To je ..."
Držislav se usmál: "Jo, nový SmartWeap 8F. Taťka mi ho včera přinesl."
V tu chvíli měl pozornost celé třídy.
"Ukaž!"
"Co to všechno umí?"

Potěšen hloučkem kolem něj, začal mačkat tlačítka a vysvětlovat: "Karbonový nůž, samonavíjecí škrtící šňůra, pohybový a tepelný senzor s navýšenou citlivostí, chytré střílení včetně funkce odloženého startu a molekulární přeměna jedů."
"A co ty poslední dvě funkce?"
"Aktivace pomocí otisku prstu a sdílení výsledku odstranění přes internet."

V třídě to obdivně zahučelo. Jen Mečislava dál čistila svůj oblíbený nůž. Technickým novinkám nikdy moc nevěřila.

"Když vidím reklamy na ty bulvární plátky, tak jsem rád, že nejsem žádná celebrita," konstatuje Lev.
"To je pravda, neustále je sledují něčí foťáky a kamery, též bych nechtěl být v jejich kůži," přidává se Tadeáš.
"A pro masy tu máme všelijaké sociální sítě. Blbej, kdo tam leze, a ještě blbější, kdo se tam obnažuje. Nejen doslova, ale leckdo tam na sebe vykecává věci, u kterých by dříve měl zábrany kdekoliv o nich mluvit," doplňuje Jimram.
"Dřív si chlapi dali po hubě, ale zkus to udělat virtuálně. Dnešní doba informační má zbraně úplně jiného kalibru; a rafinovanější," povzdechne si Tadeáš.

Hornyfrank69: Look at those tits!
Hornyfrank69 sent a photo.
Shutupandsuckmydick is typing.
Pornislife123 is typing.
Pornislife123: I would fuck her so hard!
Shutupandsuckmydick: Dude, where are you finding these?
Hornyfrank69: Works downstairs. Always brings me something to sign. Every time I want to bend her over the table and fuck her until she screams!
Shutupandsuckmydick sent a photo.
Hornyfrank69: Look at the pussy!
Shutupandsuckmydick: I know right?
Callmedaddy666 joined the group.
Pornislife123: What do you guys think they would say if they saw this? LOL.
Callmedaddy666: They'd be happy so many guys want to fuck them!
Hornyfrank69 sent a photo.

Trocha jídla, trocha pití, spousta řečí ke směně.
„Tohle všechno říká,“ drmolil nadšeně mladík.
„To má todlenc... platit na všechno, jo,“ pochybovačně se zasmál starší kupec.
„Docela na všechno!“
„Takže když tě praštím...“
Mladík měl zrovna plná ústa, aspoň živě zašermoval chlebem.
„S takovejma to vezme rychlej konec, zelenáči,“ houkl majitel hostince blahosklonně.
Zalepili si uši smíchem.

Nemohl usnout. Jak může jednou svět vypadat, žádná zbraň by na tuhle nestačila– Však už jeho bába říkávala, že není zbraně nad – lásku.

Ráno snídal zprávy o kopci s křížem.
„Mladej, ňáký hezký řečičky, to je proti pravejm zbraním houbeles.“

Tak třeba někdy.

Život je chaos. A v chaosu se nedá žít.
Co jednou stačilo, dnes už nestačí. Musí tu být řád! Žádné ulepené prsty, žádné ztřeštěné kombinace, žádné hraní bez pravidel! Civilizace vyžaduje stabilitu, civilizace potřebuje pevnou ruku.
Procházel kolem svého dokonalého království a kontroloval každou píď a každý čtvereček. Vše má své místo, které určil on a nikdo jiný. Tak se rozhodl.
Už zítra započne další fáze. Co je stabilita a pevnost bez kontroly neviditelné ruky trhu? Totiž ruky stvořitele?
Klíčový element plánu ležel v šuplíku. Litry a litry lepidla.
A jen jediný malinkatý vyvolený, který rozbije systém.
Ať žije revoluce!

Byla jsem tam. Ucítila jsem, jak se krev mých žilách proměnila ve vazký tuhnoutcí gel a oči se mi zatáhly šedou clonou. Jen na pár okamžiků jsem jako noční můra lákána plamenem proletěla tím zlopověstným místem. Zdrojem vší temnoty, zřídlem zla...
Známe ji. Legendu z temných zákoutí. Světla stadionu Sparta při vyslovení jejího jména potemní, sakury ve Stromovce se zoufale otřesou a shodí květy. Fantom zrozený z krutých záhybů kolektivního nevědomí hipsterské subkultury.
Bludný kořen.
Zbraň hromadného ničení předstírající civilizovanost.
Byla jsem tam a přežila. Již nikdy více nebudu stejná. Projela jsem zastávkou na Štvanici.
A přemýšlela jsem, že vystoupím.

Mezidruhová biatlonová unie řeší spor ohledně zbraní pro nadcházející mistrovství světa. Se vzrůstající oblibou biatlonu roste i počet přihlášených reprezentací. Pravidla jsou však mezi jednotlivými druhy zvířat značně nejednotná, především kvůli rozdílnému počtu a odlišné hybnosti jejich končetin.
Velbloudí sportovci například žádají, aby podle svých zvyklostí mohli na terč místo střelby plivat. Definitivní rozhodnutí zatím nepadlo, výjimka však pravděpodobně udělena nebude – povolení plivání by bylo vnímáno jako návrat k zastaralým metodám.
Komise nejspíš přihlédne i k zoufalé výpovědi velblouda, který má při tréninzích na starosti čištění terčů.
„Takový smrad! Každý den lituji, že jsem nepřijal místo uklízeče na nádražních toaletách.“

Musíš dál žít, řekl mu Brumbál tenkrát. Severus se ani neobtěžoval s odpovědí.
Žít? Ve světě, kde není ona? Směšné.

Přesto během let občas pocítil prchavý pocit vděčnosti za ty vypůjčené roky klidu. Bez Pobertů. Bez Voldemorta.

Dokud nepochopil, že svět má pro něj nachystáno mnoho různých podob mučení.

"Longbottome! Za tento měsíc se vám podařilo třiadvacetkrát roztavit svůj kotlík, osmkrát zlikvidovat celou učebnu a patnáctkrát přímo ohrozit své spolužáky na životě. Trénujete na světový rekord?!“

"Grangerová! Nesmírně mě udivuje, že jsou moji kolegové schopni neustále zaměňovat vaši otravnou schopnost dokonale odpapouškovat celou učebnici s inteligencí."

"Pottere!!! Ven. Prostě... ven!"

"Co je zbraň civilizovanější doby?"
"Rozum!"
"Myslíš?"
"Jo."
"A proč?"
"Proč ne?"
"Zkrátka proto, že rozum není zbraní civilizovanější doby. Čistě proto, že nemůžeš říct, co je civilizovanější doba. Nemůžeš ani říct, co je to zbraň. A rozum...co je vlastně rozum?"
"Rozum...to je dobrá otázka. Asi zbraň civilizovanější doby."
"Zajímavá myšlenka. Máš pravdu. Ale spíš ne. Vždyť co je to pravda? Je to něco, čemu lidé věří..."
"Ano!"
"...je to zbraň. Když máš v rukou pravdu, můžeš ji přetvářet dle své libosti. A ostatní se podle ní chovají. Pravda je zbraní."
"Ano, zbraní civilizovanější doby. Máš pravdu! Zbraň!"

"Remusi? Na okamžik," zastavila je profesorka přeměňování.
"Zažila jsem už nejednoho studenta..." na chvíli zaváhala. "Vašich charakterů. Ale to, co tahle škola zažila s Vámi... Jak jste to dokázali?"
Kluci se na sebe zmateně podívali.
"Ty neplechy, tajné chodby, žertíky..." V očích měli směsici pobavení a údivu.
"Promiňte paní profesorko, to je tajemství," pokrčil James omluvně rameny.
"Ach... Rozumím," Minerva se zklamaně usmála. Po chvíli se na ni Sirius otočil a spiklenecky dodal:
"V tom případě bych vám rozhodně nedoporučoval prohlédnout stůl ve Filchově kabinetu."

Dva muži se plížili temnou chodbou, když tu jeden z nich hekl a sesul se k zemi. Jeho společník se otočil a namířil opakovací kuši na sira Elánia, který se vynořil ze stínu.
Místo výstřelu se ale přidal k prvnímu muži, jak ho vévoda Elánius praštil policejním obuškem po zátylku.
"Toto je zbraň civilizovanější doby," prohlásil tónem starého muže, který si na novinky zvyká jen nerad, a zamával obuškem svému synovi před obličejem.
Pak ale zastrčil obušek za opasek a zvedl upuštěnou kuši, v očích mu zle zasvítilo: "Máme ovšem století Ančovičky, nikdo nemůže říct, že bych se vyhýbal novotám."

"Když se kácí les, létají třísky. Ale když se zapne první knoflík špatně, je celé zapínání špatně! Jen se podívej, jak máš ten byt zařízený... každý pes, jiná ves. Můj dům, můj hrad? Avšak lidi soudí knihu podle obalu, to ti povídám! Ale kdo chce kam... že já se vůbec snažím!"
Teta Kateřina s našpulenou pusou těkala očima po místnosti. Sledoval jsem její pohled, který drnkal na agresivní struny mé osobnosti, a hledal jsem předmět, se kterým bych mohl trénovat vrh.
"Ptáka poznáš podle peří, vlka po srsti, člověka po řeči," utrousil jsem suše.
Obávám se však, že mne nepochopila.

„Tímhle chceš dělat co?“ Babička pohlédla na nástroj v Gustavově ruce s nepředstíraným despektem.
„Přece vyválet těsto.“ Nechápal, co se jí nezdá. „Dělám linecký koláč s rybízovou marmeládou. Máme ho s dědou rádi.“ Kývl směrem ke statnému penzistovi za novinami.
Zvedla obočí. „Tomuhle říkáš váleček?! Vždyť to má jen jednu rukojeť.“
„Jasně, je to váleček do jedné ruky,“ zazubil se Gusta. „Podívej, takhle to chytneš, takhle se válí. Klidně přímo na plechu.“
„Tyhle moderní udělátka…“
„Hlavně bys mě takovým válečíčkem nemohla prásknout po hlavě, když přijdu pozdě z hospody, co?“ houkl děda.
„Gusti, nevěř!“ vyhrkla babička.
Děda se jen smál.