Moje články

Ηarry Potter
(No jo, hegemon. Ale když tohle snad neumožňuje pomyslet na jinej fandom.)
Zírala na zadání matematické úlohy a snažila se pochopit, o čem příklad je.
„Po pátém panáku vidíš dvojmo. Po osmém si dokážeš zapamatovat jen třetinu toho, co se uděje. Ráno se ti vybavuje sedmnáct skleniček. Kolik jsi jich ve skutečnosti vypila?"
Svraštila čelo. Její vlastní rukopis byl několik let starý, přesto popisoval včerejší večer přesně.
Pokusila se soustředit. S bolavou hlavou to šlo dost těžko.
Jak to, že se jí takhle vrací zapomenutý vtip na účet pratetičky? A kolik že to vůbec vychází?
Podivné následky oslavy dosažení plnoletosti.
Vzdala přemýšlení a jako vyprošťováka dozunkla poslední hlt sherry přímo z lahve.

(Víte co? Zkuste to projednou uhodnout.)
Řídící stroj zobrazil schéma dolní paluby s výrazným vyznačením jedněch vrat a vyslal do atmosféry lodi výstražné vlnění. V překladu to znamenalo totéž, co staré: Muž přes palubu! Na lodi ale nebyl nikdo, kdo by takový překlad potřeboval nebo mu byl alespoň schopen vlastními schopnostmi porozumět. Už ne.
Muž v kosmickém člunu si odhodil patku z očí. Teď může kamkoliv. Bude prodávat párky ve stánku s rychlým občerstvením. Stane se barovým zpěvákem na zapadlé planetě daleko od domova. Nasadí si černé brýle a bude dělat revoluci.
Na lodi poplach a emzáci ho budou honit. To nic.
To je dobrý, mámo.

Třicet drabblat. To dám! Pokud možno z třiceti různých světů, aby se co nejvíc rozbila potterovská hegemonie.
Ale co je zase tohle? Věta, která mi zhola nic neříká. Styďte se. Zadání by nemělo vypadat tak, že není bez další rešerše k pochopení. Zuřím a otvírám wikipedii.
Výbuch kyslíkové nádrže je ohromně zajímavý. To myslím trochu vážně, ale víc ironicky. Dobře, ale jak ten příběh spojit s něčím z fiktivních světů, které znám (a na které jsem ještě nic nepsala)?
Hodiny neúprosně běží, já si procházím seznam a zavrhuju.
Nenapadá. Nic mě nenapadá.
Bleskobrku, měla jsem s tím drabbletem maličko problém.

Tohle je klobouk kouzelníka Pokustóna a v něm bydlí tři králíci.
„Vstávat!" velí Bob. „Vstávat a cvičit!"
„A proč?" protahuje Bobek. Tomu se nikdy z vyhřátého klobouku nechce.
„Protože je ráno!"
„Jenomže já mám ještě noc." A při první příležitosti skočí zpátky do pelechu a spí dál, zatímco Bob poctivě klikuje a dělá prostná. Když je rozcvička u konce, zavelí Bob znova: „Vstávat! Jde se do práce!"
„A proč?" opakuje Bobek.
„Protože práce šlechtí!" Pak se Bob zahledí na třetího spolubydlícího, který se dosud mlčky rozvaluje v měkoučké podšívce a nemíní se ani hnout. Vzdychne.
„Budeš tady, až se vrátíme?"

„To víte, každý má ve skříni nějakého toho kostlivce," pravila přítelkyně paní Youngové.
„My ne," řekl jí pan Young klidně, ale neměl pravdu.
Jeden zmatený kostlivec vylezl z prádelníku paní Youngové, druhý vystoupil z šatní skříně pana Younga, třetí se dokonce vysoukal z Adamova šuplete s ponožkami. U sousedů to vypadalo stejně, takže za chvíli po celém Dolním Tadfieldu cvakaly a chřestily bezmasé postavy.
Přirozeně dochřestily přede dveře Anatémy Novotrikové, asi stejně rychle, jako si Anatéma nechala popsat situaci od zjevu ze své kredence. Už už odemykala dřevník, aby jim půjčila rýč.
Naštěstí Adam na nic nevydržel myslet moc dlouho.

Seděli v podzemní kobce na hromadě suti a zlobili se na svoje paličaté otce a dlouhou zimu.
„Tohle už je poslední," řekla Ronja, zajíždějíc hřebenem do Birkových vlasů, a mínila tím pytlík s hrachem. „Dochází i nám a Lovisa už by to poznala."
„Díky, sestřičko. A nedělej si starosti – do jara už vydržíme."
„Ronjo!" ozval se Pleškův hlas.
„Zítra, bratříčku!"
Birk honem šplhal přes hromadu kamení do Borkovy části hradu. Jak spěchal, zavadil pytlíkem o ostrou čnějící špici. Pak už mohl jen bezmocně sledovat, jak drahocenné kuličky mizí ve škvírách kamsi na dno Pekelného chřtánu.
Tohle se Ronja nesmí dozvědět.

Posezení u čaje se táhlo už čtvrtou hodinu.
„To když my jsme byli děti..." pohoršovala se tetička Otýlie nad chováním Raubířů.
„Ona jistě jen si připomíná doby svého mládí, když ještě pospolu jsme chodívali do budečské školy!" zanotovala maminka.
„Ona snad neodejde už nikdy," děsila se Pavla, „bude nám tu navěky sedět v pokoji a kritizovat."
„Sedět může," usmála se babička tajemně. „Pst! Zdeňku! Pije tetička mandlový likér?"
„Snad, proč?"
„Protože v něm oběť nepozná, když do něj vrah přidá trochu –"
„Neviděli jste Tondu?" objevil se na schodech tatínek. „Zrovna teď mi utekl."
„Jakého Tondu?"
„Sklípkánka."
Cyankáli nakonec nebylo potřeba.

Uprostřed noci muminka probudily podivné zvuky. Chvilku se převaloval, pak sebral polštáře a vykradl se z pokoje.
„Maminko, mohl bych si dnes lehnout k tobě?" zeptal se potichu.
„Hm," udělala maminka rozespale, „a proč vlastně?"
„Pod mojí postelí totiž někdo bydlí. Stěhuje tam nábytek a naklepává peřiny a myslím, že dokonce zametá!"
„Poslyš, a nemá hlad? Nabídls mu něco k večeři?"
„Vlastně ne," odpověděl muminek, šel do spíže a vzal sýr a marmeládu a nákyp od večeře. Zaťukal na nohu postele. „Dáte si něco k jídlu? Au!" vyskočil, protože návštěvník ho citelně kousl do palce u nohy. „Tos nemusela, Mio!"

„Chátro líná!“ zuřil Černý rytíř, rozháněje se bičem. „Tunel už měl dávno stoupat! Jste s kopáním nejmíň o týden pozadu! Ale já už vás naučím!“
Podzemníci marně uhýbali bolestivým ranám a smutně pokračovali v práci. Nechtěli si podrobit Hoření svět. Moc si přáli, aby na něj nikdy nemuseli vstoupit. Jen jeho samotná představa je děsila. Jenže Černý rytíř je děsil ještě mnohem víc. Proto dál bušili krumpáči do tvrdé skály a připravovali se na vpád a válku. A Černý rytíř jim velel, vládl a rozdával rány.
Princ Rilian strávil další den v zakletí.
Julie Poláková si nevšimla nápisu na svahu.

Žmoulám výstřižek z novin, rozhovor s mým vzorem Karlem Vomáčkou. Při sbírání písmenek po parku mi jeho podnětná slova nejsou nic platná.
Hledím do zadání a bezradně se snažím tu dobrou radu uplatnit na shluky desetinných čísel propletených lomítky a mínusy. Spoluhráči to mezitím vyřešili beze mě.
Nemám zdání, co si s tou vzácnou inspirací počít nad čtvercem plným písmen. Parciálně? Úplně? A podle které souřadnice? Gradient v obecném směru? Ale to už mě kamarád mlátí po hlavě poloprázdnou lahví kofoly řka, že to byla mřížka.
Jsme v cíli. Karel Vomáčka mi nepomohl.
Proč to říkal?
Lama.
„Když nevíš, derivuj!"

Jednou takhle odpoledne vyzvali Horáček s Pažoutem Macha a Šebestovou, že si zahrajou zaháněnou. Šebestová řekla: „Proč ne," jenomže Horáček s Pažoutem pokaždé popošli s míčem dopředu, až už to Mach nevydržel a řekl do sluchátka: „Prosím, nemohli by se Horáček s Pažoutem poučit, že švindlovat se nevyplácí?"
A ze sluchátka se ozvalo: „Ale beze všeho."
Takže kdykoliv Horáček nebo Pažout popošli dopředu, odneslo je to místo toho dozadu. Horáček spílal Pažoutovi, že je to jeho vina, a Pažout se bránil, že to tedy ne, „podívej se na sebe, ty nemehlo."
A Mach s Šebestovou nad tím jen kroutili hlavou.

Když se Petrovi roztrhl batoh, vrátil se raději přes poledne domů, a ani nevěděl, že vyrušil nevítaného vetřelce.
Rumburak se chtěl do říše lidí rychle zase vrátit, jenže ouha! Neměl čím zapnout plášť.
„To se vám povedlo," zpražila ho ježibaba. „Jak teď chcete cestovat?"
Ohradil se: „Vám zase zbyl z pláště jenom ten knoflík. Paní kolegyně... že mi ho tam přišijete..."
„Kde se tu tohle vzalo?" podivila se paní Majerová. Ale nijak zvlášť nad tím nedumala, protože přesně takový knoflík se jí zrovna hodil na tašku, kterou si právě šila.
Pan Vigo má ve své čarodějnické knihovně dvoje elektrotechnická skripta.

(Co nejdůrazněji protestuji proti porušení pravidel ze strany zadavatelek - zadání nemají být fandomově specifická.)
Vladimír: „Jdu pryč."
Estragon: „Já taky."
Vladimír: „Nemůžeme."
Estragon: „Proč?"
Vladimír: „Čekáme na Godota."
Estragon: „A jo."
Vladimír: „Mám provaz."
Estragon: „K čemu?"
Vladimír: „Jestli nepřijde."
Estragon: „Pevný?"
Vladimír: „Dost."
Estragon: „Dlouhý?"
Vladimír: „Dost pro oba."
Estragon: „Já tu nechci zůstat sám."
Vladimír: „Dost dlouhý pro oba."
Estragon: „Obejmi mě, Dando."
Vladimír: „Polib mě, Gogo."
Estragon (s významným pohledem na provaz): „A říkáš, že se postaví?"
Vladimír: „Jako nikdy v životě."
Estragon: „Ale k tomu ten provaz nepotřebujeme."
(Vstoupí Chlapec. Při pohledu na Estragona a Vladimíra zaváhá a odchází.)
Vladimír: „Godot dnes nepřijde? Přijde zítra?"
Chlapec: „Ne, pane. Už nepřijde."

Náthú žil ve vesnici celý rok, ale náhle ho přepadl takový stesk, jako už mnoho let ne.
„Co tě trápí, synu?" ptala se ho Mésúa.
„Čas nové řeči mi vehnal do žil černé mravence. V noci jsem slyšel své bratry a skoro běžel za nimi. Ach matko, odešel jsem z džungle nadobro, proč mě to dál táhne zpět?"
Pohladila jeho dlouhé vlasy. „Proč jsi neběžel?"
„Jen proto, že tvůj syn utíkal se mnou a nedal se zahnat. "
Mésúa se usmála, zvedla chlapce a vysadila ho Mauglímu na ramena. „Jen jdi. Jdi za svými přáteli. Však se oba brzy vrátíte."

Červený trpaslík
(spoiler k 38. dílu)
Arnold seděl zkroušeně na chodbě. Bratři mají důstojnické frčky a jeho nevzali ani jako třetího technika na blbou těžařskou loď. Z pekla, které ho čeká od rodičů, se mu obracel žaludek.
„Arnie?"
Muž ve stříbrné kombinéze mu byl vzdáleně povědomý. Určitě nějaký další úspěšný příbuzný.
„Vím, jak ti na tom záleží. Zažil jsem to. Pojď."
U Hollyho terminálu suverénně zadatloval do kláves. Jméno Lister poskočilo dolů a nad ním se objevilo Arnieho.
„Druhý technik. Ty se vypracuješ. Máš na to, Arnie."
Rozloučil se pravým trojitým Rimmerem.
Arnie hleděl za svým budoucím já a ze rtů mu uniklo: „To je frajer!"

speciální teorie relativity
Jsem Lorentzie Albertina Minkowská. Když se zastavíte a seznámíte se se mnou, uvidíte, že mám překrásné, dlouhatánské vlasy. Jsem také nesmírně chytrá a dokážu bleskurychle zodpovědět i nejtěžší otázku, sebezapeklitější hádanku vyřeším prakticky okamžitě.
Jsem navíc i velkou hrdinkou. Umím se pohybovat skoro rychlostí světla a s neobyčejnou razancí napravuji všechny křivdy a bezpráví, které se kde udějí. Samozřejmě vždy úspěšně.
V akci si ovšem mých krásných dlouhých vlasů všimnout nemůžete. Dokonce ani doba, než rozpletu složitý problém, se vám nebude zdát tak krátká.
Jsem totiž tak rychlá, že když se rozběhnu, můžete vnímat jen kontrahované délky a dilatovaný čas.

Bylo nebylo, v chudičké chaloupce v lesích žila stará babička se svou dcerou Maruškou a vnučkou Karkulkou. Jednoho zimního dne se babička roznemohla, a tak se Maruška vypravila nasbírat trochu rybízu, plného vitamínu C, a Karkulka se vydala za svým vševědoucím dědečkem z tatínkovy strany, aby jim poradil, jak babičce pomoci. Ten zrovna po obědě spal. Usadila se vedle a z dlouhé chvíle se mu začala probírat vlasy.
„Co potřebuješ?" mrzel se děd, když si schrupnul. „Vezmi těch třicet stříbrných vlasů, cos mi vytrhala, a zaběhni do města pro lékaře! Propána, třicet vlasů, málem lysina... Zlaté by měly desateronásobnou cenu..."

Reportérka O'Neilová začala mystifikační reportáž o nově zvýšené aktivitě Ku Klux Klanu.
„Útočí převážně na mladé plavovlasé ženy s bledou..."
Před štábem se přehnala čtveřice postav v bílých kápích a reportérka zmizela před očima.
„Co to má-" bránila se, zatímco ji jeden zakuklenec postrkoval dál stokou pomocí ploché strany trojzubce a druhý jí hrozil bojovou holí.
Místnost, do které ji strčili, vypadala překvapivě čistě a civilizovaně. Na stole dokonce stála čajová souprava a šlehačkový dort. Pořád ji ale útočník držel před sebou s rukama zkroucenýma za záda.
Zazmítala sebou. Kápě staženy, zahlédla známé barevné pásky.
„Všechno nejlepší k svátku, April."

Seržant Tračník vykoukl zpoza rohu. Do helmice něco praštilo a strašlivě zařinčelo. Urychleně hlavu zase schoval. Přál si, aby tu byl kapitán Karotka se zvednutým ukazováčkem. Nebo aspoň velitel Elánius.
,,Dost bylo tyrana! Chceme parlament!" volal dav. Totiž ti, kteří se právě nepokoušeli někomu uzmout šperky nebo vnutit uzenku.
Občané Ankh-Morporku se totiž doslechli, že mít celou smečku volených zástupců je náramná švanda.
,,Kómetááá! Pátricij rezignovááál! Pět centů, děkuji... Plíchta v quirmském sněmůůů! Désátý den se nedohodlííí! Stó Lat obsazuje Quííírm!"
Shromáždění začali váhat, mumlat a zmlkat.
,,Dost bylo parlamentu!" vykřikl někdo. ,,Chceme tyrana!"
Lord Vetinari nikdy nezůstával dlouho sesazený.