Moje články

Číselná stanice je nápad přes sto let starý, ale stále účinný. Můžete zjistit, odkud vysílá. Nemáte jak zjistit, pro koho. Na autorádiu ladím frekvenci 13.2. Enigma je nápověda k jednomu z našich pěti nouzových hesel. 

„… dva jedna osm šest čtyři…“ Syntetický hlas. Další dva nebo tři lidské v pozadí. Deset opakujících se číslic. IP adresa. Podám papír dozadu Sabině. 

„Co je Funkschussel M3?“ 

„Heslo. První model šifrovacího stroje Enigma. Chce to přihlášení?“ 

„Chce login a heslo. Jaký je login?“ 

„NDausch. Velké N, velké D.“ 

„Funguje. Vidím mapu s čísly. Nula až třiadvacet.“ 

„Je to mapa portálů s otevíracími časy.“

Zamotám vlasy do uzlu, abych si mohla chrstnout vodu i za krk. Zaryju nehty do mýdla. Pořád se mi zdá, že za nimi mám zalezlou krev. Opřu se o umyvadlo a chvíli na sebe vejrám. Zdá se mi, že se v zrcadle něco pohnulo. Ztuhnu.
Je to Karolína Solnická. Matka naší čarodějnické komunity. Vdala se pozdě a vlastní děti nemá, ale je skvělá čarodějnická mistryně. Když jsme spadli do průseru, všichni jsme upalovali za ní. Ne za vlastními rodinami, které v mnoha případech magie spíš děsí a odpuzuje. A už vůbec ne za stínaři.
„Enigma. Třináct dva,“ řekne a zmizí.

Moje telepatická pojistka nezmizela. Evidentně. Pořád mi buší v hlavě. Beru další papírový kapesník.
„Už to trvá dlouho.“
„Vždycky to přestalo.“
„Včera ne.“
Roman zastaví na benzínce, z batohu vytáhne pouzdro a podá mi je. Injekční pera. „Krizovka. Můžeš použít tři za dvanáct hodin.“
Jedno použiju rovnou.
„Určitě jsi tu Romanovu pojistku nezrušila ty?“ zeptá se Sabina.
„Nezvládli to ani zkušení telepati,“ zamumlám do kapesníků.
„Třeba nepotřebujete telepata, spíš…“ Sabina nenajde vhodné slovo.
Manipulátora. To je to slovo. Moje magické probuzení mohlo taky skončit průšvihem, kdyby mě naši nenaučili respektovat hranice a integritu druhých lidí.
Otevřu dveře. „Musím se opláchnout.“

„Organizace mi zachránila život. Moje probuzení bylo… divoké. Zkroutil jsem prostor u našich v bytě, když se mi zdálo něco divného. Půlku pokoje jsem srazil do placata, naštěstí jsem nikoho nezabil… nakonec jsem se bál usnout. Přespával jsem na ústředí v suterénu za hromadou bariér, než mě stabilizovali.“
Natrhám ještě trochu šalvěje. Na ochranu.
„Stalo se to znovu,“ pokračuje Roman. „Včera v noci. Probudil jsem se a dvě stěny prostě nebyly. Všechno ostatní přeskupené. Jako kdybych neovládal moji vlastní magii. Volal jsem hned na ústředí, ale nemohl jsem nic…“ Zarazí se uprostřed pohybu. „… říct… Ta moje telepatická pojistka. Je pryč.“

„To nemůže být pravda. Žádné zasrané kobky a náckovské experimenty u nás nikdy nebyly.“
„Zastav.“ V tomhle stavu nemůže řídit.
Roman vylítne z auta a skončí v bejlí. Šalvěj. Aspoň ne bílá. „Kurva!“ zařve do lesa.
Reaguji mimoděk. Magické zaťukání. Nabídka pomoci. Nedělám to bez souhlasu. S lidmi prakticky nikdy.
Okamžitě mě pustí dál.
Rozmělním vztek. Promnu zatuhlý šok. Narazím na vlákna zamotané struktury, která vše drží jako pavouk. Lidé jsou složití. Pavouk hrozivě natáhne vlákna ke mně. Popadnu slibnou smyčku. Táhnu. Pavouk se zamrská, sekne mě nohou a zmrtví. Vytahují další vlákna, rozplétám zbytek.
Lidé nejsou zas tak složití.

„Dopravní zácpa na okresce?“ Roman zabubnuje prsty do volantu. „Koukni na to.“
Vytáhnu mobil z držáku a rozkliknu ikonky v aplikaci. „Autonehoda… převrácený náklaďák na silnici.“
„Radši to projedu jinudy. Nelekni se.“
Svět se zahoupe. Barvy jsou nějak jiné. Zůstala silnice. Auta ne. Sabina vzadu ani nezvedne hlavu od notebooku. Roman dupne na plyn. Projedeme křižovatkou. Když jsme mimo dohled, Roman vrátí auto zpátky do normálního světa.
„Jen převrácený náklaďák,“ řekne.
„Ty vidíš obě dimenze naráz?“
„Ano. Vidím všechno.“ Popadne okousané jablko odložené na palubní desce a vztekle jím mrští z okna. „Já ty zatracený dlaždice v zrcadlové dimenzi poznal.“

Doktor nadzvedne víčko a rozsvítí baterku. Stažení zornice, ucuknutí hlavou. Od alarmu uplynuly tři minuty. Poškození mozku nehrozí.
„Co tě to napadlo?“ oboří se na telepata. „Chceš vysvětlovat Němcové, že jsi jí zabil konzultanta?“
Němcová je postrach. Předloni Marášek třikrát zvoral nějaké papírování a zdrhal před ní záchodovým oknem na fasádu, kde si teprve vzpomněl, že to umí i jinou dimenzí.
„Takhle slabý elektrošok neublíží ani člověku. Čaroděj přece vydrží víc.“
„Ne v tomhle stavu.“
„Nebyl čas. Našel Dauschingerovou, ale někdo ho chytil.“
„Kde je?“
„Žádné orientační body.“
„Až si odpočine pokračujeme. Jestli někdo dokáže najít Dauschingerovou, je to on.“

„Chtěl jsem tě vidět. Za příliš velkou cenu.“ Adamův odraz bere za ruce můj odraz. „Jsi v bezpečí?“
„Ano,“ vzlyknu.
„Dochází čas…“ Zírá na něco, co já nevidím. „Musíte zmizet. Nemáte moc času.“
„Kde jsi?“
„Nemůžu mluvit.“
„Aspoň napověz.“
Vedle mě se objeví Roman. Jeho odraz popadne Adama za čelo. „Ukaž mi, co vidíš. Soustřeď se na cokoli nezvyklého.“
Adam zamrká. Rychle otočí hlavu do stran. Pak sebou trhne a zmizí.
„Co to sakra…“ zamumlá Roman. Načrtne na zrcadlo čáry. „Vážně? Zrcadlová magie dva metry ode mě? Zatracení amatéři. Sabino, můžeš se přesunout do auta? Našli nás. Musíme okamžitě vypadnout.“

Chytrému napověz. Klidím se z doslechu. Roman nepotřebuje nakopnout.
Opřu se o umyvadlo. Tady, sama, si dovolím myslet na Adama. Přitisknu čelo k chladivému zrcadlu a zavřu oči.
Když je otevřu, nejsem tady sama.
Vypadá jako Adam. Může být kdokoli. Cokoli. Sáhnu za sebe. Neodvažuji se spustit z něj oči. Nenahmátnu nic. V zrcadle se moje prsty proplétají s jeho.
Vztekle otřu slzu.
Pronesu: „Ukaž mi svou pravou podobu.“ Slova mně rezonují v lebce. Nepříjemné, ale aspoň poznám, kdy formule fungují.
Pořád je to Adam. „Hledám tě celé ráno,“ řekne. Vypadá příšerně. Kruhy pod očima. Pobledlá kůže. Varování ve tváři.

Sednu si na linoleum vedle Romana. „Poslyš, kolik kafí denně vypiješ normálně?“
„Tohle je decaf.“
„Jak dlouho znáš Jachi?“
„Od mých čtrnácti let,“ odpoví. „Moje jednotka je jako rodina. A teď… jsem možná zůstal jen já. Úřad je celý můj život. Nic jiného neznám ani neumím. Chtěli jsme s Jachi najít důkazy a vrátit se… domů.“ Hladina decafu se zavlní. Roman postaví hrnek na zem a opře se o kolena. „To čekání mě zničí.“
Chvíli mlčíme.
„Ví Sabina, co přesně dělám?“
„Nevím. Možná ano. Stejně do toho kyselého jablka budeš muset kousnout.“ Než začne být toxické. „Čím dříve, tím lépe.“

Hackování je několikahodinová nebetyčná nuda u monitoru. Pokud nemáte zadní vrátka do systému.
„Takže jdeme na to.“ Napíše jméno Jana Jáchimová. Jachi. Romanova kolegyně z Konstanty. „Stále hledaná, nic nového od včerejšího rána.“
„To není možné,“ řekne Roman.
„Systém asi zase začíná glitchovat. Budu ho muset o víkendu resetovat.“
„Zkus ještě vyhledat Adama Tichavského,“ navrhne Roman a mě polije horko.
„Mám ho… moment, ne, to je nějaká pět let stará prkotina.“
„Musí sakra být v systému, i kdyby… tam oba zůstali.“
„Jestli je někdo omylem smazal, budou v systému stopy do příštího resetu. Dejte mi… minimálně hodinu. Tohle bude piplačka.“

Tady budu muset poskočit v ději o pár drabblí dopředu. Ale až scéna v seriálu přijde, poznáte to hned :)

„Ty… se jmenuješ Roman Marášek?“ vypadne ze mě.
Běs – Roman – se tváří, jako by nejradši zalezl někam do kanálu. „Ano.“
„Jak jste se vy dva našli?“
„To bude na dlouho,“ řekne rychle Roman. „První dojem už jsem stejně stihl spektakulárně podělat. Moje specialita.“

„Počkej, návod říká deset sekund. Pak minutu počkat.“
Kávovar se rozsvítí. Heuréka! Konečně se můžu proměnit z příšery v člověka.
„Vy dva jste se hledali,“ konstatuje Sabina od notebooku.
„Jak to vypadá u tebe?“
Sabina se vítězoslavně protáhne. Zavadí o touchpad a na monitoru problikne tapeta. Superumělecká gumička na poušti. „Moje zadní vrátka do systému stále fungují.“

Sabina je moje nejlepší kamarádka prakticky odjakživa. Bydlely jsme dvě patra od sebe a chodily spolu do školky a na základku. Krize přicházely a odcházely. Přijímačky na osmiletý gympl, kde Sabina zazářila a já rupla. Puberta a moje magické probuzení. Sabinin nástup do práce ke stínařům.
„Jak ses sem dostala?“ V krku mám sucho a oblepeno jako od žvýkačky.
„Jedu za Romanem. To je můj… kolega. Tamten. Nasedni si.“
Zastavujeme u chaty. Sabina se rozběhne ke dveřím.
Zůstanu sedět. Nedokážu myslet.
Sabina zaklepe na okno. „Chtěla jsem vás dva seznámit za lepších okolností, ale když už… Nora Dauschingerová. Roman Marášek.“

Pět kilometrů trvá člověku hodinu. Gepardovi méně než deset minut. Ještě se neproměňuji. Magie se dá stopovat. První kilometr půjdu po svých. Aspoň bude čas v klidu přemýšlet. Potřebuji to jako sůl.
Doufám, že mi vlak neujede před nosem. Nemůžu kouknout na jízdní řád. Mobily se stopují ještě snadněji než magie.
Na příjezdovou cestu zabočí tyrkysový Hyundai. Takový má Sabina. Ještě v pátek jsme si lámaly hlavu nad blbým daňovým přiznáním a plkaly o chlapech. Život umí jít do prdele pěkně rychle.
Natáhnu si kapuci, vrazím ruce do kapes a pohled do dáli.
Auto projede kolem mě a přibrzdí.
„Noro?“

„Tohle je sakra velká věc,“ shrne Běs. „Proč jste nepřišli za námi?“
Upiju instantní kafe bez chuti. „Ty se taky nechceš vrátit na ústředí.“
„Úřad odstavil celou jednotku. Jachi – moje kolegyně – se dověděla o anonymním tipu na podezřelou aktivitu pod vedením jedné z dvaceti nejmocnějších mágů Evropy. Šli jsme tam na vlastní pěst, ale nikdy by mě nenapadlo, že to skončí takhle.“
Lovců mi opravdu líto není. Dopiju kafe. „S vysokými hrami velemágů nechci mít nic společného. To si vyřešte mezi sebou. Teď s dovolením odejdu na nádraží.“
„Posluž si. Je pět kilometrů daleko a vlak jede každé dvě hodiny.“

„Bránili jsme se, jak umíme!“ vyjedu. „Co jste čekali od zvěromága a jasnovidce?!“
Opatrně. Hlavně ho nenaštvat.
„Chytám potížisty pětadvacet let. Myslíš, že jsem ještě nedostal po hlavě vizí nebo se nepral s medvědem?“
„Myslím si, že jste to v Konstantě spektakulárně podělali,“ odseknu. Brzdi, sakra. „Máš průser kvůli nepřiměřenému zásahu. Proto jsi mě dotáhl sem. Pětadvacet let zkušeností? Jasně.“
„Je mi čtyřicet.“ Ještě že neumí vraždit pohledem. „Vlítnout na hledané potenciálně nebezpečné osoby není nepřiměřený zásah. Ti idioti to zvládli podělat i bez nás a průšvih mám už od včerejší noci.“ Zvedne ruku k nosu. Zablýskne se krev. „Krucinál.“

Běs zapne rychlovarnou konvici. Stojí ke mně zády. Ani se neobtěžoval s magickým štítem. Nejsem blázen. Skončila bych převrácená naruby, než udělám jediný krok.
„Můžu se jít někam zcivilizovat?“
„Druhé dveře nalevo.“
Okno je dost velké pro člověka a zamřížované kovem i kouzly. Tohle by neprorazil ani magický ekvivalent pancéřové pěsti. Ve skříňkách kosmetika, čisté ručníky, pár nevybalených zubních kartáčků. Žádné žiletky. Bojler ukazuje osmdesát stupňů.
Sprchuji se dlouho. Pořád na sobě cítím zaschlou krev.

Když vyjdu z koupelny, Běs zrovna něco datluje na mobilu.
Jdu k věci. „Co po mě chceš?“
„Chci slyšet vysvětlení. Co jste nám sakra provedli?“

Opatrně se posadím a zaostřím na obrys u okna. „Kde…?“
„Tady nás nikdo nenajde.“ Zní to napůl jako výhružka.
Obrys rozsvítí a posadí se naproti mně. Je mu plus mínus třicet. Vypadá spíš jako ucho než jako lovec.
„Kdo jsi ty?“
Pobavený úsměv. „Ještě ti to nedošlo?“
Běs osobně.
Kurva.
Dát mu medvědí pěstí do zubů a zdrhat už jsem jednou zkusila. Stačilo.
„Co bude teď?“ zeptám se opatrně.
„Tanečky kolem horké kaše nejsou moje expertiza. Takže bez obalu: Poputuješ na nejbližší nádraží nebo na Ouřad do cely, záleží na tobě. Můžeš v klidu přemýšlet, než si vyřeším kofeinový absťák.“

Je mi jako ráno po flámu. Někdo volá na hlasitý poslech.
„… dva incidenty za jeden den.“
„Trefil jsem telepatickou pojistku. Neříkals předtím, že skenem není možné někoho přizabít?“
Hlas nepoznávám. Ani pohovku a místnost.
„Přestáváš ovládat tvoji magii. Tady přestává legrace. Nemůžeš myslet jen na sebe a vykašlat se na nás v krizi. Přijď na centrálu.“
„Ty bys na mém místě přišel?“
„Jen zbytečně komplikuješ situaci. Jáchimová byla nehoda.“
„Nehoda!? Odkdy se střílení do vlastních lidí říká nehoda?!“
Zvednu se na loktech. Chvíli vidím jen mžitky.
„Aspoň nezadržuj hledanou osobu.“
„Dobrý nápad. Určitě se přihlásí sama.“
Ironie kape po kýblech.

Nora se rozloučí s kočkovitou kamarádkou a v ptačí podobě opustí výběh, než si někdo všimne, že zoologické přebývá gepard.

***

Diviš se vypotácí ze sprchy, přerazí o kočičí záchodek a zapřemýšlí, co tady ta věc dělá, když na bytě není žádná kočka. Sjede žárlivým pohledem Adama spokojeně vyloženého na poprsí nějaké Berlíňanky a zamžourá na displej mobilu.
To je zas… ráno.

***
Roman usrkává turka a přemítá, kdo naházel ty flašky za gauč, proč na projektoru běží ve smyčce jeden díl Doctor Who, kde se na podlaze vzal soused z chaty v tři kilometry vzdálené vesnici a který idiot rozbil kávovar.

Přistanu ve vybledlé verzi Konstanty. Dočasná dimenze. Nikoho nevidím. Zatím.
Proměním se v medvěda. Urychleně. Na normální proměnu nemám čas. Zatnu zuby, abych neřvala bolestí.
Vyběhnu na střechu. Za zábradlím je… nic.
„Stůj,“ řekne zkreslený, hrozivý hlas.
Lovci mě nikdy nezajímali, ale o Běsovi slyšel každý.
Jdu zuby a drápy po pololidské tváři a oku protkaném žilkami. Pokud ho zdržím tady, budou mít ve skutečné Konstantě větší šanci.
Běs ani nemrkne. Narazím na magický štít.
„Proměň se, zvěromágu.“ Magická formule. Musím poslechnout.
Rozplácnu se na zemi. Popadnu dech. Vnímám brnění telepatického skenu. Pak krvavou louži na zemi. Pak už nic.

Jasnovidci vidí pravou podobu věcí. Dokážou ji odhalit. Rozbít iluzi. Rozbít vám iluze. Uhodit vás pravdou, až upustíte otěže kouzel.
Kolem je chaos. Křik, kouzla, střelba. Hlasy. Bodají mě útržky myšlenek lovkyně a Solnické. Poslední místo, kde chcete být, je mezi dvěma nabroušenými velemágy.
"co jste nám provedli“
„my nic“
„proč“
„rozhodni se“
„proč je důležitý?“
„první článek řešení“
Lovkyně se otočí k Solnické portálu a shodí ze sebe kouzla, aby mohla projít.
Jedna kulka ji zasáhne do tváře. Druhá trefí Adama.
Vrhnu se k nim. Něco mě táhne zpátky, skrz podlahu, do jiné dimenze.
Ti lovci byli dva.
Kurva.

Časová magie je komplikovaná. Nemůžete cestovat tam ani zpátky. Můžete ale strávit věčnost v jedné vteřině. Teď jsme v té věčnosti zavření. Já, Adam a lovec v těžkém plášti s kápí.
Lovec popadne Adama a napůl ho zvedne na nohy.
„Mám ho, vypadněme odtud.“ Ženský hlas.
Nedokážu se pohnout. Nedokážu ani křičet.
Adam malátně chytí lovkyni za zápěstí.
Jasnovidci taky málokdy používají své schopnosti naplno.
Iluze se tříští na prach a ten krouží dokola. Kápě mizí, zůstává vysoká žena se zapletenými šedivými vlasy. Adam vyvrátí oči v sloup a roztřese se.
„To ne, ještě ne, nejsem připravená“
Bublina věčnosti praskne.

„Adame!“
„Co… moje hlava…“
„Máš lehčí otřes.“
Manévruji ho pod konferák s krvavou skvrnou na hraně. Opatrně vyhlédnu. Aspoň dvacet stínařů. Žádný lovec.
„Nezdržujte se ničím a nikým. Okamžitě zmizte. Najdu vás.“ Hlas Karolíny Solnické se mi odráží o stěny lebky.
Velemágové jako ona málokdy použijí své schopnosti naplno. Mohli by omylem srovnat se zemí průměrné okresní město.
Těsně vedle nás zapraská rodící se portál. Znak lasičky v trojúhelníku. Solnické trademark.
Neposlechnu Solnickou. Nemůžu. Beru Adama za paži a plazíme se k portálu.
„Jsou tady,“ hlesne on.
„To vím!“
„Ne… lovci. Čas se zamíchal… nevidíš to?“
Kolem nás zamrzl svět.

„… Nora Dauschingerová.“
Probudím se s trhnutím.
„Pobořený dům. Nevidím ho. Musí používat nějaké silné maskovací kouzlo. Sesuv to není, spíš… přeskupení hmoty. Přeskupení dílků… Čas tři čtvrtě na pět. Písmena VESP, pak B nebo E, poslední R nebo K.“
Adam vypne nahrávku na mobilu.
Zamžourám na kresbu. Pokroucené tvary. Suť. Střepy. Tmavé kaluže. Žádná těla. Spěšné číslice, písmena a ciferník hodinek. Jméno Roman Marášek. „Našli jste ho?“
„Ne. Nic nového. Tohle je z rána.“
Venku je tma.
„To nebylo dvacet minut.“
Úšklebek. „Neříkal jsem, že tě vzbudím.“
„Děkuji… pěkně.“
„Naneštěstí jsi vůbec o nic nepři–“
Výbuch mě shodí na zem.

Telepatické skeny jsou nepříjemné z principu. Za normálních okolností ale neodrovnají vás ani telepata.
Normálních.
Kdyby to aspoň k něčemu bylo…
Zvednu se na loktech. Zase se mi spustí krev z nosu. Krucinál. Můžu takhle vykrvácet?
Adam Tichavský mi přitiskne k čelu studenou mokrou utěrku. „Nechápu, proč jsi chtěla zajít tak daleko.“
„Nemůžeš.“ Neprobudil ses vedle rozsápané mrtvoly.
Adam sundá z topení deku a přikryje mě.
„Díky.“
„Aspoň něco můžu udělat já pro tebe.“
„Musím ti tu vrátit mikinu.“
„To počká.“
„Ještě jeden sken zvládnu. Proměním se…“
„Nemusíš všechno dělat sama. Zkus si na půlhodinu zdřímnout.“
„Vzbudíš mě?“
„Budu tady.“

„Jste si tím vaším magickým CTčkem jistá?“ zeptá se mě Martina. Není čarodějka. Kouzla v ní nebudí důvěru.
„Dělám to denně.“
„Pane Tichavský, vás bych nejradši poslala do nemocnice na pozorování. Určitě poznáte vize od halucinací?“
„Určitě…“
„Aha. Takže ráno jste přijel z Berlína a zavolala vás sem moje žena, protože se jí tady hromadí čarodějové, kteří v noci něco spáchali, nic si nepamatují a nemůžou o tom promluvit, jinak dostanou ránu od kletby. Rozhodl jste se jim pomoct, ale protože své vidění příliš neovládáte, zfetoval jste se durmanem. Omylem. Čtyřikrát.“ Rozhodí ruce. „To zní jako normální den na pohotovosti.“

Úřad pro bezpečnost a regulaci magie neboli UBRM má nejpitomější název, jaký ve sedmdesátkovém zkratkovitém záchvatu vznikl. Velmi rychle se mu začalo říkat UPRD nebo Stínová STB. Stínaři.
„Je čistá,“ oznámí Diviš, když projede Martinu Solnickou detekčními kouzly. „Měl by ji proskenovat telepat.“
Karolína ho zpraží pohledem. „Není to zbytečně? Je to moje žena, nikdo zvenku.“
„Pořád dokola se mě ptali se na Karolínu,“ řekne Martina. „Pak na další mágy. Dokonce i na lovce.“
O lovcích slyšel každý čaroděj. Vítr z nich mají i stínaři samotní. Naštěstí je nepotkáte, pokud nejste v pořádné rejži.
My v pořádné rejži jsme.
Sakra.

„… snad i ožralej si pamatuješ, co se mnou to svinstvo dělá!“
„Měl jsem vědět, že skočíš po hlavě do prvního průseru, co doma potkáme? Vždycky ses problémům vyhejbal!“
„To si děláš –“
„Ticho! Oba!“ zaječí Solnická na celou Konstantu. „Adame, přišel někdo novej. Diviši, sežeň čistou šalvěj.“
„Můžu Tichavskému dělat kotvu, pokud použije tu nečistou,“ řeknu jí.
„Ne. Musí na tobě hned začít pracovat telepat. Jsi první průlom. Poslyš… všichni tím musíme –“
Zůstane zírat na něco za mnou.
„Martino!“ zakvílí a rozběhne se k ženě ve dveřích.
„Její manželka,“ vysvětlí mi Diviš. „Ráno ji sebrali stínaři. Celý den o ní nevíme."

Kroky.
„Nechalas v kuchyni… všechno.“
Tichavský se posadí vedle mě a podá mi termohrnek a mobil.
„Jak jsi věděl…?“
Debilní otázka. Na tapetě mám moji gepardí kámošku.
„Minuli jsme se ve dveřích.“
„Nemusels mě hledat.“
Aspoň nebudu chvíli myslet na rozdrápanou mrtvolu.
„Dlužím ti vysvětlení. Nejsem zvyklý na vyvolávání vizí.“ Věštěním se živí jen šarlatáni. „Myslím… že jsem si omylem nabral příliš hodně.“
„Co používáš?“
„Bílou šalvěj.“
„Je čistá?“ Otrava by vysvětlovala leccos.
„Určitě.“
„Ukaž.“
Proměním se na chvilku ve psa a přičichnu k papírovému sáčku.
„Je vylepšená durmanem.“
„Cože…?“ Najednou mi vytrhne sáček z ruky. „Já toho debila uškrtím!“

Napustím si v kuchyni sklenici vody. Když se poprvé napiju, vyliju si část vody na triko. Zatraceně. Teď bych potřebovala kotvu já. Sedám si na dlažbu. Povytáhnu tričko a připlácnu si mokrou látku k čelu. Lepší. Trochu.
Otevřu si na mobilu bulvární článek od Diviše. Žádné fotky. Popis odpovídá. Podle prvního komentáře zavražděný bydlel na městském úřadě a byl v podmínce a exekuci za neplacení výživného. Podle druhého ta svině zaslouží upálit, ať už byl zavražděný kdokoli. Dál radši nečtu.
Musím na vzduch.

Na střeše nikdo není. Praštím do zábradlí.
„Kurva!“
Praštím znovu. Znovu. Znovu. Pak teprve to začne bolet.

"Pamatuješ si mě?" zeptá se Tichavský.
"Nevím." Mám mizernou paměť na lidi.
„Nemůžeš. Ještě ne. Možná už nikdy. Dochází čas. Mám kulku v hlavě.“
„Cože?“ vylítnu. Diviš odskočí. Dotknu se Tichavského spánku, abych mohla proskenovat tkáně.
„Nesahej-“
Pozdě.
Vlna bolesti mi prosviští tělem.
„Omlouvám se,“ řekne Tichavský. Jemně odtlačí moji ruku. „Nic mi není. Vypadá to horší, než to je. Jsi v pořádku?“
„Já?“
„Použil jsem tě jako kotvu.“
„Kotvu?“
„Co je kotva?"
„Minulost vidíš, budoucnost ovlivňuješ. Na cokoli jiného není člověk uzpůsobený. Nesmím zajít moc daleko.“
„Máš štěstí,“ doplní Diviš. „Kdykoli se ukotví skrze mě, vyzvracím se z podoby.“

Diviš pohlédne na kresbu. „Drápance jak od medvěda. Moment, něco takového jsem četl na netu. Chlápek šel na večírek, dva dny byl nezvěstný a našli ho takhle.“
Výjev se mi se rozostřuje před očima. Zatracená kletba.
Tichavskému se chvějí víčka. Z očí vidím jen bělma.
„Diviši!“
„Nasměrovalas ho kvalitně. Asi máme průlom!“
V levém bělmu praskne žilka. Ruka opustí papír a škrábe do podložky.
„Tohle už není dobré,“ hlesne Diviš. Zatřese Tichavským a popleská ho po tváři.
Na okraji papíru jsou několikrát za sebou napsaná dvě slova: Roman Marášek.
„Čí je to jméno?“ zachraptím.
Tichavský zaostří na papír. „Nemám tušení.“

„Adam je jasnovidec. Jako bonus čistej.“ Diviš mě nasměruje k muži v křesle s blokem na klíně.
„Co znamená čistej?“
„My dva to neschytali. Tak atraktivně vypadáme, protože jsme prokalili víkend v Berlíně. Dáváme dohromady informace.“

„Tichavský.“ Na moment se vynoří z přítmí nad lampou. Tmavé oči. Hezký úsměv. Hezké ruce. Před pár lety by mi dokázal zamotat hlavu na počkání. Před pár lety.
„Potřebuji se na tebe naladit. Neformuluj myšlenky. Stačí mi obrazy.“
Večer. Usínám doma. Ráno. Svítá. Cizí byt. Cizí mrtvola. Vzpomínka se třese, nejde zaostřit. V hlavě mi buší.
„Mám to.“ Hrot tužky se rozběhne po papíru.

Proplétám se mezi prázdnými stoly a lavicemi a stánky a zástěnami a vlnami elektronické hudby. Kovové schody s ozvěnou. Otevírám dveře. Ruch zevnitř na moment utne.

„Veterinární asistentka. Zvěromág. Tohle už vůbec nedává smysl.“ Solnická si promne tvář. „Nejsi bojovník ani telepat ani nemáš nic se stínaři. Proč by někdo… cílil na tebe?“
„Nechápu…“ Buší mi v hlavě.
„Nic neříkej. Všichni máme za sebou hororové ráno a na sobě zatraceně silnou pojistku, která nám brání o tom mluvit.“ Z nosu jí skane krůpěj krve. „Tohle je jen první příznak.“
„Máme dočasné řešení. Diviši?“ zavolá přes rameno. „Vezmi ji za Adamem.“

Konstanta je brutalistní bar kryjící pololegální tržiště a čarodějnické doupě v jednom. Sem chodíte, když si chcete popovídat nad vodnicí s partou okrajových existencí, sháníte někoho na neobvyklý melouch nebo jste nečekaně spadli do průšvihu.
„Jméno?“
Rovnou u vchodu? To je novinka.
„Nora Dauschingerová.“
„Pravé."
Znám ho. Místní trhovec. Pozná lež.
Následuje pár dalších různě divných otázek.
"Můžeš dál," řekne nakonec.
„Co to má znamenat?“
Položí si prst na ústa. „Jdi nahoru, Solnická ti všechno vysvětlí.“
Do háje. Karolína Solnická je vysoká šarže. Do Konstanty chodí jen v nejnutnějších případech. Lepší chvíli pro soukromý průšvih jsem si fakt vybrat nemohla.

Dnes dokončuji kontrolu zvířat v liberecké zoo. Zvěromágů se širokým záběrem je málo. S diplomem z veteriny ještě méně. Pokrývám skoro půlku Čech.
Veterinář mi odemyká voliéru zoborožců. Papoušci jsou načančané slepice. Když chcete ve slepičárně býti, musíte se slepicemi kvokati. Shazuji batoh a mikinu. Jedna vrstva oblečení proměnu zvládne. Veterinář se otočí. Slušnost. Rozpaky.
„Všechno při starém,“ ohlásím, když si zase nahazuji batoh. „Poslední várka fíků prý byla pěkně hnusná.“
Jedna hotová. Ještě dvě voliéry po ránu a zbytek zvládneme v zázemí během otevíračky.

Normální den.

Normální večer.

Jen to probuzení vedle mrtvoly s rukama od krve normální není.

„Tohle pošleš datovkou na sociálku, tohle na finančák, tohle na pojišťovnu. Nedoplácíš nic.“
„Díky moc. Tohle je na mě hodně vysoká magie.“
„Pořád tě Jitka chce na plnej?“
„Ještě to nevzdala. Zatím nevzala nikoho natrvalo. Vykrývá mě praktikanty, kdybych si to náhodou rozmyslela. Jak se daří tobě?“ Spiklenecky ztiším hlas. „Co ten kolega? Znám ho?“
Sabina se zavrtí v křesle. „Pracovně určitě ne. Dělá s potížisty.“
Nepohodlné ticho.
„Neřekl mi co přesně – nesmí – ale koukla jsem do HR. Myslím, že je v elitní jednotce.“
„Cože?“
„Zatím to není vážné, ale pochopím, jestli…“
„Neblbni. Kvůli jednomu chlapovi se na tebe nevykašlu.“