Zaostření

Pseudosvět je zamrzlý v okamžiku, kdy jej opustila. Pseudoslunce stále napůl za mraky. Pseudomatka ztraceného dítěte stále sedí na obrubníku s hlavou v dlaních. Karlovi pseudopodřízení bezvýrazně roztroušení kolem.
Pseudokarel se už nesmívá.
„Řekni mi své jméno,“ uhodí na něj Tabitha. Tabitha je prázdnota, ale bojí se použít zrcadlo, a magicka formule zní tak důvěrně, tak známě, tak bezpečně.
„Nemám žádné jméno,“ odpoví Pseudokarel. „Jsem vyrvaný ze srdce velkého černokněžníka. Jsem noční můra Militie. Děsím tě?“
Cože?
„Proč mi nebereš zrcadlo? Měla jsem strach!“
Mlčí. Jeho tělo se přelévá v jiné, ruka v ruku s prstenem, oči v jezera smůly.