Četnické humoresky (seriál)

"Já... ve vaší budoucnosti pole vidím," zahlaholila silným přízvukem cikánka poté, co bez zeptání chytila ruku četníka Karabely.
"Pole?" zeptal se zvědavě.
"Já makovice všude vidím, to nedobré znamení," pokračovala vědma a natahovala dlaň pro korunku.
"No počkejte, jak nedobré?" zamračil se četník.
"Makovici viděti znamená onemocnění míti... Budou to dvě korunky, že jste ten žandár."
"Nic nedostanete, já se vás o čtení z ruky neprosil," vytrhl se Karabela a hnal cikánku od sebe.
***
Když na druhý den dostal na makovém poli při rvačce se zlodějem přímo do choulostivých partií, zdálo se mu, že se vzduchem nese cikánčin zlomyslný smích.

„Kdepak, Jarý. Nevěřím, že by někdo mohl být až TAKHLE blbej.“
Arazím, vtlačený mezi okenní rámy, úpěnlivě vdechoval jarní povětří.
Ložnice vypadala neposkvrněně. Z jedné zdi se šklebil nějaký pradědeček a z protější - výmluvněji – vypáčený trezor. Pochopitelně prázdný. Až na tu věc. Tu věc, která voněla a prováděla s Arazímovým prázdným žaludkem psí kusy.
„Povídám, že je to stopa, pane štábní! Včera jsem Vonáska potkal v hospodě. Pochvaloval si, jak se řezníkovi ten turisťák poved‘. A v brašně mu cinkalo nářadí!“
Arazím vzdychl a vsunul balíček do kapsy.
„Tak si pro něj jdem. A při tý příležitosti se konečně naobědváme!“

Chca nechca, na potíže má policajt zkrátka čuch. Arazím ho tedy rozhodně měl. Už ve chvíli, kdy krokem rozhodným a neochvějným vkročil do vypulírovaného foajé První Brněnské Záložny, věděl, kolik uhodilo. Zasloužilí členové pátračky tam stáli jako opaření a tvářili se… no, zkrátka jako parta vopajšlíků, co by teď nejraději byla úplně jinde. Jenom je viděl, a cítil, kterak mu na čele vyskakuje žíla.
„Kde máte obviněnýho?“
„Nó,“ troufl si Zahálka, „Vocásek už je v antonu. Čekáme na zámečníka.“
„Na zámečníka? Proč? A kde je sakra Jarý!?“
„Zde, pane štábní.“
Znělo to provinile. A tlumeně. Ten trezor byl vážně solidní.