Konečně

Vždycky jsem považoval za úžasné, kolik detailů odhalíte, když se přežene post-orgasmický rauš. Jako by vám hormonální tsunami propláchla mozkové závity a zároveň zostřila zrak. I sluch. Pořád ještě pršelo.
Plíživé šourání, provázené občasným zacinkáním skla prozrazovalo, že se v knihovně pod námi diskrétně pohybuje Morty - nejkanoničtější sluha na světě.
Algie potichu oddechoval. Měl vlhké vlasy. A nový parfém – voněl čímsi, co vzdáleně, ale nikoli nepříjemně připomínalo ořezané tužky.
„Dobrá, ty škarohlíde,“ zabručel jsem. „TEĎ už to řekneš?“
Otevřel jedno oko.
„Pořád mě jen rušíš. Zrovna jsem měl rozečtenou Smrt v hlubinách!“
„Pche.“
„Tak jo,“ zamračil se. „Mám tě rád.“