Výlet, který mi nikdy neodpustí

Upřímně, Algieho majordomus Mortimer spadá do oné nepříliš četné kategorie osob, k nimž chtě nechtě pociťuji cosi jako přirozený respekt. I tentokrát na mne shlížel s výrazem, který dával tušit sice profesionálně tajené, ale přece jen nepěkné myšlenky.
„Omlouvám se, sire,“ zabručel. „Bojím se, že vás pan Algernon nebude chtít vidět.“
„Zvláštní,“ řekl jsem, odhodlán necouvnout ani o milimetr. „Sám mě totiž pozval.“
Starouš Morty nehnul brvou. Jen strojeně ucouvl, abych mohl projít.
„Skotská vysočina, chápeš to, samé kopce!“ nesl se halou Algieho dotčený hlas. „Já mrzl, a ten mizera se kochal rodnou hroudou!“
Vzdychl jsem.
Někomu se zkrátka nezavděčíte.