Tohle mělo být povzbudivé. Ale...
„Hlavu vzhůru,“ řekl Andrew. Kdyby to neznělo úplně chladně, skoro by to Richardovi bývalo připadalo milé. Tedy, milé oním specifickým andrewovským způsobem, který se od způsobu, jímž tento výraz chápal zbytek populace, přece jenom mírně vzdaloval. Ale i tak by mu to připadalo… ehm, milé.
Richard Carpenter si stáhl rukávy níž. Byla tu zima, a bělostné dlaždičky ten pocit ještě umocňovaly. Načínali tu dole pátou hodinu a pořád se ještě neblížili k cíli. Mít emoce normální osoby, už by byl frustrovaný až hanba. A opravdu by potřeboval slyšet něco milého.
„Výš. Děkuji.“
Richard vzdychl.
Klienti někdy vážně netuší, oč přicházejí.
Bratři Carpenterové mohou být povědomí přinejmenším všem (pěti) čtenářům Návratu krásného prevíta. Sluší se ale dodat, že tam pouze hostovali. Jejich vlastní, mnohem obsáhlejší příběh se kradmo chystá ku zveřejnění.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Sem s ním! :-)
Rya
Sem s ním! :-)
:)
hidden_lemur
Když ono ještě chvilku potrvá, než bude oficiálně čitelný.:)
Ještě že občas taky kliknu na
Blueberry Lady
Ještě že občas taky kliknu na "Moje články", protože tohle mi úplně uniklo, za což bych si zase mohla rvát rukávy. Carpeterovci!
Rozhodně to zní zajímavě. ;)
Dangerous
Rozhodně to zní zajímavě. ;)