DMD č. 1. pro 1. 4. 2023. Téma: Už troubějí

Byla jedna holčička jménem Mahulenka a chlapeček Mahulen. Nebyli oblíbení, takže nechodili do školy. Jednou si vyrobili autíčko z krabic a jeli na výlet. Nekoukali na cestu a narazili do popelnice. Zničené auto je motivovalo k výrobě nového, modernějšího. Tak si vzali tu popelnici a sestrojili vybavenější autíčko s volantem, airbagem, sirénou a rádiem. Pak se Mahulenka rozhodla, že vyrazí zase někam na výlet. Tentokrát jeli do Tresek. V Treskách potkali kamarádky Péťu a Papíka, Mařenku a Marfušku, ale všichni se do auta nevešli, tak začali troubit na celé kolo, aby jim někdo přišel na pomoc. Nepřišel, tak troubí dodnes.

Jde Smolíček za Jezinkou,
dušičku má malilinkou,
že ho jelen odhalí.

Jelen chtěl by aby chlapec,
po setmění vlezl za pec,
netoulal se po háji.

Aby lesem nocí chodil,
s Jezinkou se tajně vodil,
to se přece nehodí.

Jenže chlapec má svou hlavu,
nestará se kdo je v právu,
opatrnost zahodí.

Nejde tu o planý vzdor,
vždyť jelen býval jeho vzor,
co se nikdy nemýlí.

Jak však vysvětlit jelenovi,
že s věkem v těle Smolíčkovi
hormony se vzbouřily.

Touha v srdci horce plane,
nezáleží co se stane,
hlavně že se setkají.

Jezinka a Smolíček,
vedle lesních jesliček
vášnivě se líbají.

You don't need the twin paradox to know that time is relative. Minutes and hours drag slowly when there's no work at work. Every second seems like five when you're waiting for a family member who you had to take shopping because you're the only one with a driving licence. Planck time is very possibly the shortest unit of time possible. Yet when the traffic lights turn green, the amount of time elapsed between that and the first driver behind you starting to angrily honk their horn seems to be less than half that. And time before midnight just FLIES.

Přítomnost bojovníků aliance pěti kmenů svobodného lidu nešlo před vránami dost dobře utajit. To však jejich sjednotitel ani neměl v úmyslu.
Průzkumníci v černém se přibližovali k improvizovanému táboru, zatímco je z okolního houští pozorovaly desítky očí.
„Dej znamení a vracíme se,“ rozkázal jejich velitel, když už si byl přítomností divokých jistý.
Po prvním zatroubení však trubače umlčel šíp a sprška střel zasypala i ostatní vrány.
Když byl poslední raněný průzkumník doražen, vyrazila skupinka Thennů v černých pláštích směrem ke Zdi obsadit bránu dřív, než vrány zjistí, že obličeje zachumlané v šálách nepatří jejich bratrům.
Toho dne byla Zeď pokořena.

Projíždějí městem, troubějí už z daleka, auta zdobená květinami.
„Pojď se podívat!“ Matka skrčená za ibišky jako chrlič. „To by mě nenapadlo, že se Petr bude ženit tady u nás.“
To ani mě.
Minulé léto jsme spolu trávili v Řecku a v hotelových pokojících se milovali jako muži ze starodávných amfor. A on, had, si teď bere nezávislou moderní ženu z Prahy.
Bydlíme naproti radnici, není se před tím neštěstím kam schovat. Radši vrazit hlavu pod polštář a představovat si, že to mě svalí večer do peřin.
Troubějí, drásají a ohlašují, že na návštěvu domova jsem si vybral nemilosrdný víkend.

Praskání táboráku jako by přehlušil hlas lesního rohu. Zvuk k nám sice doléhal z dálky, ale přesto to bylo to jediné, co jsme v tu chvíli vnímaly. Zapomněli jsme na hořící oheň a naše smysly se zaměřily jen na troubení, které k nám doléhalo po vodní hladině. Byla půlnoc. Okamžik, kdy jeden den přechází v druhý. Kdosi na druhé straně nám připomínal, že začíná nový den.
"Už trouběji!" pronesl někdo u ohně a my jsme věděli, ze musíme jít spát.
Prázdniny už se chýlily ke konci a moje touha uchovat vzácný okamžik navždy mě přivedla k myšlence začít psát deník.

Jsem městská holka. Teď jsem často na vesnici (dobrovolně) kvůli chlapovi. Větší důkaz lásky jsem nikdy nedala. Doslova tu poletují ty kotouče ze sena, a pokud si nepřivezete jídlo z Prahy, umřete ve sklepě a sežerou vás vlastní kočky (nepřivezli jste jim jídlo).
Vesnice mají svoje kouzlo, nepochybně, ale musíte si zvyknout na divné věci. V neděli sedíte u oběda (přesně ve 12:00) a najednou šílené troubení, houkání, něco takového. První reakce: skok pod stůl, zakrytí hlavy, totální panika. Nálet, bombardování, ruské ponorky?
Bylo to hlášení rozhlasu. V neděli bude fotbal, to je informace, která mi způsobila životná trauma.

Už troubějí, a volají "Povstaň. Povstaň!"

Vesmírné síly, stále se přibližují, a čekají, až chopím se meče činů.

Troubějí, už troubějí!

Roky čekali, celé mé dětství a mládí byli jen zdálky jakýsi hlas a nejasný pocit. Nyní jsem však již zralý.

Zralý, abych se zhostil úkolů, co osud mi přichystal. Mám jedinou ochranu před nimi, a tou je svobodná vůle.

Oni však čím dál tím více troubějí a volají "Povstaň! Povstaň!"

Já mohu se tomu vyhýbat, mohu neposlechnout, a oni mnou nemohou pohnout k samotným činům.

Ten tlak je však velký, já buď poslechnu, a nebo se zblázním, a zhynu.

Dobře, jedna věc je, že kdovíkdo, kdovíkde vyhrabal starou trumpetu. A úplně jiná, že se rozhodnou tím budit celej tábor na rozcvičku.
„To si dělají prdel,“ zavrčel Petr a přetočil se na druhý bok. Radek už byl dávno převlečený a zrovna si „stlal“ spacák. Všude kolem nich bylo slyšet dupání, šustění stanů a smích.
„Víš, žes měl bejt už dávno vzhůru,“ řekl Radek a Petr jen podrážděně zaskučel. „Tvůj problém,“ pokračoval jeho spolubydlící. „Já dělat za trest kolečka kolem tábora nebudu.“
Odpovědí mu bylo nespokojené mručení. Následoval hod polštářem směr Radek. Minul.
Teda, jezdit sem, to byl fakt nápad století.