Beze slov

Mohlo by to být špinavé tajemství, ale není. Nemluvíme o tom, ale ne cíleně. Naprosto přirozeně. Není to vyhýbání se tématu, jen jeho prostá absence.

Vlastně ani nevím, jestli víš, že vím…

Ach ta ironie, že někoho tak málomluvného prozradil hlas. Ten tón. Nepatrně měkčí. Vyhrazený jen pro mě.
A pak úsměv. Stejný jako pro ostatní, jen šplhá trochu výš k očím.
Osobní prostor. O kousek menší než u zbytku světa.
Gesta. Přejímáš ty moje, aniž by sis to vůbec uvědomil.

Ty jsi zadaný, já taky.

A naše světy se paličatě, s poklidnou nevyhnutelností víc a víc spíjejí do sebe.