Pitomost

„Takže musíme něco vymyslet, než bude průser,“ šelestí mi jeho proslov kolem uší. Slova nevnímám, vnímám jen jeho pohybující se ústa a ten úžasný hlas, který mě obaluje jako hřejivá huňatá deka.
„Páni! Ses zamyslel tak hluboce, že ti normálně vyskočila vráska,“ uchechtne se. A vzápětí mi přejede konečky prstů po čele.
Ztuhnu, neschopen slova. Po páteři se mi rozeběhnou mrazivé jiskřičky. Dlaně se zpotí a tep zběsile duní v uších.
„Opatrně s tím přemýšlením, ať si neublížíš,“ kření se dál a já jen ztěžka polknu.
„Takže? Co bys chtěl udělat?“
Tebe
„Hlavně…“ zaprosím především sám sebe, „hlavně žádnou pitomost.“