DMD č. 17. pro 17. 4. 2021. Téma: Lov na ženicha

,,Tak si představ," volala už od dveří. ,,Potkala jsem v lékárně Jarku!" ,,No a?" Opáčila Adéla, aniž by zvedla zrak od mobilu. Na shledání její matky se sousedkou, které se odehrávalo téměř každý den, opravdu neviděla nic zajímavého. ,,No ptala jsem se jí, jak se má David. A hádej co!" Vstoupila do obýváku a vyčkávavě se zahleděla na dceru. Protočila oči a stejně vyčkávavě se podívala na matku. ,,Rozešel se s tou svojí slečnou!" ,,Ježiš mami! Kolikrát jsem ti říkala, ať mi přestaneš pořád někoho dohazovat!" Naštvaně odkráčela. Na mobilu jí pípla zpráva. Klárka.

,,Tak v 7? Těším se, lásko!"

Nikdy nikomu nenadbíhala. Snad proto, že nebyla zrovna tělesně zdatná.
Nikdy nikoho nelovil. Snad proto, že se bál, aby nikomu neublížil.
Nemyslela si, že opravdu existuje někdo, vedle koho by dokázala spokojeně mlčet.
Nemyslel si, že najde takovou, pro kterou by byl ochoten vystoupit ze své komfortní zóny a svého mlčení se vzdát.
Pozorovala lidi, chápala jejich chyby a to jí bránilo se k nim přiblížit.
Pozoroval lidi a nechápal, proč se nechovají stejně logicky jako algoritmy.
Byla sama.
Byl sám.
Pak se ti dva dali dohromady a vydrželi se celé roky přít o to, kdo koho tenkrát vlastně sbalil.

Utíkal jak jen mohl. Dvě nápadnice mu byly v patách. Už jej skoro měli, když za sebou uslyšel mečení a ohlédl se. Koukal se na dvě rohaté krásky. Přeběhl ulici a zabočil doleva.
Jenže tam spatřil tři další " Tamhle je na něj." Už si Mik začal nadávat, že dal do novin ten článek, že je moc bohatý, když před ním zastavilo bílé auto a otevřeli se dveře. " Naskočte. " řekl šedovlasí řidič. Mik vděčně nasedl a zabouchl dveře. Auto se rozjelo a pronásledující se rozeběhly stranou.
" Proč to děláte... " začal, byl přerušen " Moje sestra má dítě a je sama. "Odpověděl řidič.

„To nebylo špatné,“ zhodnotila Judita, když se jim objekty jejich hypotetických vášnivých romancí ztratily z dohledu.
„Vždyť utekli!“ rozhorlila se Lina, která si oběd se svým budoucím nastávajícím představovala jinak. „Skoro se mnou nepromluvil! Nepustilas ho ke slovu.“
„Nikdo ti nebránil otevřít pusu. Nemůžu za to, že jsi tak uťápnutá.“
Stačila vteřina a rozhovor se obalil ostřím. Znaly se celý život, takže věděly, kam bodnout.
„Aspoň nejsem koketa jako někdo!“
„Vzdycháním a unylým kukučem ještě nikdo nikdy manžela neulovil.“
Lina viděla rudě. Ještě slovo...
„Jenom se ztrapňuješ.“
Čepel dopadla na kámen.
„Jdi k čertu!“
Zlost s bolestí si podaly ruce.

Erik se nemohl dočkat. Několikrát si přerovnal věci - zítra musí vstávat brzy. Jeden zkušební okruh s dozorem, a když se osvědčí, dostane práci. Uvidí aspoň kousek světa.
A prasnici povede ke kanci jeho mladší bratr Bill!
Když se vracel, uslyšel divoké chrochtání.
„Chyťte ho!“
Z křoví přímo před ním se vynořil kanec s vysoce zdviženým ocasem.
Nerozmýšlel se, a hned po něm skočil.
„Tak kde jste, srabové? Pomozte mi!“
Než doběhli ostatní pronásledovatelé, zvíře se vysmeklo a spokojeně chrochtající prchalo do dáli.
Bill špatně zavřel vrátka.
„Ale co, však se vrátí.“
Nevrátil.
A s vepřovým byl během pár let utrum.

Pět dam, oděných do společenských šatů, vkusně upravených k běhu a boji, elegantně pluje lesem a rozhlíží se.

"Tak kde je"? vyvřískne hystericky Lydie.

"Dle mého logického úsudku bude nade vší pochybnosti - v lese", odvětí suše Mary. Dámy se zahihňají.

Něco se mihne mlázím. "Támhle je! Támhle, vidíte"? namíří Kitty kuši do houští. Elizabeth ji srazí. "Nestřílet"! vyštěkne na ni.

"Proč se tak úporně snažíme dostat ho živého"? oddechuje rozčilená Jane a odhrne si z čela pramen vlasů.

"Nezbyli zde již téměř žádní muži", pokrčí rameny Elizabeth. "A já se tenkrát na bále zapřisáhla, že raději zombie, než pana Darcyho".

"On mi zdrhnul!"

Druhá žena chápavě pokývala hlavou. "Nemáte to jednoduché."

"Díky!" rozhodila ruce. "Aspoň že to někdo uzná!"

"A jak vám ten mladík vlastně utekl?" odvážila se zeptat.

"Hm, stalo se to včera v jednom klubu. Moc mi to slušelo, krátký šaty, make-up, podpatky, všechny ty sračičky, však víte. Ale když začalo jít do tuhýho, ten parchant vzal roha."

"Takoví muži jsou," přitakala žena.

"Že jo! A já jsem si myslela, že lov na toho ženicha bude lehkej! Teď abych si hledala novej kšeft."

"Počkat... kšeft?"

"A jo, já se ani nepředstavila," dívka vytáhla pistoli. "Jsem Tereza, lovkyně lidí."

„Chce to plán,“ prohlásila rázně Lydie nad šálkem čaje.
Paulína na ni tázavě pohlédla.
„Plán, jak poposunout pana doktora Krásu, aby si přestal všímat mne a přesunul svůj zájem na tebe. Někdy si ty brýle přece musí sundat, ne?“
Chytila sestru za zápěstí, stiskla možná pevněji, než bylo třeba. „Takhle ne, Lydie. Takhle já to nechci. Nechci, aby se o mne začal zajímat jen proto, že jsme ho ovlivnily.“
Lydie se spokojeně usmála. „V tom případě na to musíme jinak. Vytvořit příležitost. A pak to bude na tobě a tvém šarmu.“
„Mám vůbec nějaký?“ Pochybnost byla hmatatelná.
„To si piš!“

"Děláš rodině jen ostudu!" křičí matka.
V očích ji pálí nevyřčená slova, sklopí pohled k zemi.
"Odpusťte, maminko," zašeptá. Cítí, jak se jí třesou ruce, neumí je zklidnit.
"Víš, jak dopadají staré panny? Chceš skončit všem pro smích a bez majetku?"
"Copak je život jen o vdavkách?" vzlykne.
"Hloupá holko," odsekne matka.

Vdá se brzy; překvapí tím všechny včetně sebe.

Smích jí perlí na rtech a slova se jí z úst sypou moc rychle, ale stísněnost u srdce zůstala.

Paní Bennetová nechce dcery, protože pokud je mít bude, ví, že je bude muset provdat tak, aby nikomu pro smích nebyly.

Zanedlouho už obě sedí v přívozu a pomalu se plaví na druhý břeh.
„Budeme lovit lybičky, babí?“ zajímá se Julinka a zvědavě se naklání přes zábradlí.
„Ne, tady už se dneska loví něco úplně jiného.“
„Já vím,“ přikývne holčička přemoudřele, „chlapi.“
Dáma s kloboukem se zarazí. A tohle ta holka slyšela kde?
„Ne, Juli, tady se loví důkazy,“ odpoví rozhodně a vydá se za kapitánem, aby mu vylíčila celé jejich pátrání.
Muž s úsměvem poslouchá, zamyšleně přikyvuje.
„No dřív tu jezdíval do práce Luboš, ten řídí autobus. Ale loni se s rodinou stěhoval do Bohnic, dával tam kluka do školky.“