Moje články

„Já také plavu dobře,“ pousmál se světlovlasý muž. „Ovšem tu noc jsem tuto vpravdě užitečnou dovednost nevyužil.“

„Norbert Madi přinesl sem, já zavolala Luciena. Je náš rodinný lékař.“

„Nevzali jste ji do nemocnice? Přece…“

Bratranec zavrtěl hlavou. „Jestli měla mít šanci, potřebovala Luciena.“

Když Antonie viděla Eliščin výraz, tiše si povzdychla. „Asi ti budeme muset říct všechno. Nicméně jestli na tebe měla tetinka Lydie stejný vliv jako na nás, nejspíš to nevezmeš zrovna dobře…“

Elišce se rozsvítilo. „Vy jste čaroděj!“

Jejich rozhovor přerušila Madi: „Půjčila jsem kávu od sousedky,“ hlásila nadšeně. „Tady ji, pane Norberte, máte v hrnku, čerstvě uvařenou.“

Když se setkají dva čarodějové, může být zle.

Když se setkají v době válečného stavu, může být ještě hůř.

Když se setkají na opačných stranách konfliktu, zavání to katastrofou.

Daniel pevně svíral pistoli. Věděl, koho má před sebou – a tiše doufal, že ten druhý jeho skutečnou totožnost nezná. „Hände hoch, Herr Solberg,“ zavrčel. „Schnell!“ Výhoda byla na jeho straně. Snad. Zatím. 

Němec se samolibě usmál. „To nebude nutné,“ řekl s bavorským přízvukem. „Přece se můžeme domluvit.“

Daniel slyšel, jak magie okolo nich zapraskala. Solberg se ji nepochybně snažil uchopit – a použít.

Chvíli byl v pokušení udělat totéž.

Pak raději vystřelil.

Čekala od návštěvy ledasco, ale tohle ne. Ovšem znala tu rodinnou touhu pomoci, když to aspoň trochu jde… 

Na co se ptát dřív? „Někdo zaútočil na tvoji služebnou?“ vybrala si zdánlivě nejjednodušší otázku.

Teta zavrtěla hlavou. „Tehdy u mne nežila. A teď… ano, předstíráme, že je moje služebná. Nechtěla jsem, aby pro mne pracovala, ale trvala na svém. Nakonec je to tak vlastně lepší. Naše soužití působí přirozeněji.“

„Madi má otevřené vědomí, Elise,“ vysvětloval Norbert Alexander. „Díky tomu si dokázala přivolat pomoc, když ji příbuzní hodili smrtelně zraněnou do Seiny. Naštěstí plavu dobře.“

„A vy?“ obrátila se Eliška na Lefebvra.

„Asi bych… nechci být neslušná, ale potřebovala bych nějaké vysvětlení,“ ozvala Eliška.

Antonie Louisa působila jako ještě větší dáma, než teta Cosette, a to už bylo co říct. „Nekazila bych ti návštěvu, nicméně… jsi dcera naší Hanky, takže chápu, že jsi zvědavá. Madi je oběť femicidy.“

„Prý vražda ze cti,“ ušklíbl se Norbert Alexander. 

„Nedokonaná,“ poopravil jej Lefebvre.

„Protože Madi je děvče jako… my,“ vysvětlovala teta.

„A protože tady můj pan kmotr není jenom doktor,“ pokračoval Norbert Alexander. 

Počkat… kmotr? Vždyť jim oběma mohlo být tak kolem pětačtyřiceti…

„Jinak by s tou dírou v lebce přežila jenom těžko,“ dodal bratranec. 

„Je mi to strašně líto, pane,“ prohlásila nešťastně služebná. „Hnedka bych zaběhla koupit, ale madam to zakázala.“

Norbert Alexander tázavě pohlédl na matku.

„To je v pořádku, Madi,“ usmála se Antonie na dívku. „Pan Norbert si dá čaj.“

„Včera se dole motali dva divní chlápci,“ vysvětlila, když služebná odešla. „Jako liška, když brousí kolem kurníku. Nechtěla jsem to říkat před ní. Konečně přestala mít noční můry.“

Doktor Lefebvre dělal, že si prohlíží svoji manikúru. „Byla chyba vůbec ji pouštět ven,“ pronesl lakonicky. „Kdyby nikdo nevěděl, že je naživu…“

Eliška těkala pohledem z jednoho na druhého. Co se to tady dělo?!

A potom primář Blažej pohlédl na Cvacha přes stůl. „Jak mi to vysvětlíte?“

„Nevím, o čem mluvíte, soudruhu primáři,“ vykrucoval se lékař.

„Sestra Huňková viděla, že máte každou ponožku jinou. Bílou a černou.“

„Ale to je takové nedorozumění, soudruhu primáři,“ pravil a snažil se o žoviální tón. „Zjistil jsem, když jsem se přezouval, že mám na patě hroznou díru. A tak jsem se rozhlédl a vidím tuhle černou. Tak jsem si ji půjčil.“

Primář se zamračil. „Je podepsaná? Komu patří?“

„Na lemu je vyšito SS. Nemyslíte, že je to nějakého esesmana, že ne?“ vyděsil se. „Přece takhle dlouho po válce…“

„Cos jí udělal?“ zeptala se Antonie přísně syna, když první emoce trochu opadly. Vycítila, že Elišce není úplně dobře a jakého druhu tato indispozice je. V rodině to na sobě prostě poznaly… Zjevně i bez ohledu na to, že se neviděly přes dvacet let.
Rozpačitě pokrčil rameny. „Potřeboval jsem jistotu, že je to skutečně ona. A… snažila se mi vlomit do hlavy.“

„Asi by vůči ní bylo šetrnější, kdybys ji byl nechal,“ zpražila ho, jako kdyby mu bylo pět. „Madi,“ obrátila se na služebnou. „Čaj. Pořádně silný.“

„Pro mne kávu, prosím,“ usmál se na dívku Norbert Alexander. „Jak, že není?“

Najednou byla strašně nervózní. Připadala si jako chudá příbuzná, která se drze vetřela na návštěvu. A co hůř, obojí byla pravda… 

Norbert Alexandr ji vzal jemně za paži. „Pojď. Mammá bude mít radost, až tě uvidí.“

Radost byla slabé slovo.

Antonie Louisa, starší sestra její matky, ji objímala, líbala na tváře a dokola opakovala: „Tak jsi přece tady! Přece jsi přijela! Tys přišla!“ Také několikrát prohlásila, že vypadá docela jako Hanička. A pak obě plakaly bez ohledu na to, že se na ně dívá nejen Norbert Alexander, ale i ten cizí pán, o němž služebná mluvila jako o doktoru Lefebvrovi.

Eliška už jako malá ráda četla. Přečetla všechny knihy, které měli doma.

Ano, i ty o sadaření a chovu ovcí. 

Když pak dostala umístěnku do Horního Hrádku, dovolil jí ředitel Šebesta půjčovat si knihy z jeho soukromé knihovny. 

Ano, i ty, za které by ho uklízečka okamžitě udala, kdyby je před ní nezastíral iluzí. 

Na to, co uvidí v salonu v bytě de La Rivettových však Eliška připravená nebyla: knihy tady zaujímaly celou jednu dlouhou stěnu, narovnané do polic od stropu až k podlaze. Když mezi nimi spatřila Babičku, Povídky Malostranské a Kytici, samozřejmě v češtině, skoro ji to dojalo.

„Co budete dělat, když vás vyhodí?“ zeptala se. „Co vaše žena, děti?“

Pousmál se. „Kdybych sehnul hřbet, nemohly by se na mně ani podívat. Docentem jsem se stal díky Pražskýmu jaru, najednou to šlo, prý příležitost pro nové, mladé kádry… Jenže tohle okno příležitostí se holt zavřelo. Lucka, moje žena, už kandidaturu nedodělá. I kdyby nešla na mateřskou. Doktorka Lucie Grimlová, kandidátka věd… Jo, bylo by to hezký, ale už ji nenechají. Ale máme to naplánovaný. Odstěhujeme se do Krkonoš. Lucka má strejdu v Malý Úpě. Zdravý povětří pro děcka a místo strážce parku pro mne. To není špatný, ne?“

Na dveřích bytu byla ozdobně gravírovaná, mosazná cedulka: de La Rivette. 

Možná to Elišku mohlo připravit na to, jaký luxus uvidí uvnitř: perské koberce, starožitný nábytek, obrazy jako v galerii… Všechno nesmírně elegantní a uklizené tak, jako kdyby se o domácnost starala služebná. Eliška si pomyslela, že v Československu by v souvislosti s tímhle bytem nepochybně padla slova jako: buržoazní a nadměrné metry… 

„Bonjour, Madi,“ pozdravil Norbert Alexander snědou dívku, která je přišla uvítat. „Je madam doma?“

Takže doopravdy mají služebnou!?

„Ano, pane,“ odvětila s úsměvem a nepochybně cizím přízvukem. „Madam a doktor Lefebvre jsou v salonu. Hned vás ohlásím.“

Znovu ji chytil – ale jen proto, aby nespadla. Se starostlivým pohledem ji podepřel.

„Omlouvám se,“ řekl kajícně. „Musel jsem.“

„Co to bylo?!“ vypravila ze sebe. Hlava jí tepala bolestí, oči slzely.

„Půjdeme nahoru. Dáš si čaj. Vím, že… je to… nepříjemné.“

Nepříjemné bylo slabé slovo. Překonala nával nevolnosti. „Nechápu… Cos zatraceně musel!?“

„Ověřit si, že jsi to skutečně ty, Elise. Viděl jsem tě jednou a to ti bylo kolik? Osm?“

„Jedenáct!“ ucedila skrz zuby.

„Omlouvám se,“ zopakoval. „Člověk musí být opatrný. Taky bys měla.“

„Poznám, když mi někdo lže! Tys nelhal! Proč…“

„Všechno ti vysvětlím. Slibuju. Ale nahoře, ne tady.“

„Norbert Alexander,“ představí se.

Když Eliška slyší jméno, které dostal po společném dědečkovi, trochu zjihne.

„Pojď,“ vyzve ji, „nebudeme se přece bavit na ulici.“

Překvapí ji, že nemá přízvuk, v dobré víře ho však následuje.

Rue de Fleurus je skutečně za rohem. 

Domovní dveře zaklapnou, v chodbě je šero. Najednou ji bratranec prudce přitlačí ke zdi. „Chtěla ses scházet s imperialisty, soudružko!?“ sykne.

Eliška nezaváhá. Zabodne se pohledem do jeho, s brutální bezohledností mu vstoupí za oči. 

A narazí na bariéru! 

Má pocit, jako by ji někdo kopl do hlavy… 

V tu chvíli ji útočník pustí.

Elišce se podlomí kolena.

Když byla Eliška malá, často vylezla mamince na klín a prosila o pohádku. Bylo to déle než čtvrtstoletí, za války, přesto si dodnes pamatovala jak maminka voněla. Čajem! 

Tenkrát netušila proč. Stejně tak netušila, co vlastně znamená pohádka o pěti princeznách, které se po mnohých těžkostech, protivenstvích a překonání spousty překážek šťastně sejdou v království té nejmladší…

Všechno pochopila až později: Pět princezen se už nikdy nesešlo… Jednu zahubil zlý drak, druhá zůstala v Zemi kohouta, daleko za rozervanou černou říší.

Ovšem teď… 

Teď stojí na pařížské ulici a dívá se do očí cizího muže, který vlastně vůbec cizí není.

Váhy – Neštěpte příběh, držte se hlavní linky a dočkáte se kachen.

Štír – Najděte odvahu vystoupit z komfortní zóny a psát nový žánr. 13. dubna vás čeká osudové téma. 

Střelec – Dejte si pozor na interpunkci. Vynechaná čárka může změnit smysl celého drabble. Nemusí to však nutně být k horšímu.

Kozoroh – Postava ze sobotního drabble vám bodne nůž do zad, když to budete nejméně čekat. Zabijte ji raději včas sami.

Vodnář – Ve třetím týdnu zažijete krizi, ale potkáte nečekanou literární lásku. Čtete pozorně, štěstí se skrývá mezi řádky.

Ryby – Neotřelými slovními spojeními získáte nové fanoušky. Téma 14. dubna vás však poněkud zaskočí.

Beran – Příběh na pokračování vám přidělá vrásky, nicméně snaha se nakonec vyplatí. Vytrvejte!

Býk – V neděli málem nestihnete napsat drabble. Zachrání vás osvědčený hrdina.

Blíženci – Pozor na dlouhá souvětí, do nichž se zamotá nejdříve autor a potom čtenář. Brilantní nápad naštěstí čeká hned za rohem.

Rak  – Téma 12. dubna k vám bude mimořádně příznivé. Vyvarujte se však až příliš dokonalých postav.

Lev – Pozor na příběhy, které nekončí, ale jen přestanou. Hledání pointy bude náročné, ovšem v poslední třetině měsíce vás políbí múzy.

Panna – Vybroušená stylistika na úkor děje se ukáže jako slepá ulička. Hledejte nové cesty, čtenáři ocení vaši invenci.

V pravičce mapa, na sežmoulaném papírku v levé dlani adresa a telefon. Zkoušela volat z budky, ovšem v Paříži už netelefonují přes spojovatelku, nýbrž přes automatickou předvolbu – nejspíš proto tohle staré číslo vůbec nefunguje… 

Krákalovi bylo dnes skutečně strašně špatně, ani nedokázal opustit hotel. Eliška takovou jedinečnou příležitost musí využít! Grimlovi a ostatním se šikovně vyhnula, nepotřebují vědět, kam se ztratila. Pokud se budou ptát, zalže o Montmartru…

„Rue de Fleurus,“ přečte z papírku snad už po sté.

„Za rohem, madam,“ napoví kolemjdoucí. 

Cizí muž, asi čtyřicátník. Přejede ji pohledem.

„Nejspíš vím, koho hledáte… hledáš,“ řekne k jejímu překvapení česky.

Součástí kongresu byla i uvítací večeře, respektive banket. 

„Jestli se tady nepřežeru, tak už nikde,“ konstatoval Vratislav Griml. Vůbec to neznělo nespokojeně. 

„Držte se raději trochu zpátky,“ radila Eliška, „ať tu nejsme za burany z východu…“

„Jemu to taky řeknete?“ ušklíbl se a střelil pohledem po referentu Krákalovi, který si nesl vrchovatě naložený talíř.

Doktorka Bečková si stoupla na špičky, aby lépe viděla. „Hmm, papričky, camembert, klobásky, foie gras, meloun, dokonce šneci, slávky a ústřice…“

„Snad bychom přece jen měli…“ nadhodila Eliška.

Griml jí položil ruku na rameno. „Uvědomte si, že když stráví zítřek na haj… toaletě, nebude nás kontrolovat.“

Eliška se Grimla zeptala ještě téže noci: balkon, na němž kouřil, byl hned vedle balkonu, z něhož ona obdivovala noční Paříž.

Vyfoukl kouř. „Za jiný situace asi jo,“ odpověděl upřímně. „Jenže… žena čeká dvojčata, možná trojčata. Nechali si ji v Podolí na pozorování. Řekla mi, ať jedu. Ještě si užít svobodnýho světa. Že za ní bych stejně mohl akorát ve středu a v neděli odpoledne. Přivezu jí pravej francouzskej parfém! I kdybych tu měl žrá… jíst jenom suchý bagety. Proč je mi teda fuk, co o mě nakráká Krákal? Před začátkem semestru budou na univerzitě prověrky. Stejně poletím jak parašutista.“

„A to je, soudruzi, ten paradox moderní doby,“ zakončil referent Krákal (to jméno se k němu hodilo) agitační proslov.

Paříž už měli naštěstí skoro na dohled.

„Paradox moderní doby je, že v socialistickém zřízení je všechno všech,“ utrousil polohlasem vousatý docent Griml na zadní sedačce, „a všichni máme hovno,“ pokračoval poněkud neakademicky. „Což je názorně vidět na každý zaprděný německý benzínce.“

„Vráťo,“ šeptla Eliščina sousedka, doktorka Bečková, „radši toho nechte. Nebo vás ten blbec po návratu nahlásí.“

Ušklíbl se. „Asi je mi to fuk.“

Eliška pojala silné podezření, že jestli chce během téhle cesty někdo emigrovat, je to Vratislav Griml.

Daniel se vrátil se domů pozdě, zlíbaný sluncem vrcholícího léta a s pocitem hlubokého pokoje a vnitřního štěstí, jaké už dlouho nezažil. Pokud vůbec někdy.

Možná ho to mělo varovat.

Svlékl se, hodil oblečení do pračky, vlezl do sprchy, pustil vodu. A začal zpívat. Samozřejmě jen tak nahlas, aby nerušil sousedy. Poslední, co potřeboval, bylo, aby si stěžovali na rušení nočního klidu proto, že si prozpěvuje ve sprše. Vlastně mu ta představa přišla tak vtipná, až se musel zasmát.

Když se sehnul pro šampon, zaslechl zaškrundání v odtoku. 

Strnul. 

Zastavil vodu.

Naslouchal.

Zvuk v trubkách rozhodně nebyla ozvěna jeho zpěvu…

Těšil se, jak si po roce zase zahraje koledy – poprvé na novém digitálním pianu. Na křídlo neměl místo, navíc takhle mohl hrát i v noci… 

„Vy jste ještě tady?“ tázal se ředitel archivu na očividné. „To je dobře, něco vám musím ukázat! Tohle na mne vypadlo ze signatury 246 ze sbírky rukopisů.“

Jako opařený zíral na notový záznam. 

„Koleda. Datovaná 1675! Netuším, jak se sem dostala, ale je to bomba! Zjevně má dvě vrstvy, vidíte, tady jedna ruka a tady ten zápis někdo jiný opravil – trochu roztřeseně.“

Protože psal zraněný a vleže… 

„Můžu to zkusit přehrát, jestli chcete,“ nabídl nahlas.

Dřevěné schody na oratoř zavrzaly. Jen jednou a docela nepatrně, kdyby Daniel neměl tak vynikající sluch, nejspíš by to ani nezaregistroval.

Zpozorněl. Kroky se blížily, vsadil by boty, že to není otec superior. Ovšem nikdo jiný za ním zpravidla nechodil…

Klepání na dveře.

Posunul se na lůžku trochu výš, sykl bolestí. Popálená ruka stále bolela jak čert. „Dále!“ 

Do oratoře strčil hlavu bratr akolyta. Ten, co trochu týral varhany.

„Odpusťte, že ruším, ale… Otec superior mi nakázal pořádně cvičit na varhany. A mne při tom napadla nová melodie. Zapsal jsem ji. Vy prý hudbě rozumíte. Mohl byste…“

Usmál se. „Rád.“

Že je referent, kterého jim přidělili, nesnesitelný blbec, pochopili záhy. Na první zastávce za hranicemi se v tom jen utvrdili.

„Soudruzi,“ odkašlal si, než vystoupili z minibusu. „Jsme v západním Německu, v imperialistické cizině. Takže se spočítáme, ať se do vozu zase vrátíme všichni.“

„To si snad děláš prdel, ne?“ ozvalo se ze zadní řady. „Soudruhu,“ dodal týž mužský hlas, snad aby svému výroku dodal alespoň zdání slušnosti. „Je nás devět a jdeme na benzínce na záchod!“

Dáma vedle Elišky se útrpně ušklíbla. „Vloni jsme mohli jet na sympozium bez dozoru,“ šeptla hořce. „Myslím, že příští rok už nepojedem nikam.“

Věděla, že se to jednoho dne stane. Přesto Elišku Danielova smrt zastihla nepřipravenou. Nesmířenou. Možná proto, že se nestihli rozloučit.

Pohřeb se konal v Horním Hrádku, kostel doslova praskal ve švech. Ocenila, že rakev už je zatlučená. Pohled na mrtvé tělo „svého pana ředitele“ by nejspíš neunesla. 

Kromě místního faráře vedl pohřeb ještě nějaký cizí kněz, prý otec Jiří z Prahy… Po pohřbu si ji diskrétně vzal stranou.

„Jsem jeho zpovědník,“ přešel rychle k věci. „Mám vám předat dopis.“

„Byl čas jít dál, Eliško. Nepátrej po mně. V ohrožení života se obrať na otce Jiřího, bude vědět, kde mne hledat…“

„Tak šup šup, soudruzi, čeká nás dlouhá cesta,“ povzbuzuje referent k nástupu do minibusu.

Eliška ví, že je to agilní mladý komunista, který by je všechny nejraději vodil jako loutky. Jeho hlavním úkolem není samozřejmě zájezd organizovat, ale hlavně na ně dohlížet. Ideálně všude vodit jako na provázku. A hlavně přivézt všechny poslušné loutky zase hezky zpátky domů…  

Někteří možná mají zaječí úmysly. Lepší se neptat, ovšem chápe je. Kdyby byla svobodná a bezdětná, možná by se taky vrátit nechtěla.

Jenže jako svobodnou a bezdětnou by ji mocipáni nikam nepustili. Manžel a dvě malé děti doma, to je dokonalá pojistka. 

Alfréd se na ni dlouze díval. „Opravdu to chceš?“

Chtěla. Tak moc, že to ani nedokázala vyslovit.

„Vidět Paříž… Já chápu, Eliško, že jsi o tom snila od dětství, ale… Jestli tam pojedeš, nesmíš se divit, že si na tebe vrchnost posvítí. Zvlášť teď, všechno se postupně utahuje. Možná ani nedostaneš pas. A po návratu čekej dotazník: s kým ses sešla, o čem jste si povídali… Možná tě pozvou i k výslechu. Stojí ti to za to?“

Bál se, když na sebe příliš upozorňovala. 

A nejspíš také tušil, že jsou lidé, které touží vidět, ale jejich jména do dotazníku neuvede.

Seděla u klavíru, hrála Beethovenovu Měsíční sonátu.
Když skončila, Daniel zatleskal. “Vynikající, Terezko!” pochválil bývalou žačku.
Zavrtěla hlavou. “Jednou jsem se spletla. Jako bych zatahala myš za ocas, musel jste to slyšet, pane řídící.” Pořád mu tak říkala, ačkoli byla dávno dospělá a navíc sama učitelka.
“Samozřejmě. Ale byla to jen malá myška. Mám naději, že příště už ti tam nestrčí ani fousek.”
Usmála se. “Mám na měšťance v Klatovech novou kolegyni,” prohlásila zdánlivě bez souvislosti. “Talentované děvče. Zkoušíme spolu hrát čtyřručně, je to ohromná zábava.”
Zostražitel. Čtyřručně už nikdy!
“Přivezla bych ji o Velikonocích na návštěvu. Zahrajeme vám spolu.”

Přijít coby mladý učitel na maloměsto přinášelo jistá úskalí…
Nejprve ho pozval na oběd místní lékárník. Na popud paní lékárníkové, samozřejmě. “Tu kachničku pekla naše Filoména! Rozená hospodyňka!” chválila rdící se dceru.
Další neděli obědval u majitele přádelny. Dcery tu měly pro změnu dvě. K obědu se pro změnu podávala kachnička.
Příštím hostitelem byl obecní radní, u stolu nechyběla dcera, na stole kachnička.
Čtvrtý týden přišlo pozvání do koloniálu na náměstí. “To jsem ráda, že jsme se s vámi já i Světlanka konečně mohly seznámit,” šveholila paní majitelka - emancipovaná žena, která vedla obchod po mužově smrti. “Kachničku si ještě přidáte?”

Občas si představuji svět, který není.
Svět, v němž Rakousko-Uhersko neprohrálo válku, nerozpadlo se, stále máme císaře. V Rusku se neprosadili bolševici, v Německu ani jinde fašisté. Nedošlo ke druhé světové válce, ani k rozdělení světa na východ a západ. Nezažili jsme šest let nacistické a čtyřicet let komunistické diktatury, nikdo nemusel emigrovat. Morálka a čest jsou důležité hodnoty. Soukromé vlastnictví zůstalo nedotčeno, podniky s dlouhou tradicí prosperují. Žijeme v bohatém, mnohonárodnostním, demokratickém státě, nacionální spory jsou pouhá historie. Všude jsou dvoj- či vícejazyčné nápisy, vnímáme to jako normální. Všichni jsme prakticky bilingvní.
Máme německé i židovské sousedy a přátele.

“Už se blížíme,” pravil kapitán lodi Mayflower.
“Bohu díky!” zvolal jeden z mužů. “V Americe nalezneme nový domov a svobodu.”
“Tu jsme měli i v Nizozemí,” zavrčela jeho žena. “Ale tobě se to tam zdálo málo anglické! Teď budeme žít po anglicku v divočině mezi špinavými divochy.”

Kus od pobřeží se objevil oslnivý záblesk, bouře však nepřišla. Loď se jen zhoupla.

Přístavní molo bylo plné divně oblečených lidí, poutníci z Mayflower na ně zírali jak u vytržení.
“Imigrační kontrola,” zahlaholil muž v uniformě. “Doklady! Proč cestujete do Spojených států? Na jak dlouho? Kde budete bydlet? Žádný ilegální přistěhovalce tu nestrpíme!”

Brány, tedy průchody do jiných světů, mohly brát. To věděla.
Nejspíš mohly brát prakticky cokoli!
Nälsi Nälsdefírovi vzala tehdy v Srbsku jeho původní tělo. Andreasovi, Theodorovu pilotovi, tatáž brána sebrala příčetnost. Theodoru Steinovi? Možná nic. Možná něco, o čem se nikdy nedozvěděla…
Jí samé tedy vzala tato brána léta. Nedokázala pochopit, jak to funguje, ale vlastně bylo zbytečné po tom pátrat. Důležitější otázka byla: Kolik? Včera jí bylo osmaosmdesát. Teď? Těžko říct. Žádná sotva rozkvetlá květinka rozhodně nebyla. Schnoucí strom se nezazelenal. Sedmdesát? Pětasedmdesát? Jakkoli byla v hrozné bryndě, tohle bylo docela prima. V sedmdesáti byla přece ještě docela mladá.

To ale nebylo všechno…
Znovu se zadívala na své ruce - méně vrásčité, s méně stařeckými skvrnami, s hbitějšími prsty… Celkově se cítila lépe: pohyblivější, méně unavená, s bystřejší hlavou.
Co se s ní při průchodu bránou stalo?
Doufala, že přetržením vázacích uzlů v zrcadle spraví svou poškozenou paměť. Nejspíš byla úspěšná, alespoň částečně.
Jenže se stalo ještě něco!
Jako by byla… mladší? Bylo možné, aby jí brána sebrala léta?
Její paměť byla zjevně lepší, protože si vzápětí vybavila, co řekla před pár týdny Františce: Kéž bych mohla omládnout.
Málem se hystericky rozesmála.
Nebylo to až moc zázraků na jednu noc?

Našla si skryté místo za jakýmsi keřem. Jeho jméno neznala, ale nejspíš to bylo jedno. Rostliny, zvířata a věci tu určitě měly svá vlastní jména. Tenhle svět byl totiž podobný, ale zcela očividně to nebyl ten její.
Byla… jinde!
Křovisko naštěstí nemělo trny, ale bylo docela husté, snad ji nikdo neuvidí. Zarazila se. Může ji tu vůbec někdo vidět?
Minuli ji tři tam v chodbě proto, že ji neviděli, nebo proto, že ji… neviděli?
Vlastně by to bylo logické, vždyť v jejím vlastním světě byly cizince schopné vnímat také pouze osoby s otevřeným vědomím. A přesně to teď byla: cizinec.

Matka šílená hrůzou, na rukou bezvládné, promodralé dítě.
“Nevolaly bychom, kdyby…” babička nedořekne, hlas se zlomí ve vzlyku.
“Položte ho,” řekne Vilém stručně. Spěšně Lojzíka prohlíží. Difterie! Situace je vážná, otok prakticky znemožňuje dýchání. Bez rychlého zásahu batole zemře. Na převoz do nemocnice není čas.
“Pevně ho podržte, ale raději se nedívejte.”
Udělá tracheotomii, celý krk vydesinfikuje jódem, píchne chlapci injekci antitoxinu. Má poslední… Škoda, že ho nezavolali dřív!

“O peníze se nestarejte,” zadrží plačící ženy. Ví, jak mají málo.
Cokoli dobrého uděláš, vrátí se ti… Tak to říkával tatínek.
Vilém netuší, jak moc pravdivé je to v tomto případě.

“Bolševici psali v novinách o popravě, ale prostě je povraždili, svině rudý,” odplivl si bratr Bárta. “I ty hezký děvčata. Velkokněžny. No řekněte, bratři, kterej parchant dokáže chladnokrevně zastřelit bezbrannou nevinnou holku.”
“Slyšel jsem, že carevič byl vážně nemocný,” řekl bratr Líska. “Prý měl nějakou špatnou krev, nebo co.”
“Taky jsem slyšel. Víš o tom něco víc, bratře doktore?” zeptal se za všechny Bárta.
Přikývl. “Carevič Alexej měl hemofilii.”
Bratr Mikuľa si prohrábl si plnovous. “Ako? Čo toto je?”
“Sklon ke zvýšené krvácivosti. Neboj se, Laco, to chytit nemůžeš. Je to vrozené.”
Srdeční slabost, kterou trpěl on, ovšem vrozená nebyla…

“Pojďte. Vím, kam na noc,” řekl trochu tajemně Kostelecký, když neplánovaně vystoupili z motoráku už v Běšinách.

A tak se teď škrábali do kopce k jakési zřícenině.
K Honzovu překvapení se jednalo o zříceninu kostela.
“Svatý Bartoloměj,” vysvětloval jeho společník. “Pamatuju si, když ještě stál.”
“Jak je to dlouho?”
“Přes dvě stovky let. Za Marie Terezie kostel zrušili, postupně zchátral. Jenže jednou posvěcená půda je posvěcená pořád. V noci tady budeme v bezpečí.”

Měl pravdu. Ač na nerovné zemi, spal tu noc Honza výtečně.
S prvními ranními paprsky odsloužil ve zřícenině mši.
I díky Kosteleckého zpěvu to byla nezapomenutelná liturgie.

“Potřebuju vejce,” prohlásí kategoricky Hanka.
“Vejce?” zvedne obočí Toninka.
“Haničko, nemáš dost zkušeností, abys vařila vejce,” namítne obezřetně nejstarší Cosette. Tím vařením samozřejmě nemyslí na tvrdo, na měkko či na hniličku. Když ona a Doramo vaří vejce, čtou pak z vaječných obrazců odpovědi na otázky ohledně skutečné podoby věcí…
Hanka obrátí oči v sloup tak, jak to umí jen třináctiletá děvčata. “Na vlasy přece! Psali v magazínu, že vaječný zábal vlasům nesmírně prospívá.”
“Hanko, je válka,” usadí sestru Toninka. “Buď ráda, že máme vejce k jídlu. Snad jen… kdyby tu zbyl nějaký pukavec, toho si na ten zábal klidně vezmi.”

Dostat se pryč naštěstí nebylo těžké. Lelkovala tam sice jakási stráž, ale kolem té bez problémů proklouzla, esesmanovu pistoli v ruce jen pro jistotu - kdo ví, jestli by vůbec ještě fungovala. V duchu se musela smát sama sobě. Taková stará ženská, fosilie z minulého století, a hraje si tu na Jamese Bonda!
Cesta z podzemí naštěstí vedla rovně, nemusela nikam šplhat. V jejím věku by to byl problém - ačkoli musela přiznat, že chůze jí tu jde snadněji než doma, hůlku vůbec nepotřebovala.
Venku byl den.
Jasné světlo ji na chvíli oslepilo.
Když se pak podívala na své ruce, strnula překvapením.

Jazyk, kterým ti tvorové mluvili, Doramo nedokázala identifikovat, kupodivu mu však rozuměla. Mluvili o výbuchu či implozi a také o tom, že někdo zůstal na druhé straně. Tou pro ně ovšem bylo Československo… Doramo polilo horko.
Nakonec jeden z nich prohlásil, že je tady prostor nestabilní a nechá to tu raději zasypat.
Nevšimli si jí, kostru na podlaze obešli jako hromadu odpadků.

Doramo měla pocit, že musí být zpocená úplně všude, včetně míst, o nichž slušně vychovaná dáma vůbec nemluví.
Musí pryč. Hned! Spěšně pohlédla na mrtvého esesmana. Vezme si od něho všechno, co by se jí nějak mohlo hodit.