Moje články

Ještě jedno jaro od Faoba
Hody nedoprovody od Eurydiké
Tifone, il professore od Hippopotamie
Semper victa a Tak nějak skoro pořád od Viktorky
Rodinná normálka od Taarg
Žert? od Lee
Jak to každá viděla jinak od Tory
Na dno podaná ruka od Kumiko
Nejdůležitější heslo od Aplír
Padáčkářská od Rebelky

Hellboy už zase usnul u televize od Doktora - crossover, který mne rozsekal :-)
Špatná pověst od Mordomora – trocha černého humoru
Já, buben od Vinpika – k vtipu jako bonus i mistrná práce s jazykem
Čert má Káču, Káča čerta od Čarodějnice, pozor, pouze pro starší
Teddy a strašlivá trojčata - rozhlasová hra od KattyV, živě jsem to viděla před očima (nebo spíš neviděla) a bavila jsem se
Starosti od Aplír – mistrně podaný pan Kaplan, který musí platit daně
Kůzlátka a vlk od Kytky – co je a není heslo
Co na jazyku, to na srdci a Nevydařená schůzka páně mravenečníkova od eliade z jejího fandomu Ze světa sportu
Nesprávný čas od HCHO – klasika, jak ji neznáte
Anděl nad vodami od Keneu – na tuhle „biblickou hodinku“ dlouho nezapomenu
Daně a smrt v Záchranné stanici záporných postav od striggy, která letos psala sice málo, ale tahle perla nesmí zůstat bez povšimnutí

Dech se zrychloval.
“Je t’aime!” hlesla, když se prolnuli v jedno.
Ta věta byla jako šálek horké čokolády. Lahodná, sladká, hřejivá.
Šeptal jí krásná, něžná slovíčka. Dával se jí celý, jak jen dokázal.
Do oken pronajaté mansardy pronikal první příslib svítání.
Nebylo to jejich první milování, bylo však něčím výjimečné.
“Chtěla jsem se stát zpěvačkou, víš,” pravila, schoulená v Karlově objetí.
Usmál se. “Zazpíváš mi?”
Vzala to poškádlení vážně. Sedla si na pelest, nahá, viděl z ní však jen siluetu.
Známý šanson, možná tuctový.
Její zpěv se ho však dotýkal kdesi hluboko…
Byl vděčný, že mu nevidí do tváře.

gleti psala letos drabblata o Nevillu Longbottomovi a jeho rodině odehrávající se po konci sedmého dílu Harryho Pottera (bez epilogu) – mne velice moc pobavilo toto drabble: Oddělení pro nápravu magických nehod zasahuje
Bjørkhallen od ioaninny a její letošní „hudební rok“ – osobně mne hodně pobavilo tohle drabbe: Pravé matinée, i když na rozdíl od jiných není doplněné hudebními ukázkami.
Harry Potter AU od Jelénius – na ochutnávku třeba toto drabble: Adresát zastihnutý
Kytka a její fandom Z Nového světa byl můj největší favorit letošního ročníku – doporučuji přečíst opravdu celé, na ukázku třeba drabble Robinson, které mne úplně vzalo za srdce
Leonova drabblata z Protektorátu (Tři králové, ale nejen oni) rozhodně stojí za to – na ukázku: Drzý až vyzývavý
Martian psala letos o Severusovi Snapeovi zejména o jeho dětství a mládí – za přečtení stojí celý cyklus, na ochutnávku třeba toto, mimochodem dost zábavné, drabble: Všechno je jednou poprvé nebo Nevyhnutelné změny
Drabblata o Josipu Kleczkovi od mily_jj – třeba toto: Dlouhý plodný čas hesel
Owes psal letos zajímavou alternativní fikci k Harrymu Potterovi – na ukázku třeba drabble Mít to potěšení
Palčíkův seriál Fragmenty totality – protože některé věci je potřeba stále a stále dokola připomínat – na ukázku drabble Vzdělání: diskriminace (Správa StB Praha)
Omnia tempus Habent od Profesora – na ochutnávku třeba toto drabble, které je poměrně zásadní: Omnia tempus habent VI.
Královstí ostrovů od Tess – velmi mne pobavilo drabble s Liškou, Vranem a mapou Za hranicemi
Pět pokladů od Xantina – např. Rodina rozjímá o rozhodnutích nebo Děti se učí básničky a maminka se zlobí - bylo mou oblíbenou každodenní dávkou humoru, tenhle fandom mi přes rok bude opravdu chybět

Redarský byl docela užitečný.
V mnoha směrech.
Dokázal se pohybovat mezi lidmi balancujícími na hraně zákona i mezi těmi, před nimiž si zákony zakrývaly obě oči. Zároveň jej mohla poslat i do nejlepší společnosti - a nikdo se nedivil.
I tak ovšem vystopování ametystového rukopisu trvalo léta. Ale nakonec ho nalezli, po několika předchozích neúspěších jej měli doslova na dosah.
Byl tady, v Citadinu.
Zítra bude nabízen na dražbě konané v rámci Knižního trhu.
Ona tam samozřejmě nemůže, zůstane v utajení. Ale Redarský ho pro ni koupí.
Ať bude cena jakkoli vysoká.
Směšně snadné po tom všem.
Zítra ho konečně získá!

“Tady se o píše, jak Cook prvně viděl na domorodcích tetování,” zvedne znovu Antonie hlavu od rozečteného cestopisu. “Nesmírně zajímavé!” Zarazí se. “Víš, co je to tetování?”
“Patrně pilné plnění úlohy tety,” odvětí rozšafně Doramo, ale hned pokračuje, dřív, než po ní sestra stihne hodit další polštář. “Samozřejmě, že vím, co je tetování, četla jsem o tom v Ottově slovníku naučném. Byly tam zmíněny i dva národy od A - přesně si teď nevzpomenu na jejich jména - jejich ženy si prý tetují horní ret, jako by měly knír.”
“To je ohromné!”
“Taky bys chtěla? Z toho by ovšem mamičku trefil šlak.”

“Co teď bude, tatínku?” Doramo zvedla oči od pečlivě srovnaných spisů. “Vývoj šel v posledních dnech překotně. Můžeme čekat leccos. Rakousko-Uhersko je fakticky rozbité, kapitulace na dohled, vyhlášení samostatného Československa otázka několika dní…”
Neptal se, jak to všechno ví. Chtěl si dát ráno vejce na hniličku - jenže nejstarší dcery je uvařily jako ztracená. Zaneřádily celou kuchyň. Nikoli z neumětelství a nikoli poprvé. Takto vařená vejce prý zjevovala věci takové, jaké skutečně jsou. Pokud člověk uměl číst vaječné obrazce. On viděl vždycky jenom svinčík…
“Až Rakousko-Uhersko padne, padnou i jeho zákony?”
Mávl rukou. “Anarchii nikdo nechce. Právní řád bude nepochybně recipován.”

Mýdlo jsi sehnala levně,
teď napění, sestro má!
Na valše přece,
pereme nejen v řece!
Drž ty kalhoty pevně,
a nepouštěj, sestro má!
Namydli, vydrbej, vymáchej!
Chutě do toho, sestro má!
Na valše přece,
pereme nejen v řece!
Halenky, utěrky, neváhej!
Toť velké prádlo, sestro má!
Nebuď zbrklá ni lenivá,
opři se do toho, sestro má!
Na valše přece,
perme nejen v řece!
Naše voda je mydlivá,
hnízdí tu bublinky, sestro má!
Cink a už je to hotovo!
Všecičko vyždímej, sestro má!
Na valše přece,
pereme nejen v řece!
Hurá a za týden na novo!
zase to zvládneme, sestro má!

"Co se děje?” zeptal se tiše. Měl pět sester, dokázal rozpoznat, když něco nebylo v pořádku.
Nadechla se. Vydechla. Teprve pak odpověděla: “Budu mít dítě.”
Tohle nečekal! Strnul. “Samozřejmě, že si tě vezmu.”
Nevesele se zasmála. “Co když řeknu ne?!”
“Neblázni! Je to jediné rozumné řešení.”
“Jediné. Rozumné. Řešení,” odsekávala. “Dělala bych ti jen ostudu. Stydíš se za mne, dobře to vím. Kdyby sis mne opravdu chtěl vzít, mohls dávno. Ale tvoje rodina…”
Nedokázal jí říct, že je to jinak. Že ji před svou rodinou tají z úplně jiného důvodu. Že nechce, aby poznala jeho babičku, matku a hlavně sestry…

Meltémi osaměla. Natolik, nakolik může člověk osamět s kocourem schopným myšlenkové komunikace… Podrbala Arténia na hlavičce. Bylo to pečlivě vyšlechtěné plemeno, v uchu vytetovaný aktalanový znak potvrzující čistokrevný původ. Součást jejího rodinného dědictví. Matka kočky milovala a její lásku zdědila i Meltémi.
Další součást jejího rodinného dědictví byl rukopis ve vazbě šeříkové barvy. Rukopis opatřený neobvyklým slepotiskem. Keriaktem, jehož druhou část hledal její otec Eyssal - přes manželčinu nevoli - celý svůj život. Jeho poslání i srdce hořící pro Rifas zdědila i Meltémi.
Dnes do svých služeb získala Redarského. Bude za ni dělat špinavou práci.
Ona zůstane v pozadí, neviditelná před nepřáteli.

Merwionis z Welhelinu zemřel dokonale přirozenou smrtí.
Gidon Redarský se z radosti opil. Z tohohle jej nikdo obviňovat nemohl!
Po šesti letech konečně volný!
Druhého dne dostal pozvání na večeři k paní Meltémi.
V životě o ní neslyšel.
Možná měl odmítnout, otupen kocovinou však přijal.
“Pan Redarský…” uvítala jej štíhlá černovláska, o nohy se jí otíral mourovatý kocour. “Mnoho jsem o vás slyšela. Chci vás zaměstnat.”
“Ne. Už nikdy se nenechám nikým zaměstnat,” ujistil ji s úsměvem.
Oplatila mu jej. “Chápu.” Pak na něj koketně mrkla a ze záňadří vytáhla pečlivě složený papír opatřený pečetí toho parchanta Merwionise. Byla rozlomená…

Cosettko,
dnes toliko krátce, z nedostatku času bez připojení obvyklých zdvořilůstek.
Zkoušku u prof. H. udělala jsem tak tak. Přiznám: podcenila jsem přípravu. Kolega Z. T. ovšem nelenil, hned se lísal. Pomlouval profesora, an prý považuje inteligenci žen za zvící tří haléřů. Nadto já, jakožto modrá punčocha, údajně nemohu se ničemu diviti. Sám Z. T., jehož mdlý rozoumek dlí dozajista pouze v kalhotách, totiž vyznává heslo “žena k plotně”. Což k radám ohledně mé budoucnosti naštěstí nepřipojil. I tak jsem se nedokázala zdržeti břitké odpovědi, Z. T. jest nyní uraženým ješitou. Příštím terčem jeho pomluv budu nepochybně já.
Tvá D.

“Takže keriakt nemůže fungovat bez připojení druhého?” zajímala se Thémi.
Přitakal. “Je to nejcennější, co mám,” dodal a pohladil knihu v šeříkové vazbě, kterou mu rodiče svěřili před svou poslední cestou na jih. “Můj klíč k budoucnosti.”
“Chceš se vrátit do Rifasu? I když vrátit… nikdys tam nebyl.”
Chvíli mlčel. “To neznamená, že nemám v srdci touhu zemi svých rodičů spatřit,” řekl zastřeně, “že nemám touhu náležet, kam je mi původem určeno.”
“A jiné touhy, Eyssale? Jiné touhy máš?”
Upřel na ni planoucí pohled. “Mám!”
Pousmála se. “Tak mne, pro všechno na světě, pořád neopouštěj! Už mne nebaví čekat.”
Pochopil.

Na oslavu babiččiných pětašedesátin se sjela celá rodina - včetně jediného syna, nadporučíka Leopolda Sebastiana Treschla, který sloužil u pluku v Bosně.
Sedmiletý Karel neviděl strýce roky. Parádní uniforma, mohutná ramena, nakroucený knír, jiskrný pohled… Chlapec je fascinovaný.
“Pojď sem, Karlíku!” všimne si ho strýček. “Tak pojď přece! Copak mám na krku ceduli Pozor, zlý pes?”
Karlík se zasměje, v příští chvíli sedí strýci na klíně.
“Takže už máš pět sester. Hochu, to tě potěš! Já vyrůstal se dvěma a stačilo mi. Ale něco tě naučím,” ztiší spiklenecky hlas. “Budeš-li chtít, dokážeš si uzavřít mysl. My chlapi z rodiny tohle umíme.”

Eyssal se prudce otočil, ruku na jílci dýky.
“Nebojte, já vás nekousnu!” zasmála se.
“Promiňte,” zamumlal. Copak už zešílel? Tady přece žádné nebezpečí nehrozí! Vnučka jeho hostitele, čerstvě šestnáctiletá, byla oblečená v typickém kar-galhadském oděvu, mluvila však perfektní rifasštinou - byť byla druhou generací narozenou v exilu.
“Slyšela jsem, že jste přijel v noci,” nadhodila a usedla vedle něj. Voněla gardéniemi.
S Thémi se prvně setkal jako s šestiletou. Dnes byla neoddiskutovatelně dospělá…
“Učinil jste nějaký pokrok?” zajímala se.
“Ne. Stopa vedoucí zpátky do Nimisally byla falešná,” odvětil unaveně.
Rukopis vázaný v ametystové kůži byl už skoro deset let opět nezvěstný.

„Počítá se to takhle, koukej… Chápeš to?“
„Jo. Paní učitelka nám to vysvětlovala na zvířátkách dědy Lesoně, ale to jsme s holkama nepochopily.“
„Zkusíme ještě jeden příklad. Všechny kroky si piš, ať se v tom nezamotáš. Počítej…“
Rychle načmárá výsledek – kvůli přeskočení jednoho kroku výpočtu špatný.
„Počítej pořádně nebo přijde děda Lesoň a kousne tě.“
Výmluvný raně pubertální pohled.
„Jasně, děda Lesoň kouše. Mění se ve vlkodlaka a děti, co špatně počítají, pokouše.“
Smích. „To teda nene!“
„Má velké zuby a ostré drápy.“
„Už kouše!“
„Cože?!“
„Kouše. Ale Batolesoň.“
„Aáááá, on mne kousne!“ ječí starší syn.
„Klid, kouše jenom stůl.“

Muž, jehož Eyssal potkal v hostinci, byl dávný hostitel jeho rodičů, po němž dostal jméno. I jemu poskytl pohostinství ve svém domě, přijal jej téměř za člena rodiny. Možná nějak vytušil, že jinou rodinu tady na kontinentu už brzy mít nebude…
Zpráva o smrti jeho rodičů přišla o měsíc později prostřednictvím císařského zmocněnce. Eyssalovi se zakousla do srdce jako vzteklý pes.
Hodiny proseděl v zahradě za domem, v ruce žmoulal lístek se stručným vzkazem: Šestnácterka v barvě ametystu, keriakt vody a vztyčeného kopí, máme ji na dosah.
Byl vychován jako Rifasan, loajální císaři. Předsevzal si, že úkol svých rodičů dokončí.

“Okovej mi koně,” požádal mladý muž plešatějícího kováře. “Zadek. Ať podkovy dobře sedí!”
Kovář zachytil minci, úslužně se uklonil.
Mladík se zatím vydal do nedaleké krčmy. V tuto dobu tam bylo skoro prázdno, jen u zadního stolu seděl vousatý muž s tetováním nad levým okem. Tady v Kar-galhadu to nebylo nic neobvyklého.
Dovolil se, jestli si může přisednout.
Vousáč kývl, neřekl nic.
Mladý muž si objednal černé pivo. “Maniela. Mentis,” zvedl korbel do výše očí.
Vousáč se pousmál. Minulost. Budoucnost. To bylo smluvené heslo. “Ty jsi Eyssal. Poznal jsem tě, jak jsi vešel. Jsi podobný otci. Mám pro tebe zprávu.”

Hanička drží břidlicovou tabulku, dosud neobratnou ručkou krouží písmeno A.
Tentokrát na ni dohlíží šestnáctiletá Antonie. Dohlíží však jen jedním okem, učí se španělská slovíčka.
“Toni,” osloví ji Hanička. “Vyprávěla ti babička Krásová, jak jí její tatínek jednou chtěl dát výprask? Ona si dala na sedínku tabulku a ona pak praskla.”
“Rabera…” opakuje si sestra tiše. “Cože? Babička Krásová praskla?”
Hanička se zachichotá. “Tabulka přece! Toni, proč se vlastně říká zadečku sedínka?”
“Nedělej hloupou, na čem sedíš? Co?”
“Na židli.”
Pousměje se. “Sedíš na zadku, moje milá. Na prdýlce. Ale běda, jestli mamičce prozradíš, že jsem tě tohle slovo naučila!”

Doramo nahlédne do kanceláře. “Tatínku, přišel ten pán, co chce obhajovat kvůli obvinění z daňového podvodu.”
Doktor Krása zvedne hlavu od spisů. “Úplně jsem zapomněl hlídat čas. Dorinko, buď tak hodná, pojď se mnou. Rád bych, abys mi zapisovala.”
Žádost ji nepřekvapí, podobně pomáhá tatínkovi často.
Uvedou hosta do salonku vedle kanceláře. Doramo zapisuje, občas se na klienta pozorně zadívá.
“Ten člověk je… takový zvláštní,” konstatuje otec, když klient odejde. “Co o něm soudíš ty?” Zarazí se. “Jsi celá bledá. Potřebuješ čaj?”
Vděčně přikývne.
“Kdyby jen daňové podvody,” řekne potom stručně. “Nedávno si nechal vyplatit životní pojistku za zemřelou ženu…”

Rozhodli se žít, jak nejlépe to půjde.
Pro začátek se usadili v jednom z menších relemarských přístavů.
Leokastis byl kromě jiného zručným šperkařem, malá dílna nevynášela moc, ale uživit se tím dalo i při zaplacení povinné taxy místnímu cechu.
Synovi, který se narodil koncem jara, dali jméno Eyssal.
Pro jistotu se několikrát stěhovali, léta chlapcova dětství byla nicméně docela klidná a šťastná.
Eyssal věděl, odkud rodiče pocházejí. Stejně jako oni byl Rifasanem v exilu.
Ale teprve když mu bylo jedenáct a museli narychlo utíkat z města - zůstali za nimi dva mrtví, najatí vrazi, zabití Leokastisovou dýkou - řekli mu úplně všechno.

Dech se zrychloval.
“Je t’aime!” hlesla, když se prolnuli v jedno.
Ta věta byla jako šálek horké čokolády. Lahodná, sladká, hřejivá.
Šeptal jí krásná, něžná slovíčka. Dával se jí celý, jak jen dokázal.
Do oken pronajaté mansardy pronikal první příslib svítání.
Nebylo to jejich první milování, bylo však něčím výjimečné.
“Chtěla jsem se stát zpěvačkou, víš,” pravila, schoulená v Karlově objetí.
Usmál se. “Zazpíváš mi?”
Vzala to poškádlení vážně. Sedla si na pelest, nahá, viděl z ní však jen siluetu.
Známý šanson, možná tuctový.
Její zpěv se ho však dotýkal kdesi hluboko…
Byl vděčný, že mu nevidí do tváře.

Leostie, Afénie, Elechondie, Tabitán, Relemaris… Byla by to zajímavá, malebná slova, kdyby je mohli jen číst na mapě a ukazovat si, k jaké zemi náleží. Ve skutečnosti znamenala prach cest, déšť a vedro, stálé hledání a stálou nejistotu, zda je jim někdo v patách. Naučili se jazyky zemí, jimiž cestovali, snažili se co nejvíce splynout s místním obyvatelstvem. Někde zůstali měsíce, jinde týdny či pouze dny.
“Chtěla bych mít znovu domov,” řekla jednoho dne Avani.
Mlčel. Nouzí nestrádali, uměl vydělat peníze, ale… Osm let na cestách bylo dlouhých jako století.
Vzala jej za ruku. “Budeme mít dítě, Leokastisi. Potřebujeme domov.”

Babička upila čaje. “Kdy příště pojedeš do Paříže, mon chéri?”
“Patnáctého. Šéf mi chce ukázat nové vzorky hedvábí,” odvětil, nic zlého netuše.
“Co kdybys mne vzal tentokrát s sebou?” zaškemrala nejmladší sestra.
V Karlovi hrklo. Jezdil do Paříže už přes rok, čím se kromě obchodu zabývá, dokázal dokonale utajit. Byť byly sestry všetečné až hrůza! “To nejde, Haničko.” S úsměvem si před ní rychle zablokoval mysl. Nic, nic, nic, ticho po pěšině, ticho a bílo…
“Mais non!” rozzářila se babička. “Je ostuda, že jsi v Paříži dosud nebyla! Pojedeme s Karlem obě!”
Zaklel by, kdyby u toho nebyly ony dvě…

Avani se v následujících týdnech často dotýkala slepotisku, přemýšlela.
Vítr a dva meče… Jeden správně, druhý obrácený. Dokud nebudou mít další část složeného keriaktu, význam pochopit nedokáže.
Vzpomínala také na svého otce. Byl keriados, stejně jako strýc Caradoc, stejně jako její dva bratři. Ona sama… ačkoli umění kerantum neovládala, dokázala neomylně vycítit jeho stopy. V žilách jí totiž proudila keriadonská krev - krev nesoucí nadání. V jejím rodě to bylo vzdušné a vodní kerantum. Pokud tedy strýc vytvořil složený keriakt - čímž si byla naprosto jistá - a jedna jeho část nesla znak pro vítr, ta druhá určitě musí nést znak pro vodu!

Leokastise šokovalo, že jim baronův bratr knihu jen tak dal.
Šlo o svazek osmerkového formátu, v měkké kožené vazbě, na deskách slepotisk: v kruhu vepsané aktalanové znaky - velmi starobylá forma.
“Vítr a meče,” řekl zamyšleně. “Jeden správně, druhý obrácený. Co to znamená?”
Avani přejela po keriaktu špičkami prstů. “Není celý,” hlesla.
“Cože!?”
“Je němý. Neúplný. Strýc… musel vytvořit složený keriakt.”
Jako by dostal pěstí do žaludku. Existoval ještě další rukopis???
“Nepochybně,” kývla, slzy na krajíčku. “Navíc… pro tenhle měl přijít někdo jiný. On si nás s nimi spletl. Až to zjistí… půjdou po nás. Musíme se schovat. Být naprosto nenápadní!”

Než se Norbert Krása oženil, vzal si jej budoucí tchán stranou.
“Moje dcery nejsou obyčejná děvčata,” začal zdánlivě prostou větou.
“Toho jsem si vědom,” odvětil Norbert zdvořile.
Leopold Treschl si lehce zakroutil svůj majestátní knír. “Opravdu, mladý muži? Obě jsou hodná děvčata, dobře vychovaná, to říkám se vší skromností. Ale… jak bych vám to jenom…”
“Paulína mi všechno řekla,” vysvobodil jej z rozpaků Norbert.
Treschlovi se viditelně ulevilo. “Mají to po matce,” konstatoval. “Ne po mně! Občas to není jednoduché. To poznáte sám.”
O dvaatřicet let později bude Norbert váhat, zda nemá podobný rozhovor pro jistotu zapříst s Tadeášem Světlickým…

Koupila jsem vás plna optimismu, v naději, že budete mé dceři sloužit alespoň rok. Žel, opustily jste nás záhy, v rozkvětu své mladosti. Zjevně zraněny nešetrným zacházením, nebyly jste užívány k tomu, k čemu jste byly vyrobeny. Tak to stálo ve vyjádření k reklamaci, takže to musí být pravda!
Byly jste s námi tak krátce… Nebyla to samozřejmě vaše chyba! Tolik mne mrzí, že jsem se o tom odvážila pochybovat. Dcera, jaká hrůza, chodila ve vás, růžové tenisky, místo aby vaši krásu jen tiše zrakem svým obdivovala.
Buďte sbohem! Ve vašem obchodě domovském nekoupím však již ani tkaničky do bot…

Válka na něm zanechala stopy. Zdánlivě nesmazatelné. Hluboké netělesné rány, které se hojily dlouho. Pokud vůbec.
Mnohokrát uvažoval, že kdyby ho Poldýna ve Žlutých lázních neoslovila jako první, sám by si netroufl. Byl příliš deformovaný vojenskými léty, než aby po návratu domů dokázal navázat na předchozí, relativně bezstarostný život. Přistihl se dokonce při myšlence, že vlastně už skoro nedokázal vnímat krásy kolem sebe.
Její úsměvy a prostá radost ze života jako by v něm něco lámaly, jako by sama Leopoldina dokázala svou láskou rozehřívat všechno, co v jeho nitru málem zmrzlo na kost.
S Poldýnou po boku bude život úžasný!

Měli všechno připravené.
Pronajatý pokoj jen kousek od arény s beraními zápasy, kam mohli svého zajatce odvést a řádně si jej vyzpovídat.
Baronův bratr se nebránil.
“Vy jste ti rifasané,” řekl klidně, když dveře zaklaply. Dokonce se na Avani usmál.
“Jsme,” odvětila prostě.
“Tu šarádu jste si mohli odpustit. I když aspoň byla zábava. Čekal jsem vás už dávno,” dodal skoro vesele.
Mrkla na Leokastise, ať nechá mluvit jen ji. “Omlouváme se. Nevyzpytatelné zdržení.”
“Máte kůži?”
Znovu rychlá výměna pohledů, pak Leokastis vytáhl kousek na šeříkovo obarvené kůže, který našli v Caradocově domě. “Samozřejmě.”
Srdce mu tlouklo rozpínající se nadějí…

V Rifasu něco nevídaného, v Palfiatském baronátu běžné povyražení všech společenských vrstev.
Avani to přišlo barbarské, Leokastis shledával tuto kratochvíli přinejmenším pozoruhodnou. V Nimisallské městské aréně měli každopádně skvělou příležitost dostat se k muži, který snad něco věděl o keriaktu.
“Shoď ho! Shoď ho!” řvalo publikum jako pominuté. Dva berani, rohy zaklesnuté, se přetlačovali na rozdupaném písku.
“Tamhle!” špitla Avani. “To je on! Pospěš, teď si nikdo nevšimne.”
Jeden beran padl, polovina arény ryčela, sázkaři vypláceli výhry.
“Pojďte s námi,” sykl Leokastis do ucha muži na kraji jedné z tribun, dýka, jejíž špicí mu zatlačil na záda, dodala slovům váhu.

“Mládě od ovce?” zkouší Cosette nejmladší sestru.
“Jehňátko.”
“Výborně. Tatínek jehňátka?”
“Beránek.” Holčička se zarazí. “Proč maminka kupuje skopové a ne beránčí?”
“Skopec je… trochu jiný beran,” snaží se o vysvětlení Cosette. “Není tatínek od jehňátek, ale chová se jenom na maso.” Raději přejde do bezpečnějších, jazykových, vod, šestileté přece nemůže vysvětlovat, co je kastrace! “Francouzsky je skopec le mouton, beran…
“Le bélier!” vystřelí okamžitě Hanička.
“Správně! České slovo skopec pochází z německého der Schöps.”
“Takže to nemá nic společného s kopcem?”
“Nemá. Skopové maso je německy také Hammelfleisch. Neplést s Hammerfleisch. To by ti řezník neprodal,” usměje se Cosette.

Byl to první velký úspěch po bezmála třech letech.
Konečně věděli, co hledají! Knihu širokou dlaň, vysokou půl druhé. Starší rukopis, jehož původní vazba byla šetrně odstraněna, knihař jej pak vyvázal do šeříkově obarvené kůže, navíc způsobem, který se v dnešní době již prakticky neužíval. Ovládali jej prý pouze ti, v jejichž rodinách se řemeslo dědilo.
Knihař byl bohužel negramotný, ani nevěděl, jakým písmem byl rukopis napsán. Nejspíš to nevadilo. Vnější podoba představovala dostatečné vodítko, keriakt navíc Caradoc musel zhotovit až posléze - určitě jej umístil na desky.
Také se dozvěděli, kde by knihu snad mohli najít: museli zpátky do Nimisally.

Bratři z Legií Tadeášovi nevěstu docela nepokrytě záviděli.
“Uděláš terno!” poplácal jej po rameni Houska. “Děvče z bohaté rodiny. Můžeš počítat se slušným věnem.”
Věno se samozřejmě hodilo - ačkoli Tadeáš nemajetný nebyl: měl skromné úspory, nedávno navíc dědil po strýci. Pro peníze si Poldýnu každopádně nebral.
“Jasně, věno,” ozval se Jirsa. “A viděls ji, Františku?”
“Viděl. Krasavice!”
“Právě. Bohatá a ještě tak fešná.” Jirsa upil piva. “Má to někdo štěstí!”
“A ta postava, pánové!” přisadil si Caletka.
“Tak prr, Tondo!” usměrnil jej Tadeáš. Doopravdy se však nezlobil. Věděl, že jeho nastávající je výjimečná.
Jak neobyčejná je doopravdy, však zatím netušil…

Hana, bledá a zjevně unavená, nakrčí nos. “To se nedá pít!”
Paulína Krásová vzhlédne od šití. “Buď ráda, že máme vůbec nějaký čaj. Je válka, drahoušku.”
Při posledním slově se dospívající slečna podívá na strop.
Její matce to neunikne. “Nebuď drzá,” napomene ji, byť vlídně.
“Nejsem drzá! Ale tohle, vždyť to chutná jako výluh z bodláčí a kopřiv. A cukru jen taková špetička!” Její hlas zní skoro plačtivě.
Paulína vstane, pohladí ji, přivine k sobě. “Je válka, Haničko,” připomene znovu. “Já vím, že bys dneska ten čaj potřebovala. A hodně cukru. Ale zkrátka nemáme nic lepšího než tuhle podřadnou kvalitu.”

Cesta do Volovce byla prašná, z jedné strany bodláky, z druhé křoviny a nevysoký les.
“Rychle schovat!” sykla Avani. “Máme štěstí. Jde nám naproti!”
Leokastis se za nízkým křovím přikrčil. Knihař, vracející se domů z návštěvy u švagra, je snad nezahlédl.
Trochu se motal, zjevně připitý.
Když po něm Leokastis zezadu skočil, jenom hekl. Jednu ránu pěstí dostal za to, že jim lhal, další, aby si lhaní protentokrát rozmyslel.
Nejdřív cosi blekotal, nakonec však pověděl všechno. Aspoň se dušoval, v alkoholovém opojení lítostivý, že nic víc neví.
Zabíjet ho nechtěli. Jen mu dali roubík, svázali a nechali ležet v bodláčí.

“Někdy bych ráda ochutnala tučňáka,” ozvala se mladší sestra.
Doramo se málem udusila čajem. “Toni! Jak tě taková hloupost napadla?”
“V tomhle cestopise - moc zajímavém, mimochodem - píší, že James Cook jedl při své plavbě tučňáky raději než nasolené maso z lodních zásob.”
“Fuj.”
“Proč fuj, prosím tě? Chápeš, jak to musí být nechutné jíst neustále nasolené maso.”
“Je nechutné jíst tučňáky. Viděla jsem ilustrace, jsou roztomilí.”
“Králíky taky jíš. A taky jsou roztomilí. Někdy bych se tam vážně chtěla podívat. Jak takový tučňák asi chutná, co myslíš?”
“Naložený nebo smažený?”
Hodila po ní polštář. “Ještě si ze mně dělej legraci!”

“Nejni tady,” tvrdila knihařova žena, korpulentní osůbka v tmavých šatech s bílou zástěrou.
“Kde je?” naléhal Leokastis.
“Odjel.” Manželova nepřítomnost jí zjevně způsobovala dobrou náladu. “Za švígrem do Volovce, prej se o něčem poradit. Ale určitě spolu prostě zachlastají, jako dycky. Aspoň bude pár dnů pokoj,” zasmála se, až jí tučné tváře poskočily. “Je to morous pro zlost!”
“Nemáte to jednoduché,” soucítila Avani. “Nevzpomněla byste si náhodou na jednoho jeho zákazníka?” Zběžně popsala Caradoca.
“To víte, že se pamatuju,” odvětila rozšafně. “Pár let to bude. Přišel eště s jedním. Prej že bratr palfiatskýho barona. Nevím teda. Já mu moc nevěřila!”

Když se toho rána probudil a Avani byla pryč, zpanikařil.
Opustila ho? Vrátila se zpátky do Rifasu?
Ona by přece mohla… On ne - ale ona by mohla!
Strnule zíral před sebe. Opustila ho?!
“Pochybuješ o mně?” ozval se hlas ode dveří. “To mne mrzí, Leokastisi. Možná bych se opravdu měla vrátit do Rifasu.”
Skokem byl u ní, objal ji. “Bál jsem se!” špitl. “Odpusť! Kde jsi byla?”
“U místního koželuha. Knihařský mistr podle všeho lhal, můj drahý. Anebo ztrácí paměť. Jsou to bez pár měsíců tři roky, co tady Caradoc byl.”
“Musíme k němu znovu,” rozhodl.
Přitakala. “Jinou stopu nemáme.”

Cosette: Poldýno, spíš?
(zašustění peřin)
Leopoldina: Ne.
Cosette: Už jsi mu to řekla?
Leopoldina: Tadeášovi?
Cosette: Tadeášovi. Mluvila jsem o něm s tatínkem.
Leopoldina: A jeje!
Cosette (tiše se zasměje) : Zamlouvá se mu, neboj. Prý vypadá jako solidní a čestný člověk.
Leopoldina: To se mi ulevilo, se mnou o něm moc nemluvil. Jen mamička.
Cosette: Co ti pověděla?
Leopoldina: Že už je to vážná známost a měla bych mu všechno říct.
Cosette: Řeklas?
Leopoldina: Neřekla. A neřeknu.
Cosette (váhavě) : Je rozumné nechat ho v temnotě nevědomosti?
Leopoldina (odsekne) : Nechci, aby věděl, že umím nahlížet lidem do hlavy. Nemusí to vědět!