Moje články

Rotolf dbal na příkaz, že jej ve městě nesmí nikdo vidět, nicméně s panem Žernovským mluvit nutně potřeboval, proto se k němu vypravil po střechách.
Starý vyslanec byl upozorněn vzkazem kamenodomské paní, a tak jej již očekával. „Nezlobte se, že vás vítám takhle vsedě,“ omlouval se, „kolena mi v poslední době vypovídají službu. Inu, věk si občas žádá svou daň. Opravdu jsem myslel, že jste při tom neštěstí uhořel spolu s Qanterskými. Proč jste mi nic neřekl?“
„Mohu postavit svou vůli proti knížecímu příkazu?“ odpověděl otázkou. „Nikdo z Qanterského rodiny nepřežil?“
Vyslanec zavrtěl hlavou. „Zahynul kancléř, jeho manželka i dcerka.“

Že s ním kníže bude chtít mluvit, Rotolf očekával. Že dostane příkaz dostavit se do Paláce tajně, jej překvapilo.
„Jsem rád, že jste naživu,“ uvítal jej kníže.
„Děkuji. Proč ale to utajení?“
„Nechal jsem rozšířit zprávu, že z Berseny jste odjel rovnou do Imberlie. V Citadinu vás nesmí nikdo vidět. Teď mi povězte, co jste zjistil v Berseně.“
„Takže jste v tom domě vůbec nebyl?“ tázal se, když Rotolf se svým hlášením skončil.
„Ne. Ale chtěl jsem, aby si to všichni mysleli,“ zalhal. Že z hořícího domu zachránil Yllanit, kníže vědět nepotřeboval.
Čím méně lidí tajemství zná, tím je bezpečnější...

„To se přece stává,“ podotkla Cosette. „Věci se opotřebovávají a odejdou.“
„Odejdou? Úžasné, když si tu někdo plete klíč a rýč, a pak to svádí na únavu materiálu,“ zavrčela Doramo klečící před kredencí. „Leda to vypáčit…“
Paulína Krásová, matka obou, nesouhlasně sykla. „Zajdi pro domovníka…“
Doramo se ani neohlédla. „Myslíte, mamičko, toho domovníka, proti němuž jsme svědčily u Mimořádného lidového soudu?“
„Mám nového kolegu, za války se prý přiučil od různých řemesel,“ nadhodila Cosette. „Poprosím ho, jestli by nepřišel.“

Vilém Poděbradský přišel ochotně. Nemohl přece nechat v nesnázích kolegyni. I když těmi nesnázemi byl jen zalomený klíč ve dvířkách kredence.

Hvězdoslav Kostohryz byl třicátník se zářivým úsměvem. V hudebním sdružení PAVOUK působil jako zpěvák, zejména posluchačky jej většinou považovaly za největší hvězdu celého sexteta. Civilním povoláním byl profesorem matematiky na Reálném gymnáziu v Ječné ulici.
„Mám obavy, že mi zakážou učit,“ svěřil se v červnu.
„U nás už čistky začaly,“ ušklíbl se Vilém Poděbradský.
Cosette přikývla. Učili s Vilémem na stejné měšťance, odejít odsud museli dva kolegové. Ji i Poděbradského nechával nový ředitel na pokoji. Zatím.
„Co prázdniny?“ změnil náhle téma Hvězdoslav. „Docela rád bych jel na Šumavu.“
Cosette na něj ostře pohlédla. Pochopila, že on na výpověď čekat nebude.

Zahrada Kamenného domu byla útěšným místem.
Yllanit seděla na lavičce, klátila nohama ve vzduchu. Přisedl vedle ní.
„Podívej,“ ukázala na květinový záhon. „Jsou krásné, viď? Vypadají jako rozzářené hvězdičky.“ V očích měla jas, který tam po celou dobu jejich cesty z Berseny nebyl.
Zamrkala. „Ty ses usmál!“ Znělo to skoro jako obvinění.
„To nemohu?“
„Ještě jsem tě neviděla usmívat se.“
Neměl co odpovědět.
„Chtěla bych tu zůstat,“ řekla po chvíli. „Ale nemůžu.“
Nemohla. Byla příliš malá.
„Tvoje teta je hodná. Říkala, že mne pošle někam, kde jsou děti jako já.“
Zvedl obočí. Tentokrát jí Adeliza zjevně prozradila víc než jemu.

Co se dělo po zbytek noci, vnímala jako v mrákotách. Dům, v němž se narodila, stál v plamenech. Sousedé a městská stráž už začali hasit, či alespoň zabránit rozšíření ohně do okolí.
Její zachránce ji zatáhl do jedné z bočních uliček, teprve později si uvědomila, jak se snažil, aby je nikdo nezahlédl.
„Jmenuji se Rotolf, kdybys nevěděla,“ řekl jí nad ránem, když kdesi sehnal jednoduchou halenu a nohavice a zastřihoval jí ohořelé konečky vlasů. Jestli je pustí po větru nebo hodí do vody, bylo v tu chvíli Yllanit naprosto lhostejné. Všechno, čím byla až do včerejšího večera, bylo v troskách.

Při návratu domů se zvedl vítr, brzy začalo pršet.
Nemá deštník, ale i kdyby měla, byl by jí k ničemu. Nedbale spletené vlasy jí kolem hlavy povlávají jako Medusini hadi, tenký kabát proti dešti nestačí.
Veřejné osvětlení v Horním Hrádku sice samozřejmě mají, nicméně lampa na rohu si buď rozhodla vzít dovolenou, nebo ji někdo rozbil...
Najednou Eliška do kohosi vrazí, vykřikne leknutím. Možná až neadekvátně, jenže to, co zaslechla u zámeckého parku, je v ní dosud příliš živé.
Muž, který ji chytí do náruče, má na sobě uniformu se svobodnickými výložkami.

Později se dozví, že se jmenuje Alfréd Ronček.

Světýlka lampionového průvodu naplňují náměstí jako obrovský roj světlušek. Transparenty hlásají: „Se Sovětským svazem na věčné časy!“ a „Sláva VŘSR!“
Eliška se z průvodu ztratí hned, jak může. Rozhodne se trochu projít, kroky ji zavedou až k zídce ohraničující park kolem bývalého zámku hrabat von Thaleck. Když za ní zaslechne chraplavý hlas, zastaví se.
„Neboj, všeci sou na lampioňáku. Jézéďáci zvlášť.“
„Gut. Musíme to prubnout,“ promluví někdo jiný a v Elišce se všechno sevře. Ne proto, že mluvčí hovoří německy, ale proto, že zcela jistě není člověk.
Lituje, že nedokáže být ve stálém myšlenkovém spojení s tetami, jako bývala maminka.

Představená Kamenného domu vtrhla do návštěvnického pokoje krátce poté, co je uvedli.
Vroucí objetí Rotolf rozhodně nečekal – ani nevítal. Od všech, kromě svých sourozenců, si rád udržoval odstup, navíc byl neoholený, neumytý, celý zaprášený...
Vysvětlení dostal vzápětí: „Mysleli jsme, že jsi mrtvý! Vyslanec informoval knížete, že…“ Adelizin pohled utkvěl na dítěti, které se napůl schovávalo za synovcovými zády.
„Všechno ti vysvětlím,“ řekl Rotolf.
„Vysvětlíš. Ale nejdřív pošlu vzkazy Célině a knížeti, musejí vědět, že jsi naživu. Tobě,“ obrátila pozornost zpět k dívence, „nechám nachystat koupel a večeři.“
Yllanit razantně zavrtěla hlavou a přimkla se k Rotolfovi. „Chci zůstat s ním!“

Měla ráda dobu před usnutím, kdy ležela v posteli a představovala si všechno možné i nemožné.
Toho večera ji ze snění s otevřenýma očima vytrhl neobvyklý hluk, zdivočelý vír hlasů o patro níž. Jedenáctileté dívky bývají zvědavé. Vyplížila se na chodbu, až ke schodišti. To, co viděla, se stalo její noční můrou na mnoho následujících let.
Stáhla se zpět, vyděšená tak, že sotva dýchala. Musí se schovat!
Přesto ji našel. To už byl v domě cítit kouř.
Vytáhl ji na nohy.
Snažila se bránit, proti dospělému muži byla bez šance.
„Znáš mne.“ Neptal se, prostě to řekl. „Musíme pryč. Hned.“

Zastavila ji na rohu: upovídaná sousedka z vedlejšího domu.
Doramo byla unavená z práce, ale byla zvyklá lidem naslouchat.
„Brzo budou ty volby, co tomu říkáte? Já už v tom mám úplně jasno,“ pokračovala rozšafně, aniž počkala na odpověď. „Já budu volit komunisty. Voni jsou spravedlivý. Velký podniky znárodněj, ale malý živnostníky a řemesníky budou podporovat. Zemědělcům budou všestranně pomáhat. V měnový reformě nepoškoděj drobný střádaly, jako jsme my. Hospodářství pošlape jedna báseň. Taky samozřejmě respektujou svobodu svědomí a vyznání. Konečně se budeme mít všichni dobře, bez útlaku. Komunisti jsou zárukou silný, šťastný, ve všem spravedlivý republiky. Já jim věřím!“

Doramo držela letáček, který přinesla domů Cosette. „PAVOUK? Co to má být?“
Sestra zjevně neměla náladu. „Hudební soubor. Kapela, chceš-li. Mužská kapela. Mám zájem.“
Vyvalila oči. Cosette byla kdysi zasnoubená, ovšem její snoubenec padl ve válce, v té první, a sestra od té doby na žádného muže ani nepomyslela.
Cosette zrudla. „Samozřejmě mám zájem jít na ten koncert!“ odtušila studeně. „Pozval mě kolega Poděbradský. Ostatní členové souboru se jmenují Adámek, Veverka, Osladil, Uhlík a Kostohryz. Všichni jsou učitelé. Bude to velmi pěkné vystoupení, uvidíš.“

Na koncert šla.
Teprve později zjistila, že PAVOUK není jen hudební těleso, ale i odbojová skupina.

Cosette stála u okna, závěs odhrnutý sotva na centimetr, pozorně sledovala ztichlou podvečerní ulici.
„Vlci číhají, zda jsme doma?“ tázala se klidně Doramo.
„Je tam zase jenom jeden. Ten menší, s knírkem. Obávám se, že moc dobře ví, že doma jsme. Před chvílí mluvil s domovníkem.“
„Asi bych měla zajít k domovníkovým na návštěvu,“ podotkla zadumaně mladší ze sester. „Docela by mě zajímalo, zda čistě náhodnou nemá prsty v tom, že minulý týden zatkli pana Veselého odnaproti.“
„Ráda bych věřila, že tu nejsou kvůli nám. Ale nevěřím.“
„Takže dnes večer nikam nepůjdeš?“
Cosette se zatvářila odhodlaně. „Samozřejmě, že půjdu. Musím.“

Ačkoli v Citadinu obvykle bydlíval u sestry, tentokrát zamířil rovnou ke Kamennému domu.

„Představená je moje teta,“ vysvětlil Yllanit už cestou. „Sestra mé matky, původem ze Starmelu.“
„Starmelští páni mají ve znaku černou vlčí hlavu na bílém poli. Vlk je jejich rodové zvíře. Někdy se jim také říká Vlci ze Starmelu.“
Asi se chtěla pochlubit, kolik toho ví...
„Neřekl jsi mi, že jsi napůl Starmel,“ pokračovala se zájmem. „Má babička pocházela z téhož rodu.“

Kamenodomský dveřník Rotolfa dobře znal. Přesto se zatvářil navýsost překvapeně, když jej spatřil.
„Pane z Rohova?!“
Jemu nic vysvětlovat nemínil. „Ohlaste paní Adelize, že jsem přijel.“

Byl-li členem nějakého diplomatického poselstva, Rotolfovi vyhovovalo zůstávat na okraji. Vyhovovalo to i knížeti, který štíhlého, nenápadného pana z Rohova zpravidla pověřil nějakým jiným úkolem, než měl „hlavní“ vyslanec.
Nejinak tomu bylo i v Berseně. Zatímco pan Žernovský jednal s vladařem, Rotolf zjišťoval stanoviska lacinijského kancléře. Tentokrát oficiálně, vyslanec o všem věděl. Proto se na to Rotolf vymluvil i večer, kdy se vydal plnit úkol svěřený mu knížetem mezi čtyřma očima.
Teprve o několik dní později Rotolfovi došlo, že požár v domě Qanterských vypukl právě v době, kdy tam měl být i on.
Kdo všechno to věděl?
Existovala zde souvislost?

„Nyní, ty prašivá skunčí hlavo, dám ti pocítiti svého mocného bičáku,“ starý Koba se rozchechtal, přikročil k vězni a láskyplně pohladil nástroj ve své pravici, aby jej následně ledabyle otřel o potetovaný sval své unavené levice. Ani na okamžik nepřestal ovšem sledovati zpupného vězně; to tak, aby tu třasořitku neosvalenou sledoval jen koutkem oka.

Doramo se zarazila. Bičák? Co tím ten šílený autor myslí? Snad bič? Bič??? Vždyť ještě před chvílí svíral Koba v ruce obušek! Mrkla o pár řádek nahoru a pro jistotu ještě jednou do originálu. Možná udělala chybu ona. Neudělala. Obušek na ni výsměšně pomrkával.
Tiše zaúpěla...

Vedoucí hospody dole ve vsi je bodře pozdraví a prý jestli budou jíst. Přitakají. Z kuchyně voní guláš. Nad výčepem stojí vystavený Sklepmistr, jako by hlásal, že vesnice jde s dobou a zásobování tady nevázne.
„Tak co?“ zeptá se Alfréd, zatímco čekají na jídlo.
Eliška vzdychne. „Je tam něco špatně.“
„Pochopitelně, je to ruina.“
„Tak jsem to nemyslela.“
Neptá se, jak to myslela. Jsou spolu dost dlouho na to, aby aspoň tušil. „Každopádně je to jasné. Tohle nebereme.“
„Musíme.“
„Proč???“
„Protože jinak hrozí, že to koupí někdo jiný.“
Alfréd se nadechne, vydechne. Mávne na hospodského. Potřebuje něco silnějšího než víno.

„Lacinijské či relemarské, pane?“ nabízel sklepník.
Těšen z Norivaru, přední oriadský velmož a příbuzný knížete, vybral to druhé.
Rotolf byl zvyklý věnovat služebnictvu pozornost. Když sklepník naléval, sledoval jeho ruce. Mistru svého řemesla by se při takovém běžném úkonu neměly chvět...
Vstal. Než pan Těšen stačil zdvihnout číši k přípitku, strhl sklepníka za vlasy a smýkl s ním, až zbytek vína v konvici vyšplíchl. „Ochutnej první, příteli,“ vyzval jej tiše. „Na počest svého pána.“
Zbývající tři hosté u stolu zalapali po dechu.
Sklepník se roztřásl.
Toho večera získal Rotolf vděčnost muže, který se o pět měsíců později stane oriadským knížetem.

Jedináčci, zejména vyrůstající mezi dospělými, bývají prý rozumnější a vyspělejší. Yllanit byla. Většinou. V některých ohledech zůstávala dítětem...
Třeba to lechtání stéblem.
Samozřejmě nespal. Jen na chvíli zavřel oči, tady v Oriadu (konečně!), navíc při poledním odpočinku, si to mohl dovolit.
Tentokrát to nebylo stéblo, ale snítka hořkosmutku. Věděla vůbec, že v Oriadu se hořkosmutek dává do rakve milovaným zemřelým? Rotolf jej nesnášel. Bylinka za to nemohla, jenže od doby, kdy jako kluk ztratil maminku, pro něj byla zhmotněním bolesti.
Posadil se. „Copak?“
„Proč jedeme až do Citadinu? Kamenný dům je přece i v Berseně.“
„Tam by tě hledali nejdřív.“

Dům je léta opuštěný, na okně však stále vázička s kytičkou černobýlu, snad proti mouchám, jejichž mrtvá tělíčka se válí okolo. Pavouk ská svou síť, lidí se nebojí. Vzduch čpí zatuchlinou. Okolo nevymetených kamen rozsypaný popel, v hodinách mrtvá kukačka.
Postel je však rozestlaná, na stole hrnek, jak kdyby bývalá majitelka jen odešla na nákup. Přes pelest přehozen pléd, na podlaze trepky.
„Musí se to samozřejmě dát do pucu,“ praví bodře prodávající. „Není tu elektřina, voda jen ve studni. Prateta byla staromilka.“
Eliška je ráda, že ji Alfréd drží za ruku. Něco se jí tu nelíbí, ale ještě neví co...

Není to zakázané.
Eliška pohlédne na plentu v koutě volební místnosti, hlasovací lístky svírá pevně v ruce.
Není to přímo zakázané.
„Jediná plenta, za kterou můžeme jít, aniž by z toho hrozily oplétačky, je dnes u lékaře,“ konstatovala onehdy hořce teta Doramo. Zamlada bojovala za všeobecné, rovné volební právo. Z práva se stala povinnost, možnost volby pouze karikaturou.
Není to přímo zakázané. Jenže...
„Nesmíme na sebe zbytečně upozorňovat,“ varovala ji kdysi důrazně maminka. „Žádná z nás!“
Eliška hodí hlasovací lístky do urny. Ani na ně nepohlédne.
Možná by to mělo být zakázané, člověk by pak aspoň neměl takovou morální kocovinu.

Znala jej jako tatínkova hosta, diplomata oriadského knížete, uhlazeného, zdvořilého muže s chladnýma, šedýma očima a tmavými vlasy. Tatínka převyšoval víc než o hlavu, jeho výšku ještě podtrhovala štíhlá postava. Nosil strohý oděv bez ozdob, k osobě urozeného původu, natož knížecímu vyslanci, se skoro nehodil. Byl pravým opakem lacinijských rytířů.
Pak ji zachránil z hořícího domu. Slíbil, že se o ni postará a odveze ji do bezpečí. Zabil kvůli ní dva muže (ano, věděla i o tom druhém, který je chtěl přepadnout v noci).
„Kdo jsi doopravdy?“ zeptá se ho později.
Je to první otázka, na niž jí Rotolf neodpoví.

Nepřemýšlel. Neměl čas. Podstatné bylo, že je ten chlap ohrožoval. Že ohrožoval Yllanit – lhostejno, zda proto, že v ní poznal děvče a popadly jej chlípné choutky (nechutné, vždyť jí bylo jedenáct!), či proto, že znal její totožnost a byl poslán ji umlčet (doufal, že o jejím přežití nikdo neví!).
Zabil ho bez přemýšlení, rychle, precizně, možná milosrdněji, než si ten bastard zasloužil, dýkou ostrou tak, že by s ní mohl rozříznout vlas.
„Je mrtvý,“ špitla Yllanit. „Zabils ho kvůli mně.“
V jejích očích byl... obdiv?
Rotolf mlčky očistil zbraň. Nebyl to jeho první mrtvý. Ale to jí rozhodně říkat nemínil.

„Už jste to slyšela?“
Sousedka smete ze zástěry neexistující smítko. „Copak?“
„Znáte toho Čtvrtku, co bydlel u nás v prvním patře?“
„Toho modrookýho elegána? Už nebydlí?“
Vypravěčka se uchechtne. „Odstěhoval se. Není divu! Po takovým škandálu! Vypadali jako slušná rodina, on ministerský rada, ona úplná dáma, dceruška jako obrázek. A víte co?“ ztiší hlas. „Přistihl milostpaní inflagranti!“
Sousedce lezou oči z důlků. „Inflagranti???“
„S nějakým důstojníkem. Servali se jak ožralí nádeníci. Na chodbě! Celý dům to viděl. Dokonce i červená tekla. Ona vyběhla z bytu a ječela na ně; měla župan, ale pod ním vůbec nic.“ Dramatická pauza. „Ani spoďáry!“

Běla Čtvrtková byla se svým životem spokojená. Předně se dobře vdala. Manžel byl bývalý legionář a ti byli obecně ve vážnosti, nadto pracoval na ministerstvu, což znamenalo nejen prestiž, ale i velmi slušný příjem. Vdávala se ještě nezletilá. Bylo jí devatenáct a byla těhotná. Ale to se samozřejmě diskrétně ututlalo.
Poslední dobou se ovšem poněkud nudila. Filip příliš pracoval („Pochop, mezinárodní situace není dobrá!“), zanedbával ji, nerozuměl jejím potřebám. Cítila se osamělá.
Když se náhodou setkala s pravým, nesmírně šaramantním italským hrabětem, byla okouzlená.
Co na tom, že se z něj vyklubal obyčejný poručík od ženistů? V posteli byl král.

„Takže teď jsme pan Armin Bretnovský a jeho synovec?“ zeptala se, kolena obejmutá hubenými pažemi. „Proč?“
„Protože s těmi krátkými vlasy vypadáš spíš jako kluk, nadto vydávat tě za chlapce je po všech stránkách bezpečnější,“ odvětil vážně. „Pod vlastními jmény bychom si těžko mohli troufnout do hostince. Chceme se zase jednou vyspat v opravdové posteli, ne? O pořádném jídle ani nemluvě.“
Kývla. Pronajatý pokoj vypadal čistě a útulně. Dokonce dostali teplou vodu. A oba se najedli dosyta. Rotolf měl pravdu.
Během posledních deseti dnů se tomuhle zvláštnímu, tichému muži naučila důvěřovat.
„Co moje jméno? Svému synovci přece nemůžeš říkat Yllanit.“

„Já ti rozumím,“ kývl Rotolf, když se mu bratr svěřil s úmyslem nechat dvorský život za zády a cestovat. „Chceš žít po svém.“ Část věděl od Céliny, zbytek domyslel: zlomené srdce.
V dětství dělali všechno spolu; spolu, bez ohledu na viníka, nesli i následky, pokud otec či nejstarší bratr nepovažovali jejich činy za hodné budoucích rytířů. Když dospěli, jejich cesty se rozdělily. Rotolfa nelákalo být rytířem. Spřízněnou duši našel v matčině sestře, citadinské kamenodomské paní. Nápad, ať se stane knížecím diplomatem jako jeho otec, vlastně vzešel od ní.
S Kamenným domem bude napříště svázán víc, než kdokoli z rodiny vytuší.

Desátá hodina odbila,
a lampa ještě svítila.
O jedenácté hodině,
drabble se píše, jémine!
V půl dvanácté pak nakrásně,
možná je čas i na básně.
Když čas se blíží půlnoční,
hle, euforie z tvoření.
Půl jedná je tu za chvíli,
s pár komentáři připílí.
Pak konečně hup do peří,
sny lehké jsou jak pápěří.

Záhy však přijde kruté ráno,
vstávat je čas, tak honem, mámo!
Veselé dětské štěbetání,
únavu její nerozhání.
Naopak jako hřebíky
jsou všechny jejich výkřiky.
Kampak jsem, kamapak hlavu dala,
že jsem čas v noci nehlídala?
Slabá, ach slabá vůle byla,
kéž bych jen v lože pospíšila!

„Zdejší zámek patřil hrabatům von Thaleck,“ vysvětloval ředitel Šebesta. „Vypadal ovšem poněkud jinak, když byl v jejich vlastnictví, a ne ve správě družstva.“
Eliška už zámek viděla. Tedy jen zvenku. I tak jí bylo smutno, jak je zanedbaný.
„Mladý Thaleck tu za války schovával parašutistický výsadek z Británie. Starý pan Thaleck byl natolik věrný republice, že po vyhlášení Protektorátu dostal infarkt. Jediný z rodiny tady zůstal. V rodinné hrobce.“
„Emigrovali?“ zeptala se tiše Eliška.
„Konfiskace a odsun. Rodina měla německé občanství.“
Zarazila se. „Přece pokud byli antifašisti…“
Ušklíbl se. „Myslíte, že na tom doopravdy záleželo, slečno Zenelová? Zvlášť u šlechticů?“

Švec Zubr je veselý chlapík. Lidé k němu chodí rádi, boty spravuje pěkně a ještě je počastuje vtipem. Některým je ho líto: takový poctivý, spořádaný mužský a žije sám. Někteří si špitají: prý byl ženatý, ta nevěrná rajda od něj utekla. Chudák Zubr!
Švec ovšem nežije sám. Má v dílně zrcadlo, v němž vidí opici. S tou si povídá. Nikdy není sám!
Když si nová učitelka z dívčí měšťanky přijde nechat spravit střevíce, okamžitě vycítí, že tady není něco v pořádku. Pak si všimne zrcadla. Opice na ni šibalsky pomrkává.
Cosette Krásová strne.
Že toho tvora viděla, však ševci neřekne.

Když ji vytáhl z hořícího domu – s mokrým hadrem na puse, aby nekřičela a nenadýchala se kouře – jen vzlykala. Pak byla ticho, až nepřirozeně.
Jakmile se přesvědčil, že jí kromě ohořelých vlasů nic není, odvezl ji z města. Požár nevypukl náhodou…
Dva dny vůbec nemluvila.
Nenutil ji.
Třetího rána mu z vaku vypadlo zrcátko. Sebrala ho, obrátila v dlani. „Na co to máš?“ tázala se podezřívavě.
Myslela snad, že se fintí? Ukázal jí, jak se lze s pomocí zrcátka nenápadně dívat dozadu.
A pak, ani nevěděl, jak se to stalo, mu plakala na rameni a šeptala, že rodiče jsou mrtví.

Překypovala nadšením: „Pojedu do Citadinu! Přece! Bála jsem se, že se to odloží, když ty nemůžeš…“ Soucitně pohlédla na jeho levou nohu, znehybněnou mezi dlahami, a na berle ležící v trávě.
„Nesmysl, Célino,“ pousmál se a přátelsky do ní žďuchl. „Proč bys měla čekat kvůli mojí hlouposti? Nemusíme být knížeti představeni spolu, i když jsme se narodili ve stejný den.“ Bylo jim patnáct, podle oriadských zákonů byli dospělí. Na rozdíl od sestry Rotolf po dvorských oficialitách netoužil. Nešikovný seskok ze střechy stájí mu nakonec pomohl. Zůstane doma na Rohově a užije si příjemné léto. Berle mu v tom překážet nebudou.

Život v Protektorátu plynul poklidným tempem. Přinejmenším před očima těch, kteří nechtěli vidět. Sestry Krásovy o tom, co se děje, příliš nemluvily, věděly však svoje.
Jenže občas je dobré všechny starosti prostě odložit. Nejmladší sestra Hanička měla dům na venkově, kde mohla ubytovat celou širokou rodinu. Nakonec chyběla jen Toninka, ta se po Mnichovu do okleštěné republiky nevrátila.
Bylo hezké bydlet zase pod jednou střechou, aspoň na dva týdny, chodit se koupat, na borůvky, na výlety. Ačkoli nově vytyčená hranice vedla nedaleko, vždycky dokázali túru naplánovat tak, aby se jí bezpečně vyhnuli.
Léto bylo báječné, občerstvující.

Prvního září vypukla válka.

„Co chceš snídat?“
Batolecí úsměv. „Dout!“
Vyndávám z lednice dort ze včerejší oslavy.
„Mami! Já nemám pití!“ připomíná se prostřední.
„Mám dvě ruce.“ Děti by to snad konečně mohly pochopit… „Máš nachystanou svačinu?“ obracím se na česající se dceru.
„Ještě né.“ Má to pubertálně na háku.
„Tak pospěš, za chvíli ti to jede.“ Podávám prostřednímu hrnek.
„Jaodu néci!“ hlásí nejmladší.
„Dej!“ bere dcera. „Mami, co je dneska za téma?“
„Desátá hodina odbila, lampa ještě svítila.“ Konečně si zalévám kafe.
„Hm, aha.“
„Téma?“ ptá se zaraženě prostřední, v očích mírný zmatek smíšený se znepokojením. „Jako myslíš program u nás ve školce?“

Zatemněnými okny nesměl ven proniknout ani paprseček světla. Málokdo si troufl nařízení nerespektovat, vždyť bylo v zájmu jich všech. Ačkoli se Praha zatím terčem leteckého útoku nestala, neznamenalo to, že že se nad ní nepřátelské bombardéry jedné noci nemohou objevit.
Cosette nakoukla do pokoje. „Ještě svítíš? Vždyť je skoro jedenáct.“
Doramo zhasila lampu. „Neboj, končím. Potřebovala jsem dodělat korektury. Tenhle týden to musí tisku.“
Cosette přistoupila k oknu a opatrně odhrnula těžký závěs. „Pořád tam je.“ Bylo to konstatování, nikoli otázka, Doramo přesto přikývla: „Už druhou noc myslí, že o něm nevíme.“
„Je od Gestapa?“
„Na to vsadím svůj honorář.“

Tma byla Rotolfovou přítelkyní, temným pláštěm kryjícím ho při různých „pochůzkách“. Nebyly neobvyklé. I poslání, svěřené mu zde v Berseně, bylo dvojího druhu: jedno denní, jedno noční.
Právě to noční jej náhodou zavedlo poblíž domu Ettora Qanterského, lacinijského velmože, s nímž odpoledne jednal jménem knížete a s nímž jej pojilo nejen mírné přátelské pouto, ale i jakési vzdálené příbuzenství. K půlnoci mohly scházet ani ne dvě hodiny, za oknem pracovny dosud svítila lampa.
Nepřekvapilo jej to. Ettore byl bezpochyby pečlivým služebníkem svého vladaře.
Že nejde o světlo lampy, si uvědomil až po několika krocích.
Za zády mu zlověstně zapraskal oheň.

Tma zářijových nocí studila.
Rotolf si pevně objal kolena. Dívenka ležela vedle něj, po bradu zachumlaná v jeho plášti. Ji snad chlad netrápil... Oheň rozdělávat nechtěl. Ne proto, že by předpokládal pronásledování – jeho chráněnka pohled na plameny nesnesla. Nedivil se. Po tom, co prožila. Nechtěl ji děsit. Raději, ať je mu zima. V přicházejícím úsvitu se zadíval na hlavu s nepřirozeně krátkými vlasy. Dorostou! Kůže se naštěstí oheň nedotkl.
Celé roky byl zvyklý cestovat sám. Jenže najednou bylo všechno jinak: byl tu někdo, za koho nesl zodpovědnost. Což nikdy nechtěl. Nechtěl být s nikým svázán!
Musí ji dopravit do bezpečí.

„Slečny prominou,“ zadržel je v předpokoji otcův sekretář. „Pan doktor má ještě návštěvu.“
Usedly na pohovku.
Po chvíli vyšel z tatínkovy pracovny elegantní mladý muž – jasně modré oči, husté, kaštanově hnědé vlasy, s čtveráckým úsměvem naznačil drobnou úklonu. Kancelářský sluha mu vzápětí podal svrchník a klobouk a návštěvník zmizel na chodbě.
Krasavec, poznamenala v myšlenkách Toninka. Co myslíš, že je? Defraudant? Padělatel?
Sňatkový podvodník? navrhla Doramo.
Bigamista?
„Toni!“ okřikla ji tiše Doramo, ale sama se tomu smála.
„Dobré odpoledne, děvčata,“ uvítal je s úsměvem tatínek. „Omlouvám se, zdržel jsem se s panem Čtvrtkou. Od pondělí nastupuje jako náš nový koncipient.“