Moje články

Benátky, Padova, Verona, Mantova, Modena, Bologna, Ferrara, Ravenna, Florencie, Sienna…
Chtěla vidět všechno!
Nejen velká města s antickými, středověkými a renesančními památkami – toužila poznat i italský venkov. Ochutnat tradiční jídla, bavit se s místními. Italsky uměla dost obstojně.
Samozřejmě: mohla vidět všechno, co si usmyslí. Času měla dost a peněz, alespoň zatím, taky – bezpečně uložených v bance, pochopitelně. Pečlivě si šetřila celé čtyři roky, co pracovala v nemocnici.
Stačilo si jen vybrat a naplánovat cestu.
Stačilo si jen vybrat…
Jenomže co? Kam jet nejdříve? Kudy, aby o nic nepřišla?
Seděla nad mapou jak svázaná.
Nakonec do ní prostě bodla prstem.

„Dejte příspěvek na válečné poškozence!“ halekala babka na rohu. „Na válečné vdovy a sirotky!“
Bezmyšlenkovitě hodil do hrnce pár mincí.
„Děkuju, pane,“ obdařila jej děravým úsměvem, „to vám určitě přinese štěstí!“
Pavel Kilián se podíval na puget ve své ruce. Kéž by měla pravdu!

Otevřela mu jedna z jejích starších sester.
„Hledám slečnu Antonii. Má prý v nemocnici dovolenou a…“ Uvědomil si, že jestli bude květiny svírat tak pevně, zláme jim stonky.
„A vy jste kdo?“
„Doktor Pavel Kilián. Toninka… o mně nemluvila?“
Změřila si ho zvědavým pohledem. „Měla by?“
Stiskl rty.
„Jela do Itálie. To zase neřekla vám, co?“

Snažil se ji přesvědčit. A to opravdu vehementně! Čím víc před ní ovšem maloval společnou budoucnost, tím dotěrnější Tonince připadal. Naštěstí zůstal alespoň natolik diskrétní, že se v nemocnici nedostali do řečí.
Bylo načase, aby to všechno skončilo…

Když profesoru Grübnerovi předložila svoji výpověď, odmítl ji přijmout. „O sestru vašich kvalit nechci přijít. Takže vám podepíši neplacenou dovolenou. Bez termínu, jak budete potřebovat. Můžete se kdykoli vrátit.“
Bylo to od něj nesmírně laskavé.
Nepředpokládala však, že se vrátí.

Koupila si lístek na vlak do Benátek.
Sbalila si kufr.
Tím, že zmizí z republiky dá dvoření Pavla Kiliána dokonalý šach mat.

Nedokázal pochopit, že se nechce vdávat, navíc se evidentně považoval za dobrou partii. (Což by nepochybně byl i v očích jejích rodičů… Zatraceně!) Nebýt jeho hloupého dvoření (Kde do prkýnka přišel na to, že se jí musí dvořit?!), byla by tu zimu téměř dokonale šťastná: Karel se z války vrátil na Tři krále – s ošklivou jizvou, ale jinak zdravý – a sny, které si chtěla začít plnit, byly na dosah.
„Co bys ráda dělala… řekněmě za pět let?“ zeptal se jí bratr jednou večer, když mu masírovala zjizvené lýtko.
„Cestovala po Austrálii.“
„Antika už tě nezajímá?“
Zazubila se. „Antickými památkami začnu.“

„Vzali. Jakože… nemyslíš… počkej… proč… tohle…svatba… jak… Aha!“ připadalo jí, že ze sebe vyráží úplně náhodná slova. Takhle ji už dlouho z míry nikdo nevyvedl. Pokud vůbec kdy. O manželství spolu přece nemluvili! A hlavně: nechtěla se vdávat. Za Kiliána ani za jiného.
Široce se usmál. „Chápu, že jsem tě zaskočil, ale teď, když je po válce a je jasné, že zůstanu v Praze, nám přece nic nebrání.“
Zjevně si myslel, že ji má jistou. Krucinál! „Nechci se vdávat,“ vyhrkla. Teď, když bylo po válce, v Praze rozhodně zůstat nemínila. Snila o cestování. Čekala jen, až se domů vrátí Karel.

Že budou oslavy nového roku v mladé republice bujaré, Toninka tušila. Ovšem že budou bujaré tak moc… a že k jedné strkanici dojde doslova před nemocnicí… Začalo to nevinně, vesele, snad i kamarádsky. Skončilo to policajtem, který přivedl dva nejvíce potlučené narušitele pořádku k ošetření.
„Takhle sis tu službu nepředstavovala, co?“ kývl na ni Pavel Kilián, když skončili a policajt si oba výtržníky zase odvedl.
„Tiše! Dalo mi práci přesvědčit Markétu, že mezi námi nic není. Nerada bych, aby…“
Pousmál se. „Už nehrozí, že mě převelí někam do Bosny. Takže… co kdybychom se prostě vzali?“
Málem upustila tác s nástroji.

Navenek se jim dařilo předstírat, že mezi nimi není víc než čistě pracovní vztah. Toninka věřila, že v nemocnici nikdo nic nepoznal…

„Takže dneska dvě úmrtí,“ konstatovala suše sestra Markéta, když od ní přebírala noční službu. „Pro těla už si někdo přišel?“
„Pro šikovatele Najbrta zatím nikdo, vojína Ježka si vyzvedla Kremace.“
Markéta na ni vyvalila oči. „Co?“
„Promiň. Krematorium. Ten spolek se jmenuje Krematorium. Ježek byl prý velkým příznivcem žehu.“
Další hovor přerušil doktor Kilián. Doslova vtrhl do dveří jako vichřice.
„Je to tady!“ vykřikl radostně. „Národní výbor vydal provolání. Budeme mít vlastní stát! Budeme mít mír! Mír, Toninko!“

V noci je v nemocnici ticho. Přinejmenším by mělo být.
Ve skladu s prádlem ticho je.
Skoro ticho a skoro tma.
Toninka sedí na podlaze, Pavlovu hlavu v klíně, hladí ho po vlasech
„Čeho se bojíš?“ zeptá se šeptem.
„Že mě převelí k pluku. Už jsem na frontě byl. Znovu nechci.“
Je k ní upřímný. Nic neskrývá. Tohle se jí na něm líbí.
„Nikdo nás tu nesmí najít,“ hlesne, vzápětí ji chytne za ruku a přitáhne ji k sobě. Jeho dech voní po mentolu.
Toninka ve tmě vidí jeho oči. „Zamkla jsem,“ usměje se potutelně.
Nejsou tu takhle spolu poprvé.

Někdy si potřebovala loknout čaje, ale hned nepolknout. Chvíli ho převalovat v puse. Zavřít oči. Zadržet dech. Teprve pak nechat tekutinu sklouznout do hrdla.
Často se ovšem stačilo jen napít. Čím víc, tím líp. Čaj musel být silný a sladký. Jen cukr, nic jiného, žádné náhražky, med, sirup nebo slad. Zvlášť ten ne. Zkusila to jednou, ze zvědavosti, z touhy objevovat. Sladem ovšem akorát zkazila čaj…
Zvědavost, touha objevovat…
Měl je v sobě i Pavel Kilián?
Když řekl, že ji má rád, nepřekvapil ji.
Dnes dovolila, aby ji políbil.
Napila se čaje.
Ano, měla ho ráda.
A taky byla zvědavá.

Po Karlově odjezdu na frontu obývala jeho pokoj (navrhl to on sám). Mívala noční služby, po nichž se potřebovala vyspat, mladší sestry ji ráno rušily – a večer zase rušila ona je.
Stála tiše u okna otevřeného do letní noci. Kostel na náměstí tonul ve tmě, přesto rozeznala, že na hřeben jeho střechy usedl bílý pták. Snad vrána… Musela se zasmát sama sobě. Copak je úplně pitomá?! Bílá vrána!
Ano, to byla mezi nemocničními sestrami ona.
Svým vzděláním, svými názory, odmítáním konvencí, touhou po samostatnosti…
I když mnohé ji měly spíš za černou ovci.
Ne, že by jí na tom záleželo.

Malantaŭ verda domo, sub kvar arboj staris ŝafo. Ĝi ne estis ŝafido, ĝi estis maljuna, granda ŝafo. La ŝafo estis nigra.
Unu tago la nigra ŝafo vidis grandan blankan birdon. "Saluton," diris la ŝafo. "Mi ne konas vin. Kiu estas via nomo?"
"Mi estas Vranna," respondis la birdo.
"Bonvenon en mia hejmo, kara Vranna! Kial vi estas blanka? Mi ne vidis neniam tiel blankan birdon, kiel vi estas."
"Estas tre facila," respondis birdo malfeliĉe. "Hieraŭ mi falis en la keston."
"Kion vi diras? Vi estas blanka, ĉar vi falis en la keston?"
"Jes. Ĝi estis la kesto de blanka koloro."

„Vědí vaši rodiče, že…“ tázal se nejistě.
„Že jsem s vámi šla na procházku?“
„Spíš je to výlet než procházka. Vždyť už jsme v Záběhlicích. Nestihneme se vrátit do Prahy do tmy.“
Pokrčila rameny. „No a? Prosím vás, Pavle, jsem dospělá a už i zletilá, nemusím se nikomu zodpovídat.“
„Nechci, abyste kvůli mně měla potíže.“
„Děláte si zbytečné starosti,“ ujistila ho. „Nebo se bojíte, že kdyby naši věděli, že jsem s vámi, považovali by to za… hm, společensky nežádoucí?“ Přišlo jí to k smíchu. „Nebo že by vás to snad k něčemu zavazovalo?“
Zastavil se. „Já vás mám rád, Antonie.“

Kiliána našla ve skladu s prádlem.
Ne, že by ho hledala, prostě tam byl. Seděl za policí s naškrobenými prostěradly, očividně zhroucený.
Přidřepla k němu. „Co se děje?“
Trhl sebou, zjevně ji prve neslyšel. Hlavu však nezvedl, čelo si dál opíral o pažemi pevně obejmutá kolna. „Nic,“ zahuhlal.
Samozřejmě lhal. To by poznala i bez oněch zvláštních, zděděných schopností.
Vlastně věděla. Průstřel z pokoje tři. Některá zranění se sice sama o sobě hojila dobře, ovšem infekce často se životem slučitelná nebyla…
Objala jej kolem ramen. „Za to přece nemůžete. Nemohl jste udělat víc, Pavle!“
Polkl. Stiskl jí ruku. „Děkuju,“ zašeptal.

„Svorku!“ Profesor Grübner dostal nástroj do ruky, sotva to dořekl. „Tohle mám na slečně Krásové rád,“ pousmál se na asistujícího Pavla Kiliána. „Kouká lékařům pod ruce a přesně odhadne další postup. Lepší operační sestru tady nenajdete.“
„Škoda, že slečna Krásová nedokončila medicínu,“ kývl mladý doktor a skoro ji při tom propaloval pohledem. „Byla by z ní vynikající lékařka.“
Toninka dělala, že nevidí a neslyší. Raději připravila šití. Operace bude za chvíli u konce.
„Třeba se po válce vrátíte,“ obrátil se na ni laskavě profesor.
„Myslím, že ne.“ Malovala si pro sebe jinou budoucnost, jiný svět než nemocnici. Jednou, po válce…

Jak se jmenoval pan doktor, který zaměstnával tatínka než si založil vlastní praxi?
-Franz Waldhof
-František Wolny
-Ferdinand Wagenknecht
-Filip Wittasek

Kde bydleli babička a dědeček, než se přestěhovali do Sladkovského ulice na Vinohradech
-v Kutné Hoře
-na Ovocném trhu
-na Ferdinandově třídě
-na Hradčanech

Jak se jmenuje tatínkův koncipient, který k němu nastoupil v roce 1911
-Pavel Pátek
-Filip Čtvrtka
-Josef Středa
-Ladislav Sobota

Jakému sportu se věnoval tatínek?
-hrál kopanou
-střelbě do terče
-lehké atletice
-šermoval

Jak se jmenuje škola, kam chodila mamička po skončení měšťanky?
-Vyšší dívčí
-Státní ústav učitelský
-Soukromé dívčí lyceum slečny Schrollové
-Gymnázium Minerva

„Když jsme byly mladé, myslela jsem, že máš svobodného ducha,“ řekla Paulina zamyšleně nad šálkem čaje.
Lydie pobaveně zvedla obočí. „Teď už si to nemyslíš? Tak to mne ranilo v hloubi srdce.“
Pousmála se. „Teď mám Toninku.“
„Aha.“
„Nikdy jsi nebyla tak… divoká a nespoutaná jako ona. Tak zbrklá! Umíněná…“
„Odvážná?“
„Možná. Jen by potřebovala víc opatrnosti. Bojím se, že provede nějakou hloupost, že se dostane do potíží, které nedokáže vyřešit.“
„Toninka?!“
„Já vím. Řekneš mi to, co vždycky: je talentovaná, schopná, vzdělaná…“ Na chvíli se odmlčela. „Jednou od nás odejde. Touží cestovat.“
„Budeš jí bránit?“
„To by nemělo smysl.“

Vzal ji do menší kavárny s tančírnou na Novém městě: na první pohled slušný podnik, nijak luxusní, ovšem rozhodně ani výstřední. Ostatně, nic takového od Kiliána nečekala.
„Říkala jste, že jste dlouho netančila. Smím se zeptat proč?“ tázal se během večera.
Protože nebyl nikdo, s kým by tancovat chtěla. Nikdo, kdo by to bral zcela nezávazně, případně jehož mamá by se jí nesnažila dostat pod čepec. Nikdo, na němž by okamžitě nespočinul hodnotící pohled její matky. „To je… složité,“ zamumlala.
„Myslíte, že když je válka a múzy mlčí, tak nemůžeme…“
„Rozhodně můžeme! Zvlášť my.“
Přikývl. „Ano. Občas potřebujeme… prostě uniknout.“

„Chodíte někdy tancovat?“
Ta otázka zněla docela nevinně, Tonince však málem zaskočilo. Za prvé proto, že od doktora Kiliána by ji nečekala. Za druhé proto, že vzpomínky na tancování… Bylo to tak dávno, že si nebyla vlastně jistá, jsou-li to vůbec její vzpomínky.
Pokrčil rameny, pousmál se. „Zaskočil jsem vás?“
„Zaskočila mi ta káva.“
„Káva? Kde by se tady v nemocnici vzala?“
„Cikorka. Člověk tomu říká káva už spíš jen ze zvyku.“ I vzpomínky na opravdovou kávu byly trochu vyčichlé.
„Neodpověděla jste mi.“
Neznělo to dotěrně. Tentokrát pokrčila rameny ona. „Nechodím. Ale… šla bych. Jestli se chcete zeptat na tohle.“

„Vypadáš, jako by tě někdo mučil,“ konstatovala mladší sestra.
Toninka se ušklíbla. „Učení. Brzy budou zkoušky. Jsem trochu nevyspalá.“ Množství jí nevadilo, nedostatek spánku zvládala. Horší bylo…
„Učenka mučenka,“ protáhla Leopoldina. „Lékařství by mě lákalo, ale jak tě tak vidím, přemýšlím, jestli by mi to stálo za to.“
Starší Doramo zvedla oči od knihy. „Musíš sama zvážit, jaké překážky ti stojí za to.“

Toninka jen pokrčí rameny. Mlčí. Sestry miluje, ale tohle je její boj. Radši jde pryč. Sestry dokáží vycítit i beze slov…
Jaké překážky jí stojí za to?
Ponižování ze strany arogantního asistenta Prinze?
Opravdu to musí snášet?

„Moje paní vás zve na kávu, slečno Krásová. Pozítří ve čtyři,“ oznámil jí po velké vizitě profesor Grübner. Oznámil, nezeptal se. Nejspíš dobře věděl, že by neodmítla.
Toninka neznala nikoho, kdo by profesorovu manželku nemiloval a sama nebyla výjimkou. Paní Helena byla obdivuhodná. Ke Grübnerovým ovšem chodila ráda ještě z jiného důvodu. Měli jen tři dcery (nejstarší Elke vystudovala farmacii) a jistota, že jí tam nebude nikdo nikoho dohazovat, byla prakticky absolutní.
„Gratuluji,“ pronesl polohlasem doktor Kilián, když si byl jistý, že je šéf z doslechu.
„Myslíte, že tu mám protekci, co?“ odfrkla. Na tom, co si myslí jí nezáleželo.

„Takže jste diagnostikovala postupující gangrénu a já mám jít okamžitě amputovat,“ shrnul rozmrzele lékař, jehož probudila uprostřed noci.
Na takovéhle povýšené pohledy a jízlivý poloúsměv byla Toninka vysazená. „Možná byste se na to chtěl jít aspoň podívat!“ ucedila drze.
„Nechtěl.“
„Ale půjdete,“ konstatovala. Doktor Kilián byl až příliš zodpovědný, aby pacienta nezkontroloval…
Vzdychl. „Vy jste vážně umanutá!“ Procítěně zívl. „Profosor Grübner mi o vás něco málo pověděl, a taky jsem si všiml, jak pořád koukáte doktorům pod ruce.“
Vypadalo to jako docela slušný myšlenkový kotrmelec, ale nebyl. Toninka pochopila, že jejímu úsudku důvěřuje.
„Tak pojďte. Zvládnete mi kdyžtak asistovat, že?“

„Trubka! Slyším trubku!“ vyrážel ze sebe trhaně. „Už trouběj do útoku! Já musím, musím…“
„Nemusíte.“ Stlačila ho zpátky do postele. Síly potřebovala maličko. Byl zesláblý, jen stín chlapiska, kterým musel být ještě před několika měsíci. Stiskla horečkou rozpálenou ruku. „Podívejte se na mně. Nikam nemusíte. Ležte a odpočívejte,“ opakovala důrazně s pohledem upřeným do uštvaných očí ve strhané tváři. Pomyslela si, že tohle nemůže dělat často. Jenže tady bylo evidentně třeba víc než běžné tišící prostředky…
Když se uklidnil, odhrnula pokrývku a opatrně nahlédla pod obvaz na noze. Přičichla a nakrčila nos.
„Markéto!" sykla na procházející kolegyni. „Musíme vzbudit doktora!“