Moje články

Bohužel, ne všechno bylo tak báječné, jak se na první dojem zdálo.
Zejména se to týkalo některých kolegů.
„Umožnit vyšší vzdělání ženám, pche!“ rozčiloval se na chodbě před posluchárnou jakýsi student filozofie. „Bohatě by jim stačily tři třídy obecné školy. Číst, psát, trocha počtů. K vaření, uklízení a rození dětí víc nepotřebují. A k manželským příjemnostem teprv ne,“ dodal potutelně.
Slyšela všechno. Filozof i hlouček kolem něj to dobře věděli. Za zády se jí pošklebovali, cítila to.
„Takové hlupácké řeči neposlouchejte, slečno,“ přitočil se k ní mladík s podmanivým úsměvem.
Brzy se dozví, že je to Svatopluk Vrána, student slavistiky.

„Mne to vůbec nebaví.“
Cosette vyloudila povzbudivý úsměv. „Přírodozpyt je důležitý, Haničko, všechno má své zákonitosti a ty je třeba pochopit. Vyjmenuj alespoň tři jehličnaté stromy.“
Malá obrátila oči v sloup, verbálně odporovat si však již netroufla. „Smrk, smrk, smrk.“
Cosette jen stěží potlačila smích. „Tři různé jehličnaté stromy.“
„Smrk, borovic a jedel.“
Překvapeně zamrkala. „Cože?“
„Ještě znám modřín.“
„Výborně, ale proč ten borovic a ten jedel,“ zdůraznila zájmena.
„Protože ten strom, ten smrk a ten modřín. Říkalas přece, že všechno má svoje zákonitosti.“
Nevěděla, dělá-li jí to sestra schválně, nicméně pomyslela si, že Hanička se v životě rozhodně neztratí.

„Sousedi mají trumpetu,“ oznámila u nedělního oběda důležitě Cosette. „Slyšela jsem, jak se o tom bavili cestou z kostela.“
„Myslíš, že budou cvičit doma?“ obrátila se paní Krásová znepokojeně na manžela. „Není nějaký předpis, že se to nesmí? Děti po obědě spí a…“
„Něco do té trumpety budou strkat,“ přisadila si Cosette. „Prý si pěkně dají do trumpety, smáli se.“
Mamička ulehčeně vydechla. „Ach, to mysleli oběd!“
„Oběd?!“ vykulila oči Doramo. „Ploč???“
„Chtěli říct, že si dají do sosáků,“ vysvětloval tatínek. „Pochutnají si.“
„Že mi to hned nedošlo,“ smála se mamička. „Francouzsky je sosák trompe, což zároveň znamená i trubku.“

Utíkali uprostřed noci.
Sandrine bylo čerstvě osm, netušila, co se děje. Služebná ji z postele vytáhla bez slůvka vysvětlení, na napůl spící rychle navlékala šaty i kabátek. Později si ze všeho pamatovala jen útržky: otcovy strohé povely kočímu, služebné i vlastní manželce; drkotání narychlo zapřaženého kočáru, v němž byla ukrutná zima; vzrušený šepot matky, která ji k sobě pevně tiskla, snad slova modlitby. Zřetelně z nich zachytila pouze jediné: v Paříži vypukla revoluce!
Pamatovala si, jak se roztřásla, jak se rozplakala podobně jako mamá. I v pouhých osmi dobře věděla, co pro ně, pro šlechtice, revoluce znamená.
Pronásledování. Gilotinu. Smrt.

Sandrine se zamyšleně dívala z okna. Na Vinohrady se z Ferdinandovy třídy přestěhovali teprve nedávno, ještě si nezvykla.
Zůstali sami, děti odešly: Leopold zvolil kariéru v armádě, Lydie se stala učitelkou v úplně cizím městě, nejmladší Paulína bydlela nejblíž. Šťastně vdaná za advokátního koncipienta s nadějí na vlastní praxi.
„Copak tam vidíš?“ ozval se za Sandrine manželův hlas.
„Nic a všechno.“ Výhled byl přenádherný, celou měli Prahu jako na dlani – protože naproti nebylo nic. Ve Sladkovského ulici stály domy prozatím jen na sudé straně.
Až za několik let začnou vyměřovat protější frontu domů, Sandrine bude toužit, aby jim došly kolíky.

Zastavila ji na rohu: upovídaná sousedka z vedlejšího domu.
Doramo byla unavená z práce, ale byla zvyklá lidem naslouchat.
„Brzo budou ty volby, co tomu říkáte? Já už v tom mám úplně jasno,“ pokračovala rozšafně, aniž počkala na odpověď. „Já budu volit komunisty. Voni jsou spravedlivý. Velký podniky znárodněj, ale malý živnostníky a řemesníky budou podporovat. Zemědělcům budou všestranně pomáhat. V měnový reformě nepoškoděj drobný střádaly, jako jsme my. Hospodářství pošlape jedna báseň. Taky samozřejmě respektujou svobodu svědomí a vyznání. Konečně se budeme mít všichni dobře, bez útlaku. Komunisti jsou zárukou silný, šťastný, ve všem spravedlivý republiky. Já jim věřím!“

Rodiče se o tom bavili večer a o samotě (obojí samozřejmě nikoli náhodou).
Eliška nemohla za to, že měla zrovna žízeň. Ale přesto se cítila trochu provinile, protože to pochopitelně vypadalo, jako by poslouchala za dveřmi.
„Zákony garantují soukromé vlastnictví do padesáti hektarů, ale…“ tatínek zněl ustaraně, „už za mnou byli, Hani.“
„Vojnar s Bartoškem?“
Nejspíš kývl. „Prý jednotné zemědělské družstvo,“ skoro to vyplivl. „To je hovno družstevnictví tohleto, to je kolektivizace jak vyšitá. Seber, ovládni a pak možná něco málo rozděl. Do žádnýho zasranýho kolchozu mne nedostanou, i kdybych to tu měl zapálit!“
„Filipe!“
Eliška za dveřmi polykala slzy.

Trysk a cval a s větrem o závod.
Znovu tam, kams chtěl.
Vidět a najít. Zjistit proč.
Nesmí tě vidět, kdo zrádce, kdo vrah, kdo žhář…
Nesmíš být spatřen, ale to znáš.
Jsi jako stín, co se plíží neviděn.
Tam, kde to začalo. Pro některé.
Pro jiné skončilo příliš brzy.
Snad pro peníze?
Nejsi mstivý, leč některá provinění se neodpouštějí.
A myslíš na budoucnost.
Musíš zjistit, kdo ví.
Musíš zajistit, aby se nikdo nedozvěděl.
Tápeš, nitek je příliš mnoho.
Nedají se splést.
Jdeš-li po špatné stopě, nepoznáš.
Je toho víc, nežs tušil.
Intrika pavoučí sítě.
Kdo se připlete, skončí mrtev.

Yllanit ho překvapila. Jak dlouho byli v Lenghardii? Tři dny? Podle jejího výrazu a smíchu nejméně tři měsíce.
„Tohle je Trystan,“ představila mu asi devítiletého chlapce. „A mám tu opravdovou, vlastní pratetu! A počkej až uvidíš…“
Vnímal ji jen napůl. Vždyť ten chlapec jako by Odettě z oka vypadl!
Sestřenice jeho podezřívavý pohled nepochybně zachytila. „Pojď,“ vyzvala jej, náhle zčervenalá. „Čeká nás představená.“

Paní Éseld byla poměrně mladá, nepochybně vlídná, laskavá, jistě však vládnoucí „svému“ malému království pevnou rukou.
„Budete se muset rozdělit, vy a vaše chráněnka. Nemějte strach, bude tu o ni dobře postaráno.“
Veděl, že tomu může věřit.

Chechtáky na ploché břicho a boky
jsou v pořádku a pak se to dá vypnout
spíš předkráčko to bylo v roce a půl dioptrie
jsem zvědavá co se týče pohlaví autora myslím že by
kde je možné použít jako dekoraci vašeho přání a potřeb
zákazníka v češtině a dalších v novém kabátě to bylo na čase
se nedivím je to tak že jsem se zeptat trochu jinak než bylo
původně jsme chtěli přesunout ikonku čarodějnice
aby bylo dosaženo maximální počet přistýlek pak
je možné použít pro suchou výstavbu bytů a
rodinných domů přípravný kurz
na rozloučenou se
to dá vypnout.

Na něco si vzpomněl, některá místa jeho paměti však stále zůstávala bílá...
Když se vypořádal s těmi třemi, cesty už jim mnoho nezbývalo. Ještě, že tak. Zastavili je o hodinu později. Tentokrát byli jen dva, naštěstí patřili ke stráži Kamenného domu. Adeliza měla pravdu, stačilo ukázat znamení.
Vybavoval si, že docela jasně zvládl vysvětlit, kdo jsou a proč přijeli. Víc si ovšem nepamatoval, i když do bezvědomí asi hned neupadl. Na to zase tolik krve neztratil.
„Kde je Yllanit?“ obrátil se na Odettu. Po záhadě, co tady v Lenghardii jeho sestřenice pro všechny hvězdy na nebi dělá, bude pátrat později.

„Inspektor je dělnický kádr, morous a protiva,“ varoval Elišku ředitel.
„Řekla bych, že za tím budou hemoroidy,“ podotkla suše šedovlasá kolegyně Říhová.
„V každém případě se snažte zařadit do výuky nějaké aktuální téma,“ poradil ředitel. „Na to on dá!“

Zatímco psala na tabuli, inspektor netrpělivě pofrkával.
Sovětští vědci odkrývají záhady vesmíru.
Kolem Země obíhá družice s živým tvorem.
Ohromený svět gratuluje sovětským vědcům k historickému úspěchu.
Rychle mrkla na inspektora.
Četl docela pomalu, dokonce při tom pohyboval rty. Pak se však spokojeně usmál.
I děti toto skutečně aktuální téma zaujalo.
Přesně do chvíle, než oznámila, že si udělají větný rozbor.

Byli tři.
Netušil kde se na ně nalepili, netušil, jestli vědí, kam mají namířeno, netušil ani to, jestli si je vybrali schválně, či jestli mají nějakou spojitost s jeho nebo Yllanitinou minulostí.
Vlastně na tom až tak moc nezáleželo.

Naštěstí o nich věděl dřív, než bylo pozdě.
Naštěstí na ně byl připravený.
Naštěstí ho podcenili...
Jen ho netěšilo, že to Yllanit viděla. Znovu. Muže s rozpáraným břichem, druhého chroptícího, s dýkou v hrdle. Třetí měl dost rozumu, aby utekl.
„Neboj se. Už je to pryč,“ řekl jí konejšivě, když se vydávali na další cestu.
Po paži mu pomalu stékala krev.

Nejstarší dceru tety Tessy, Odettu, si pamatoval, ačkoli ji naposledy viděl, když byl ještě chlapec. Ona byla už tehdy dospělá, narodila se o šest či sedm let dříve než on.
„Co tady děláš?“ zeptal se, vzápětí se zarazil: „Co tady dělám já?“
„Nepamatuješ si vůbec nic?“ Když neodpovídal, znovu se usmála. „Jsi okouzlující, když se takhle tváříš, Rotolfe.“
Netušil, jak se tváří, ale připadal si jako naprostý hlupák. Zkusil si utřídit zmatené myšlenky. Byl v Lenghardii? V Citadinu? Nebo byl tohle celé nějaký podivný sen?
Hlava ho tupě bolela, v rameni mu zacukalo bolestí.
Možná i díky tomu si vzpomněl.

„Soudružko, moc té bajce nerozumím,“ přihlásí se Zdenka. „Vlk hledá důvod, proč beránka sežrat, obviňuje ho z různých věcí. Beránek obvinění vyvrací, ale vlk ho nakonec obviní, že kvůli němu má hlad, a sežere ho. Proč ten beránek prostě neutekl?“
„Na bajce je důležité naučení,“ vysvětluje Eliška.
„Kdo uteče, vyhraje?“
„Ne, že slabý proti silnému se spravedlnosti nedovolá.“ Měla by asi dodat něco o tom, že Krylov zobrazuje zkušenost z carského ruska, ale v socialistickém řádu že to již neplatí, neboť jsou si všichni rovni. Nedodá. Tahle chytrá holka totiž skončí ve fabrice, kádrově nevyhovuje. Žádná spravedlnost v tom není.

„To byl ale okouzlující mladý muž, co vás doprovodil domů“ vrkala její bytná ještě půl hodiny po Eliščině návratu.
Stiskla rty. Ten idiot – propána, od kdy používá takováhle slova, byť jen v myšlenkách! – se jí doslova vnutil s tím, že samotnou potmě ji domů nepustí. Jako by byla malá holka! Myslel si snad, že když slouží socialistické vlasti, může všechno? I když, aby mu nekřivdila, podobnými jalovými frázemi se neoháněl...
„Určitě jste se potkali na tom lampionovém průvodu, viďte. Pozval vás někam?“ vyzvídala bytná.
Zavrtěla hlavou s pomyšlením, že přílišná četba červené knihovny škodí.
Ale i kdyby pozval, nešla by.

Na pelesti seděla veverka.
Koukala na něj korálkům podobnýma očima, v pacičkách svírala oříšek.
Rotolf zamrkal. Tohle se mu přece muselo zdát, ne? Mávl rukou, aby zvířátko zahnal, ale nedalo se. Naopak: seskočilo na přikrývku a přihopkalo blíž.
Když zavřel oči a pak je znovu otevřel, neseděla na kraji postele veverka, ale mladá žena.
Znovu zamrkal. „Teto Tesso?“ Zřejmě blouznil. Otcově sestře bylo přes padesát a neměla nic společného s Kamenným domem. Tahle žena v chrpově modré musela být členkou Společenství už dlouho.
Usmála se. „Jsem ráda, že sis mě zařadil, bratránku.“
„Odetta?“ Teď už mu nedávalo smysl vůbec nic.

Plamenů se díky Adelizině péči již nebála, večer tedy mohli rozdělat oheň. Rotolf byl rád, i přes teplé oblečení byl konec října nevlídný.
Hrabyšinu nechali za sebou, cestovali opět sami dva.
„Jak dlouho ještě pojedeme?“ vyzvídala po večeři.
„Tři dny.“
„Znáš cestu?“
„Teď už ano.“
„Máš mi zavázat oči? Prý je to tajné,“ ztišila hlas.
„Pro tebe ne. Získáš určité zvláštní postavení. Vysvětlila ti to paní Adeliza?“
Kývla. „Budu s Kamenným domem už napořád svázaná. Když budu chtít, můžu jako dospělá vstoupit do Společenství. Ale nemusím.“
„Postarají se o tebe, kdykoli budeš potřebovat,“ ujistil ji.
Kůň spokojeně chroupal svůj oves.

Cestování s doprovodem, který kromě dvou žen v modrém tvořili ještě tři rytíři sloužící citadinskému Kamennému domu, mělo své nezanedbatelné výhody. Až do Hrabyšiny se Rotolf vlastně nemusel starat skoro o nic. Yllanit jela spolu s ženami v uzavřených nosítkách, naprosto nenápadná, výborně schovaná jak uvnitř dopravního prostředku, tak mezi modří svých dvou spolucestujících. Během cesty s ní Rotolf vlastně skoro nepromluvil.
Mezi muže tvořící spolu jejich ozbrojený doprovod se navenek sice snažil zapadnout (ctil knížecí přání, že nesmí být viděn a hlavně poznán), společná témata k hovoru s nimi však nenalezl. Ostatně, ani se o to nějak zvlášť nesnažil.

„Myslím, že je to dobré,“ konstatovala Cosette a rozložila na stůl hotovou šálu. „Docela jednoduchý návod, moc pěkný vzor.“
„Mně se to nelíbí,“ nesdílela její nadšení Doramo.
Překvapeně na ni pohlédla.
„Nemyslím tvé háčkování, ale celkově princip. Překládáme z francouzského journalu, který československému časopisu soudružsky poskytl nějaký magazín z Moskvy. Otisknou to, nám zaplatí za překlad, ale Francouzům ani korunu. V podstatě je to krádež.“ Roky práce v advokacii nemohla zapřít.
Cosette se zamyslela. „Máš pravdu. Ale můžeme to přece pozměnit. Dokonce by šlo udělat víc typů té šály. A na všechny jeden návod. Tím původním se jen volně inspirujeme.“

„Netušila jsem, že budu na stará kolena dělat tohle,“ odfrkla Doramo.
„Pracujeme na tom spolu,“ připomněla Cosette laskavě.
„Myslela jsem, že budete rády,“ podotkla jejich neteř Františka. „Přivyděláte si k důchodu.“
„Jsi hodná, Fančinko,“ pousmála se Cosette. „Já se ráda zabavím. Měla bych snad chodit do Riegerových sadů krmit holuby?“
Doramo se ušklíbla. „Vždyť pořád učíš. Sice pár žáků, ale učíš.“
„Ty zase pořád překládáš.“
Doramo si povzdechla. „Samozřejmě, moc zábavné: Mezi každým šestým okem uháčkujte jeden dlouhý sloupek… “
„Ty přeložíš, já vyzkouším, jestli návod sedí,“ usmála se Cosette. „Dokonalá spolupráce.“
„V Ženě a módě po tom skočí,“ dodala Fany.

„Pojedete přes Hrabyšinu, spolu s dvěma členkami našeho Společenství a doprovodem, odtamtud sami. Bude vám muset stačit jeden kůň pro oba i na všechny zásoby.“
V tom problém neviděl, ovšem... „Stále neznám cestu.“
„Hrabyšinská představená ti všechno poví, stačí ukázat znamení.“
Maně si sáhl na levou stranu hrudníku, kůže jej dosud pálila, ačkoli znamení vyleptané prstenem kamenodomské paní namočeným v jakési bezbarvé tinktuře bylo při zběžném pohledu docela nezřetelné.
„Otevírá brány všech Kamenných domů, aniž bys musel cokoli říkat,“ vysvětlila Adeliza.

Cílem jejich cesty byla Lenghardie. Tajný Kamenný dům, kde měla Yllanit nalézt nejen domov, ale i sestru své babičky.

Čest muže je silná tak, jak je silné jeho slovo.
To mu otec vštěpoval od dětství.
Laskavost není žádné vzácné koření. Buď takový, aby ses nemusel stydět sám za sebe. Tvá budoucnost leží pouze ve tvých vlastních rukou.
Tak mluvívala matka. Za jejího života měl Rotolfův život pevný řád, do vnitřního zmatku upadl až poté, co navždy odešla.
Myslel to odpoledne na oba rodiče; jejich dávno vyřčená slova mu zněla v uších, jako by oba byli dosud živí.

Když vyšla první hvězda, vrátil se k Adelize, aby oznámil, že se skutečně chce zavázat Kamennému domu.
Kývla. Zjevně takové rozhodnutí čekala.

„Maxim Gorkij… ehm, totiž... jeho dílo Matka…“
„Pokračuj, Pavle,“ povzbuzuje chlapce před tabulí Eliška. „Hlavní hrdina se jmenuje stejně jako ty,“ snaží se aspoň trochu napovědět.
„Já jsem to četl, soudružko učitelko,“ hájí se. „Matka má syna. Žijí v domě.“
Ve třídě se někdo uchichtne.
„Vlastně ona má těch synů víc.“ Pavel jako by se najednou rozpomněl. „A některý z nich jsou už jako mrtví, ale ona s nima mluví a s jejich mrtvým tátou taky. Postupně jí umřou další synové, ale pak vypukne válka a ona pošle bojovat i toho posledního.“
„Pavle,“ řekne laskavě Eliška, „to je jiná Matka.“

Dala mu čas na rozmyšlenou.
Odmítl. Lhůty byly zbytečně svazující, svým rozhodnutím si byl jist. Za ta léta úzkých kontaktů s Kamenným domem věděl, že závazek, který je po něm žádán, mu nepřinese pouze povinnosti, ale také jisté, nezanedbatelné, výhody. Dosud prokazované služby nebyly postaveny na žádném závazku, šlo spíš o laskavosti, za něž zpravidla nežádal nic, co nebylo součástí poslání.
Jenže Adeliza na času na rozmyšlenou trvala.

Seděl na zídce v zahradě a přemýšlel. Hlavně o tom, kdo vlastně je – jak se ho Yllanit ptala cestou.
Kdo vlastně je? A kam směřuje?
Možná právě tohle bylo cílem té lhůty.

„Začínám to chápat,“ ukázala Doramo na rukopis. „Tedy, začínám chápat, proč to působí tak zmateně. Autor se zjevně nenechal svazovat časy, naopak s nimi experimentoval.“
Cosette zvedla obočí. „Myslíš slovesné časy? Němčina jich má šest, záměna samozřejmě srozumitelnosti nepřidá...“
„Kdepak, žongluje s různými časy ve vyprávění. V prvních kapitolách dodržuje chronologickou posloupnost. Líčí události, jichž byl účastný Koba a jeho druhové. Jenže najednou skočí a začne čtenáře seznamovat s jinou časovou rovinou. Potud ještě dobré. Ovšem pak se mu tam zcela nelogicky začnou míchat různé časové i místní vrstvy. A čtenář se marně ptá, kam se ztratil ten zatracený Koba.“

Místo, kam měla Yllanit odjet, patřilo nepochybně k tajemstvím Kamenného domu. Proto o něm Adeliza nechtěla mluvit.
Rotolf se však odbýt nenechal: „Slíbil jsem, že ji doprovodím.“
Zpytavě na něj pohlédla.
Tenhle upřený pohled nesnášel. Zatnul zuby. Pochybovala snad o jeho věrnosti? Copak ji už několikrát neprokázal? Vždyť k ní byl dokonce ještě loajálnější než ke knížeti! Což by mu samozřejmě Legelden nikdy neodpustil, kdyby to zjistil.
„Ráda bych ti vyhověla,“ přerušila protahující se ticho. „Ale je to složité. Musel by ses zavázat Kamennému domu. Nevím, zda po tobě něco takového vůbec smím žádat...“
„Jsem pánem svých rozhodnutí,“ ujistil ji.

„Na Starmel? I to jsem zvažovala. Má tam příbuzné; spálenecký vladyka je vlastně její strýc. Jistě by se k ní přihlásil, stejně jako příbuzní ve Vyšebolu, koneckonců ani starmelská paní by ji neodmítla. A nikdo by ji tam nehledal.“
„Všichni věří, že uhořela.“
„Vyslanec může mít omezené informace. Nemůžeme si být jisti, jestli tomu věří opravdu všichni. Každopádně, poměry v horách jsou nyní nevyzpytatelné.“
Věděl, v létě byl na Starmelu jako knížecí vyslanec. Od obrovské bitvy se záhorskými klany uplynuly sotva čtyři měsíce, hory byly plné ran, příměří křehké. Pochopil, že teta tam dívenku poslat nechce. Vlastně se mu ulevilo.

V deseti mu sbormistr řekl, že s takovým hlasem se hudbou může klidně živit.
Rodiče jej drželi při zemi: „Zpěvák? S tvojí hlavou, Hvězdíku?! Taková škoda! Půjdeš na gymnázium, však peněz máme dost! Budeš pan učitel, to je pořádný povolání.“
Studoval, snil o kariéře profesora, možná i ředitele školy. Zpěvu se však nevzdal.
Odučil pouhý rok, pak nasazení v továrně. Po osvobození středoškolským profesorem, nicméně...
Sny o svobodném životě jej provedly šumavskými lesy až do bavorského internačního tábora.
Jako uprchlík snil, že se vrátí za katedru.
Nevrátil.
Řízením osudu nakonec skončil na zaoceánském parníku.
Jako zpěvák.
Nikdy nebyl tak šťastný.

Dostát danému slovu nebylo jednoduché.
V první řadě narazil na Adelizu.
„Kam chceš Yllanit poslat?“ zeptal se přímo.
Zvedla obočí. Málokdo s ní mluvil takovým způsobem. Málokdo byl ovšem její synovec. Vlastně – už byl naživu jen on. Starmelští bratranci byli mrtví a Ropraht… Stiskl rty. Ta rána byla dosud příliš čerstvá. Nikomu a nikdy, ani jednou, třeba za sto let, by neprozradil, že po zprávě o bratrově smrti proplakal noc.
Kamenodomská paní na něj vážně pohlédla. „Chápu, že jsi k tomu děvčeti vázán…“
„Nejsem…“
„Podle v horách platných zvyklostí jsi,“ pousmála se jemně.
„Chceš ji poslat na Starmel?“ napadlo ho.

„Vím, že se tebou nebudu moci zůstat napořád. Nejsem takový snílek.“ Najednou mluvila, jako by jí nebylo jedenáct, ale mnohem víc. „Paní Adeliza říkala, že na tamtom místě budu naprosto v bezpečí. Ale… než se tam dostanu… prý je to daleko. Rotolfe, já… Bojím se.“ Žádost nevyslovila, přesto ji měla v očích.
Adeliza by dívenku samozřejmě nikam neposlala samotnou, ale Yllanit důvěřovala pouze jemu. Stroze přikývl. „Pojedu s tebou. Doprovodím tě.“ Svým způsobem to považoval za svou povinnost. Musí se přesvědčit, že Yllanit skutečně bude v bezpečí.
A pak se vrátí do Berseny a zjistí, kdo stál za tím požárem.

„Co blázníte, takhle tu běhat po tmě?“ bafne na ni voják.
Zmůže se na prosté: „Promiňte.“
„Jste celá studená,“ zavrtí hlavou a konečně ji pustí. „To jsou nápady, jít na průvod v lehkém kabátě. Vždyť už je listopad.“
Nepřizná, že jiný kabát zatím nemá. Teplejší si chtěla koupit z listopadové výplaty, ale přišlo prý jen pár kusů. Nedostalo se na ni. Někdy má pocit, že nové zboží chodí do obchodů jednou za sto let…
„Kde bydlíte?“ zajímá se voják.
„Proč bych vám to měla říkat?“ odsekne zamračeně.
Muž trochu zrozpačití. „Já bych vás radši doprovodil. Aby se vám něco nestalo.“

Novou knihu od Ignáce Jáhelného by si samozřejmě měl pořídit každý, kdo jen pomyslí na to, že by chtěl něco napsat ;-)

Doufám, že je to čitelné...

Plné rozlišení ZDE

Přivedla ji tam náhoda. V duchu si říkala, jak je hloupá, mohla tušit, že přes Václavské náměstí dnes nejspíš neprojde. Jenže zpátky skrz lidské moře cesta nevedla.
„Takys přišla podpořit naši věc?“ otočil se k ní bodře jakýsi čtyřicátník v šedém kabátě. „Z jakýho jsi závodu?“
„Pracuji na poště,“ sykla skrz zuby a měla chuť mu šlápnout na nohu.
„Slyšíš, Lojzíku,“ drcnul šedokabátník do souseda. „Dokonce i ouřednictvo z pošty de s náma. To bude dobrý!“
Měla chuť křičet, že dobré nebude vůbec nic.
„Právě jsem se vrátil z Hradu,“ ozvalo se v tu chvíli dole na náměstí.
Dav zajásal.

Z jazykového hlediska je povídka slabá, autor pravidelně chybuje ve shodě podmětu s přísudkem, občas i ve vyjmenovaných slovech, zcela libovolně zaměňuje zájmena ji a jí, špatně používá zájmeno svůj. Je zde větší množství překlepů, občas dokonce chybí slovo, což nasvědčuje podcenění závěrečné fáze korektur.
Velkou slabinou příběhu jsou prohřešky proti logice, a to jak v reáliích, tak v jednání postav; fyzikální zákony nelze bez patřičného vysvětlení libovolně ohýbat. Postavy jsou ploché, nevýrazné, často se pletly (i kvůli podobným jménům); dialogy šustí papírem, jsou plytké, neživotné, nudné. Pointa slabá, konec useknutý, dějový oblouk nedotažený.
Z těchto důvodů dávám povídce NE.

„Prostě mě vyhodil.“ Byl trochu pobledlý, v ruce jakýsi papír. Zmačkaný.
„Jak to myslíte, Viléme, vyhodil?“ tázala se Cosette.
„Že prý v jednotném socialistickém školství pro takové reakční živly, jako jsem já, není místo. Že si mám najít nějakou pořádnou, chlapskou práci. Že prý s krumpáčem v rukách mě podobné řeči urážející dělnickou třídu dozajista přejdou.“
„On vám ten váš projev během oné rádoby osvětové besedy neodpustil,“ konstatovala.
Pokrčil rameny. „Nešlo jen o to. Byl jsem drzý vícekrát.“
„Co budete dělat?“
„Vrátím se do Kolbenky. Vydržel jsem tam čtyři roky za války, zvládnu i další rok. Déle tu komunisté nebudou.“

Účast na ředitelem naplánované osvětové besedě byla povinná, pozváni byli i učitelé z několika dalších škol.
„Soudruzi,“ začal přednášející, „a soudružky, samozřejmě. Ale hlavně soudruzi! Všichni víme, jak je důležitá práce pro republiku. Budujeme socialismus, soudruzi. K tomu potřebuje republika každýho jednoho z vás. Jak na vás koukám, je mezi váma spousta silnejch, zdravejch, mladejch chlapů. Soudruzi, vás je v tom školství strašná škoda! Vždyť to vaše učení klidně zastanou soudružky. Vás, chlapi, potřebujou doly, hutě, fabriky! Socialisticky se zavažte nastoupit do výroby!“
Ticho v sále přerušil Vilém Poděbradský: „Toho jsme si dost užili za Protektorátu.“

Ředitel mu to nezapomene.

Něčím jí připomínal Josífka. Přistihla se dokonce při myšlence, že nějak takhle by býval mohl vypadat její a Josífkův syn. Musela se kousnout do rtu, aby se nerozplakala. Ano, viděla v něm syna, kterého neměla. Což se ovšem kolega Poděbradský nesměl nikdy dozvědět!
Cosette se vždy držela zásady, že pouhá zvědavost není důvodem využívat rodinného daru a nahlížet lidem do mysli. Mnohé však dokázala vycítit i bez nějaké zvláštní snahy – třeba to, že má Vilém Poděbradský jakési závažné tajnosti. Jednoho odpoledne ve sborovně nakonec neodolala.
Svou nechuť ke komunistům netajil, že však zajde tak daleko, aby organizoval odbojovou skupinu, nečekala.