Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Lydie?“ Paulína váhavě pohlédla na sestru, „ty se… vážně nechceš vdát? Nikdy?“
„Nevím,“ odvětila upřímně. „Možná jednou... Možná nikdy. Myslím, že budu docela spokojená jako učitelka.“
„Obětovat vlastní rodinné štěstí pro blaho jiných, to je ušlechtilé.“
Pousmála se. „Není to až taková oběť, chtít zůstat nezávislá, nemyslíš? Vím, že některé na celibát učitelek žehrají, ale já se za něj spíš schovám.“
Paulína zrozpačitěla. „A ty… ty nechceš mít děti?“
„Vlastně ani ne. Možná jedno… dvě, jenže to ovlivníš asi tak stejně jako třeba... veverka,“ plácla první, co ji napadlo.
Šestnáctiletou Paulínu ovšem zmátla: „Nepovídej! Má to něco společného s oříšky?“
Dívá se na soupeře skrz pletivo šermířské masky. Soustředěný, odhodlaný.
Rozhodčí zvedá ruku. „En garde, messieurs! Prêt? Aller!“
Nečeká, netaktizuje. Pár rychlých posunů. Výpad. Soupeř se snaží krýt, Norbert však míjí jeho čepel elegantním obloučkem, další rychlý výpad…
Zásah!
Posun, odsun. Kryt, odbod.
Odskok, výpad, rimesa.
Nakonec vítězí!
Modřiny budou bolet až večer.
V předsálí náhodou potkává Leopolda Treschla. „Nečekal jsem vás tu,“ usměje se přátelsky. „Chodíte šermovat často?“
„Bohužel pouze pátky.“
Jedno odpoledne v týdnu opouští kancelářskou rutinu a může se cítit jako hrdina.
Zatím netuší, že ožení-li se s libovolnou slečnou Treschlovou, získá občas příležitost být hrdinou doopravdy.
Předchází drabble „Plány advokáta Waldhofa” (http://www.sosaci.net/node/44852)
Dnes trochu odkryjeme, proč se Norbertův šéf tak stará...
Praha, únor 1885
„Zum Wohl!“ doktor Waldhof zvedl štamprli.
„Zum Wohl!“ přizvukoval vážený obchodník pan Leopold Treschl. Prázdné štamprličky na stole vypadaly jako dvě dočista stejné sestřičky.
„Dejme i do druhé nohy. Lotty, přinesla nám ještě šnaps,“ houkl Waldhof na služebnou. „Tvůj syn půjde letos k matuře?“ obrátil se k příteli.
„Ja. Pak do armády. Má jasno. Stejně i Lydie. Vydupala si Učitelský ústav, takže letos taky matura. Jak kdyby byla kluk! Radši bych, aby se vdala. Povím ti, Franz, je to schwere Arbeit zaopatřit dcery. Kdybych tak jen věděl o nějakém slušném, seriozním mládenci!“
Waldhof se lišácky usmál. „Vlastně bych jednoho znal…“
Navazuje na drabble „Zasáhnout v pravý okamžik” (http://www.sosaci.net/node/45268)
Dnes v hlavní roli mladý jurista Norbert Krása a jeho zvídavá bytná.
Praha, 8. duben 1885
„Počkejte, pomůžu vám.“ Norbert Krása převzal od bytné konev plnou vody.
„To ste hodnej. Vláčim se s tim jak soumar. Uf, moje záda!“
„Jen počkejte, nebude dlouho trvat a voda bude zavedená do každého domu v Praze, i sem k nám,“ pousmál se. „Pokrok nejde zastavit.“
„Na ja, pokrok… Copak ta návštěva včera? Je slečna fešná?“
Zrozpačitěl. Potřeboval narychlo vyžehlit parádní košili, tak jí o návštěvě povědět musel. „Přece jsem vám už řekl, že to bylo pracovní,“ pokusil se vykroutit. I když slečna… Obě byly pěkné, zvlášť ta starší – sečtělá a duchaplná. A kdovíproč také očividně nahněvaná na svou sestru…
Dovedete si představit, že každou deci doma spotřebované vody musíte přinést z veřejné kašny? Já tedy ne...
Navazuje na drabble “Nedělej drama” (http://www.sosaci.net/node/45109)
Lydie si ozdobila účes pavím perem, protesty své mladší sestry Paulíny smetla ze stolu s tím, že jsou přece doma a přijde jen rodinný známý, tak ať nedělá drama. Je ovšem otázka, jaké drama bude dělat mamá, až milou Lydii uvidí…
Praha, 7. duben 1885
Klepání. Přesně o půl osmé – dochvilnost ctí hosta.
„Pospěšte děvčata,“ pobízela paní Treschlová dcery, „Mon Dieu, Lydie! Co to máš na hlavě?!“
„Ozdobu, mamá,“ usmála se sebejistě.
„Okamžitě sundat!“
Rozkaz zněl jasně, nicméně pan Treschel právě otevřel dveře a návštěva vstoupila do předsíně.
„Leopolde, dobrý večer,“ potřásl mu bodře rukou doktor Waldhof. „Madam Treschlová! Mein Konzipient Norbert Krása,“ představil vzápětí mladíka, jenž přišel s ním.
Paní domu se zářivým úsměvem pokročila vpřed, aby hosty uvítala. Nenápadně přitom stiskla dceřinu ruku. To pero, Lydie!
Dotyčná se ošila, její sestra však nezaváhala a jediným trhnutím jí paví pero z účesu nepozorovaně vyškubla.
Je na čase podívat se na druhou stranu příběhu. Anžto dlouholetý kamarád dr. Waldhofa má dvě dcery...
Praha, 7. duben 1885
V bytě na Ferdinandově třídě bylo rušno, na návštěvu se chystalo v kuchyni i v pokojíku slečen.
Ta mladší ovšem pozorovala svou sestru kritickým okem. „Já ti nevím, Lydie. Zpředku je to šik. Ale vzadu…“
„Tobě se nelíbí můj příčesek? Tos mne tedy ranila, sestro,“ odvětila zvesela.
„Falešné lokny nosí půl Prahy,“ připustila a vetkla si do vlastního účesu decentní hřebínek. „Ale k nim to paví pero…“
„Je přece taky šik, ne?“ mrkla na ni rozpustile Lydie.
„Spíš bych řekla extravagantní.“
„Nedělej drama, Pauli. Jsme doma, přijde rodinný známý. Vlastně pochybuji, že si strýček Waldhof vůbec nějakého pavího pera všimne.“
Co se týče dobových účesů, tak se skutečně nosily tak, že vepředu měly dámy nakadeřenou ofinu a vzadu bohaté lokny nezřídka doplněné příčeskem - doporučuji odkaz (http://www.riedova.cz/obdobi-turnyry-ucesy-kloboucky-a-botky/), je včetně dobového návodu na šik drdol ;-)
„Solches Hundewetter,“ zavrčel doktor Waldhof, když se jarní plískanicí vraceli od soudu do kanceláře.
Norbert přitakal. „Však víte, co se říká: březen, za kamna vlezem…“
„Ja, v dubnu tam ještě budeme, teprve v máji raus. Scheiss!“
Stání se nevyvíjelo dobře, šéf byl podrážděný. Norbert raději mlčel.
„Ale oni v dubnu za pecí nebudou, Krása,“ pokračoval Waldhof významně. „Jdou se mnou na večeři. V úterý sedmého. Ke klientovi.“
„Ke klientovi?“ Šéf takhle občas chodil, ale dosud nikdy ho nevzal s sebou!
„Ja. Trochu klient, hodně kamarád. Dlouholetý, ještě z armády. Ale hauptsächtlich, Krása: má dvě dcery.“ Významné mrknutí rozhodně nebylo náhodné…
Dostala jsem takový nápad, že vlastně nemám vůbec podchycené, jak se seznámili Norbert a Paulína Krásovi, rodiče té mé silné generace děvčat, ale tak úplně nevím, zda se mi ho podaří během dubna realizovat. Každopádně bych ráda psala mírně na pokračování, tak mi držte palce ;-) I když možná se nebudu držet jen tohohle jednoho příběhu a trošku to prostřídám.
Praha, březen 1885
„Blázen, co?“ dumal advokát Waldhof nad šálkem odpolední kávy. „Plánovat skleníky na pěstování banánů! Mein Gott, v Malešicích?!“
Starší koncipient Norbert Krása si o banánovém háji, respektive skleníku, kus za Prahou také myslel svoje.
„Kdyby tak dobře neplatil, odmítnu!“ pokračoval šéf. „Nehmen Sie die Akten a prostudují to, Krása. Solchen Landstreit zvládnou hravě. Jsou schopný právník.“
„Děkuji, Herr Doktor.“
Waldhof potáhl z dýmky. „Jsou u mne přes dva roky, rigorosa cum laude, přemýšleli už nad vlastní praxí?“
„K advokátské zkoušce mohu nejdříve po sedmi letech…“
„Natürlich! Ale měli by uvažovat v předstihu. Hlavně nad Finanzsituation. Musejí se dobře oženit, Krása!“
Končím trochu netradičně, mimo své obvyklé fandomy.
„Co přijde v poslední vlně?“
„Ehm? Nerozumím vaší otázce, paní redaktorko.“
„Co bude uvolněno nakonec, pane ministře? Jaká opatření budou zrušena poslední?“ ptá se trpělivě.
„Tedy... Situaci pečlivě analyzujeme. Zatím se dá počítat s tím, že... že se nedá počítat s ničím.“
„Budou jako poslední otevřeny školy?“
„Školy, aha. Tedy... Situaci pečlivě analyzujeme. Chrumth. Školy rozhodně nejsou takovou prioritou jako obchodní centra. Chrumth. Malá lobby, víte?“ Rozpustile, skoro klukovsky se usměje. „A proč by děti vůbec potřebovaly školu, když mohou být v obchoďáku? Hehe. Chrumth.“
---
Bezskrupulózní byznysmen vztekle praští ovladačem o stůl. „Zatracený android, zase sa sekol. Krám jeden činskej!“
Jakákoli podobnost osob či událostí zobrazených v tomto drabble se skutečnými osobami či událostmi je samozřejmě jen a pouze náhodná. Jak jinak také, že.
Díky moc všem pravidelným i nepravidelným čtenářům a obzvlášť komentujícím. Letošní duben byl náročný a přiznám se, že se mi nepsalo moc dobře a poslední týden už to šlo hodně na sílu. A skoro nic jsem letos nepřečetla, za což se všem spoluúčastníkům hluboce omlouvám. Naivně si ale pořád myslím, že snad aspoň něco doženu. Každopádně díky Vám všem, co píšete, čtete a hlavně se podílíte organizačně!
„Vykašlu se na to, opravdu vykašlu!“ soptila. „Jedna mu vaří, pere, žehlí, cylindr napařuje, boty leští... A on? Nevděčník nevděčná!“ Přešla několik kroků sem a tam. „Pořád jenom někde poletuje. A prý: odpust, panenko, zdržel jsem se. Odpust, panenko, to ten či ten kumpán kdovíodkud mne svedl... A já husa hloupá mu to vždycky sežrala. A ještě ho litovala. Obkládečky na čelíčko dávala, aby hlavinka nebolinkala. Prdlajz! Ať se neopovažuje strčit sem už ani nos, záletník jeden! Že já hlupačka jsem si raději toho štramáka Ibrahima nevzala!“ Maková panenka si sbalila uzlík a na louce ji už nikdy nikdo neviděl.
A tím vztah Makové panenky a motýla Emanuela totálně krachnul...
„Je skutečně nespravedlivé, že se ženám vyšší vzdělání tak dlouho upíralo,“ prohlásil Svatopluk. „Upírat jim volební právo je další nespravedlnost.“
Doramo se usmála. Seděli bok po boku ve Svatoplukově pronajaté mansardě na Starém Městě, samo o sobě to neslo příchuť čehosi zakázaného. Mírně kořeněnou, stejně jako perníkové srdce, které spolu jedli.
„Sedí se ti pohodlně?“ tázal se starostlivě. Naklonil se k ní, cítila u rtů jeho dech. Nebylo to prvně, co se líbali. Vzápětí jeho ruka zabloudila pod její halenku.
„Manželství je přežitek, Doro,“ zašeptal něžně.
Podvolila se částečně z touhy, částečně ze zvědavosti. Hlavně však proto, že Svatoplukovi věřila.
Dnešní drabble se odehrává stejného dne a je z pohledu Éseld (pamatujete na Éseld?). Těšen z Norivaru se také v DMD už objevil (/http://www.sosaci.net/node/19050). A princezna, která je oběma ženami pozorována, není nikdo jiný než ona princezna, která se později stane manželkou Armina ze Starmelu (viz letošní dvě drabble: http://www.sosaci.net/node/42654 a http://www.sosaci.net/node/43426).
Takže tohle je vlastně kousek, kde se to všechno tak nějak propojuje (a přiznám se: je to kousíček z románu, který mám momentálně odložený v šuplíku, a ano, měla bych ho dopsat).
„Také si ještě prohlížíte stánky, paní Knihovnice?“ zeptala se svým charakteristickým pisklavým hlasem paní Jokasta. „Ani já jsem neodolala. Příležitost prohlédnout si tolik knih a nějaké zajímavé nakoupit se nenaskytne každý den.“ Pak si všimla, koho předtím Éseld pozorovala. „Ach jistě, Její Jasnost se také přišla podívat. Ta si knižní trh nikdy nenechá ujít.“
„Princeznu doprovází i váš prasynovec,“ ukázala Éseld pohledem. Těšen z Norivaru právě zřejmě řekl nějaký vtip, protože princezna se krátce zasmála.
„To mě ani trochu nepřekvapuje, že sem šel s ní, a ne s babičkou a tetičkou,“ opáčila Jokasta suše. „Těšen je bloud bez kouska rozumu.“
„Zajímalo by mne, proč to ti Řekové měli tak složité,“ dumala Toninka.
Doramo jí mrkla přes rameno. Jistě, kompozice z řečtiny. „Myslíš dekor na starověkých vázách?“
„Kdepak. Ta jejich božstva. Vezmi si jenom to podsvětí. Jako by nestačili Hádes a Persefona. To máme Hypnos a Thanatos a Nyx a Empúsa… Proč potřebovali bohyni, která vraždí lidi na křižovatkách?!“
„Aby nebyli zavražděni na křižovatce?“
Zarazila se. „To dává smysl. Nebo si ji vymysleli lupiči, aby měli na koho svést svoje rejdy. To ne my, slavnej soude, to Empúsa kupce na křižovatce zamordovala…“
Doramo se rozesmála. „Tuhle historku do kompozice raději nepiš.“
Leopoldině je dvanáct let. Toninka se připravuje k maturitě – a asi je z toho i trochu nervózní. Původně jsem chtěla psát o tom, jak má při učení chuť na lanýže, ale nakonec se to svezlo někam trochu jinam.
Praha, 1913
„Prase domácí, prase divoké, prase celebeské, prase vousaté…“ přeříkávala Toninka polohlasem.
Leopoldina se zasmála. „Vousaté prase?“
„Latinsky sus barbatus. Žije na Borneu. Nemáš psát domácí úkoly?“
„Opravdu má vousy?“
„Skoro jako Franz Josef.“
„Nevěřím! Ještě mi řekni, že se i holí.“
„Poldýno,“ odvětila Toninka nepobaveně, „je to zvíře. Neholí se, nemá k tomu motivaci ani potřebné dovednosti. Jestli namítneš, že by jako pěnu na holení mohlo užít bahno, uvidíš ten tanec. Musím se učit. A ty taky!“
Mladší raději spolkla poznámku, že císař by se na rozdíl od bornejského prasete oholit mohl, vždyť na obrazech z mládí vypadal mnohem lépe.
Toninka samozřejmě ví, že přirovnání vousů prasete vousatého k licousům císaře pána si může dovolit pouze doma, v soukromí ;-)
Paulína Krásová si cenila rodinného soukromí natolik, že odmítla zaměstnávat služku, a to dokonce i když byly děti malé. Jakmile dcery odrostly, přestala postupně využívat i služeb občas docházející posluhovačky. Pět zdravých děvčat bylo třeba vést k tomu, aby doma nezahálely!
Sem tam to ovšem přinášelo i jisté potíže.
Třeba když Cosette při leštění sklenic zaujatě zkoušela jejich hudební vlastnosti.
Nebo když se Doramo při praní učila latinská slovíčka a spadl jí sešit do mydlinek. Rozpitý inkoust se bohužel zapustil do košil…
A Tonince, Tonince už raději nesvěřovala zpracování drůbeže. Potřebovala mít kuře oškubané a vykuchané, ne precizně provedenou pitvu.
„Toni,“ začala opatrně Doramo, ještě než došly domů. „Myslím, že ten muž, víš, ten, co se jí chce pomstít kvůli té vodičce… nejspíš nebyl houslista. Muselo jít o něco jiného.“
„Taky mám dojem, že háček byl v něčem jiném,“ přiznala mladší. „S vodičkou na ruce pro houslisty by moc nevydělala. Kdepak, to bylo něco delikátního!“
„Velmi delikátního,“ přisvědčila významně Doramo. „Domnívám se, že se to týká zcela jiného nástroje. Který neladil. Možná až ochabl.“
Antonie se zastavila. „Nástroje? Neladil? Ochabl? Doramo, ty se nezdáš! Onehdy jsi zapáleně tvrdila, že ve vědecké debatě je třeba užívat přesné pojmy, zde impotentia coeundi.“
Takže jak vidno, sestry Krásovy od začátku minimálně tušily, jenom jim chvilku trvalo, než si v tom a) udělaly jasno a b) jedna před druhou to přiznaly ;-)
Opět malá, trochu upravená ukázka ze Starmelského románu ;-)
Souvisí s drabble Sázka, která nevyšla (http://www.sosaci.net/node/42654), ale jen volně, jeho znalost není důležitá.
Markus se zastavil před svým obrazem, mohlo mu na něm být okolo pětatřiceti let. „Byl jsem mladý,“ pousmál se. Pak ukázal na následující obrazy. „Arminův bratr Thelf-Sören. Byl malován podle posmrtné masky, oči měl spíš šedé. Jinak je však podoba věrná. A tady je Armin.“
Arminovi na obraze mohlo být nanejvýš dvacet pět let, vlasy měl téměř stejně krátké, jako je nosil nyní, jeho tvář byla však hladce oholená a samozřejmě bez jizvy. Jemně se usmíval, celkově působil vlídně a vyzařoval určitou radost ze života. „To nemůže být on!“ vydechla překvapeně Svatava.
Markus si povzdychl. „Čtrnáct roků je dlouhá doba.“
„Dluhy,“ vysvětlovala vědma. „Manžel miloval karty. Když umřel, zdědila jsem lékárnu a hromadu dluhů. Tak jsem ty jeho karty začala používat. Na vykládání. Docela se mi to dařilo, nějaký ten peníz to vyneslo. A kromě toho…“ znatelně zrozpačitěla, „taky jsem objevila ve skříni recepis na takovou vodičku. Pro pány. Na tento...“
„Na zácpu?“
„Kdepak,“ pousmála se. „Aby zas mohli, když předtím nemohli. Sypalo to víc než karty a věštění. Jen u jednoho to dopadlo katastrofálně. Už si nevrz. To před ním jsem musela utéct.“
Chápeš to? tázala se Doramo váhavě sestry.
Moc ne. Asi houslista. Možná měl něco s prsty…
Pro žáky byl koncert vítaným zpestřením všedních dnů. Pro ředitele Daniela Šebestu poněkud méně. Hudbu miloval, takže slova výchovný a osvětový jej ve spojení s koncertem poněkud děsila.
Od stárnoucího houslisty Jaromíra Čamrdy nečekal zázraky, seznam skladeb jej nicméně celkem povzbudil: Smetana, Benda, dokonce Mozart!
Pak však došlo na provedení a Daniel záhy seznal, že ego houslistovo dalece převyšuje jeho um. Možná to bylo věkem, revmatismem pokroucené prsty nebyly s to… Daniel si předsevzal, že bude tolerantní. Nějak to přetrpí.
Nepřetrpěl. Při čtvrté skladbě houslistovi zlomil smyčec. Naštěstí to dokázal udělat z páté řady a pouhou silou své vůle. Nezpozorovatelně.
Pořídili jsme si novou "hračku". Pro děti, samozřejmě. Všechny tyhle věci se přece pořizují pro děti, lhostejno, že jsme to plánovali už v době, kdy byla nejstarší batole. Stále se to ale odkládalo. Spouštěčem nakonec byla potřeba nové hadice na zahradu.
„Koukni v Lidlu mají v akci mikroskop. Osm stovek, to je super cena.“
Nečekali jsme za ty peníze žádný zázrak.
Dneska přišel. S bohatou výbavou, včetně vzorků a násadky, díky níž se dá všechno pozorovat přes foťák telefonu. No bomba!
„Co to je? Vidím takový proužky.“
„To je kapradí. A tohle muší noha“
Zvětšené čtyřicetkrát je to skoro magie.
Svatopluk Vrána uměl být okouzlující. Tvrdil, že je překrásná a jak obdivuje její inteligenci, v otázce ženského vzdělání, práce a volebního práva s ní naprosto souzněl. Poslouchalo se to všechno až příliš pěkně.
Lži rozpletla pozdě, hořce si vyčítala, jak byla naivní. Jak mu sedla na lep sladkých slovíček, jak se v jeho očích toužila stát důležitější a výjimečnější. Ze všeho nejvíc si vyčítala, že nemlčela o rodovém daru.
Opustit jej těžké nebylo. Uvést jeho mysl do původního stavu nemožné. Nakonec zvolila kompromis: obalila určité vzpomínky krustou, vetkla mu do mysli ovlivnění, že je ošklivá modrá punčocha. Naštěstí to fungovalo.
Jednou zapsané v paměti z ní nelze vyrvat bez jejího porušení. A porušit či dokonce změnit paměť je zoufalý, krajně nebezpečný čin – což Doramo moc dobře ví (naštěstí pouze teoreticky).
Deníku A se podařilo získat návrh nejnovějšího nařízení vlády, týkající se úpravy prodejní doby pro seniory nad 65 let:
V pondělí budou nakupovat pouze ženy od osmi do deseti, v úterý jen muži od devíti do jedenácti, ve středu všichni od půl desáté do dvanácti hodin, ve čtvrtek a sobotu pouze vlastníci psa. Vlastnictví psa doloží nákupem alespoň jednoho balení psích sušenek či granulí. V pátek lichého týdne pouze majitelé koček: od půl osmé do půl deváté, sudé týdny se doba posouvá o půl hodiny. Pro majitele kanárků to bude naopak, majitelé rybiček nakupují v neděli mezi osmou a jedenáctou.
Původně jsem měla trochu jiný nápad, ale pak mi došlo, že fandom, na který tohle téma naprosto přesně pasuje, je Starmel.
Drabble je maličký kousek z velice rozsáhlého příběhu, který už má vlastně napsaný, ale chce ještě hodně úprav. Na jeho počátku stojí slib dcery oriadského knížete, že se provdá za muže, který bude nejstatečnější v bitvě - ona samozřejmě doufá, že zvolit nejstatečnějšího možné vůbec nebude. Nakonec to ale dopadne úplně jinak, než si všichni představovali. A tím se soukolí příběhu roztočí.
Princezna si těžce povzdychla.: „Armin… dnes večer byl opilý, to kar-galhadské víno rychle stoupne do hlavy. Jenže i jindy se ke mně chová tak odtažitě a nepřátelsky. Nikdy mi neřekl jediné laskavější slovo, nikdy se na mne neusmál, celé dny se na mne ani nepodívá. Nechápu, proč vůbec usiloval, aby se se mnou mohl oženit!“
Markus na ni vážně pohlédl. „Po pravdě, Armin o to nikdy neusiloval.“
Jeho tichý hlas na ni zapůsobil jako blesk z čistého nebe. „Jak to? Přece - byl ze všech nejstatečnější, zvolila ho většina pánů! Proč by…“
„Armin nehledal v té bitvě slávu.“
„Co tedy?“
„Smrt.“
Antonii Krásové je čtrnáct let, Cosette je starší o čtyři roky.
Praha, březen 1909
„Gé,“ sdělila Cosette lakonicky, ani nezvedla hlavu od rozečtené knihy.
„Jak gé?“ zaškaredila se Toninka.
„Mělas hrát Gé, ne Á.“
„Hrála jsem Gé.“
„Nehrála,“ pousmála se starší sestra. Vstala a přešla ke klavíru. „Správně je: Cé, É, Gé, É, Gé. Poslouchej.“
Zamračila se. „To jsem přesně hrála.“ Cvičit na klavír ji ukrutně nebavilo, zvlášť v přítomnosti starší sestry a jejích až příliš citlivých oušek.
„Ale kdepak. Hrála jsi: Cé, É, Á, É, Gé. Slyšíš ten rozdíl?“
„Nemám na hudbu vlohy. Prostě mi to splývá. A vůbec, tohle,“ ukázala na klavír, „mi v životě vůbec k ničemu nebude.“
Samozřejmě se spletla.
K čemu to Tonince bude?
Zatím jenom matně tuším, ale nechci nic ani naznačovat. Toninka je ze všech pěti sester nejvíc komplikovaná ;-) a taky nejvíc nezávislá. (Ano, ještě víc, než Doramo).
A to dokonce přímo na poslední větu:
„Chtěla jste říct: ‚fééén‘.“
Praha, červen 1911
Toninka se tvářila bezpochyby drze. Ona ani Doramo nebyly zvyklé dát kůži lacino, došlo-li na konfrontaci.
Vědma rozčileně vyskočila. „Takovááá néééchoráásnost! Vremáánt nechorásnost!“
„Vraiment,“ opravila ji stoicky Doramo. „Správná výslovnost je důležitá.“
Myšlenková výměna mezi sestrami proběhla rychlostí blesku.
Slova se ujala Toninka: „Bojíte se, že vás najdou? Kvůli dluhům?“
Žena hekla, její korpulentní pozadí keclo na taburet. „Jak to víte, holky? Pro všechno na světě, jak? Kdo vás poslal?!“
„Nikdo. Přišly jsme na inzerát,“ odvětila Doramo. „Jenže zkrátka, jsme trochu... senzitivní. Copak jste to nepoznala?“ Ta paní měla otevřené vědomí, byť jejich schopností nedosahovala. Byl tu ale palčivější problém.
„Láááska.“ Poklepala na znak srdce, významně mrkla. „Chárty vidí minulost, pšítomnost, budoucnost i lááásku! Chárty nééélšou, madmazel.“
Zato tahle ženská ve všem! podotkla v myšlenkách Toninka, na tváři pečlivě naaranžovaný úsměv zamilované sextánky. „Láska? Vážně?“
„Sééértsový kluk, mlááádenec s brýlemi. Pótkala jste cho pšed několika dny.“
„Nejste náhodou z Přemyšle?“ tázala se Doramo, pohled upřený do ženiných očí.
„Pšemýšle?“ zamračila se, ale byla z ní cítit nejistota. „To nééésmysel!“
„Kdepak! Váš otec Jan Chryže byl panský kočí. Maminka Magdalena pradlena, máte tři bratry,“ vysypala ze sebe Doramo perfektní francouzštinou a zářivě se usmála.
„Ven!!!“ zasípala žena.
„Chtěla jste říct: ‚fééén‘.“
Oswald Stein se cítil, jako kdyby vyhrál první cenu v loterii. Ba ne, mnohem lépe, úspěšněji! Výherní los mohl koupit každý nýmand, ovšem příležitost, která se nabízela jemu, byla neopakovatelná!
Přišlo to nečekaně. Kdo také mohl tušit, že se kolega Bauer nakazí v nemocnici žloutenkou a bude muset do karantény? Ovšem musel-li být v izolaci, nemohl cestovat za oceán a profesor za něj potřeboval rychle najít náhradníka. Zadostiučinění chutnalo sladce: to místo si zasloužil!
Nemohl se dočkat, až onu báječnou novinu, že byl vybrán k dlouhodobé stáži na univerzitě ve Filadelfii, poví Doře. Představoval si, jak na něj bude hrdá!
Tahle scéna se v mé chystané knížce přímo neobjeví, ale hodně, opravdu hodně úzce s ní souvisí.
Rozhodli jsme se oslavit desáté výročí komorně, a tak poté, co naší prvňačce skončila škola, zamířili jsme společně do cukrárny. Byl to nevyzkoušený podnik, leč akce "minizákusek + káva" vypadala lákavě.
Dortík pěkný, ovšem chutnal jaksi divně... Otočím ho – a on je zelený!
Upozornila jsem obsluhu.
Dušovala se, že neví, jak se to mohlo stát.
Při letmém pohledu na tác jsem shledala, že minizákusky jsou plesnivé všechny.
Cestou domů se mi to rozleželo: já vidím dobře, ale důchodkyně u kafíčka zdravé zákusky s antibiotikem dostat nemusejí. Tak jsem dala podnět hygieně.
Kamarádky si ze mne utahují, kterýže podnik to zavřu příště.
„Neobjednáme čokoládu?“ navrhla Sandrine manželovi.
Leopold si nakroutil knír. „Co tak najednou?“
„Píší tady v novinách,“ ukázala na výtisk Národních listů rozložený na stole, „že zdravotní sladovou čokoládu parní a sladový prášek čokoládový doporučuje jakýsi profesor z Vídně. Zejména pro ženy a děti, na posílení zažívání. Nu a tobě bychom mohli objednat tady tu zdravotní sladovou kávu.“
Dokud mluvila o čokoládě, Leopold se tvářil svolně, při zmínce o kávě se ovšem zachmuřil.
„Dobře víš, že mám rád kávu černou a pořádně silnou! Čokoládu si klidně objednej, ale s nějakými kávovými náhražkami na mne nechoď. Káva je zdravá tak, jak je!“
Národní listy předplacené tatínkem si pravidelně půjčovaly i nejstarší dcery. Že je inzertní rubrika zcela neškodná, začali manželé Krásovi pochybovat již ve chvíli, kdy chtěla Cosette koupit kvalitní piano. Hudební vlohy bylo třeba podporovat, nicméně stěhovat nástroj do druhého patra byl rozhodně neopakovatelný zážitek. Později Toninka našla inzerát nabízející fotoaparáty, samozřejmě levně. Tato láce byla ovšem relativní.
Rodiče naštěstí nevěděli, že se dcery neskonale baví zejména nad nabídkami vážného seznámení či pouze nezávazného flirtu (četlo-li se mezi řádky).
V červnu pak objevily oznámení jakési Pařížské vědmy nabízející, že uhodne vše přítomné i budoucí.
Pro Doramo a Toninku to byla výzva.
Inzertní rubrika Národních listů se jmenovala „Malý oznamovatel“.
Inspirací mi bylo toto číslo. Inzeráty na seznámení jsou skutečně zajímavé a ve sloupku zcela vpravo naleznete i tu vědmu.
Včera jsem nestíhala.
nahrazuji tedy téma 11 - Na Adama
Dnes opět malý střípek z minulosti Doramo Krásové.
Praha, 1919
Na Adama Lebedu měla Doramo svůj názor ode dne, co se u nich stal koncipientem. Jako třicetiletý navazoval nitky kariéry zpřetrhané mobilizací.
„Co o něm soudíte, tatínku?“ nadhodila večer opatrně.
„Že jde o inteligentního, snaživého mladého muže. A ty?“ Doktor Krása nebral intuici své druhorozené na lehkou váhu.
„Snaživý je. Možná až moc. Ovšem jestli se ptáte… Za oči jsem mu nenahlížela. Nosí přece brýle.“
Sklo bylo nepřekonatelnou překážkou, i bez rodového nadání však záhy poznala, že se s ní Lebeda pokouší navázat… osobnější vztah. A že mu nejde ani tak o ni, jako o možnost budoucího převzetí advokátní kanceláře.
Přiznám, že jsem nepsala úplně nové drabble - jde o starší kousek, dosud však veřejně nepublikovaný - psala jsem jej vloni Toře k Vánocům jako dárek (byla to 1/3 toho dárku) a později jsem drabble rozepsala do povídky Chtít nestačí, která vyjde v letošních Žoldnéřích fantazie.
Nxůp ké řztmívz. vjzšůs dr dzíz iřozrůlpi- Krmýr b dpiřsdm= fpnš tpujpfpbsů p úžokrzé ms dzžrfmé člpůi líftpbá úpdifrl. molpůo umsůpdto-
!Mšlpjp. kslp kdo zx. iřoz molfx mrmrvjs,r.! útpjůídoůs lszrhptovlx krkovj zžéfmé- !Molfx. zp do usús,szikA!
Tpui,šůs- Zszémls dlptp pumsřoůo us liůsls. jtpuoůp ko, bxdzšjpbímé. ntszts ,íůr, bxůpiřoůo u út§,xdůpblx- Bčr,i usntímoůs ,s,omls. lzrtí d úp,pvé tpfpb=jp msfímé pbůob'pbsůs zx dútíbm= ůodo- /ůszoůs us zp bxdplpi vrmi- Býfx'z řsk. lzrtá drjmsůo ms úžéfšů. nxů nžrřls dpzbs l úozé. mszpý snx do krjp úp,pvé fplíusůs útsbofrůmš pnmpbpbsz déůx- Mr,pjůs ,s,omli uszšýpbsz fsůčé,o dzstpdz,oA
?ěůs zičoz. ýr dr zp mslpmrv mšksl usžéfé---
Podle počitadla nesedí počet slov, ale to je způsobeno užitím některých znaků místo písmen. Čestně prohlašuji, že drabble má opravdu pouze 100 slov, nikoli 112, jak ukazuje počitadlo ;-)
Řešení:
Celé drabble je napsané tak, že je používána vždy vedlejší klávesa na počítači, a to první vpravo - Název drabble je tak Eliška. Velké A znamená vykřičník, protože vedle vykřičníku už mám jenom enter. Případné chyby jsou buď moje vina, protože jsem drabble "překládala" ve spěchu, anebo jdou na vrub jinému uspořádání mé klávesnice - apostrof mám totiž nahoře vedle háčku, vykřičník vedle uvozovek.
Text drabble v překladu:
Eliška
Bylo jí čtrnáct, chtěla se stát učitelkou. Jenže v současné době rozhodoval o přijetí na střední školu kádrový posudek, nikoli znalosti.
„Někoho, jako jsi ty, učit nikdy nenecháme,“ prohlásila kategoricky jejich třídní. „Nikdy, to si zapamatuj!“
Rozuměla. Tatínka skoro označili za kulaka, hrozilo jim vystěhování, bratra málem vyloučili z průmyslovky. Všemu zabránila maminka, která s pomocí rodového nadání ovlivňovala ty správné lidi. Platila za to vysokou cenu. Vždyť čaj, který sehnali na příděl, byl břečka sotva k pití, natož aby si jeho pomocí dokázala pravidelně obnovovat síly. Nemohla maminku zatěžovat dalšími starostmi!
Měla tušit, že se to nakonec nějak zařídí…
Volně navazuje na některá drabble z loňska.
Ano, chtěla jsem psát letos něco lehčího a veselejšího, ale tak nějak… to téma, no.
Praha, 1949
„Až tě vezmou k výslechu, mladej, radši se přiznej,“ radil mu přátelsky starý zámečnický mistr, jeho kolega v cele. „Zazpívej jim, co chtěj slyšet, jako my všichni vostatní. Voni to z tebe stejně dostanou, ušetříš si trápení.“
Když se dveře cely otevřely a bachař beze slova či jediné emoce v tváři ukázal na něj, Vilém Poděbradský se jen napřímil. Šel mlčky.
Po výslechu ho zpátky spíš dovlekli než dovedli, nebyl skoro k poznání. Tvář, záda i chodidla měl rozbité do krve, dostal i několik šlupek elektrickým proudem.
Ale nezazpíval! Bože, nezazpíval!
Ještě nikdy v životě na sebe nebyl tak hrdý.
Kdo by se na Viléma Poděbradského tak úplně nepamatoval, tak byl uměleckým vedoucím sexteta PAVOUK (tato hudební skupina ovšem zároveň vyvíjela odbojovou činnost), učitelem na měšťance a kolegou Cosette Krásové. V roce 1948 dostal výpoveď ze školy a vrátil se do Kolbenky, kde byl totálně nasazen za Protektorátu.
Historka je na 100% pravdivá a stará pouze několik hodin - když tak padlo téma, bylo by škoda to nevyužít...
Mají témata souvztažnost k tomu, co se člověku ten den přihodí?
Nepochybně ne. Za moji dnešní eskapádu může jednak lenost, jednak lehkomyslnost.
Máme zahradu na opačném konci města, takže momentálně je nejlepší jet tam na kole.
Kdybych nebyla líná a nevzala si mnohem lepší bicykl své dcery (se člověk nenadře), nepotkala bych se zblízka z dlažbou Dolního náměstí... Anebo kdybych nebyla lehkomyslná a na náměstí lidí prostém to nepustila rychleji než záhodno.
Couvajícího auta všimla jsem si na poslední chvíli. To kolo brzdí fakt dobře!
Paní hned vystoupila a poděšeně se ptala: „Nestalo se TI nic?“
Ve čtyřiceti to potěší.
Jen připomínám, že Leopoldina (v tomto kousku jednadvacetiletá) je ze sester jediná vdaná. Nejmladší Haničce je sedmnáct a půl roku.
Praha, 12.5.1922
„Na srdce Vám dámy kladu, velmi důležitou radu: By k Vám láska mužů nepohasla, vařte dobře, ale šetřte spolu, užívejte místo másla, výborného KUNEROLU.“ Hanička deklamovala hlasitě a s patřičným patosem.
Leopoldina se neudržela a vyprskla smíchy.
„Já bych se na tvém místě nesmála,“ prohlásila s rádoby smrtelně vážnou tváří Cosette. „Viděla jsem tě kupovat máslo.“
„Ochutnalas někdy? Kunerol?“ kuckala Poldýna. „Nic hnusnějšího jsem snad nejedla. Nedivím se, že musejí v novinách platit tak velké inzertní místo. Co je tam dál, Hani? Přednášíš skvěle!“
„Nic moc. Hledá se vedoucí síla… Zlaté, stříbrné mince, brilianty, platinu a hodiny koupí Jar. Tvrdík.“
Je to zároveň taková malá ukázka, jak pracuju s reáliemi :-D Jedná se o Národní listy, které vyšly 12.5.1922 (zdroj) a všechno v drabbleti uvedené tam skutečně je, včetně onoho Jar. Tvrdíka.
A co to byl Kunerol? Zde naleznete obrázek a zde výklad.
Malý kousek z mého chystaného románu.
Upraveno pouze do formy sta slov (což znamenalo vyškrtnutí jedné částice ;-)) Kopr tam byl od samého začátku.
Praha, 1922
Když se zhluboka nadechla, ucítila vůni kopru. Nejspíš někdo vařil koprovku a – jak už to v činžovních domech bývá – vůní své večeře či zítřejšího oběda oblažoval i sousedy. Jenže kromě vůně kopru tu ve vzduchu bylo ještě něco… Něco ne úplně zřetelného, něco, co člověk bez zvláštního nadání nejspíš vůbec vnímat nedokázal. „Sůl?“ naznačila bezhlesně rty.
Cosette kývla. Sůl. Ano. Jako kdyby tu byla ve vzduchu cítit určitá slanost, taková jiná, suchá slanost. Ne jako u moře.
„Zvláštní,“ zamumlala Doramo. Znovu střelila pohledem ke schodišti umožňujícímu dostat se ke dveřím na dvorek. Nejraději by se po něm vydala hned teď.
„Já ti řeknu, tohle je úplně na… tentononc!“
Zatímco Toninka rozhořčeně odložila knihu na kuchyňský stůl, Doramo se pobaveně usmála. „Tentononc?“
„Brala jsem ohledy na tebe,“ ušklíbla se. „Samozřejmě to umím říct mnohem peprněji. Ve špitále slýchám takových slov denně fůru. Každopádně nechápu, jak se tahle kniha může jmenovat ‚Dobrý rádce hospodyňky‘.“
„S názvem ‚Špatný rádce hospodyňky‘ by ji nikdo nekoupil. Leda by nechali vytisknout v novinách reklamu: ‚Nejhorší kniha pro hospodyňky všech dob! Z této knihy se dozvíte kulové, přesvědčte se samy.‘ Ukaž. Hm, zrovna tady je jedna užitečná rada: ‚Vejce před konzumací oloupejte.‘ To by člověka nenapadlo, viď?“
V kritických časech je nutná změna ústavních pořádků. Proto se chystá petice občanů, která umožní třetí kandidaturu (a jisté zvolení) našemu PANU PREZIDENTOVI MILOŠOVI ZEMANOVI!!! Jenom on je pravý Prezident, který je všeho schopný a vést Národ v dobách krize!!! Je ale potřeba, aby petici podepsalo alespoň dva miliony občanů. Když petici podepíše taková voličská síla, ústavní změnou se nebude zabývat senát, ale bude ji schvalovat jenom parlament. Sluníčkářská demožumpa a milion chlívek se proti tomu budou určitě bouřit, ale bude jim to houby platný, protože nemůžou zpochybňovat volby!! Sdílejte všem důvěryhodným známým!!! Hlavně podepište petici!!!! Ať žije PAN PREZIDENT!!!!!
Ono se to nějak samo a tuším, že to asi bude souviset nějak s Čajovým cyklem, ale absolutně zatím netuším jak, kdo, co a proč.
Netuším kde, netuším kdy
„Mám tady několik zajímavých kousků. Výběrová kvalita. Levně!“ Prodavač mluvil podbízivě, jeho hlas přetékal nepříjemnou sladkostí.
„Výběrová kvalita a levně – to si samo o sobě odporuje,“ odtušil odměřeně muž v černém kabátě. Prodavač mu očividně lezl na nervy. „O cenu mi nejde. Chci hlaveň, která je schopna…“ významně se odmlčel. „Používám specifické náboje.“
„Rozumím!“ Prodavač se znovu zazubil, shýbl se pod pult a vytáhl stříbrem vykládanou kazetu. „Mám tu něco… specifického. Pro fajnšmekry.“ Významně mrkl.
I to nechalo zákazníka chladným. Nicméně kývl, ať prodavač kazetu otevře. Když spatřil její obsah, uznale kývl.
Tenhle starý revolver byl přesně to, co hledal.
Na nádraží bylo narváno. Perón plný žen, starších, mladších; sem tam stárnoucí muž v klobouku či dospívající chlapec. Otcové vyprovázející syny, synové otce. Nicméně matek, manželek a dcer tu postávalo mnohem víc. Také snoubenek. Jako ona.
V okně vlaku zahlédla Josífkovu tvář. Důstojníci cestovali vozem druhé třídy, nikoli v dobytčáku jako mužstvo. Zjevně ji také uviděl, zamával jí. Usmíval se. Ostatně, byl voják. Tohle byl jeho úděl, jet do války.
Poručila si být statečná a také se usmát. Josífek nesmí poznat, jak se jí svírá srdce a jak uvnitř ní všechno křičí. Její zoufalý, bolestný smutek mu na frontě nepomůže.
