Čas na pravdu

Ve svícnu hořela jediná svíčka, venku už byla úplná tma. Lydie přestala hrát o chvíli dříve než on. Hrál se zavřenýma očima, po paměti, plně ponořený do hudby. Nechal doznít poslední tón, teprve pak se na ni podíval.
„Proč jste přestala?“ tázal se polohlasem.
„Protože přišel čas pokládat otázky. A chtít odpovědi. Bez lhaní a vytáček. Dlužíte mi to.“
„Nejspíš máte pravdu,“ uznal.
„Riskuji kvůli vám dobrou pověst. Den za dnem čekám, kdy se po městě začnou šířit klepy.“
Jemně se pousmál. „Už mnohokrát jsem vám říkal, že se nemusíte bát. Nikdo nás neviděl a nikdo nás spolu samotné neuvidí.“