Moje články

V sedmnácti byl Ángelo Lopéz bohatý mladík.
V sedmadvaceti potkal Boha.
Do sedmatřiceti se stačil zbavit majetku a procestovat svět.
Ve čtyřiceti přišel o vlasy, přestal stárnout a usídlil se v chudinské čtvrti. Obyvatelé ho zbožňovali, ale styděli se to dát najevo. Když procházel páchnoucími ulicemi, vždy s trsem banánů pro děti, kurvy se o něj otíraly bradavkami a mladí gangsteři pokřikovali oplzlosti.
Vidět Ángela bez banánů znamenalo, že někdo umírá.
V ty dny ulice ztichly. Ángelo držel postřeleného pistolníka nebo nemocnou děvku v náručí a zpíval, dokud se tělo neproměnilo v dětské a znovu nevinná duše neodletěla ke Stvořiteli.

"Myslelo jsem, že eso se tahá z rukávu naposled. Ne napředposled."
"Proč je v rukávu?"
"Vím já?" zívlo Sovátko. "Lidská móda. Kdo se v tom má vyznat."
"A proč se zase vytahuje?"
"Aby se s ním dotyčný mohl vytahovat," usoudilo Sovátko. "Taky mám v rukávu eso. Metafórové!"
Myšák překvapeně zamrkal. "Meta... No nic. Jaké?"
"Volný večer!"
"Takhle na konci?"
"Na konci, než vytáhne své eso z rukávu duben."
"A to je?"
"Květen. Máj, lásky čas. Prý není v dubnu čas ani na objímání! Ale v květnu to všichni doženou."
"Co budeme dohánět my, Sovátko?"
"Spánek," zívlo znovu Sovátko a usnulo.

"Kolik?"
"Kolika."
"Kolíka? Kolíka ze Zeměplochy? Přece nemůžou určit fandom!"
"Kolika, povídám!"
"Nemusíš křičet! Slyším dobře! Co je teda s tou klikou?"
Myšák počítal do deseti. Pak řekl: "Nechceš si sundat tu věc z hlavy?"
"Bolí mě hlava," zahuhňalo Sovátko zpod tlusté šály. "Tohle pomáhá. Čti."
"Koliky," přečetl Myšák z Wikipedie, "se dělí na pravé a nepravé."
"Snad na pravé a levé, ne?" ozvala se šála.
"Nééé!" zaječel Myšák. "Proč neposloucháš? Proč nespolupracuješ? Takhle se to nedozvíme! Uááááá!"
Vztekle mával tlapkami, zatímco ho Sovátko, už ze šály vymotané, zvědavě pozorovalo.
"Emoční kolika," přečetlo si téma. "Myslím, že jistou představu máme."

"Soví poštmistr mi to vždycky kladl na srdce," bědovalo Sovátko. "Hlavně ať nic nepřebývá. Zkontroluj si balíčky!"
"Co teď s těmi slovy?" zeptal se Myšák.
"Když se nepoužijí, jsou mrtvá."
"Kolik jich zůstalo?"
"Třiatřicet."
"To není moc. Ale když se zamyslíme..."
Zamysleli se a napsali:
Pan Paškál kráčel sám. Bolela ho noha. Jak lvové o mříže bily do lebky Morgensternovy verše. Koleno samo světem jde, jen koleno, nic víc.
Doma měl ženu a mast. Bolest i samota pominuly.
"Myslím, Sovátko, že se povedlo."
"Také myslím. Nejdřív mi bylo pana Paškála líto, ale nakonec všechno dobře dopadlo."
"Tak to má být!"

"Byl jeden král," vyprávěl Myšák" "který si nechal postavit hrad. V podzemí byla jáma s mříží nahoře. Ptal se, co to je, a rádce na to, že hladomorna, takový druh vězení.
Vězení, kde se moří hlad, no proč ne, z hladu se často krade, pravil král. Alespoň se spotřebují zbytky z kuchyně, nebude se plýtvat! Jenom to trochu vybavte, postel, koberec, nějaké knihy.
Od té doby všechny hubené zloděje zavírali do hladomorny, aby trochu přibrali. A když po propuštění zhubli a zase kradli, šup s nimi do hladomorny znova, žádné slitování! Což se stávalo dost často, ale aspoň se neplýtvalo."

Prali jsme se s Novotným Karlem a paní učitelka řekla, ať překováme meče v pluhy, povídal malý zákazník, a Horáček se zeptal, nebereš všechno moc doslova?, ale vůbec ne, řekl klučina, do slova se nic brát nedá, není to batoh ani síťovka, a jestli nevíte, co je pluh, tak já myslím, že něco jako veverka, a Pažout povídal, víš, od čeho je odvozeno slovo železářství?, a kluk správně řekl, že od železa, a překovat?, od pře, mínil kluk, ale pak se dohodli, že od kovu, ale tohle, řekl Horáček, je umělohmotná napodobenina meče z Hvězdnej válek, to na veverku nepřekováme.

"Sedm osmin," dumal Myšák, "ale čeho?"
"Kafe," řeklo Sovátko.
"Teď jsi jedno dopilo. A říká se prosím."
"Ale ne. Kafe v kafi. Poměr, chápeš?"
"Je vidět, Sovátko, že už dlouho vařím já. Kdybych dal na lžičku kávy sedm lžiček vody, šlehlo by s tebou."
"Tak nevím. Drabble?"
"Sto osmi nevydělíš."
"Duben."
"Ne."
"Nohy," pláclo Sovátko.
"Těch máme šest."
"Ničeho není osm," durdilo se Sovátko. "Dnů v týdnu sedm, planet devět..."
"Osm!"
"Cože?"
"Planet! Osm!"
"Nebývalo..."
"Bývalo, ale teď osm."
"Chmú," houklo Sovátko. "Ani planety nevydrží. Ale máme to. Bylo osm planet, sedm prázdných, pustých. Na osmé žilo Sovátko s Myšákem..."

Každý rok sněžilo a nikdy netálo. Ptáci zmlkli, zem sténala pod ledovým příkrovem, semena spala utopená v hloubi, světlo bylo jen vybledlou tmou.
Nebyl nejstarší, nebyl nejchytřejší, nebyl nejkrásnější a jen nakratičko byl nejmladší. Všichni měli něco, co postrádal. Křivdičky a drobné nespravedlnosti, smyšlené i skutečné, se střádaly. Srdce nezmrzlo; zmrzutělo.
Jaro přišlo náhle a bylo zázračné. Kráčeli jím mlčky, dojatí, okouzlení. Nebezpečí jim šlo za zády, ale jeho moc slábla. Přesto v mysli studil střípek: strach o ztraceného bratra.
Když kropil slzami už tak dost mokrou trávu, nevadilo mu, že brečí.
Lev plakal také.
Slzami, které odplavily špínu viny.

Bludný kruh je jenom taková legrace; šlapací mlýn, to je něco. Prostě jdete a jdete, vzpíráte se proti tlaku ze všech sil, aby se kolo nezastavilo, aby mechanismus bezchybně šlapal dál, aby všechno klaplo, vyšlo, fungovalo, aby všeho pro všechny bylo dost. Do toho vám jedni hází klacky pod nohy, druzí na hlavu vylévají splašky urážek, třetí řvou, čtvrtí potřebují...
A je zcela zřejmé, že to kolo se ještě léta nezastaví.
Ne, není úniku.
Jsou jenom chvíle úniku.
Večery vína.
Letní dny jinde.
Hudba, která hladí.
Oddechnutí.
Aby se věcem vrátil smysl.
Aby se člověk znovu opřel.
A šlapal dál.

Milý Tasemníku!
Tvůj pacient se pohybuje v kruhu: od poklesku k lítosti, k prosbě a odpuštění, k dalšímu pádu. Tento cyklus je nebezpečný jen zdánlivě. Radím ti, abys ho podporoval. Stačí drobné změny: ať se svou vinou zaobírá natolik, až ji pro uklidnění začne srovnávat s hříchy bližních. Ať lítost vystřídá pocit marnosti a lhostejnost. Ať úlevný pocit očištění vede k pýše a aroganci k těm, kteří klopýtají. Ať ho opakování poklesků ubíjí; pak bude náš.
Nepřítel totiž chce, aby se jeho děti pohybovaly po spirále; aby stále méně hleděly na sebe a více na Jeho milosrdenství. Takoví nám unikají.

Byl muž, kterému se neříkalo kobliha, ale mohlo by se. Byl totiž odulý, zvenčí ulepeně cukrovaný, zevnitř cukerínově sladký. Zkrátka trnul mezi zuby. V mládí nosil na obličeji svraštělý škraloup starostlivosti, mezi lidi chodíval, tak plný dobré vůle, až nadmutý říhal. Uplácel, lichotil, hrozil, po zádech šplhal, až se vyšplhal úplně nahoru. Oblékl nový šat, se vzorem samovarů, nasadil novou tvář, dvoutvářnou: na jednu stranu úsměv, na druhou zamračení, obojí škleb. Kdo mu v mládí stéblo přes cestu, on jemu ve stáří sekyru k hrdlu; takové dluhy splácel, jiné opomíjel.
Že ho znáte? Má mnoho těl. Kráčí dějinami, podobu mění.

Pršelo, země voněla, stromy kvetly, déšť kropil tulipány.
Nechali otevřené dveře i okna, aby o nic z toho nepřišli.
Milovali se: nejprve s trýznivě slastnou naléhavostí, potom s neuspěchanou něhou. Propletená těla, hubená, zjizvená, zestárlá. Dotýkali se jeden druhého rukama ztvrdlýma na kámen.
Co na tom?
Oba rozuměli rostlinám; věděli, že slupka plodu často klame.
Měkkost a pevnost a sladkost, to všechno se skrývalo uvnitř.
Potom líně leželi vedle sebe a dívali se do zahrady.
"Mohli bychom něco uvařit," navrhla Dara.
"Nebo posekat trávu," řekl Alex.
"Nebo taky ne."
"Jen tak ležet."
"Ano."
Konečně se učili odpočívat.
Šlo jim to.

"Prosím tě, nesahej na to."
"Víš, bude lepší, když organizaci necháme na Ferdovi."
"Pytlíku! Jdi od těch kukel!"
"Ježkovy voči, ty nemotoro, cos to provedl!"
Smutná obtloustlá postavička shrbí krovky a odchází.
"Jednomu by ho nakonec bylo líto"
"Von není zlej, jenom úplně blbej."
"Aktivní blbec! Prostě pohroma!"
"To si vážně nezasloužíme."
"Ferda se postará."
"Už jde!"
"Tak, kamarádi, do práce!"
Všichni tak činorodí, pomyslel si Pytlík uprostřed své chaotické domácnosti. Ale po něm nikdo nic chtít nebude. Usmál se a otevřel skrytá dvířka. Přivítala ho vůně koňaku a drahých doutníků. Blaženě se zanořil do ušáku a sáhl po knize.

Sto svic jasně osvětluje komnatu. Dívčí prsty hladí stránky.
Ohavný, tlustý had s rozeklaným jazykem! Hrůzu jí nenažene; vycpaný neškodně zdobí zimní zahradu.
Jak bude překvapený, až ji najde ve své pracovně. Jak šťastný!
Skřetí obličejík, zpola krysí, zpola lidský. Jako figurka na stole; zlomyslný pohled ji děsil. Skryla ho šálem.
Sevře ji v objetí a políbí.
Křehká tvář nymfy, tak povědomá. Stejná, jakou má socha v hale; štíhlé tělo, vyděšené oči.
Zamračí se. Možná by tu neměla být.
Další stránka
(dech se zadrhne v hrdle)
odrazí vlastní podobu
(svíce se poplašeně zatřepotají)
jako zrcadlo.
Vyskočí.
On stojí ve dveřích.

"Na starostech není nic krásného. To vím, protože si pořád nějaké dělám. Se slovama, letovým pořádkem..."
"To jsi řeklo dobře, Sovátko," broukl Myšák.
"Co jsem řeklo?"
"Ze si děláš starosti. Ty. Samo."
"Já?" načepýřilo se. Sovátko "Samy se dělají! Víš, po čem se jmenují? Po stárnutí! Protože se ze starostí stárne! Jsem z nich celé šedivé."
"Sovátko, tys bylo šedivé už ve vajíčku."
"Jenže teď jsem šedivější!"
"Myslíš tedy, že krásné starosti jsou oxymóron?"
Sovátko úžasem otevřelo zobáček dokořán.
"Cožeto?"
"Ale nic," usmál se Myšák. "Podívej, já o tebe mám starost. A starám se. Jaké to je?"
"Krásné," zjihlo Sovátko.

V sedmnácti byl Ángelo Lopéz bohatý mladík.
V sedmadvaceti potkal Boha.
Do sedmatřiceti se stačil zbavit majetku a procestovat svět.
Ve čtyřiceti přišel o vlasy, přestal stárnout a usídlil se v chudinské čtvrti. Obyvatelé ho zbožňovali, ale styděli se to dát najevo. Když procházel páchnoucími ulicemi, vždy s trsem banánů pro děti, kurvy se o něj otíraly bradavkami a mladí gangsteři pokřikovali oplzlosti.
Vidět Ángela bez banánů znamenalo, že někdo umírá.
V ty dny ulice ztichly. Ángelo držel postřeleného pistolníka nebo nemocnou děvku v náručí a zpíval, dokud se tělo neproměnilo v dětské a znovu nevinná duše neodletěla ke Stvořiteli.

Připojení? zeptal se děda, a sluchátko řeklo, připojeno, dobíjení?, zajištěno, a Mach povídal, dědo, vždyť tys nemusel mobily krást, stačilo o ně říct sluchátku, a děda odpověděl, nestačilo, ono nechtělo, tady ho máš, vrátil sluchátko Machovi, dal mu pusu a řekl, už půjdu děti, jsem unavenej, načež se zombie vydaly na Olšany. Proč nemohly dostat mobily rovnou? zeptal se Mach, a sluchátko řeklo, tyhle modernosti nepodporuju, jen ať zmizí pod zemí, kdo byl první mobilní? Já! Kdo je nejchytřejší? Já! Kdo probojoval cestu? Já! Celej jejich úspěch je v tom, že si lidi dávno zvykli, že sluchátko může být utržené!

Když běžci dali zombiím své mobily, rychle odběhli, aby si koupili nové, modernější a chytřejší, a děda řekl Machovi, abys rozuměl, hochu, když jsem si bral tvoji babičku, neměla kdovíjaké věno, pár kousků nádobí, hlavní její devizou byla výmluvná až švitořivá povaha, když s tím člověk žije šedesát let, ono ho to ovlivní až za hrob, a Šebestová pochopila, vy si chcete jenom s někým povídat, že ano, a děda řekl, právě naopak, děvenko, já už si nikdy s nikým povídat nechci, tenhle aparát potřebuji jenom proto, abych ukázal těm zatraceným spiritistům, jaké to je, když vás imrvére někdo vyvolává!

"To je mazec," řekl Myšák.
"Mazanec," opravilo ho Sovátko. "A mazanice. Co to asi je?"
"Maso," usoudil Myšák. "Krkovice, vepřovice, mazanice. Mazanec je příloha, co se jí k té mazanici."
"Přestaň si vymýšlet, téma je vážná věc," řeklo Sovátko, ale pírka už se mu natřásala smíchem.
"Dobrá, tak vážně. Mazanec je samec, mazanice samice. Chápeš, jako krab - krabice, beran - beranice..."
"Had - hadice," pomohlo Sovátko.
"Kost - kostnice."
"Pakost - pakostnice!"
"Kůň - konice."
"Pakůň - pakonice."
"Ačkoliv nevím," zamyslel se Myšák,"jestli samice od pakoně není vlastně pakobylka."
Sovátko se chechtalo, ještě když kroužilo temnou oblohou s balíčky mazanců a mazanic na sto způsobů.

Opuchlé oči pálily pod závojem slz.
Myslela, že žádné nezbyly; že otupující smutek, který vystřídal prudkou bolest ztráty, bude navždy.
Tíže bez konce v hloubce žalu.
Teď tíha ztěžkla.
Ztráta těla byla poslední ranou. Nezbylo vůbec nic.
Odvrátila se od tmy prázdného hrobu. Poblíž kdosi stál v proudu jásavého světla.
Mariiny vyčerpané oči kouzlily obrazy, jeden se přelíval v druhý: nejprve nemluvně; dospělý muž s očima plnýma soucitu; odsouzenec, nahý, pokrytý krví; zohavená mrtvola.
Zamrkala.
Mysl si našla bezpečnou kotvu; hrob je v zahradě, je to tedy zahradník.
Poznala ho až po hlase.
Smutek?
Už nikdy nebude.
Jen nekonečná radost.

Život není spravedlivej.
Za sebe si nestěžuju. Vyšlapával jsem cestu k popravišti od mládí. Ale co proved tenhle? Nad hlavou má nápis ve třech jazycích - ne že bych na něj koukal, každej pohyb zatraceně bolí, ale slyším, co lidi pokřikujou.
Prej se prohlašoval králem. Nikoho nezabil, nebyl buřič, jenom věřil tomu, co je.
Ta chátra se ještě posmívá. Jemu, nevinnýmu, nejvíc. Utřu aspoň toho na třetím kříži. Na víc mi dech nestačí.
Ten, kterej je král, už odchází.
Moje poslední slova jsou prosba.
Umírající rty slibují.
Jsem rád, že už nedejchá, když nám přijdou přerazit nohy.
Smrt nakonec chutná sladce.

"Pamatuješ, jak jsme se seznámili?"
"Samozřejmě," vzdychl Myšák. "Ulovilo jsi mě a hodilo do kafe, protože pro sovy je káva s myší zdravější. Jen taktak jsem tě umluvil, abys mě nenechalo utopit, že myš v kávě může posloužit znova. Je to ekologické. Taková jakoby recyklace."
"A-ha," řeklo Sovátko zaraženě (v jeho paměti bylo seznámení romantičtější). "Víš, že se díky DMD seznámilo spoustu lidí? Někteří spolu dokonce žijí!"
"Seznamování na DMD je taky ekologické," dumal Myšák. "Lidé sedí doma, nejezdí autem, nekonzumují alkohol po barech, nekřepčí na diskotékách..."
"Ekologické," odfrklo Sovátko. "Kvůli tomu to nedělají."
"Ale měli by!" uzavřel rázně Myšák.

Běžci zamířili na Vítkov, jak byli zvyklí, a zombie nadšeně klusaly za nimi, jen děda se zdržel, protože potkal svou dávnou sousedku paní Kadrnožkovou, zrovna v parku venčila Jonatána, a paní Kadrnožková povídá, nazdar, Josefe, kam se ženeš, aby tě nekleplo, ale vypadáš dobře, dostal jsi do vínku pevný kořínek, jenže poslyš, nejsi ty vlastně po smrti?, a děda odpověděl, však víš, Cecilko, co se říká, člověk je jen tak mrtvý, jak se cítí, a paní Kadrnožková se podivila, to se říká?, to jsem jaktěživa neslyšela, a děda řekl, no právě, jaktěživa!, tak hezký den, už musím, a běžel dál.

Nevyšiluj, Šebestová, řekl Mach, vypadají normálně, ale myšlení mají pomalejší, na co obchoďák, mohl říct o šaty sluchátku, a děda zavrčel, pomalejší možná, hluchý ne, do sluchátka zařval, chceme šaty! a rychlejší myšlení!, načež se zombiím zajiskřilo v očích, jak se v jejich mozcích rozproudily elektrické výboje jako malé blesky, a Šebestová zoufale zaječela, utíkejte, zombie útočí!, jenže lidi na chodnících si akorát ťukali na čela, jakýpak zombie, jenom někteří se rozběhli, rychle a lehce, protože chytrý telefony je už léta učily utíkat před zombiemi, a děda se zachechtal, koukněte na ně, na chytráky, ti mají nejlepší mozky, za nima!

Potom se děda natáhl, sebral Machovi sluchátko a řekl, tímhle jsi nás přivolal, chlapče?, to je šikovná věcička, a sluchátka se zeptal, co umí, a sluchátko řeklo, prakticky všechno, a děda na to, my bychom potřebovali vypadat jako živáci, a sluchátko řeklo, samozřejmě, pane zombie, a všechny zombie vypadaly jako normální lidé, jenom oblečení neměly zrovna podle poslední módy, a děda zavelel, do obchoďáku!, a Mach řekl, vidíš, lepší, ne, a Šebestová odsekla, Machu, ty cvoku, vypadají jako lidi, ale jsou to pořád zombie, víš, co dělají zombie, žerou lidem mozky, i když v tvým případě by zůstaly o hladu!

Tazatel 1: Dobrý den!
Dotazovaný: Čauvajs, děcka!
Tazatel 2: My jsme žáci ze 7.B...
Dotazovaný: Jojo, v 7.B, to byly časy!
Tazatel 2: ... děláme takovej školní projekt.
Dotazovaný: Chudáci! Ve škole furt otravujou, co?
Tazatel 1: Ani ne. Můžeme se zeptat, žijete s někým?
Dotazovaný: Jasně.
Tazatel 2: A kdyby vám to nevadilo, můžeme se zeptat, jak jste si manželku vybral?
Tazatel 1: Nebo tu... panterku.
Tazatel 2: Partnerku, vole!
Dotazovaný: No...
Tazatel 1: Mohl byste nám říct svý kriteriéra dokonalý ženy?
Tazatel 2: Kritéria!
Dotazovaný: Ehmmm...
Tazatel 2: Sim vás, nejdřív jméno...aspoň křestní...
Dotazovaný (zmateně): Pažout.

Počítače, roboti, kyborgové, androidi. Mrtváci. Nejsou živí. Některý mají v sobě kousky mrvejch těl.
Mrtváci můžou všechno.
Vládnou, ale říkají tomu služba lidstvu.
Prej se řídí Zákonem. Prej dělají pro lidi to nejlepší.
Sebrali nám moc a nastolili svůj vlastní režim.
Pro lidi vypadá takhle: skromný bydlení, nenáročná práce na vzduchu, dostatek spánku, zdravá strava.
Rodiče nadávají, ale spíš jim to svědčí. Na starejch fotkách je máma vyloženě tlustá a táta vypadá starší než teď.
My mladí se snažíme udržet to lidský, co známe z vyprávění.
Proto před dychtivejma očima kamarádů natahuju do stříkačky tmavou tekutinu.
"Těšte se. Pravý kafe!"

Jsem hodné dvojče.
Říkám to bez pýchy. Jsem, čím jsem; bez zásluh i bez viny. Můj podpis na rozsudcích je jen příležitostným záskokem. Je snad loutka odpovědná za pohyby loutkáře? V tomto těsném světě jsme všichni loutky: tančíme podle pevně určených rolí. Nepřátelé skomírají v temnotě vězení. Oblíbenci se hřejí v paprscích popularity, netušíce, jak je dočasná. Já žiji svou roztřesenou existenci v poklidném polostínu; až se ocitnu na světle, bude to na chvíli, cestou k šibenici nebo před popravčí četu.
Toto je má role, mé určení: být dvojčeti dvojníkem.
Ona pak povstane z popela a utopí vzpouru v krvi.

Před lety jsem učila třídu o devíti žácích, kde byly dva páry dvojčat a dvě děti, které z dvojčat pocházely, ale jejich sourozenci chodili jinam. Právě v téhle třídě byla dvojčata, která byla ze všech dvojčat ta - ne nejdvojčatovější, ale nejzvláštnější.
Tihle kluci totiž sbírali bojlery.
Fakt. Bojlery. Nějaké vyřazené měli ve sklepě, ale hlavně vlastnili veliké sešity, do kterých si lepili obrázky bojlerů a psali k nim povídání.
Jeden v téhle divné zálibě jel víc, druhý míň.
Jeden toho nechal, druhý teď sbírá něco jiného.
Sbírá prezidenta.
Není zlý.
Jak zlé je to s ním... ponechám na vaší úvaze.

"Zvláštní, že se ptáte. Zrovinka vo tom špekuluju. Ne co se tejká celýho světa, to neví žádnej, ani Ježíš Kristus, poudal důstojnej pán, jenom Pán Bůh. Přemejšlim, kdy půjdu já pod kytky, a vy přídete a voptáte se. Náhoda, řeklo by se, ale Běla, to je pravnoučka, tomu řiká synchrcita. Vona je chytrá, študuje v Praze, ale stejně za mnou chodí. Řikává, dědo, ty seš studnice. No, koukejte, táhne mi na šestavosmdesátej, ale jsem ještě jura, každej den mě sem snacha doveze, abych prodával...
... jo vy chcete vědít, za kolik jsou ty špacírky? To ste měl, mladej pane, povědít hned!"

Pod Palácem se rozkládalo město, kolem se do daleka rozprostíralo Rakasi.
Desetitisíce osudů.
Tíha na jeho ramenou.
Odpovědnost.
Samota.
Stál u okna, naslouchal nočnímu tichu, než ho rozbily hlasy.
"... a podíval se na mě, že mi ztuhla krev v žilách."
"To von umí."
"Ale neměnil bych."
"Jojo."
"Je úplně nejvejš, ale cejtíš, chápeš... nevim, jak to říct."
"Že taky slouží Rakasi. Stejně jako já nebo ty."
"Bodejť. Patříme prostě k sobě. Von na svým místě, my zase na svým."
"I když je to zatraceně pedantskej zmrd."
"To je!"
Hlídka zahnula za roh.
Vévoda se usmál.
Už se necítil tolik sám.

Z vnitřní strany dveří se ozvalo bubnování, jako by na ně zaútočilo rozzuřené krupobití.
Pak ztichlo.
"Už můžete, můj pane."
Patricij vstoupil. Ze stropu se k zemi snášely bílé kuličky.
"Říkám tomu stroj na vyrábění křupavé pochoutky z kukuřice," vysvětlil Leonardo. "Vítejte!"
Vetinari roztržitě přikývl. "A tohle je...?" zahloubal se do nákresů.
Z velkých břich čehosi - tlustých ptáků? - padaly oblé předměty.
"Létavci, kteří umí házet věci dolů."
"To by nešlo."
"Proč ne?"
"Ty věci," objasnil Vetinari, "by mohly někoho zranit."
"To mě nenapadlo. Ale lidé stejně budou létat! Pokrok se nedá zastavit."
"Nedá? Neříkejte!" pozvedl Patricij obočí v nelíčeném údivu.

Potom byly legendy o Ivanu Bohatýrovi.
Ale před tím byl nahý cizinec, hubený podivín, který se ke své hanbě oblékal do ženských šatů.
A před tím byl Ivan Smetskij, Rus, Žid, Američan, lingvista, badatel.
A před tím byl malý Váňa, který s větrem o závod utíkal před mohelovým nožem.
Potom byly pohádky o chaloupce na muří nožce.
Ale před tím byl unesený boeing a pouta a bolest a smrt a triumf zlé čarodějnice.
A před tím byla královská dcera spící stovky let pod listím, střežená medvědem, spoutaným čarodějnicí, ale před medvědem byl bůh studené zimy, a potom najednou byl...
...konec.

Za léta, co učím, vyprávěl učitel Kolícko, jsem byl na tolika lyžařských výcvicích, že se mi vyvinula taková schopnost vnímat všechno přes zeď, líbání, muchlování a tak, jenomže naposled byla ta moje schopnost celá zmatená, vzbudila mě, já rozespalý vyjdu na chodbu, tam u sebe dvě postavy, já na ně, teď mi vysvětlíte, co tady děláte! oni úplně nadskočili, a nebyl to zamilovaný páreček, nýbrž Pažout s Horáčkem, musel jsem se sám sobě smát, jak jsem zapomněl, že jel jen obor zámečník, samí chlapci, tak jsem řekl, pokračujte, hoši, a šel jsem spát.
A pokračovali? zeptal se zvědavě učitel Mrázek.

By.
Být.
Bystrý.
Klopýtá.
Rána.
"Já ti to do tý zasraný makovice natluču!"
Makovice se třese.
Bolí.
V uších zvonky.
V žaludku strach.
"Dobytek! Tomuhle říká sešit! Piš!"
Děti bili.
BILI?!
"Chceš, abych ti tu pazouru přerazil?"
Nechce.
Stejně přerazí.
Ráno jsou prsty opuchlé, fialové.
Bolí.
Víc než žebra přeražená nedávno.
Nezraněná pazoura vyťukává číslo.
"To jste slyšela?"
"Odvezli ho ze školy."
"Sociálka."
"Krávy to jsou!"
"Zkurvenej stát!"
"Smradi potřebujou srovnat!"
"Rodiče mají právo...!"
Rodiče.
Mají.
Právo.
V cizí posteli.
Pod duchnou viny.
Zdravá pazoura se sevře v pěst.
Do žeber.
Do makovice.
Kosti srostou.
Modřiny se zhojí.
Duše ne.

Jednou přišli Mach s Šebestovou do 3.B, žáci se tam zrovna strašně hádali, Kropáček tahal Havránkovou za vlasy, Havránková ječela, Jelínek křičel na Horáčka, Horáček štěkal na Pažouta, Pažout řval na každého, ale Mach vytáhl sluchátko a řekl, prosím, nemohli by být všichni zticha, a sluchátko souhlasilo, že je to dobrý nápad, a bylo ticho, ve kterém se všichni hádali dál, jenomže jim pusy jely naprázdno, což bylo legrační, takže se po chvíli začali úplně bezhlučně chechtat, což bylo ještě legračnější, a Šebestová řekla, ticho mocnější slov, a Mach povídal, sluchátko mocnější čehokoliv, a sluchátko řeklo, to bych řeklo!