Moje články

Žádali rozsouzení. Dva mladí, urození bratři. V žalu z náhlé smrti otce, ve sporu o dědictví, s nastřádaným hněvem, s břemenem nesrovnaných křivd.
Vévoda je odvedl do zahrady. Patou kolem nich vyryl kruh.
"Smír je nad každý soud," řekl krátce a odešel.
Jen občas vyhlédl oknem.
V poledne křik, zarputilé tváře.
Zvečera zdvižená pěst staršího, před kterou mladší ustoupil, ale čáru nepřekročil.
O půlnoci tiché, znavené hlasy.
Za svítání se objali.
Sešel k nim.
"Smíme už opustit váš kruh, pane?" zeptal se starší.
"Je to přece jen rýha v písku," odpověděl vévoda. "Odejít jste mohli kdykoliv. Zůstat byla vaše volba."

"Když jsem bylo malé sovátko," řeklo Sovátko, "bývaly zimy delší."
"Když jsem byl malý myšák," řekl Myšák a zamíchal kávu ocáskem, "bývalo kafe kafovatější."
Sovátko zakoulelo očima.
"Takové řeči patří ke krizi středního věku," dodal Myšák.
"My nejsme ve středním věku!" načepýřilo se Sovátko.
Myšák dělal, že neslyší. "Dřív byly ovšem krize krizovatější," rozjímal dál. "A střední věk býval..."
"Věkovitější?" navrhlo Sovátko.
"To ani ne. Byl jaksi... víc uprostřed... Sovátko, chechtáš se jak pubertální ptáče!"
"Pracující ptáče," zasmálo se Sovátko a odletělo.
"Ptáče, které se každé jaro vylíhne znovu," zašeptal Myšák do noci, ve které se březen líbal s dubnem.

Někdo to prostě musí říci. Tedy napsat. Hlavně když ještě není téma a chce se něco psát. Ty kachny - uvědomujete si to určitě všichni, ať už nostalgicky lkáte, nebo je vám to fuk - ty kachny byly docela obyčejnou závislostí! Žluťoučké, roztomiloučké, člověk si je spočítal, jak to vylezlo přes desítku přes dvě, tep se zvýšil, dopamin proudil mozkem a centrum odměny radostně poskakovalo, neurologové prominou. A co se dělá se závislostmi, milí mladí přátelé? Ano, správně, se závislostmi se loučíme! Pá pá, cigaretky! Pá pá, přejídání! Pivo každý večer, sbohem! Čokoládko, uvidíme se o Vánocích! Kachny, táhněte (to není neomalenost, kachny se tak prý pohybují. Tahem.)
Ten, kdo vymyslel tohle téma, byl prostě génius, víte?
ZAMÁVEJME KACHNÁM!
A vraťme se ke slovům.
Ano, tohle drabble má moc a moc slov.
Příští už bude v pořádku.
Krásný duben.
Mám vás ráda :-)

Jekot sirén se zařízl do nedělního poklidu jako nůž do pečínky, psi se rozštěkali jako šílení, sousedé pokašlávali na chodníku, jarní slunce zahalil kouř, dupot těžkých bot a energické rozkazy přehlušily zvědavé mumlání, a když hasiči zmizeli ve dveřích, šeptl Horáček, já ti chtěl udělat radost, a Pažout zavrčel, koukals přitom do fejsbuku, žejo, a Horáček smutně mlčel, co to bylo, zeptal se Pažout, kachna, řekl Horáček, s bramborovým knedlíkem a červeným zelím, a Pažout těžce povzdychl, tak pá pá, kačenko, ale pak se trochu rozveselil, objal Horáčka kolem ramen a dodal, pivo je ve sklepě, to by mohlo přežít.

Chrám své služebníky nepropouští.
Ti, kteří se propustí sami, jsou nalezeni rychle. Léta služby jim svázala nohy a spoutala srdce. Neodvažují se vzdálit dohledu chrámových zdí, potácejí se před nimi v marné snaze přervat lana zvyku, trháni na kusy touhou po návratu a strachem z trestu.
Všichni se nakonec vrátí zpátky.
Na oltář.
Avšak jen jediného našli před branou, ponořeného v hlubokém spánku.
Jen jediný přivítal strážce mírným úsměvem, když ho probudili.
„Zdi Chrámu obydlely noční můry,“ řekl na vysvětlenou. „Hledal jsem pouze chvilku odpočinutí.“
Ulehl pod ostří nože s pokojem unaveného dítěte.
Řez byl něžný a krátký.
Jako ukolébavka.

Nic není, co si nezaslouží. Nechť mají všechno, po čem touží! (Día día dam dam dam!)
I nebe modř a záři hvězd
Fial vůni, jasmínu běl,
Růže rudé i kontryhel
Eukalyptových listů chuť
Démantů lesk a hořců žluť.
I myrty zeleň k ozdobení
Lilií bělost, nad niž není.
A hudba nechť hraje neustále, tiše ku spánku, hlučně k chvále!
Kytar strun tóny chvějivé
A fléten pár ať něžně zpívá
Trylky jak slavík po ránu
Už dirigent taktovku zdvihá
Žesťů chór ať se rychle přidá
Cimbálů cink, břink tympánu
Eufónia též troubení, když taktovka dá znamení. (Día día dam dam dam!)

Myšák ještě dočítal Tanec stínů, ale Sovátko studovalo wikipedii.
„Pamatuješ, Myšáku, že jsem tě kdysi ulovilo?“
„Hm,“ broukl Myšák. „Jestlipak se ti námořníci vrátí domů?“
„Abych si tě strčilo do kafe?“
„Chceš kafe?“ zeptal se Myšák. „Jé, Zeměplocha!“
„A od té doby pro mě děláš spoustu věcí.“
„Chudinky lišky,“ řekl Myšák. „Ale určitě by mě snědly!“
„Víš vůbec, co je to emancipace?“
„Eman je mrtvej,“ podotkl Myšák. „Prakticky od začátku.“
„Nikdy ses nechtěl osvobodit?“
„Cože?“
„Žít si po svém, beze mě!“
„Ne,“ řekl Myšák. „Já jsem s tebou rád, Sovátko.“
Chvíle zahloubaného ticha.
„Myšáku, slyšel jsi někdy o stockholmském syndromu?“

Svíce ozařují tři listiny.
Vévoda, ponořený v myšlenkách, na ně upírá nevidoucí oči.
Navštěvoval ostrov Kiel každý měsíc.
Lektvar a rozhovor, dětské hlasy pod okny.
Život čarodějů je delší než vláda vládců, řekl Šaretas.
Stín popravčí sekery mě svrbí na šíji.
Až ty nebudeš, kam se uteču před nenávistí Rakasi k čarodějům?
Neoblékl svou prosbu do slov, ale vévoda ji přesto uslyšel.
Rozkaz k popravě.
Protokol o vykonání.
A třetí.
Mnohokrát Zákon obešel, ale nikdy ho nepodvedl.
Všechno je jednou poprvé.
Podepsal rozkaz a připojil dávné datum.
Na protokol zfalšoval jméno kata.
Třetím podpisem daroval Kiel muži s novým jménem.

Nejmenší, Ostrov snoubenců, má tvar srdce. Legenda praví, že pár, který na něm stráví noc, bude navždy spoután láskou.
Prostřední, Miar, je pradávným domovem barvířů. Jejich patron, bůh Leurí, kdysi upustil paletu a barevné krůpěje naplnily obyvatelům oči i ústa. Proto i řeč je na Miaru barvitá, rodí se tam nejlepší básně a nejlepší nadávky.
Nejvzdálenější patří Paláci. Říká se, že uprostřed stojí dům veliké krásy, ale nikdo ho neobývá. Muži se bojí, neboť ostrov kdysi býval ženou a dosud touží po milenci. Nejstaršího, který by z lodi vystoupil, přivine k sobě a již nikdy ho nepustí zpátky na pevninu.

Křídla racků protínají oblohu a jejich křik protíná ticho.
Šaretas shlíží z útesu na nekonečnou modř.
Chvíle samoty.
Ale neúnavným hlídačům neunikne.
Dnes nechal stopy. Pestré mašličky na větvích, sladkosti na kamenité stezce.
Už slyší jejich hlasy.
„Dědečku! Našli jsme tě!“
Nechá se zajmout malýma rukama a odvést domů. K Tayře a k její – k jejich! – dceři, k ostatním vnoučatům, pravnoučatům, k přivdaným a přiženěným.
Ke smíchu, který zve, aby se k němu přidal, k pažím, které touží obejmout, k pláči, který hledá náruč k utišení.
Každý večer si opakoval řadu jmen jako modlitbu.
Býval čarodějem.
Teď byl znovu člověkem.

Přiměl čaroděje vyměnit brokát za vhodnější oděv.
„Proč jsi žádal odpuštění?“ zeptal se Šaretas, když si navlékal košili.
„Chtěl jsem využít Tayru jako lano, které tě přitáhne zpátky.“
„Nakonec přitáhlo. Je-li ochotna sdílet mé uvěznění, pak mi dopřej malý kout, kde budeme spolu.“
„To nemohu.“
Čaroděj se zachmuřil. „Říká se o panovnících, že mají široké srdce plné slibů, když něco chtějí, ale malé a tvrdé, když je čas sliby plnit!“
„A o čarodějích, že jim vztek zatemňuje mysl a v hněvu se chovají jako hlupáci. Promluv si s Tayrou, čaroději, než mě budeš soudit.“
Malý kout...
Kdybys jen tušil, Šaretasi!

Při posledních slovech čaroděj vstal. Ranní slunce se mu opíralo do zad. Vévodu přikryl nestvůrně dlouhý stín.
„Takový obchod neuzavřu.“
„Pak tedy zemřeš.“
„Zřejmě,“ vzdychl vévoda. „Nemohu koupit svůj život za Tayřino propuštění. Není můj zajatec, ale vážený host.“
Stín zakolísal.
„Vděčím jí za svůj život stejně jako tobě. Jak myslíš, že jsem se dozvěděl o Etrisu? Vždyť je tajemstvím čarodějů!“
„Řekl jsem o něm jedinému člověku,“ zašeptal čaroděj.
„A Tayra přišla za mnou, vyměnit tajemství kamene za život s tebou.“
Čaroděj omráčeně klesl zpátky do křesla.
Stín zmizel.
Vévodovu tvář zalilo slunce.
Pousmál se.
„Nepůjdeš ji pozdravit, pane čaroději?“

Uvařeno z kvalitních surovin standardními postupy, častěji dobré než špatné.
Nalevo řada zdánlivě hladovějících po kořisti, napravo nesoucích kořist opovrženou.
Plesk!
Kbelík hltá stou nedotčenou porci.
Chramst!
Drtička si nevybírá.
Jedno, co ten den právě.
Čočka? Fuj! Maso nejím. Zelenina? Kdepak! Co je tohle? Blé!
(Dojez, volá babička ze záhrobí. Pomysli na hladové děti v Africe!
Už umřely, babi.
Narodily se nové.
Hladovější.)
Plesk!
Chramst!
(Nemáte pětikorunu na jídlo, slečno?)
Ty nejíš ani řízek?
Dane, dáš si?
Bleskový přesun z talíře na talíř.
Okrádat drtičku nesmím, jenže.
(Cizím nic! Sami máme málo!! Na děti víčka!!!)
(Nečti to!)
Plesk!
Chramst!
Bezmoc.

Matyáš přešlapoval na okraji rokle.
Nemůže se vrátit.
Hořkost viny ho přiměla k dalšímu krůčku.
Cestu si zavřel sám. Špatnými známkami, drzostí, odmlouváním.
Nechtěl být v Budči, ale nepomyslel na to, kam jinam by šel.
Nad hlavou mu kroužily vlaštovky, volné, bezstarostné.
Kdybych nekašlal na školu, bleskla Matyášovi hlavou trpká myšlenka, možná bych věděl, jak se proměnit ve vlaštovku.
„Je mi to moc líto,“ zašeptal do prázdna.
Rozpřáhl ruce ve smutné nápodobě ptačích křídel.
Čiřikání vlaštovek zesílilo.
Volaly o pomoc.
Rychlý pohyb, rezavý kožich, huňatý ocas.
Liška?
Matyáše strhly zpátky lidské ruce.
Nevěděl, proč ho pálí tvář.
Cítil jenom vděčnost.

„Máš šikovné špehy, ale myslíš, že ji můžeš předvést jako zajatce?!“
Vévoda nechal čaroděje soptit a v duchu sčítal škody.
Nebyly velké.
Okenní tabulky zadrnčely, ale vydržely.
„… hodit mi ji jako psovi kost…“
Nedávno pečlivě srovnané listiny se válely všude kolem.
„… považuješ lidi za své loutky…“
Ze sedmi malovaných kulatých vajec vzácného chorského páva zbyla jen barevná drť.
„… figurky ve tvé hře…“
Má v mnohém pravdu, uznal vévoda. Jenomže ví málo o tom, jak širokým obloukem musím obcházet Zákon, aby některé figurky nevypadly ze hry navždy.
„… a vrcholem…“
„Tayra je tady,“ řekl vévoda tiše.
„… tvoje arogance je tak velká… cože?!“

Planeta měla jméno, ale říkalo se jí Farma.
Místo, kde rostliny vzkvétaly a lidé živořili.
Vězení.
Alex dřel deset let od svítání do tmy, v prachu, vedru, v zimě, blátě. Trestanec bez práv, otrok stromů, zajatec květin. Sklízel nádherné ovoce a křehkou zeleninu, ale nic z toho nesměl ochutnat. Krmili ho odpadky, trestali hladem, přespával na smetišti.
Zaplatil za zločin, který nespáchal, a vrátil se na Zem.
Našel nepřátelský svět.
Ukradl si v něm místo, opuštěnou zahrádku v kolonii.
Dřina a hladovění. Znovu. Ale první úroda patřila jenom jemu.
Dál sloužil rostlinám, teď s ochotou a vděčností.
Díky nim přežil.

„Zpátky!“ přikázal vévoda. „Schovejte meče a nechte nás o samotě.“
Strážci neochotně poslechli. Při odchodu vrhali vražedné pohledy na teď již viditelného Šaretase.
„Zase při síle, čaroději? Jsou ty komediální efekty nutné?“
„Jsem potěšen, že jsi zdráv, můj pane,“ odpověděl Šaretas s ironickou úklonou. „A stále nespokojen.“
„Naopak. Velmi spokojen.“
„Tím lépe.“ Šaretas se uvelebil v křesle. Zpod brokátu mu vyčuhovala kostnatá kolena. „Takže mě nehodláš strčit zpátky do cely?“
„Zasloužíš lepší ubytování.“
„Zlatou klícku?“
„Cokoliv si přeješ.“
„Přeju si ženu.“
„Jakoukoliv, nebo vědmu jménem Tayra?“
Čaroděj strnul.
Oči v bledé tváři zaplály.
Výbuch hněvu se prohnal komnatou jako vichřice.

Čarodějníci, též čarodějové či zlokouzelníci: zplozenci pekla, nepřátelé Rakasi, kteří dlouhá staletí zemi vysávali a šlechtu i lid utlačovali.
Způsobem vzniku se jedná o předělance, z ukradených dětí lidských vykovaných za pomoci hnusných lektvarů, temné magie a strašlivých muk.
Moc čarodějná jest podporovaná vším, co ze země roste, vodou, sluncem a vzduchem. Bez denního světla ztrácí čarodějník své schopnosti a může být přemožen či trýzněn jako obyčejný člověk. Též stříbro moc čarodějníků umenšuje.
Za Poslední války byli čarodějníci dílem vyhubeni, dílem vyhnáni. Podle Zákona Rakasi nesmí v zemi žít žádný, leda po dobu nutnou k výslechu a mučení před popravou.

Inspekce PSK varuje spotřebitele před alkoholickým nápojem Námořníkovy slzy, vyráběným podle etikety Spojenými rumovary, s.r.o.
Název produktu odkazuje na legendu o zkáze lodi Quineuma, která uvízla na širém moři v bezvětří a jejíž posádka údajně naplnila prázdné lahve od rumu vlastními slzami, aby po sobě zanechala vzpomínku pozůstalým.
Inspekce zjistila následující skutečnosti:
1. Nejsou žádné důkazy o tom, že koráb Quineuma ztroskotal, ani o tom, že vůbec někdy existoval.
2. Námořníkovy slzy neprodukují Spojené rumovary, s.r.o., ale pokoutní palírna nechvalně známého Joži Piráta.
3. Výrobek skutečně obsahuje biologický materiál produkovaný námořníky, nejedná se však o slzy.

Na patře chuť meduňky, na kůži něžné doteky závěje spadaných kvítků a vzpomínky na pečující ruce.
Probudil se blažený.
Tělo měl zesláblé, ale mysl jasnou.
Někdo měl tolik rozumu, že ho nenechal zemřít pod střechou.
Někomu dlužil poděkování.
Špetka obnovené magie stačila právě na jednoduché zastírací kouzlo.
Přece nebude pobíhat po Paláci nahý.
Dveře do vévodovy pracovny se pomalu otevřely. Vévoda pozdvihl obočí. Strážci zpozorněli.
Z křesla se ladným pohybem vznesl brokátový přehoz a obtočil se jako plášť kolem... ničeho.
Ruce strážných zajely k jílcům mečů, paže se napjaly, patero mečů se zasvištěním proťalo vzduch, aby probodly prázdnotu pod brokátem.

Sto vrahů už si ostří pera
Ve dvou stech očích chmurný svit
Ona by tolik žíti chtěla!
Však téma velí! Musí jít!
Plačte a kvilte, hú hú hú,
dnes zemře malá Mary Sue.
Sto popravčích si špalek chystá
ve dvou stech rukou sekera
dívka nevinná je si jistá
že takhle skončit nechtěla.
Plačte a kvilte, hú hú hú,
dnes zemře malá Mary Sue.
Sto katů staví šibenici
v prstech oprátku splétají
a chystají se na štvanici
prolít tvou krev se chystají!
Plačte a kvilte, hú hú hú,
spi sladce, malá Mary Sue!
Tak téma vraždí nevinnost....
už je to stovka!

Prohledal laboratoř, ale nenašel hadřík ani leštidlo.
Samozřejmě. Kterýkoliv jiný student by nesměl používat kouzla. On musí.
Jakoby mu Vidor svázal ruce!
Nejdřív se mu podaří pokrýt kádinky zeleným slizem. Dvě rozbije. Zbylé se konečně blýskají čistotou.
Všimne si lístku na profesorově stole.
POZOR!
Na co? Na hroudu hlíny?
Píchne do ní. Otisk zazáří hněvivou červení.
Odloupne kousek, vytvaruje drobného motýla. Vztek mizí. Další je modrý, žlutý, zelený.
Mávne propletenými prsty. Motýli se vznesou, ale hned těžkopádně klesnou.
„Jemněji,“ ozve se za ním.
Neotočí se. Zopakuje pokus, motýli mu zakrouží kolem hlavy.
Matyášův úsměv Vidor nevidí.
Přesto o něm ví.

Tayra se sklonila nad bezvládným tělem a nalila do pootevřených úst obsah lahvičky.
„Buďte rychlí. Probere se jen na chvíli a kamene se musí zbavit co nejdřív.“
„Nezůstaneš?“
„Rozptýlila bych ho.“
Čaroděj se prudce posadil.
Oči se mu nepřirozeně leskly.
„Olej, víno, kladivo. Vévoda,“ zamumlal divoce. „Kámen! Rozbít! Společně!“
Dvě ruce na rukojeti. Etrisu se rozlétl na stovku úlomků.
„Ať to pak seberou,“ mávl Šaretas rukou. „Už není nebezpečný. Teď – tvou moč, tvé sliny, tvou krev.“
„Nechutné,“ sykl vévoda.
„Taky mou krev.“
Vévoda se otřásl.
„Nebo kteroukoliv jinou tělní tekutinu. Cokoliv budeš chtít,“ nabídl čaroděj pohostinně.
„Krev,“ odpověděl vévoda rychle.

Kdysi milovala. Otce i Davida.
Kdysi byla hloupá nána!
Saul cukroval, jaký budou skvělý pár, ale hned stanovil cenu: sto pelištejnských předkožek.
Sto! Předkožek!
Pěkně nechutné platidlo za dceru.
Pelištejnci vám nevyhoví, když je zdvořile požádáte, aby vám poskytli vlastní předkožku. Neprotestují, jenom když jsou bezpečně mrtví.
Teprve když zachraňovala potrhlého manžela před ještě potrhlejším otcem, došlo jí, že se už tenkrát chtěl Saul Davida zbavit.
David dodal předkožek rovnou dvě stě.
Vždycky přeháněl.
Jako teď!
Křepčí před Hospodinovou schránou, je mu vidět kdovíkam, a služky se chichotají.
Povzneseně zkřivila rty.
Hořkost a pohrdání se rozlilo tělem.
Až do lůna.

Šaretas rozevřel prsty. Pohlédl na kámen, aby si připomněl, proč se ještě plahočí dál.
Žilky pestré jako dětská čmáranice nabarvenými dřívky.
Barvy se roztančily.
Hnědá.
Cesta, kterou klopýtá pěšky, protože se neudrží v sedle.
Červená.
Krev, kterou vykašlává.
Žlutá.
Řídké zvratky.
Modrá.
Opuchlá ruka, která nese kámen.
Šedá.
Oblak prachu na cestě.
Vínová.
Vévodův znak na kočáru.
Stříbrná.
Zbroj vévodových mužů.
Drželi se v uctivé vzdálenosti.
"Dovezeme tě do Paláce, pane."
Varovně zvedl paži.
"Nesmíte se dotknout...," zachrčel.
"Víme."
Ještě pár kroků.
Bílá.
Mlha před očima.
Černá.
Opatrně čaroděje naložili do kočáru.
Přivést ho k vědomí se jim už nepodařilo.

Tomáš:„To mám jít s holkou?“
Já: „Jednou budeš rád chodit s holkama.“
Tomáš: „Nikdy!“
Já: „S klukama?“
Chvíli uvažuje. „Ne. Ale vůbec ne s holkou!“
Kristína: „Ty nechceš mít děti?“
Tomáš (zasmušile): „Děti...!“
(Naštěstí pro něj přichází tatínek).
Kristína: „Možná jsem čarodějnické dítě.“
(Jako obvykle nese knihu. Dneska tlustou, tu sedmou).
„To by ti přeletěla sova.“
„Až za rok,“ podotkne. „A paní učitelko, kdyby měl Voldemort sestru, tak ona, když je teď mrtvý, bude chtít vládnout, takže já bych...“
Naslouchám budoucí autorce fanfiction a přemítám, jestli už někdo vymyslel Voldemortovi sestru.
Domů jdu sama a v hlavě mi hučí.

Populární herečka, známá svými kyprými tvary, předvedla nové vnady na party u bazénu své vily.
JAK TO DOKÁZALA?!
„Nemám ráda trápení v posilovně ani diety,“ přiznala blonďatá celebrita. „Dlouho jsem zápolila s nadbytečnými gramy, až se našlo řešení.“
BUDETE TO CHTÍT TAKY!!!
„Jde o jednoduchý prostředek, který mi poradil doktor Sereto z univerzity v Tokiu,“ vysvětlila našemu reportérovi Mája. „V Americe se prodává pod názvem PushiterQuick. Jíte co chcete, pak si prostě sednete…,“ dokonalý chrup se zablýskne v šibalském úsměvu. „Doma mu říkáme jednoduše tláča.“
SLEPÁ ZÁVIST?
Odhalení vyvolalo pravou senzaci mezi českými celebritami.
Která bude první vypadat jako Mája?

Kdysi byl každý úkol utrpením. Špatný úchop pera, bolest, křeče.
Prsty si zvykly a navíc přišly počítače.
Kdysi byla plaché, podivínské děcko, které nemělo žádné kamarády.
Má víc přátel, než kdy doufala.
Kdysi se bála, že se stanou strašné věci. Že zemřou rodiče. Že se nevdá. Že se vdá a pak rozvede. Že nic z toho nepřežije.
Strašné věci se staly.
Přežila.
Kdysi byla hubená, mladá, docela hezká. Připadala si ošklivá.
Pak zestárla, ztloustla a naučila se mít ráda sama sebe.
Kdysi byla nešťastná.
Teď si užívá každý den.
Nakonec přijde odměna: člověk se naučí ten zatracenej život jakžtakž zvládat.

Když Tayra znova nahlédla do Oka, neubránila se výkřiku.
Čaroděj se potácel z lesa, stěží podobný živému člověku. Šedavá tvář, oči podlité krví, rty rozkousané na cáry.
„Co se mu stalo?“
„Ten kámen,“ vzlykla Tayra.
„Je přece čaroděj!“
„Slyšel jsi o lidech, kteří onemocní, když kvetou jívy, nebo zemřou po včelím bodnutí? Někteří čarodějové zase nesnesou určité magické předměty.“
„Vědělas to?“
„Kdybych to věděla, myslíš, že bych ti o Etrisu řekla?“
„A on?“
„V době zasvěcování projdou děti zkouškami. Jsou odolné a pomoc je nablízku. Většina přežije. Ano, vévodo. Věděl.“
„Takže jako dítě přežil, ale jako dospělého…“
„… ho Etrisu zabíjí."

Šla ulicí, do vlasů se jí jemně snášel déšť.
Hlavu měla těžkou, kapsu, ve které dřív nosila mobil, nepříjemně lehkou.
Jak se to mohlo stát právě jí?
Nepila, nekouřila, ani nepomyslela na drogy.
Nechápala, co na tom kdo vidí.
Byli tak slabí? Bez vůle? Neměli v životě nic lepšího?
Nelákaly ji počítačové hry ani sociální sítě, ti urputní zloději času.
Měla vznešenější zájmy.
Aspoň si to myslela, ještě nedávno.
Čtení a psaní.
Lapla se na návnadu, náhle bezbranná, oslněná jak laň před reflektory.
Snadný úlovek, laciná kořist.
Vklouzla do dveří, usedla do kruhu.
„Ahoj, já jsem Dana. Závislá na DMD.“

Odborné veřejnosti není neznámo, že duchovní cvičení na úrovni hluboké meditace přinášejí výsledky vymykající se přirozenému chápání řádu světa; příkladem může být breathariánství či levitace. Senzaci způsobily zprávy o zen-kačistech lidského původu, kterým styk s význačnými jedinci kachního rodu a oddanost pravé kachnovosti umožnila identifikaci s kačismem, takže jim – doslova – narostla křídla.
Případy kachních lidí, obdařených zobáky a schopných létat, byly však popisovány již ve starověku. Používal se pro ně název džinové, podle zvuku „džííííí“, který vydávala nová křídla nepřivyklá námaze.
Nyní se termínu džin používá nesprávně v jiném významu. Nic překvapivého; vždyť ve světě jest více omylů než poznání.

Stopuje korýš korýše
Napětím ani nedýše.
Jaro je silné a láska je mrcha
Jeden se honí a druhý prchá.
Kreveta, rak, kreveta, rak,
Nesnaž se hádat, je to tak!
Pupeny razí do květů,
Kdeco se páří, je to tu,
Jaro nám zvedne náladu
A raci se honí pozadu.
Kreveta, rak, kreveta, rak,
Nesnaž se hádat, je to tak!
Buchanky drží se tykadly
To aby náhodou nespadly
Svinka si hledá svého kance
Humři zas tančí humří tance.
Kreveta, rak, kreveta, rak,
Nesnaž se hádat, je to tak!
Ať máš noh deset nebo dvě
Nebraň milostné zábavě!
Kreveta, rak, kreveta, rak,
tak!

Když se Pažout s Horáčkem brali, byla to veliká událost, všichni příbuzní, spousta přátel, samozřejmě Mach a Šebestová, a při hostině Pažout Horáčkovi zašeptal, ještě před sebou máme svatební noc, jenomže zrovna ta se vůbec nevyvedla, protože Horáčkovi bylo příšerně špatně, umírám, úpěl, a Pažout řekl, dostaň to ze sebe ven, tak to Horáček ze sebe dostal, bylo to úplně všude, Pažout to zase všechno dostal pryč, z pohovky, z dlaždiček i z koberce, a Horáček řekl, jestli má být svatební noc důkaz lásky, taks mi ji dokázal dokonale, a Pažout odpověděl, samý krevety, do smrti nechci to svinstvo vidět!

Strážci se chovali ostražitě, ale zdvořile. Pokud to bylo možné, vycházeli vstříc Šaretasovým podivným rozmarům. Nesnažili se ho ponižovat.
Čaroděj byl spokojen.
Třetí den lehce ohmatal jejich mysli.
Šestý den vyzkoušel vůli.
Dvanáctý den věděl o každém víc, než věděli o sobě navzájem.
Byli to jednoduší muži. Měli prosté touhy a skromná přání. I jejich neřesti připadaly čaroději nevinné.
Patnáctý den je dokázal hníst jako vláčné těsto.
Mohl je nechat, aby zmateně bloudili po kraji, nebo přimět, aby se pozabíjeli navzájem.
Mohl si pohrát, vyzkoušet vzkříšenou moc.
Dvacátého dne dospěli k úpatí pohoří Aman.
Už je nepotřeboval.
Poslal je domů.

Čaroděj vyrazil na cestu obklopen třiceti ozbrojenci.
Pro tvoji ochranu, vysvětlil vévoda. Tentokrát lhal – přinejmenším z poloviny – a věděli to oba.
Ostré meče sloužily k Šaretasově ochraně. Ovšem výmluvné záblesky v tornách, kapsách a sedlových brašnách vojáků pocházely od jiného kovu.
Stříbro.
Bylo ho dost na to, aby znemožnilo čaroději uniknout z obklíčení strážců.
Bylo ho málo na to, aby se nemohl dotknout jejich myslí.
Šaretas vděčně vdechoval voňavý jarní vzduch. Nastavoval tělo slunci i dešti. Spal na holé zemi, zarýval ruce do hlíny, laskal trávu, modlil se k větru, zpíval bouři, dotýkal se skal.
Magie v jeho nitru pookřívala.

Lidstvo odedávna tápavě hledalo osvícení; ačkoliv skrytých hlubin původního zen-kačismu nemůže člověk dosáhnout, našli se nadšenci, již se obětavě snažili předat člověku alespoň základy moudrosti. Nejvýznamnějšího vlivu dosáhl filozof Katzcherius, svými lidskými stoupenci nazývaný Pan Kačer. Učení jeho následníků již mělo se zen-kačismem pramálo společného; vžil se pro ně název pan-kačismum.*
Přežívající subkultura takzvaných pankáčů dosud vykazuje znaky kachního vlivu: nesvázanost společenskými konvencemi, zvukové projevy cizí lidskému uchu, tendence sdružovat se v hejnech, barvitost vzhledu i specifický slovník.**
Badatelů tíhnoucí k mysticismu odvážně tvrdí, že jakákoliv (i nahodilá) spojitost s libovolným kachním atributem zvyšuje šanci příslušníka lidského druhu dosáhnout proslulosti.***

Ztratil několik cenných vteřin bojem s nutkáním pomoci dámě v nesnázích.
Píseň nad ním vítězila.
Malé statečné srdce poplašeně tlouklo.
Pírka plihla. Mazové žlázky se odmašťovaly.
Ale Butch se nehodlal vzdát. Uzavřel svou mysl do představy oblého vejce. Píseň se ztišila.
Vřele poděkoval zen-kačismu.
Vzpomněl na hrdost a moc svého rodu, na nesmlouvavá véčka migrujících bratrů, na klíčová odvětví, ve kterých kachny dobyly svět.*
Pocítil příliv síly.
Otevřel zobák a zapěl mocnou kačeří píseň.
Siréna překvapeně zmlkla.
V tichu se daří myšlenkám.
Nač potřebuje reverend tolik whisky? napadlo Butche.
* Jedná se zejména o animovaný film, žurnalistiku, fanfiction a hygienu toalet.

Kytky, kytky, koťata, dva divný chlápci, kytky, labutě, kytky, psi, proč psi, kytky, a zase labutě, a kytky, mumlal Pažout, a Horáček se zeptal, co to máš, dnešní poštu, odpověděl Pažout, koukej na to, jsme snad psi, nebo kytky, podívej tyhle, jak se kolem sebe ovíjejí, nechutný, nebo si někdo myslí, že jsme labutě, a Horáček řekl, chápej, nevěstu přestrojenou za šlehačkový dort nám nikdo posílat nebude, ukaž to s labutěma, a Pažout povídal, tady, ale černá labuť jsem já! Klidně, odpověděl Horáček, hlavně už pojď, labuti, taxík čeká, narovnal Pažoutovi motýlka, a Pažout řekl, díky, ty můj šlehačkovej dortíku.

Samozřejmě ho mezi sebou nechtěli.
Snažili se ho vyštípat, byli hrubí, vypustili na něj divoké zvíře, pokoušeli se ho zabít, umořit žízní.
Protože nebyl jako oni.
Protože byl jiný.
Lepší.
Odešel ve vzteku, sám.
Nevěděl, kam jít. Se strachem se vrátil.
Kupodivu ho přijali.
Snažili se mu pomoci, ulevit v bolesti, těšili ho, když ronil horké slzy, dumali, jak ho zachránit.
Nikdy necítil větší vděčnost.
Byl přece úplně jiný než oni.
Byl drak.
Svléct dračí kůži bolelo.
Lví drápy drásaly tělo, duši obnažily až na dřeň.
Křičel strachy, a potom radostí.
Když se vrátil, byl zase jiný.
Jiný než dřív.

U ďasa, leštění je nejnudnější práce!
Tahá ho z jednoho průšvihu za druhým, a nějaký odpočinek? Jen nekonečný seznam úkolů! Nějaká vděčnost? Kdepak, on o tom přece neví!
Po všech těch letech NEVÍ!
Jak dutá musí být jeho palice, aby nevěděl?
Úplně.
Hlavně že se nastrojí do plechu a hraje si na hrdinu!
Co si tu nudu trochu zpestřit? Brnění nemusí být nutně šedé.
Modrá?
Zelená?
Žlutá?
Šla by mu k vlasům. Žlutá jako obsah jeho nočníku. Jako jeho spodky.
S výmluvným hnědým proužkem.
„Kde mám zbroj, ty líná kůže?“
Žlutá, rozhodně. Žlutá s hnědou. Řekněme...netypický druh rzi?
„Merlinééé!“