Moje články

Neznáme se. Nemáme jména. Ani čísla ne. Masa nahých těl. Masa na maso. Tiché stádo. Kdo promluví, jde na porážku ihned.
Poznáváme se mlčky. Zrzavý muž, rozcuchaná holka se vzdornýma očima, stařena, která se kouše do tenkých rtů.
My, kteří jsme se nevzdali, nepodlehli zoufalství.
Pohled, gesto, přikývnutí.
V podvečer, kdy jsou ONI malátní, zabijeme prvního a provalíme plot.
Ostatní nás následují. Shromáždíme se na kopci blízko Jatek. Není kam utéct. Můžeme se poddat nebo zabíjet.
ONI se šikují dole. Mají zbraně. Nás je víc.
Nejsme už stádo, ale smečka.
Když zaútočíme, řveme svá jména z plných plic.
Nezemřeme bezejmenní.

„Bejvaly tu divoký mejdany. Šimon jednou přijel s nějakým kámošem. Za celej večer nepromluvil.Znáte ho.“
Známe. Brácha je ukecanej za oba.
„Ráno povídám, nechceš se náhodou projít do lesa? Prej proč ne. Večer se ptám, nechceš náhodou zůstat? Chtěl. V neděli řeknu, nechceš se náhodou vídat taky v Praze? A on... že NE!“
Brácha udělá dramatickou pauzu. Šimon se usmívá.
„Úplně jsem ztuhnul a on povídá, ne, ty troubo. Nechci se s tebou vídat náhodou, ale naprosto záměrně!“
„Nahoře v lese,“ zamyslí se Josef, „bejvá nejjemnější tráva nějakou náhodou dost zválená.“
Brácha vyprskne a Šimon se začervená jako růžička.

Podpírali se navzájem, stařec a muž.
„Ku…“, vyhekl muž.
„Jakže?“
„Kupodivu i tady někdo žije.“
Byla to spíš knajpa než hospoda, ale dvojice se vděčně uchýlila k zčernalému stolu u krbu.
„Tohle zachraňování světa mě jednou zabije,“ zabručel stařec. „Jenže nechat to na těch, co vůbec nestárnou…“
„Myslíš…“
„Jasně.“
„Nebo na infantilních…“
„… zakrslících!“
„A víš, co je nejhorší? Žena, která je každý den o něco mladší než ty!“
Stařec přikývl a sáhl po dýmce. Upadla mu na zem.
„Stáří, když pevné je, neohýbá se,“ zabručel znechuceně. „A víš proč, Aragorne?“
„Proč, Gandalfe?“
„Protože když se ohne, tak už se nenarovná!“

To je nespravedlivé, mudroval Mach, všechny zvony v Římě, a Šebestová řekla, kvůli tomu nemusíš koukat, jako by ti uletěly včely, a Mach řekl, zvony, ne včely, popadl sluchátko a povídal, prosím, já bych chtěl, aby zvony přiletěly sem, načež se sluchátko zeptalo, všechny? a Mach plácl, jasně! Šebestová se podívala z okna, žádné zvony neviděla, jenom Horáčka s Pažoutem, jak jdou ulicí, pak se obloha zatáhla, ozvalo se bimbání a cinkání a dunění, zvony se tlačily na okna, kroužily nad střechou, tisíce a stovky zvonů, zvonků a zvonečků, a Šebestová ječela, Machu, ty jsi úplnej šílenec, dělej něco, a Mach křičel do sluchátka, jenže sluchátko řeklo, co prosím, já vás vůbec neslyším, hrozně vám to tam zvoní, jeden zvon už rozbil okno, další se tlačily za ním, bylo to prostě příšerné, najednou se rozlétly dveře a Pažout zařval, co to tu provádíte, Mach a Šebestová otvírali pusy, ale slyšet nebylo nic, takže se Pažout radši zmocnil sluchátka a zvolal, ZVONY! PRYČ! HNED! A sluchátko řeklo, skvělé, teď vás slyším výborně, zvony odletěly a bylo ticho, a Pažout do toho ticha zavrčel, takový kníkání hubenýho brejlouna nic nevyřeší, a Mach řekl, Pažoute, zachránil jsi situaci, ale toho brejlouna si vyprošuju!

Carmen: Jak čekali na autobus
Brygmi: Jak jel Horáček na výstavu
Brygmi: Jak si zašli na oběd
ef77: Velikonoce
ef77: Tajní agenti v horkém letním odpoledni
Lejdynka: Beltaine
Azereth: Jak málem vzbudili veřejné pohoršení
O začátku a koncích:
strigga: Jak to všechno začalo
vatoz: Poslední rozhovor
Apríl: Konec světa

George: Inzerát pro kočku
Andrew Martinaq: Po bitvě
Andrew Martinaq: Kolo života
Šmelda: O život
Rebelka: Nováček
nettiex: Ještě moment
Rebelka: Balada o klisnách a kostnatých zadcích
darken: Cesta za smyslem
vatoz: Diskuze na hranici
Borch: Reinkarnace

Winter song od Keneu
Jak naděje pošla od Amaranty
Percy od Wee-wees
Mnoho mlieka od Stevka
Muž mimo svůj čas od Tenny
Happy end od pevy
"Heroes" od Doktora

Dva nesmírně napínavé a strhující příběhy z Budče od Aries. Liškomág Evžen.
Kopapaka a děsivý svět Like it!©
Děsivé dějiny naší ne tak dávné minulosti v cyklu od Kytky. Selská jízda .
Mivčina Alžběta ve Střípcích her
Statečná Frances a Terdin Skřivánek
Slibně se rozvíjející příběh z hospody U posledního čaroděje od Tenny
Tajemné příběhy Solomona Kinga od Doktora
Historky z městečka Phoenix , které nám přinášel Reverend Barnaby
Rozverné Hydrofobní Mejdlo od Viviany Stellaty
Zprávy od striggy (a dalších) ze Záchranné stanice záporných postav
Za pozornost stojí také:
Iantouch a jeho elfské příběhy ve fandomu Silmarillion.
Regiin Hagrid aneb moje čtení k ranní kávě, Harry Potter.
Tři mušketýři v podání od Martian.

Dali jsme jí jméno Lahúda, Ptáče. Od rána do soumraku zněl dům jejím jasným hláskem.
Ženská jako ženská. Malá nebo velká. Jestli ti to vadí, chrapoune, nech příště doma starší dceru.
Byli tři. Když jsme přišli z pole, právě odjížděli. Smáli se. Lahúda ležela na podlaze, tichá, s vytřeštěnýma očima.
Malá nebo velká. Ženská jako ženská. Však se jí nic nestalo.
Lahúda už nezpívá. Ani nemluví.
Chceš si stěžovat na urozené pány, sedláku?
Starostovy oči jsou studené. Nepomůže.
Ženská jako ženská. Měli si vybrat jinou.
Jsem sedlák, ne bojovník. Zabil jsem je zbaběle. Ve spánku.
Ten den bylo Lahúdě sedm.

Tyfónek, zřejmě nejmladší účastník letošního DMD: Jak pejsek s kočičkou šli do kina Jak pejsek s kočičkou šli do kina
Faob, který mezi nás tak pěkně zapadl: Hranice poznání
Kokoška, drabblata, která pohladí duši, a tohle navíc obsahuje zajímavý přírodovědný fakt: Kosí loučení
PanVrchni, který napsal pouhá dvě drabble, a myslím, že je to určitě škoda. Tedy ne že je napsal, ale že jich nenapsal víc: Lívancovník
Alasdair MacColla, protože tohle drabble mě opravdu zasáhlo:   Co je větší svinstvo?
Peggy Tail a její Cesta
Euridyké a její potkání se Žebrákem
Aurora, která píše nádhernou slovenštinou: Skúška odvahy
Lady Aludnev a její Pálení Slaměného vdovce
Mecháček a Enigma
Teresa a mrazivé drabble Dám ti své srdce

V Měsíci kvetoucích stromů dostanou někteří odsouzenci možnost vykoupit se ze svých vin.
Cenou za život je příběh. Žalářníkovi, jehož úkolem je posuzovat váhu pokání, se přezdívá Soudce slov. Má rád rozvláčná vyprávění. S pomlaskáváním prochází kobky a těší se z rezavohnědého písma na kamenných zdech.
Ti, kteří nenapsali nic, jsou k poznání snadno. Dokud je nepřipoutají k obětnímu stolu, nemají na těle žádné čerstvé jizvy a v žilách jim dosud koluje všechna krev.
Ti, kteří až příliš podlehli tvůrčímu nadšení – nebo touze po životě – bývají pohřbeni v poslední půlnoci měsíce.
Ostatní smí žít, dokud se stromy znovu nepřipraví kvést.

„Opravdu? Ani čárku? Myslím, že by ti psaní šlo skvěle. Znáš tolik osudů, takže bys neměl potíž s tím, jak příběh začít. A určitě bys ho uměl ve správný okamžik taky skončit. Divil by ses, kolik lidí s tím má problém! Pak se jim to celé rozbředne. Jsi na tahu.“
Dlouhé...říkejme tomu třeba prsty... se vznesly nad šachovnici a posunuly černou dámu.
„A je moje,“ zajásal protihráč. „Víš, ty bys byl nepochybně mistr koncovek. Dokážeš děj tak rázně utnout! Šach mat!“
V hlubokých... řekněme třeba očích... se zablýsklo.
„JÁ NEVÍM, TERRY. MÁM DOJEM, ŽE VŠECHNO UŽ JSI NAPSAL TY.“

„Jací jsou, ti amoři, jak jim říkáš?“
„Autoři,“ opravilo Myšáka Sovátko. „Někteří jsou děti, jiní už tak dlouho předstírají, že jsou dospělí, až jim z toho zešedivěly vlasy.“
„Chtěl bych nějaké vidět.“
„Proč ne?“
Tak Myšák vylezl Sovátku na záda a vyrazili.
V bytě na velkém sídlišti bylo ticho a prázdno.
„Nejsou doma,“ řeklo Sovátko.
Jenže někdo doma byl. Od dveří je pozorovaly dva páry zvídavých očí.
„Rychle pryč, Sovátko!“ vypískl Myšák. „Zachraň mě!“
„Aha,“ řeklo Sovátko klidně. „Zapomnělo jsem, že tady nepíšou drabblata jen lidé.“
„Koší,“ obrátil se jeden z těch tvorů k druhému. „Co je to malé šedivé?“

„Proč to musíme hrát v ženskejch šatech, rejžo? Mně to nesluší! Všem vostatním jo, hlavně Horáčkovi, ale já se v tom necejtím!“
„Nedělej vlny, Pažoute. Lež je ženská a ostatní taky, si říkej: ta lež, ta nenávist...“
„Znám jednoho Pravdu a je to chlap, řídí nějakej festival.“
„To sem netahej. Tak můžem?“
„A proč nehraje Lež Šebestová?“
„Protože Lež má krátký nohy a Šebestová ne.“
„Já taky nemám-“
„Akce!“
PRAVDA (Horáček): „Já jsem pravda odvěká,
osvěcuji člověka.
Kdo mě má, tak ten ať se Lži
pranic neleká.“
SBOR: „Slyšte jak píseň její zní,
jest veskrze
pozitivní!“
LEŽ (Pažout) „Možná nemám Pravdy krásu,
nekoupu se ve slunci jasu,
jenomže když po mně sáhneš
určitě dál to dotáhneš!“
SBOR: „Slyšte jak píseň její zní,
jest veskrze
negativní!“
Režisér: „A teď taneční vložka! Seřaďte se! Pro všechno na světě, Pravdo, jak to, že se objímáš se Lží? Máš se objímat s Láskou!“
PRAVDA: „Láska vůbec není můj typ!“
NENÁVIST: „Jo, na Lásku ať mi nešahá!“
LEŽ: „Heleďte, pane Huml, co kdybychom už toho nechali? Pojďme na pivo!“
NENÁVIST: „Lež má pravdu!“
PRAVDA A LÁSKA: „Lež má pravdu!“
SBOR: „Lež má pravdu!“
Režisér: „Vy leda na kofolu, pulci! A pivo mi zaplatíte!"
Konec nahrávky.

Neměl je rád, oni neměli rádi jeho; kluka, který vyrostl mezi lidmi pojídajícími – považte – vlaštovky.
Neměl chuť vykládat zhýčkaným čarodějnickým učňům o hladovění. A už vůbec neměl chuť před nimi cokoliv předvádět.
Jenže mu nic jiného nezbývalo.
„Začněte, Matyáši,“ zavelel profesor Vidor.
Ponořil ruce do misky. Kouzlo ho strhlo. Příjemný chlad, hra kapek. Voda se poddávala obratným prstům. Vymodeloval mlžný květ, duhovou fontánu, stříbřitou lišku poslal jako poděkování za povzbudivý úsměv spolužačce.
Dvanáct živoucích zázraků. A třináctý: vodní šíp, který se prudce rozprskl ve Vráťově úšklebku.
Třída se rozesmála.
„Potřebujete zpevnit prsty, Matyáši,“ řekl profesor Vidor suše. „Nebo možná nervy.“

Klasy na poli zlátly, vinné bobule se počaly červenat, na pastvině mečela kůzlata. Seděla ve stínu olivy a hrdě pozorovala své malé synky. První, ale určitě ne poslední. Měli se tak čile k světu! Všechno kolem dýchalo životem, skoro to připomínalo... dobu před tím.
Zahnala tu myšlenku. Teď jsou doma tady a ona je šťastná, se svým mužem, se svými syny.
Zvedl se vítr, slunce zakryl rychle letící mrak, zbloudilý paprsek vykreslil na zemi nestvůrně velké stíny dětských těl. Temná ruka jednoho se napřahovala po druhém, jako by se chystala udeřit.
Zachvěla se náhlou tísní.
„Abele, Kaine, domů! Bude pršet!“

Kmen Laitů neví nic o otáčení Země kolem Slunce. Tma je nikdy nezastihne spící. Vesnice usne na pár hodin po svítání a znovu před soumrakem, ale večer se všichni krom nemluvňat a umírajících sejdou ke vzývání světla.
Zpívají a tančí, přivolávají den. Navzdory temnotě džungle vidí jeho přísliby; v plamenech ohně, v bělmu očí, v paprsku měsíce, který se prodere listovím. V bílé masce pružného mladíka, vedoucího kruh tanečníků, kterého nazývají Leití, Naděje.
Když obloha zesvětlá, je vyčerpaný Leití symbolicky pohřben. Naději vystřídá jistota. Světlo bylo vzkříšeno.
Laitové věří, že kdyby na jedinou noc usnuli, Slunce by už nikdy nevyšlo.

Byla bdělá?
Pořád. Noci beze spánku. V šuplíku předvolání k soudu. Ona byla žalovaná. Bývalý manžel, který jí rok neposlal ani korunu, zažádal o snížení té směšné soudem vyměřené částky, která mu byla vyměřena.
Bála se. Měla se soudem zkušenost. Kdysi jí přišlo lejstro o svěření dítěte do péče. Nějakého jiného dítěte. Cizí křestní jméno, rok narození. Zašla požádat o opravu. Seřvali jí jak spratka.
Soud se nekonal. Přišla jen ona. Bývalý ráno zavolal soudkyni, že si to rozmyslel.
Podala protinávrh. Po roce a půl přišlo předvolání. Tři dny před jednáním. Bývalý nepřišel.
Soudkyně slíbila další jednání.
Před dvěma lety.

Kdysi se mu zdávalo o hostinách v otcově domě, o křepelkách, polévkách, o čerstvě upečeném chlebu. Teď už se s hladem smířil, dokonce ho vítal jako starého přítele. Slabost těla rozostřovala vnímání. Mdloba přinášela okamžiky slastného zapomnění. Blízkost smrti slibovala brzký únik. Wilhelm byl připraven, ale Gero se odmítal vzdát.
„Ovesná kaše s jablky,“ šeptal, když tahal zpod kabátce misku.
„Jaký je trest za porušování příkazů vládce?“ zeptal se Wilhelm.
„Tvoje starosti bych chtěl mít,“ odsekl Gero.
„Opravdu?“
Gero se rozpačitě odvrátil. Wilhelm se ušklíbl, než se nenadšeně chopil lžíce. Malicherné vítězství, ale chutnalo sladce.
Stejně jako kaše s jablky.

Zajímají-li vás věci podivné, vážení čtenáři – já vím, že zajímají – jistě jste slyšeli o panu Krapevědovi a jeho neuvěřitelných přeměnách. Zeptal jsem se ho za vás, jaký je život v neustálých osudových zvratech.
Vyprávěl mi nadšeně o vývojových stupních reinkarnační spirály, ačkoliv v jeho vlastním případě nejde ani tak o vývoj jako o regresi. Z úředníka na finančáku stal se hlídacím psem, poté křečkem a tak dál. S neutuchajícím optimismem mi popisoval, jak se ho osud ptá znovu? a on neochvějně odpovídá ano!
Pomohl jsem mu k lepšímu zítřku, byť za cenu drobné oběti. Rozšlápnutý chrobák jde z podrážek těžko.

Přicházejí.
Sami, ve dvou, ve skupinách.
Z jihu, severu, ze západu či východu.
S kouzelnickou hůlkou, loveckým tesákem, koltem a winchestrovkou, s pochodněmi.
Posíleni rumem, pivem, máslovým ležákem, ohnivou vodu, živou vodou, vodou po holení.
Všichni se studeným plamenem pomsty v očích (protože pomsta, jak známo, chutná nejlépe za studena. V tom se dost podobá hovězí pečeni. Jenom tak s trochou křenu a tmavým chlebem, mňam!).
Narazí na plot, nechápavě poulí oči na nápis na bráně, ti gramotnější pohybují rty.
Nejvytrvalejším se postaví pracovník, výhružně gestikuluje lahví a křičí:
„Táhněte! Nechte je na pokoji! Nesmí se rozrušovat! Jsou tak křehcí!“

Spěte, chlapečkové, spěte, nevinní odsouzenci. Ať jsou vaše sny pokojné jako modrá obloha, hluboké jako stín stromů, jasné jako slunce. Sněte o matčiných prsou, o silných pažích otců. Spěte, děťátka betlémská. Zítra, po čtyřech letech, se vrátíte tam, odkud jste dnes zmizeli.
Spěte.
Tardis se jemně pohupuje a tichounce zpívá.
Donna už spí, obklopená dětmi.
Tadeusova tvář mění výrazy jako hladina jezera odrážející oblohu. Radost, smutek, dychtivost, smíření.
Doktor má na sítnici vypálený obraz muže, ženy, dítěte a osla, mizejících v dálce. Jsou události, kolem kterých se točí vesmír. Věci, které nemůže změnit.
Herodova stráž prohledává město.
Vztekle a marně.

Horáček vstoupil do kamrlíku, který sloužil jako kancelář, Pažout na něj koukl a povídá, co to máš na sobě, Horáček odpověděl, coby, nový tepláky, jenže Pažout prohlásil, to nejsou žádný tepláky, Horáčku, prosím tě, necourej se tady v tom, na e-shopu je sto objednávek, jak se mám soustředit na práci! Horáček odpověděl, ty seš nějakej neklidnej, člověče, a Pažout povídá, tak mi ty takzvaný tepláky půjč a uvidíme, jak budeš klidnej ty! Horáček o tom chvíli přemýšlel a pak si vzal starý montérky, lepší, zeptal se, a Pažout řekl jasně, na práci určitě.
A Horáček dodal, půjčím ti je večer!

Tepláky a legíny
hoďte rovnou do špíny!
Na tohle mi nevytane
nápad ani jediný!
Leda tak ty kecy z Pekla,
krůta jedna druhé řekla:
Hudry hudry
hnusný hadry!
Tepláky a legíny
jsou oděvy nevinný
z toho však, co se teď stane
budou celý šedivý!
Poslouchat řeči jak z Pekla,
krůta jedna druhé řekla:
Hudry hudry
hnusný hadry!
Legíny a tepláky,
komáři i bodláky
na světě své místo mají
(a v DMD žel taky!)
Budou věty jako z Pekla?
Krůta jedna druhé řekla:
Hudry hudry
hnusný hadry!
A všichni!
Hudry hudry
hnusný hadry!
Ještě jednou do sta!
Hudry hudry
hnusný hadry!

„Bylo jedno Sovátko a jeden Myšák,“ vyprávěl Myšák. „Žili za městem ve staré věži. Sovátko pracovalo a Myšák se staral, aby mu chutnalo kafe. Navečer Sovátko létalo mezi třešněmi, až mělo peří plné bílých lupínků, a Myšák vymýšlel pohádku. Pak koukali do tmy, měkké a nadýchané jako peřina. Dobře se měli! A to je konec.“
„To byla hezká pohádka. Jenom jsem čekalo, že se něco stane.“
„Jako co?“
„Jako třeba že je bude chtít sežrat drak.“
„Každej píše o tom, co strašnýho se stane. Jenomže je lepší, když se nic strašnýho nestane.“
„To máš pravdu, Myšáčku,“ zívlo Sovátko a usnulo.

Gero byl vycvičený k sebeovládání, ale všechno má své meze.
„Měl by ses snažit vycházet s urozenými, a ne s chátrou! Taháš z žaláře zločince, bratříčkuješ se s odsouzenci! Co z toho?“
Zmlkl, když se jeho oči zarazily na Wilhelmově zamyšlené tváři.
Oceány bolesti, pouště ponížení.
Všechno, čeho se dopustil na bezbranném dítěti.
Rozsudek smrti, nikdy nezrušený.
„Přátelím se s odsouzenci,“ souhlasil vévoda. „Dělá ti potíže respektovat má rozhodnutí?“
„Jak kdy,“ odpověděl Gero bez rozmýšlení.
„To je očividné. Ale nedostatek respektu se dá řešit.“
Gero ztuhl.
„V tvém případě, Gero, by možná stačilo pár dní volna. Připadáš mi nějaký přetažený.“

Když se na temné zítřky připravujete včas, nejsou proto méně temné, předejdete však úplné panice.
Prsty se trochu chvěly, ale natrénované pohyby byly jisté. Zavazadla, doklady, voda. Každý dělal, co měl.
Kromě dvojčat, která kdovíproč rvala psa do pláštěnky.
„Co děláte?“
„Nechceš přece, aby Flíček smrděl,“ fňukal Josífek.
„Cože?“ podivil se táta.
Jeník se rozvzlykal. „Strejda... říkal... že ON přijde.“
„Kdo?“
„To nevíme,“ brečeli oba. „Prej přijde a...“
„A co?“ vyhrkla máma netrpělivě a osvobodila Flíčka z pláštěnky.
„Přijde a pokálí psa!“
Na chvíli, kdy slyšíte jekot sirén, utíráte dětské slzy a přitom dusíte hysterický smích, vás nepřipraví vůbec nic.

Rakasi je zdivočelý kůň. Země zkažená generacemi špatných vládců. Šlechta jedná svévolně, úředníci liknavě, u brány stojí stovky prosebníků, kteří si myslí, že jsem všemocný.
Nebo přinejmenším téměř všemocný.
Buď si toho koně osedlám, nebo mě rozdrtí.
Kdo ví?
Svítá. Otupěle zírám do zahrady. V keřích švitoří stehlíci.
Přes zeď se přehoupne drobné tělo. Jak se té všetečce podařilo utéct rodičům? Jak proklouzla mezi strážnými? Copak už nikdo neví, co je jeho povinnost?
Bezstarostně poskakuje mezi květinami a pak se rozezpívá jasným hláskem.
Lahúda, ptáče mezi ptáčaty.
Narovnám se. Únava mi klouže z ramen.
Někdy není špatné být téměř všemocný.

Lámali si nad tím hlavy, až se jim mozky vařily, až Horáček prohlásil, různí lidi radili, ať si pořídíme e-shop, ale Pažout řekl, to se musí umět s počítačem, a Horáček prohlásil, no co, jsem poučený uživatel! Jasně, brumlal Pažout, fejsbúk a tetris, to je poučení, ale Horáček už vymýšlel název webu, www.padesatodstinuruzove.cz a podobné ptákoviny. Pažout vylovil cosi z krabice a zamyšleně řekl, Plyšová vášeň, načež se Horáček začal chechtat a založil stránku www.plysovavasen.cz
Večer si šel Horáček lehnout později, Pažout už spal, v ruce svíral jednu tu růžovou věc a Horáček si řekl, zítra mu koupím plyšovou kočku.

„Křemešník, jemně krájený. To je velký balíček, nemůže přece jen tak zmizet!“
„Jestli naznačuješ...“
„Jsi ve spánkovém režimu dvaadvacet hodin denně!“
„V dřímacím režimu! Na hlídce jsem nespal! Monitoroval jsem lednici jako vždycky. Tam není.“
„Zkontroluj svůj revír. Linka, stůl... “
„Nic. Pachová stopa?“
„Slabá. Něco ji ruší. Tady!“
„V pytli na odpadky? To by neudělala.“
„Tenhle měsíc je hodně roztržitá, nevšiml sis?“
„Připrav se, jdu na to!“
„Pěkný řez. Vida, je tu!“
„Necítils ho?“
„Je tam lahvička od parfému.“
„Ale dals to. Dobrá práce!“
Zase vyrabovaly odpadky, potvory chlupaté!
Helemese, obal od Křemešníku! David musel mít v noci pořádný hlad.

Byl naším potěšením po dobu deseti záplav. Čtyři tisíce dní. A teď byl náš syn Siamon mrtev.
Žena, vyčerpaná pláčem, konečně usnula. Ahmosovi se spánek vyhýbá, v tmavých očích má strach.
„Proč Siamon umřel, otče?“
Jen bezmocně zavrtím hlavou.
Ahmose popotáhne. „Chtěl bych být s Eitanem.“
Synkův přítel je pryč. Sousedé přišli nad ránem, ne aby nás utěšili v zármutku, ale aby si vyžádali těch pár kousků stříbra, které jsem měl.
Dal jsem jim všechno. Ze strachu.
„Já taky umřu?“ zašeptá Ahmose.
Obejmu ho kolem ramen.
„Teď jsi nejstarší syn, Ahmosi. Budeš žít. Neumřeš!“
Ale jak si mohu být jistý?

„Zařadíš Hasena k posádce, veliteli.“
Chlapa, který se chvěje jako děcko, co se bojí tmy?
„S nejvyšší pravomocí.“
Ustrašený nováček, a bude smět trestat zločiny okamžitě, bez soudu?
„Cože?!“ neudržím se.
Vévoda po mně střelí káravým pohledem.
„Se zpětnou platností. Od... kdy se to stalo, Hasene?“
„O žních,“ hlesne.
„Od začátku žní.“
Nechám zmateného muže odříkat přísahu.
„Veliteli, Hasen svou pravomoc překročil. Jaký trest navrhuješ?“
„Eééé... okamžité propuštění?“
„To je přiměřené. Propouštím tě ze stráže, Hasene. Vrátíš se k sedlačení.“
Hasen omámeně pomrkává, jako kdyby náhle vyšel z temnoty na světlo.
A Janis se kdovíproč zubí od ucha k uchu.

Pár dní před Vánoci. Všechno vzhůru nohama, polštářky z gauče v pračce. V otevřené pračce. Jdu kolem pračky, vidím v pračce kočku, vyhodím kočku, nezavřu pračku. Za půl hodiny zavřu pračku, spustím pračku, nic netušíc peru kočku. Dobrých dvacet minut. Pak koukáme, kde je kočka, kočka není, pračka pere. Pračka nehlučí pořád, někdy je ticho. Slyšíme mňoukání, hledáme kočku. Pohled do pračky, děs! Za okýnkem zděšená tvářička, tápající pacičky. Vypnu pračku, voda teče, je mi to fuk. Brečím, třesu se, kočka se třese, přijíždí veterinář, prohmatá kočku, dá kočce kapky do očí a drama končí.
Voněla hezky. To víte, aviváž!