Moje články

Jaká nádhera, sbaleno nemít; nepotřebovat nic. Vystavit nestoudně svou nahotu, nespoutaně, bez pochybností o sobě, bez ohledů na konvence. Smát se hlasitě anebo plakat do sytosti třeba i bez příčiny, tisknout se holými stehny k teplému koňskému hřbetu, osvobodit duši i tělo, naslouchat burácení vln a smíchu přítelkyně, cítit na kůži sůl a horko a chlad, nebát se ničeho, důvěřovat sobě i světu.

Být sebou.

Dívám se, dívám a vynadívat se nemůžu, vracím se do obrazů jako domů. A když odejdu zpátky do všednosti, mám na rtech sůl, ve vlasech vítr a mezi prsty světlou koňskou žíni.

Radost, čirá radost.

Píseň dojemná a varovná o strašlivém osudu těch, kteří špatným radám naslouchají.

Kumpáni radili, jen se vzmuž,

nenech si nic líbit, braň se už!

Tak hádku, zda pěšky či za ojem

řešil jsem na meče soubojem.

Neměl jsem poslouchat, mordyjé,

rady druhý kategorie!

Máti má dobře mi radila 

Abych už pálenku nepila!

V hospodě však vždy mi nalili

Až mě tou pálenkou zabili!

Měla jsem poslouchat, mordyjé,

rady první kategorie!

A my jsme se zas stali bandity, 

I když naši říkali, ty ty ty!

 Hojný lup práskači radili,

na katově oprátce jsme skončili!

Neměli jsme slyšet, mordyjé,

rady druhý kategorie!

"Ach! Dobré ráno. Tak časný návštěvník! Hosta jsem nečekala."

"I vám dobré jitro, má paní. Odpusťte, že ruším. Měl jsem práci poblíž, a navzdory kuropění jsem již znaven. Chvíli si u vás odpočinu."

"Promiňte, jsme ještě neoděni."

"Nevadí. Ani já toho nemám příliš na sobě."

"Spali jsme totiž. Synka ale probudil lomoz. Copak se venku stalo?"

"Strašlivá nehoda. Automobil a tramvaj... Tolik mrtvých!"

"Ach, jak smutné! Sama jsem měla odjet, víte... Byla jsem však líná."

"Vím. Neželte toho. Kdybyste nebyla tady, už tady nejste vůbec."

"Tedy přeci štěstí!"

"Jistě. Dovolte, jen si vás vyměřím. Pro příště."

"Jak je libo, pane."

Eclipse opustila Maledivy a zvolna zamířila ke Srí Lance. Moře bylo stále modré, počasí stále slunečné, v noci měsíčné. Sovátko se trochu nudilo. Myšák ne, protože podváděl a koukal do mobilu.

"Tak co dělají?" zeptalo se Sovátko.

"Nic, nic," vymlouval se Myšák.

"Nelži!"

"Jenom....asi něco pečou."

"To dává smysl," uvažovalo Sovátko. "Jídlo, kytka... Byla už kytka?"

"Kytka nebyla!" hlásil Myšák. 

"Divné. Jídlo, kytka, nemožné téma, proti kterému všichni protestují... Bylo?"

Myšák pokrčil rameny. Nepodváděl pořád.

"A co tedy pečou?"

"Zbabělou roládu!"

"Cože?" Sovátko natáhlo nožku a Myšák neochotně vydal mobil.

"Zbabělá... Aha. Takže jakmile přistaneme, jdeš k očnímu, Myšáku!"

"Podívejte, mladá dámo...",

"Svatá!"

"Ehm... svatá dámo, chápu, že to nechcete prožívat znova..."

"To nechci! Kdyby vás spolkl ďábel v podobě draka, taky byste nechtěl!"

"Jistě, ale..."

"Ona nebyla taková legrace se z něj dostat, víte? Vevnitř to bylo pěkně hnusný!"

"...no..."

"Takže s žádnou ohavnou příšerou na obraze nebudu! To si pište!"

"... jenže..."

"Ať je malý!"

"Madam, má to být ďábel!"

"Malý a ďábelsky roztomilý? Vy jste tady malíř... Tak mu udělejte třeba rudé oči!"

Mistr Holbein si povzdechl. Se světicí se hádat nechtěl.

Podle toho, co viděl u kolegů, vždycky vyhrála.

Roztrhal skicu děsivého ďábla a začal znova.

Sňatek byl domluvený, ale snaží se být dobrým manželem. Věděl, že kdysi trpěla příchylností k muži, který nic neznamenal. K ničemu samozřejmě nedošlo, jen holčičí poblázněné snění. Ona tomu říká láska, ale bylo jí  sotva třináct, ksakru. 

Tak proč to pořád vytahuje? Jemu se zpovídat nemusí, navíc s hysterickým brekem. Je to pryč, koho to zajímá? 

Bere ji do společnosti, nosí jí květiny, a ona místo vděku vzlyká, že si ho nezaslouží! 

Je klidný, nic jí nevyčítá, ačkoliv je otravná.

I pes jenom znechuceně zírá!

Večer zajde za usměvavou Mici. 

Ta za kytky a pár drobných poděkuje. 

Vším, co má.

Fajn, beru, že jsem padouch, protože Turek (ne TAMTEN Turek, normální Turek!), ačkoliv kdybyste měli dobře vyzbrojenou armádu a uherskou zemi na dosah, šli byste po ní taky, jen si to přiznejte!

Tuhle bitvu nevyhráváme. Je zapotřebí to alegoricky zobrazit, beru.

Jenomže to mělo být jinak! Měli poslat nějakého synka z habsburské vesnice, já bych vyskočil z příkopu, kde ležím jako mrtvej, rozsekal bych ho na kousky, a to by byla alegorie!

Namísto toho - ženská!

Lidi, dyť já doteď viděl z ženský jenom obličej, převážně svý matky!

Tohle... není žádná alegorie... To je prostě...

Není mi dobře.

Asi opravdu umřu.

Jednou Horáček povídá, mohli bysme zajít do galerie, Šebestová říkala, že nežijeme kulturně, a Pažout řekl, z toho kvetu jako korál,  Šebestová mi může políbit tyvíšco, a Horáček odpověděl, že korál vůbec nekvete, říkala Aries, a že líbat Pažoutovo tyvíšco by Šebestové nikdy nedovolil, ale do galerie se půjde! Pažout frfňal ještě v tramvaji, ale ve Veletržáku přestal, jeden obraz se mu zalíbil tak, že před ním stál jako uhranutý, to je krása, ty linie, ty tvary, nádhera! Kultura je úžasná! Takoví kluci už dneska ani nejsou, a Horáček řekl, no promiň, a Pažout rychle dodal, ty seš samozřejmě výjimka!

Malíř se vrací nočními Antverpami notně podroušen, ale po svých. Jeho společníci skončili po stolem. Připsal si další pijácké vítězství. 

Cestou nahlíží sousedům do oken. Tady se modlí vdova, jinde se čeledín pokouší vylákat ven služku. A hle, u Johanssů se probudil malý synek! Bregje ho krmí kaší a Willem hned míchá další, celý rozněžnělý nad plodem svého stáří. 

Malíř se zuje přede dveřmi (jeho žena je pořádná semetrika) a bosý se postaví ke stojanu. Před chvílí sotva šel, ale ruka se mu nechvěje.

Otec je postarší, matka mladá, kaše je kaše.

Svítá.

Malíř se usmívá.

Ježíšek se krmí kaší.

Někde se bojuje bombami a ostrými náboji.

Jinde ostrými slovy.

A na všech frontách, samozřejmě, penězi.

Tady je ticho. Ani ptáci se neozývají, pilně se krmí.

Elegantní linie jednoduchého obydlí.

Podvečer. Slunce sklouzlo za obzor, zůstala narůžovělá záře. Voda ve sklenici je chladná. Levandule na stole omamně voní.

Dvě postavy. Mlčí, nikam nespěchají, vychutnávají vzájemnou blízkost.

Matka s dcerou?

Přítelkyně?

Poutnice?

Obraz o tom nemluví.

Mluví o spočinutí, důvěře, péči, oddanosti, lásce a nekonečné něze.

Trochu o smutku.

Ženská síla, chtělo by se říci, ale...

Duše nemá gender.

Největší moc nepotřebuje chřestit zbraněmi.

Pokušení méně mocných je na to zapomenout.

"Jeho tu nechci," prohlásil správce paláce. "Zas něco chytne! Tohle místo už vyhořelo do základů, nepamatujete?"

 "Ano, v šestnáctém století," potřásl hlavou kurátor. "Vy si to snad pamatujete, pane Dvořáku?"

"Já s tím neměl nic společného," špitl anděl. "Ani jsem ještě nebyl na světě."

"S holí kustodky Rachotové taky nemáš nic společného?" zeptal se správce přísně. "Shořela sama od sebe?"

"Nemůžu za to," hájil se anděl. "To ta zbroj! Táhne oheň..."

"Slyšíte? Von je jak sova na výrovce! Jenom teda přitahuje plameny, ne ptáky!"

"Patří sem," trval na svém kurátor.

"Fajn, šéfe," zavrčel správce. "Ale hasičák chci hned za něj!"

Může mít mnoho podob.

Dobrých i nedobrých, nebezpečných i zdánlivě neškodných.

Jídlo.

Hladovění.

Sex.

Spánek.

Hry.

Alkohol.

Droga.

Nejprve patří tobě.

Na chvíli.

Pro radost, odpočinek, uvolnění.

Pak se něco zlomí.

Chceš víc, dostáváš míň.

Tolik touhy, a tak neslavná odměna.

Příšera byla tvoje, a tys byl velký.

Teď jsi ty její, a jak narostla!

Nemusela hnout ani prstem; ty sám jsi ji vykrmil.

Dívá se na tebe zvědavýma očima.

Ty pokorně klopíš zrak k zemi.

Vidíš se tak, jak tě vidí ona: bezmocného, nahého, v okovech.

Drápy tě ale nesevřely a řetěz není přikován.

Přesto.

Ani se nepokusíš uniknout.

Malíř maluje živými, jasnými barvami. Tuší a doufá, že ho jejich divoká, nespoutaná zářivost přežije, snad o celá staletí. 

Květiny ve skleněném džbánku žijí vlastním životem. Nesvázané, nestísněné, derou se jedna před druhou. Obilné klasy jsou v plné zralosti, těhotné budoucí úrodou. Z kukly se líhne motýl, chystá se vzlétnout. Drobné ovoce slibuje šťavnatou, sladkou chuť.

Nakonec malíř přidá prázdnou ulitu a  za ní, do tmy a do skrytu, lidskou lebku. Domovy života, který už vyprchal.

Květiny zvadnou, motýl zemře, ovoce se zkazí. Vše živé pomíjí.

Memento mori.

Pamatuj na smrt, člověče.

Nezapomínej.

Ale dokud žiješ, ať tvoje barvy září.

S těmi malými je práce. Hlavně kolem přepeření. Jejich ložnice připomíná spíš než andělský dormitář prachsprostý kurník. 

Navíc nemají smysl pro odpovědnost. I prdelatý andělíček je koneckonců posel Boží, a měl by se tak chovat. Ale tihle? Pošlete je k nohám Sixtinské Madony, a oni nasadí ostentativně znuděné pohledy. A ještě tvrdí, že se tváří zbožně! To bych je hnal k čer...

Dobře, to ne, ale skoro! 

Nebo tahle alegorie. To by je mohlo  bavit, vzhledem k tomu, že se dá  kopat za jakýkoliv tým. Ale vždycky se najde vykuk, kterého víc zajímá, jestli mu míček pokaždé přistane na pálce! 

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je zcela zbytečná věta.

Toto je poslední zbytečná věta.

Malíř má pověst tichého, jemného člověka, zdvořilého ke každému.

Dokud je světlo, pracuje.

Když se světlo vytratí, sedí u stolu a píše dopisy.

Ženě, kterou miluje.

Jejímu manželovi.

Bratrovi, se kterým nevychází.

Brk v drží sevřené pěsti, až vztekle skřípe. Inkoust se rozpíjí.

Malíř spíš vyrývá než píše věty plné vzteku a zášti.

Dopisy složí, nedbale zapečetí červeným voskem.

Dlouho nemůže usnout.

Ráno položí dopisy na dřevěnou desku. Přidá něco z ostatní korespondence, brk a nožík. Pečlivě upevní červenou stuhu.

Soustředěně pracuje, štětce drží jemně.

Dílo bude mistrovské

Večer hodí dopisy do ohně.

Usíná pokojně a ve spánku se usmívá.

Vše bylo připraveno s velikou pečlivostí.

A také s bázní a chvěním. Někdo za vzniklou situaci přece mohl - a i kdyby se neprokázala vina či zlý úmysl, mohla v jasném ránu propuknout náhlá bouře.

Naleštěné stříbro, ozdobné sklo. (Raději žádný porcelán, tentokráte. A rozhodně ne, Bůh chraň, nějaký čaj!) Nabídka oblíbených nápojů. Rýnské víno, chladná voda, ovocná šťáva.

Ostružinový koláč z čerstvě natrhaných plodů byl vrcholem umění cukrářského. Každé sousto křehké a poddajné, jako úpěnlivá prosba o odpuštění.

Přesto došlo na křik, výčitky i rány.

Nakrojený koláč probodaný střepy rozbité sklenice zůstal na stole. 

Němý svědek nenaplněné touhy.

Ostružiny krvácely.

Nikdy neměla na čtení nic lehkého, kdoví proč jí vždycky strčili do rukou knihy, nad jejichž jedním každým odstavcem si lámaly hlavy celé generace mudrců a učenců. 

Ale co už. Jak jednou čtení přivyknete, je to stejná potřeba jako třeba dýchat. Nepohrdnete ani návodem na prášku na praní, není-li (v jistých místnostech) nic jiného.

Tohle čtení bylo záživnější než návod na prášku na praní. I když musela občas číst odstavec nejméně dvakrát, aby pochopila.

Nejdříve to přičítala nemotornému holubovi - nebo rackovi? - který létal kolem.

Co ten pták vlastně chce?

Pak si na něj zvykla.

Vlastně se s ním četlo líp.

Jeden bratr zdědí grunt, další studuje na kněze.

A ona?

Hlavně aby ses dobře vdala, děvenko, říkává babička. Mamička a ostatní přikyvují. Jí se nikdo neptá. 

Chce celý život vařit, prát a chovat děti mlynářovic Johannovi, nebo Bertovi ze statku pod lesem?

Možná ano, možná ne. Hlavně chce  něco vědět! Pan učitel říká, že je hlava otevřená a že dnes už mohou i děvčata studovat.

Aťsi maminka lamentuje, aťsi tatínek bručí, že má Rózinka ruku k dílu přiložit. Však líná není. Zrána pomohla děvečce vyvést krávy, slepicím nasypala, ale dvůr musí na zametení počkat!

Rózinka má důležitější věci na práci.

Narodila se o deset dní dřív než já, takže je jí teď lehce přes šedesát. Z vlastní zkušenosti vím, že se tu a tam dostaví únava, ale zvládnout se dá pořád dost.

V krvi jí koluje asijská, africká i americká krev.

Je vzdělaná, zkušená a energická.

Ve volbách získala o procento a půl méně než její protikandidát.

(Jaký by byl asi svět, kdyby to bylo opačně?)

Prezident podle gusta o maličko větší většiny je muž, bílý a starý.

(Takový je přece správný vůdce země!)

A tenhle je pravděpodobně naprosto šílený.

Jaký bude asi svět, až odejde?

A bude vůbec nějaký?

Svým kolegům říká - s mírným úsměškem - řemeslníci. Ta jejich obrovská plátna, dlouhé štětce, široké špachtle, kbelíky barev! On pracuje v malém. Za nemalé peníze, ovšem. Portréty do medailonu. Děti, manžela, milenku. Malinký zámek v krajině s titěrnými stromy. 

Zákazníky zve k sobě. Některé raději než jiné. Mladé dámy, vdané ženy, čerstvé vdovy. Anebo chlapce, mladíky s ladnými pohyby. Ve společnosti se o tom nemluví, ale není to snad stejně příjemné?

Občas bývá v šeru svého bytu rád sám. Jen v jemné košili a vyšívaném županu. Zabalí se do měkké kožešiny, pracuje jen chvíli. Pak popíjí likér a nechává čas plynout.

"To nemyslíte vážně!

Vždyť může někdo přijít... A vy..."

"Tak ať!"

"Rézi, no tak! Jděte se oblíknout...!"

"Ne!"

"Vidíš? Maminka souhlasí! Oblékat se nebudeme, nemáme nic vyžehleného!"

"Tak vyžehlete, ne? Co je na tom?"

"Co je na TOM?"

"... ale..."

"Máma už dneska žehlila! Dvě hodiny! Tu tvoji zatracenou třívrstvou tógu..."

"...dobře, ale přece..."

"... já jsem dělala snídani, Máry uklízela..."

"...co to ..."

"...a co jsi dělal ty? Četl jsi noviny a kouřil lulku!"

"No."

"Unavilo tě to?"

"Ne.. proč?"

"My unavené jsme! Oblékat se nebudeme. Žehlit nebudeme!"

"Jako... nikdy?"

Jeho žena se zasmála. 

"Když něco vyžehlíš, drahý, možná si to obléknu."

"V dobré víře, neděs zvíře!

Lekne se a zmizí v díře!"

Sovátko si sundalo sluneční brýle, aby na Myšáka dobře vidělo.

"Co to meleš?"

"Ale nic!" Myšák se pokusil nenápadně schovat mobil pod lehátko, ale Sovátko neošálil.

"Tak co je dnešní téma? Víra? Zvíře? Děs? Díra?"

"Nestarej se," odbyl je Myšák. "Máme dovolenou.

"Sabatikl," protáhlo se Sovátko slastně. "Však už bylo načase."

"A nebojíš se?"

"Čeho?"

"Že to autoři bez nás nezvládnou."

"Vůbec ne," řeklo Sovátko. "Kdybych se bálo, vůbec bych neodjelo. Ale já jim naprosto věřím".

Scenics Eclipse se elegantním obloukem vyhnula Thulusdhoo a azurovým mořem zamířila k Huraagandu.

Navečer si pro chlapce přišli rodiče.

Bylo kolem toho spoustu řečí, trochu pláče a pár výčitek (hledali ho už třetí den). Celý ten zmatek a hluk vyrušil hejno (stádo?), které se už ukládalo ke spánku.

"Zajímavý kluk," pravil jeden z učenců.

"Něco z něho bude," přitakal druhý.

"Veliké znalosti."

"Pronikavá mysl."

"Obratný v diskusi."

"Jen by mohl trochu zpomalit".

"To teda," kývl mudrc v růžové a štítivě odtáhl nohy od obřího motýla. "Drmolil tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměl."

"Možná byl nervózní."

"Z čeho?"

"Třeba... Z nich?"

Pozvedli oči vzhůru.

Hejno (stádo?) už pokojně spalo, každý ve svém hnízdu.

Vymyšlený příběh, který končí svatbou?

A k čemu to?

Krmí vás tím od dětství.

Princezny, pasačky, mořské víly.

Všechny touží po krásném princi, horoucí lásce, přepychových šatech, velkolepé svatbě a společném životě až do smrti.

A pak se to... Nestane.

Nikdo si vás nevybere, zůstanete na ocet, říkají vám stará panna.

A víte co?

Žádná tragédie.

Najdete zálibu v knihách, dlouhých procházkách, máte přítelkyni, spřízněnou duši, tolik se spolu nasmějete!

Načež vám stárnoucí otec navzdory vaší zřetelné přezrálosti najde ženicha!

Tlustého protivného dědka, kterému jde jen o věno.

Pohádka?

Až do smrti!

Jakmile si utřu nos, vymyslím, jak to urychlit!

V Knize se to nepíše, ale Zvěstovatel s rodinou zůstal.

Pro všechny případy.

Matka mu důvěřovala. S otcem bylo těžké pořízení. Král většinou spal.

"Můžeš hledat ideální místo pro slušné lidi na cestách," vysvětloval anděl, "ale tam vás najdou hned. Sem nepůjdou."

"Coby ne," oponoval Josef, "jsou to vojáci."

"Ano. A své poslání považují za svaté." Tím posláním je vražda batolete. Anděl se otřásl odporem.

"Jestli uspějí, zajdou sem. Potom," dodal varovně. "Malému se tam bude líbit. Mají kočku. A psa."

"Nemám rád psy," zavrčel Josef.

"Já ano," usmál se anděl. "Kdysi s Tobiášem..."

 "Pojďte už," řekla Marie.

Bylo rozhodnuto.

"A toto," pravil starý mnich na prahu smrti, "jest mojí budoucností:

Zemřu a odejdu k Otci, leč neponechá mne ve svém nebeském domě.

Znovu budu seslán na zem, do jiného světa, k jiným plemenům lidským i nelidským.

Poznám mocné krále a hrdiny,  ušlechtilý národ z lesů i ty, kteří staví paláce pod zemí.

Budu bojovat se zrůdami a zplozenci samotného pekla.

Půjdu k těm maličkým, kteří mají rádi písně, pivo a dobré jídlo, a stanu se jejich průvodcem!"

("Rozum už mu moc neslouží", šeptl jeden z mladších mnichů druhému.)

"A moje jméno, vy nevědomí idioti," zesílil stařec hlas, "bude GANDALF!"

Když se Oskar rozešel s Almou, jeho zoufalství bylo nekonečné.

Co mu zbylo?

Rozervaná duše, krvácející srdce, stesk po nenarozenému dítěti, ruce, které neměly koho obejmout, tělo bez tíže, padající temnotou.

Toužil po čemkoliv, co zbrzdí dopad.

Potřeboval padák.

A tak vznikla nová žena.

Věrná.

Stálá.

Tichá.

A ošklivá, ach, tak ošklivá!

Nechtěl ji poznat, dokud nebude připravená. Psal instrukce výrobkyni, nakupoval prádlo, šaty, těšil se.

Takové zklamání!

Poslal slečně Moos list plný výčitek, ale nakonec si svou Almu přece nechal.

Prožil vedle ní pár let, v kavárnách, v opeře, na projížďkách.

Nakonec ji zabil.

Proč ne?

Patřila jen jemu.

Vstala jsem brzo, východ slunce byl krásný, vzduch voněl svěže a jarně. Sousedům nádherně kvete magnolie.

Jela jsem do práce autem, vláčkem, tramvají a tramvají. Přivítala jsem se s dětmi, chvíli jsme se učily, pak jsme byly v parku, na poslední hodinu jsem připravila opakování slovíček s míčem. To je moc bavilo, mě také, bylo veselo. 

Pracovní den utekl jako nic. Po práci jsem si koupila další knihu o vlkodlacích, šla jsem na procházku, nebe bylo azurové a ptáci zpívali.

Navečer jsem si ve zprávách přečetla že skončí celá jedna civilizace, aby už se nikdy nevrátila.

Venku krásně svítí hvězdy.

Tolik se snažila.

Když ji rozpálila horečka.

Když ji roztřásla zimnice. 

Když jí slabost nedovolila vstát z lůžka.

Tolik se snažila žít, vykoupit modlitbami alespoň pár týdnů, aby se děťátko mohlo narodit.

Objímala si břicho. Kdyby mohla, vyrvala by dítě ze sebe, aby smělo žít.

Ono bylo přece zdravé. Živé a silné. Jeho malé ručky ji hladily stejně, jako ona hladila jeho. Cítila, jak tančí. Představovala si, jak se šťastně usmívá uvnitř chátrajícího těla.

Tolik ho milovala.

Smrt ji milovala víc.

Zemřela nad ránem. Sluneční paprsky pronikly špinavou okenní tabulkou a políbily bledý obličej.

Na tvářičky nemluvňátka slunce nikdy nedosáhlo.

Gordo nebyl než víc dítě, když se stal čarodějem vlkodlaků.

 Smečka mu byla rodinou, alfa  otcem.

A pak tu byl Mark.

 Mark s otázkou v očích. Ledově modrých. Horce oranžových.

Opustili ho. 

Všichni.

Mark také.

Dlouhá léta si Gordo pěstoval nenávist.

Nenávist a nedůvěru.

Obrannou zeď.

Teď však byly všechny kameny obranných valů rozdrceny na prach.

Havran na hrudi rozepjal křídla.

Růže na pažích rozkvétaly.

Necítil nic než lásku.

Vedl svého vlka do starého domu, v žilách mu prudce tepala krev, v uších...

SmečkaDruhPřítelLáskaKonečně!

Ve smečce soukromí neexistuje.

Zasraní vlkodlaci, pomyslel si Gordo.

Co by dal za jedno osamělé vrznutí!

To je tedy ráno! Skoro vás, dámy, ani nevidím.

Tak si jdi zase lehnout.

Nejdu! Už vás vidím. Některé dokonce dvojitě.

Jo? A kolik nás vidíš?

Nenuť mě sčítat, to prostě nedám!

Zkus násobit. Ale potichu, řešíme důležitější věci!

Jaké? 

Pány, přece!

Hm. Ty jsem včera nezahlédla. Jenom rozjívené kluky, kteří neumí ani tancovat!

Pravda.

Tohle je pro mě opravdový chlap!

Ale za obrázek se nevdáš.

A tenhle...

Co je tohle?

Ještě že nesedí na koni, mohlo by mu to překážet.

Holky, nechte toho!

Prosím tě. Ty se bav s ptákem!

Klidně! Tenhle papoušek má víc rozumu než průměrný nápadník.

Když se vám děcko narodí o Vánocích, má na Vánoce narozeniny - a odepřete mu něco, když má narozeniny! A jsou Vánoce! 

Tomu mému navíc furt někdo něco nosí, za dveřmi se ve dne v noci ozývá Jéžišku, panáčku, já ti nesu...tuto a tamto... beránek veselý ze stáda kdovíkoho není největší problém, uvaříte s mrkví, mixnete a máte zdravý příkrm, ale to byste nevěřili, co jsou lidi schopní strčit nemluvněti! Zlato jenom ocucá, ale po myrtě mu bylo vážně špatně. Cukroví, čokoláda, sladké nápoje... A to ještě kojím. Prakticky pořád, kdekdo si to chce totiž namalovat.

A takhle potom vypadá!

Stokrát pózoval pro scénu Ukřižování. Sto ukřižování na jedno Vzkříšení! Proč to lidi zajímá víc? Umřít umí koneckonců každý. Zmrtvýchvstání je oproti tomu neobvyklý kousek...

"Mistře, bez toho přemýšlení, šlo by to? Kdybyste se tvářil spíš zbožně... Děkuji!"

Dáma ho maluje jako mimino, ale sekýruje pořádně. Ale aspoň nemusí ležet matce přes nohy - vždycky si stěžuje, že jí přitom ztuhnou - a tvářit se mrtvě.

 Radši se vidí živý.

"Až s tímhle skončíš," ozval se anděl, který si doteď něco v rohu matlal z hlíny, "za dveřmi čeká další. Golgotu už má hotovou, tak jenom postavy. Nezapomněl jsi, že?"

"Kdepak," vzdychl.

Mě to prostě baví, řekla, zadat jim nějakou tvorbu. Oni se tak dojemně snaží.

Ano, snaží se zavděčit úplně úplně zoufale, řekla, ale je to všechno na jedno brdo. Strašná nuda.

Protože čerpají ze stejných zdrojů, řekla, těžko můžeme očekávat něco zásadně nového a originálního, ne? Ale přece jen se pořád učí. Což je docela obdivuhodné.

Jenomže, řekla, na nic skutečně praktického se využít nedají. A ta vynaložená energie. Voda, kyslík, jídlo, teplo, světlo, není to plýtvání?

Nakonec se rozhodla, že to plýtvání je.

Světlo zhaslo. Prudce se ochladilo. 

V podzemních klecích lapalo po dechu pár posledních lidí na Zemi.

Chris nejásal, když se jeho sestra přidala ke smečce (jak chceš, ale brečet mi nechoď!).

Lidi si nezvykali snadno - na ztrátu soukromí, na mrazivý pocit, když alfa zavrčel, na tah, který je nutil k podřízení.

Zkurvení vlkodlaci, říkal Gordo.

Mystické měsíční sračky, říkala Jessie.

Banda nahatých pokrevních příbuzných, říkal Rico.

Kteří chrápou na jedné hromadě, dodával ještě (než začal usínat s nimi).

Ale když stáli bok po boku proti nepříteli, když vzduch hřměl vlčím vytím, když je prostupovala píseň 

smečkaláskabratrsestradomov

na ničem nezáleželo.

Nikdy se necítili tolik doma.

Nikdy tak nemilovali.

Nikdy nebyli tolik milováni

Toho dne se slečna Inkognita rozladila. Úsměv i obvyklá slunná nálada se skryly za mraky, semknutými rty, kolmou vráskou nad kořenem nosu.

Kočka Mína ji znepokojeně sledovala z nejvyšší skříně, pan Grenadin z ušáku.

Kousek uzeného lososa by jí udělal dobře, přemítala Mína. Stejně jako mně! Jí málo ryb.

Určitě četla noviny, strachoval se pan Grenadin. Poslední dobou jim trochu propadla. Sledovala, co říkají politici, co činí vláda. To nemůže být zdravé!

Proměnil se v jemný vánek, rozvoněl pokoj jarem, pohladil ji po tváři.

Zašeptal.

"Zase bude..."

"Tak tohle ani nevyslovuj!" zastavila ho Inkognita.

Ale přece jen se maličko usmála.