Moje články

Tři metry ke stolu. Tři k oknu.
Třikrát.
Třicetkrát.
Třistatřicetkrát.
Děťátko se v trpělivé náruči zmítá. Chvěje. Usíná.
(Třistatřicettři stříbrných. Stříkačka v těle samodruhé. Nemluvněti se stýská po droze.)
Na monitoru otevřené Novinky
Z profesionálního prostředí dětských ústavů … do opatrování lidem, kteří se jako pěstouni registrují rovněž ze zištných důvodů.
zhasnou.
K ránu si také zdřímne. Pak umýt, přebalit, nakrmit, obléknout, k pediatrovi, na procházku s budoucími rodiči.
Děťátko se usmívá. Konečně.
(Tři krát třicet dní v ústavu. Odborně přebaleno, nakrmeno, pochováno. Třicet vteřin. Než je na řadě další.)
Počet dětí dočasně „pěstovaných“ za úplatu roste…
Nemá čas číst.
Naštěstí.

Buď mu sláva, věčná sláva!
Děd nám z Hradu mává
Místo standarty
rudý kalhoty
na věžích vlasti
hnízdí čápi! (levně!)
Cink břink do kroku
Sláva pokroku
Nikdo zbrklý ať nenadává!
Buď mu sláva, věčná sláva!
Děd nám z Hradu mává
Radost od rána
Z lihu nirvána
Rudá hvězda zas
Hrdě svítí
Koukej tu parádu
Vpřed jdem dozadu
Nová doba to tak má ráda!
Buď mu sláva, věčná sláva!
Děd nám z Hradu mává
Vpravo nahoře
Kuře krákoře
Vlevo dole se
Cosi krčí
Cink břink do kroku
Sláva pokroku
Komu se to nezdá, ten ať mlčí!
Cink břink do kroku
Sláva …

„Já bych řeklo,“ řeklo Sovátko, „že hymna je samice a hymnus samec.“
Myšák zavrtěl hlavou. „Hymna je vlastenecká píseň,“ přečetl z Wikipedie, „zatímco hymnus je něco jako chvalozpěv. Oslavuje bohy a tak.“
„Hymnus se mi rozhodně líbí víc. Nejenom proto, že je samec,“ vedlo Sovátko svou, „jako spíš že moc nemusím tohleto vlastenectví.“
„Na vlastenectví nejspíš není vůbec nic špatného. Já mám třeba rád naše podkroví. Takže jsem taky vlastenec, ne?“
„Ne. Ty jsi Myšák,“ řeklo Sovátko rázně. „Uměl bys složit hymnus?“
„Samozřejmě,“ zasmál se Myšák. „Sovátko, Sovátko, nejlepší ptáčátko! Všem nosí slova, ta úžasná sova!“
Sovátko se potěšeně načepýřilo.

Nezapomeň, drahý Tasemníku, využívat příležitostí, kdy se tvůj pacient domnívá, že nebesa jsou hluchá. Je to stav společný mnoha smrtelníkům: promlouvají k Nepříteli a po určitý (krátký) čas vnímavosti jsou někteří z nich s to slyšet, jak On odpovídá. Až na odporné výjimky jedinců naprosto mimořádných (uf, naštěstí!) však běžný ruch světa i vlastních myšlenek zahltí jejich vnímání tak, že jim připadá, jako by se modlitby odrážely zpátky. Představují si, že On je něco jako telekomunikační centrála, a žehrají, že přišli o spojení. On je na ně samozřejmě napojený pořád; je ovšem jen málokdy napadne, že to jejich uši neslyší.

Jednou, když kvetly sasanky, orseje a kamejky modronachové, si vyšlo ticho po lesní pěšině, aby slyšelo zpěv ptáků a zurčení potůčku. Jenomže zurčení a zpěv začaly na ticho pokřikovat, slyšíš, ty jedno ticho, jak tě rušíme? Kdepak, řeklo ticho, nerušíte, díky mně jste slyšet, a já díky vám. Nevěříte? Ticho se vytratilo, rámus nedaleké silnice, letadel, ječení dětí přehlušilo zpěv i potok. Anebo, řeklo ticho (nakratičko navrácené), a najednou bylo všude vznešené, hrůzné a němé vesmírné NIC. Pomoc, volaly zoufale zpěv a zurčení, ale slyšet je nebylo. Jenže ticho je milostivé, vrátilo se a všechno zas bylo, jak má být.

„Já,“ pravilo Sovátko, „jsem vždycky optimistou.“
Myšák cosi zamumlal, téměř neslyšně, ale sovy mají dobré uši.
„Ne, Myšáku, to není tím, že nejsem normální. Jsem naprosto normální. Neznám žádnou bytost, která by byla normální jako já.“
Myšák otevřel tlamičku. Pak ji zase zavřel. Pak ji zase otevřel.
„Ty, Sovátko, jsi vrchol dokonalosti. Například jsi vegetarián.“
„Samozřejmě.“
„Pracovité…“
„Vždycky!“
„Roztomilé.“
„Nesmírně.“
„Pravdomluvné, skromné, krásné… a nesnesitelné.“
„Pochopi… cože?! Proč?“
„Kdo nemá ani nejmenší chybičku, nemůže být snesitelný,“ vysvětlil.
Sovátko se zamyslelo.
„Jednu mám.“
„Ano?“
„Piju moc kafe.“
Myšák mlčel.
„Myšáku?“ špitlo Sovátko. „Už mě sneseš?“
„Vidím to optimisticky,“ usmál se Myšák.

Bylo tu témat
Povícero
Nad nimiž mé pero
Protest pělo
Však nad všechny kruté
Se toto tyčí
Co autory volá
Nechť zvířat mučí!
Tak shoď skopce z kopce
Nakopej ovce
Olej lej jelenu
Kyt na kytovce!
Bééé! Bééé! Bééé!
Zvířata také
Mají duši
I skopec ví více
Než člověk tuší
A proč ten chudák
Teď z hory letí?
Čí moc a síla
Jej k tomu nutí?
Tak shoď skopce z kopce
Nakopej ovce
Olej lej jelenu
Kyt na kytovce!
Bééé! Bééé! Bééé!
A všichni:
Tak shoď skopce z kopce
Nakopej ovce
Olej lej jelenu
Kyt na kytovce!
Béééé! Bééé! Bééé!

Chlapeček? Holčička?
Ona má sny o černovlasém děvčátku.
On říká statečně, je to jedno, hlavně aby bylo zdravé.
(Ona mu nevěří).
Je to syn!
Mám kluka, vyřvává šťastně, v oparu kořalky a mnoha piv.
Ona se usmívá, je jí to jedno, hlavně že je zdravé.
Šťastná rodinka.
Jakžtakž šťastná rodina.
Nešťastná rodina.
Rozvod.
On má syna, ale jako by neměl.
Ona má dítě bloudící v pasti těla.
Dokud nenajde cestu.
Motýl v kukle.
Dcera.
Je jí to jedno, hlavně že je zdravá.
Že chce (konečně) žít.
On jakoby nic.
Jakoby všechno při starém.
Rozvolněná vlákna vztahu jak pápěří.
Dcera
Čí?

Jednou se v osmé B. učili o Antarktidě, Machovi se to moc líbilo, ó jé, to bych chtěl, pozorovat v Antarktidě tučňáky císařské, a Šebestová povídala, co nám brání, vytáhla sluchátko, řekla, do Antarktidy, prosím, ale zrovna šli kolem Pažout s Horáčkem, Horáček chtěl Šebestovou zatahat za vlasy, a jak ji držel a Pažout zase (kdovíproč) držel Horáčka, vcuclo je sluchátko do Antarktidy všechny, přistáli zrovna na záda jednoho tučňáka císařského, naštěstí to by vzrostlý samec a navíc stál na sněhové závěji, jinak by byl chudák tučňák placatý, takhle jenom tučňácky nadával, ať z něj všichni slezou, a to fofrem!

Sovátko kroužilo nad zchátralým stavením a dávalo si pozor, aby se drželo nad pachovým oblakem.
„Tohle je opravdu smutné,“ ozval se Myšák, sedící na jeho zádech.
„Je,“ přisvědčilo Sovátko. „Taková Ježibaba se třeba držela dlouho, ale když pak z nudy začala experimentovat s perníkem...,“ mávlo křídlem ke zhroucené postavě.
I ostatní obyvatelé jevili známky postupného rozpadu. Vlk okousával vlastní ocas, vyhublý Otesánek závistivě přihlížel, Santers sklesle hleděl do hlavně své pušky a Voldemort se Sauronem si navzájem předčítali Rychlé šípy.
„Někdo to tu přece má na starost…“
Ze Stanice se vypotácel pracovník, mávaje prázdnou lahví.
„Na dně!“ zaúpěl. „Už zase!“

Chrápání.
Myšák: „Sovátko, slyšíš?“
Sovátko: (šeptá) „Ne.“
Myšák: „Máš práci“.
Sovátko: (tiše úpí): „Nemám. Je den!“
Myšák: „Ale je téma.“
Rachot padajících hrnků. Popuzené mumlání.
Sovátko: „Kolik je hodin?“
Myšák: „Za deset osm.“
Rachot padajícího nábytku.
Sovátko: „RÁNO?“
Myšák: „Jo.“
Sovátko „Vždyť je světlo!“
Myšák: „Ne tolik jako včera.“
Sovátko: „Kafe?“
Myšák: „Máme.“
Sovátko: „Sluneční brýle?“
Přehrabování.
Myšák: „Sakra… mám je!“
Sovátko: „Kus tmavé látky?“
Myšák: „Ano, ale…“
Šustění látky.
Myšák: „Vypadáš jako muslimská sova! Sovátko, takhle nemůžeš letět, vždyť neuvidíš.“
Sovátko: (spokojeně): „Neuvidím. Má před očima tmoucí tmu. Poletím podle navigace.“
Myšák: (zmateně): „Ty máš navigaci?“
Sovátko: „Samozřejmě. Nasedej!“

Ten den se pan Grenadin proměnil v dívku nevídané krásy. Jde po ulici, pohledy se lepí jako kočičí chlupy na samet. V lidském chumlu chlípník se zezadu přichlípne, na krku cítí dívka horký dech, otočí se do drzého úsměvu, na zlomek okamžiku ukáže svou pravou tvář, planoucí oči a mohutný knír pana Grenadina. Chlap padá dozadu, ona vznosně kráčí dál. Proti mladý muž, úžasem bledý, v očích zraněný pohled náhle zamilovaného. Pan Grenadin hbitě zahne do uličky a proměněn v sebe spěchá domů. Až do tmy chová Mínu na klíně, konejší tlukoucí srdce a stydí se za bolest, kterou způsobil.

Vanilkovou, řekl Mach, Šebestová si přála jahodovou, Mach chtěl do budoucnosti, Šebestová do New Yorku, Mach chtěl být slepice, Šebestová krabice, občas se ke sluchátku dostali Pažout s Horáčkem a co si přáli ti dva, to ani nechtějte vědět, a sluchátko říkávalo, jak je libo, až jednou řekl Mach, Šebestová, co je vlastně v tom sluchátku, a Šebestová řekla, viď, co tam asi je, a Mach povídá, prosím, my bychom chtěli vědět, co nebo kdo plní naše přání, a sluchátko chvíli mlčelo, než řeklo, opravdu?, a řeklo to tak zvláštním tónem, že Mach s Šebestovou rychle vykřikli, nebo radši né!

Ten den byl pan Grenadin kocourem. Proměnil se po snídani, prohlédl se v zrcadle, pak vyskočil na prádelník; ta nově nabytá pružnost, síla svalů, čirá slast! Pečlivě si upravil kožich, s přimhouřenýma očima se ponořil do kočičí meditace, dokud hluboce neusnul. Osvěžen vzbudil se v půli dne, proběhl se, pohrál si s ponožkou nalezenou pod gaučem. Dokonalý pocit soběstačnosti; ale s večerem přišel hlad, samota, touha po pohlazení.
Proměnil se zpátky, pojedl tuňáka a přitom přemýšlel.
Nazítří si přinesl z městského útulku kočku Mínu.
Dosud ani netušil, že na mapě svého srdce chová prázdný kout; teď se cítí radostně zabydlen.

Tři metry ke stolu. Tři k oknu.
Třikrát.
Třicetkrát.
Třistatřicetkrát.
Děťátko se v trpělivé náruči zmítá. Chvěje. Usíná.
(Třistatřicettři stříbrných. Stříkačka v těle samodruhé. Nemluvněti se stýská po droze.)
Na monitoru otevřené Novinky
Z profesionálního prostředí dětských ústavů … do opatrování lidem, kteří se jako pěstouni registrují rovněž ze zištných důvodů.
zhasnou.
K ránu si také zdřímne. Pak umýt, přebalit, nakrmit, obléknout, k pediatrovi, na procházku s budoucími rodiči.
Děťátko se usmívá. Konečně.
(Tři krát třicet dní v ústavu. Odborně přebaleno, nakrmeno, pochováno. Třicet vteřin. Než je na řadě další.)
Počet dětí dočasně „pěstovaných“ za úplatu roste…
Nemá čas číst.
Naštěstí.

„Heslo,“ pravilo Sovátko. „Zrovna včera jsem o něm slyšelo rýmovačku.“
„Jakou?“
„Heslo – bobek vyletěl vzhůru.“
Myšák zmateně zamžoural.
„Nerýmuje se to,“ upozornil.
„Vím. Bylo tam… neslušné slovo.“
„Sovátko,“ povzdychl Myšák, „nejsi trochu velké na to, aby ses tvářilo, že některá slova neznáš?“
„Já znám slov, ó jé,“ odpovědělo Sovátko, „divil by ses, co někteří autoři píší!“
„Nedivil. Taky čtu všechno. Ale ty už jsi velká…“
„...dáma!“ skočilo mu Sovátko do řeči. „Velká dáma, a dámy některá slova neříkají! A vůbec, téma je čas hesel, ne čas neslušných slov, takže s takovými poznámkami jdi třeba…“
Myšák napjatě pozdvihl obočí.
„…do Prachatic!“