Moje články

... s drobnou inspirací Májem
Vazači koberců, z vláken uvolněných ze starých vzorů splétají fantaskní vzor nový, až barvy jinak oživnou, zářící odleskem jasných sluncí jiných světů, na jejichž konce odvážně se vydávají. Takoví jsou tito vypravěči. Netuším, zda přicházejí zdaleka či zblízka, z paláců či chatrčí. Oslniví, prudkým bouřím podobní nebo jarních jiter něze, přinášejí své příběhy, novodobí bardi na agoře tohoto tisíciletí. Nesměle, s bázní vstupuji na území neznámého kmene, v naději na příznivé přijetí.
Co však naplňuje děsem mou rozechvělou duši, že v mluvě mezi sebou tyto bytosti vytříbené řeči používají jazyku běžného, slova vzdáleně povědomá však podivnou koncovkou zakončují.
„...ÍK!“
Proč?!
bojovala jsem s pokušením založit fandom Komentáře DMD, ale odolala jsem

Požehnané Velikonoce všem
Zašel na popravu, pozoroval umírání odsouzence a mimoděk si mnul pravé ucho. Nebolelo. Nehyzdila je žádná jizva. Ale pro jeho prsty mělo neodolatelnou přitažlivost.
Umírající muž bojoval s bolestí i zoufalstvím. Přesto jakoby věděl, co dělá. Stejně jako když sebral ze země jeho ucho a přitiskl mu ho zpátky k hlavě.
Přišla smrt, neodvratná, strašlivá. Jenže Malchus jí tak úplně nevěřil. Snad pro ono jemné zatahání, kterým si ten muž včera ověřoval, že ucho drží pevně. Jako tesař, když zkouší , jak přidělal nohu ke stolu. S autoritou tvůrce.
Kráčel z kopce dolů a jeho srdce se chvělo napjatým očekáváním.

Varování: obsahuje popis násilné smrti
Ukamenování je ohavná smrt. Měl všechny důvody rozběsněné muže nenávidět, když ho proměňovali v krvavou změť škubajícího se masa a roztříštěných kostí. Ale viděl,co viděl; Bůh nebyl v nebi sám. Viděl to po celou dobu svého umírání, ačkoliv netušil jak. O levém oku nevěděl, pravé však cítil: stékalo mu po tváři.
V Boží tváři byl soucit a starost, o něj, ale také o ně; i o toho mladíka, který jim hlídal pláště.
Nemluvilo se mu snadno, s rozdrcenými rty, rozbitými zuby a zlomeným žebrem, které probodlo plíci. Odpuštění jim však vyprošoval tak hlasitě, že ho slyšeli všichni.
Včetně hlídače plášťů.

Věděl, že rozkousat ten poslední ze sáčku byla velká chyba.
Vyrovnané nástroje se oslnivě leskly, ostré a nebezpečné. Raději zavřel oči, aby se na ně nemusel dívat. Když zubařka spustila vrtačku, jeho nehty se zaťaly do umělé kůže na opěrkách křesla.
„Nerozdrásej mi to,“ napomenula ho suše. „A otevři pořádně pusu.“
Pohyby nástrojů ve znecitlivělých ústech necítil, přesto mu po zádech stékal ledový pot.
„Tak zas za půl roku, Frantíku. Chceš obrázek? Za statečnost?“
Vrhl na ni nasupený pohled a přešel chodbu do své ordinace.
„Otevřete pořádně ústa, “ vyzval pacienta. „Umrtvovat to ani nebudeme, co? Pořádný chlap přece něco vydrží!“

Vévoda vždycky přemýšlel o odsouzencích.
Obzvláště o těch, kteří riskovali svůj život tím, že se pokoušeli ukončit ten jeho.
Co mohl tenhle chlapec vědět? Že vévoda je vrahem jeho pětiletého bratra, že kvůli němu má matka oči vyplakané do krve a otec přestal mluvit?
Toužil po šanci se obhájit, vysvětlit, že by se zabil sám – rád – kdyby nemusel chránit životy tisíců jiných.
Třináctiletý kluk. Nejmladší atentátník v Rakasi. Neúspěšný – jako všichni před ním.
Shromáždění čekalo na jeho slova.
„Nedopustil se žádného zločinu,“ prohlásil vévoda Wilhelm.
Shromáždění zahučelo a chlapec se na něj ohromeně podíval.
Ještě že diktátoři nemusí nic vysvětlovat.

Nakonec se obě rodiny usmířily. Přes děti. Vdovec a vdova se po letech setkali na svatbě. Jeho vnuk si bral její vnučku.
Spokojeně sledovali svatební veselí z balkónu.
„Sluší jim to.“
„Jsou nádherní.“
„Pamatuješ na nás?“
„Aby ne!“
„Kdybychom tenkrát uskutečnili náš plán...“
„Taky nemusel vyjít.“
„Právě. Mohlo se stát cokoliv.“
„Skandál.“
„Já byla zralá na sebevraždu.“
„I já.“
„Víš, co by si o nás lidi říkali?“
„Ano. Možná po staletí.“
„Blázni.“
„Naprostí šílenci.“
Z nádvoří: „Babičko! Babičko Julie!“
„Promiň. Já musím...“
„Jen utíkej.“
Seběhla na nádvoří, stále štíhlá, elegantní.
Romeo se za ní zamyšleně díval.
Nebyli zas tak staří...

Holgar, pěvec Města Rakasi, váhavě hrábl do strun své cistry. Už se poučil, že když učiní neslavným hrdinou svých balad někoho z mocných, musí být opatrný; dočkal se již zmrskání, skoro přišel o jazyk. Ale přece jen...
„Lebka se mu blyští,
zbraň mu v ruce sviští.
Ti, kteří ho zažili,
vědí, co je násilí.“
Jestli se urazí ten, o kom zpívá, jsou jeho dny sečteny. Pokud dotyčný nemá smysl pro humor, a na to nespoléhal. Prostě doufal, že v tu chvíli na tržišti není.
Jenomže byl. Smrť stál uprostřed davu a tam, kde jiní mají oči, se mu pobaveně blýskalo.

Seděla a snila, prý že čeká na prince na bílém koni. Ona seděla a práce stála. Ta holka se nehodila k ničemu. Snad jen aby hlídala děcka, vyprávěla jim pohádky. Drobotina seděla, kulila oči, poslouchala a byl pokoj.
Čas šel, jak má ve zvyku. Děti rostly. Chlapci se věnovali převážně chovu bílých koní a pak na nich odjížděli hledat princezny do dalekých krajů. Dívky seděly a snily. Práce stála. Dřeli jenom staří,docházely jim síly.
Čas šel pořád, to on umí. Staří se udřeli, chlapci se nevraceli. Dívky seděly a snily. A potom umřely také.
Osada vymřela. Kvůli ní, slepici pitomé.

Ráno vězně na vládcův rozkaz zbičoval, ale pak se panovníkovi náhle přitížilo a tak jim dvěma bylo nečekaně dopřáno volné odpoledne. Chlapec a jeho strážce zasedli k šachové partii, kterou rozehráli předchozího dne.
„Nebuď zbrklý,“ napomenul strážce jemně mladičkého vězně a uchopil ho za zápěstí, když zvedl k tahu střelce. „Mysli dopředu.“
Chlapec se při jeho doteku otřásl a strážce ho rychle pustil.
„Myšlení dopředu se snažím vyhnout.“
Strážce neodpověděl. Nebylo co říci.
„Nedomníváte se, že sekvence intuitivních, zdánlivě náhodných kroků může vést ke stejně úspěšnému výsledku?“ zeptal se ho vězeň.
„Rozhodně ne.“
Chlapec táhl střelcem.
„Šach mat,“ oznámil tiše.

Mary Bennetová se zájmen sledovala diskusi mezi panem Darcym a Elisabeth, když ale rozhovor
přerostl v otevřenou hádku, opustila salón a vyšla do parku. Na Pemberley se jí vždy nejlépe přemýšlelo venku; kráčela po cestičkách vysypaných pískem a uvažovala o svém příštím románu.
Jakmile se zbavila zlozvyku, kterým trpěla v mládí, totiž předvádět své intelektuální schopnosti ve snaze upoutat pozornost, zjistila, že jí literatura i hudba přináší opravdové potěšení. Netoužila následovat příklad svých sester a staropanenství ji netrápilo. Byla naprosto šťastná, což se o Elisabeth žijící v nepodařeném manželství říci nedalo.
Nový příběh.Rodiče a pět dcer. Potřebují nějaké jméno.
Austenovi?

jestli nedokážeš svého pacienta zmást, dozajista o něj Peklo přijde. Lidské bytosti jsou totiž přivyklé tomu, že před ně Nepřítel klade překážky a nechává je překonávat nesnáze; ač se ta pošetilá stvoření brání, je mezi nimi dost takových, kteří tuší, že On je kdesi nedaleko připraven s rukou nataženou k pomoci, kdyby se dostali do opravdových potíží. Sami tak jednají se svými dětmi: vystaví je mírnému nepohodlí nebo je nutí odkládat potěšení, aby pak jejich ratolesti poznali slast odpočinku či splněné touhy. Nebudeš-li dost opatrný, uvědomí si tvůj pacient, čím je život: že je to jen zkouška.