Moje články

Olověné kruhy se svíraly. Brzy mu začnou lámat kosti.
„Bolí to,“ podotkl Arthur Dent.
„Experimentovali jsme s bezbolestným mučením,“ řekl Krucerián omluvně, „ale nemělo to žádné výsledky.“
Dveře vyjekly. Do místnosti se mátožně vploužil Marvin a namířil na Kruceriána laserovou puškou.
„Pusť ho a vzdej se,“ zamumlal znaveně.
Krucerián stiskl tlačítko. Kruhy se rozplynuly ve vzduchu.
„Jenom iluze,“ vysvětlil smutně. „Šetříme, víte.“
Artur si ohmatal žebra. „Potřebuju šálek čaje.“
Když odešel, Marvin ztěžka dosedl vedle Kruceriána.
„Vy šetříte, a tady se plýtvá,“ povzdechl si. „Nejbrilantnější mozek ve všech vesmírech, a nemám na práci nic jiného než zachraňovat toho bláznivého pozemšťana!“

Zakázka vypadala slibně. Transport na vězeňskou planetu. Dva dozorci, třicet vězňů. Ti dostanou ochromující látku, jenom pro jistotu. Jsou spoutáni okovy.
Středověk, pomyslel si kapitán.
Sešel na nákladní palubu, namířil zbraň na dozorce, kteří plnili injekční stříkačky.
„Opíchejte sebe, hoši!“
Překročil bezvládná těla.
„Gilian!“ zařval.
„Tady,“ ozval se slabý hlas.
Prodral se sténající masou.
„Zase v průseru, bráško? Kdo jsou tvoji kamarádi?“
„Vzbouřenci. Fajn kluci a děvčata!“
„To určitě, pitomečku,“ odfrkl a zvýšil hlas: „Vážení, změna letového plánu! Příští stanice Daro!“
„Proč Daro?“ zeptal se Gilian zvědavě.
„Protože tamější atmosféra rozpouští těžké kovy,“ odpověděl nenaloženě. „Pilník nemůžu najít už léta.“

Vykoupala se, navoněla, jak jí tchyně řekla, ale když se ubírala soumrakem k mlatu, srdce jí prudce tlouklo. Přilehnout ve tmě k muži, s nímž mluvila jedinkrát v životě? Co si o ní pomyslí?
Jenomže následovala Noemi, protože věřila její lásce a moudrosti, ne proto, aby pohrdala radami!
Když se Boáz probudil, ležela vedle něj.
„Kdo jsi?“ lekl se.
„Rút.“
„Rút,“ upamatoval se. „Proč jsi přišla?“
Přetáhl plášť přes jejich hlavy, a v tom útulném úkrytu, tak náhle blízko jeden druhému, mu vyprávěla svůj příběh.
Tiše naslouchal.
Když svítalo, už pro něj nebyla cizinkou.
Vzali se o pár dní později.

„Zachránili jste Rakasi. Přejte si, cokoliv chcete,“ řekl vévoda.
Pyšně se culili. Jejich přání byla dojemně skromná.
Propustil je, aby si to mohli rozmyslet. Obrátil se k Ašenovi, v rukou věneček pampelišek, který Aiko odložila.
„Uhodnu, co budeš chtít ty.“
Ašen pokrčil rameny. „Rád zase uvidím město.“
Vévoda sevřel křehké stonky mezi nehty. První, druhý…
Budeš mi chybět.
„Podívám se, kolik sirotků žije v ulicích,“ dodal Ašen.
Prsty se zarazily.
„Nerozumím…“
„Chci další. To je moje přání. Palác je velký a… co vám ty kytky udělaly, můj pane?“
Utrhané kvítky září na tmavém koberci.
Po strohé tváři se rozlévá usměv.

…ťak.
Sleduje hodiny. Vyčkává. Srdce mu svírá ledová úzkost.
Byl blázen, když svěřil osud říše Rakasi do rukou dětí?
Byl bezcitný hazardér, když riskuje jejich životy kvůli jediné listině?
Jestli budou přistiženy, ztratí je, varuje spiklence, urychlí vypuknutí války.
Války, ve které říše padne.
Jestli uspějí…
Strážce rozrazí dveře. V ruce svírá svazek dokumentů.
„Děti?“ vyhrkne vévoda.
„Vrací se s Ašenem do Paláce.“
Vydechne úlevou.
Probere listiny, jednu předá veliteli stráží.
„Zatkněte všechny najednou!“
Výslechy, procesy, popravy.
Až zítra.
Dnes chce vidět své mladé lupiče, na vlastní oči se ujistit, že jsou v pořádku.
A zapít s Ašenem přestálý strach.

Zkontrolovat dveře. Otevřít okénko v šatně.
Motá se jí hlava. Možná z protilátky. Možná z hladu. Vstřebává se lépe nalačno, říkali hojitelé.
Hodiny v rohu místnosti odměřují čas.
Tik ťak.
Spouštějí se ze střechy. Tim má odřená ramena. Týden skoro nejedl, aby se do úzkého okna vešel. V šestnácti už není žádný střízlík.
Tik ťak.
Prohledávají místnost, otevírají pokladnice. Na stolku se vrší svazek listin.
Damin okukuje bezvědomé tělo „Možná je nevinný.“
Aiko odfrkne.
„Nevinný zradou, myslím,“ upřesní Damin.
Tik ťak.
Chodbami domu procházejí hlídači. Služba se jim vleče.
Tik… ťak.
Ašen čeká venku. Má pocit, že čas stojí.
Tik....

Sebral ji na ulici, jako by utrhl květ, mezi tlupou malých žebráků usazených nedaleko brány jeho domu.
Vypadala na dvanáct. Modré šaty, modré oči. Špína za nehty, tvář jako čerstvě umyté jablíčko.
„Jsi příliš hezká na tak ošklivé kamarády.“
Zaškaredili se na něj. Když pokynul svým pacholkům, utekli.
Dovedl ji do ložnice, kde skrýval svá tajemství: listiny v zamčených schránkách, drobné upomínky na předchozí oběti ve vitrínách.
Když jí přejel chtivými dlaněmi po těle, zaryla do něj nehty.
Nestačil zakřičet ani zvednout ruku k ráně. Svaly měl náhle ochablé, ústa němá.
„Moji oškliví kamarádi tu budou co nevidět,“ zašeptala výsměšně.

Pokud se někdo v tak zranitelném postavení, jako byl Ašen, odvážil přít s panovníkem, musel mít zatraceně dobrý důvod.
Ašen důvod měl. Plán nabýval zřetelných obrysů a výčitky na ostrosti. Vévoda je snášel s neobvyklou trpělivostí.
„Jsou pro vás jenom figurky na šachovnici,“ prohlásil Ašen hořce.
„Nejsou. A pokud ano, chci vyhrát a přitom žádnou neobětovat.“
„Pošlete tam mě!“
„Ani nápad.“
Nedokázal Ašena přesvědčit, že dítě pronikne lehce tam, kde on by zbytečně zemřel.
Naslouchal jeho zoufalému naléhání, které mohl utnout jediným rozkazem.
Jenomže pak by se svým strachem zůstal sám.
Ašen byl jediný, s kým sdílel svou nevyslovenou úzkost.

Klidnou hladinu Sázavy nad Kamenným Přívozem čeřil lehký vánek a pádla opozdilých vodáků. Vážky nad řekou tančily lehkokřídlý waltz, vlaštovky kroužily pod nebem, které měnilo barvu z blankytu na královskou modř. Rzounek s Timinkou odpočívali na zarostlém ostrůvku, jen chvějící se vousky kolem zrzavých tlamiček prozrazovaly, že ještě neusnuli.
„Nou fjůčr!“ ozvalo se zavřísknutí.
„Debil,“ poznamenal Rzounek.
Timinka povzdychla a otevřela oči.
„Panks noded!“
Po řece se rychle blížilo cosi neidentifikovatelného, jasně zeleného. Jeden z vodáků se v panice pokusil tu podivnost praštit pádlem.
„Fááááák!“
„Zabil ho?“ zajímal se Rzounek.
„Rzounku!“
Ale mít šíleného mladšího bratra bylo vážně k zbláznění.

„Tátu občas navštěvoval jeden učitel.“
„Hm.“
„Tou dobou řádil ve městě lupič. Byl slavný. Nepolapitelný. Šel hlavně po obrazech a takových věcech. Nakonec ho dopadli. V Paláci.“
„Pošetilec,“ zamumlal Ašen.
„Ukázalo se, že on a tátův známej jsou jedna osoba.“
Ašen zívl.
„Pamatuju si, že tomu učiteli chyběl prst.“
Ašen se dotkl palcem pahýlu malíčku.„Býval jsi takové roztomilé, všímavé škvrně.“
„Zmizel navždycky. Vévoda ho prý nechal umučit.“
„To vévoda nedělá, Time. Popravy jsou rychlé. Ostatní tresty nekončí smrtí.“
„Učiteli?“
„Ano?“
„Ví vévoda o všem, čemu nás učíte?“
„Nedělal bych nic za jeho zády.“
„A proč…“
„Mě se neptej, Time.“

Vypil korbel piva v krčmě u stájí a vrátil se přes rozkvetlé palácové zahrady.
Byl vděčný za dar relativní svobody. Ještě vděčnější byl za své žáky. Ať se vzpouzeli nebo mu napjatě naslouchali, byli větrem, který rozháněl stíny zmařených let.
Odpoledne se věnoval jen pěti nejstarším.
„Prý jste zruční zloději. Vyzkouším vás.“
Tim se zamračil. „Proč?“
„Proč ne? Každá dovednost má smysl. Pradlena si zpívá jen pro radost, ten, kdo rád maluje, nemusí prodávat svá díla. Můžeš být dobrým šermířem a neprolévat krev.“
Tim nevypadal přesvědčeně, ale ostatní hořeli touhou se předvést.
Byli jenom kapsáři.
Mohl je naučit mnohem víc.

„Jsou přivyklé volnosti.“
„Chápu. Pořád na cestách,“ přikývl Ašen.
V očích měl touhu člověka, pro kterého všechny cesty skončily.
Smutek vězně.
„Pořád na ulici, to spíš. Nic záviděníhodného!“
„Jistě, pane,“ přitakal nepřesvědčeně.
Vévoda ho chvíli mlčky pozoroval.
„Mimo dobu vyučování se smíš pohybovat po celém Paláci.“
Palác, velký jako malé město!
Ašenovi se rozbušilo srdce.
„Díky, můj pane.“
„Jestli vkročíš za hradby nebo budeš krást, nechám z tebe sedřít kůži!“ dodal vévoda varovně. „A co se týče tvých žáků, rákosku používej střídmě! Učitel nemá být krvelačná bestie, kterou těší bolest druhých.“
„Takoví učitelé nejsou,“ namítl Ašen.
„Myslíš? Já takového měl.“

„Tatííí! Pojedeme lanovkou, jo?!“
„Nic takového, lenoši!“ vyjel nevrle.
Ukřivděné kňourání se mu zarývalo do mozku. Obětuje volný čas, aby je vzal do ZOO, a tohle je vděk! Nikde ani kousek uznání! Doma, v práci…
Jakmile udělá něco pro druhé, chce se po něm ještě víc.
Rozmrzele zíral do výběhu.
Kdysi mu to nevadilo.
Nejbližší lev k němu otočil hlavu.
Kdysi jednoho lva miloval.
Pohlédl lvu do očí.
Byly zlaté.
Plné konejšivého pokoje.
„Děcka! Jdeme na lanovku!“
Nadšeně zavýskaly.
Usmál se.
„Odveze nás do čarovné země!“
Neodvezla.
A možná přece ano.
Večer vyhrabal své staré knížky a začal dětem číst.

Vévodovo prohlášení Tima neupokojilo. Pokračoval v úpěnlivých prosbách, vytrvale, ale s rostoucí beznadějí. Vévoda ho očividně nevnímal. Až poslední věta upoutala jeho pozornost.
„Říká se o vás, že jste milosrdný!“
„Opravdu?“ podivil se panovník. „To sis vymyslel!“
„No… někteří to říkají…,“ znejistěl Tim.
„A mnozí říkají pravý opak, není to tak?“
Tim neochotně přikývl.
„Uklidni se. Lidi toho napovídají!“
Z nádvoří přispěchal strážce, aby vyslechl vévodovy rozkazy.
„Zavřít, umýt, odvšivit, obléknout do něčeho slušného. Nakrmit. Ať je prohlédne některý z hojitelů. Učitele jim vyberu sám.“
„Učitele!“ vyjekl Tim překvapeně.
„Ano, učitele,“ řekl vévoda. „Zvěsti o mém milosrdenství jsou značně přehnané.“

Žil v okovech, v kobce, ve tmě.
Zdávalo se mu, že znovu svírá zdobený jílec dýky, kterou uchopil jenom ze zvědavosti. Padla mu do ruky, jako by byla stvořena pro něj. Dokonale tvarovaná.
Tak jako jeho paklíče.
Nikdy nenosil zbraň, nikdy nebyl polapen.
Jen jednou. S dýkou v ruce.
V Paláci.
Pár kroků od komnat panovníka.
Po roce dostal celu. Knihy. Výhled do vězeňské zahrady. Těšil se z tvarů oblázků, listů, motýlích křídel. Z dokonalosti stvoření, která byla očím na čas odepřena.
Ruce zapomínaly.
Byl si jist, že jeho lupičský život skončil.
A ten druhý také.
Vévodovo rozhodnutí ho zaskočilo.

Hleděl oknem na nádvoří, kde strážci prohledávali malé zloděje.
„Neměli sem chodit,“ povzdychl.
„Nepředstírej, že ti na nich záleží,“ utrousil vévoda. „Kradli pro tebe, ne snad?“
Tim byl příliš skleslý, než aby se hájil.
„Pane, nechte je jít, prosím! Jsou to ještě děti.“
„Vidím. Mimochodem, tobě je kolik? Třináct? Jak to, že ses dal chytit?“
Tim pokrčil rameny.
„Měl jsem hlad a byl jsem unavený.“
„Zlodějina nevynáší?“
„Ti malí toho moc nepřinesou. Ale jíst musí.“
„Nemají rodiče?“
„Nemají nikoho.“
Někoho přece jen měli, pomyslel si vévoda.
Tima.
„Přestaň si dělat starosti,“ řekl konejšivě. „Tvé lupičské chásce teď budu velet já!“

V Rakasi se šeptanda šíří rychleji než úplavice.
Tomu mladýmu kapsáři nechá vévoda useknout ruce.
Zvlášť když ji kradmo rozšiřuje městská stráž.
Pak ho nechá zašít do volský kůže a hodit do řeky, zmetka zlodějskýho!
Ten den nestál za nic.
Proč? Protože odmítl prásknout svý kumpány, proto.
Byli příliš neklidní, než aby se odvážili sahat do cizích kapes.
Dobře mu tak! Vévoda město od tý nenechavý pakáže vyčistí!
Stáhli se z tržiště a sešli se v rozvalinách, kde spávali.
Kdyby se ti ostatní sami vydali spravedlnosti, snad by ho vévoda ušetřil.
V podvečer stál na nádvoří Paláce hlouček otrhaných dětí.

Narodil se v roce 1909 v Londýně, vychodil základku, střední, pracoval v bankách v Německu a v Paříži, pak se vrátil domů a dělal zase v jiných bankách. Když mu bylo necelých třicet, chtěl si zajet do Alp zalyžovat, ale nakonec strávil dovolenou v Praze. Za války sloužil u administrativy, a když válka skončila, věnoval se, jaké překvapení, bankovnictví. Zestárl, šel do důchodu.
Trochu nuda, ne?
Padesát let po pražské dovolené uklízela jeho manželka na půdě. Jinak bychom se o něm nejspíš nikdy nedozvěděli.
Ani my, ani těch 669 lidí, kterým se říká Wintonovy děti.
Ještě žije.
Spravedlivý mezi národy.

Vévoda nevěřil v metodu cukru a biče; věřil na bič a prvotřídní stejk. Timova záda chladila léčitelova mast a v břiše ho hřála dvojitá porce hovězího.
„První úkol,“ prohlásil vévoda. „Přivedeš mi tu svou kapsářskou bandu.“
Tim polkl.
„Nemám žádnou…“
„Nezkoušej mi lhát, chlapče!“
Strach se usadil Timovi v krku jako dusivý uzel. Sevřel rozklepané ruce v pěst.
Jednou vyvázl, ale jestli teď odmítne panovníkův požadavek…
Zítra už možná ruce mít nebude.
„To neudělám, můj pane,“ zašeptal.
„Na něčem jsme se dohodli,“ připomněl vévoda ledově.
„Vím, ale… nemůžu je zradit.“
„Odvést!“ poručil vévoda stroze strážci.
Když osaměl, zamyšleně se usmál.

Kdysi jsem byl jedináček.
Jediný. Jedinečný. Zrozený, nestvořený.
Pořádně zmatený – tolik nevyzkoušených možností, tolik neprošlapaných cest – ale taky spousta zájmu, lásky, přijetí. K nebi jsem vzhlížel s důvěrou.
Pak se věci změnily. Nejenom k horšímu. Bylo skvělé nebýt sám. Jenomže to jsem si uvědomil, až když jsem zase sám byl.
Vlastní vinou.
Toužil jsem po smrti, ale trestem je život.
K nebi se už nedívám. Nechci z něj vidět ani kousek. Hledím k zemi.
Musím žít, tak žiju. Mám ženu. Bůh ví, kde se vzala. Mně to neřekl.
Mám děti a vnuky. A v srdci prázdné místo.
Postrádám bratra.
Ábela.

Přišel znova.
Duben.
Stejný, a přece jiný.
Kvetoucí stromy na Petříně opadaly všechny naráz.
„Země se otřásla,“ zašeptal mladík dívce a pod vonící závějí ji vděčně políbil.
Jinde následky nebyly tak neškodné.
Vládce galaxie Perisel si opařil nasávací chapadla horkým nápojem.
Hvězdy v souhvězdí Vzteklého psa se přeskupily do tvaru roztomilého voříška; následovalo desetiletí náboženských válek, než uctívači Psího kultu přivykli nové podobě božstva.
Galaxie Mu narazila do víčka a explodovala.
Modrá budka se řítila proti proudu času. Její pasažér mládl.
Stařík zastrčil zavařovačku s vesmírem za sklenice kdoulové marmelády a odšoural se do kuchyně.
Byl čas na šálek čaje.

Jednou Pažout praštil o stůl nějakou knížkou a řekl, člověče, Horáčku, pamatuješ, jak jsme měnili pravopis, a Horáček odpověděl, jasně, vždycky z toho byl průšvih, a Pažout řekl, koukni, tady si s I a Y dělají co chtějí a lidi jim za to platí! Horáček otevřel Opráski a začal se chechtat, ale Pažout se mračil, kdybychom to dělali my, bude průšvih zase. Horáček řekl, třeba ne, a přepsal ceduli jejich podniku na ZÁMEČŇYCTVÝ – VÍROBA KLÝČŮ, a Pažout vzdychl, teď k nám lidi přestanou chodit, ale lidi k nim chodili dál, protože tohle zámečnictví bylo prostě nejlepší v okolí, pravopis nepravopis.

Bylo jedno sovátko. Přemýšlivé, brejlaté. Toužilo pracovat u SOPS. Kurýři SOSP jsou důležití. Nosí slova do příběhů.
„Jsem ale malé. Neunesu velký vak.“
„A tenhle? Je v něm sto slov.”
„Jenom?“
„Jsou lidi, sovátko, kterým stovka stačí na vyjádření myšlenky. Nebo pěti. Jsou takoví, kterým nestačí statisíce.“
„Opravdu?“
„Onehdy jsem posílal slova na tři tlusté knihy. Řeknu ti, škoda slov!“
„Knih o čem?“
Šéf SOSP koukl na sovátko. Bylo tak mladé, tak nevinné!
„O míchání barev. Hlavně šedivé. Chceš tu práci?“
Sovátko je teď kurýrem SOSP. Nosí balíčky lidem, kterým stačí sto slov, aby vyjádřili myšlenku.
Nebo třeba pět myšlenek.

Jednou šli Mach a Šebestová, která už nebyla Šebestová, ale Machová, s Horáčkem a Pažoutem na pivo, a přišla řeč na to, co prováděli v dětství, a Machová řekla, teda vy dva, kluci, vy jste teda byli čísla, přímo veřejný ohrožení, to se hned tak nevidí. Jenže Pažout prohlásil, omyl, veřejný ohrožení jsme nebyli my, nýbrž vy s tím vaším sluchátkem, vy to ani nevíte, ale málem jste mě připravili o život, prej štěkám jako hrom, ať je koček milion, jenže milánkové, já jsem na kočky alergickej, a milion koček, to už přestává bejt sranda, já byl sám doma, všude kočky, sotva jsem dejchal, přemejšlel jsem co teď, zavolal bych záchranku, ale na telefonu seděla kočka, tak jsem vyházel věci z ledničky a vlezl si dovnitř, studenej vzduch je dobrej na dejchání a v ledničce kočky nebyly, jenom kuře, co jsem zapomněl vyndat, ale zase tam byla zima, říkal jsem si, jestli je lepší zmrznout nebo se udusit, už jsem neměl ani sílu vylézt, ještě že přišel tuhle Horáček. Vyhodil kočky, zahřál mě, dal mi umělý dejchání, ale bylo to o fous.
Mach a Machová byli celí zděšení, ale Horáček se usmál a povídal, mně se to vlastně docela líbilo.

Aries: La Llorona . Nádherné a smutné a děsivé.
Kleio: Nevěřící Tomáš . Ještě jsme nic nevěděli, a už jsme se báli.
Dangerous: Noc, která nebyla . Coleridgova Christabel je pořádně tajemná a Dangie to napětí mistrně stupňuje.
Aveva: Zrcadlo . Chudák Jošt! A dál?! Co se dělo pak?!
Smrtijedka: Oči. Drabble stačí, doprovodné video si raději nepouštějte - nebo aspoň ne na noc!
vatoz: Cesta pro jméno . Strašlivé. Ani nechci vědět, jak to bude pokračovat… (ale jo, chci – že ten klouček TO nechytil, že ne?!)
Amaranta: Průnik . Celé to bylo hrozně napínavé a temné a tahle erotická pasáž možná nejvíc.
Saphira: Poslední nádech . Ano, pořádně se nadechněte... temnotou obchází netvor a nikdo netuší, jak vypadá!
Lee: Na konci bylo slovo . Víme, co bylo potom, ale nikdy mě nenapadlo si představit ten děs předtím.
Arengil Šerá brázda 9 . Ještě že do kina půjdeme na Šerou brázdu hromadně a budeme se držet za ruce...

„…zemi milovanou, kolébku mou i hrob…“
...tu poslední myšlenky odsouzencovy přerušeny jsou hlučnými údery kopyt a divokými výkřiky. Dvé známých silných paží do sedla jej zdvíhají, zatímco houf zbojníků ostrými meči drží v šachu vojenský pluk.
Nehnutý stojí lid i kat, zatímco vězeň jest ku svobodě unášen. Když nad dálkou temných hor poslední požár plá a v hluboké ticho měsíce vzchází zář, jsou již daleko. Pátravý pohled Vilémův jeho uchvatitel rozpačitě oplácí.
„Měli bychom odjet,“ navrhuje. „Přesunout se pod slunce jiného světa. Možná Itálie - loďky bílé – věž – město – bílých ptáků rod – vše stopeno v lůno vod…“
„Proč ne,“ souhlasí Vilém.

Zvažoval jste účast ve výpravě dlouho?
Víte… dělo se to překotně, spousta rušivých vlivů… řekl bych, že jsem se rozhodl rychle.
Přinesla vám nějaký zisk?
Něco jsem si přivezl. Ale to není důležité… podstatnější je, co s vámi takové putování udělá. Jak ovlivní vás a všechno. Třeba domov se teď zdá menší, a zároveň o hodně větší, jestli mi rozumíte. A ti, s kterými jsem cestu sdílel – změnili mě. Možná, že i já jsem maličko změnil je.
Váhal byste, kdyby přišla podobná nabídka?
Další nebezpečí, útrapy a nepohodlí?
Ani na okamžik!
Děkuji za rozhovor, pane Pytlíku.

Jeden den v roce, ve výročí zrození Velké, panuje v Chrámu klid. Naleštěné obětní nože spočívají na svých místech nečinně. Odrážejí paprsky slunce, které se horce a nemilosrdně kutálí po obloze.
Stín chrámových zdí je konejšivý. Novicům je dovoleno porušit mlčení a jejich šepot se odráží od kamenů nádvoří.
Strážci Pramene je řetěz povolen o několik článků.
Vězni v kobkách smějí nerušeně odpočívat ve svých okovech.
Prvního se cítí prázdný jako manžel, kterému se milovaná vymkla z objetí. Utěšuje se myšlenkou na dvojité obětování.
Prohřešky jsou sčítány a viny váženy jako kdykoliv jindy, ale trest se odkládá.
Na příští den.

„…zemi milovanou, kolébku mou i hrob…“
tu poslední myšlenky odsouzencovy přerušeny jsou hlučnými údery kopyt a divokými výkřiky. Dvé známých silných paží do sedla jej zdvíhají, zatímco houf zbojníků ostrými meči drží v šachu vojenský pluk.
Nehnutý stojí lid i kat, zatímco vězeň jest ku svobodě unášen. Když nad dálkou temných hor poslední požár plá a v hluboké ticho měsíce vzchází zář, jsou již daleko. Pátravý pohled Vilémův jeho uchvatitel rozpačitě oplácí.
„Měli bychom odjet,“ navrhuje. „Přesunout se pod slunce jiného světa. Možná Itálie - loďky bílé – věž – město – bílých ptáků rod – vše stopeno v lůno vod…“
„Proč ne,“ souhlasí Vilém.

Růže mám nejradši šípkový. U horního plůtku nám roste pár keřů.
Chystám večeři a koukám oknem do zahrady na Josefa, kterej opatrně setřásá růžový kvítky do čepice. Roztržitě uvažuju, proč to dělá. Že by chtěl přilepšit králíkům?
Brácha se Šimonem dorazí z výletu až se soumrakem, utahaný a zpocený.
„Vezmu si čistý ručník, můžu?“ hrne se Šimon do naší ložnice.
Na prahu okouzleně zavzdychá.
Koukneme mu s bráchou přes rameno.
Postel oblečená do růžovejch plátků vypadá jako ze snu.
Brácha obrátí oči v sloup.
„Ty máš teda nápady, člověče,“ prohodí k Josefovi.
Pak popadne misku a odhodlaně vyrazí do tmy.

Pro zrádce panovníka nebyla obyčejná poprava dostatečným trestem. Kati je udržovali naživu týdny, v dlouhém a trýznivém umírání.
Mysleli na to oba: vévoda, jemuž čepel zrádného strážce projela stehnem a přišpendlila ho k podlaze, i útočník, který ležel vedle něho s Janisovým mečem na krku.
"Zabij ho!“ přikázal Wilhelm Janisovi.
Mužovy oči se naplnily nejprve nevírou a vzápětí vděčností.
Janis zaváhal.
Z chodby se ozývaly výkřiky.
„Prosím!“ Strážcův hlas úpěnlivě žadonil. „Udělej to. Rychle!“
Janis pochopil.
Krev vévody a zrádce se smísila na podlaze.
To dřevo se může rovnou vytrhat a vyhodit, pomyslel si Wilhelm těsně před tím, než omdlel.

Mráz zalízá za nehty, proniká až k serci. Klopejtám po bouchoři od mosky k mosce a doufám, že se ňáká paňmáma ustrne a naplní mi břicho vod hladu bolavý. Dyť budou Vánoce a to si i sedlák na chudý spomene!
Nejni to však jediný toužení, co mě na nohouch drží. Šak sem z chalupy na venek nemusíla, dycky mi spaní vod hladu pomůže! Ale kdybysem Francka ani očkem nespatříla, to bych vod samýho smutku mohla umřít.
Já su jen chudobný ďouče z chalupy a on by moh s bohatou v prachovejch peřinách líhat, ale teplejc by mu pro to nebylo!

Miluji Vás, Naomi.
Spokojeně přečetl krátký řádek. Bylo to dobré. Stručné, výstižné, pravdivé. Slova omšelá tím, jak je tisíce lidí již stovky let opakují, ale těžko by hledal lepší.
Zapečetil list, neurčitě přemítaje, co s ním udělá. Na jaře se už v Paláci nezatápělo. Mimoděk pohlédl ke krbu, o kterém si byl jist, že je vymetený a prázdný, jenže s údivem zjistil, že v něm plápolá velmi malý, nenápadný ohýnek.
Přesunul svůj zrak na Janisovu tvář. Mladý strážce snesl jeho zkoumavý pohled bez jediného mrknutí.
Pán Rakasi podal strážci dopis.
Oba se zaujatě dívali, jak se mění v šedivý popel.

Kde by jiní viděli otevřené brány, byly pro Šaela zamčené dveře. Vztáhnout touhu ke komukoliv, kdo mu byl povinován poslušností, považoval za nečestné. Nebál se odmítnutí; obával se, že by bylo považováno za nemožné.
V cimře s postelí, která by stačila pro početnou rodinu, nabídl Taminovi víc než tvrdou zem. Mladík vděčně přijal. Usnul, jakmile položil hlavu na polštář.
Šaelův neklid ale spánek zaháněl. Váhavě položil ruku na chlapcovo rameno a pevně zavřel oči. Když si po chvíli dovolil kradmý pohled, Tamin stále tvrdě spal. Ve světle měsíce viděl, že se ze spánku usmívá.
Pozoroval spící tvář až do svítání.

Pod prvním městem druhé leží,
Svět skrytých řek, svět tajných věží,
A skalní stěny, tak tiše snící
O nebi, o hvězdách, o měsíci,
O věcech nikdy neviděných,
O příběhu, jejž četla z dlaní
toho, kdo jemně dotýká se
kamenů v jejich němé kráse.
O tom, kdo mlčí jejich řečí,
S kým navzájem se kouzly léčí,
Kdo vchází slují do tmy dolů
Vdechovat vůni karneolů.
Tvrdost a pevnost, sílu skály,
Chápe jen ten, kdo sám je stálý,
Kdo ve vichřici neohne se,
Kdo za svou věrnost jizvy nese.
Jak klidno je tu: jen šepot kapek
A v písku otisk liščích tlapek.

Bylo jedno sovátko, to tmoplaché, které nosilo tmoodpuzovací brejličky. Ale tuhle vyprávěnku možná znáte, tak vám o sovátku povím víc.
Kdo má brejličky, je tuze inteligentní a přemýšlivý. Takové bylo i sovátko. Nejvíc přemýšlelo o svých příbuzných.
Že prababička sovice sněžná nosí sníh, to bylo jasné.
Že mamince, sově pálené, to tuze pálí, o tom nebylo pochyb.
A děda výr dělal víry. Nebo výry? Možná obojí.
Ale co strýček sýček?
„Já, mé malé sovátko, přihoukávám smrt,“ řekl strýček sýček důležitě. „Komu zahoukám, musí umřít!“
„A kdo zahouká tobě, strýčku?“ zeptalo se sovátko.
„Nikdo!“ odpověděl sýček vítězně. „A proto nikdy neumřu!“