Moje články

„Řekni to,“ štouchl Filip Pírka ramenem.
„Ne, ty,“ ohnal se Pírko loktem.
„Tak dost,“ řekl profesor. „Chcete mi něco?“
„My bysme…,“ začal Pírko.
„Bychom,“ vrazil do něj znovu Filip.
„Bychom… chtěli…navštívit… tamtu. Když je sama ve vězení.“
„Není.“ Ani byste neměli vědět, že kdy byla. „Je pod dozorem. Proč? Jste zvědaví?“
„Jo,“ řekl Pírko.
„Ne,“ řekl Filip.
„Tak proč?“
„Člověk je odpovědný za to, co vytáhne z vody,“ vysvětlil důležitě Filip.
Profesor potlačil úsměv. „Tos někde četl?“
„Něco podobnýho,“ připustil Filip.
„Rozmyslím si to.“
Cestou ke dveřím si chlapci vyměnili další radostné šťouchance.
Rozmyslím si znamenalo u profesora Pasra ano.

Z adaptačního kurzu nebyli Pažout s Horáčkem zrovna šťastní, Horáček povídal, takových cizích lidí, radši bych se adaptoval jenom s tebou, Pažout souhlasil, Horáčku, adoptovat chci jedině s tebou, a Horáček řekl, hele, mám sluchátko, do sluchátka povídal, prosím, my bychom potřebovali, aby všichni ostatní byli třeba trpaslíci, a sluchátko řeklo, dobrá, ale pak mě vrátíte Šebestové, a když proměnilo třicet budoucích zámečníků i učitele Kolíska v sádrové trpaslíky, dodalo, nestrkejte do nich, ať se nerozbijí, a Pažout řekl, kdepak, jenom do Horáčka, strčil do Horáčka, ten spadl na postel, a tam se dál strkali, ale mně naštěstí došla slova.

Budeč je centrem magické vzdělanosti.
Místo opředené tajemstvími.
Budeč je také škola.
Místo, kde se nic neutají.
Šeptalo se, že Pírko a Filip mají průšvih (zase!), ale že z něj vyšli trochu jako hrdinové (zase!).
Že vytáhli z lomu napůl utopenou holku.
Že to není holka, ale monstrum.
Že je mohla zabít, kdyby nebyla bez sebe.
Že zdemolovala ošetřovnu.
Že ji drží v habrovém vězení.
Že má na zádech zbytky křídel.
Že její kůže vypadá, jako když upečete ježka.

Že má magii, kterou stěží ovládá.

Profesoři mlčeli.
Ani nenaznačili, že by něco z toho byla pravda.
Natož pak úplně všechno.

Ano, pane profesore. Víme, že studovat v Budči je čest. Že největší čarodějové se učili tady. Že bychom se měli snažit jít v jejich stopách. Jenomže...
Ne, nebylo správné se zdejchnout z bylinkářské výpravy a jít se courat po lese. My si to uvědomujeme. Nebylo to správný vůči paní profesorce, která nám chce předat svoje vědění. Jasně. Ale...
Rodiče? Snad není úplně nutný, aby to věděli. Určitě jsou si jistí, že jsme tu v bezpečí. My bychom neriskovali zbytečně. Jenom tam zrovna...
Školní trest? Ale...ne, nechcete o tom polemizovat. Jenom...

...zachránili jsme tý holce život, nebo to bylo zbytečný?

Za daných okolností odvedl dobrou práci.
Ovšem chirurgický zákrok provedený umírajícím čarodějem, sekerou uprostřed požáru, nezaručuje zázračný výsledek.
Unikla.
Ale radši by shořela s ním.

Krvácející pahýly křídel se zanítily, popálená kůže s šupinami se spekla v bolavou masu, celé tělo cítila jako otevřenou ránu. Přesto šla, potácela, plazila se lesy.
Až k zatopenému lomu, černé, hluboké, klidné vodě.
Položila se na ni.
Chlad ji konejšivě objal.
Úleva.
Ticho.
Hladina se nad ní zavřela.

"Tak jsem řekl..."
"Sklapni, Filipe!"
"Cože?"
"Viděls to?"
"Jako co?"
"V lomu plavala nějaká holka!"
"Fakt?"
"Jenomže už tam není."
"Pírko, vole! Dvacet metrů..."
"Skočíme?
"Jasně!"

Čaroděje ochromovala bolest. Rozštípnutý trám mu probodnul hrudník. Bojoval s malátností ze ztráty krve. Posledními silami stahoval žár kruhu plamenů do nejvlhčího místa, velikého sudu s naklíčeným obilím.
Přesto ho blízkost smrti rozjařovala.
Konec.
Stráví ho oheň, jako jeho ženu.
To bylo spravedlivé.
Přivřenými víčky pozoroval Leu, jak se potácí po světnici, s roztaženými křídly, polámanými, potrhanými. Byla v pasti. Křídla jí nedovolila proklouznout mezi hořícími troskami ven.
„Podej mi sekyru,“ zachroptěl.
Znova se pokusila uniknout. Marně.
„Jak dlouho myslíš, že slad udrží oheň?“
Poslechla ho.
„Otoč se!“
V bezdechém okamžiku si představila, jak se jí ostří zasekává do zátylku.

„Zdědil jsem řemeslo po dědovi,“ vyprávěl žalářník strážci. „Povídal, že za starýho vládce kdo přišel, nevodešel po svejch, a nikdo po muklech ani nevzdech! Zato vévoda s nima vede hovory! Asi že byl taky za mřížema. A pročpak posílá pro tutoho? Šak je to vobyčejnej zloděj!“
„Nic ti do toho není, a mně také ne. Ale řeknu ti to. Vévodovi přišlo zajímavé, jak s nakradeným majetkem nakládal.“
„Jakpak?“
„Živil několik sirotků.“
Žalářník si odplivl. „Svoloč. A stejně je zloděj.“
„Ovšem rozhodně ne obyčejný.“
„Pro mě jsou všichni stejný.“
„Protože tam, kde ty vidíš samé černé ovce, vévoda vidí bílé vrány.“

Les tajil dech.
Lea váhala.
Mohla to nechat být.
V chatrči nebylo nic, co by jí patřilo.
I své poznámky psala cizím inkoustem na cizí papír.
Lehoučká jak pírko, nevázaná k majetku, nesvázaná vztahem, téměř dospělá. Nějak by si ve světě poradila.
Jenomže příliš dlouho vyrůstala vedle pyšného a majetnického čaroděje, příliš dlouho se živila vztekem a temnotou.
Jenomže chtěla čarodějovy knihy, krystaly, zaklínadla.
Jenomže čarodějova chatrč byla jediným domovem, jaký měla.
Jenomže černá ovce bílou vránu nevychová.

Vrhla se střemhlav dolů, před sebou poslala zaklínadlo, které mělo prorazit střechu.
Vzduch kolem ní svištěl.
Kmeny stromů se zakymácely.

Mýtina vybouchla.

„Prý je téma depresivní,“ řeklo Sovátko. „Jakoby neslučitelnost se životem hned znamenala smrt!“
„Jasně,“ souhlasil Myšák, uvelebený na vejci. „Příklad: Zahřívat soví vejce je neslučitelné s životem mladého, perspektivního Myšáka .“
„Takže je dobře, že už nejsi mladý.“
„Mládí se přeceňuje,“ mávl Myšák tlapkou. „Asi jako jogurt.“
„Jogurt?“
„Ano. Podstatou jogurtu jsou živé kultury. Když časem vyprchají, je jogurt k ničemu. Podstatou mládí je dospět. Když k tomu nedojde, je život jako nekulturní jogurt.“
„Tenhle tvůj příměr kulhá na obě nohy,“ usoudilo Sovátko.
„Tvůj ještě víc,“ odpověděl Myšák. „Příměr žádné nohy nemá!“
Sovátko se pokoušelo nesmát.
Marně.
Raději odlétlo pro jogurty.

Sledovala chatrč z větví třicetimetrového smrku.
Neodhalila účinnost všech čarodějových pastí, ale nejméně u dvou si byla jistá, že jsou smrtelné.
Nepochybovala, že našel její zápisky – dovtípil se, co dosud netušil?
Proč je, sakra, vůbec psala?
Proč se neobtěžovala je skrýt?
Sebejistota. Lehkomyslnost.
Měla dávno odejít.
Nebo se čaroděje zbavit.
Jenomže už dávno necítila nenávist. Ne k bezmocnému starci. Vídala takové ve vesnici. Nebyli k ničemu, ale lidé se o ně starali. Když byl odkázán na její péči, jako by pečovala…
O stařičkého otce?
S tím byl ovšem konec.
Nenechá ho naživu.
Ví čaroděj, nebo neví?
Očekává útok…
…z výšky?

Brahmi, ženšen, šípek, yerba maté, pořádná dávka vzteku a magie.
Obejít chatrč, zabezpečit ji kruhem ochranných pastí. Vyčerpaně se vrátil dovnitř a podrobil svůj příbytek důkladné inspekci. To stvoření – ona – se důkladně zabydlela.
V přístěnku našel nový stůl, své křeslo, knihy, svitky, krystaly, poznámky psané nejprve nejistým, posléze zručným rukopisem.
Na noc se nevrátila. Měl čas na čtení a přemýšlení.
Proti své vůli pocítil obdiv. Kdyby jen tušil… mohl ji učit, vést, starat se o její talent. Byla by jako dítě, které nikdy neměl. Mohl by…
Milovat?
Svraštil čelo.
Zbytečné myšlenky.
Stalo se, co se stalo.
Teď ji musí zabít.

Toho rána byla slečna Inkognita tak krásná, že se na ni zrcadlo nemohlo vynadívat.
Učesala si vlasy a dotkla se štíhlým prstem, modrým od inkoustu, tenké vrásky na čele.
„Tahle je první,“ řekla zrcadlu. „A další přijdou. Láska je i starost a strach. Že se promění v myšku a Mína se splete. Nebo v mlhu, a vypaří se ve slunci. Že se zamiluje do jiné…“
Zrcadlo se rozhořčeně zalesklo.
„Jenom žertuji,“ pohladila je slečna Inkognita. „Nestěžuji si. Má to tak být. Láska i starost, radost i vrásky“.
„Miluji tu první, a budu milovat všechny další,“ řeklo zrcadlo hlasem pana Grenadina.

Meduňka, olvida, mucura, čarovník, snědek, mučenka, lysohlávky, mochomůrky, konopí.
Po špetkách, aby nevzbudila čarodějovo podezření. Po hrstech, když žízeň rostla a rozum zeslábl.
Čarodějův svět se smrskl. Kdysi rázný muž se malátně pohyboval po čarách, které Lea vytyčila. Ke stolu pro misku kaše a hrnek výluhu. Za chatrč vykonat potřebu. Na lůžko. Jednoduchý obrazec, monotónní život.
Někdy zůstával sám, den, dva, tři. Víc misek s kaší, víc hrnků na stole. Držel se rutiny, nikdy nesnědl a nevypil všechno najednou.
Jednoho osamělého rána se zapotácel, chytil se chatrného stolu, převrátil jej.
Nejprve plakal a lízal zem.
Za soumraku se mysl projasnila.

Akce Duben měsíc drabble se koná
a) V dubnu
b) Včera
c) Celoročně

Správné drabble má následující počet slov
a) 100
b) 5
c) Libovolný

Zkratka SOS znamená
a) Strašlivě obézní soudružka
b) Společnost pro osvětu spisovatelů
c) Soros

Téma
a) Nesmí být v drabble přítomno
b) Musí být v drabble přítomno
c) Je tajné

Výraz „kachna“ nebo „káč“ v komentáři znamená
a) Komentující má chuť na drůbež
b) Komentující považuje drabble za hoax
c) Komentujícímu se drabble líbí

Gloria je
a) Likér
b) Nakažlivá nemoc
c) Svatá patronka drabblistů

Drabblistům nosí slova
a) Česká pošta
b) Sovátko
c) Mikuláš

Když chodili Pažout s Horáčkem na učiliště, neučili se jen řemeslo, ale i mateřský jazyk, což Pažouta rozčilovalo, na to se můžu vykašlat, Horáčku, na tyhlety pravopisný pravidla, já jsem tentononc, svobodný duch, íčka mi jsou ukradený, budu si psát zamykat s ypsilonem a klíč s měkkým, a Horáček poznamenal, i slepé kuře najde zrno, a Pažout povídal, Horáčku, ty magore, co sem pleteš kuře, ani v něm není íčko, já se školou končím, a Horáček řekl ne, a Pažout opáčil, proč? A Horáček povídal, protože s tebou chci mít zámečnictví, a vůbec všechno, chápeš? a Pažout zavrčel, tak jo.

Neřekne-li jí nikdo, čím je, rozhodne se sama.
Dívka.
Nedá-li jí nikdo jméno, zvolí si sama.
Lea.
Dívka Lea, která bydlí uvnitř nehezkého stvoření, má napilno. Plnit rozkazy čaroděje, obluzovat stárnoucí vědomí, prodlužovat dobu spánku.
Ještě si netroufá odejít.
Ani zabíjet.
Čarodějovy svitky a knihy jsou jí slabikářem, les a nejbližší vesnice školou. Učí se, zkoumá, pozoruje. Protahuje křídla, cvičí, odvažuje se výš a dál.
Neukáže-li jí nikdo lásku, sama ji najde.
Vidí ptáky a lišky, jak se páří, jak pečují o mláďata.
Vidí milence, matky, otce, děti.
Ale vidí i lačnost po kořisti, rvačky, surovost, pohrdání.
Tomu rozumí lépe.

Vejce čaroděje zklamalo.
V počátečním šoku tvora téměř umlátil, ale nakonec usoudil, že magie doprovázející líhnutí se vybila a obsazení mysli nebylo záměrné.
Stvoření bylo ošklivé. Šedivá nefunkční křídla, šupinaté tělo, bledé končetiny, lidské oči a ústa. Tupý pohled, zobákovitý nos. Pohlaví nedokázal určit. Kňučelo a vylo, když s ním experimentoval, ale bylo poddajné.
Za rok vyrostlo jak dítě za deset.
Mluvit se nenaučilo.
„Křídla máš, nelétáš, hubu máš, nezpíváš,“ posmíval se mu.
Ale s koštětem a motykou zacházelo zručně a čaroděj pookřál, když měl komu nadávat.
Líp spal.
Jako nikdy předtím.
Pod dohledem bystrých očí nad stránkami jeho knih.

Skořápka praská.
Čaroděj se zmítá na podlaze.
Křídla bijí do mříží.
Z noční můry se umí probudit, jenomže nespí.
Zlatý pel se mísí s prachem.
Pod sevřená víčka se vpaluje spirála času, roky, desetiletí.
Dětské prsty tápají tmou.
Nahá těla v klecích, chlapci, dívky, zvířata.
Stvoření tiše naříká.
Bodce a bolest, zvídavý, chladný obličej.
Leží v ostrých úlomcích skořápky.
Ohýbání kostí, trhání kůže, jekot a vytí zkřížených proměněnců.
Třese se.
Únik a let, on a ona, on mezi jejími křídly, pod nimi lesy, skály, voda.

Není to sen.
Je to obsazení.
Čaroděj se vymaní se vzteklým řevem.
Kdo se opovážil?!

Když čaroděj dorazil k vejci, byla tma. Na povrchu skořápky se rýsovala síť tenkých prasklin, kterými prosvítala zlatá záře.
Obezřetně natáhl tlusté rukavice z kančí kůže a rychlým pohybem vhodil vejce do vaku.
Spěchal pak nocí, zavazadlo v natažené ruce, co nejdále od těla.
Domov měl v nejhlubším srdci lesa, pevný a bezpečný, ačkoliv obyčejné oči zbloudilého poutníka by viděly chatrč z klacíků.
Chodil po světnici, mumlal zaklínadla a nespokojené nadávky, prohledával kouty.
Nakonec silnými prsty spletl klícku z úponků ocoee, vejce v ní uložil do sklípku, sebe na lože.
Ráno vejce spočívalo v zetlelých zbytcích.
Příští klec byla železná.

Čarodějové žijí dlouho.
Vzpomínky čarodějů jsou podobné mistrovským malbám; uchovávají barvy, tvary, světlo, šero, ostrost a stíny živé.
Rány čarodějů jsou hluboké, míjení dnů je nezhojí.
Zášť čarodějů žhne plamenem, čas ji nezchladí.
Kdysi byl mocný a vážený, měl ženu, přátele, dům, knihy, víno.
Kdysi pil a tančil a smál se a zpíval a jeho žena a přátelé pili a tančili a smáli a zpívali s ním.
Jednoho večera pil příliš a jeho žena se příliš smála a tančila s jeho přáteli.
Ledová žárlivost, palčivý vztek, prchlivé zaklínadlo spálilo na prach všechny.
Teď je starý.
Sám.
Kráčí lesem a naslouchá.

Není úlohou stromů vynášet na světlo věci ukryté v zemi.
Drobný oblázek semeno klíčkem obejde, pod velkým kamenem nevzejde.
Tady ale působila vůle silnější, než je chtění semen.
Bukový semenáč proti své přirozenosti vyrašil do větví ještě pod zemí, vyrval se z temnoty, v křehkém zárodku koruny pozdvihl vejce jako nesvatou oběť. Vzpíná se vzhůru, stojí, ač se chvěje, i když je v něm stromového života už jen ždibec.
Uvnitř vejce tvor ještě nehotový. Oči má pevně zavřené, bradu na prsou, tenké končetiny přitažené k tělu, celý omotaný zlatými křídly, útlý, slabý.
Uvnitř tvora mysl.
Ta slabá není.
Sílí.
Volá.

Ticho v podzimním lese je těžké a vlhké.
Stromy střásají kapky z posledních listů do nasáklého mechu. Šedavá mlha ovíjí kmeny. Z veliké dálky se ozve zařičení srnce či troubení jelena, někde blíž nesměle zapípá pták, ale všechny zvuky nakonec utonou v hloubce mlčení.
Ticho.
Ticho a nehybnost.
Jediné, co se uprostřed lesa pohybuje, je hnízdo.
Kdysi pečlivě spletené větve černého topolu, starého tři sta let, se jedna po druhé osvobozují.
Uvolní veliké černé vejce a znehybní jako všechno okolo.
Vejce padá.
Dopadne.
Obejme ho mokré listí, těžká hlína, chlad.
Kdo se postará o drobné stvoření uvnitř?
Mráz, tma, samota.

Mezi babičkou Bolavou a bábi Zlopočasnou byla řada dalších starších žen, které nasměrovaly Toniččinu cestu – a které jí ustavičně nahlížely přes rameno a více či méně autoritativními hlasy vyjadřovaly názor na její konání. Nezabránil jim v tom ani fakt, že mnohé již nebyly naživu a ty ostatní nebydlely blízko.*
Jedno měly společné. Patřily výhradně samy sobě, tak jako písek nebo oblaka. Byly své, dokonale, sebejistě své.**
Teď, když bosá a prostovlasá Tonička stála na Křídě a vzhlížela ke hvězdnatému nebi, kupodivu mlčely.
Věděla proč.
Konečně toho dosáhla.
Byla jako ony. Byla úplně svoje. Patřila si.
Jenom proto se mohla rozdávat.

V předjitřní chvíli je ticho mocné jako výkřik a myšlenka nemluvněte, která nabývá tvaru v oceánu vědomí zastřeného sladkou mlhou vonící po mléce, čerstvá a svěží jako pupenec jírovce.
Vítr povívá krajkovou záclonou, oknem vniklo volání divokých hus.
Je snadné odpovědět, lehké vznést se, být částí hejna.
Kdo neví, že nemůže, je všemocný.
Alespoň na chviličku.
Husy jsou mnohem moudřejší, než si lidé kdy všimnou. Krouží nad domem, neopouštějí novou družku, dokud se nevrátí zpátky. Teprve pak táhnou dál.
Poslední máchnutí křídel, do peřinky lehce dopadá dětské tělo.
Kolébka se zhoupne, chůva se zasměje ze spánku.
Tenkrát se proměnil poprvé.

Slečna Inkognita milovala pana Grenadina něžnou a silnou láskou. Téměř ho ztratila, a k veliké lásce se přidružila úzkost. Grenadin už byl ale doma zavřený příliš dlouho.
„Musím ven,“ řekl kočce Míně. „Nebo přijdu o rozum.“
Mína otevřela tlamičku plnou ostrých zubů.
„Vím, že mě jenom škádlíš,“ zasmál se malý ptáček smíchem pana Grenadina a vyletěl oknem.
Večer sebrala slečna Inkognita z koberce modravé pírko.
„Blázínku,“ pokárala pana Grenadina. „Co kdyby tě Mína snědla!“
Mína a Grenadin na sebe mrkli.
Pak vyšli do tmy pozdravit úplněk, který byl na oslavu uzdravení pana Grenadina obrovský jako balón a růžový jako plameňák.

„Svoboda je pěkná,“ přemýšlelo Sovátko, „ale drabble je drabble a pravidla jsou pravidla. Sto slov. A samozřejmě téma. Pěkně zřetelné, nezpochybnitelně přítomné téma!“
„Drabble se bez tématu obejde,“ mínil Myšák. „Prostě sto slov, a aby to mělo hlavu a patu, možná i páteř, aby se nekácelo, a máš drabble.“
„Drabble máš, ale bod ne. V DMD má drabble téma, a basta!“
„Někteří autoři body nesbírají,“ řekl Myšák.
„Od bodů se osvobodit můžou,“ opáčilo Sovátko, „ale pravidla platí stejně.“
„Kontroluje je někdo?“
„Asi ne.“
„Takže se pravidly spoutávají dobrovolně?“
„Nejspíš. Proč to řešíš?
„Přece aby tohle drabble splnilo téma,“ řekl Myšák.

Jednou si vyjeli loďkou na jezero, jenomže přišel příšerný nečas, vítr, blesky, učiněná hrůza, ale Ježíšovi to nevadilo, ten klidně spal, takže do něj Jan strčil, člověče, Ježíši, tohle není bezpečný, jenže Ježíš nic, a Petr řekl, hele, jaks mluvil o tom kmenu a ratolestech, je ti jasný, že když se utopí kmen, jsou ratolesti taky kaput, načež se Ježíš posadil a řekl, vy jste fakt šílený, dyť se nic neděje, a potom zamžoural do bouře a povídal, koukej, bouře, my bychom tady ocenili trochu klidu a ticha, ano? načež se rozhostil klid a mír, a učedníci řekli, fakt dobrý!

Věc: příloha k žádosti o stálou pozici dodavatelky biologického materiálu

Ctěné dámy,
není žádným tajemstvím, že v dnešní nelehké době zápasíte jako každý jiný s vážnými problémy, zejména s výpadky dodávek nezbytných potřeb pro vaše záslužné dílo a nepřekonatelné výrobky. Nedostatek lidských vlasů a nehtů v souvislosti s uzavřením kadeřnictví a salónů zabývajících se manikúrou a pedikúrou je politováníhodný. Dovoluji si vám proto nabídnout stálý přísun kvalitního a rozmanitého genetického materiálu, konkrétně čerstvého dětského nosního hlenu, a to vždy v pondělí a ve čtvrtek. V případě zájmu jsem schopna po dohodě s kolegyněmi z dalších škol zorganizovat dodávky většího objemu.

„Tady,“ rozvinul sochař plány, „vaše hrobka.“
„Jsem ještě naživu.“
„Tím lépe, můj pane. Vaše představa?“
„Neoznačený hrob. V přírodě.“
„To neprojde.“
„Klid. Zapomenutí,“ snil vévoda.
„Zapomenutí? Lidé mají na zdech obraz vaší tváře.“
„A ve městě je prý hospoda, kde mají stejný portrét místo terče na šipky.“
„Vskutku?“ podivil se nepřesvědčivě sochař, zahloubaný do svitků.
„Kdepak to je?“ zeptal se vévoda tiše.
„U Páva,“ odpověděl nepřítomně sochař. Vzápětí sebou trhnul.
„Neboj, hlídku tam nepošlu,“ usmál se vévoda. „Když však na mě nezapomenou lidé, k čemu zdobenou hrobku?“
„Protože se nechcete dohadovat s městskou radou?“
Vévody vzdychnul.
„Považuj návrh za schválený.“

Ve sborovně velikosti výtahové kabiny si čtyři učitelky vaří kávu. Prakticky se o sebe otírají respirátory.
Pokouším se uniknout, ale úzké dveře zatarasily nohaté čtvrťačky.
„Paní učitelko, Ládík zvrací,“ hlásí Editka.
„Do roušky,“ upřesňuje Kačenka.
„On si Víťa prdnul,“ rozvíjí Editka. „A Ládík začal zvracet.“
„Do roušky,“ sekunduje Kačenka.
Cestou za Ládíkem stačím tak tak zachytit řítící se tělo.
„Josko! Co děláš!“
„Já jsem zapomněl chodit po schodech,“ vysvětluje klučík. „Doma schody nemáme!“
„Zvracíš?“ vyšetřuji ve 4.B.
„Zvracím,“ přiznává hrdě Ládík.
„Volám tátovi, pojedeš domů!“
„Já prdím,“ hlásí Vítek. „Můžu domů?“
„Ne!“
„Ale zítra přijdu!“ varuje Ládík. „Je testování!“

Sovátko se marně snažilo usnout.
„Nesnáším je,“ brumlal Myšák, shrbený před monitorem. „Pitomci! Neumětelové!“
Sovátko zavrtalo hlavu hlouběji pod křídlo.
„Rukama si třesou, sami sebe chválí!“
Vláda, hádalo Sovátko. Nebo opozice?
„Co začnou, pokazí. Tragédi!“
Spíš vláda, usoudilo Sovátko.
„Určitě má situaci i ten druhý!“
Cože? pomyslelo si Sovátko.
„Já to nechci vidět!“
„Co nechceš vidět?“
„Pata a Mata! Už nikdy! Ale jeden má situaci!“
Sovátko zamžouralo na monitor.
Zamávalo křídlem a oprášilo ho z nejhoršího.
„Vidíš? Čárka zůstala. Patová! Žádný Pat. Ani Mat!“
„Super,“ zaradoval se Myšák, svalil se do pelíšku a usnul.
Jenom Sovátku už se spát nechtělo.

Rád bych někam kráčel, ale spíš jsem veden, tažen, tlačen. Nicméně cesta to je, psát se o ní dá, pojmenujme tedy mé putování cestopis. Kudy? Ode zdi ke zdi, v podstatě k šípku, do temného lesa (či jiných temných míst, která vám vytanou na mysli). Číselně od deseti k pěti, ačkoliv… takových pět, to je přece pěkné kladné číslo, jenže já už jsem pěkně hluboko pod nulou. Dolů, po šikmé ploše. A pořádným fofrem, kdo by si to před lety pomyslel? Á, vás zajímá směrová růžice. Nepochybně od západu na východ. Ne, nikoliv Japonsko. Rusko, Čína.
Kdo?
Já, český stát.