Podivuhodné osudy zvířecích mazlíčků

Milá Nevi!
Přeji Ti krásné Vánoce.
Chytla jsem se těch zvířat, protože jsou moje oblíbená (jako skoro všechna ostatní zvířata).
Doufám, že se Ti bude hezky číst.
Omlouvám se, že se mi nepodařilo napsat najednou celou povídku, ale slibuji, že nebude dlouhá, takže bude brzy pokračování.
Rya
Za betění děkuji Aries
Kapitola I.
Není lehké zařídit, aby střechou zatékalo. - Marcius nelže, ale všechno také neříká. - Úvahy o antropomorfismu a vzdělávání ropušáků. – Býti člověkem. – Krysa se zlobí, ale má vůbec proč? – Kilián nesnáší hádky.
O Bradavicích můžete říci ledacos; ledacos dobrého i ledacos špatného. V hradu se nacházejí rozličná místa: místa, kde se nikdo necítí příliš sebejistě; místa, která tak docela nevoní; místa, kterým by dozajista prospěla jiná košťata než ta, kterých se užívá k létání; místa, která nejsou úplně bezpečná; místa, která jsou vyloženě nebezpečná; a je tam také zákoutí, kde z nevysvětlitelných důvodů dostane každý ukrutnou chuť na palačinky se skořicí a javorovým sirupem.
Kdybyste ovšem řekli, že do Bradavic zatéká střechou, byla by to sprostá pomluva.
Do Bradavic střechou nezatéká.
Prostě ne.
Nikde.
Jenom na jednom místě.
A docela malinko.
Právě tak akorát, aby zaprášená prkenná podlaha jedné půdní komůrky s malým vikýřem trošku zvlhla.
„Doufám, že se ti to zamlouvá,“ řekl Marcius a snažil se, aby to znělo skromně.
„Je to báječné!“ Kilián si blaženě protahoval hubené končetiny v ne tak zcela, ale skoro blátě. „Nevylámal sis na tom drápky, doufám.“
Krátkozrace zamrkal k trámu, na kterém visel hlavou dolů Marcius. „Jak jsi to vlastně dokázal?“
„Kouzlo,“ utrousil Marcius s nonšalantní samozřejmostí.
Vychutnal si Kiliánův uctivý povzdech a moudře přeslechl pochybovačné odfrknutí třetího člena večerní sešlosti, tlusté a poněkud omšelé krysy, která se choulila v nejsušším a nejtemnějším koutě.
Ve skutečnosti nelhal; měl magické schopnosti, ačkoliv je sám shledával žalostně nedostatečnými, a magii opravdu použil, i když ne k marnému boji se střechou, ale k přesvědčení jistého starého…no dobrá, ne úplně přítele, ale známého – či přinejmenším nikoliv nepřítele (protože, jak jednou dotyčný ani-přítel-ani-nepřítel sarkasticky poznamenal, nemá cenu plýtvat nepřátelstvím na něco, co je prakticky potravina – a dodal k tomu, a bez urážky, Máro, tak otravný jídlo jako seš ty se vidí málokdy).
Nicméně s přispěním malého přesvědčovacího kouzla byl ochoten pomoci, a i když šlo jen o nevelkou díru ve střeše, něco to znamenalo. Teď měli útočiště, kde se mohli cítit bezpečně a pohodlně všichni tři: Marcius zavěšený na stropním trámu, Kilián ve vlhkém koutě a krysa, skrytá v přítmí, v tom protějším.
„Nemusíš mi děkovat, Kiliáne,“ pravil Marcius. „V tom spočívá podstata přátelství, že si lidé pomáhají, není-liž pravda?“
„Je-liž není-liž,“ odfrkla znovu krysa. „Přehlížíš skutečnost, Marcie, že nejsme lidé. Jsme zvířata. Zvířata se nepřátelí. Zvířata se požírají. V lepším případě se ignorují. V tom nejlepším, a to je, dejme tomu, naše situace, sdílejí společný úkryt před nebezpečím. Nebo před otravným údělem domácích mazlíčků.“
„Ale…“
„Kromě toho,“ nedala se krysa vyrušit, „si idealizuješ lidi. Ani přátelé si vždycky v nesnázích nepomáhají. Byl bys překvapen, co jsou lidi schopni si prová…“
Krysa náhle zmlkla uprostřed slova a zacouvala ještě hlouběji do tmy.
„Připisování lidských vlastností zvířatům nebo neživým objektům,“ pronesl Kilián po chvilce rozpačitého ticha, „se odborně nazývá antropomorfismus.“
Marcius se zaklonil, aby si mohl Kiliána změřit zamyšleným pohledem. Nikoliv poprvé ho napadlo, že skrývá víc, než je na první pohled znát. Ropuchy bývají flegmatické, tělnaté a úzce zaměřené na lov potravy a urputné hledání vlastního rodiště v době říje. Kilián byl ale hubený, nervózní a nikdy nemluvil o domově; když se mu však podařilo překonat stydlivou plachost, dokázal s překvapivou šíří a hloubkou hovořit o celé řadě jiných témat. Jako kdyby někdo mladého ropušáka podrobil systematickému vzdělávání, říkal si Marcius – ale kdo by plýtval časem na takovou věc? Brává ho snad jeho majitelka na přednášky? Pokoušel se rozpomenout, zda školní řád připouští účast zvířecích společníků ve výuce, ale jeho služební doba byla krátká a uplynulo od ní notně let. (Marcius se vytratil ve chvíli, kdy si záludný prvák, do jehož péče ho Hagrid kdysi svěřil, pořídil obrovského a zjevně nepřátelského kocoura. Dva zvířecí mazlíčky školní řád zapovídal zcela určitě. Marcius svou pozici oželel s lehkým srdcem. Od té doby si dělal, co chtěl, a nehodlal na tom nic měnit – ledaže… možná… kdyby… ale tohle kdyby bylo velmi nejisté, a proto je dosud nechával zahalené oparem tajemství.)
„Ale my tři nejsme tak úplně jako ostatní zvířata, že,“ začal zlehka. „Nemohli jste si nevšimnout, že je na nás něco zvláštního. Řekl bych… ne zcela zvířecího. Téměř… nepřipadá vám?... cosi lidského…“
„Na tobě je lidskýho jenom to, že moc žvaníš, netopejre,“ vyprskla krysa.
„Ne, vážně,“ nedal se Marcius. „Nepřipadáš si někdy divně? Nemíváš takový tajemný, neodbytný pocit, že jsi dřív byla člověkem?“
„Já ano. Mívám různé neodbytné pocity. Tenhle taky,“ podpořil Marcia Kilián.
„Kdybychom našli někoho, kdo má hůlku a kdo byl ochotný vyzkoušet jednoduché proměňovací kouzlo…“
Krysa vyletěla ze svého kouta v oblaku zvířeného prachu.
„A jak bys to asi udělal, co, chytráku?!“ zavřískla do Kiliánova kýchání. „Uvědomuješ si, že dohromady jsme velký jako středně vzrostlej teriér? Na proměňování potřebuješ nějakýho aspoň trochu pokročilýho haranta, a jak ho donutíš, aby s tebou šel někam do lesa dělat zakázaný pokusy? Svážeš ho? Budeš ho mučit? A jak asi, zaplejtáním do vlasů? Dejcháním za krk?“
„O čem to tady…“
„Takový plány,“ soptila krysa, „se musí promejšlet, ne jenom házet do větru. Jen si představ, že by k takovýmu proměnění by došlo veřejně. Třeba na nádvoří nebo v hlavní síni, kde je spoustu čarodějů s hůlkama!“
„No a co?“ zeptal se Marcius.
Krysa na něj okamžik mlčky civěla, jen vousky se jí podrážděně chvěly.
„Mluvíme přece o proměnu v člověka,“ vysvětloval Marcius. „Ne v nějakou strašlivou příšeru.“ Na chvíli sám znejistěl. „Aspoň doufám,“ dodal potichu.
Krysa zamumlala jakousi nadávku, mrskla ocáskem a prosmykla se malými dvířky do šera, které mezitím získalo vládu nad obrovskou půdou hradu.
Marcius povzdychl a protáhl si křídla.
Kilián, který nesnášel konflikty, doskákal ke dveřím a vypoulil oči do tmy.
„Prašivko!“ zakvákal, jak nejhlasitěji uměl. „Prašivko, vrať se!“