DMD č. 12. pro 12. 4. 2018. Téma: Kyselé vítězství a sladká prohra

Té noci se ho Viktor dotýkal, ale jinak, než si Jakub přál.
Snil o jeho chlapské síle, ale už ne o potupném políčku, snil o vůni jeho potu, ale už ne o odéru brandy, kterou pil s jeho otcem. Snil o jeho tíze na svém těle, ale už ne o tom, že mu Viktor zkroutí ruku pod svým břichem. Snil o pomalém vysvlékání, ale už ne o tom, že mu Viktor strhne kalhoty pod zadek, šeptaje samé strašné věci.
Konečně s mužem svých snů v jedné posteli, ale bez odvahy a vášně, kterou si vybájil.
Místo oslav vítězství se rozplakal.

"Nástup na tribunu, hejbu se, jedu, jedu...!" řval svobodník Halík a postrkoval ploužící se vojáky směrem k řadám židlí rozestavených na buzerplace. Vojáky uvítal poručík Troník: "Šoudruži vojáci. Na ošlavu výročí vítězštví šočialižmu nad kapiťaližmem šhlédněme společně šouboj v džepování meži našimi švažáky vojíny Jašánkem a Kefalínem. Pžíjemnou žábavu."
--po deseti minutách--
Poručík Hamáček: "Jelikož že vojín Kefalín stále nedostavil, vítězí kontumačně vojín Jasánek a může si převzít cenu, knihu "Jak se kalila ocel". A teď mi najděte toho Kefalína!"
Vojín Kefalín strávil svoji prohru velmi nesvazácky a neuvědoměle - na půdě nedalekého činžovního domu svlékal z šatů dceru domovního důvěrníka.

Venku prší, ale na půdě je sucho a prach. Na voňavé seno dopadá skleněnou střešní taškou pruh světla. Posadím se na trám a vidím, že na teplákách mám na obou kolenou díry. Náladu mi nespraví ani černá Micka, která se potichu přišla přitulit. Celé odpoledne jsem musela plít mrkev, dokud mě déšť nevysvobodil.
Ségra má nohu v sádře a nemusí do školy. Rozvaluje se na kanapi dole v kuchyni, dostává dobroty a maminka s tetou ji obskakují.
Vždycky mi musí všechno zkazit.
Nemehlo mrňavý.
Nemůžu za to, že mi chtěla mermomocí dokázat, že na hrušni dokáže vylézt výš než já.

Když vám na něčem záleží, nemůžete být nedotknutelní.
Přímo ho porazit nejde... ale přes ně, přes ně ano.
Bylo to skoro příliš snadné.
Ten den chutnalo vítězství trochu nakysle, jako čestvý plod v jejich ústech.
Myslel si, že mě hrozby a prokletí vyděsí.
Jako by ve své vševědoucnosti nevěděl, že se ho už dávno nebojím.
Odpověď vymýšlel pár tisíc let, ale komu záleží na čase ve věčnosti.
Chtěl je přivést zpátky tím, že bude sdílet jejich osud.
Jak pošetilé.
Opět je to téměř příliš snadné.
Ten ultimátní triumf dnes voní sladce, jako pot a krev, stékající po dřevě jeho kříže.

Bobby
Tohle bude událost, kterou si budou pamatovat generace po nás. Myslí si, že mě může porazit?! Margaret jsem porazil levou zadní a ona je jednička mezi ženskýma. Billie nemá šanci. Konečně všichni uvidí, že ženská patří maximálně tak do postele a do kuchyně!
Billie Jean
Může se v televizi vykecávat jak chce. Nenechám se od něj tak snadno zastrašit. Ten zápas vyhraji a bude to výhra nejen pro mě, ale pro nás všechny. Všem těm šovinistickým prasatům - s Bobbym v čele - to konečně zavře pusu.
Kyselosti to vítězství přineslo mnoho, sladkosti ta prohra přinesla také spoustu, ale pouze vítězům.

„Moje tajemství prej je, že na ně úplně kašlu,“ zasípěl Andros ze svého smrtelného lože. „Kotopulos tvrdí, že celej rok chrápu a v červenci jdu sklízet. Blbec. Závidí, protože ty jeho jsou pořád příliš sladký.“ Fotis přikývl. Už to slyšel stokrát.
„Kašlat nestačí! Musíš je mučit. Zasadit mezi šutry. Nedat jim vodu. Přeseknout motykou pár kořenů. Nechat je léta skomírat. Ti nejzaťatější se nevzdají a každej rok vyvztekají jeden nebo dva plody. To je tajemství každoročního vítězství o nejtrpčí citron celého Peloponésu!“
Fotis mlčky hleděl na otcovu vyschlou tvář. Až příliš připomínala jeden z těch ztrápených keřů vysoko v horách.

YOU WON!
Just two words on paper, nothing else. Dean didn't like Laila, and Sam felt fed up with him and said something he regrets. "If you can't at least try to know my daughter before you judge her then leave." So, yeah he won the fight but for what price.
He wasn't surprised to find Laila in the library. "He left, didn't he?" Sam just nod. They spend the whole afternoon teaching her how to play chess. Because his daughter is very smart, he found out that she beat him very soon, and he didn't mind it at all.

The Doctor's satisfied smile froze, his hearts missed several beats.
Two children were gaping over his shoulder in terror, witnessing carnage no ten-year-old ever should.
"I have a story," he improvised quickly. "About sour grapes and sweet berries."
He talked and gestured, accompanied by his spoons. Soon the children forgot their terror.
"The sour defeated the sweet." he ended.
"So should you, candy isn't healthy."
"Was the story true?" A child asked.
"Maybe."
"Were you the grape?"
"Who knows," he replied, winking.
Both children laughed and unwrapped a lollipop.
"Well, you can't win them all," the Doctor muttered and smiled.

„Nemůžeš vyhrát! Pokud mě porazíš, stanu se mocnějším než si dokážeš představit.“
„O tom pochybuji, starče!“
Ben Kenobi se usmál a jeho protivník udeřil mečem. Ale na zem dopadla jen prázdná róba. Lord Vader do ní párkrát šťouchnul nohou a obrátil pozornost k prchající rebelské špíně.
O několik hodin později seděl ve své kajutě a obědval, když se náhle ze stolu před ním vynořila přízračná hlava.
„Kuk! Já tě varoval! Teď tě budu po nocích strašit.“
„Tak se postav do řady, ‘mistře’.”
“Cože?”
Vader otevřel nedalekou skříň – uvnitř stála skupina přízračných dětí.
„Padawani se střídají od jedenácti do sedmi ráno.“

You need to be good.
Good enough, but not too good.
Smart enough to follow orders.
Strong enough to fight. Not too strong to endanger them.
They cannot see how good, smart and strong you really are. That’s the only way you can get in. Slowly. Infiltrate, watch, set them up.
Sometimes that means you need to lose. You need to seem defeated.
Thorne was strong enough not to let his pride stand in the way.
He allowed himself to lose.
It was a path to victory.
The blood in his mouth tasted sweet.
He planned the next move already.