Moje články

Jednou se Pažout rozhodl, že napíše drabble, ale neuměl moc pravopis (a Horáček jen o chlup líp), takže ho dal přečíst Šebestové, jenže Šebestová řekla, Pažoute, to je učiněná hrůza, tady máš ypsilon, neumíš vyjmenovaná slova, sem patří měkké, neumíš shodu, tady čárka, tady ne, až se Pažout naštval a povídal, Šebestová, nech si ty nápovědy, jsem chytrej dost, opravím si to sám, jenomže když zůstal se sluchátkem, řekl, oprav mi to ty, ale sluchátko se zachechtalo a řeklo, poslechni si tohle, a pak se ozvalo Pažoutovým hlasem, jsem chytrej dost, opravím si to sám. Takže ani náhodou, uzavřelo sluchátko.

Sovátko umí bezpečně do sta. Když je doubledrabble, napočítá i dvě stě, ale rádo to nemá. Nešpačkuje jenom proto, že je to pro sovy nedůstojné.
Sovátko sní o tom, že jednou bude bonus čtvrtka. Pětadvacítka. Odpočinkový den. Pro něj i pro kontrolory.
„Myší rodiče mají děti furt,“ vysvětloval Myšák. „Jeden pár může mít milión myšat! Nemá, protože hodně myší něco sežere. Nebo otráví. Nebo otráví a sežere. Myš jako otrávené jablko.“
„Nezdravé,“ mínilo Sovátko.
Myšák po něm loupl očima. „Pamatuj, že jsi vegetarián! Hlavní ale je, že myší rodina je dav! Jedno ptáče? Pche! Klidně budu čestná sova každý rok!“

Ruka se cuká
Na spoušti
Gumička leží
Na poušti
Poslední vlak perón
Opouští
Mozek se na slunci
Rozpouští

Je duben, je duben, je déemdé,
Na víkend se nikam néjedé
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Oči jsou krásně
Červené
Stojí to za to
Né že né
Řádka za řádkou
Samý skvost
Literatura má
Budoucnost!

Je duben, je duben, je déemdé,
Na víkend se nikam néjedé
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Gumičku až v poušti
Skryje prach
Přijde další výzva
Nemám strach
Kdoví co se všechno
Může stát…

„Jsem napnutej jak gumička na poušti,“ dodal.
„Podívej, já to nemyslelo zle. Fejková sova není výstižné. Mělo jsem říct čestná. Čestná soví matka.“
„Cože?“ nechápal Myšák.
„Vždyť Sováčka jsi odchoval prakticky sám, teď se staráš o Týnu, já jsem celý duben pryč se slovy a celý květen úplně vyřízené, všechno je to na tobě, teda kromě letové instruktáže. Jsi prostě ta nejlepší soví matka, jakou znám!“
„Jestli jsou soví mámy jako ty, není v oboru velká konkurence,“ rýpnul si Myšák. „A s jedním ptáčetem není žádná práce.“
„Myše nebo ptáče, práce je stejná, ne?“
Myšák zavrtěl hlavou. „Sovátko, umíš počítat?“

Prý je vyžadováno pole drabble. A já myslela, že to má být jen v obrázcích! :-)
A taky bude!

Z nádraží zrovna vyjížděl poslední vlak zvaný flamendrák, když se Sovátko, plné obav, vracelo domů. S Myšákem to bylo už tak těžké, a teď, když se zdálo, že kočičí zlato ztrácí lesk, další kočičí drabble!
Ale Myšák prohlásil, že on je oukej widiz, kocour není zlato, žere fény a Tora mu dá pěstí, za něj fér inaf, když už se tedy mluví anglicky!
Sovátko si bylo dost jisto, že Tora Goliášovi nikdy pěstí nedá (a že Myšák nemluví anglicky), ale moudře si to nechalo pro sebe.
„Dlužím ti vysvětlení… s tou sovou,“ řeklo.
„Fejkovou sovou,“ zavrčel Myšák. „Ájm ól írz!“

V úterý nic nedořešili, protože Sovátko muselo se slovy, a když se nazítří vrátilo, bylo hůř.
Myšák se sklesle opíral o vejce Benediktýna, vousky zplihlé, oči kalné.
„Grace?“ špitlo Sovátko.
„Napsala drabble,“ vzlykl Myšák. „O kočce!“
Sovátko spolklo připomínku, že na kočičí zlato se rozhodně píše lépe drabble o kočce než o psech, a nakonec kam asi jít s kočkou, když potřebuje ostříhat.
„To je prostě,“ pokračoval Myšák, „na…“
„Na pěst?“ navrhlo rychle Sovátko.
„Na mašli,“ odsekl Myšák. „Ty žádné pěsti nemáš, Sovátko! A já nejspíš taky ne, protože jsem víš co?! FEJKOVÁ SOVA!!!“
Pěsti samozřejmě měl. Maličké, ale zaťaté.

„Kočičí zlato,“ prskal Myšák, „to bude kočkomilských drabblat, ach jo! Pěkně tu bylo, i Tora píše krásnou fantazy o čarodějkách a nepíše o kočkách, a konec!“
„Grace píše o psech,“ poznamenalo Sovátko.
„Salónních psech. Většinou neškodní.“ Myšák vyšplhal na vejce Benediktýna a mračil se dál.
„Jsi proti kočkám zaujatý.“
„Jo.“
„Býval jsi zaujatý i proti sovám.“
„Aby ne. Pro jednu jsem byl příchuť do kávy!“
„Pořád jsi,“ zasmálo se Sovátko.
„Navíc to kafe vařím,“ připomněl Myšák.
„A výborné,“ chválilo Sovátko. „Hele, kočičí zlato má i jiný význam. Něco falešného. Prostě fejk.“
„Hm.“
„Jako třeba ty jsi fejková sova.“
„Cože jsem?!“

Byl žil sobec
Velký blbec
Sužoval ho
Sváru bodec
Co viděl, chtěl
Sobě míti
Neuměl se
Poděliti.

Jednou spatřil
Ženu vnadnou
Viděl v ní jen
Kořist snadnou
Pro sebe ji
Chtěl jen míti
Neuměl se
Poděliti

Nebuď sobec!
Nebuď blbec!
Nejsi sám!
Mysli na obec!

Že jen s ní chce
Dováděti
Jenom jeho
Budou děti
Jiné prostě
Nenadbíhá
Ona s jiným
Ať nelíhá!

Nebuď sobec!
Nebuď blbec!
Nejsi sám!
Mysli na obec!

Žena ta se
Rozlítila
Toho sobce
Velmi zbila
S jedním býti
Nesluší se
Řádná žena
Má jich více!

Že jsi sobec
Velký blbec
Táhni k čertu
Opusť obec!

Počátek. Kde? No tady ne! Zpátky. O sedm slov dřív. Teď o třináct. To se pořád mění. Ale počátek tam pořád je! Na po... Na začátku. Vepředu prostě. Tak dál. Leží? Stojí? Spíš stojí než leží. Ani kdyby byl kurzívou, tak by úplně neležel. I když se říká ležaté písmo! Takže tam (víme kde) stojí... Víme co. A teď teda jako, koho čeho? Všeho? Času, prostoru, vesmíru a tak vůbec? Něco jako čtyřicet dva? To ne. Kdo by si troufl. Je to počátek všeho tohoto drabblete, tak akorát! A co je dál? Pokračování. Slova, slova, slova. A na konec: konec!

„Budeme jí říkat Benediktýnka,“ kolébal Myšák šťastně vejce.
„Týna mi bude stačit. Proč s ním tak třepeš?“
„Pohyb uklidňuje.“
„Takhle budeš mít spíš vaječný koktejl než Beneatakdále. Ale mně je to jedno.“
„Ty fakt ten syndrom nemáš.“
Sovátko zakoulelo očima. „Žádný pták nemá syndrom prázdného hnízda! To si vymysleli lidé! Pořádný pták je rád, když mladí vyletí a je klid! Proč si myslíš, že je v srpnu v lese ticho? Protože ptáci se jenom cpou a odpočívají!“
„Takže v srpnu budeš ticho?“ zeptal se Myšák nevinně.
„Zkus mě nenamíchnout, Myšáku! Nebo půjdete z hnízda oba, a to teprve bude syndrom!“

Byla první dubnová sobota, teplo jak v létě, slunce svítilo, všechno kvetlo najednou, včely bzučely, Mach, Šebestová, Horáček a Pažout si vyrazili na výlet, ale pak měli žízeň, seděli zmoženě venku a Mach povídal, třeba malý dron, a Pažout řekl, Machu, ty šílenče, dron by všechno vycamral, ale kdybychom se třeba proměnili ve slony s dlóóóuhatááánskými choboty, a Horáček řekl, Pažoute, přemýšlej, chobot je nos, to je na utopení, a sluchátko řeklo, upozorňuji, že umím předměty i teleportovat, a Šebestová řekla, jste všichni blbouni, zařídím to sama, vstala, šla dovnitř k výčepu a opravdu ta čtyři piva přinesla úplně sama!

Narodila se do kruté doby v kruté zemi.
Od mala ji učili nedůvěřovat - sousedům, známým, spolužákům. Věřit můžeš vědě, říkával otec. Fyzika je bezpečná. Vědecké zákony platí.
Ale ona věřila i lidem. Své matce, například. Matce, která se jich zřekla a s pláčem přísahala věrnost straně a lidu, když otce za jekotu davu ubíjeli na pódiu.
Lágr, pak základna, další léta, další zrady, když si dovolila důvěřovat.
Nakonec začala věřit nelidem.
Volala.
Střežila signál.
Doufala.
Nedbala varování, když přišla odpověď.
Protože lidé byli nebezpeční, očekávala od vzdálené civilizace záchranu.
Bezpečí.
Když se zhroutila fyzika a věda přestala platit, byla připravena.

Byl to Gregorův nápad, samozřejmě. Ponesu první kůži na trh, řekl, vy se jenom přidáte.
Nejdřív museli ostatní hudebníky přemlouvat, časem odmítat.
Po pár zkouškách nastal den D.
Gregor přejel očima rušný dav, vybalil futrál a začal.
Pár lidí se zastavilo, ostatní spěchali dál.
Když Zuzka usedla vedle Gregora, vytáhl první zákazník mobil.
Zazněly housle.
Hodně houslí.
Adam dirigoval s úsměvem na tváři.
Přibyly dechy. David přitáhl buben. Nikdo už nikam nepospíchal.
Se sborem, který se vynořil z davu,
na konci zpíval - nebo si přinejmenším pobrukoval - celý obchoďák.
"Když Bůh dopustí, i Kotva spustí," zhodnotil později u piva akci dirigent.

Jednou našla zvířátka voňavou, do zlatova upečenou jehněčí kýtu.
„Mňam,“ vykřikla opice, „mňam!“
„Jupíííjuchúúú,“ roztančil se radostí medvěd.
„Ňamkymňauky,“ zamňoukala obří kočka.
„Ňaf, mám hlad,“ štěknul pes.
„Inu,“ olízla se kráva (byla totiž kouzelná a k jejím kouzelným schopnostem patřila také masožravost), „kýta je jedna, a nás je pět. Jak si ji rozdělíme? Potřebujeme váhu!“
„Půjdu najít váhu na sever,“ řekla opice.
„Já na jih,“ řekl medvěd.
„Já na východ,“ mňoukla kočka.
„Já na západ,“ uzavřela kráva.
„Já kýtu pohlídám,“ štěkl pes. „Mně můžete věřit.“
Jakmile zvířátka odešla, celou kýtu snědl a utekl.
Byl to věrný pes.
Především sám sobě.

"Flám," poradil se Myšák s Wikipedií, "je mimo jiné vlastně Vlám."
"Takže Holanďan," řeklo Sovátko.
"Belgičan," mínil Myšák.
"Velký Holanďan," trvalo na svém Sovátko.
"Bludný Holanďan," vzdychl Myšák. "Jako Sováček."
"Sováček nebloudí, je na lovu jako správná sova."
"Mně se stýská," vzdychl Myšák. "Mám zahnízděný syndrom."
"Syndrom prázdného hnízda," opravilo ho Sovátko. "Velmi přeceňovaný. Ale jestli chceš, může tu být nové vejce natošup! Klidně zítra ráno!"
"Dotáhneš ho zase z flámu?" mračil se myšák.
"Jasně," smálo se Sovátko. "I s holandskou omáčkou! A pojmenujeme ho od B, když bude druhorozený!"
"Jsi krkavčí matka," zabručel Myšák.
Ale Sovátko už bylo pryč.

Pojeďme na Petřín, to bude romantický, navrhnul Horáček, a Pažout řekl, pivo potom bude teprve romantický, jenže cestou propadl trudnomyslnosti, tuhle bejvalo obuvnictví, to jsem neměl rád, dřív tam bejvala hospoda U Pavlánskejch, tu jsem rád měl, na Újezdě bejvalo senzační bistro, železničák prej taky zboří, nic není, jak bylo, jenom my, řekl Horáček, kdepak, povídal Pažout, bejvalí rebelové, teď slušný vobčani, co platí daně, jestli jsi to teda podal, a Horáček řekl, podal, ale že jsme spolu, to se nemění, pokud seš si jistej, že to tak má být, a Pažout povídal, jsem celkově nejistej, ale tohle je tutový!

Čekáme. Kolem vedro, rámus, smrad.
Kolem projede transport do kafilerky, plný vyřazených nosnic.
Kdyby to nebyly slepice, ale dívky, bylo by jim mezi patnácti a dvaceti.
Přichází žena v zástěře a přináší šest vyvolených.
Za nohy.
Holé krky směřují k zemi, olysalá křídla se zmítají.

Po povinném dnu klidu otevírám kurník.
Malé hejno se krčí vzadu v šeru.
Hodinu, dvě, tři.
Pak se nejstatečnější vydá vpřed.
První krůček po trávě.
První zamžikání ve slunečním svitu.
Instinkty jsou silnější než zvyk. Po týdnu máme hejno divokých ptáků, kteří hřadují na vrbě, snášejí, kde je napadne a zahánějí psa do chalupy.
Hrdinky.

V péči o pacienta nesmíš opomenout aspekt ekonomický. Stačí úroveň kupeckých počtů. Lidské mozky neúnavně těkají kolem pojmů má dáti - dal, a to, k našemu potěšení, i ve vzájemných vztazích. Tvůj člověk je nakažen nesobectvím, ale to není přirozený stav. Vrať ho k myšlence, že mu za jeho dobrotu ostatní dluží - přinejmenším vděčnost. Možná časem jako mnozí před ním propadne iluzi, že Nepřítel sám je jeho dlužníkem! Vždyť pacient mu dává čas, modlitby, peníze, sám sebe. Jakmile napře myšlenky tímto směrem, zapomene, co kdysi věděl: že je v situaci přesně opačné.
Jak krásně mu to pak Vládce v hlubinách spočítá!

Svět se v prdel obrací. Neomarxisti, ušáci a Brusel. Totální likvidace. Probuzených je málo, lidi jsou ovce. Stádo bezmozků. Třeba za covidu. Každej tečkovanej, do pěti let je po nich.
Ale zas tak málo nás neni, na Václaváku minule nejmíň milion! Voní to do tý prolhaný ČT nedají, kdepak. Policejní stát prostě.
A ten Netflix! Lidem jako nevadí, kdo tam hraje? Anglickou královnu prej černoška! A teplá k tomu!
Slušnej člověk si nevodpočne. Měl jsem rád přírodu, ale co se teď děje! Černej čáp s bílým! Dvě čápice spolu! Bordel, tohleto.
Jestli nás Rusko nezachrání, tak konec, sbohem a šáteček.

"Zdržte mě," odfrknul Myšák a drápkem rozříznul fólii. "To je taky nápad! Ještě aby nás někdo zdržoval!"
Ptáče zakřičelo.
"Téma není zdržte mě, ale držte mě," řeklo Sovátko a zručně zobákem naporcovalo chlazené kuře.
Ptáče zakřičelo.
"Když mě bude někdo držet, tak mě zdrží," zašermoval Myšák vykosťovacím nožem.
Ptáče zakřičelo.
"To je fakt," uznalo Sovátko a naházelo kusy kuřete do mlýnku na maso.
Ptáče zakřičelo.
Sovátko nabralo do zobáku namleté maso. Naplnilo zobáček Ptáčete.
Ptáče ztichlo.
"To je ta nechutná část," poznamenal Myšák.
"Buď rád, že je vegetarián jako já.
"Dva vegetariáni v rodině," zakoulel Myšák očima. "Kuřata, držte se!"

Ticho si všimlo rámusu a duplo, hrůza, vždyť vůbec nejsem slyšet, teď budu JÁ, absolutní! A bylo. Ptáci nezpívali, vodopády neburácely, auta nerachotila, tramvaje necinkaly.
Jela jsem vlakem do práce, ve vagónu bylo jako vždycky, lidé psali do mobilů někteří si vyprávěli vtipy rukama, neslyšně se smáli, znali absolutní ticho jako své boty. Potom vlak málem přejel cyklistu, protože nebyl slyšet, to byl problém. Ve škole božský klid, dokonce i o velké přestávce!
Jenomže tak to napořád nešlo. Lidi panikařili, rvali si do uší sluchátka, aby tichu unikli, a nic!
Tak toho ticho nechalo.
Ticho je hodné.
Mám ho ráda.

„Erythrina crista, neboli zarděnice kohoutí…co?“ otočil se Pasr na nejbližšího studenta.
„Kohoutí, ehm… hnát?“
„Hřeben!“
„Si zapích do huby,“ zanotoval Pírko, když se profesor otočil k další rostlině, a Filip se rozesmál.
Vzduch voněl jarem. Byli rádi, že jsou venku.
Šli úplně vzadu.
„Ztratit se v lese je náhoda,“ vysvětloval Pírko. „Náhody nemůžou být zakázaný. Jsi teprve ve druháku, nechcem, aby měla průs…“
„Průšvih,“ dokončil Filip. „Víš?“
Lea disponovala obdivuhodnou zásobou slov ze středověkých knih, ale slovník teenagerů se teprve učila.
„Já nebudu mít průsšvih. Vy na mě máte dávat pozor.“
„Aha. Tak dneska žádnej punk.“
„Žádný co?“
„To je…“

Profesor Pasr netrpělivě odsunul vázu s čerstvou kyticí a vysypal pytlík.
"Co to je?"
"Šutry," navrhl Pírko.
"Ohňové kameny," řekla Lea.
"Možná můžeš přeskočit první ročník," usmál se Michalec. "Dvacet šest ohňových kamenů. Nezabila jsi ho. Chtěl spálit sebe, tebe a všechno, co mu patřilo. Plamennou past by aktivovala i myš. Nebýt Filipův otec hned za ním..."
"Ale nakonec mi pomohl uniknout. Proč?"
"To se nikdy nedozvíme."
Lea přikývla.
Zívla.
Léčitelka ji objala kolem ramen.
"Čas se vrátit do postele."
"Po večeři?" navrhla Lea.

Filip se vysmrkal. Pírko popotáhl.
"Dojatí?"
"Jo," přiznal Filip.
"Alergie," zabručel Pírko. "Na tenhle jívovej sajrajt."

Nevšímat si bolesti, vytáhnout bezvládného syna z ohně, dovléci ho k potoku, najít studánku, neomdlít, spojit se s Budčí, nevšímat si bolesti, navést je na místo, neomdlít, dovést léčitelku k synkovi, nevšímat si bolesti.
"Jak se cítíte?" zeptala se ho, když konečně došlo na jeho popálené ruce a nohy.
"Jako starý spráskaný pes," připustil.
Společně sledovali, jak čarodějové deaktivují zbytkovou magii pastí, prohledávají spáleniště, a pak stojí v kruhu a vyslovují zaklínadla.
Mýtina začala zarůstat.
Les si bral zpátky, co mu patřilo.

"Přemístím tě zpátky," řekl Pasr pobledlému Filipovi.
"Co to máte?"
Profesor zatřásl plátěným pytlem.
"Páku na Leyin strach."

Lesem běží psík podobný lišce, jemu v patách štíhlý šedý pes.

„Má to ještě smysl?“
„Krvácela. A synek prý zná její pach dokonale.“
„Vezmete ho s sebou?“

Nos plný vůně vlhké země, jehličí, Ley. Vítr hladí srst. Filip je blažený.

„Obrazy ze vzpomínek… mohly by vám pomoci při orientaci. Mohu vám je přenést do vědomí.“
„Raději jemu. Mladá hlava.“

Stopa zřetelná jako pěšina. Kolem se míhá povědomá krajina. Zrychlí.

„Mohlo by to být nebezpečné.“
„Nebude. Jestli se tu neodnaučil poslouchat.“

Zachytí pach spáleniště. Tlapky se sotva dotýkají země.
Varovné zaštěkání.
„Zpomal!“

Plameny šlehající kolem, pach spálené srsti, bolestné zavytí.

Ticho.

„Usilujete o další školní trest?“ zeptal se Pasr.
„Nebuďte na ně tak hrr,“ řekl Michalec. „Zopakuj nám to, Filipe.“
„Cože?“
„To, co jsi říkal Pírkovi,“ vysvětlil Pasr. „Nejste jediní, kdo umí poslouchat za dveřmi.“
„Dokonce bych řekl, že to umíme lépe,“ řekl Michalec. „Ovšem z té správné strany dveří. Takže?“
„No,“ začal Filip, „můj táta je…“
„Pes,“ doplnil Pírko.
„Stopař! Vynikající!“
„Protože je pes,“ vysvětlil Pírko.
„Psodlak. Jako já. Jestli jde o to, odkud Lea přišla, tak by se mohl vrátit po jejích stopách. Najít to místo.“
„Po tolika týdnech?“ zapochyboval Michalec.
„Jasně,“ prohlásil Filip se skálopevnou důvěrou. „Je nejlepší!“

Pažoute, řekla Šebestová, ten tvůj pravopis je hrůza, na účet jsi napsal víměna zámků, copak nevíš, jak se to píše, ještě že se Horáček nejmenuje Emil, to bys ho psal s tvrdým, a Pažout se zachechtal, jojo, Horáčka vždycky s tvrdým, a Šebestová se naštvala ještě víc, chováš se jak puberťák, píšeš jak prvňák, a ty nejsi o nic lepší, obořila se na Horáčka, který se také pochechtával, ale Mach řekl, hele, Šebestová, nebuď na ně tak hrrr, chtěli nám to udělat zadarmiko, bez účtu, a ty že né, že na to přece máme, a Šebestová řekla, no tak pardón!

„Kuba!“
„Lomeril!“
„Vašek!“
„Iantouch!“
„František!“
„Voldemort!“
„Copak to je jméno pro dítě, Sovátko?! Hrozný! Tímhle se prostě neinspiruj! Radek!“
„Marek!“
„Řekl jsem… a vlastně jo, to by šlo. Pavel!“
„Aries!“
„Zuzana!“
„To je holčičí!“
„A Aries je snad chlap?“
„Náhodou vím, že Aries ve skutečnosti znamená…“
„Mamut!“
„Ne, mamut to neznamená.“
„Myslím jméno.“
„Už vidím sováka, jak lítá po lese se jménem Mamut!“
„Menhir!“
„Paralýza!“
Sovátko ztuhlo. „Cože?“
„Můžeme to rozdělit. Para nebo…“
„Para je ořech a Lýza pravopisná chyba, ne jméno pro ptáče!“
„Ptáče?“
„Ptáče!“
„Nakonec, proč ne. Nám taky stačí Sovátko a Myšák.“
Ptáče zakřičelo.
„Souhlasí!“
„Má hlad.“

„Teď spí,“ řekl Michalec. „Není to přirozený spánek, ale lepší než nic.“
„Ona opravdu věří, že ho zabila,“ vzdychl Pasr.
„Užírá ji to zevnitř,“ dodala léčitelka. „Ale co s tím, rozumné argumenty…“
„Ty nezaberou. Vymazat paměť?“
Michalec se zamračil „Neetické. Léčit tělo?“
„Co dělám jiného?“ naježila se. „Bez výsledku.“
„Moc možností nemáme. Leda nějaký důkaz, který by ji přesvědčil.“
„A kde ho vzít?“
„Po takové době!“
„Nevíme ani, odkud přišla…“

Odmlčeli se. Strnulí, zachmuření.
Naslouchali.

Profesor Pasr potřásl hlavou. „Měl jsem odstínit dveře.“
„Ano,“ přikývl ředitel. „Ale ten nápad není špatný.“
„Není.“
„Mohl by pomoci.“
„Zavolejte je dovnitř,“ požádal Michalec.

Svírala Michalcovu ruku, když se propadávali snovým mezivědomím.
Chtěl začít od začátku, skončit na konci, udržet ji.
Tenhle výlet se v noční můru proměnit nesměl.
Dosáhli dna. Prázdno. Vejce zevnitř. Střípky genetické paměti (tak zajímavé! Ale nesměl se zastavit).
Odraz, stoupání vzhůru. Ochranná kouzla, surově přervaná. Líhnutí. Rány.
Neochotná péče, miska zbytků, lůžko z hadrů. Nepřiměřená vděčnost.
Magie stočená na dně duše, Leino dospívání, tajný život. Vzpoura.
Váhání nad mýtinou, střemhlavý let, oheň.
Spáleniště. V popelu klečí holčička. Zvedá k nim uplakanou tvář.
"Zabila jsi ho!"
"Drž hubu," křičí velká Lea na malou Leu.
Snaží se vytrhnout.
Drží ji pevně.

Stand up? Na vlastních tlapkách už jsem nestál ani nepamatuju! Pořád rozpláclý na vejci jako žába. Co bych dal za měsíc v jináči! Vejce potřebuje péči, ta se táhne kdovíjak dlouho, už tady na to lidi upozorňují, že to není normální. A hne to s vejcem? Nehne? A s mladou paní? Vlastně se slečnou? Vůbec ne! Lítá si sem tam, tím víc, že je duben, a v jináči je kdo? Já! Říkat zahřívání vejce jináč je samozřejmě euf … eufem… eufeminismus.
To znamená, že se v EU o děti starají chlapi.

Vejce praskne.
Myšák sjede na zem.
Ze skořápky trčí zobáček.

S ředitelem Budče, profesorem Michalcem, se Lea setkala jen jednou a krátce. O jeho schopnostech, léty vybroušených k dokonalosti, nevěděla nic. Na nabídku řekla bez rozmýšlení ne.
„Proti tvé vůli nemohu,“ pokrčil rameny a ve vlídných očích měl smutek.
Ne, ne a ne.

Před večeří ji přemohlo vyčerpání.

Vznášela se nad hořící chatrčí, která nabyla podoby obrovského ohniště. V hrnci se v prskajícím oleji škvířil čaroděj, vzpínal k ní spálené ruce. Lákavá vůně pečeného masa. Otevřela ústa dokořán a vrhla se dolů…

Křičela a křičela.
Zvracela, i když se jen napila vody.

Ráno se rozhodné ne změnilo v nerozhodné ano.

Léčitelka si dělala starosti.
„Nereaguje na nic, Matyáši. Jako by se její tělo vzpíralo.“
Matyáš Pasr věřil v léčebnou sílu času.
Dokud věřit nepřestal.

Pírko naučil hrát Leu šachy v únoru.
O měsíc později ho dokázala porazit ve dvou hrách ze tří. Filipa v každé.
Také byla o pět kilo lehčí.
Za týden o další dvě.
Její šach mat znělo čím dál slaběji.
V tu doby pochopili i kluci.
Lea se neuzdravuje.

Jedla jen z donucení, bránila se spánku, upírala oči do tmy.
Kdykoliv je zavřela, viděla černého krále, hořícího, kácejícího se.
Ale byla to ona, kdo prohrával.
Šach.
Mat.

Profesor je nenechal o samotě. Usadil se u dveří.
Lea mlčela. Nevadilo to; po počátečních rozpacích si vystačili sami. Chvílemi mluvil jeden, chvílemi druhý, občas oba najednou.
Poslouchala, pozorovala. Ten tmavý, Pírko, měřil sotva metr, i když nebyl děcko. Zaujalo ji, jak představil vytáhlého zrzouna.
„Filip. Jediný svého druhu.“
Filip se zasmál a uštědřil Pírkovi herdu do zad, ale v očích měl zvláštní, trochu ztracený pohled.
Stejný zahlédla ve svých očích, když jí léčitelka ráno půjčila zrcadlo.
Poznávací znamení?
Byla také jediná svého druhu?
„Jestli chceš, zas přijdem,“ loučili se.
Maličko přikývla.
„Takže?“ zeptal se profesor, když osaměli.
Přikývla podruhé.

Ve dne poslušně pila lektvary, nechala si vyměňovat obvazy, podřimovala.
Sbírala síly.
Nedovedla si představit sebe samu tady. Za rok, za dva, za pět. Zkrocenou.
Odejde. Tak, jak to umí.
V krvi a ohni.
Rozbila magický zámek. Za dveřmi v křesle spala léčitelka. Škoda. Měla ji docela ráda.
Rubínové krůpěje na bílé zdi.
Zhluboka se nadechla vlahé tmy. Dorostlá křídla rozervala košili. Vzlétla nahá.
Jediným pohybem proměnila kruh dřevěných domů v plamenný obrazec.
Hořící postavy, řev...

Lea vytřeštila oči do tmy.
Srdce jí prudce bušilo.
Bude si muset s léčitelkou promluvit o bylinách ve večerním lektvaru.
O noční můry nestála.

Oscar mohl být šťastný.
Studenti na katedře výtvarného umění ho respektovali, učení ho bavilo. K Bee se vetřel na večeři, kdykoliv chtěl. I když se to Lucy nelíbilo.
Eddy, nejlepší kamarád, mu sice občas lezl na nervy (a Junior ještě víc), ale Eddyho oddanost ho dojímala a obdivoval, jak se přítel sám dokáže postarat o synka.
Žil v přátelském světě, kde největší puberťačka vesmíru otráveným hlasem sdělovala, že miluje domácí úkoly.
Dokonce i medvěd byl fajn.
Přesto byl Oscar smutný.
Bruno ho nemiloval.
Věděl o Brunovi málo, nikdy se nepotkali, ale kdykoliv musel pronést tu větu, lámalo mu to srdce.

Profesor Pasr se pohodlně opřel. Zavřel oči.

Kávu? Tvarohový! Sedím tady. Na rybách? Vynikající červené. Zaklínadla? Propadá!

Ze šumu hlasů se vynořovala slova, jako když rybky připlouvají k hladině.

To děvče? Známé firmy! Tady? V žádném případě. Nebezpečná! Co víme?

Bude chvíli trvat, než se dostane ke slovu.

Dospělá? Sotva třináct, ačkoliv tvrdí… Magie? Nic neumí. Síla. Klidnější? Možná. V Budči...

„V Budči,“ navázal plynule, „se staráme o děti s magickým potenciálem. Obzvláště když se o ně nestará nikdo jiný. Je to povinnost. Není o čem diskutovat.“

„Jestli o to vůbec stojí,“ poznamenala školní léčitelka.
To mu také dělalo starosti.