Moje články

„Jakápak myš,“ komentoval Myšák. „Kdyby tam bylo myšák dobré naděje, to by bylo!“
Sovátko mlčelo.
Mělo pocit, že už k dubnu řeklo úplně všechno.
Že je půl dubna nemocné, půl dubna ospalé, půl dubna naštvané na Ní (čímž samozřejmě myslelo ejáj), půl dubna sedí na dalším vejci, celý duben je přepracované a půl dubna je…
Pak Myšák poznamenal, že Sovátkovy dubny stačí na několik let.
Načež Sovátko chvíli mluvilo VELMI nahlas.
Potom bylo pár dní ticho.
A teď byl duben na konci.
„Tenhle duben,“ řeklo tiše Sovátko. „Prostě se mi nevyvedl. Promiň.“
„To nic,“ mávl Myšák tlapkou. „Budou další dubny!“

Myšák ležel na vejci.
Jako obvykle. Ležel na vejci sedmý nebo osmý rok po sobě. Sedm, nebo osm? Počítal na drápkách.
Vejce bylo v pořádku.
Sovátko ne.
Bylo už doma.
Kolik rozneslo balíčků?
Sedm? Osm?
„Tohle nemá cenu. Je tu Ona, pro nás už není místo.“
Myšák jí říkal Ejáj. Pro Sovátko byla vždycky Ona.
„Kdo mě ještě potřebuje? Pár starých, kteří s Ní nepečou. Pár mladých, které psaní baví. A ostatní… umí dát instrukce… nebo jak se to dělá.“
Začalo to v pětadvacátém, plíživě, nenápadně.
A teď byl konec.
„A čím budeme, Sovátko?“
„Myší a sovou v důchodu, Myšáku.“

Je duben, je jaro, ještě někdy zmrzlé, jindy deštivé, občas profouknuté větrem, pak zase hřejivé jako kožíšek kočky Míny.
V hájích kvetou podléšky a sasanky, ovocné stromy si hrají na nevěsty ve svatebních šatech a potok zpívá divokou písničku, svěží a chladivou ranním mrazíkem.
Slečna Inkognita napsala jarní báseň a pak se stulila s knížkou ve velikém křesle. Kniha je ale zavřená, stejně jako oči slečny Inkognity. Lehce se usmívá, celá zasněná.
Do pokoje vklouzne sluneční paprsek, pohladí ji po vlasech, po tváři, po koleni. Dobývá se pod přivřená víčka, lechtá pod bradou.
Slečna Inkognita se rozesměje.
Za okny prší.

Stál drzý kur na kúru
Třel si záda o kůru.
Byl to potměšilý pták
Pijan, kuřák, závislák.

Jeho kura v komoře
Pláče, nožky nahoře,
A kuřata v kurníku
Šíří kuří paniku.

Usnesl se pak sněm ptačí
Že domluva nepostačí
A že zlotřilému kuru
Nařídí hned přísnou kúru:

Pobytovou, odvykací,
Provázenou půstem, prací,
Vodoléčbou, prostocviky,
Vhodnou pro alkoholiky.

Kur však odbyl ptačí sněm
Že s tím není srozuměn
Kuří život že koření
Chlast, drogy a kouření
I zábavy nevázané
Nic na kúru ho nedostane!

Jak rozohnil se, z kúru spad
A hřbet si zlomil natřikrát.

Jak v ptačí říši každý ví

Člověče, Horáčku, opři se do toho pořádně, tohle nemá cenu, takový jenom šolíchání, supěl Pažout pod Horáčkovýma rukama, jenže Horáček opáčil, abys věděl, hochu, tohle je čínská mravenčí masáž, jako by ti zlatej mravenec dupal po zádech pěti mravenčíma nohama, teda aspoň sto mravenců, jenže, zafuněl Pažout, mravenci mají vosum nohou, ne pět, ani pět tisíc, a Horáček se smál, že Pažout neumí matiku ani botaniku, takže se Pažout postavil, přehodil si Horáčka přes rameno a cestou do ložnice temně pronesl, teď ti ukážu já, co je to masáž, inteligente, dokud z toho nebudeš mít mozek zavařenej až do nebe!

Ruka se cuká
Na spoušti
Gumička leží
Na poušti
Poslední vlak perón
Opouští
Mozek se na slunci
Rozpouští

Je duben, je duben, je déemdé,
Na víkend se nikam néjedé
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Oči jsou krásně
Červené
Stojí to za to
Né že né
Řádka za řádkou
Samý skvost
Literatura má
Budoucnost!

Je duben, je duben, je déemdé,
Na víkend se nikam néjedé
Je třeba doma sedět, číst a psát
Anebo to v restauraci udělat!

Gumičku až v poušti
Skryje prach
Přijde další výzva
Nemám strach
Kdoví co se všechno
Může stát…

Jsou čarodějky, povídali Machovi, potřebujeme sluchátko, kdyby vítr rozfoukal oheň, Pažout řekl, jsou čarodějky, potřebujeme sluchátko, kdyby došlo pivo, sluchátko prohlásilo, že není hasič ani pivní kurýr, a Machová se zeptala, s kým teda? Sluchátko řeklo, s chlapci, těm pivo nedojde! Pili tedy pivo, načež se sluchátko optalo, než jsem vás potkalo, byli jste normální? Zeptali se sluchátka, jak to myslí, a sluchátko odpovědělo, sexuálně, ne asi! Pažout zbrunátněl a zařval, když se mají dva LIDI rádi, hluchadlo, je to naprosto normální! Ale Horáček se usmál a řekl, jasně, až do koček a lednice, a dál už je to historie!

Nad opuštěnou planinou se táhnou cáry kouře.
Tam, kde stával mlýn na blatech, ještě dýmá hromada popela. Zvířený prach barví oblohu do kalné šedi, tu a tam rozbije těžké ticho zapraskání.
Ořešák u náhonu oheň ušetřil. V mohutném kmeni a polámaných větvích se skrytě sbírá míza. Na jaře po letech skomírání znova obrazí zelenými listy, teď, když se půda vyčistí a krajina kolem se znovu odváží nadechnout.
Ve větvích sedí havran, který nikdy nebyl chlapcem. Odletí svobodně, až bude chtít.
Mlýnská chasa tvrdě spí na rychtě v Černém Chlumu. Probudí se bez kouzel, bez zlých vzpomínek.
Bylo?
Nebylo?
Kdo ví…

„V první radě jabka. Domácí!“
„Jablka?“ houklo pochybovačně Sovátko.
„Jabka, cukr, vodu. Nenaplníte nádobu úplně, protože směs se bude fernetovat.“
„Aha, jasné,“ poznamenalo Sovátko.
To Myšáka potěšilo. „Výborně! Takže probíhá proces kvačení…“
„Káč!“ nadchla se Benediktýnka.
„Déemdéčko se na tom ptáčeti dost podepsalo,“ vzdychlo Sovátko. „A na tobě taky. Potřebuješ brýle.“
„Proč?“
„Jaké si myslíš, že je téma?“
„Téma? Vždyť o tom právě…“
„Přečti si to znova!“
Myšák se naklonil k monitoru.
„Aha,“ řekl. „Takže bez jablek.“
„Jo.“
„Jednoduché!“
„Jo?“
„Je to o mně!“
„Vážně?“
„Samozřejmě! Jsem naprosto bio a zeptej se Benediktýnky, koho považuje za tátu!“
„Kvík,“ řekla Benediktýnka.

Ortel byl vynesen.
Krabat žil ve vypůjčeném čase, trýzněn mistrem ve snech. Byl vraníkem, ze slabin mu kapala krev; havranem, pronásledovaný jednookým jestřábem; rybkou v pasti studni; vysvobozen milou, proměnil se v prstýnek, ale jednooký šlechtic chtěl prsten sejmout; Krabat se změnil v zrnko ječmene, jednooký kohout hnal se po něm; Krabat se stal lišákem.
A rozerval kohoutu hrdlo.
Procitl s krví mezi zuby, plný odvahy.
Nebyla to však dravčí vůle, která ho zachránila.
Poplašený tlukot chvějícího se srdce, strach o kantorku, její bystrý sluch. Cesta k životu.
S mlýnem za zády, kráčeli bělostným sněhem, jejich dlaně se hřály navzájem.

Úzké stezky z hraničních hor, zaváté cesty z pouští, prašné polňačky z vesnic, kamenné silnice z měst, všechny slévaly proud poutníků ke středu země Rakasi: k Paláci.
Kdokoliv cítí újmu či nespravedlnost, může přijít.
Kdokoliv by žádal uplatnění prastarého zákona po minulém vládci, neprošel by živý ani první bránou; časy se však měnily.
Nádvoří připomínalo tržiště.
Vévoda, unavený k smrti, vyhlédl z okna.
Nekonečná řada žadatelů. Mnozí přišli s rodinami.
Stmívalo se.

"Spánek," dovolil si radit strážce. "Spánek a večeře. To vám..."
"Pravda," přikývl Wilhelm. "Ať jim z kasáren přinesou matrace a z kuchyně jídlo. A pošlete sem dalších deset."

Vítr se prohání mlýnem, zakvílí v mlýnici, rozfouká moučný prach, vklouzne klíčovou dírkou do černé světnice, pokusí se obrátit stránky černé knihy připoutané řetězem, ale marně.
Vztekle zacloumá okenicemi, rozševelí suché listí umírajícího ořešáku, trávu na pláni přitiskne k zemi, z řady nízkých rovů smete střapaté květy kohoutku, které tam Krabat položil, aby uctil mrtvé.
Tady leží, Tonda, Michal a ostatní, které neznal. Ti nejlepší z chasníků, kteří svým životem zaplatili za život mistra; pokaždé v temné poslední noci roku.
Kdo bude další? ptá se Krabat.
Vítr utichne.
Kdo v mlýně na blatech zemře, je zapomenut, jako by nikdy nežil.

Za domy je cesta, za cestou pole, za polem potok, za potokem les, za lesem starý mlýn. Ve mlýně na půdě žije sova. Když byla malé ptáče, říkali jí Sovátko, a tak to zůstalo.
Když Sovátko pilo kávu, vždycky si do ní dávalo myšku. Káva s myší je pro sovy zdravější než bez myši. Jednou Sovátko ulovilo šedého myšáka, ale jak tak plaval v kávě, dali se spolu do řeči a stali se s kamarády.
Život s kamarádem je pro sovy zdravější než život bez kamaráda.
Pro myši také.
Pro lidi také.
V tom jsou sovy, myši a lidé stejní.

Jeden veršotepec předestírá, že holky jsou na světě proto, aby z nich byly maminky (zdává se mu o šestiletých děvčátcích, které se usmívají a něžně ho hladí), zatímco páni kluci jsou k tomu, aby se točil svět, jinak by se samo sebou zastavil (a tatínků netřeba, šestiletým netřeba otcovstvím kazit náladu). Jiný ví, že i tatínek se usměje, protože bude neděle, a v neděli je internet, v sobotu je zas výlet, nebo naopak, to je jedno, rým se povedl, tudíž je BÁSNÍK vhodný do čítanky.
Rodina je máma, táta, Kuba, Běta.
Teta má tele, tele je milé. Máš jen tetu? To je nemilé. V čítance neexistuješ.
Máš mámu a mámu? Neexistuješ.
Máš tátu a tátu? Neexistuješ.
Kuba je Běta?
TADY JE SVĚT JEŠTĚ V POŘÁDKU!
Máma uklízí, pere, vaří.
Táta pracuje. Řídí auto. A svět.
Ema nese mísu, máma mele maso, táta není vegan, ještě aby!
Je tele milé?
Ham!

Nemyslel si, že je hloupý, a Juru nepovažoval za chytrého; v obojím se mýlil. Kdo by řekl, že prosťáček, dobrý k drhnutí podlah a míchání krupice, si čítává si v Koraktoru v černé světnici? Krabat si vzpomněl, jak ho mistr ponoukal, aby Juru zbil bičíkem – hlupáka bez zastání, osamělého, pohrdaného.
Jura byl však moudrý. Dal Krabatovi naději, varoval ho, ukázal cestu, byť nebyla bez nebezpečí. Sám, jak si Jura hořce přiznával, neměl šanci z mlýna uniknout. Na něj žádná dívka nemyslela, ani on na žádnou.
To, co v srdci cítil ke Krabatovi, pomoci nemohlo.
Mlýn na blatech bude jeho hrobem.

Tenkrát chodili Horáček a Pažout pátým rokem do 3.B, malých spolužáků si nevšímali, jenže Ahmeda si všimli, vypadal jinak, neuměl moc česky a větší kluci mu dávali dost zabrat, až Horáček řekl, člověče, já se na to nemůžu dívat, a Pažout zavrčel, ani nemusíš, a sluchátko, které před chvíli šlohli Šebestové, pravilo, hoši, chcete pomoci? a hoši řekli, dík, sluchátko, jsi fakt kámoš, na to, že tě pořád krademe, ale není třeba, načež nakráčeli na školní dvůr, kde si zrovna kluci chtěli Ahmeda podat, postavili se za něj a řekli, tak kdo chce na budku, pánové? A nikdo nechtěl!

Bojoval v nevyhlášené válce. Zlo se jako jedovatý had skrytě plazilo mlýnem; had s jediným nemrkajícím okem. Houstlo ve stínech, vylézalo ze spár mezi prkny v podlaze, vířilo v ledové vodě náhonu. V mistrově chvále, v Liškově předstíraném přátelství, jen lest a past.
Krabat skrýval své myšlenky i sny. Nebál se tolik o sebe, neděsil se hrobu na planině; strachoval se o kantorku. Mistr se nesmí, nesmí dozvědět!
Nejpozornější byl, když seděl v černé škole, v havraním kabátu mezi ostatními, vedle maličkého rozčepýřeného Loboše nebo Vítka s narudlým peřím. Jediné mistrovo slovo, jediné kouzlo mu neuniklo.
Tajné zbraně, věnované nepřítelem.

„… rovného si hledá,“ dokončil Myšák a nacpal Benediktýnce zobáček mletým kuřetem.
„Samozřejmě že sedá,“ řeklo Sovátko. „Bude sedat vedle albatrosa, ne asi! A nikoho nehledá, vran je všude hafo. To máš jako na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout!“
„A ne?“
„Skřivan není kdovíjak chytrý, ale aby zmrzl jenom kvůli pranostice, tak hloupý není!“
„Na svatého Řehoře…,“ zkoušel Myšák.
„… loví čápi úhoře,“ odseklo Sovátko, „někteří ani k moři nelétají. Lidi by měli vymýšlet pravdivá úsloví!“
„Třeba?“
„Sova žije s myší, ačkoliv se liší!“
„Nejsem myš, ale Myšák! Sova žije s myšákem, než ji praští smetákem!“
Oba se rozesmáli.

Pažout seděl v kuchyni a pohledem temným jak křest knihy v arcibiskupském paláci zíral na vysoké krvavě červené boty, podpatky měly jako dlouhé jehly, a když se Horáček zeptal, cože to je, Pažout zachroptěl, pracovní boty standardní, píše se na krabici, cos mi objednal, Horáčku! A Horáček řekl, ukaž, to musí být nějaký omyl, našel objednávku v počítači a praštil se do čela, já je objednal na e-shop, tak sorry, a Pažout odpověděl, jakýpak sorry, Horáčku, boty vrátíš, ale nejdřív mi v nich za trest zatančíš! Prosím, řekl Horáček, beze všeho, ale pak půjdou, po železářství v nich chodit nebudeš!

Mlha na blatech byla šedá jako kouř a studená jako tělo pohřbeného přítele. Krabat se sotva vlekl. V jeho nitru se rozlézalo mrazivé, bezútěšné prázdno, sevřené olověnými obručemi stesku, které nedaly nadechnout ani vydechnout. Dny se táhly jako roky, noci těžkly nevyplakanými slzami.
Kantorčin hlas zněl v mysli stále slaběji.
Bál se zapomenout, měl strach vzpomínat.
Cítil se opuštěný, přesto nalezl útěchu mezi chasníky. Michala ctil, hlupáčkem Jurou trochu pohrdal. Byla to ale Michalova laskavost k novému učedníkovi a Jurova pokorná přičinlivost, skutky dvou čistých srdcí, které ho jako pár silných paží táhly zpátky do života.
Ze zimy k jaru.

„Tady?“
„Chceš na výlet?“
„Nechat Benediktýnku samotnou?“ zděsil se. „Čeká tam? Vždycky stejný?“
„Vím já?“
„A rovnou…?“
„Co myslíš? Jako že předtím kino, večeře a tak?“
„Třeba.“
„Jsem vegetariánka, Myšáku. Nevečeřím s nimi! A stejně to takhle sovy nedělají.“
Myšák dál zíral do mapy.
„Takže tohle je úsek častých ne…“
„Cože?!“
„Ne, nic.“
„Protože moje ptáčata nejsou žádné neho…“
„Náhod!“ zachraňoval Myšák.
„Spíš úsek občasného nezávazného sexu,“ houklo Sovátko. „A jestli Týnu ohmatáváš proto, abys jí zakryl uši, tak vejce uši nemá!“
Myšák uši měl. Přitištěné ke skořápce. A úsměv od ucha k uchu.
„Slečna Občasná nezávazná náhoda už ťuká!“

To tvoje zírání do ledničky, povídal Pažout Horáčkovi, to je kapitola sama pro sebe, co myslíš, že tam najdeš, koukáš tam zasněně nejmíň dvě minuty, víš, kolik to stojí, a Horáček ledničku zavřel, ale zasněně se tvářil dál, já vždycky vzpomínám, vysvětloval, jak Mach a Šebestová provedli tu věc s kočkama, já šel k tobě, všude bylo naházené jídlo a žraly ho ty kočky, pak jsem otevřel ledničku a tys tam byl, bílej a studenej, to bylo strašné, jenže když jsem ti dal umělý dýchání, byl jsi zas krásně teplej, a Pažout odpověděl, pořád jsem, pojď mi ho dát znova!

My, to je ohavné zájmeno, takže lépe já, kočka, jsem individualistka, rozhodně nejsem stádní typ jako kráva nebo smečkový jako, promiňte to slovo, pes, takže když nás (fuj!) byl milión, bylo to peklo, a každé peklo je organizované, takže hned vznikla protestní komise, petiční výbor, spolek Proti davu, hymna (Já já já jenom já, mňau), Nejednotné hnutí, strana Odporu proti shromažďování a tak dále, jenomže my (au!) se organizovat neumíme, takže došlo na ječení a vytahování drápků, ale než se něco semlelo, už jsme (brrr) zase nebyly, bylo jsem jen já, individuální kočičí vědomí plující vesmírem, a to bylo skvělé!

„Vidělas Výměnu včera? Ta kráva…“
„Jako Sparta, to mě fakt překvapilo.“
„Ekoteroristi, nic jinýho!“
„Dobrý den, kontrola jízdenek.“
„A meruňky mi zase zmrzly.“
„Příští zastávka Rajská zahrada.“
„Vole, di do píči, kurva!“
„Češtinu máš?“
„Masarykovo nádraží. Konečná zastávka, prosíme, vystupte.“

„Dobý den!“
„Brýen.“
„Ahoj!“
„Pantelko, budeme psát?“
„Je známkovací den?“
„Já chci známku!“
„Já chci číst!“
„Já ne!“
„Mako, pako!“
„Se omlouvám nemám angličtinu dneska.“
„Já nemám pero!“
„Von mi říká pako!“
„Paní učitelko, budu zvracet.“
„Můžu čurat?“
„Co je k obědu?“
„Blé, taky bleju!“
„Pačelko, Viki se počůrala!“
„Dneska du sám!“
„Bú, ještě neci domů!“
„Nasanou!“

Domov.
Gauč.
Ticho.

Být magický předmět není žádný med, vážení, jednak se předpokládá, že tupě plníte příkazy, za druhé si nevyberete, kdo vás vezme do ruky, a tak štěkám jako hrom, ať je koček milion, tím to začalo a je to skutečně stupidní a dětinský nápad, koček je už tak dost, vy pak vidíte všechny ty důsledky, zděšení ptačí populace, alergické reakce, třeba takový Pažout skončil v ledničce a kdyby ho Horáček nevytáhl, dočista by umrznul, exkrementy milionu koček, to nechcete, ani když nemáte nos. Tak jsem si začalo dělat věci po svém, když je požadavek rozumný, vyhovím, a když ne, nazdar bazar!

Archimédes nebyl žádné štěňátko, bylo mu sedm, ale pořád neposlouchal, měl dlouhé tělo a krátké nožičky, jenže běhat uměl rychle, rozhodně rychleji než Horáček s Pažoutem, když ho v parku pustili z vodítka, supěli za ním, Pažout nadával, koho to napadlo, pořídit si psa, a Horáček sípal, tebe, a byl to super nápad, protože honit Archiméda je jedinej pohyb, kterej máme, kdyby byl vychovaný, vážil bys metrák, ale Pažout už měl v ruce sluchátko a volal do něj, ať jsme chrti! Pak už dohonili Archiméda snadno, byli dokonce rychlejší, takže zbytek odpoledne honil Archimédes je, bylo to šílené, ale zábavné!

Mám tě tak rád, děťátko. Budeme pořád spolu. Nikdy ti neublížím a nedovolím, aby se ti přihodilo cokoliv zlého!

Co bys dneska rád dělal, synku? Hrál si s dinosaury? Proč ne! Na učení bude čas někdy potom. Až na to budeš zralý.

Tenhle čajík ti nechutná? Tak si vyber sám! Rooibos s vanilkou? Skvělá volba, už beru konvici!

Ano, je to nejtěžší jazyk vesmíru. Něco lehčího? Italština? Proč ne!

Já vím, že nejvíc ze všeho miluješ lyžování. Ne, není důvod, proč bys v něm nebyl nejlepší. Věřím ti.

Otec a syn zažívali báječné časy.

A svět, jak ho známe, skončil.

Tohle je z doby, kdy jsme byli malí, teda já a Horáček, oba grázlíci, škola za totáče byla dost zlá, ale teď jsme spořádaní občané, máme železářství a erotický e-shop, ani doma nebyl s našima klid, jedinej, s kým jsem si (kromě Horáčka) rozuměl byla babí, teda vlastně prateta Emílie, ta mě vždycky vyslechla, měla pro mě ucho, já jí říkal babí, ona mně bobečku, byla skvělá, ale koho jsme s Horáčkem nesnášeli byli vzorňáci, jako Mach a Šebestová třeba, jenže drabble má mít sto slov, takže o tom, jak jsme si s Horáčkem dali první pusu, třeba někdy jindy.

„Pryč s tyranem!“
„Svobodu Ankh-Morporku!“
„Vari vari, Vetinari!“
Tlupa vzbouřenců vybavená improvizovanými zbraněmi zaplnila letní salónek. Patricij jim s mírným zájmem naslouchal, zatímco uvažoval, jak jim mohly nebýt podezřelé cedule s výrazným nápisem TUDY, které je vedly Palácem. Nejsou to žádní myslitelé, tvrdil Elánius. Inu, opravdu nebyli.
„Teď provedeme defekaci,“ oznámil mu vůdce bandy.
Vetinari pozdvihl obočí. „Vskutku?“
„Defestraci!“ navrhoval jiný.
„Zkrátka vás vyhodíme z vokna,“ zařval vůdce.
Vetinari zamyšleně vyhlédl do zahrady. „Neobtěžujte se, prosím. Půjdu sám.“
Vyšel otevřeným quirmským oknem mezi omamně vonící narcisy, právě když z druhé strany vtrhla do místnosti Hlídka v čele s kapitánem Karotkou.

Městské divadlo uvedlo novou hru, neveselou, zlou a výsměšnou, plnou neurvalých vtipů a lží. Nekorektní humor, pyšnil se režisér. Lidé chodili do divadla zvědaví a z divadla hořcí, posměvační a krutí.
Stará nápovědní budka byla už léta prázdná, jednoho večera z ní však herci slyšeli slova, kterým nemohli odolat. Okouzleni opakovali věty, pohybovali se po jevišti, jako by tančili.
Publikum spatřilo svět, jaký by mohl být, hravý a něžný, divoký a vášnivý, laskavě rozmanitý.
Na konci lidé chvíli plakali, dlouho tleskali a pak odcházeli do vináren, ještě spolu pobýt.
Pan Grenadin a slečna Inkognita šli poslední a tiše se usmívali.