Moje články

Všichni příbuzní měli vždy za to, že z toho vyroste. Uvědomovala si, že i švagr Christopher, tedy… že i plukovník Brandon s ní jen hrál milou hru, skrze kterou se ji upřímně snažil učit. Patrně ale počítal s tím, že její výmysly někdy skončí.
Jistě, vyrostla. Knížky i samotný svět však hltala dál. Chtěla vidět co nejvíc. Účastnila se společenských zábav, ale snila o zahraničních cestách a o ničem jiném nemluvila.
Maminka za ni měla radost, ale zároveň se bála.
Margaret naštěstí nebyla jediným snovým mořeplavcem v Anglii. Od prvního setkání s Jonathanem věděla, kam budou směřovat jejich objevné cesty.

“Hleďme dámy,” zabručel Roger zpoza novin, “v týdeníku je ten nesmysl také.”
Magdalene stále ještě myslela na včerejší úchvatnou cestu do stepi, takže se zmohla jen na stručné “hm?”
“Naše stařičká chůva přece viděla kometu jako dítě. A noviny vykřikují, že se vlasatice objevuje vždy přesně po stu let.”
“Nechceš jim napsat protičlánek, drahý?” usmála se Molly a podala manželovi konvičku s mlékem.
“V tomto konci světa? Zbytečné.”
Krátce se zamyslel.
“Měli bychom se však na noc řádně připravit.”
“Hm?” byla tentokrát řada na Molly.
“Uděláme si piknik pod hvězdami. Je tu přeci nádherné nebe. A pak můžeme publikovat pozorování.”

“Podívejte, nechci přepisovat existující dílo klasické literatury,” rozhodím rukama, když se na mě upře několik nehezkých pohledů.
“Jenom by se hodilo, aby měla Jane chvíli klid. Aby se Lizzie mohla projít s Charlottou do Merytonu a zpátky a nemusela u toho poslouchat pilinózní žvanění o oficírech a pentlích.”
“A my ho snad poslouchat chceme?”
“Pokud ten oficír bude někdo z vás a prostě ji zaměstná…”
“Nemám se s ní o čem bavit.”
“Nemám na to kostým… totiž uniformu.”
“Na tohle jsme starý.”
“Mám ženu! Zabila by mě!”
Vzdávám to. Musím uznat, že kluci mají vesměs pravdu. Takhle se Lydie nezbavíme.

Pracujeme v týmu. Pro romantiku tu není místo. Ode dne, kdy nás koupil. Moderní otroctví.
Svou drahou jsem viděl naposled v ten první den, kdy jsme začali sloužit. Naše pouta byla zpřetrhána, přesto nejsme svobodní. Myslím, že už ji nikdy nenajdu. Věčný koloběh práce odírá duše, někdy si nebývám jist svým vlastní já. Nic na něm nezávisí, není podstatné.
Jsme k nerozeznání. Individualita by byla na obtíž. Stejnost je naším účelem, zjednodušuje život. Je tím, co vůbec odůvodňuje naši existenci a dává nám hodnotu.
Společně jsme silnější. Do roztrhání. Do posledního náhodného páru.
Čtyřiadvacet černých fuseklí.
Přesto se cítím sám.

"Jane, odpusťte, ale... nevíte, co se děje? Paní Fairfaxová se mnou dnes neztratila ani slovo."
"Nemám tušení, ničeho jsem si nevšimla. Nezdá se vám to?"
"Jistě ne. Grimasy, které mi věnovala, si obvykle nechává pro Adèle, když je obzvláště rozjívená."
"Zvláštní. Nemohla jste se jí omylem nějak dotknout?"
"Myslím že ne... Naopak, celé včerejší odpoledne jsem jí dělala společnost. A pochválila jsem jí ten báječný koláč."
"Paní Fairfaxová nechala napéct?"
"Ani nevím. Byl ostružinový, neodolatelný."
"Nabídla jste si sama?"
"Hm, vlastně ano. Ale říkala, ať si vyberu něco k svačině, než uvaří čaj."
"Alice! Vy jste jí snědla poslední kousek!"

Dveře pootevřené, jakmile vykročím z výtahu.
"Ahoj babičko," šeptám. Myslím si, že jsem připravená, volala mi.
Tiskne si prst na rty. Poslední světlo chodby mizí s tichoučkým klapnutím zámku. V bytě tma.
Jen čtverec měsíčního paprsku v pokoji.
Špitá. Kdybych odpovídala stejně tiše, neslyšela by mě.
Sousedi nahoře něco uchystali. Vedle je špicl.
Jsem tu na noc, abych tu byla, až se to spustí. Hluk. Šum. Zvuky letadel. Říkanky.
Pouštějí to z nahrávky. Vědí, kde v bytě je a jestli je sama. Proto tma a ticho. Babička už teoreticky spí.
Bude to těžká noc. Zatím nikdy jsem ty zvuky neslyšela.

“Já se strašně omlouvám, prostě nestíhám číst. Psaní dávám s odřenejma ušima, nápady se nekonají,” tradiční osazenstvo čajovny je mi opět vrbou.
“Já jsem ráda, že píšu.”
“Já nepíšu.”
Jsme na tom všichni podobně, máme toho plný kecky. Titul mařeny chudinky je ovšem pro dnešek můj.
“A neni mi dobře, trávení zlobí. Mám namožený lejtka. A do toho ten pitomec v práci.”
“Zase?”
“Ještě pořád. Mám chuť ho vyhodit z okna.”
“Neefektivní. Nechceš ho někam napsat? Myslím, že kdyby ho poznaly cranfordské dámy, už jen ze solidarity k tobě by ho pozvaly na čaj. Několikrát. A byly by velice… výchovné.”

Říkával, že sedmikrásky v jarní trávě pro něj září, jako hvězdy na nebi. Skládal jí poklony a lahodně lichotil. Nosila jejich jméno, byly jí symbolem.
Jednu míval vždy v límci kabátce, když zrovna kvetly. Mládí jim kolovalo v žilách. Intrikánská ruka Markétina otce konečně trefila správnou notu. Vládli, snili a doufali bok po boku.
Chrám a klášter již Markéta zakládala sama. Osud vévodkyni poskytl osamělé čtvrtstoletí pro dohled nad nejjemnějšími detaily. Tryskající krása pozdního slohu, iniciály svázané provazem, sedmikrásky a palmety, kamenné krajkoví.
Ulehnou bok po boku. Filibert v srdci chrámu. Markéta nejjasnější.
Nad chrámem v Brou dodnes září chudobky.

Proklínal vlastní proradné úmysly. Jen si přál být co nejdřív doma. Byl si vědom pokání, které mu osud udělil, víc ho ale zajímala horká polévka a plameny v krbu. Měl téhle bouře doslova plné zuby a s každým krokem litoval nápadu vydat se na cestu v okamžiku náhlého hnutí. Bolestivá touha spatřit její tvář ho však táhla kupředu.
Jeho kůň podobné touhy zjevně nesdílel. Edward měl tedy dvakrát koho proklínat.
Když konečně otevřel dubové dveře Thornfieldské haly, zbýval mu dech na jediné bezhlasé “Jane.”
Snažila se udržet vážnou tvář, ale noc v okamžiku prolomil zvonivý smích.
Užasnul.
“Vaše vlasy, pane.”

Vyrazil vlastně proti své vůli. Ze vzdoru. Chtěl bojovat s přesvědčením, které vládlo jeho srdci. Chtěl získat podklad pro posměch. To si říkával přes den, než cit se soumrakem převzal kontrolu.
Slýchal ji o jihu vyprávět. O slunečných dnech s jasnou oblohou. O loukách a stínu stromů. O květech. Znělo to jako pohádky. Svět, kde se nemusí. Třpyt věží stavěných z rosy.
Snažil se utišit duši, která začala zpívat, jakmile se odvážil z cesty do lučin. A pak ji pustil mezi prsty.
Zámkem byl prostý omítaný dům. Třpyt našel na dně nabídnutého šálku. Hvězdy a jistotu v květu planých růží.

Nejlepší jsou dny, kdy jen ležíme vedle sebe. Stulení do klubíčka nebo v něžném objetí. Ve společnosti jiných, ale hlavně společně. Patříme k sobě.
Občas nás povinnost vytáhne ven. Strávit nějakou tu dobu činností je hezké, jeden si připadá naplněn, konečně je užitečný. Ale my dva se pak častokrát míjíme, setkáme se znovu zase až když všechno utichne, když opadne shon. Něco se ale změnilo, cítíme se potřísnění, špinaví, opotřebovaní.
Zmizíme jeden druhému ve víru, svět se s námi roztočí, zmatek k zalknutí.
Já jen doufám, že nakonec zase budeme spolu. Na šňůře i v šuplíku. Má drahá druhá ponožko.

"Jestli si náhodou někdo přijde pro Mary nebo Kitty... pusťte ho dál, jsem v dobrém rozmaru."
Pan Bennet se pro sebe v náhle znovu zklidněné knihovně usmíval. Se soumrakem mu ale začalo docházet, co na sebe čtveráckou poznámkou možná přivolal. Dvě dcery ze tří se vdaly vzorově, je tedy možné, že lačnící dravci krouží blíže, než by se slušelo. Nebyl uvyklý myšlence, že by jeho rodina skýtala lákadlo odraženého pozlátka.
Za všemi úsměšky miloval své holčičky nadevše. Bude si s nimi, snad poprvé, muset zcela vážně promluvit. Teď jsou to ony, které mají svůj výběr pevně v rukou. V srdcích.

Teprve v Londýně mnozí zjistili, že co osud ubral Nancy Steele na jiných talentech či na samém intelektu, to bohatě vrátil na umělecké píli a zručnosti. O její účast v hovoru nikdo valně nestál, takže si brzy na běžné denní návštěvy nosila skicák a uhel v násadce.
“Stále vesnický motiv, Nancy?”
“Ano, sestřičko. Ten pohled mě cestou uchvátil. Však to nebyla vesnice, bylo to už docela na předměstí, ne?”
“Možná bylo. Přiznej, zaujal tě ten sedlák s hráběmi,” pošklebovala se Lucy.
“Já, no…,” Nancy hořely tváře.
“Myslela jsem, že tě zajímají kavalíři, husičko.”
“Zajímají. Velice. Ale kavalíři nemívají vyhrnuté rukávy.”

“Hlídáš sklep? Dobré. To je dobré,” matka si nadhodila dítě na boku.
Maličká lesklá mince zmizela v oťukaném džbánku na polici.
“Co je v tom sklepě, Harry? Víno? Bohatí lidé prý mívají celé sklepy vína.”
“Je tam led, mami.”
“Led? Cože? Tomu nerozumím. Vždyť je léto.”
“No právě. Pod zemí je tam schovaný led ještě od zimy a neroztaje.”
Bella Gregson se otřásla.
“No, je to práce Harry. Ale byla bych radši, kdyby ti pan Carter dal jinou.”
“Můžeme být rádi, že mě nenechal zavřít, mami.”
“Vím. Já vím,” maminka zase vypadala vystrašeně.
“Třeba se osvědčím a dostanu jiný úkol.”

Po několika divokých nocích, dobrodružném útěku a nocích chladných ale neméně divokých, Maria jaksi doufala.
I když se rozhodli ji rychle uklidit do ústraní, vykázat ji spolu s tetou do téhle mizerné chalupy. Mohl by stačit jeden kratičký dopis. Kdyby měla děťátko, třeba by se jí Henry ještě ujal.
V hloubi duše věděla, jak se rouhá. Přála si to kvůli sobě samé, ne kvůli novému životu.
Dny se přelily ve věčnost, přání uletělo oknem. Svět zhořkl. Maria zahořkla též. Nákaza od tety Norrisové. Dvě zapomenuté navztekané ženy.
Až po letech Marii došlo, kde ta hořkost začínala.
Čaj. Od prvního dne.

“Paní baronko, váš čaj.”
“Paní baronko, bude třeba rozhodnout o nákupu drůbeže.”
“Zde prosím, na vaše přání, mylady.”
“Přeji krásného dne, mladá paní.”
Baronka. Paní. Lady.
To já přece nejsem. Zdá se mi to všechno? Vždyť to nemohu zvládnout. Nemohu to unést. Stalo se to skutečně?
“Marie? Marie, má nejdražší, slyšíš?”
Thomas se usmívá. Tak tedy skutečně, asi se to stalo, jsou svoji.
“Odpusť, můj drahý, stále mám pocit, že se mi to zdá. Co jsi říkal?”
“To není sen, má milá. Jen jsem chválil tvé nadšení pro farní charitu, měl jsem z něj radost.”
Jeho objetí. Bezpečná kotva skutečnosti.

Proč bych je ostatně nepozvala sem? Máme ten nový prostorný gauč…
Myšlenka dobrá, jen překonat hodinku vytrvalého údivu a dotazů na bídu a vymoženosti jiné doby. Pak hovor plynul, stačilo dolévat čaj.
“Doufala jsem, že matinka a tetičky s tím dohazováním někdy přestanou. Ale stále mají Kitty, tedy dost větru pro jejich mlýny.”
“Vskutku! Margaret má paní Jenningsové už celkem plné zuby. A to ji zpočátku měla z nás nejradši.”
“Neskončí to nikdy. Tady drobeček se ještě nenarodil, nicméně Lady Russell už ví, že to bude děvče a bohatě se provdá,” povzdechla si Anne.
“Já bych všechny ty dohazovačky zakázala!”

“Dobrota!” poznamenala Lady Sandra a spokojeně se opřela.
Kdyby to nebylo zcela nevhodné, jistě by vylízala talíř, na který vzorně složila příbor.
“Jsem ráda, že vám chutnalo,” usmála se Susan. “Limonádu?”
“Děkuji! Musím říct, že jsem příjemně překvapena. Nečekala jsem, že právě u vás si pochutnám na tak výtečném pálivém kari. Nepropálí vám to stůl?”
“To doufám ne. A kuchařku jsem požádala, aby na váš recept použila oddělenou sadu nádobí.”
Lady Sandra se rozesmála.
“Bojíte se, že i po čtyřnásobném umytí by něco z toho mohlo poskvrnit vaši svíčkovou?”
“Nehodlám na to spoléhat.”
“Jen počkejte, bude z toho módní hit!”

Dlouhé roky opatrného a později i velmi neopatrného postrkování. Sondování. Donášení. Zmínka sem, zmínka tam. Roky soucitného i otráveného naslouchání nadějím či skeptickému zármutku. Jistá míra úlevy i údivu, když se na chvíli zakoukala jinam.
Teď jsou tu s námi, skoro všechny. Nebo všichni? Mr Whirl má jistou zásluhu.
“Já se s váma taky musim vyfotit, já za to celý můžu,” hlásí Tess.
“No to já taky! Pojď, budeme dělat, že je postrkujeme,” Ness se nenechá zastínit.
Blanca se přidá a provází nás smích.
Ještě by tu měla být moje drahá svědkyně. A Miss Gwendylon. A mnoho dalších.
Přátelé, děkujeme!

Od jinošských let rád pozoroval svůj odraz. Neměl nemístné poznámky. Neupozorňoval na povahové slabosti. Zdůrazňoval pěkné rysy a svěží vzhled.
Nedávno si však oblíbil i zrcadlo, které neodráželo jeho vlastní tvář. Zjistil, že z boční cesty Hartfieldské zahrady na něj uvidí škvírou v zatažených závěsech. Zaháněl myšlenky na nízkost svého počínání, když se večer krčil u buksusových keříků. Lesklé sklo mu sdělovalo vše, co potřeboval. Zamiloval se, neměl o tom pochyb. Měl právo. Vždyť ji přece tak dobře znal. V duchu byl s ní, když si česala vlasy. Když užívala drahocenný krém. Znal pohyblivý obraz, znal tedy ženu. Ne snad?

Sluníčko, čerstvo, znovuobjevená chůze. Lavička v parku. Hluk, pocit spěchu, rozčilující nerozhodnost.
“Směla bych si přisednout?” dáma v šatech, paprsky přes okraj slamáku.
“Jistě,” studuji obličej, “slečno Jane?”
“Paní Bingleyová, teď už,” podává mi jemnou dlaň.
Důvod k úsměvu.
“Zdála jste se mi… nespokojená.”
“Asi jsem. Nemám proč. Nic zásadního mi nechybí ani nepřebývá.”
“Vrtá vám to hlavou, že? Pochybnosti.”
“Hm.”
“Ale ty také k životu patří. Měla jsem a mám jich mnoho. Jen se o nich nedočtete.”
“Já vím. Jen jsem doufala, že mi počasí spraví náladu.”
“Dejte mu čas, je to stěží pár dní.”
“A ještě méně nocí.”

Nemohla spát. Všechno bylo ještě moc nové, čerstvé, nezvyklé. V cizích zdech, na vlastních nohou, nejistá, zmatená. Věděla jen, že dokáže učit a že umí dýchat. Ostatní tonulo v temnotě. Věřila si, ale svět se náhle zvětšil a nepřinášel odpovědi. Proč tak pozdě v opuštěném patře ještě svítí světlo?

Nemohla spát. Svět byl moc. Moc malý. Moc vzdálený. Stínohra prstů, divadlo, co znávala od dětství. Květ. Holubice... svoboda letu. Pes. Jako jeho hlídač. Grace spí. Jaký paradox, nemá grácie, co by se za nehet vešlo. Nahlas se tomu musí smát. Stínohra už nebaví. Než sfoukne lampu, připálí svíčku. Čas jít.

“Prrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! Drrrrrbej!”
Hodná otroková. Drbe. Hladí. Hřeje. Pustím pár chlupů. V jejím životě není dost chlupů, musím se o to postarat.
Mám se dobře. Většinou. Dokud se nezavřou v ložnici. Snažím se je pokaždé několikrát upozornit, že zase udělali tu stejnou hloupou chybu. Snad jednou pochopí.
“Drrrrrrbej.”
Nevím, proč se mi pochechtává.
“Tam… ne! Nesahat!”
Bleskem je kočka z klínu pryč a na druhém konci pokoje. Ví, že se má dobře, ale vždycky to tak nebylo. Pamatuje si krabici. Svoje dětičky. Kočičí kolonii v miniaturním bytě, kde se narodila. Vypražené Prokopské údolí, kde o dvě děti přišla. Neznámá traumata trvají.