Moje články

Nad šedé střechy miltonské se dennodenně škrábe mlhavé slunce.
Víc dnů. Víc rukou.
Poslouchat strohé rady moudré matky. Obchod a továrna, stopy po otci.
Splatit účty.
Víc bavlny.
Víc strojů.
Už zase mrholí. Výška bahna v chudé čtvrti? Nepodstatné.
Ignorovat útoky zpychlé sestry.
Zajistit zdroje.
Víc páry.
Víc strojů.
Kdo v Miltonu pozná Velikonoce?
Zadupat křik dělnického davu.
Dorovnat dluhy.
Víc kolejnic.
Víc strojů.
Odkdy umí chudina číst?
Odemknout bránu filosofie pod vedením odpadlého pastora.
Doukoupit, co se dá.
Víc řemenic.
Víc strojů.
Copak kdy slunce vychází na jihu?
Obrnit se proti kázání neznalé dívky.
Jak?
Víc strojů?
Víc... oceli?

"Maškarní bál, Julie, slyšíš? Báječné, alespoň půlku známých paní Fraserové jsme ještě nepotkaly. Bude to báječná zábava," těšila se Maria.
"Zajímalo by mě, zda tam bude pan Yates," zahleděla se Julia z okna.
"Seznam hostí je tajný, drahá sestřičko, v tom je ten vtip. Navíc - masky. Možná ho vůbec nepoznáš," rozesmála se Maria.
V duchu dobře věděla, že koho sama potřebuje poznat, toho najde mezi tisíci. Aura nebezpečí ji táhla jako magnet.
Vkročila do sálu, bělostná labuť. Symbol věrnosti vem čert, slušela jí báječně. A Henry? Jistě, tam u krbu. Nedočkavý, na oko bezstarostný, v masce krahujčího peří.
"Kdy poletíme?"

Lesy Pemberley? Prý nejkrásnější v kraji.
Nejhlubší. Živé.
Chystá se ples.
Od lesa - náhodou? - řítí se kočár.
Nezvaná běsní. V hvozdu se střílelo, stala se vražda!
Koruny řvou půlnoční bouří.
"Denny, Denny, to já tě zabil!"
Služebné z domku u potoka spatřily - náhodou? - přízrak smutné dámy.
Stromy skrývají hrob praděda Darcyho - poustevníka.
Stromy dohlížejí na nebezpečná dostaveníčka.
Stromy a vyrytá srdce s podezřelým monogramem. Náhoda?
Podivná společnost v ruinách opatství.
Sešla se náhodou? Vír listí zpívá.
Pro synka sluhů si přichází smrt. Odejde s vinou, odejde smířen.
Louisa z domku u potoka sama kojí dítě své sestry.
To nebude náhoda.

"... jako tady slečna," otočil se pan Bennet v křesílku. Ani ho nepřekvapilo, že přistihl Miss Clearance, jak na něj zkoumavě zírá.
Gwendylon chvilku trvalo, než zareagovala.
"C-co? Pardon. Moc se omlouvám. Zamyslela jsem..."
"Jistěže, zamyslela," usmíval se pan Bennet.
"Stále vás vidím s notesem. Píšete, pozorně sledujete stavení i nás. Pozor, aby má drahá nezjistila, že pracujete pro pana Collinse," zašeptal.
"Copak spřádáte?"
"Já... totiž... Jste hrdiny mého... románu?" pípla Gwen.
"Hrdiny?" podivil se pan Bennet.
"Nejsme na to trochu staří?"
Gwen chtěla namítnout cosi o mladých slečnách. Pak zjistila, že on ví. Viděla v jeho očích hrůzu překročených staletí.

"... tamhle, to je Irenka, unser Bücherwurm."
Pomenší slečna zvedla oči od knížky a s mírným úšklebkem zamávala.
"Taky z Československa, jako Heli. Jsou tu tak deset let."
"Devět," sykla Irča pro sebe.
Jejich parta se přes léto vždycky rozrůstala, Georg dokázal najít kamarády všude a ze zastrčené osady byla rázem zábavní metropole. Iri to moc nesedlo, ale letos měla po maturitě a život byl fajn. Par avion od rodiny, co utekla až do Ameriky, měl brzy dorazit balíček.
"Tak co, lidi, večer párty?" hulákal Georg.
"Si piš," pousmála se tiše.
Balíček přiletěl, párty byla.
Špicovní zvonáče a deska od ABBY.

Bruselský internát bez svého profesora maličko osiřel. I chlapcům z vedlejší školy chyběl. Děvčata brzy dostala novou učitelku. U mladých pánů to trvalo déle. Britských mužů, kteří by toužili pracovat na Kontinentu, nebylo mnoho.
Pan Goldman však padl řediteli do noty od prvního rozhovoru.
Studenti zanedlouho ztratili pověstné ospalé výrazy a angličtina jim náhle nebyla tak zcela cizí. Někteří se dokonce začali zajímat o klasickou literaturu.
Pololetní slohy na téma "Tiché touhy - obraz antického dramatu" byly nad očekávání slušné. Jen kdyby...
"Pane Bouchere, neodevzdal jste. Nic jste nenapsal?"
"Ne."
"Cože?"
"Jen v duchu, pane. Nemohl jsem odevzdat. Nesluší se to."

Lizzy: sedí u okna, čte si
Venkov: švitoří
Lizzy: "Krásné ráno. Takový milý klid." čte dál
Darcy: vrazí do dveří, krátce se ukloní. "Dobré ráno, slečno."
Lizzy: překvapeně "Dobré ráno. Posaďte se, prosím." pokyne k židli
Darcy: ignoruje pozvání. Přechází pokojem.
odhodlaně
"Nemám již sil,
již nemohu válčit.
Jen pro vás jsem žil,
vy musíte stačit.
Snad rod váš je nóbl,
však rodina ne.
Matka je póvl,
což trápí mne.
Však pravda je, dámo,
že rád vás mám
a ač dělám drámo,
již patřím jen vám.
Tedy mi dejte
'ano' své hned
a více nedbejte,
že nemažu med
Vám, Lízo lepá,
kolem úst sladkých.
Vždyť pravda nedbá
slov sametu hladkých."
Lizzy: v šoku
Snad splet jste se, pane,
ve slovech svých.
Však nemohu, ba ne,
překonat smích.
Vy lásku mi dáváte
zároveň s vinou
a potuchy nemáte,
že zradil jste jinou.
Zajisté bláznovství
vzalo vám rozum.
Nevsadím království
vzdor vašim vozům.
Sestru jste zranil
mne urazil hrubě
i George zapudil
v pradávné době.
Ta pravda hodí se,
jak řekl jste dobře.
Snad chybí jí na kráse,
však tam jsou dveře.
Nejsem vám povinna
ohledů žádných.
To vaše je vina,
vašich slov pádných.
Darcy: zírá. Odejde, práskne dveřmi.
Lizzy: zhluboka vydechne

"Jeme, lásko, vysaď mě, já to upravím," prohlásila Martha a zdaleka to neznělo jako návrh.
Jem Hearne si povzdechl a přidřepl k proutěné stěně.
"Martho, jsem si jistý, že jsi šikovné děvče, ale umíš s tím zacházet?" poznamenal ještě, samozřejmě nadarmo.
Martha už měla pilku v ruce. Výzdoba na májovou slavnost musí být perfektní. Za pasem měla nachystané i stužky na uvázání girland.
"Zvedej," zavelela.
Jem se pomalu narovnával. Zvládne to. Když zvládne domácnost Miss Matty, zvládne i tohle. Stoupala. Chňapla větev. Nařízla. Zavrávorala. Padala. Pomalu a dlouho. Dopadla.
Škubla sebou.
"Bože, ty sny jsou děsivý," převalila se pod duchnou.

Potřebovala se po smrti otce vzpamatovat. Nebylo jí dáno.
Zatímco Norland přestal být jejich, Micuška se utrápila. V další chvíli tu byla děsivá drápatá Fanny. Stromořadí jí padlo za oběť vzápětí.
Jen začalo svítat, odtrhli drahou Elinor od Edwarda a Marianne se musela loučit se svým světem. Margaret si nesměla odvézt sbírky. Maminka plakala.
Nad zkaženým obědem v mizerné chalupě už neměla čas ani přemýšlet o Deseti ranách.
Sousedi byli k nesnesení a přitom krajina pustá.
Úkosem se podívala na balík na stole.
Ne, teď ne! Další ránu už neunesou.
Život není třináctý, aby na tebe čekal. Uneseš dvakrát víc.

Žně žhnuly. Jemný prach a plevy štípaly pod nohavicemi. Pot skrápěl žence i jejich pomocnice. Jen dětem snad srpnové vedro nevadilo a honily se mezi snopy.
Včera večer byli všichni v gala. Nikdo by jim nevěřil, jak dobrého pána mají, kdyby ještě pověděli, že se s nimi sám od sebe podělil o tu radost. Nu, paní Emma snad bude také tak dobrá. Za kopcem v Highbury ji všichni chválí. A mladičká paní Martinová je s ní zase zadobře.
Šak by nebyla dobrá. Jen podívejte, už nám pivo a slané koláče veze.
Čeká ji toho hodně, ale vřelosti se učit nemusí.

Indie byla krásná. Christopher nikdy nezapomene.
Bratrovi to ovšem taky nikdy nezapomene. Konečně ji může hledat. Ví, že ji najde.
Každý sen mu ubíral sil. Volal Elizu ze spaní. Každé zavřené dveře ho bily beznadějí.
Našel ji! Našel... už ho nepoznala.
Zaplatil za pohřeb.
Vtiskli mu do náručí její dceru.
Nová Eliza. Bastard. Sirotek.
Eliza zmizela. Utekla.
Historie hloupá, proč se opakuješ stále dokonaleji?
Hledal déle než tenkrát. Štval se a našel, tak jako tenkrát. Věrný obraz dávné vzpomínky nyní dokázal zachránit.
Ukázala mu své dítě.
Kdo si jen dovolil?
Willoughby se kysele usmíval.
Je načase vydat se za ním.

Elinor zkroušeně pozorovala svou sestru.
Odmítla pléd, odmítla pomoc, odmítla mluvit. Plakala a plakala a skrz ty slzy se pokoušela být hrdá. Každý jiný by řekl, že je teatrální. Elinor věděla, že Marianne to jinak neumí. Nikdy ji nemohla milovat víc. Věděla, že její srdce je nastokrát zlomené a chtěla jí dát své. Bolelo ji, že ještě doufá a že dostane sto dalších ran.
Marianne ztuhlým zápěstím vykroužila poslední písmena. Neléhavá, vytlačená do papíru. Ukápla jí další slza. Mrzelo ji, že vzbudila Elinor. Věděla dobře, že ji trápí. Jí by nikdy nechtěla ublížit.
Vzdala se naděje, ještě než dostala odpověď.

Vrátila se domů. Na okamžik. Zanechat poslední dojmy. Odlesky zlatého kroužku ve větru za kočárem.
Směla se vrátit. Otec nikdy nebyl schopen trvat na svých zásadách.
Přijela vítězně, úsměvy na všechny strany. Byla nejlepší novinkou posledního půltuctu měsíců. Pozdvižení i trpké uklidnění.
Držela fasádu. Červík ani zdaleka nedohlodal. Stal se z něj vypasený červ a teď na okamžik tichá kukla. Co bude potom? Raději se neptat. Je čas se radovat, čas se chlubit. Je čas vládnout.
Dveře do srdce rodiny se znovu otevírají.
"Ty ne, Jane, už ne," mávne zavřeným vějířem.
"Já teď musím jít první. Jsem totiž vdaná žena."

První cesta je vlastně hrůzostrašná, protože...
Protože holka ve vorvanym svetru jede autem a najednou bez jedinýho škubnutí je jindy a jinde. Kočár se kolejbá, jako by se nechumelilo. Chumelí. Na šatech se leskne blankytná stuha.
Zmatkuje jenom chvíli. Ví přesně, kde kdy je. Ví taky, že neusnula, nezabila se, ani neprojela modrým kruhem náhodně umístěným v prostoru. A zatraceně přemýšlí, kdo teď ten kočár řídí. A jak se dostane domů.
Čirá hrůza ale začíná jinde. Budiž, má teď život minulý. Možná na něco takového věřila. Ale má taky život budoucí? Věří tam na ni někdo? Věří na ni budoucnost?

V šeříkových šatech, posledním cáru po slavném bohatství, vstoupila pod nízké trámy. Překročila vysoký práh a na okamžik ji zastavila vzpomínka. Právě tady mu musela předložit koláč, který tajně odnesla z jeho vlastního domu. Stále ještě se chvěla studem.
Uzdravoval se. Dnes už seděl na lůžku. Dýchal ještě ztěžka, ale snažil se odlišit dny od nocí. Bude-li tu muset zůstat, bude důstojným synem Marshalsea.
Toilk toužila po tom, aby jí dovolil se k němu připojit. Zastavila se před ním. Jemně upravila květinu ve sklínce.
"Nemám, co bych ti dal," vzhlédl konečně.
"A já nemám ani o šilink víc," usmála se.

Vrátili se na Barton a přinesli s sebou léto.
Elinor pilně vyšívala monogramy na výbavu a v zelenkavé zástěře stříhala na zahradě květiny k sušení. Edward pendloval na Delafordskou faru a zpět a zařizoval desítky drobností s lehkostí štěstí.
Plukovník Brandon tu byl denně. Četl Marianne básně, chodili spolu na hřeben kopce, hledali v krajině nové barvy. Smáli se spolu. Sledoval ji, jak připravuje čaj.
Po čaji se loučil a mizel za ohybem cesty.
A pak se oklikou vracel a tajně sedal v trávě pod oknem. Poslouchal, jak pro něj cvičí na piano, jak zpívá z not, které předevčírem přinesl.

"Drahá?"
Mrs Lucy Ottercat způsobně složila knihu do klína a vzhlédla.
"Ano?"
"Půjdu ven za klukama, ano?" spíše oznámila, než by se ptala Mrs 'Lice Ottercat.
Lucy vyhlédla z okna.
"Panu Knightleymu a Johnovi ty říkáš 'kluci'?" pozvedla obočí.
"Když se koulujou s malejma knightlíkama, tak ano."
"Mrzne," poznamenala Lucy.
"Ano, drahá, o to jde," šklebila se 'Lice.
"Bude ti zima."
"Nebude."
Mrs 'Lice Ottercat jemně pozvedla sukni své róby.
"Co. To. Je?"
"Tepláky. Propašovaný od nás. A pod nima ještě legíny a podkolenky," smála se 'Lice.
Lucy se rozesmála také. Znovu poodhrnula záclonu a vyhlédla ven.
"Nemáš ještě jedny?"

Služebná diskrétně odšustila. Na stole zůstala krabička. Anonymní.
Elizabeth rozhrne voskovaný papír a tiše zavrní. Kandované ovoce, jak pozorné. Tajemný dárce dbá o zdravý vzhled své vyvolené.
Včera přišly pralinky, její nejmilejší. Není pochyb, musí to být pan Elliot.
Ne, že by oň drahně stála, ale vyplatí se to. Jejímu věku se nevysmívají jen díky jejímu prvorozenství. Vždyť Anne je pro smích dávno.
Elizabeth si mlaskne. Co asi dostane zítra? Ve sklenících už by mohly být čerstvé ananasy...
Přišel angrešt.
Povznesené očekávání náležitě zhořklo. Pan Elliot vzal roha s tou zatracenou Penelopou a tatínek, zdá se, na dceřiny vdavky nemyslí.

S nepatrnou trochou snahy byla denně jako obrázek. Netušila, kde se její španělská krása uprostřed zarputile britské rodiny vzala, ovšem ani ji nenapadlo za ni děkovat. Ani Bohu, ani mamá.
Učení? Jistě. Nevzdělanost se nedá vystát. Šlo to samo. Navíc při hře na harfu vypadala zkrátka pohádkově.
Úspěch? Ne, ani tam nebylo třeba snahy. Jen se objevit ve správný čas ve správné společnosti. A připomínat se dostatečně často, tak akorát, jak slušnost dovolí. A zářit. Jiskřit.
Že si jí don Eduardo neváží? Že jí pohrdá? Nevadí.
Stačí se ukázat ve správný čas...
...ale kde, když na cestu do Londýna nezbylo?

Pod nízkou oblohou, častokrát v mrholení, málokdy v záblesku slunce. Ranní procházka, později nebude čas. Po prvním měsíci jsou všechny ulice stejné, není na výběr.
Chutná, ale střídmá snídaně. Káva černá jako noc nebo mizerný čaj.
Hodiny ve třídě, trůn na stupínku, znuděné hloupé žactvo. Dívky, které napůl nerozumějí, napůl nechtějí rozumět.
Oběd, formální zdvořilosti a nevole kantorek.
Další hodiny. Časná večeře a pak jen ozvuk smíchu ze zahrady v béžovém šeru podkrovního pokoje. Stohy slohů k opravení.
Katolické modlitby, protestantsky strohé lože. Noc hladí střechy Bruselu.
Zítřek jsem už zažil, bude zase stejný.
Dokud Miss Henri nevzhlédne od šití.

"Vzrušující! Dokonale vzrušující! A ták legrační!"
Lydia div nevýskala na celý Sussex. Uprostřed sametové noci by se to sice nehodilo, ale co na tom. Byla opilá dětským nadšením z dobrodružství.
Několik hodin v rozhrkaném dostavníku ji ovšem ubilo jako každá daleká cesta. Ano, jeho ruce rozptylovaly, jeho rty jí kradly čas. Ale zmáhala ji únava.
V prašném londýnském podkroví se připojila nuda. Dospala všechny pozdní večerky. Nepustil ji ven. Neměla na nové šaty a své měla zmačkané. Neměnil si košili.
O svatbě nepadlo jediné slovo. Červík hlodal.
Unikla sevření domova, ale neuměla si vládnout.
Tato anarchie byla k uzoufání klidná.

"Tohle jim neprojde, všivákům!" hromoval Robert Moore.
V rukou svíral cylindr, v němž zela potrhaná díra. Třásl jím vztek, ale byl rád, že už sedí ve svém křesle v účtárně. Citelná a slyšitelná blízkost smrti ho zastihla velmi nepřipraveného. Krev mu vřela a zároveň mu tuhla v žilách.
Vděčně přijal sklenku grogu.
Jeho společník se matně usmál, než mu rysy opět zkameněly. I jím cloumal hněv, ovšem chladný jako nejledovější kov.
"Uklidněte se, Roberte. Víte dobře, že bych se nejraději hned vrátil na vřesoviště a postřílel je jako bažanty. Jenže právě to oni jsou! My potřebujeme dostat mozky téhle vzpoury."

Poslední dny před odjezdem se Frederick zdál skleslý. Edwardovi se však svěřil až to poslední ráno.
Vznešení hlupáci pošlapali jeho naděje.
Zlobil se.
Edward mu tehdy málo rozuměl. Těšil se navíc, že se brzy vyhrabe z šerého Monkfordu na církevní výsluní. Zalíbil se mocným. Jednou by mohl být biskupem, starat se o tisíce oveček. Mohlo to být brzy.
Vážil si svých představených a věděl, že by rád a spolehlivě nesl tíhu duší města na svých bedrech.
Nadějím by se nemělo důvěřovat, ani těm nejčistším.
Odložili ho. Shropshire. Farnost na konci údolí, na konci světa.
Tady pochopil svého bratra.
Zlobil se.

Mladý Carson vyšel z klubu a rozvážně si posadil cylindr na hlavu. Příjemný večer přešel v pěknou temnou noc.
Nadechl se. Vůně rozkvetlého stromu na náměstí přivolala čerstvou myšlenku na Mary.
Nechce se mu dát. Hloupá vzdorná švadlenka... Vždyť by se měla líp. Byla by z ní bezmála lady. Jeho lady. Jeho šperk. Byl si jist, že by ho dokázala mít ráda.
Kráčel domů s úsměvem. Přece se mu to ještě podaří. Má prostředky. Ví, kde zatlačit. Mamá může chystat závoj.
Vstup do domu stínil živý plot.
Zahlédl snad tam ve tmě pod oknem salonu...
Záblesk.
Ozvěna nese ránu městem.

Svazek knížek zvící pořádné krychle.
Dárková krabice plná lesklých stuh.
Cukrátka pro děti a zásoba dopisního papíru. Dvakrát.
Mrs Gardiner zamyšleně hleděla na připravené dárky. Vymyslet ten poslední bylo neobvykle náročné. Co se Lydia vdala, Kittyiny záliby se měnily každý měsíc. Přitom bylo samozřejmě třeba u příležitosti Velikonoc podarovat všechny neteřinky rovným dílem. Ta, která zůstala doma, byla prostě tvrdý oříšek. Pořídí teta s pěkným atlasem, nebo se má poohlédnout po pěkném kloboučku?
Nakonec nechala ušít pěkné letní šaty. Jak dalece se zmýlila pochopila, když vkročila na Longbourn a zavětřila.
Kitty propadla dennodenním zkrášlovacím koupelím.
Měla jí pořídit levandulové mýdlo.

Dům ztichl. Žádné tóny piana, žádné recitované básně. Velké sestry odjely.
Velké? Tři roky mládí nebyly mnoho. Ale Margaret byla nakonec spokojenější tady, v krajině, kterou všichni opustili.
Chodila ven s dalekohledem. Sbírala kamínky, sušila květy. Rovnala si v hlavě svět a pomáhala mamince. V kuchyni bylo o dopolednách práce dost.
Pak ten klid roztrhl pan plukovník a maminka, náhle vyděšená, odjela.
Margaret osaměla. John a Dorothy se starali o to základní. Ale z nečinnosti v obavách se mladé slečně dělalo zle.
Když ženy Dashwoodovy přijely domů, dychtivě jim předváděla svůj vynález. Škrábání brambor s ním bude o tolik snazší!

Od momentu, kdy položila nohu na bathský chodník, přestal její život patřit jí samé. Vzal ji a unášel rychlostí, ze které se mladičké dívce z Fullertonu točila hlava.
Ani netušila jak, stála po jejím boku Isabella. Krásná, milá, znalá, radost pohledět. S ní byl svět slunečný, pastva pro oči.
Šeptaná tajemství s temným pozadím se ovšem nedala přeslechnout. Natožpak věty, kterými zvonila do uší kapitána Tilneyho. To ji nikdo jiný neslyší?
Ale neřekla by nic. Jen jednomu se svěřila se svými obavami. A nakonec mu řekla i to, co probudilo v jeho očích děsivě náhlý hněv.
Copak už se nevrátí?

"'Škovy voči, to je bordel," zhodnotila Miss Clearance stav vstupní haly a zcela přitom pozbyla dekorum.
"Co to má znamenat?" ušklíbla se a špičkou boty si dělala cestičku pro další krok.
"No jo, to víš, Lizzy s dětmi odjela, Darcy tu zůstal sám... tak je slaměnej vdovec. Doslova."
"Lizzy odjela a Darcy tu zůstal? Co?"
"Jo, má přijet Georgiana, čeká na ni."
"Má přijet Georgiana a Lizzy odjela? Co se to děje? Apokalypsa se blíží?"
Počasí dalo slečně Gwendylon zapravdu. Horký vítr vehnal otevřenými dvěřmi do haly další chuchvalce posekané trávy.
"Kánon, nepátrej. A pojďme ho najít a zcivilizovat."
"Cooo?"

Mansfield Park i Portsmouth nechal Henry daleko za sebou. Stejně byl vždy člověkem velkoměsta.
Od příjezdu neztratil jediný den, jediný večer. Dostal se na každý večírek, na všech plesech měl známé.
Dámy byly zábavné. Co mu bude nazítří po jejich zklamání.
Bavil se, jenže ne dost. Dámy, alespoň většinou, měly zábrany.
Dnes však cítil, že si nemohl vybrat lépe. Půvabná Miss Jasper jako by žádné hranice neměla. Získával najednou dojem, že snad on sám může mít ve flirtu soupeře... a že jím může být žena.
Dokud se náhle čelně nesetkal s jejím vějířem.
Miss Burnwood se v koutě královsky bavila.

Mrs Lice Ottercat si hověla na pohovce pod oknem a spokojeně se usmívala. Přítomnost Miss Burnwood jí dělala vyloženě dobře a stejně tak ona sama byla balzámem na duši své přítelkyni.
Do salonu tiše vstoupil George a krátce se uklonil.
"Madam, přišel vám balíček," oznámil stroze a pokynul nosiči skrytému za dveřmi.
Dřevěná bedýnka stála v mžiku na intarzovaném stolku.
"Mohu?" otázala se Susan a přistoupila k zásilce.
Mrs Lice přikývla.
"Molly Gibson nám posílá z Afriky další vzorky," listovala Susan delším dopisem.
"A Miss Clearance upozorňuje, že jsou to masožravky."
Druhá dáma se protáhla.
"Pokud jim nemusím vařit guláš..."

Včerejší novinky o zažloutlé krajce? Nikdy víc!
Untimely calling hours? Never more!
Chřestící lopatka na uhlí? Nikdy víc!
Unwholesome cakes? Never more!
Milovaná kravička ve vápenné jámě? Nikdy víc!
Two laced caps at a time? Never more!
Cranfordské dámy do každé domácnosti!
Love is the final word.
Or elegant economies.

"Vy jste mladá, slečno. Spíte lehce. Nic jste neslyšela?"
Služebná nerušeně látala goblénový závěs.
"Slyšela. Nejdřív jsem myslela, že je to Pilot. Ale Pilot se neumí smát."
Grace Poole ji děsila. Bylo neuvěřitelné, že by si pan Rochester držel pod střechou žhářku a vražedkyni.
Ale Jane věděla, co slyšela. Ty kroky. Ten smích.
Proč jen Pilot nezaštěkal? Proč nebránil svého pána?
Zvuky té noci se vracely stále znovu. Stále znovu cítila kouř.
A najednou před tím vším zaslechla ještě něco jiného. Tichoučké "pssst!"
Kdo může mít nad zvířetem takovou moc? Jakého vetřelce je to psisko ochotné poslechnout?
Psi milují blázny.

"Johne?"
Sluha a lokaj v jednom vzhlédl od novin a pozvedl obočí.
"Slyšíš to?" zeptala se poněkud nesmyslně Bessy.
Série ostrých dřevěných ran otřásaly celým domem a sklepávaly z lustrů zapomenutý prach.
"Jistě, že slyším. Ale ty bys asi chtěla vědět, co to způsobuje, ne?" nenechal se John vyvést z klidu.
"Totiž... ano. Nejprv mě napadlo, že to zní jak cepy na mlatu a že se sem snad paní zase pokusila propašovat nějaký vynález. Ale proč by mlátila v pracovně?"
Bessy cestou ke dveřím předvedla úctyhodnou schopnost dedukce.
Na pohled na božsky pracující tkalcovský stav ji však nemohlo připravit nic.

Slonovinová krabička k Vánocům, přepečlivě zabalená váza k narozeninám.
Nápisy, ze kterých se dalo spíš věštit, než číst, a obrázky dam s drdoly černých vlasů.
Emma mohla zvolna začít uvažovat o zřízení čínského salonku. Ovšem to, že naprosto netušila, kdo jí ty úžasné suvenýry vytrvale posílá, znepokojovalo nejen ji, ale i pana Knightleyho. Tím spíš, že na balíčcích nebývala zahraniční razítka.
Kdo by si domyslel, že Emmino mladistvé škádlení slečny Batesové ohledně jazykových znalostí její neteřinky vyvolá škodolibého a velmi vytrvalého ducha jazyka Wu, kterému se na Hartfieldu navýsost zalíbí.
A že správci sbírek britského muzea jsou již na cestě.

Emma pečlivě upravila tatínkovi šál za krkem než se způsobně usadila.
Zvonek zacinkal.
Lucy vešla s podnosem, John přivezl vozík. Postní večeře byla skromná, přesto vybraná. Na zdraví Mr Woodhouse bylo třeba dbát.
Starý pán opatrně nadzvedl poklop. Polévky tak na prst, tak to má být. Ale...
"Mrkev, my dearest Emma? Kdepak jsme v únoru sehnali mrkev?" podivoval se se značným podezřením v hlase.
"Není mi to úplně jasné, tatínku. Ale Lucy říkala, že ráno viděla v Highbury kočár, jaký má slečna Burnwoodová. A u dveří se nám objevil košík se zeleninou a s podivným vzkazem: v Bille měli slevu."

Mrs Jennings si užívala posezení na terase. Celá společnost jako na dlani.
"Skutečně, ty vaše dcerunky, paní Dashwoodová, radost pohledět. Jistě mají řady nápadníků," sondovala lačně.
Mrs Dashwood byla poněkud zaražená.
"Margaret na to ještě nemá věk," odvětila suše.
"Ohó, ani se nenadějete...!"
Marno bránit přívalu slov.
Protentokrát se věštba žoviální vdovy vyplnila do puntíku.
Než Marianne pochopila, v čem tkví pravá romantika, a než všichni zapomněli na Willoughbyho, než se rodina Ferrarsů rozpadla a znovu postupně smířila a než se všichni šťastní novomanželé vrátili ze svatebních cest, bylo Margaret šestnáct. Tak akorát na nápadníky.
Mrs Jennings si mnula ruce.