Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Takže ještě jednou. Jamese samozřejmě znám. Takže... James, Arthur, Thomas..."
Henryho znovu přerušil usměvavě shovívavý smích.
"Thomas je přece nejmladší, pane Tilney."
"Henry."
"Dobře, Henry. Thomas je náš benjamínek. Ale jména jste trefil, pokračujte."
"Je vás hodně, má milá. Tak tedy znovu. James, Arthur... William?"
pokývnutí
"Pak následuje má nejmilejší Catherine, že? A potom Harriet, John... zase špatně?"
Catherine se usmívala. Natáhla před sebe dlaně obou rukou.
"Začátek umíte správně. Je to snadné. Tři krát tři. Plus já. James, Arthur, William. Harriet, Sarah, George. John, Mary, Thomas. Je nás deset."
"A k tomu vaši milí rodičové."
"A vy, můj milý."
Kompletní genealogická informace o rodině Morlandově z knih nevyplývá, avšak je jisto, že Catherine je čtvrtorozená po třech bratrech, z nichž první je James. Dále má šest mladších sourozenců, mezi nimi alespoň dvě sestry a jednoho bratra, přičemž jménem známe George, Harriet a Sarah.
S páně Tilneyho zmatením plně soucítím, zejména když stojím tváří v tvář několikagenerační genealogii rodiny mého milého.
Sedm let brebentivého neklidu, sedm let plenek, nočníků, prádla. Sedm let kojení, žvatlání, prvních kroků a prvního všeho. Sedm let radosti s mírně hořkým ocasem, sedm let nadějí a sedm let bolehlavu.
Dům neustále plný všeho, co výchova dětí přináší. Plný naděje, že statek zůstane v rukou rodiny. Že konečně jednou nebudou šetřit na pentle, ale na klobouk.
S tou nadějí i po těch sedmi letech připustí ještě jeden pokus. Jeden poslední, než bude na všechno pozdě. Janinka ostatně musí do školy, těžko pak na něčem šetřit pro budoucí věno.
S nadějí v syna. Všechno nebo nic.
Lydinka.
Tak nic.
Trhaly jí srdce a stále znovu přinášely slzy. Každá vzpomínka, každý den těch dvaceti let. Dávné okamžiky, kdy s radostí utekla mizerným vyhlídkám, bolely stejně, jako loňské milé procházky parkem a rozhovory v padajícím listí.
Letošní zima krutou silou roztříštila jejich zlatý svět na kousky.
V takové bolesti má čelit mizerně skrývanému nadšení nevlastní snachy? Jak září pod závojem falešného smutku! Jak se její jedovatá mysl rozpíná do všech koutů...
Nemůže. I když Elinořina naděje opatrně stoupá k jarnímu slunci. Rány nezhojí pár měsíců.
Trhá jí to srdce, když Norland mizí za kopcem a dceři po tváři stéká tichá slza.
Ze současné nálady realisticky ponuře... uvidíme, jak to půjde dál. Ráda bych dala víc prostoru vedlejším austenovským postavám a větší časové rozpětí příběhům, které nám autorka poskytla. Snad Gloria dá.
Psáno na téma Makovice.
Vybírám jedno z časnějších, sice povšimnuté, nezapadlé, mírně nekanonické, ale tak nějak osobně důležité.
Když se vrátil, usmála se. Lehounce, křehce. Zvedla k němu ruku, slabou jako list papíru.
Pohladil ji po rameni, chtěl jí předat jistotu. Zavadil o vystouplou kost.
Měsíce na vzdálených plantážích ho nenechaly zapomenout, ale setřely akutní bolest bezmoci, která ho v tento večer návratu zaplavila.
Vztekal se. Všechny v domě by chtěl zpráskat, rozbít hloupé kulisy, roztrhnout oponu vědomí.
Seděl v pracovně, dlaně na obrovské mapě. Nejraději by prodal celou Antiguu, koupil všechna opiová pole v Persii a zničil je ohněm a solí jako prokleté Kartágo.
Nezmohl by nic.
Lékárenská lahvička na stolku v salonu se mu chřestivě vysmívala.
Někteří "moji" psali na pokračování. Přečíst si to ještě jednou všechno pohromadě bylo v mnoha případech znovu oči otevírající. Velmi.
Taky jsem se dojímala, hrozně.
Ale udělat ten výběr bylo snad nejtěžší z těch všech.
Proto si většinově odpustím přebytečné komentáře k odkazům a jen doplním, jako vždy: čtěte všechno, co zvládnete :)
Tess a její Království ostrovů. Celý spletitý svět.
Věřte odborníkům - zlověstně zábavné.
Kam s tím? - naděje nového světa.
Spolu s Blancou psaly Missiles & Magic. Odtud velmi vychytralý Back Up Plan a děsivě sevřený střípek Down Under.
Z toho, co napsala do Missiles Blanca bylo vybírání snad nejtěžší, příběh je jedna chvíle napětí za druhou. (Čtěte! :)))
Heroické A tale of books and heroes
Tajemné Something New Every Day
Bolestivé Worse than Death
a parodické odlehčení nakonec: Jak se testují agenti
Jednoznačný výběr byla mrazivě symbolická Ostříhaná koruna od Jeřabiny z bolestí bohatého seriálu Druhá smuténka.
Saphira zabrousila s Příběhy z Boosdorpje do velmi temných vod. Bez větších spoilerů dva z hrdinů: Martin a Světoběžník.
Borch si báječným způsobem vypůjčil od Červenáka Barbariče a Steina. Zprostřed příběhu - V temném lese - a na závěr, jasná volba - Barbarič vzpomíná.
myday se svým nenapodobitelně geniálním způsobem ponořila zejména do pohádek: Poslední večeře. Až se jí pod rukama zrodil mikropříběh prince a draka, který má Problémy se sebekontrolou.
Nathanel přišel letos a hned vysekl dechberoucí post-apo příběh, který zatím nemá vlastní fandom, ale snad ho časem obdrží. Z mnoha fazet jeho světa jedno Do života a jedno významné Eso v rukávu. Varování předem: kdo jednou spatří Geigera, nemůže ho nemilovat.
Zkušená lodivodka Terda a hrdě plující fandom Skřivánek. Aniž bych mnoho prozrazovala: Na válečné stezce a Země na obzoru.
Poslední a úžasná natolik, že výběr doslova bolel - Gwen a její příběhy nejen Generála a sedmi klonů z vesmíru Star Wars.
Do akce bez generála, ale s dortem.
Přestřelkovitě zábavná Krize
a krutě mrazivý Jarní den.
A je hotovo!
Moc děkuju všem za pozornost a za čtení :)
Předposlední. Velmi vypasený. Já se prostě neumím rozhodovat :)))
Příští - poslední - bude seriálový.
Čtěte. Čtěte od nich nejlíp všechno, jestli máte čas :)
U Scully se nesmí zapomenout na drabblata z Akt X. Já ale zamířím jinam - někde číhají Nástrahy vesmíru, jinde někdo poněkud posmutněle konstatuje "Jsem doktor!.
Drahá druhá Owlicious nám předkládá Knihu knih s moudrým sovím náhledem a neskutečnou hloubkou vědomostí. Je těžko vybírat, proto mám dvě z každého zákona. Starý v obou případech chytá za srdce a za mírně nostalgické osobní vzpomínky na oblíbené příběhy: Proste a bude vám dáno a Stručná historie dlouhých dějin. Nový nese ohromnou naději, která mě osobně silně dojímá: V poslední chvíli a Nedělní ráno, čerstvé a křehké.
Zárukou zábavy na pokraji milého šílenství, stejně jako mnoha textů k zamyšlení je Rebelka. Nelze pominout, že sepsala taky mnohé, kde figuruje Harkness a všechno je to správně hraknessovité :)). Opět jsem ale vybírala jinde. Společně milujeme ptáky, kteří mají (ale jen možná!) Strach z letu. Vysoce cením každý zjev Dobrých znamení, obzvláště to, Jak Crowley věděl. A nakonec mile ztišený příběh o tom, Jak to všechno začalo.
Doslova kamenem úrazu při vybírání se pro mě stala tvorba Blueberry Lady. Její historická drabblátka mě tiše dojímají a těší, proto výčet rekordního počtu: Následník trůnu, Rodinná památka, Po meči, Hedvábně modrá a 11. listopad.
Lejdynka pobaví, potěší i zamrazí. V linii prvých dvou pocitů Pluhem a mečem, v šedě třetím se ptá "Ist das die Schuld?
Neuvěřitelně všestranně spisovatelsky nadaná Danae potěšila malou pražskou mytologií, když poslala po vodě Záchranný kruh. Naopak nad obzorem zahřmělo, když si romantický západ snad ani neuvědomil Zřetězení důsledků.
Jako když se schováte mezi regály a ctíte přikázané ticho. Tak skrytě pobavila Keneu, když přiblížila Knihovnu - obývák města.
Kolikrát z duše a krásně ze života mi psala Kleio. Kdo by neznal nějaký podobný Začátek kariéry, komu si kdy nestěžovala některá Božská. A ostatně, kdo si někdy nezkusil či nevysnil malý intimní a náznakový Večerní příběh.
Ness napsala myslím nám všem z duše. Opravdu?
Skrz naskrz dubnem bavila báječnými nápady Smrtijedka. Obzvláště mě zaujalo, že Poezie zachraňuje životy.
Někdy zábavně, někdy na vážno píše Gwendolína. Křehce a bolavě klepe na dveře pamětiPozdní příchozí.
Jedním jediným drabbletem v letošním roce si poslední místo zasluhuje můj milý - Caba. Notně jsme se u toho nápadu pobavili, a mě zatraceně mrzí, že nenapsal víc, než ty Mrtvé duše.
Začíná to být opravdu složité, to když u některých autorů nelze vybrat dvě, ale je třeba doporučit rovnou tři kousky :) (a číst všechno :) )
kytka psala letos neskutečně silný seriál, kterého jsem se zpočátku skoro bála. Ale stejně mě chytil do drápů s donesl k slzavě povzbudivému konci. Protože i když je někdy bolestivě Pusto, ticho, vyryto i s kořeny, nakonec Všechno je, jak má být.
Příběhy o sovátku a o myšákovi vždycky chytí za srdce, Rya je píše neskutečně mile. Sovátko je celé šedivé. Někdy. Z nás.
mila_jj i letos vrchovatě přispěla báječné Vědě ve sto slovech. Nesmazatelně se mi do paměti zapsal příběh zlatých medailí - Zbavme se jich dřív, než nám je vezmou oni! Okouzlilo také ESO plné es a krásně mile pobavil První stupeň tortury.
Profesor mě téměř neodpustitelným způsobem zatáhla do svého vyprávění, když mi Kaple na začátku nastavila tajemství. Zasvěcení ve strunách mi ho nakonec naštěstí vyjevilo :)
hidden_lemur a její Notýsek podali krásně mystickou a přitom reálnou Prahu. Na velice milou notu zahrála odvážným činem Pepy K., pro kterého Nikdy není pozdě.
ef77 nakousla velice zajímavě utvářený svět, který se zatím asi nedá najít na Náměstí Míru. Moc by se mi líbilo číst si z něj víc a víc.
HCHO pobavila perfektně vykreslenou scénkou z akademického života - Zkouška. Velmi osobně mě však zaujala Nová zbraň, o které bych se potřebovala dozvědět co nejvíc.
Hned do dvou linií psaní se letos pustila Tora a střípky z historie mě velice těšila. Bohatý život zakončený neveselým hnutím osudu vedla Zuzana Vojířová, naději a důvěru v radost nezlomného lidského ducha naopak probouzí Mnich, který letěl. Nelze ale zapomenout na legendární kočenky, které vám povypráví O jednom lítém souboji, kterýžto v kuchyni probíhati ráčil.
Carmen píše tak dechberoucí střípky, že bylo skutečně těžko vybírat. Problém ve skladu rozesmál a crossoverově potěšil, Cesta kolem usmívajících se hvězd je lehká a potěšující jako výdech v úžasu. Že Každá noc má stín rána však bere dech.
Podobně tak strigga píše v takovém rozpětí, že člověk neví, kde obdivovat dřív. O Záchranné stanici nemluvě. Zaujal mě ale náběh na celý příběh a svět, v němž je děsivé Nezjistitelné. Bolavě ze života je marný pokus o vysvětlení, že jsou i Jiná "my". Ztěžklou náladu pak zaručeně odlehčí nenechavé tajemství, které se skrývá Za dveřmi.
Z duše mi hned několikrát během letošního dubna psala Erys, děkuji za to. Všichni dobře víme, že Takhle to fungovat nemá. Svým rytmem, skrytou záhadou a úžasnou prací se slovy mě však zasáhlo drabble o tom, že Léto zůstalo, vše ostatní se změnilo.
Závěrem tentokrát neoptimisticky, ale z hledicka dějin zcela nutně. Esclarte zdurazňuje, jak důležité je Pamatovat si.
Začíná se mi to komplikovat, občas prostě nejsem schopná vybrat jen jedno nebo jen dvě drabblátka... Jak tohle dopadne u dalších výběrů, to jsem zvědavá.
Z mnoha směrů se na život umí podívat Peggy. Zábavně s ponaučením, když se ptá "Co z toho kluka bude" i osudově a bolestně, když sám Osud říká: "Přijdu hned." Ani jí samé se nevyhne a mě samotnou strašně bolí, že jsme se společně musely ptát "Co s tím?"
Snad ještě víc všestranně píše Aveva, která se mi letos několikrát trefila do notiček ze života, zejména tím, že Nic neroste do nebe, což přiznat si je občas To nejtěžší. Naopak na roztomile vážnou notu uhodila jinde a Zůstalo jí to.
Aries psala úžasně napínavý příběh na pokračování, ze kterého magie přímo zářila, dokud se jí nepostavila do cesty Zavřená brána. Doporučuji celý příběh, je to ohromující.
Oživování cest od Julie mě zvláštním způsobem okouzlilo. Pobavení Julie nabídla, když popsala Zhoubný vliv andělů na zemědělství.
Šmelda odkryl mnoho různých zapomenutých i na první pohled zřejmých koutů historie. Lidsky děsivě podal Pragmatismus smrti, dramatický zlom vystihl, když nám sdělil jaká je Nejlepší barva pro rubáš, a mile připomenul šťastné shledání, kdy byl cestovatel Konečně u cíle.
Dain připsal ke známému mýtu zářivý střípek, který objasňuje, jaká byla První noc.
Iantouch jen tak mimochodem bavil scénkami z všednedenního života, ať už se konaly Po bitvě, nebo je dokonce provázely Mystické okolnosti. Někdy však zvážněl a já vysoce cením, že se nám představil Petr.
Na vážnou a přemýšlivou notu letos často psala Dangerous. Mrazivě sugestivní jsou Dvojníci, naléhavá je rytmická výzva "Otevři!. A doporučuji ke čtení mnohá další. Brala dech.
Různorodá ve svém efektu byla i drabblátka od Tenny. Posmutnělou nostalgii přinesla Zhořklá chuť máku. Naopak škodolibé pobavení s sebou neslo poznání, že Záporáci musí počítat se vším.
Dramatické příběhy letců tradičně předložil Bestie. Velice specifickým a oči otevírajícím způsobem se jich dotkl v obrazu Dva letci, dvě strany, jeden úděl.
Je tu ještě někdo?? Čtete?? Chystám ještě tři výběry a fakt budou stát za to! Vydržte! :)))
Pověstný drabblící klan nelze opominout. Pokud z toho získáte dojem, že u nich doma drabblí kromě rodičů a dětí i koberec a pes... pak vězte, že psa, pokud já vím, nemají.
Jako vždy platí - čtěte víc než jen doporučené kousky. U těchto to obzvlášť stojí za to!
Kumiko napsala zcela úžasným a bolavým způsobem, jak se zrodil a jak zanikl Laurus.
Ostře nabitý suchý humor předvědl Vinpike, ačkoliv jeho hrdina byl Tichý, pokorného srdce.
Veškeré drabblecí počiny od Lee se dokážou zcela úžasným a specifickým způsobem dotknout mého srdce. Proto uvádím hned dvakrát: neskutečně silný moment z temného místa Kde jsou dva ve jménu mém a rozotmile nostalgický rozhovor, ve kterém hrdina přiznává "Mluvil jsem prostě s lidmi."
Z naprosto úžasného fandomu Praha 78 píše nejen maminka Eurydiké. Její Hlukové limity mě dostaly hned na několika úrovních.
Podobně tak fandom Pět pokladů, který nám dovoluje nakouknout celé rodince pod pokličku úžasně úderným způsobem, se zapsal zcela nesmazatelně mezi nejoblíbenější. Xantin v něm popsal krásně telegrafickým způsobem například domácí Tísnivé poměry.
Stejně nezapomenutelně se zapisuje i Viktorka s mnoha fazetami kolektivního zápalu. Opět si zaslouží hned dva střípky: děkovný a tichý pocit Na konci roku a jeden dokonale dubnový obrázek z psavecké domácnosti Kde dává liška dobrou noc.
Krásy a hrůzy čtení, které zná důvěrně každý z nás, sepsal zcela krásným způsobem Kraken a nezapomněl přitom upozornit na důvěrnou jistotu, kterou někdy přináší sourozenecké soužití, jež někteří z nás nepoznali.
Nádherně symbolické a přitom zcela konkrétní, navíc ještě tak silné a přitom v rámci parodie napsal Faob: Jméno jejich Nezasloužení, to jest Hospodin se stará.
A na závěr nabízím vaší pozornosti drabblata, která píše Kilián. Přiznávám se rovnou, že prostě tak nějak letos nedokážu vybrat :))
Další "malý" výběr. Probírání velkých seriálů mám stále před sebou. V plánu je ještě pět výběrů. Neodcházejte. Čtěte :)
Opakuji, jako u předchozího - doporučuji k přečtení daleko víc od daných autorů, než jen jedno či dvě doporučená drabblátka :)
Krásně pravdivou věc o Naslouchání napsala mamut, jejíž všechna drabblata celkově vyžadují pozacení.
Úsměvný dovětek ze světa Disney pohádek napsal Giles Rigby. Ačkoliv Ta třetí by si určitě zvládla pomoct i sama, ta scénka je prostě kouzelná.
vatoz, ostřílený harcovník Ekliptiky, dokáže napsat v podstatě cokoliv o čemkoliv. Proto předkládám hned dvě perly. Jazykovou hříčku zahrnující 30 jmen sněhu a neméně zábavný střet kultur - Pátek na výši doby.
Llyan mě hrozně moc potěšila rozšiřováním popularity fandomu Avatar - the last airbender. Jako ochutnávku nabízím opět hned dvě drabblátka: Ten, koho jsi chtěla vidět a Neznámý, protože strýček Iroh prostě válí.
Rovněž Lodní šroub si vysloužil(a) dva zástupce, trefila se mi prostě do letecko-nehodové noty (vím, jsem morbidní...). Takže nejprve poněkud zábavněji - Hádanka a posléze o zvlčilé povaze lidské - Žně (brrr!).
Lagertha se nejspíše trefila do zkušenosti ze života nejenom mně, když seznala, že Materialismus není správná cesta.
Ampér mě naopak dostal(a) do kolen ozřejměním toho, Co udělal kapr.
Wendyses mě potěšila dokonalým strefením do podstaty fandomu Doctora. Protože to celé je prostě jedno velké Skvělé dobrodružství.
S drsnou realitou vzatou do správných rukou zaválela Umeko. Protože někdy dojde i v civilizaci na Boj o oheň.
I když to byly Další rodinné trable, jásala jsem alespoň nad dočasným návratem Mejdla a Viviany Stellaty.
Probírám, probírám, to je to, co dělám. Na víkend si nechávám probrání "těch velkých věcí" a "svých lidí" (každý máme svoje lidi, že jo :) ).
U všech autorů tady a v předchozím "malém" výběru (a ještě jeden bude) doporučuju přečtení daleko více, než jednoho nabízeného drabblete či dvou. Psali různé úžasné věci a vybírá se těžko...
Akai psala sem tam něco, ale většinou něco velmi silného. Rozdílný, ale přesto stále člověk patří k takovým případům.
Za osudový moment z jednoho ze srdečních fandomů děkuji nettiex: Sníh a popel.
Z mnoha úhlů pohledu se na svět umí podívat L.P.Hans. Proto zařazuji hned dvakrát - správňácky plantážnickou Klukovskou rivalitu a strašidelně slibnou Kolekci stvůr magických.
se.id ve spolupráci se svou první identitou vytvořil mnoho vážného, veselého i milého, já ale uvádím vzorek z nakousnuté série, která pobaví: Alternativní fakta II.
Různorodé čtení přináší i ver. Mezi ním jsem si našla svůj parodicky pohádkový Klíček.
Ze všech koutů přináší své příběhy taky Peggy Tail. Totálně mě rozsekala svým Tipem na učení.
Na lehkou notu pokračujeme s mardom, protože Není lístek jako lístek.
Drsnou, ale nadějnou historii mých oblíbených katastrofárem připomněla Teresa v příběhu letu CACTUS 1529.
Z duše mi mluví Envy, když se obce filosofické ptá "Proč?!"
Skřítě rýmuje a čtenář se pochechtává. Například když zavelí "Přihněte si, ódy pějte, tučným kachnám zamávejte."
Páni! Roky jsem si to nezkusila - dělat výběry je strašně těžké! :))
Vybírám z drabblat, která jsem komentovala. Přesto, že jsem si letos uložila "odpočinkové" DMD, zanechala jsem komentář celkem u 675 drabblat. Tak se jimi teď probírám, sestavuju seznamy... a trpím :))
Začnu ale od těch trochu snazších - autoři, nezlobte se - od těch, komu jsem napsala letos jen sem tam nějaký malý kachní komentík :)
Wolviecat psala taky skvělé příběhy z Avatara, ale mě nejvíc blažila vzpomínka na Leelu a Čtvrtého Doctora: Hodný, zlý a Gallifreyan.
Galahad, libě znějící slovenčina a poklidný Bohatý program.
Podobně libě slovenská, ze života známá a zábavně napsaná scénka z ledničky od pevy: Tak bude ten koláč?
U Queen24 těžko vybírat mezi osudovými a veselými. V cíli nakonec je i není Bílá královna.
Witch téměř rovnou animovala příběh z Galie. Úderný závěr mu daly Strasti kameníkovy.
Bídák vzal letos příběhy svého lokálu pevně do rukou. Ale nechtějte po něm, aby ukázal Úsměv.
Osudový příběh mistrně ve sto slovech naznačila Hippopotamie: Kytice.
Eso Rimmerové děkuji nastokrát za krásné připomenutí Poirota: Vzpoura šedých buněk.
Bronchitida něžně bolavým způsobem ohnula realitu v Hodině literatury.
Stevko a jeho Stredoslováci se na salaši vyrovnávají se Zahraničnou turistikou s pragmatismem sobě vlastním.
Aplír hned na počátku naservírovala pravé poetické Loučení. Dech se tají.
Abych se na conu v Bratislavě odpoutala od randálu, pustila jsem si k psaní předchozího soundtrack z Young Victoria. A tak se dostavilo i tohle.
Prásk!
A ještě jednou. Lustr se otřásl.
Odporný chlap! Děsí. Hrozí. A maminka nehne ani prstem.
Klap
Časné ráno. Ať žije královna. Poprvé ve vlastním pokoji.
Klap. Klap klap klap.
Podpatky na naleštěných parketách. Tak krásně!
Buch. Buch buch buch!
Tíha koruny buší na dveře. Láme se svět.
Klap.
Zavřela maminku venku.
Klap.
Zavřela se s ním uvnitř.
Klap.
Všehno zapadlo na své místo.
Prásk.
Jen ta kulka ne, ta patřila jí. Ach dobrý Bože, neber si ho!
Klap.
Tichá radost nové rodiny.
Klap.
Poslala svou šedou oporu pryč.
Klap.
Přirazili stůl. Je to naposled, co dějiny pohnuly jejím světem?
Jsem na conu Bratislavě, nestihám číst a myslet. Omluvte prosím sníženou kvalitu projevu a případný sousek v nápadu. Dík!
"Podívej, ta mladičká dívenka!"
"Vyloženě roztomilá. Matinka vypadá ztraceně."
"To nebude matinka, podívej, nejsou si podobné. Nejednají tak spolu. Je to gardedáma."
"Snad alespoň příbuzná. Viděl jsi ten náhrdelník?"
Pozorovat.
"Přátelíte se?"
"Hltá každé mé slovo. Nepopsaná dušinka."
"Báječné!"
"Nesmíš jí ublížit."
"V žádném případě. Budeme si žít."
"Pokud pan strýček pustí minci."
"Nebo duši."
Plánovat. Polouchat. Domyslet si.
"Chceš být sokem pana generála?"
"Ani v nejmenším. Cení si mé rady. Cení si jí vysoce."
"Snad tedy dost."
Rozhodit sítě.
Bratříček umí. Stejně si na ni myslí pro sebe. Chytrák. Přeborník. Jen si tu pár dní poradit bez něj. Hračka.
"Většinou jsem vděčná, že mi přátelé tolik důvěřují," strnule hleděla před sebe, mluvila tiše. Hostitelka se přece musela soustředit na svou práci.
"Jen povídejte. Ústa už jsem zachytila."
"Jane se šťastně provdala na Kontinent. Madam Leone jsem utěšovala po té hrozné ztrátě. Dál držím Maryino tajemství. Strongholdovi mají dvojčátka. A John. Tolik mu vděčím, tolik ho mám ráda. Nechci ho napomínat."
"Trápíte se," shrnula Emma.
"Jako bych spolykala kamení."
Poslední tah štětcem. Pak se Susan rozplakala.
Obraz schovala ve vlastní pracovně. Paní Knightleyová malovala nad očekávání dobře. Nezúčastněný pozorovatel by možná vtipkoval o potížích s trávením. Ona viděla zatajené slzy.
když někde na začátku nápadu stojí velmi zřídkavé selfie...
"Molly," jemný dotek ji okamžitě probudil.
Tatínek vypadal v ranním příšeří unaveně.
Pomalu narovnávala přeležený krk.
"Posaď se, tatínku. Ohřeju čaj."
"Netřeba, už je zapřaženo. Pojedeme domů?"
"Určitě. Jak je na tom Squire?"
"Bolestně zlomený. Teď spí. A ty, má milá? Neměla by sis zvykat nocovat v cizích křeslech."
"Nehodí se to snad pro dceru lékaře? Vždyť víš, ve skutečně cizím domě by mě děsilo zůstávat."
Lehce se usmál. Dětské křivdičky přetrvají všechno. Vyšli spolu do modrého rána.
Podobně se měla na Hamley Hall probudit ještě dvakrát. Po uzdravení malého Osborna konečně s radostí. V doprovodu spěšného návratu známých kroků.
Byl jednou jeden čerstvý duch, nejistý, jestli umí strašit. Trénoval a trénoval, ale neměl si na kom vyzkoušet, jak je děsivý.
Až jednou do jeho pokoje zavřeli malou holčičku. Začal pozvolna, míval ji rád. Nakonec ji vyděsil tak, že se dovolala pomoci. Nabral sílu, společně unikli z pokoje.
Objevil svůj nejoblíbenější trik. Víření popela v krbu. Viděl dobře, kdo je v domě zlý. Na malém Jeníčkovi, na jeho sestřičkách, piloval svoje umění. Šedé šmouhy provázely dospívání.
Když se zcela zdokonalil, navštívil paní domu, bývalou ženušku. Stačilo málo, popel zatemnil slabou mysl.
Duch se odhodlaně nafoukl a vyletěl do širého světa.
mám z toho strašně slabej pocit, pohádky a fabulace mi nikdy moc nešly... Recyklace ale snad vidět je.
Zaskočil do panského domu jen na chvilku, doslova od pluhu, od zimní údržby. Přesně v tu chvíli myšlenky nazrály. Vracel se s cinkavou nadějí, srdce jásalo souhlasnou radou. Jednal hned.
Ona také. Meče a dýky, ohavná rána. Slunná vyhlídka na jaro zhořkla. O železo si ve vzteku nakopl palec. Srdce se zamklo do schránky z oceli.
Oči však viděly. Lítost a zmatení. Pochopil, kdo je tu vojevůdcem.
Své malé odpustil, se sněhem roztál. Doufal. Odvážil se až po žních.
Sluncem ujištěná radost pak odemkla i pro jeho budoucí paní. Na vlastní svatbě mu slíbila, že jim příští rok pomůže zapřahat.
Poslední. Poslední! Nejmladší a nejschopnější. Nejraději by poskakoval nadšením, kdyby necítil vladařskou povinnost zachovat si vážnou tvář a nutnost zůstat v charakteru.
Všichni mrtví. A on, sedmý. No dobře, osmý. Ztracená sestřička nikoho nezajímá. Zkrátka, trůn bude jeho. Jakmile najde kámen.
"Cože? Já... vždyť...," náhle průsvitnou rukou naznačí nesmyslnost situace.
Pět bratrů zmateně mumle a krčí rameny. Šestý je okřikne. Zábava pokračuje. Skoro by si chtěl hryzat nehty.
Ze Septima kape neviditelná voda.
Sedm bratrů se nestačí divit, k čemu se dá použít mrtvola prince se šermířským výcvikem. Jde do tuhého. Doslova.
Jenže...
"Uno?"
"Sestro!"
Tak přece je jich osm.
Je mi jasný, že znalci snadno poznali. Jednou za čas se tenhle fandom (ve své filmové podobě) vloudí a nenechá se odbýt. Dodnes s láskou vzpomínám na svoje "Jasné světlo" (http://sosaci.net/node/19434) - protože čas od času si přece můžu dovolit být na svůj výtvor sebestředně pyšná.
Aneb co se stane, když se vám Cába snaží pomoct a ptá se, kdo v period dramas má sedm sourozenců.
"Podej mi pokrývku, drahý. Nesnesitelná zima, skutečně."
"Prosím, Augusto. Nechal jsem v celém domě ještě více přiložit. Brzy ti bude teplo, neboj se. Ještě polštářek?"
Vskutku, zpropadené služebnictvo. Dali přece včas vědět, že na Vánoce přijedou. Že Augusta bude potřebovat tu nejlepší péči. Nebyl si jist, zda vůbec mají cestovat, vždyť možná už po Novém roce budou chystat křtiny. Ona trvala na tom, že půjde Highbury příkladem. A že požádá Knightleyovy o kmotrovství. Vždy myslela tolik dopředu!
Pan Elton se zahleděl do víru vloček ve tmě za oknem. Jak zcestné naděje mu dávaly před rokem! Augustě na světě není rovno.
Pro Blancu. Někdy dlouho po Oceánech. Já je dopíšu, slibuju!
"Dělá mi starosti, víte?" Molly usrkla příliš horkého čaje. "Možná jsme tam strávili příliš mnoho času. Třeba se tu necítí dobře."
"Nesmysl," tišila její obavy Magdalene Meadows, zatímco přecházela po terase, aby si protáhla nohy. "Zdraví mu slouží?"
"Slouží. Ošetřovat jsem ho nikdy nemusela."
Magdalene padl pohled na omšelou budovu stájí.
"Možná se jen potřebuje něčím zaměstnat."
Její myšlenky nesly jinou náplň, ale směr měly správný. Prošedivělý Roger vyhlédl z okna salonku.
"Molly, miláčku. Tys měla vždy tak pevnou ruku při kreslení. Měli bychom konečně otevřít ty bedny z Afriky, dát těm věcem řád. Chtěl bych naše poznatky sdělit veřejnosti."
Doufám, že je to téma viditelné. Nechala jsem se trochu unést atmosférou.
Oceány II
Oceány III
Oceány IV
Vínové závěsy skryly svět. Bezbarvá únava zakryla vědomí. Nebylo sil. Nemohla spát, přesto snila. Váhala na hraně nočních můr. Snažila se probrat, vyhnat nepřirozené obrazy z plátna očí.
Trojhlavá saň, smích kurátů, burácení. Chňapala, dorážela. Urážela. Mantichora ve strýcově sutaně hlavy pozřela, jen aby se otočila a samu Caroline uštkla.
Trhla sebou. Ihned snila znovu.
Shirley, nejpůvabnější ze sirén. Francouzská meluzína Hortense. Po každém boku jedna, překřikovaly se. Před ní - hrůza sama - gryf v hadrech zarývá drápy. Do srdce, do Robertovy šíje. Jeho pohled? Sfinga.
"Neptej se!"
Horko ohně a náhlý sluneční jas. Fénix z popela, úsměv Mrs Pryor.
"Maminko?"
"Proč to někdy nenapíšeš naopak?"
"Šílíš? Představ si někoho z nich tady."
"Matičku Bennetovou?"
Zuzka se zapitvořila
"Slyšely jste? Netherfield je konečně pronajat!"
"Bezrealitky? Dobrej makléř?"
"Má deset tisíc ročně!"
"Doufám, že ne korun."
"A polovinu Derbyshiru!"
"Bere na to dotace?"
"Důstojníci! Ach, mám slabost pro červené kabáty!"
"Hodím vás do Tesca, mají akci na zimní zboží."
"Moje dceruška! Vdaná! V patnácti!"
"Eeeeh... jak myslíte."
"Vám se prostě líbí mě zlobit."
"Prohlédla jste nás. Dáte si čaj?"
"Ach, mé ubohé nervy!"
"Tak raději lexaurin?"
"Neblbni, mohl by jí ublížit. Meduňku?"
"Klidně i kozlík, Gwen. Vlastně si trochu odpočinku stejně zaslouží."
Nejsem si jistá, jestli to takhle projde, nemám pro rozlišení parodie zas tak velkej cit. Případně mám ještě jeden náznak nápadu, tak pokud se zformuje, použiju.
(vysv.: "Bezrealitky" píšu dohromady coby název webu)
"Rozhodně doporučuji Bath," uzavřel Shepherd tirádu.
"Společnost tam patrně nebude tak různorodá. Ale i v Londýně bych těžko hledal tváře oku lahodícího vzhledu," odvětil sir Walter, uhlazuje si vlasy.
"Ale papá! Hlavně vybrat pěkné místo. Nejnovější nábytek. Závěsy, které oslní. A koberce. Určitě koberce," Elizabeth už se viděla. Paní domu ve městě.
"Budete centrem pozornosti, nepochybně," mazala paní Clayová medy.
Stále opakovali totéž. Staré sídlo kolem nich se rozplývalo ve vzdušné zámky.
"Vaše starosti na mou hlavu," zoufala si Anne. "Krása, elegance, třpyt. Nechte mi vykořenění a bolest vzpomínek. Co ještě může mi být krásným, než jméno, které shledáváte nepodstatným?"
Pan Tilney usedl k písemnostem. Eleanor bylo chladno, načala šití. Catherine je ujistila, že v zahradách se určitě sama neztratí.
Určitě ne.
Když zahlédla střechu skleníku, přepadla ji zvědavost. Patří vůbec ještě k Northangeru?
Vkročila do hlínou voňavého tepla. Rajčata, cukety... jahody v pařníčcích. Květiny. Chodníček se stočil za roh. Co to...?
"Slečno!" poněkud příkré oslovení.
"Mohu vám pomoci?"
"Já... ne... pardon.. dobrý den," kulila oči na uhlazenou dámu v zástěře.
"Slečna Morlandová, předpokládám? Gwendylon Clearance, těší mě."
Pukrle.
"Něco byste ráda? Nechcete třeba poslat bratříčku Jamesovi pár banánů? Hodně cukru, pomáhají na stres... brzy se mu budou hodit."
"Cože?"
"Další příklad. Pokračuj!"
"Dvacet sedm krát...," soukala ze sebe.
Pohyb za oknem.
"Un oiseau! Une agasse! Znám o ní písničku, mohu ji předvést!" zazářila nadšením.
"Nikoliv, Adélko. Pojď zpátky. Pověz mi raději něco o králi Williamovi."
Hlava jí vřela. Bylo toho moc. Chtěla něčím pořádně praštit o zem. Přesto, ty mírné oči ji bez dalších slov znovu připoutaly ke knihám.
Často na ten pohled vzpomínala, když profesoři pouštěli hrůzu. Ona se nemusela bát. Škola byla slušná, Adèle Varens proplouvala jejími vodami bez potíží. Proměnila bitevní pláň v jeviště vědění.
Jen v tanci měla trochu skluz. Dohánět ho byla lahodná odměna.
Dixonová se notně divila, když ji slečna Margaret na podzim poprosila o tři pořádné mazance. Prý nejvýživnější, co zná. No to by si hospodyně prosila, však na to dost másla padlo. Vrtěla hlavou, ještě když slečna s košíkem zmizela za rohem.
Margaret pukalo srdce, když viděla Boucherovy sirotky cpát se tou dobrotou. Slyšela, jak jim mezi zuby skřípe bláto z nemytých rukou. Strhaná matka na ně nestačila. Sesypali se na dobrodějku jako hejno kosů.
"Nezloběj se, slečinko," vrzala vdova nad svým drobtem, ruce rudé od praní. "Voni si teď všechny nějak chleba vydřít musej. Pomáhaj nahoře nad náhonem nahazovat chalupy."
mazanice = mazanina = písečno-hlinitá hmota k utěsnění dřevěné konstrukce prostých obydlí
Komorník přinesl svícen, popřál dobrou noc a zmizel. Kroky na schodišti ustaly. Chodilo se tu spát brzy, jak se na venkově sluší.
William si opláchl obličej a v zamyšlení dosedl na kraj matrace. Pokrývky voněly mýdlem.
Kap, kap.
Jistě. Na půdu trochu zatéká. Nevadí. Statek ujde, na výnosy však spoléhat nemůže. Přesto. Hodil by se. I k pronajmutí.
Sestřenka Jane je okouzlující. Požádá o ni. Ne-li, pak o Elizabeth. Rozhodně ji nebude oslovovat Lizzie. To spíše Betty. Ne-li ona, snad... ne. Mary je dosti mladá. Snad ještě připadne na plán C. C jako... jako Charlotta? Škoda, že tu žádná nebydlí.
"No ta je roztomilá! Isabellko, podívej, sestřička se směje."
Drobeček v zavinovačce se křenil a maličko prskal. Salonem se nesla zvonivá konverzace na jediné téma - sladká malá holčička.
George tiše pročítal zápisy partií šachu. I jeho pozornost však poutal poklad ze sousedství.
Slečna Taylorová vzhlédla.
"Georgi," vstala se svěřenkou v náručí a přišla blíž, "chtěl by sis ji pochovat?"
"Já nevím," bál se, aby neublížil.
"Takhle, hlavičku na loket," pomohla mu guvernantka.
Držel ji snad až příliš opatrně, ale nikdo se nelobil. Natož ona. Zašklebila se, chňapla mu po nose. Usmál se na ni.
"S tebou budou trable, že ano?"
(slečnu Taylorovou Woodhousovi teoreticky ještě touhle dobou nezaměstnávali... ale dovolila jsem si, protože... je zlatá.)
Georgovi Knightleymu je tady šestnáct let.
Pozoruhodně slunečný závěr října nabízel příležitost k procházkám, k úniku ze společnosti přejících a všetečných uší.
"Tak již nyní nemáte námitek? Ani proti tomu, co vám přinesu věnem?"
Škádlivě se smála, srdce svíral strach.
Ne o tu ubohou tisícovku, která se rozplyne jako slza. Děsila se skrytých vazeb, které přináší s sebou. Sestry. Maminka. Tatínek. Tetička. Malé libůstky, velké smutky. Darcy nyní jednal s většinou příbuzenstva vlídně. Ustojí ale trvale to, co z jejich středu ještě ani nezná?
Ztichla.
Dokázal ji prohlédnout.
"Každý si s sebou nese i to, co není jeho břemenem. Nebojte se, Elizabeth. To už dobře vím."
Věřím tomu, že podobné obavy zná kde kdo i ze života samého.
Z Hybernský do Bolzanky. Pod Vítkov, na Žižkov. Na Magistrálu v obou směrech. Z Magistrály od Holešovic do města, na Žižkov, pod Vítkov, pro zmatené i zpátky na Magistrálu. Ze Žižkova pod Vítkov, do města, na Magistrálu do Holešovic i k Muzeu. Z Magistrály od Muzea do města, pod Vítkov, na Žižkov. Nebo zase nahoru. Od Vítkova do všech směrů. Do toho tramvaj, úplně jinudy. A pěšci.
Horká hlava se vzbouří a dá to na červenou. Další čtyři sta aut se roztroubí.
Strůjcům signálního systému se dodnes při tom jméně v hlavě válejí černá mračna.
Jen vlak ve výšinách hřmí.
A nešlo to a nešlo to, až jsem šla dneska pěšky do Gangy...
"Jako. Tenkrát. V lese," oddechoval. Uklidňoval se.
"Taky jsme to potřebovali. Taky to nebylo jen pro mě."
Obraz zšeřelého lesa staletých dubů mu v mysli zakryl výhled na osvětlené zápraží vznosného domu. Z šedomodré tmy vystoupil mladý srnec. Plný síly, majestátní. Listí křupalo pod kopýtky.
Jídlo. Maso. Pečeně! Po tolika dnech.
Čest. Spravedlnost. Krev! Po tolika letech.
Srovnal si znovu plášť pod loktem a odlomil konec větévky, co překážela. Bezděky odložil papírek od prachu.
Je tady. Vchází do světla. Snímá cylindr. Mladý, samozřejmý. Dědic a naděje.
Stín lesa se rozplynul. Jen město dýchá do noci.
Prásk!
Dvojí ohlušení.
Hostina.
Pomsta.
Takže tvrdíte, že jste se vždy chtěl stát duchovním?
Jistě. Otec si to přál a jeho pán rovněž. Cenil si mne jako syna. Vyrůstal jsem s tím přesvědčením.
Dovedete si ještě dnes představit, že by tomu tak bylo?
Ale samozřejmě. Bylo by to příjemně pohodlné živobytí, nemyslíte? Ženušku po boku, žádné trmácení s útvarem...
Nejsem si jist, zda by vaši věřitelé nenamítali...
Prosím vás! Naopak! Snadno bych se vypořádal s každým. Biskupské pokladně leckde cosi unikne...
A přízeň dam by vás nelákala?
Mě? Jistěže ne. Ale je těžko se bránit, když vám výše kazatelny přidá na lesku. No nemám pravdu?
Jen několik nádechů a neuvěřitelné štěstí bude skutečné.
Dýchala ztěžka, Edwardovo čelo halil mrak.
"Zadržte!"
Kněz se viditelně lekl.
"Obřad nesmí pokračovat, jsou zde překážky."
"Ne u mne," uvažovala, "není, kdo by zasahoval. Takže..."
S upřímnou starostí pohlédla do jeho tváře. Neprolomitelná.
Právník hovořil.
"Žena? Měl-li ženu, musí být mrtvá. A pokud není, tak já..."
"...musím být. Mrtvá."
Pan Briggs ji zjevně přeslechl.
"Mrtvá? Nikoliv, slečno. Její bratr dosvědčí, že před třemi měsíci alespoň naživu byla. Dosvědčí to i ona sama, pokud nás, pane Rochestere, doprovodíte za svou paní. Domnělí mrtví snad svědčit mohou. Lidé tohoto světa pravdu osvědčit musí."
já vím, řekl to trochu jinak... ale sto slov a krácení a to všechno...
"Tak kdy uslyšíme zvony?" Harry ho přátelsky poplácal po rameni, "jsem si jistý, že Luisa si s výběrem krajek už poradí."
Nepřítomně se zasmál. Pak odtrhl zrak od výlohy.
"Cože?"
Ďábel, zlé dvojče Osudu, mu nastavil zrcadlo a donutil ho pohlédnout zpět.
Tolik zloby. Kdo byl ten člověk s pohárem v ruce? Kdo za něj zpíval popěvky námořníků a urážel klid zdravého rozumu? Kdo sahal po třešňových květech, které ještě nestihly vykvést, když jeho ruce, rámě a celý on měli dávno patřit jenom Anne? I kdyby ji teď směl jen zdáli obdivovat...
Ďábel, zlé dvojče Osudu, ho vyhnal do Shropshiru.
nejdřív jsem je nemohla najít a najednou tam mám ty zlý dvojčata dvě...
(a názvy jsou peklo)
Teď ne, má sluchátka, kouká se na video, teď ho nemůžu rušit.
Řekl přece, že můžeš. Kdykoliv.
Teď ne, nejdřív bychom měli něco sníst.
Zbytečně to odkládáš.
Musím si umejt hlavu, na mluvení bude čas potom.
Ještě?
Hraje hru, teď se to nehodí.
Opakuju ti, že ho smíš rušit. Má tě rád.
Zatím si něco přečtu.
To tě zas nebude chtít rušit on.
Prostě je mi smutno. Půjdu si sednout vedle.
Je třeba mluvit, uplakánku.
Vlastně se zlobím úplně zbytečně, to nemá smysl řešit.
Probůh! Tak za kolik hradeb mlčení se ještě schováš?
Pláču mu v náručí, neumím říct proč.
Dobu sváteční směli Lisa a John strávit doma. Kuchařka zůstala, ale rukou na faře znatelně ubylo. Tím spíše, že Fanny začala pokašlávat a den před Štědrým večerem musela ulehnout.
Edmund skvěle ovládal Vánoce na kazatelně, domácnost ovšem pokulhávala.
Jaké bylo jeho překvapení, když se v podvečer vrátil z kostela a našel dům v čilém ruchu.
Miss Clearance právě nesla nahoru bylinkový čaj. Z kuchyně bylo slyšet cinkání nádobí a dvojhlasý zpěv. V salonu chovala Mrs Meadows na klíně malého Williama a četla mu z knížek, kterým nemohl rozumět.
"Vítejte, Edmunde! Nestrachujte se, o všechno jsme se postaraly. Pojďte, posaďte se."
nějak se držím Rozumu a citu... když ono se to prostě hodí.
"Ale ne!"
Mladá slečna seděla na knihovním ochozu a se soustředěně vyplazeným jazykem skládala ze starých novin vlaštovky. Pokaždé, když se průhledy v balustrádě pokusila vypustit dvě najednou, srazily se. Na perském koberci se hromadily vraky.
Tu sem na chvíli pronikly zvuky večerní zábavy, jak někdo pootevřel dveře.
Margaret se zachmuřila.
"Kapitáne Margaret! Dovolíte, poradil bych vám s konstrukcí."
Drobná tvář se rozjasnila.
Edward se evidentně potřeboval schovat. O několik okamžiků později řady nadějných vzduchoplavců rozšířil plukovník Brandon a po něm i pan Palmer s čerstvým stavebním materiálem pod paží.
Létání v knihovně bylo zjevně bezpečnější než tlachání v salonu.
Z mokré trávy ji zvedl pár silných paží. Pak svět v lijáku nadobro zmizel.
Ve snu, který se stal skutečností, tančili. Tančili jako nikdy, prudce, stále dokola, v horkých rukou moderního držení. Jejich prázdný ztemnělý sál protnula ohnivá opona. Vylétl jí z dlaní, odvířil, zmizel. Křičela.
Žár ohně přitahoval. Chodila dlouhé hodiny podél stěny plamenů a snažila se dohlédnout za ni. Bála se projít skrz.
"Nenechávej mě tady!" slyšela z druhé strany.
Pak sestru spatřila jasně. Sestru a obrys další postavy. Vztáhla ruce, přitáhla se k nim.
Prošla žárem do lněné běli klidu.
Zpocené prostěradlo studilo.
Plukovník se usmál.
Šeptala.
Tak se to nakonec povedlo. Nevím, jestli pořádně, takhle za deset dvanáct, ale budiž.
