Moje články

"Don't even look our way. Pray don't. I don't want to be seen."
He could spot her little figure anywhere. He wanted her to be present. To remedy all the bright glow of Miss Ingram's pearls and smiles.
"Don't look at her with such contempt, sir. She's just a child."
Oh I wish I could do otherwise. But she has the looks of her wicked french mother.
"Oh my dear, I wish I could see your so-called plain face. Your pretty little hands."
"Don't worry, monsieur. You will see the eyes of your son."
"A son?"
He had her eyes...

"Elizo? Georgie?"
Byl čas na pravidelné odpolední představení. Musel si zjednat obecenstvo.
Bylo přítomno. Vyšívalo.
"Neviděly jste Jane?"
Mimochodem poklepával prsty na hlavici směšně nepotřebné vycházkové hole.
"V knihovně. Za závěsem. Jako vždy," ozvala se zvonivě lhostejně prvá sestřička a nos snad nemohla mít výš.
"Johne, dnes ne. Mamá má strašnou migrénu," spatřila záblesk rozumu ta druhá.
Jenže Master Reed už vyrazil.
"No právě," zavrzal kluzce, než stiskl kliku.
Hůl klapala o parkety na chodbě.
Vřítil se do neznámých vod, do azylu té myšiny, kde mu knihy možná říkaly pane, ale jinak mu neříkaly nic.
Na vlastní nebezpečí? Na její.

Ozvalo se zaklepání.
Fanny si přitáhla opelichaný pléd ještě víc ke krku. Nachlazení se jí nechtělo pustit a stále jí třásla zimnice. Kdo mohl tušit, že první zima na Mansfieldu bude nepříjemnější, než boj s nouzí doma v Portsmouthu.
"Dále!" sebrala všechen hlas.
Edmund otevřel dveře jen na dvě dlaně.
"Jak se cítíš, Fanny?"
"Trochu lépe, děkuji," pípla jeho malá sestřenka a zoufale uvažovala, kam s očima.
Edmund natáhl krk a rozhlédl se po místnosti.
"Ale stále ti tu nezatopili, že?"
"Paní Norrisová říkala, že..."
"Kašlu na paní Norrisovou. A kašlu na karanténu. Pojď, v mém pokoji jsou vyhřátá kamna."

Manchester třicátých let bujel dýmem továren. Narodit se do dělnické rodiny těsně před krizí nebyla pohádka. Matka zemřela, v chudém bytě zůstala láska. Tatínek byl její skálou.
Ta krása se denně skláněla nad jehlou a hedvábím. Přátelství hladilo, slepé a muzikální.
Mladý Carson ji chtěl, Jem ji miloval. Carsonova smrt rozpoutala bouři.
Spěch, Liverpool, lodě, soud. Horečka a záchrana.
To strašné břemeno pravdy, která ji přepadla ze zálohy. Do tatínkovy smrti vydržela. Pak byl čas vyplout.
Kanada. Neobjevená, neznámá, prostá a rozlehlá. Domek u cesty a její malí chlapečci. Tatínek Jem se vrací.
Jestli Mary porodí holčičku, pojmenuje ji Esther.

"... úkrok do strany, úklona, úsměv..."
Amy se zazdálo, že je na vojenském cvičení. A že se novou oblíbenou hláskou Mrs General stalo ú.
"... podat ruku pánovi... Ale slečno Amy!"
Malá Dorritka poplašeně stáhla ruku zpět.
"Ten pohyb musí být ladný, něžný, hřbet ruky elegantně oblý, aby pána nenuceně vyzýval k drobnému polibku, jak se sluší."
Amy pominula zjevný protimluv v afektovaném projevu ctné dámy a pokusila se celé gesto provést znovu.
"Ale ne, slečno Amy!" cvakla generálka vějířem.
Pohleďte..." předvedla směšně vyumělkovaný pohyb.
Malá Dorritka se otřásla a s jistou smutnou závistí si vzpomněla na ohromné packy páně Gowanova psa.

Když se ohlédla zpátky, musela se skromně usmát... a taky se trošku zastydět.
Bývala tak zpovykaná. Myslela si, že krajkové volánky na sukních a mandle v cukrové polevě jsou vrcholem hodnot tohoto světa. Že stačí hezky zatancovat a sladce se usmát a je vyhráno. Maminku nezapřela.
Jenže koho okouzlovat na pochmurném kamenném hradě? Hospodyně byla přísná. Guvernantka také, i když se jí později stala cennou společnicí. Dokázala jí otevřít oči. Poprvé skutečně četla. Pryč byly časy panenek a mašlí.
Vybrali jí skvělou školu s úžasnou knihovnou. Studovala. A věděla, že za poslední stránkou moudrých slov čeká život.
Adèle Varens vykročila.

"... a to mi věřte, drahá Miss Dorrit, byl v šoku, úplně v šoku, když mě spatřil."
Flora Finching nedokázala zadržet příval slov už od zápraží. Amy stoupala za ní po schodech a snažila se neztratit nit.
"Ach, bývali jsme tak sladcí, ale, dobrý Bože, to vůbec nesmím zmiňovat, ty časy jsou dávno pryč. Jistě jsem na svém půvabu tolik neztratila, ne, o tom pochybuji, ale přece jen, víte, drahý Artur, tedy, jéje, pan Clenham, mě takto ještě neviděl. Je to pro mne těžké, nebohý pan Finching mi odešel a ty dobrůtky pomáhají, všechny jako by říkaly - sněz mě, bude líp!"

Nad mořem se čerti ženili. Francouzi si na přepad Laconie nemohli vybrat horší chvíli. Černá bouřková mračna se mísila s dýmem z děl, blesky střídaly ohnivé záblesky a spršky třísek.
Loď dostala zásah. Sice nad čárou ponoru, ale vlny dělaly své.
Námořníci čerpali vodu zase ven a modlili se za brzký konec bouře, když ne aspoň bitvy.
Frederick sklouzl průlezem do podpalubí. Zaslechl nepravidelnosti rytmu uprostřed všeho toho rachotu.
"Poručíku!?"
"Pane!"
Kapitán se rychle rozhlédl prostorem.
"Poručíku, proč tamta pumpa stojí?"
"Smithson byl zasažen, pane. George nemá parťáka."
"Okamžitě povolejte Milese, poručíku, tohle zvládne i s dřevěnou nohou!"
"Ano, pane!"

Byla by po jeho boku určitě šťastná. Svým zvráceně šíleným způsobem. Jenže teď byla zavřená. S přiopilou služebnou, která ji dokázala přeprat jednou rukou. Doslechla se, co zvažoval. Kdokoliv si mohl myslet, že by to pro všechny bylo nejlepší. Ona ne. Ve svém světě ho stále vlastnila a smrt je nesměla rozdělit.
Tu myšlenku zavrhl po velmi krátké úvaze. Nemohl by ji zabít, i kdyby to za něj mělo udělat vlhké sídlo a nepřátelské klima. Stále byl mužem nepříčetné ženy. Ve své morálce ne, ale zákony byly tvrdé. Útěky k cestování a pokleskům ho vyčerpávaly. Ale smrt by byla zbabělá.

Nejdražší Jane,
doufal jsem, že zadržím svá slova. Avšak sám jsem padl do pasti, kterou jsem ti uchystal. Vidím, že se trápíš a tak to dále nesmí být. Věz, že jsem tě chtěl jen přimět vyslovit to, co denně vídám v tvých pohádkových očích. Chtěl jsem tě probudit, vyprovokovat silnou ženu ukrytou v hladké skořápce dívčí guvernantky. Blanche nebyla ničím, než prostředkem té "výchovy".
Ale věz, že bych raději zemřel, než bych se stal kořistí té hloupé slečinky.
V psaní osobních dopisů byl neobratný, neměl zkušenosti.
Zmuchlaný list odhodil ke krbu.
Za tu poslední myšlenku by se vlídného pohledu nedočkal.

Z nízkého vršku se rozhlédla po neutěšené scenérii pod sebou. Mžením lesklé břidlicové střechy tlačila k zemi těžká poklička šedého dýmu. I tráva kolem cesty tady u hřbitůvku měla v nejsvětlejších chvilkách barvu šedozelených proužků na její sukni.
Ne, tady si nedokázala lehnout pod neexistující koruny stromů.
Slunný Helstone se zdál beznadějně daleko.
Kdesi za šedými mraky však tušila žlutou záři keřových růží kolem fary. Cypřiše před kostelem jí mávaly ze vzpomínek.
Tam někde na jihu leží krajina naděje.
Její zvonivý hlas zaslechla po dlouhých měsících na rušném nádraží, když jí John Thornton vtiskl do dlaně zlatou minci růžového květu.

Jednu chvíli se klukům spiklenecky chlubím takzvaným dinosauřím vejcem, co jsem dostala od bábinky, a najednou jsem tady.
"Zatraceně," ucedím.
Kolemjdoucí dáma se pohoršeně ohlédne a její výraz se změní v čiré zděšení, když zjistí, co tu kletbu vyslovilo.
Pocuchaný culík, džíny, fluffy mikina s oušky. A v ruce pořád to jasně červené staniolové vejce.
Urychleně kradu šál, který dáma na útěku upustila. Hekticky kalkuluju. Indickou kabelku neprodám, deodorant stěží. Zbývá ten budoucí dinosaurus, kterej ani není z pořádný čokolády.
Kolik by tak mohly stát obyčejný šaty pro služku?
"Vzácný pane, nezdráhejte se, kupujte!" kamufluju exotický přízvuk.
Mystifikace může začít.

Sametové ticho. Pak hlasy. Její samozvaní soudci i kati.
Dětská hrubost, výsměch a provokace. Musí se bránit, je to přirozené.
Krev jí vzkypí v žilách, červená se jí na spánku.
Nevhodná chvíle, teta stojí ve dveřích. Arogantní lži mladého pána.
Cloumání, smýkání schodištěm. Zamčená v umrlčím pokoji.
"Jsi odporné, zkažené dítě!"
Ach dobrý Bože, z čeho tak soudí?
Ne, ta dáma nepotřebuje logiku. Její slovo stačí i panu Brocklehurstovi. Do školy ji uvede s cejchem.
Mrs Reed se mátožně probírá z mdlob.
"Nenávidím tě, ty hrozné dítě!"
Dospělá slečna stojí u pelesti. Pro tetičku je nesmazatelně vinna, až do věčnosti.

Pěkná slečinka. A vtipná dost.
Za skandál na plese ti to nestojí.
A co by ne, můžu zničit pověst jeho drahé sestřičky.
Téměř najisto by tě zabil v souboji. Ne-li, vyhodili by tě od pluku.
Pravda, uživit bych se neuměl. Bude to chtít nějakou bohatou sukni. Hle, slečna Kingová.
Blázníš? Její strýček by o tebe zlomil hůl.
Dobře, že odjela. Nakonec bych z těch Bennetových něco vytahat mohl.
Jen opatrně, chlapče.
No co, visela na mně tak dlouho, že jsem ji prostě musel vzít s sebou.
Tohle bude trapas.
Aspoň z toho trouby vytáhneme nějaký finance.
Ale živořit budeš stejně.

"... a tak to bylo, má malá Nori," usmála se Catherine na dcerušku.
"Ne, mamá, řekni to až do konce! Řekni nám o tom, co ti tatínek pověděl v besídce."
"Vždyť už jste to slyšeli, drahouškové." Maminka spiklenecky pohlédla na tatínka.
"Jak jste to tehdy řekl, pane?"
"Že si můj otec myslel, že je maminka dědičkou bohatého pana Allena, který měl být jejím strýčkem. A pan Thorpe si to myslel také," pravil uštěpačně pan Tilney.
"Kdyby tedy byl více tvým strýcem, maminko, bylo by to dopadlo úplně jinak?"
"Ano, zlatíčko. Jeho největším bohatstvím bylo zlaté srdce, pro pana Thorpa bezcenné. Naštěstí."

Svažitou pěšinkou k Miss Hortense, tahá z paměti francouzská slovíčka. V pelerínce a s košíčkem šití, jako dívenka z pohádky.
Kamenitými cestami k chaloupkám chuďasů, pokorná farářova neteřinka.
Chladným stínem zeleného loubí ve vleku přímočaré Shirley.
Měšíčně stříbrnou nocí k písčité cestě v zahradě Fieldheadu, raněné srdéčko ve stínu aleje.
Oklikou přes pole k boudě u továrny, svědkyně přestřelky se slzami ve statečné tváři.
Sněhem za nemocným.
Chřadnoucí pacientka, oči přikované k cestě, kudy Robert jezdívá do Stillborough.
Svažitou pěšinkou ke stavení Gérard-Moorů. Možná v pelerínce, ale rozhodně ne dívenka. Došla svými cestami až do jeho světa. Dál půjdou spolu.

Bavlna za peníze.
Peníze za látky.
Žoky za peníze.
Peníze za látky.
Stroje za peníze.
Peníze za látky.
Pracovníci za malé peníze.
Peníze za látky.
Elegantní domov za peníze.
Peníze za látky.
Musel uznat, že tok jeho financí byl alespoň z jedné strany velmi jednotvárný. V nedávné době mu to celé začalo připadat jednotvárné a ploché. Skoro si ani nepovšiml, kde se ty myšlenky vzaly... jenže, čím splatí ztracené zdraví dělnické čtvrti? Jak zaplatit dětem za tatínka? Za co si koupí důvěru pracujících rukou?
A za jaké poklady by v tomto děsivě šedém městě dokázal získat vlídný pohled Miss Hale?

"Ó, drahá slečno Woodhousová, tak ráda vás vidím! Tolik se toho od vaší poslední návštěvy stalo," chrlila slečna Batesová již ode dveří.
"Vskutku?" Emma ze zvyku omezila svoje poznámky i své vnímání na minimum.
"Opravdu mnoho. Však víte, v úterý, kdy chodívá dopis od Jane, jsem vzala jako obvykle matku ven. Že, matko? Ven!" zvýšila na nahluchlou stařenku hlas.
"Ráda to tak dělávám, přeji si, aby matce úterky byly těmi nejkrásnějšími dny. Také kvůli těm dopisům, víte, slečno? Počkejte, přečtu vám ten poslední. Byl moc zajímavý... Někdo ho tu mám, založila jsem ho, když se tu zastavila mladá paní Westonová..."

"Podívej, jak se ohlíží. Myslíš, že o nás ví?"
Miss Lawrence se snažila tvářit se nenápadně. Přes krajku vějíře pohlédla naznačeným směrem. Plukovník Brandon náhle zaujatě sledoval tapety.
"Chmmm...," rozhlédla se sálem.
"A tamhle," pokynula Miss Ryegrass vějířem, "pan Knightley a pan Tilney. Šeptají si. Určitě je jim to jasné."
Na první pohled bylo vše v pořádku. Na druhý už méně. Společnost se zřetelně dělila na dvě části.
"Zdá se mi, drahá Elizo, že to vědí. Straní se nás. Nevím, kdo to rozhlásil, ale už jsou si vědomi toho, že oni jsou literární... a my ne. My je máme přečtené."

V bezpečné ohrádce živých plotů na slunné straně školních budov bylo odpoledne živo, jako vždycky. Dívčí škola tvořila podstatnou část ospalého Highbury.
Před večerním vyučováním, večeří a modlitbami měly chovanky pár chvil radostného volna.
Mrs Goddard svoje drahoušky milovala, od nejmenší cácorky po nejdospělejší slečny, které samy pomáhaly s vyučováním.
Sad zvonil smíchem, dívčí hry, tance a procházky se proplétaly v jedno klubko hemžících se úsměvů a loken.
Zahradní branka zavrzala, rej na okamžik ustal. Sad se nadechl šeptáním.
Přišla mezi ně na obvyklý čaj. Sotva starší, než vychovatelky.
Vzácná paní se usmála.
Hemžení se rozběhlo nanovo.
Pod jejím dohledem.

Pečlivá geometrie, součást toho správného vzdělání. Nedokázaly si představit, k čemu by jim to kdy mohlo být, ovšem sama taková myšlenka byla nepřípustná.
A tak se snažily, se špičkou jazyka mezi rty. Elizabeth otráveně opřená o loket črtala obrazce od oka. Mary ani zdaleka netušila, o co se tu vůbec jedná, a po okrajích listu si čárala neforemná zvířátka. Anne soustředěně převracela olůvko v dlani, než se pustila do šrafování. Alegorie budoucnosti? Možná.
Vzhlédla od dokončené práce a kruhy vypálené na sítnici se rozostřily proti bílé zdi. Z neznámé dálky zaslechla burácení moře a výstřely z děl. Hlas současnosti? Tušení.

... proto tě prosím, drahá Isabello, dohlédni na tu nebohou dušinku. Obávám se, že odvykla chození do kostela a že by se mohla trápit.
Pozdravuj ode mne drahého Johna a dětičky,
s upřímnou láskou,
Emma.
Isabella si pár dní dělala starosti a na Harriet pečlivě dohlížela. Kromě celkové skleslosti se však zdála v pořádku. A v neděli odkráčela s celou rodinou do kostela téměř tanečním krokem.
Že nebyla v kostele a u zpovědi déle než půl roku, byla pravda. Svědomí ji tížilo jako kámen. Ale copak to šlo, jít se vyzpovídat doma v Highbury, když za mřížkou zpovědnice seděl pan Elton?

Lady Anne se kochala pohledem na pozlacené louky u řeky. Věděla, že bude muset ta kvítka nechat setnout, než se stanou stříbrem. Ale v dnešním slunci byly překrásné.
Na druhý den se podivila. Pampelišky citelně prořídly. Vykročila do ranního salonku.
Chodba galerie zářila desítkami sluníček. Husté huňaté kytice nahradily sofistikované kompozice.
"Synu, co jsi to provedl s květinami?" pohlédla přísně na mladého pána, zatímco si podávala džem.
"Mamá?"
"Ty pampelišky všude. Jsou krásné. Ale Reynoldsová bude řádit."
"Pampelišek jsem se nedotkl, mamá." Nezpochybnitelně pravdomluvný, nemělo cenu pochybovat.
"Maminko...," pípla maličká Georgie.
Nosík měla žlutý, šaty už nikdo nevypere. Nevinná vražedkyně.

"A stejně si myslím, sister, že Roger a Molly by se k sobě pěkně hodili," zasnila se Miss Phoebe duchaprostě.
"Nejsem si jistá, drahoušku," zachmuřila se Miss Browning.
"Pro všechny svaté, proč ne?"
"Nerouhej se!" utrhla se hlava rodiny, "Ale vím své. Tuhle jsem pana Rogera slyšela, jak se vyptává Molly na její politické názory. A to by tedy nešlo. Naše holčička se přece nebude zabývat mezinárodní politikou. To se nesluší."
"To jistě ne," pípla Miss Phoebe.
"Tak tedy, Molly, teď, když vím, že máte raději rostlinnou říši než živočišnou," usmál se Roger, "rád bych vám ukázal několik mikroskopických vzorků."

Lehce unavená Mary dosedla vedle Miss Burnwood. Očekávaná reakce se evidentně nedostavila včas. Mary okatě vzdychla a zamávala vějířem.
"Copak vás trápí, madam?"
"Tolik mě to unavuje," nenápadně se poplácala v místech, kde se daly tušit počínající špíčky.
"Přitom si zas tolik nedopřávám," dodala ublíženě.
Susan měla dojem, že Mary vlastně ani nepotřebuje v rozhovoru druhou stranu.
"Vy máte tolik štíhlých přátel, slečno! Prozraďte mi, znají nějakou šikovnou dietu?"
Susan taková idea vesele překvapila.
"Koho máte na mysli?"
"No jen se podívejte - Mrs Meadows, Mrs Sigismond-Smith, Mr Drabble..."
"Tak to vám zaručuji, ti mohou pozřít na co připadnou. A nic."

Ospalé odpoledne na Donwellu dále plynulo v duchu myšlenek na sofistikované manipulace místní realitou.
"Mohly bychom se podívat na Kellynch. Jestli se Frederick vrátil z války v pořádku a tak...," nadhodila Susan.
"Nuda. Navíc je zcela v pořádku. Četla jsem to včera v novinách," zavrčela Miss Clearance a dolila si sklenku silné citronády.
"Škoda. Třeba bych ho přesvědčila, aby si se mnou zatančil."
"Chceš snad Anne rozplakat? Najdi si jinýho gentlemana."
"Mhmmm..."
"Kromě toho, měly bychom spíš zajet do Hunsfordu. Chceme snad, aby Collinsovi měli potomky? Víš, jací by s tou genetickou výbavou byli?"
"Malí a oškliví?"
"Pragmatický a užvanění!"

Na okrajích jejich talířků spočívaly decentně odložené plátky rajčat. Sedlina v šálcích zcela nepozorovaně a zcela náhodou tvořila stejné obrazce.
Skryté sourozenectví by do nich od pohledu nikdo neřekl. Pečlivě upravená menší žena v turbanu byla spořádanou manželkou jedné z nejpůvabnějších dam v sále. Ta vyšší, mírně roztěkaná slečna s věncem složitého účesu měla za sebou řadu nevyplněných nadějí korunovanou dvěma neúspěšnými zasnoubeními a právě překračovala hranici staropanenství. Živě se bavily.
Kolem elegantně prosvištěla růžová šmouha.
"Harriet? Zlatíčko, poběž, musím tě někomu představit..."
"Blbá Emma...," uhodily se obě přihlížející do čela vyšívanými kabelkami. Dvojí temné zadunění prozradilo jejich historicko-literární obsah.

Fascinující módní vlna zasáhla Londýn i venkov. Drobné kožešinky na rameno, včetně tlamiček řádně vypreparované. Lišky, kuny, norci se zubili na ctěnou společnost.
Miss Ryegrass z toho bylo maličko šoufl. Ani v Hertfordshiru se před tímto chlupatým peklem neukryla.
Pan Bennet běsnil. Z knihovny zmizela letitá vycpanina. To Kitty. Pro všeobecný nedostatek nepohrdla vybledlou nutrií. Pokoušela se dodat ubohému zvířátku šmrnc.
Zmizelé afrikány si se smradem z kuchyně nikdo nespojoval, dokud Kitty nevykráčela s jasně oranžovou obludou na rameni.
"Naše návštěva ti, dceruško, doporučuje nákup doplňků v železářství. Prý možná založíš trend zcela nový a vizionářský," poznamenal otřesený otec suše.

Kresba a malování jsou u dámy přípustné. Psaní nikoliv.
Přesto psaly. Dětská dílka, naivně pompézní, se pozvolna přerodila v osobité příběhy.
Bratříček mohl cokoliv, on ano, byl nadějí rodiny. Takzvaně nedoceněné, skutečně však nevalné obrazy nebrali ani prodejci opia. Tudy cesta nevedla. Branwell měl možná raději psát.
Ona však stále zkoušela kreslit. Možnost přesného zachycení světa uměním tužky a štětce ji fascinovala. Hodiny se skláněla nad rytinami slavných děl a tečku po tečce je jako mapu kopírovala. Kresbě obětovala svůj zrak. Až potom pochopila, že i umění slova může věrně zobrazovat svět.
Drobné písmo jejích příběhů ji přežilo a trvá.

To Emma ji prvně zvala k plátnu.
Tehdejší obrázky nebyly slavné. Nedívala se. Nemalovala pro svět, ani pro sebe. Přála si slyšet chválu. Jen jedinou, hnědookou chválu. Nechala se přesvědčit, že je zamilovaná. Podlehla sladké lži, že zbývá jenom pár dní, než se pan Elton vysloví. Vlastně to skoro byla pravda.
Otřela štětec o hadřík, usmála se.
Pan Elton by v životě nedopustil, aby jeho nejdražší spokojeně malovala. Aby si sama chodila do obchodu objednávat barvy a vybírat štětce. Aby věnovala svou sílu zpevňování rámů a šepsování pláten.
Robert Martin to dovolil.
Mrs Harriet Martin už znali i na Kontinentě.

"Řekněte, drahá Elizabeth, kdy jste se do mne vlastně zamilovala? Kde se to stalo?"
"Vskutku, pane, vaše pýcha vás neopustila?" zasmála se Lizzy.
Na okamžik se zamyslela.
Klidný vzduch dlouhých alejí kolem Longbournu.
Hodiny v kočáře se sirem Williamem a jeho dcerou. Oči se živily ubíhající krajinou, vzpomínky se líhly, pučely, rostly.
Měkce travnaté stezky Rosingsu. Okamžiky hořké jako šťavel, který zesládne.
Znovu houpavý kočár a bouře, po které se vyjasnilo do čirého dne.
Výlet s Gardinerovými a ohromující změny doložené činy gentlemana.
A konečně návrat na merytonské pláně.
"Zdá se mi, můj drahý, že jsem se zamilovala na cestách."

"Lehzen, jaká hrůza!" velkolepá panovnice se zhroutila na čalouněnou lavici.
"Ani mě k němu nepustí! Zatarasily dveře. Je ztracen."
Věrná chůva přerostlé svěřenky nabyla přesvědčení, že vznešený muž skončí minimálně s dýkou v zádech, ne-li rovnou rozčtvrcen.
"Kolik jich bylo, drahoušku? A kdo je vede?"
"Já nevím, vůbec je neznám. Nechápu, jak obešly stráže. Bylo jich asi osm... Tu drobnou zrzku titulovaly "lady". Ale v čele šla nějaká žena v šatu chudé guvernantky."
"Vůbec tomu nerozumím, schatzi."
"a byla s nimi i nějaká dělnická holka. Ty mají strašnou sílu!"
Lehzenová se otřásla nefalšovanou hrůzou.
"Vždyť mi Alberta uchumlají k smrti!"

Pan Bennet poodešel k jahodovému záhonu. Zaposlouchal se. Ne, ještě dál.
Dvacet kroků.
Překotné výkřiky byly stále slyšet.
Pro strachy své ženy měl pochopení. Pro její nadšení nikoliv, zejména nyní ne.
Kde by tak nalezl klid? Odevzdaně se rozhlédl. Za besídkou se bělalo.
"Lizzy, drahá!"
"Tatínku," usmála se hořce, "zde už je tišeji."
Na blízké lavičce seděla neznámá dáma s knížkou na klíně a tvářila se, že tam ale vůbec není.
"Tatínku, dovolte, abych představila Mrs Ottercat."
"Těší mě. Promiňte, že vás nyní nemohu pozvat na čaj..."
"Hlavně klid, pane. Mohu vám zaručit, že se vše v dobré obrátí. Celkem."

Šero nevadilo. Tma nevadila.
Osamění dusilo.
Po měsících si zvykl spoléhat na zrak své zbylé ruky.
Všchny přikrývky v tomto domě byly vlhké. Zdivo ostré, studené. Kliky chladily kovem. Jen slunce na dvoře bezděčně hřálo. A večerní ohně v krbech.
Na nákladné živobytí stále měl, i když to nic neznamenalo.
Věrný chlupáč měl srst stále stejně hrubou. Nikdy dříve ji nedokázal popsat. Toho večera páchla. John ho bude muset vykoupat.
Nic v tomto sídle se ani zdaleka neblížilo dokonalosti.
Psisko zakňučelo. Uslyšel zvuk hlasu, ale odmítal mu uvěřit.
Nevěřil, dokud nesevřel v dlani ruce, její ruce s dokonalými maličkými prsty.

"Ssst, Gwen, když tu hradní pán neni, nemohly bychom zajít omrknout tu nahoře?" navrhla jednoho rána Miss Rowen, která na Vánoce rozšířila řady návštěvnic Thornfieldu.
"Berthu? Taky mě to už napadalo," zazubila se potměšile Miss Clearance.
Susan se zasekla s koláčkem na půl cesty k ústům.
"Upadly jste? Pokouše nás, vyrazí oknem, nebo něco horšího. Navíc, co chceš dělat s Grace Poole?"
"Na tu jsem nachystaná," vytasila Gwen zpod stolu lahev Porta naplněnou bezinama.
"Velení týhle výpravy nech na mně, jsem na tu holku zvědavá."
Margaret Rowen nadšeně kývala na souhlas.
"Se z vás dvou picnu."
Bratránek Rochester mě zabije.

Je boháč! Tak konečně to uznali. Dobude zpátky ztracenou důstojnost. Důrazně si přikázal zapomenout na půlku svého života. A paměť na celý život zakázal dětem. Pod brokátovou vestou se hrdě pnul... stále stejně šedivý.
Je boháč! A ona je jeho děťátko. Teď ctěná dcera. V cizím obalu z hedvábí a krajek, příliš slabá na svět venku, příliš statečná na zapření minulosti. Má si nasbírat nové vzpomínky v cizích krajích, z cizích myslí.
Vyloupne se z lesklých krovek ve své poslední hodince. V dalekých Benátkách je znovu Otcem Marshalsea.
"Zkus levně zastavit hodinky, Amy."
Malá Dorritka vděčně vklouzne do starých záplat.

Prý byla počata tak trochu dohodou.
Narodila se téměř přesně půl roku přede mnou.
Potkaly jsme se jako děti a pak nám trvalo pár měsíců, než jsme se rozpomněly.
Byla nekalý živel. Rušila a používala svou hlavu. Tak nás rozsadili.
Stejně jsme se sčuchly znova.
Psávala o andělských líhních a o stříhání křídel. Hezky kreslila.
Psaly jsme si dopisy o láskách.
Tvrdívala, že je se svým drahým díky tomu, že se nejprv líbil mně.
Všechno jsou to zprávy sedm a více let staré...
A teď je někde tady, píše a já pátrám. Až ji chytím... tak jí pošlu hejno kachen.

Manchester třicátých let bujel dýmem továren. Narodit se do dělnické rodiny těsně před krizí nebyla pohádka. Matka zemřela, v chudém bytě zůstala láska. Tatínek byl její skálou.
Ta krása se denně skláněla nad jehlou a hedvábím. Přátelství hladilo, slepé a muzikální.
Mladý Carson ji chtěl, Jem ji miloval. Carsonova smrt rozpoutala bouři.
Spěch, Liverpool, lodě, soud. Horečka a záchrana.
To strašné břemeno pravdy, která ji přepadla ze zálohy. Do tatínkovy smrti vydržela. Pak byl čas vyplout.
Kanada. Neobjevená, neznámá, prostá a rozlehlá. Domek u cesty a její malí chlapečci. Tatínek Jem se vrací.
Jestli Mary porodí holčičku, pojmenuje ji Esther.