Moje články

Brzy pojedem zpátky. Někdy včera se Gwen mezi řečí zeptala, proč a kdy jsem tohle vlastně začala psát. Jak obvykle věci pamatuju přesně a dlouho, tady jsem znejistěla.
Bylo to ono památné předčítání z růžového notýsku se štěňátky, kdy jsem si několika stránkami textu vybíjela spravedlivou zlost na někom, koho jsem nemohla naživo seřvat, že na moje kamarády se nesahá?
Nebo to byly tajně spřádané řádky o hezkých setkáních a vlídných slovech, jména skrytá překladem, když jsem věděla, že ta vlídná slova mi v tu chvíli patřit nemohou?
Já vám nevím. Ale chytilo se to. Tak zase příště, jako poprvé.

Přes nožičku, pod zadkem, pod druhou nožičku, kolem pasu, uzel a hotovo!
Úvaz je trochu na prasáka, ale co, spěcháme, vyrážíme, jdeme. Šátky (a nosítka) jsou na dítě k nezaplacení, ať už máte tulivou malou houstičku, co vás strašlivácky počebuje, zatímco vy počebujete volné ruce, nebo velké batole, co se žížalí všude a mele se jak nudle v bandě, dokud si ho třemi vrstvami látky nepřipoutáte na záda, abyste mohli vyvenčit psa.
Jenže batole si někdy pomyslí: "páteř? Nemám!" a vyvěsí se do průvanu.
"Ťopej!"* okomentujete v duchu slovníkem kamarádčiny dcery a smějete se.
"Přes nožičku, pod nožičku, pamatuješ? Nevypadneš."

Nedělat nic.
Dělat všechno... pro jednoho nového člověka.
Mít ho jen u sebe a nemuset, nechtít, nevědět, nebýt.
Trochu jsem to zvorala a nešlo mi to. Teď mě to mrzí, ale nevrátím čas. Můžu se jen snažit dělat to líp každý den. Nezlobit se. Obejmout. Doprovodit.
Možná dostanu druhou šanci a možná to půjde líp. Nebo taky ne. Přece jen, ten první tu bude taky.
A když se to bude dařit... nebude mě mrzet ještě víc, že jsem to prvně neuměla?

Odpusť si.

Neumím.

Upusť si?

Zase budeš dělat všechno. Ten čas přijde a zase bude tvůj. Jenom úplně jinak.

Desítky minut rozmýšlení barevných kombinací. Někdy hodiny. Vzdálené náročné cesty pro ideální materiál. Nepočítaně peněz v zásobách.
Uzlík k uzlíku, nekonečné možnosti vzorů. Některé miluju, jiné nechci ani vidět. Všechny mají systém.
Korálek ke korálku, pokaždé nové získávání zažitých technik a radost z růstu práce pod rukama. shinyyyy!
Půlka přízí mi nesmí na oči, natož na kůži, nicméně háček beru do ruky s úlevným oddechnutím. Kovově cinká.
Jednou, jednou zase natáhnu osnovu na stav a hodiny, dny a měsíce ji budu krmit útkem. Možná si troufnu i na dvě brda.
Textilní techniky byly, jsou a budou palivem pro můj oheň.

"Ty jsi vzhůru?" zavrzala Susan s jedním okem stěží rozlepeným.
"Zvyk ještě z laborky. Touhle dobou bych přestupovala na Smícháči," opáčila zcela probuzená a oblečená Gwen. "Koukej, na dvoře je Darcy. Vypadá nervózně."
"Ach, takže dnes je tohle ráno," klesla Susan zpátky na polštář.
"Ty, nebylo to v knížce jinak?"
"Zjevně jsme v adaptaci. Vzbuď mě, až uslyšíš matičku Bennetovou radostně vykřikovat."
"Chudák pan Bennet."
"Mhhhm. Patrně si právě myslí, že Longbourn je posedlý nějakou speciální kletbou, která nepřipustí pod touto střechou žádné rozumné stvoření ženského rodu. A že právě postihla i Lizzie, která jí jako zázrakem od narození unikala."

Pojem "malý příjemný výlet" byl lehce zavádějící. Cesta byla poněkud kamenitá a místy se setkávala s potokem, nicméně výhledy byly fascinující a květena jarně vyšílená. Početná skupinka turistů průkopníků se brzy roztáhla do náležité délky.
Paní Smithová a další rychlíci měli piknik připravený (napůl snědený), když dorazil střední voj.
"No kde jste? Pojďte si sednout."
"Učila jsem Marka kytičky," Susan byla ve svém živlu.
"A kde máte Thorpovy?"
"Eeee..."
"Těžko říct."
"Možná se vrátili."
"U rozcestí jsem jim nechal šipku."
Mluvili jeden přes druhého.
"Kousek před rozcestím jsem je ještě slyšel halekat za námi," pokrčil rameny pan Tilney.
Nikomu nechyběli.

"Máte naprostou pravdu, má paní, samozřejmě, jako vždy."
Lady Catherine věnovala kurátovi jen čtvrtinu pohledu koutkem oka. Cítil se tak velmi polichocen její na světě z nejlepších radou! Samozřejmě. Dceruška nějakého pomístního sedláka není ta pravá partie, jakkoliv má jasné oči a nádherný úsměv.
"Mohl byste navštívit své příbuzné na Longbournu, myslím."
"Jistěže, jistě. Hned."

Oči slečny Jane zářily skoro stejně, jako ty Aniččiny.
"Oh, ale Jane je už prakticky zasnoubená."
Nu dobrá. Slečna Elizabeth se směje skoro tak, jako drahá Anička.
"Já jí ještě domluvím!"
Ah, tudy cesta nepovede.
Nuž tedy, slečna Lucasová byla tuhle u večeře velice pohostinná...

Nestávalo se často, že by mladý pan bebe usnul před soumrakem. Ovšem dny se prodlužovaly a odvážné samostatné ťapání (nechci ruku! Pusti mi!) bylo ten den docela vyčerpávající (tolik psů jsem viděl! A kočár! Měl kola! Dvě!).
Susan vyšla na zahradní terasu, právě když slunce mizelo za obzorem.
Kývla hlavou, mládě spí.
"Barvičky!" zašeptal v odpověď její muž.
"Krásné," zhodnotila výhled a usadila se mu po boku. "Líbí se mi ta vlna, co dělají tamty cirry. Cirrusy," usmála se.
"Ciráty. Citrusy. Máme ještě to pomelo?"
"Ne. Ale Betsy připravila čaj."
"Mmmmm!" položil jí kolem ramen svou vyhřátou přikrývku. "Přinesu ho."

"Zahlédla jsem Molly v zahradě, drahý," poznamenala nová paní Gibsonová mimochodem. "Je to citlivé děvče, někdy až k vlastní škodě. Zase měla uplakané oči."
Susan za knihou zvedla oči v sloup.
Citlivá, ne útlocitná, ty nafučená matičko. Kdybys věděla. Vytrvalost a síla, jakou tobě pánbu nenadělil. Ochota, laskavost a pod tím vším hrdost, o které sama neví, že ji má.
Už chtěla narušit kanonický běh děje, když otcovské instinkty zachytily klíčová slova.
"Uplakané? Zase? Drahá, nejsem si vědom, že byste to dříve zmiňovala, ale děkuji za upozornění. Omluvte mě, půjdu s Molly pohovořit."
"Ale...," vyfoukla se mamá.
Manžel byl pryč.

Když se v podvečer zklidní páry nad čajovými soupravami a červánky soutěží v barevnosti s taškami anglických střech, usedá spisovatelka do kouta ke svému pultíku.
Chvíli jen skrze pokřivenou tabulku kouká na ulici a poslouchá praskání trámů v podkroví. Pak přivírá oči a vzpomíná na poslední bál. Pero v ruce, vidí řady svých lidiček, svůj malý národ, postavy smyšlené, vypůjčené i přizvané. Cítí dech parfému a punče, zalévá ji zvuk houslí a šum hovoru. Píše. Píše o závod, malé historky na šňůrce děje.
Zítra, zítra tam bude s nimi.

Soumrak zahalil Bath. Ale je tam. Znějí první tóny nových plesů.

"Můžeš dělat cokoliv, to my nemohli."
Stovky knih na dosah, od hor a kytek po dějiny umění, rodinné bohatství. Klidné dětství bez chmur, otevřené výhledy všeobecné školy. Maturita samozřejmostí, bez ofuků. Rovnýma nohama na vysokou, jen si vybrat, když těch oborů je tolik a nikdo žádný nezakázal. Sice úplně nevím, co vlastně dělám, ale dělám to, protože můžu, protože se to čeká.
"Chce to trochu cílevědomosti."
Cíle-co?
"Je to trochu složitý, nechceš to zrušit?"
Řada zrušených dobrodružství.
"Nechceš na Erasmus raději někam blíž?"
I svoboda dokáže vykovat pouta, co vás udrží na místě. Kapka čerstvého vzduchu ovšem může dovolit vysmeknutí.

Zapnula jsi konvici, když jsem spal.
Večeře nebyla včas.
Zkoušela jsi mi sahat na nohy. Zase. Víš, že to nesnáším.
Byla jsi celej den pryč.
Jen čumíš do mobilu, nevěnuješ se mi.
Záchod je úplně špinavej.
Neotravuj, chci spát.
Venku je úplně blbý počasí. Uvnitř je taky úplně blbý počasí.
Ti ptáci za oknem mě provokujou. Dělej s tím něco.

Jen počkej. Já ti zatopím. V noci.
Boty.

Čvachtavé překvapení v lodičkách je to poslední, co kocourova komorná potřebuje, když na poslední termín zápočtu zaspala.
A stejně je to trochu větší legrace, když je to cizí kocour a cizí boty.

"Četla jsem to minulý léto znova a musim uznat, že Edward Rochester je poněkud na přesdržku," slevila tuhle Susan ze svého fanynkování.
"Postřeh. Ale stejně pro něj máš slabost, co?"
"Trochu. Teď zrovna. Tvrdne v zatuchlym domě v lese, nevidí, nadává, skuhrá. Záměrně odříznutý od lidí, od emocí. Nestará se o sebe..."
"Chudáček malej!"
"Poslala bych mu třeba koláče," rozhodila Susan rukama.
"Je z toho cítit pach spáleniny, neklamný příznak mámení pekelných!" napodobila Gwen velmi věrohodně otce Scholastika.
"To by uměl říct jadrněji. A jsem si jistá, že by to udělal."
"Tak udělej masový, ať chutnaj aspoň tomu jeho psisku."

Všechno vědění měl u konečků prstů. Vstřebával, četl, pozoroval. Informoval se, formoval se. Utvářel názor, získával vědomí a sebevědomí.
Nedíval se z okna, hleděl do oken.
Získané toužil předat, sdilel, šířil. Vzrušení z malých čísel a znaků. Krátce žité, potřeboval další a další. Krásná závislost, aspoň neničí tělo. Past.
Máme tržní ekonomiku, všechno se dá prodat. Názor na prodej. A člověk sám? Odedávna.
Zdroje? Zbytečná otázka.
"Já přece vím!"

Aby mozek fungoval, musí být hlava otevřená.
Když je hlava příliš otevřená, mozek vypadne.

"Tobě by, chlapče, slušela jedna z těch kšiltovek s patentkou vzadu."
Potíž je mezi židlí a klávesnicí.

"Lady Catherine ho zve na Rosings pro své blaho."
"Ale také se tam umí krásně pozvat sám."
"Na Longbournu by mu nejraději zakroutili krkem, ale vyhodit se nedal."
"A jeho krákorání se rozléhá Merytonem každý druhý den."
"Kvok!" doplnil rozhovor pan Burnwood.
Dámy se mírně zlomily v pase.
"Odpusťte," hekla paní Strongholdová, když znovu nabrala dech, "ale nemohu zahnat představu načepýřeného jedince kura domácího, jak se snaží obratně nacouvat do libovolné skuliny."
"No a teď tohle," kývla slečna Gwendylon k nadcházející společenské katastrofě.
Pohled zachytila slečna Bennetová.
"Něco o bratránkovi?"
"Jen shledáváme, že má výrazné..."
"... charisma."
Jane se shovívavě usmála.

Ples zahájila čtverylka.
"Hleďte na ně, vyrovnané v řadě, zády ke stěně, jako by snad skrývaly motýlí křídla," básníček se zasnil.
"V tanci se musejí otočit, však nám je ukážou," odvětil jeho mentor a pohodlněji se usadil.
"Tedy je skutečně mají?"
"Jistě! Ale možná již po této sezóně je shodí,"
"Škoda jich."
"Přerodí se. Některé zůstanou motýly i potom. Jiné se stanou kudlankami."
"Jste cynik," ušklíbl se mladík a nespouštěl oči z plavovlásky ve třetím setu."
"Možná. Jsou i takové, co se stanou vážkami, jako má nejdražší. A nebo..."
"Ano?"
"Nebo můrami, pane. Opatrně," mrknul pan Stronghold přes okraj sklenky.

Nad dveřmi cinkl zvoneček. Mary už dnes nečekala návštěvníky a těšila se na kamenité pobřeží. Mladá příchozí však rozmrzelost okamžitě zahnala mírným ohleduplným úsměvem.
"Moc se omlouvám, jestli ruším," špitla.
"Nikoliv, jak mohu sloužit?"
"Slyšela jsem, že k večeru chodíváte hledat své, hm... zboží. Směla bych vás doprovodit?"
Byla by to obtížná společnost, kdyby se ovšem vzápětí neukázalo, že paní Booksová je vybavena ne jedním, ale třemi geologickými kladívky a párem pořádných kožených bot. A navíc zjevně neslýchaným objemem vědomostí, obzvláště na ženu.
"Dávají vám zabrat?" ptala se cestou kolem kostela.
"Ne, jen nechápou, co na těch mrtvých skořápkách mám."

Mluvím otevřeně, rovná s rovnými, vědoma svých hranic.
Okouzlit neomaleností? Ubohé. Já bych byla delikátnější.
Poznávám nové lidi, nový svět.
Bratření s lůzou? Pošpiní se. Neprohodila bych s nimi slovo.
Oponuji, chci to pochopit.
Hádat se? Nu dobrá, alespoň neokouzlí. Já bych držela jazyk za zuby.
Rozumem čelím zlobě.
Teď hraje hrdinku? Všem na očích se nechá zachránit. Lstivá lasička, učí se.
Odmítám. Překvapení a urážky nemohu snést.
Tu hru trochu přehání. Brala bych jistotu.
Bratra udržíme v bezpečí uzavřenosti. Jen objetí na rozloučenou.
Tajnosti a vyvolání žárlivosti? Ohrané. To já nepotřebuji.

Jste-li naučeni klást pasti, vidíte je, kde nejsou.

Má drahá Susan,
doneslo se mi, že máte s přáteli dům plný dětí. Pokud by se k vám dokázala vměstnat ještě jedna zcela nenáročná duše, ráda nabízím své ochotné služby.
Znám probdělé noci, umím číst v těch malých tvářičkách, jsem obratná v převlékání klubek hadů. Umím uhoupat nejneposednější dítko, má náruč nikdy nedopustila zbytečný pláč. Moje holčičky, každá svá, dostaly nejvřelejší péči.
Vaše zlatíčko si zaslouží to nejlepší a vy si zasloužíte chvilku oddechu.
Věřím, že neodmítnete mou nabídku a brzy odpovíte.
Dokonce znám jednu maminku, nedávno povila dcerku, zrovna jak pro toho vašeho raráška...
S upřímným pozdravem,
Frances Bennetová.

Na posledních pár minut posunu páčku ještě víc na horkou stranu. Někde u nohou mi mládě bouchá o vanu kartáčem na záda.
Četla jsem po roce konverzaci s jednou z nejdávnějších kamarádek, co mi zůstaly.
Jen rok zpátky. Celý rok. Všechno zase jinýma očima. Ani nemusím otevírat deník. Číst smutek, strach, stres, zmatek... Posloužily svému účelu. Jinak to nešlo, u mě ne.
Kdyby šly všechny ty pocity smýt jako v reklamě na Radox. Nepůjde to tak snadno. Nerada zapomínám, jsem archivář, nechci ztrácet zážitky.
Prý zůstanou jen ty dobré. Teprve až se poučím z těch zlých, bude jim dovoleno odejít.

Pánové seděli v salonu, každý za svou hradbou novin, ve společném potěšujícím souznění stoického klidu. V domě však vládl obvyklý ruch a brzy sem přes halu z kuchyně dolehlo rychle gradované "ne ne ne ne ne!" následované kakofonií drobné domácí katastrofy.
"S těmi vašimi dětmi bude ještě veselo, až jich bude víc," brouknul pan Bennet.
"U nás jich patrně nepřibude tolik," odvětil pan Burnwood s pozvednutým obočím.
"Nemusí to být jen Burnwoodové, aby byl dům plný. Možná jste se i s přáteli domluvili, ne?" balancoval starší pán na hraně sarkasmu.
"Co jsem tak slyšel, může jich být nakonec i tucet."

"Byla jsem se tam podívat. Spinká."
"No, hlavně že o půlnoci řádí."

"Máme pro ni nachystané jídlo?"

"Tohleto já nejim. Nechci. Nechutná."

"Nemůžu to najít. Podíváš se? Asi jsem to někde zapomněla."
"Kde jsi to měla?"
"Nevím."
Bojujeme se zmatkem. S roztržitostí. S nepořádkem.

***

"Nemůžu to najít. Někdo mi to vzal."
"Vždyť jsi to měla tady."
"Nikde to tu není. Někdo tu byl."
Bojujeme se vztekem. Se strachem. S rozčarováním.

"Co se ti stalo?"
"Upadla jsem."
"A že jsi nic neřekla?"

"Maminka se se mnou nebaví."

"Táta mi nebere telefon. Asi obědvá."
Je deset dopoledne.
"A nevezeš Jana do práce?"

"Je to tu fajn, ale sem tam mi něco z naší doby chybí," podotkla Gwen a podala si mističku sušeného ovoce. "Třeba slušnej splachovací záchod."
"Počkej pár let. Ale nemáme kanalizaci," konstatovala Susan.
"Taky tekoucí voda bez dřiny služebných."
"Luxus."
"Antibiotika?"
"Však víš sama. Má to svý mouchy, no."

"Madam? Máte venku, ehm... balíček." Lokajův výraz naznačoval, že balíček nedojde k adresátce, nýbrž ona k němu.
Dámy se vyhrnuly na schodiště. U vstupních dveří čekal pan Burnwood a lehce se usmíval. Výhled ven zakrývala obrovská dřevěná bedna.
"Všechno nejlepší, dearest," podal Susan obálku.
"Co jsi to...," nahlédla opatrně.
"Děrný štítek?"

Susan se ohlédla za kočárem a otráveně si povzdychla.
"Páreček k pohledání, co?" odtušila Mrs. Stronghold.
"Přes ty jeho ulízaný kecy skoro není vidět, že ani Lucy za dva nepobrala. Nemám ji ráda, a stejně je mi jí líto."
"Třeba ho vyšle na honitbu, sebe do Londýna a budou oba spokojený."
Susan se uchechtla.
"Copak?"
"Napadlo mě, kdyby se usadili poblíž sídla páně Rushworthova..."
"To je ten, co mu Maria-ach-jsem-v-pasti utekla s tím...?"
"Crawfordem. Jo," Susan vystřídala pobavený výraz kapkou kysela.
"A co s ním? To byl přece taky takovej kecal."
"No právě. Rozuměli by si. Možná víc, než dobře."

Nejdražší Susan,
doufám, že tě tento list dostihne co nejrychleji, tak jen krátce:
V sobotu ráno mne Roger doprovodil na dlouho slibovanou výpravu. Molly mě vybavila pouze slunečníkem a sendviči, očekávala jsem tedy prostou procházku po pláži.
Cestou jsme nicméně minuli úchvatná skaliska, sešplhali příkrou stezkou lemovanou kvetoucími keři a prošli přírodním tunelem, v němž se hromově odrážel zvuk příboje. To samo by bylo skvělým objevitelským cílem, nicméně když jsem přestala zdržovat u balvanů posetých schránkami mořských tvorů, otevřel se nám výhled na pláž... plnou tučňáků! Zde v Africe!
Zkrátka řečeno: musíš konečně také sama přijet!
S naléhavou vzpomínkou,
Magdalene

"Co se jí stalo?" otázal se decentně pan Wellf a úklonem hlavy naznačil směr k besídce.
Emma seděla pod popínavou růží, ruce založené, sem tam vydala nenaložené heknutí.
"Rozsypaly se jí figurky."
"Co prosím?"
"Její poslední velkolepý plán selhal. Střelec místo na jejího koně zaútočil přímo na královnu a..."
"Česky?"
"Ten trouba Elton chtěl místo Harriet ji samu. Teď vymýšlí, koho jí vecpat místo něj. Úplně slyším klapat ta kolečka."
"Jéžkovy voči," udeřil se mladík do čela. "Nechá toho někdy?"
"Pochybuju. Ovšem další studená sprcha přijde v momentě, kdy se jí kůň splaší a pokusí se sebrat jejího vlastního krále."

Ořechové táflování komnaty dýchalo v letním horku voskovým lakem. Přidušeným šerem tekl jediný proužek jásavého svitu zvěnčí. Někdo nedovřel okenici. Nespatřená novicka v koutě bez ustání šeptala modlitby.

Evropa prožila své čekání i ohromující vlnu fámy. Politické scénáře na celou škálu možností od radosti po smrt. Pak se rozběhly hbité jazyky a jedovaté pamflety.

Očekává? Nečeká!

Očekávala. A pak ještě jednou. Přece si tolik přeje dítě. Má muže, bude mít dítě. Má dítě.
Trvá to příliš dlouho. Musí komnatu opustit.

Zmatení, zoufalství a hanba. Kamenná tvář. Ohnivý očistec.
Do srdce krvavé královny nikdo nenahlédne. Z historické anekdoty se duše svírá.

"Marečku? Bebe! Koukej, co tu máme," snažil se mladý muž zabavit roztěkané batole.
"Mmm!" odvětilo dítě a namířilo prstík ke dveřím.
"Ne, ještě chviličku, maminka má práci," přesvědčoval mládě. "Co tam vlastně dělá?" obrátil se na druhou dospělou osobu v místnosti.
"Naposledy co jsem koukala, klade milion otázek a strká slečnám pod nos jeden kus oděvu za druhým," odvětila Gwen. "Ostatně soudím, že bychom u toho oba chtěli být taky, ale je tam na mrňata trochu moc špendlíků."
"Tak nám snad sdělí své poznatky."
"No to tedy doufám. Možná je to špionáž, ale nejen my jí budeme za sdílení vděční."

"... no a tam je někde v lese rozložitý dub, že jo, pod ním měkký mech a tam se to..."
"Techtlí!" konstatovala Gwen.
"A mechtlí!" doplnila Kleio.
"Tak. Je strašně důležitej, protože tam techtlil i ten voják s tou služebnou a jsou tam ty iniciály a vůbec."
"Boží, takovej strom aby člověk pohledal."

Malý soukromý piknik probíhal skvěle. Dámy si nechaly vyprávět děj něčeho, co nikdy nechtěly číst. Děti opodál konzumovaly přírodu.

"A teď si vem, že na větvi toho dubu třeba seděla veverka."
"Vever," upřesnila Zuzka.
"Vever. A všechno to viděl. Všecičko."
"A raději se rozhodl býti už navěky poustevníkem."

Vrznutí stoličky probralo Toma z naléhavého snu. Postavu při posteli nedokázal rozpoznat. Široké rukávy a těžká hnědá kápě nenapovídaly víc, než jeho zamžená mysl. Než nervy odpověděly na varovný signál, prostý posunek rukou ho zmrazil na místě.
"Tiše. Fanny usnula."
Tedy žena.
"Kdo...? Co chceš...?"
Dva úsporné pohyby rukou a držela mu u úst flakon.
"Co chceš ty? Žít?"
Chrchlavě zavrčel.
"Chtěl jsem. Takhle to dopadlo. Mělo to být jinak. Kluk s velkými cíli. Nenechali mě."
"Tak buď hrdina dnes. Bojuj."
Nedokázal se bránit. Hořkost přinesla kašel. Fanny zamrkala. Svítalo.
"Ještě lépe - buď po zbytek života dobrým člověkem," špitla Gwen.

"Ty ho chceš použít?"
"Asi jo. Jestli jsi ho nakřápnul včera, bude v pořádku."
"Taky mohlo bejt nakřáplý už dřív."
"Mno... ale nijak nesmrdí, vypadá normálně. Navíc potřebuju jen žloutek."
křach
"Hele, ono má ty žloutky dva! Ideální!"

O hodinu či dvě později, jidášky hotové, dítě uspané, matku přemáhá zvědavost. Mohou mít slepice dvojčata?
O pohlavním životě drůbeže se obratem dozvídám i to, co jsem nechtěla. Taky zjišťuji, že chovatelské fórum si místy nezadá s mimibazarem.
Nicméně ano, vzácně, mohou.
"Jako vejce vejci" je ovšem dle mých nově nabytých vědomostí přirovnání zcela mylné i v rámci produkce jedné spořádané slípky.

Od vraha s černou duší přes ztraceného umělce až po vznešeného chudáka, kterému nový život stoupnul do hlavy. Od duté krajkované matrony přes ustrašenou novomanželku až po drobnou slečnu, která cestou sem tam prohodila jemné slovo na adresu oslíka i jeho průvodce, aniž by jí mohli rozumět či odpovědět. Všichni už čekají pod střechou na strohou klášterní večeři.
Zasněženého hřebene se dotýkají poslední paprsky dne.
V závětří, hřbety vysušené a vyčesané, kopýtka ošetřená, šediví pracanti dostali své kupičky květnatého sena. Lidská slova, příběhy, povahy. To je jim všechno tak trochu jedno. A trochu není. Váhu člověka na kila měřit neumějí.

Když se Tess vzpamatovala z neobvyklé atmosféry (tvořené jen z části umělou mlhou a z většiny zplodinami svic) a rozkoukala se mezi natrvalenými hlavami, seznala, že to s tím úkolem nebude tak snadné.
Isabellu Thorpe naštěstí identifikovala, ovšem nápad na to, jak omezit její společenské řádění, se ne a ne dostavit.
Tiše a zdvořile zanadávala a pomyslela si něco o špatném managementu. Pak se jala dolovat z paměti, co kdy vůbec o tomhle románu a jeho postavách slyšela.
Rozkaz byl nicméně na konci večera úspěšně splněn. Namísto zdržování na straně slečinky zabral podrobný rozhovor o vojenských strategiích s protřelým kapitánem.

"Nemel se!"
"Ale, ale tadyto..."
"Sedni! Tebe stříhat, to je práce pro bohy, fakt," brblala Susan nad lehce prošedivělou hlavou.
"Jsem od začátku karantény nestříhaná, noooo," protáhla Tess.
"Rozumim. Ale potřebuju, abys tam nějak vypadala."
"Hele a jak ji poznám? Jak vypadá?"
"Záleží na adaptaci. Lidem, co je viděli, se prý postavy objeví podle jejich oblíbených. Ostatním náhodně. Novější adaptace je hezky uhlazená. Starší... je stará jako já, všichni mají trvalou a válí se tam mlha," uzavřela Susan rychlokurz svým obvyklým antireklamním sloganem na Northanger Abbey 1987.
"No to jsem zvědavá."

"Tak jak to šlo?"
Tess jen vyvalila oči.
"Aha."

Gwen vykoukla zpoza rohu svého milého domečku.
"Duben, zase tam budem?" šklebila se.
"Budem. Nasedej," Zuzka jí držela dveře modrého Fíkuse jako správný lokaj.
"Bereme s sebou... jé, ahoj Marku!"
"Brrrrrrm brrrrrm. Beve," oznámilo dítě.
"Ne k babičce nejedem."
"Duben, ještě tam buben. Moment. Už nemám buben," chechtala se na zadním sedadle dobře naložená vydra. "Budou tam moji mužové?"
"Už jsou. Cábu a tvé muže jsem vezla nejdřív."
"Budem, ještě tam duben," rozvíjela téma Gwen, zatímco se řidička snažila nesmát při couvání do silnice.
"Máj, vyženeme kozy v háj."
"Nedělej si legraci, Lydia v květnu odjede do Brightonu."
"No však."

"Paní Smithová! A kdo je, prosím tě, ta tvoje paní Smithová od západní brány? Jedna z tisíce paní Smithových v Bathu? Ta poslední?" posměch a vztek se mísily v hlase sira Waltera.
Anne odpověděla tiše, ale pevně. Přátelství nad všechny tituly příbuzných.
V zákulisí tentokrát pěnila nejen Susan, ale také Miss Gwendylon.
"Já mu předvedu, frňákovi, grrr..."
Místo aby ve spravedlivém hněvu vkráčela na scénu, otočila se ale na podpatku a sešla po zadním schodišti do kuchyně.
Anne toho odpoledne odcházela ke své zchudlé spolužačce s košíkem značně přeplněným vybranými dobrotami.
I tak se dá řešit přehnaná objednávka luxusních potravin.

"Manžílku," cvrlikala Kitty, "jakpak ses dnes měl?" ovinula příchozímu bílé paže kolem hrudi a přitiskla se k němu. Denně děkovala osudu, že právě ji si na Longbournu vyvolil. Život bez něj by byl pustý.
"Má nejmilovanější!" otočil se k ní a vtiskl jí polibek, "Raději ani nechtěj vědět! Po celou dobu mé návštěvy na sebe ti dva chlíváci pokukovali. Už se otevřeně oslovují jmény! Chaaarlesi," pitvořil se. "Jestli se to provalí, jak k tomu přijde naše paní? Základy Rosingsu se otřesou!"
A možná se zhroutí zcela, až svitne, kde se probouzí Charlesova sestra, pomyslela si Kitty. Mlčela však, nedočkavá soumraku.