Moje články

Stáli proti sobě. Stejní a přesto jiní.
Jeden chtěl přinést městu smrt.
Druhý dal městu celý svůj život.
Protivníci.
Nepřátelé.
Bratři.
Stáli a nemuseli říct jediného slova, aby si rozuměli.
Minulost jim oběma stále připomínala den, kdy se zpřetrhalo jejich bratrské pouto.
Den, kdy jeden z nich zahodil své jméno na zem a zadupal jej do prachu.
Den, kdy si jeden vybral zkázu a smrt.
Mohl dělat cokoliv. Neměl žádné zábrany. Když jdete cestou mrtvých, můžete cokoliv.
A tak se druhý stal ochráncem města. Bránil jeho život všemi dostupnými prostředky. Navěky stál na cestě živých. Neměl na výběr. Prostě musel.

Bylo předposlední dubnový den roku 2017. Procházela Rokycanami a nepoznávala město, ve kterém vyrůstala. Dřív jí připadalo plné života.
A teď?
Netušila.
Došla až k řece. Zastavila se u sochy svatého Jana Nepomuckého.
Její pohled však přitahovala vzrostlá vrba.
Doběhla k ní.
"Vrbo, vrbičko, probuď se. Vím, že v tobě spí vrbová dívka," pronesla tiše a pohladila kmen. Ve svých třiceti jedna letech byla stále snílkem.
Po chvíli zpoza kmene vykoukla zelená dívka s vrbovými proutky místo vlasů. S nesmělým úsměvem zamávala.
Ona ji však nespatřila. Zbývala jediná klapka na jejích očích.
Nespadla.
Neviděla ji.
Salix však stačilo, že věřila.

Vypravěč se rozběhl vstříc plamenům. Nedbaje na žár a létající jiskry, postupoval hlouběji do srdce města. Musel se dostat k hradu. Znal svého bratra velmi dobře. Jen jeden z nich v případě krize utíkal. A jeho bratr to nikdy nebyl.
Byl si moc dobře vědom hněvu, jaké město k jeho bratru cítilo. Ale byl to on, kdo měl trumf. Stále měl kroniku a stačilo ji jen vhodit do plamenů a bylo by po všem.
Město vycítilo, co má jeho ochránce v plánu. Zaleklo se.
Vypravěč postupoval stále vpřed. Šel si pro svého bratra.
Plameny ustupovaly jeho hněvu.
Město se vzdávalo.

Šok, zmatení, nenávist, hněv.
Když Wilhelm zjistil, jak zemřela jeho dcera, jen stěží se udržel na nohou.
Stál v salónku a nevnímal své okolí.
Strach, úzkost, panika, bolest.
Aneta stála vedle svého muže a netušila, jak pomoci.
Bála se ho byť jen dotknout. Vypadal křehce. Hrozilo, že se jí pod rukama rozsype na milion kousků.
Znechucení, pohrdání, opovržení, nepochopení.
Alexandr z křesla pozoroval svého milého a netušil, co říct.
Možná proto se nechal pohltit pocity směřujícími k hraběti.
Každý tone v záplavě svých emocí.
Bojí se cítit víc.
Už tak je to ničí.
Jsou spolu.
Přesto si připadá každý sám.

Vypravěč skrz dvě brány pozoroval hořící město.
Věděl, že požár je jen jedním z mezníků v historii, které město přečká.
Vzpomněl si na Salix. Pocítil nesnesitelnou bolest z její ztráty.
Poté si představil Janův výraz. Jeho tělo zaplavila naděje a víra.
V další vzpomínce uviděl Aloise. A do toho víru se přidala bojovnost.
A pak si vzpomněl na bratra, který čelil hořícímu peklu. Odhodlání bylo poslední emocí, jež se hlásila o místo.
Stál a na pohled vypadal jako bezcitná osoba.
Ale uvnitř něj byly propletené emoce, jež mu způsobovaly neskonalou bolest. Doufal, že až zachrání bratra, konečně vytrysknou na povrch.

První hodlal projít Alois. Otočil se k chlapci a poplácal ho po rameni. Pak podal ruku Vypravěči.
S úsměvem se vrátil do své doby. Než se průchod uzavřel, všiml si Vypravěč, jak naskakuje na bicykl značky Tripol Hering.
„Teď jsi na řadě ty,“ pronesl Vypravěč, klekl si a pevně sevřel chlapce do náručí. „Děkuji za pomoc.“
„Stejně jsem byl na obtíž,“ prohlásil chlapec. „Slibte mi něco,“ zašeptal. Vypravěč ho pobídl, ať pokračuje. „Je to váš bratr. Zachraňte ho. Jinak vám zůstanou jen výčitky.“
„Pokusím se. Když mi řekneš tvé jméno,“ usmál se Vypravěč.
„Jan Rokycana,“ odpověděl chlapec a prošel branou.

Bylo nebylo. V době dávno minulé. Na místě tak tajném, že o něm věděla jen hrst vyvolených, stáli dva muži a chlapec.
Před jejich očima se děla věc nevídaná. Z okolo ležících kamenů a zlámaných větví se začaly vytvářet dva rámy. Vrby rostoucí poblíž protáhli své větve a zaplétaly se kolem. Ptáci se slétali a v zobáčcích nesli luční kvítí, jímž se pokoušeli vyzdobit onen přírodní průchod.
Když bylo hotovo, přišel kouzelný dědeček, známý jako Vypravěč, vrásčitou rukou pohladil oba rámy a ustoupil.
Druhý muž a chlapec uviděli nevídané. Objevil se magický průchod, jež jim umožnil vrátit se zpět domů.

Vypravěč mlčky shlížel na hořící město. Byl rozhodnut.
Byla to neexistující slova, která zlomila jeho bratra.
Byla to bratrem vyřčená slova, díky kterým se musel stát ochráncem.
Byla to v plamenech ztracená slova, která do něj pronikla jako ostří meče.
Byla to slova, která utvářela jeho život.
Slova, která z něj udělala bojovníka proti vlastní krvi.
Slova, kterým bez protestů sloužil.
Město k němu po celou dobu mluvilo a on poslouchal. Byl však čas to změnit.
Doteď mu slova způsobovala pouze bolest. Rozhodl se, je čas, aby se stala užitečným nástrojem.
V duchu požádal město, aby pustilo jeho společníky ven.

Doběhli na kraj města.
Chlapec se svalil do trávy. Snažil se popadnout dech.
Alois se zapřel rukama o kolena a zhluboka dýchal.
Pouze Vypravěč stál vzpřímeně a klidně oddychoval.
„Alespoň máme kroniku,“ zašeptal tiše a pozoroval postupuzjící požár.
„I vyndané listy?“ zeptal se chlapec.
Vypravěč vytřeštil oči. Začal listovat kronikou.
Hledal nejstarší zápis.
„Až rok 1110,“ vydechl zoufale. „Přišli jsme o část kroniky.“
Ani se nesnažil zakrýt slzy.
„Je mi jedno, jestli jste přišel o půlku, čtvrtku nebo osminu kroniky. Žijeme, to je důležité,“ pronesl vážně Alois.
Ano, má pravdu. Jsou živí. Nesmím dál riskovat jejich životy, pomyslel si Vypravěč.

Vypravěč seděl v setmělé světnici děkanátu. V myšlenkách se procházel minulostí. Vzpomínal na první setkání se Salix. Na vše, co spolu prožili. Bylo mu do pláče, ale slzy nepřicházely.
„Nerad vás ruším při truchlení,“ zašeptal Alois. „Ale budeme muset zmizet. Město je v plamenech.“
Vypravěč neváhal ani vteřinu. Vyskočil a běžel probudit chlapce.
Než se chlapec oblékl, doběhl pro kroniku.
V nastalém zmatku si nevšiml části setříděných zápisů ležících na kraji stolu.
Společně vyběhli do noci, utíkaje před požárem, který vstoupil do města s křesťany.
Požárem, který zanedlouho pohltí první zmínky o městu.
Čas neúprosně utíkal.
Minulost umírala v plamenech.

Nechápal.
Nebyl schopen se vyznat ve svých myšlenkách. Ve svých pocitech.
Byl rád v její společnosti. I když s nimi nebyl on...
Byl rád v jeho společnosti. I když s nimi nebyla ona...
Byl sám a myslel na oba.
Byl s jedním z nich a zapomínal na druhého.
Když Alexandra před jeho zrakem postřelili, modlil se, aby přežil.
Když Aneta neodepisovala na dopisy, pochopil, že o ni přišel.
Nechápal. Ztrácel se v pocitech a myšlenkách.
Byl nadšený, že Alexandr žije.
Byl zničený, že Aneta nepřichází.
Když se objevila ve dveřích a řekla si o dopis, konečně pochopil.
Miloval je oba.

Vypravěč vešel do místnosti. Posadil se na proti chlapci, který zamyšleně listoval kronikou.
"Něco se ti nezdá?" zeptal se.
"Je to celé pomíchané. První zápis je o nějakých Měšťanských domech, ale ty budou stát až od sedmnáctého století. Pak je tu založení něčeho, co se jmenuje hutě. Poté zmínka o husitských vojácích," odpověděl chlapec.
Vypravěč zpozorněl.
Chlapci se nevědomky podařilo zjistit, proč se prolínají časové osy.
Ano, to by dávalo smysl, pomyslel si Vypravěč.
"Ten zápis patří sem. Tohle má být tady," šeptal chlapec a vracel listy do správného pořadí. Netušil, že právě vpustil do města křesťany ze sousedního města.

Chlapec poslechl radu. Začal hledat něco méně děsivého. Spíše než události ho zaujaly osobnosti.
Zjistil, že z jeho města budou pocházet známí herci, zpěváci a skladatelé.
Nalezl zmínku o cestovateli, který objevil východní pramen Tigrisu - ať už se jednalo o cokoliv.
Dokonce se jeden muž, který se sice narodí jinde, ale prožije zde mládí, stane prezidentem lóže B'nai B'rith.
Objevil i zmínku o Aloisovi.
Nejpřekvapivější ale bylo, když na stránkách kroniky našel zapsané své jméno. S úsměvem jej četl stále dokola.
"Co jsem říkal," pousmál se Alois. "Je lepší být od mala optimista. Ve stáří by se to učilo hůř."

Stáli nad kolébkou.
Pozorovali spící nemluvně.
"Má vaše oči," pronesla hraběnka ke svému dlouholetému příteli.
"Podle čeho soudíte? Přeci jen je má zavřené," zeptal se pobaveně.
"A váš zamračený výraz," dodala klidně. "Závidím vám, příteli."
Soudce mlčel. Ve vzduchu viselo nevyslovené jméno jejich dcery.
Nedokázal se hraběnce podívat do očí.
Dítě se s pláčem probudilo. Hraběnka se naklonila nad kolébku a vzala nemluvně do náručí.
"Ačkoliv," pronesla s potuteleným úsměvem. "Jsou věci, které mi neschází. Potřebuje přebalit," dodala a vložila vyděšenému soudci dítě do náručí.
"Oproti vám nemám z mládí praxi. Předpokládám, že je na čase to změnit," pronesl soudce.

Chlapec odmítal vycházet z děkanátu. Ztráta vrbové dívky ho zasáhla.
Sedl si ke kronice a začal se probírat vytrhanými listy. Zápisy budoucích událostí ho už nepřekvapovaly. Ne po tom všem, čím si prošel.
I tak ho děsily.
Lid čekal hladomor, který se městem prožene roku 1771.
O třináct let později vyhoří téměř celé město.
Další požár, naštěstí poslední, už čeká na rok 1813.
Běhal mu z toho mráz po zádech, ale nedokázal se od kroniky odtrhnout.
„Když budeš číst jen o hrůzách, bude ti to připadat jako bestiář,“ ozval se od dveří znavený hlas odbojáře. „Zkus tam najít něco hezkého.“

Voldemort se oblékl do společenského obleku a šel vyřídit žádost o dotaci na opravu zbořené chaloupky. Byl jediný, který se neštítil vyrazit mezi lidi. Doslova se na ně těšil.
Ježibaba mu na cestu připravila svačinu a uznala, že tentokrát bude potřebovat něco výživnějšího, než je perník.
Sauron slíbil, že mezitím sem tam hodí oko na Harryho, jeho rybičku, kterou dostal darem od Otesánka (vlastnoručně ji chytil a krmil do dne Voldemortových narozenin).
Santer šel uvařit sypaný čaj a na Pracovníkovu žádost vyhodil veškerý alkohol, který jim ještě zůstal.
Společně pak zapálili bílou svíci a celou dobu posílali Voldemortovi pozitivní energii.

Salix seděla na kraji děkanského rybníka. Téhož, u kterého ji Vypravěč před pár dny probudil.
Jen tehdy zde ještě nestál děkanát.
Tehdy bylo vše v pořádku.
Tehdy mu dokázala důvěřovat.
Všimla si, jak k ní pomalu přichází.
Beze slov se usadil po jejím boku a zadíval se na hladinu rybníka.
"Máte starosti," pronesla.
"Mám. O město. O chlapce. A hlavně o vás," povzdechl smutně. "Bojím se, že chcete zemřít," dodal tiše.
"Nemohu zemřít," odpověděla prostě.
"Nemohu žít!" dodala a proměnila se před ním ve smuteční vrbu.
Srdce Vypravěče přetékalo starostmi a bolestí.
Ale pohled na vrbu byl tak neskonale krásný.

Vypravěč seděl u postele. Sledoval, jak se vrbová dívka probouzí.
„Má drahá přítelkyně, povězte, co se stalo?“ zašeptal smutným hlasem.
„Hledali jsme biskupskou ložnici. Město nám otevřelo skryté dveře. Byla tam. Ležela na stole. Vzal jí. Chtěl utéct. Ale dveře už tam nebyly. Vrazil mi kroniku do náručí. Zavřel mě do skříně. Nalákal je na sebe,“ koktala Salix.
Chlapec si přisedl k Salix a nabídl ji žluté zahnuté cosi.
Odmítla.
Chlapec jen pokrčil rameny, stáhl slupku a snědl ovoce, které ještě před pár dny neznal.
„Bála jsem se. Nemohla jsem. Co když zemřel?“ rozbrečela se.
„Určitě žije,“ uklidňoval ji Vypravěč.

Již druhý den vyčkávali na faře.
Chlapec byl každou minutou nervóznější.
"Kde jsou tak dlouho? Už by tu měli být. Nestalo se jim něco?" opakoval stále dokola.
"Existuje jedno přísloví. Nebo teprve existovat bude. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Vkládám do Aloise veškerou svoji důvěru," pronesl klidně Vypravěč, ačkoliv mu strach svíral útroby. Někdo však musel zůstat na pohled klidným.
Chlapec se uvolnil, i když mu Vypravěč lhal.
"Podívej, co jsem říkal," usmál se Vypravěč.
Rychlým krokem se k nim blížila Salix.
V rukou svírala kožené desky.
Ve tváři se mísil šok s žalem.
Těsně před chlapcem najednou omdlela.

Utíkali chodbami a snažili se přitom nedělat žádný hluk.
"Předpokládám, že bude mít kroniku u sebe," pronesl tiše Alois. "Biskupská ložnice?" dodal. Vypravěč kývl na souhlas. Dávalo to smysl.
Přemýšleli jak dál.
Najednou se všichni otočili směrem k chlapci, kterému ukrutně zakručelo v břiše.
"Musíme se rozdělit. Vy vezměte chlapce. My dva najdeme tu vaší slavnou kroniku," otočil se Alois na Vypravěče.
"Sejdeme se u děkana na faře," rozhodl Vypravěč.
"Zkuste zařídit něco k snědku. A nemusí to být posvěcené jídlo," pousmál se Alois. "A ty se tu přestaň opírat o tu mazanici. Máme tu nějakou práci," mrkl na Salix.

Vypravěč z toho neměl dobrý pocit, ale hodlal využít příležitosti, která se mu naskytla. Donutil chlapce a Salix vstát.
Podíval se na biskupa ležícího bezmocně na zemi. Jindy by mu pomohl, ale teď byla každá vteřina drahá a on by je jen zdržoval.
Musel ho nechat na pospas osudu.
Salix se na něj vyčítavě podívala, ale neřekla jediného slova.
"Pojďte za mnou," zašeptal Alois, ale Vypravěč jej zarazil.
"Nejdřív musíme najít kroniku, kterou můj bratr ukradl. Bez ní nemůžeme odejít!" pronesl naléhavě.
"Toliko po plánu nepozorovaně utéct. Dobrá, nový plán. Sebrat kroniku a nenechat se zabít," pronesl Alois vážným hlasem.

První kontakt byl virtuální a nesmělý.
Mail s dotazem, zda bych byla ochotná betovat její povídku.
První reálný kontakt byl vtipný.
Netušily jsme, jak vypadáme, tak jsme se dohodly na poznávacím znamení. Já měla mít pruhované podkolenky. Ona pončo. Nikdy nezapomenu na ten pohled, jak se kouká lidem po nohách.
I kdybych se sebevíc snažila, ten první mail už nikdy nedohledám. Ale moc dobře vím, že za jedenáct dní to bude přesně devět let, co jsem měla možnost setkat se s úžasnou kamarádkou.
Delší dobu pro mě není pouhou kamarádkou.
I když jsme jiné krve, navždy pro mě bude sestrou!

Vypravěč se postavil. Nespouštěl z Aloise pohled.
Netušil, zda jim hodlá pomoci, nebo jde jen o bratrovu léčku.
"Je mi jasné, že mi nedůvěřujete. Ale nemáte jinou možnost, než to zkusit," pronesl vážným tónem Alois. Došel k Salix a chlapci a pomohl jim na nohy.
"Proč nám pomáháte?" zeptala se tiše Salix.
"Protože nemám rád bezpráví. A nedokážu odolat, abych nepomohl krásné dívce v nesnázích," pousmál se. Salix sklopila zrak.
"Co za to budete chtít?" zeptal se Vypravěč.
"Nic. Dávám vám život. Berte to jako dar pro budoucího muže téhle krasavice," pronesl Alois. Tváře Salix se zbarvily do sytě zelené.

Druhý den seděli v kobce o hladu.
Salix stále přehlížela Vypravěče a bavila se pouze s chlapcem.
Vypravěč pozoroval dveře a přemýšlel. Měli jedinou možnost úniku. Museli by však přemoci stráže. Jenže k tomu by potřebovali, aby někdo přišel.
Uprostřed noci zaslechl opatrné našlapování. Poté se s tichým cvaknutím otevřel zámek. Dovnitř vstoupil neznámý muž.
"Alois, jméno mé. Doufám, že vám nebude vadit, když vám budu nápomocen při útěku," pronesl tichým, přesto veselým hlasem.
"Kdo jste?" zeptal se překvapeně Vypravěč a zadíval se na československý váleční kříž na jeho hrudi.
"Někdo, kdo se nebojí postavit do čela odboje," odpověděl Alois.

Měl jich už dost a tak je nechal odvést do sklepení.
Zavřeli je společně k mučenému vězni.
Jednu ruku měl bez dlaně.
Na druhé zůstal pahýl palce.
V obou již dávno byla sněť.
Vypravěč si jej však nevšímal. Pozoroval Salix, která k němu byla otočená zády a choulila se v náručí chlapce.
Věděl, že by měl přemýšlet nad tím, jak se dostat pryč, ale myslí mu bouřila jediná myšlenka.
Jak si opět získám její důvěru?
"Kdo je ten chudák?" zeptal se přiškrceným hlasem chlapec.
"Býval biskupem. Všechno bohatství procházelo jeho rukama. Teď už v rukou nemá žádnou moc," odpověděl Vypravěč.

„Ani netušíš, bratříčku, jak bylo jednoduché sebrat tu kroniku. Stačilo si hrát na tebe. Město rozdíl nepoznalo,“ rozesmál se.
Vypravěč stál mlčky. Po staletích ztratil víru v sebe sama.
Zklamal.
Nedokázal ochránit své milované město.
„Myslel jsem si, že získání kroniky bude pro mě tím největším úspěchem. Ale tohle je mnohem lepší,“ pronesl vesele, došel k Salix a uchopil ji za bradu. Vypravěč se po něm ohnal a donutil ho vrbovou dívku pustit.
„Podívej se, bratříčku. Tohle je mé největší vítězství. Ztráta důvěry té, která k tobě vzhlížela.“
Vypravěč pohlédl na Salix.
Bojovala. Odmítala uvěřit.
Přesto hnědla.
Jeho vinou umírala.

Vypravěči, jak jste mohl tajit pravdu o jeho původu?
Vypravěč: Protože již dávno není mým bratrem.
A co na to říkáte vy?
Bezejmenný: Krev se nezapře.
Co se vlastně mezi vámi stalo?
Vypravěč: Objevili jsme tajné město a viděli budoucnost.
Bezejmenný: Budoucnost plnou pokrytců.
Co tím myslíte?
Bezejmenný: V kronice je jméno každé významné osoby. Ale ani řádka o nás!
Zničíte město, protože neznáme vaše jméno?
Bezejmenný: Ve jméně je ukryt život. Pokud jsem neexistoval já, nebudete ani vy.
Vy mu to dovolíte, Vypravěči?
Vypravěč: Nikdy! Město si mě zvolilo za ochránce.
Bezejmenný: Hůř si vybrat nemohlo. Zaslouží si zaniknout!

Stáli proti sobě. Stejní a přesto jiní.
Jeden chtěl přinést městu smrt.
Druhý dal městu celý svůj život.
Protivníci.
Nepřátelé.
Bratři.
Stáli a nemuseli říct jediného slova, aby si rozuměli.
Minulost jim oběma stále připomínala den, kdy se zpřetrhalo jejich bratrské pouto.
Den, kdy jeden z nich zahodil své jméno na zem a zadupal jej do prachu.
Den, kdy si jeden vybral zkázu a smrt.
Mohl dělat cokoliv. Neměl žádné zábrany. Když jdete cestou mrtvých, můžete cokoliv.
A tak se druhý stal ochráncem města. Bránil jeho život všemi dostupnými prostředky. Navěky stál na cestě živých. Neměl na výběr. Prostě musel.

Nemělo cenu se vzpírat. Následovali vojáky.
Vypravěč doslova cítil strach a bezmoc sálající z jeho společníků.
Společně vstoupili do hradu.
Měl už tu stát nebo teprve bude? pomyslel si Vypravěč, ačkoliv na tom nezáleželo. Na ničem už nezáleželo.
"Vítejte! Tak moc jsem se těšil na setkání. Doufal jsem, že dorazíte sami. Ale jak vidím, moji muži vás dokázali najít a předat vám moji pozvánku," ozval se pevným hlasem jejích protivník.
"Co si udělal s kronikou?" odsekl mu Vypravěč. Odpovědi se mu dostalo ve formě pobaveného úsměvu.
"Ale, ale. Copak je to za způsoby? Takhle se vítá rodina? No tak. Bratříčku!"

Doběhli ke klášteru. Doufali ve chvíli klidu na přemýšlení.
Zabušili na vrata. Bylo jim okamžitě otevřeno.
Vyděšeně couvli.
"Ne, to nemůže být možné," vydechl Vypravěč.
"Měli jsme pravdu. Kam jinam jste se mohli schovat," pronesl velitel s jizvou na krku. Salix s chlapcem se otočili.
Zjistili, že jsou obklíčeni.
"Proč jste se přidali na jeho stranu? Kolik vám nabídl?" ptal se překvapeně Vypravěč.
"Tady nešlo o peníze. Díky němu žijeme. Díky němu mám zpět hlavu," pronesl ledově.
"Ale to se ještě nestalo," odpověděl Vypravěč zapomínaje, že se časy prolínají.
"Možná pro vás. My si ale pamatujeme den, kdy nás sťali!"

Když přišel příkaz navrhující zlepšení kolektivních vztahů zpěvem národních písní, tušil Pracovník, že ho čekají krušné časy.
Když se svěřenci rozhodli společně vylepšit slova písně Já jsem muzikant, věděl, že jde do tuhého.
Když Sauron začal svoji sloku s píšťalou, nedivil se, že mu ji Voldemort ukradl.
Když se vytasila Ježibaba s kytarou, kopl do sebe třetího panáka vodky.
Když Santer za prozpěvování: „fidli, fidli, fidli, dědek bábu mydlí,“ hnal Ježibabu přes místnost, byl v půlce flašky.
Když přišla na řadu pasáž s basou, dopíjel lahev. S posledním panákem spustil: „Basy, basy, bas. Prdni ho tam zas. Tak hraje basička!“

Stál a pozoroval nechuť dvou vojenských skupin spolupracovat. Začínal z toho zuřit.
"DOST!" zaječel a místnost umlkla. "Ano, neznáte se, ale to je mi ukradené. Začnete spolupracovat," dodal už klidným hlasem, ale jeho pohled jasně dával najevo, že klidný rozhodně není.
"Chci, abyste mi přivedli Vypravěče, tu zelenou holku a kohokoliv, kdo je tak tupý, že by se k nim přidal!" vydal rozkaz a pozoroval dvě nesourodé skupiny, jak se začínají domlouvat.
S prvním nápadem přišla skupina velících důstojníků, kterým se kolem krku táhla rudá jizva. Vojáci s kalichem na prsou přidali své postřehy.
Pousmál se. Nakonec to společně zvládnou.

Mladík se nadechoval k další otázce, ale přerušil je neznámý muž, který vystrčil hlavu z okna nad nimi.
„Hele, chápu, že se vám krásně létá s hlavou v oblacích, ale být vámi, tak rychle přistanu na pevnou zem. Z druhé strany se blíží vojáci. Předpokládám, že se s nimi srazit nechcete,“ pronesl, nečekal na odpověď a zavřel okno.
„Kam se schováme?“ zašeptala vyděšeně Salix.
„V augustiniánském klášteře by nás mohli skrýt,“ navrhl chlapec a pro tu chvíli si užíval pochvalného pohledu Vypravěče.
„Ano, tam bychom mohli dočasně být v bezpečí,“ pronesl a na svůj věk se svižně rozběhl ke klášteru.

Trojice mlčky stála.
Chlapec nechápal.
Salix vyčkávala.
Vypravěč přemýšlel.
"Já tomu vůbec nerozumím," zamračil se chlapec. Vypravěč se pousmál.
"V dávné minulosti projíždělo okolní krajinou několik rodin. Nikdo neví, proč si vybrali toto místo. Ale bylo to zde, kde se rozhodli založit novou osadu. Ve chvíli, kdy ji pojmenovali, otevřely se první dveře do tajného města. Současně se v jeho středu objevila kronika. Pulsovala energií. Bez té město zanikne."
"To chcete říct, že před tímhle vším?" zamrkal překvapeně chlapec.
"Byla jen víska chráněná vrbovými keříky," přitakal Vypravěč. "Vše, co vidíš kolem sebe. Všechny ty propletené časy. To vzniklo teprve poté."