Moje články

Mladý cotas seděl u stolu a hrál si s čímsi kovovým, co připomínalo kroužek.
"Co to tam máš, mladej," houkl na něj Hora. Nehodlal tu trpět žádné zbraně. A ti ani jejich součásti.
"Sem to našel u postele nahoře," kývl smrkáč k hornímu patru.
"Bejt tebou, dal bych si na to kurvítko bacha," zareagoval Maller a přisedl si s pivem.
"Na tohle?" nechápal cotas. Jak by mi to mohlo ublížit?" dodal a nasadil si kroužek na prst.
"Jo tohle to je," zasmál se Hora. "Kámo, buď rád, ze to máš na prstu. Tahle věc je Colleenina noční ochrana."
Cotas zbledl.

Bídák měl co dělat, aby stihl točit jeden korbel za druhým. I tak si našel čas zajít ke stolu, kde si zrovna Kruege a Hora pochutnávali na ovaru.
"Takže kluci. Budeme dělat, že Kruege neviděl ten vzkaz, že má zaplatit sekyru. Taky budeme dělat, že jsem vyhazovači neříkal, aby ho nepouštěl dovnitř," začal s milým úsměvem, což bylo něco děsivého.
"No když jsme se tak hezky shodli, tak já budu dělat, že jsem se nedomlouval s Kruegeho šéfem a nebudu dostávat jeho výplatu přímo."
"Tak tohle není dobrý kámo," vydechl Kruege.
"Aspoň mezi námi není nic zlého," uklidnil ho Bídák.

Na zadním dvorku Bídákova hostince bylo narváno. U zdi ležela omráčená svině, kterou měli co nevidět podříznout a po měsících strádání měly přijít masové hody.
"A tak se loučíme s nebožkou, po které tu zůstává její slaměný vdovec," pronášel dál klidně Bídák svoji řeč.
"Jak slaměný vdovec? Vždyť se ta svině za chvíli kuchne," nechápal Hora, který zabijačku tohoto typu zažíval poprvé.
"Hele, neřeš to tak. To prase žije na slámě, ne? A svině se mu taky vrátí," vysvětloval Kruege.
"Vrátí? Vždyť jí sežereme!" protestoval Hora.
"No tak to nebude zrovna tahle. Ale svině jako svině. Myslíš že pozná rozdíl?"

Maller s Poetou vešli do lokálu a nevěřili vlastním očím.
Kruege seděl s Horou a poslouchal sonety.
"No ty vole, konec světa," špitl Poeta a sednul si tak, aby na Kruegeho viděl.
"By mi zajímalo o co tu jde," odpověděl Maller a mávl na Bídáka, aby jim donesl piva.
"Pánové, to je podívaná, co?" uchechtl se Bídák. "Když vydrží tři hodiny, má útratu zdarma," dodal.
"Dodnes jsem neznal hranice jeho alkoholismu," zasmál se Maller.
"Tak už je znáš," zaječel na něj zmučeně Kruege. "Mrdám na to pánové. Patnáct minut, na víc nemám. Soráč Horo, ale tohle není můj soudek whiskey."

Po dlouhé době přijal Bídák nové holky a vyměnil opotřebované zboží.
Stačilo jen pár dnů a štamgasti zapomněli na varování, které jim při představování holek dal.
A jednomu se to vymstilo. A rukama v rozkroku, holým zadkem a hlavně vyděšeným řevem utíkal pryč a nechával za sebou krvavou stopu.
"Kluci. Kolikrát to mam vopakovat," ozval se klidně Bídák. "Collen a její dvě kamarádky mají své krédo. Voko za voko, zub za zub. A hlavně. Kus masa za každou facku."
Jen zapomněl dodat, že půjde o jejich maso. Každý se hned snažil vzpomenout, které ze zbývajících sedmi holek patří ke Colleen.

Dělá se vám blivno z řepy?
Nemůžete už vidět oranžovou barvu mrkve?
Kácíte se, když vám donesou celerové placky?
Pak neváhejte a přijďte.
Už nikdy víc nemusíte žrát sračky.

Tento pátek se koná obřad za první zabitou svini. Následovaný zabijačkou!
Vstup zdarma. Jen Kruege ať si připraví prachy za sekyru.

Nový vyhazovač, kterému neřekl nikdo jinak než Hora, plánoval pomstu. Jeho cílem nebyl nikdo jiný než Kruege. Nemohl mu odpustit jak se vysmál jeho koníčku.
"Hej, pssst, mladej," houknul na cotase, kterého vyděsil k smrti. "Natři tohle na Kruegeho židli," dodal a podal mu lahvičku se štětkou.
A pak už jen stačilo počkat.
Kruege přišel, sednul si na své místo a házel do sebe jedno pivo za druhým.
Pak se pokusil zvednout.
"Co se děje?" zeptal se Poeta.
"Někdo mi přilepil."
"No a?" nechápal Maller.
"Ráno jsem si kalhoty natrhl. Takže mám přilepenýho ptáka!"
Hora se pousmál. Pomsta byla dokonalá.

Po dlouhé době si Bídák najal nového vyhazovače. Cotasové se báli na něj jen podívat. Staří mazáci se tomu jen smáli. Alespoň měli jistotu volného místa v hostinci.
Ale i pro ně ta nová osoba byla velkou neznámou. Výška přes dva metry, váha odhadem kolem stovky, pohled vraha. A přesto je dokázal překvapit. Kdykoliv měl volno, sednul si ke stolu a buď si četl nebo něco sepisoval.
Kruegeho zvědavost nevydržela a šel k němu s pivem. Po chvíli se vrátil ke svým kumpánům.
"Ty vole, ta mlátička čte sonety a kreslí látky. Na to sem moc střízlivej, naval sem pivo."

"Špatně, vyslovuješ to špatně. Zkus se víc snažit," kárala mi stará paní a na kus papíru napsala správnou výslovnost toho nechutného slovíčka.
"Když já se snažím, ale tohle nejde. Ten jazyk je hroznej," kňourala jsem potichu.
"Hrozný? A přesto se ho dobrovolně učíš sama. Vždyť je to nádhera, poznat danou kulturu, jejich jazyk a jeho duši. Každý jazyk v sobě skrývá duši svého národa. Jen se do něj zaposlouchej a řekni, co si o něm myslíš," skončila s češtinou a začala na mě chrlit německá slovíčka.
"Tak to mají teda smůlu, protože v mém případě mají jazyk i duši zlámané."

„Samozřejmě máš na výběr,“ pronesl klidně a zvedl palec. „Zaprvé. Přestěhovat se do nového. Na jak dlouhou dobu ti ale neřeknu. To nikdo předem neví. Jestli ti společnost bude vyhovovat, opravdu netuším. “
Nastalo ticho. „A co dál, Doktore?“ Sledovala, jak se zvedá ukazováček a Doktor se usmívá.
„Nebo se můžeš každý den probouzet do něčeho nového. Netušit kam tě osud zavede. Nemít jistotu, jestli ten den nebude pro tebe poslední. Radovat se z každého nového místa, z každého nového dobrodružství. Doufat, že tenhle život neskončí. Prostě vstoupit do neznáma, na vlastní nebezpečí. Jak ses rozhodla?“
S odpovědí neváhala ani vteřinu.

Kruege seděl a nevěřícně kroutil hlavou. Ano, byla tuhá zima a všem docházely zásoby. Ale tohle byl Bídak. Ten vždycky našel nějaký další flák masa...
Jenže to, co mu právě přistálo na stole, ho vyvedlo z omylu.
"Prosím, řekni že si děláš prdel," zaskučel zmučeně.
"A co si čekal?" Vyštěkl Bídák. "Celou dobu vám říkám, že mi zásoba dochází, ale vy ste pořád museli mít extra porci masa. Tak se nediv."
"Jasný, já to chápu. Ale řepa? Neměl bys tam něco jinyho?"
"Měl," odpověděl s úsměvem Bídák.
"Tak sem s tím!" Přikázal Kruege a na stůl mu přistála dušená mrkev.

"Všechno je zařízeno," prohlašuji vesele a podávám Kubovi seznam.
"Ukaž... Takže, voucher máme, jízdní řády vytištěny, lístky do divadla uklizeny ve speciálních deskách. Pláštěnky koupeny, nabíječky připraveny. Oblečení se zabalí den předem. No, máš to hezký, ale stejně si na něco zapomněla," vrací mi s úsměvem papír.
"Ale na co? Vždyť je tu všechno. Víc nepotřebujeme. Takže nerejpej, stejně pojedeš," mručím ukřivděně.
"Na cestu ne, ale zapomínáš na jednu proměnnou. Kdo se postará o toho chlupatýho zmetka?" dodává klidně a odchází si číst.
"No jo vlastně," beru do rukou mobil. "Ahoj mami..."
"Kdy ho přivezete?" ozývá se z druhé strany.

Tardids byla otevřená dokořán.
"Teď se nedívej," poprosila ho potichu a on vyhověl. Zavřel oči. Nechal se odvést do Tardis. Znal tu sice každý kout, ale přistoupil na její hru. Cítil, že je pevně rozhodnuta. Dopředu tušil její odpověď.
"Vybrala jsem si druhou možnost. Něčemu tak lákavému se nedá odolat a ty to moc dobře víš. Ale bylo to od tebe podlé," pronesla vesele a lehce ho políbila na tvář. Stále měl zavřené oči.
"Tak vzhůru do toho dobrodružství!" zavelela. Dveře se uzavřely. Otevřel oči a usmál se. Byl čas vydat se na další cestu. Jen vybrat místo a čas.

V hostinci se dnes nabízela nové jídlo. Vůně lákala nové hosty.
"Co to dneska je za specialitu?" zeptal se Maller, zatímco dosedal ke Kruegemu a Poetovi.
"Punková nutrie," pronesl blaženě Kruege.
"Cos to zase vymyslel za hovadinu?"
"To víš, byla prostě Pikantní, Umně Naložená Kurevsky Ostrou Vomáčkou," začal Kruege a kladl důraz na první písmena slov.
"Jedno ti ta pořád schází," rýpnul si Poeta. To už ale Kruege ukazoval na mladého cotase, který si cpal do pusy plnou lžíci masové směsi.
"Áááááá," zaječel přes celý sál a sápal se po pivu, aby si zchladil hořící pusu.
"Chápu," zasmál se Maller.

Milý čtenáři od Striggy. Po dlouhé době první drabble ze světa Harryho Pottera, které jsem si přečetla. Netušila jsem, do čeho jdu, a výbuch smíchu, který následoval, trošku vyděsil mé kolegyně v práci.
Opět Strigga a tentokrát její kousek Oblíbená autorka opět poodhaluje závoj prostředí britského byznysu . Opravdu hodně ráda bych si tuto sérii přečetla.
Vysokohorská hygiena v deseti bodech od Bilkis byla prostě dokonalá. A podepisuji se hlavně pod bod deset. Do dnešního dne totiž nemůžu zapomenout na Pajdu, kterého přepadla potřeba uprostřed přechodu pro chodce. Naštěstí řidiči nebyli nervózní a od srdce se tomu zasmáli.
Dalším dílem je Faux Pas od Ness. Avengery mám ráda a tuhle scénu si dokážu představit ve filmu.
Innes a její Jak vidím svůj život . Protože Hodor.
Ani Rebelka letos nezklamala. Její Lev, čarodějnice a skříň mi konečně pomohli pochopit, co že to Lucinka našla ve skříni.
Vandr a vajíčka od Champabacci (omlouvám se jestli to špatně skloňuji…). Mimochodem… Nebyl by recept na omeletu po indicku?

Seděla jsem na dvorku u dědy a snažila se Pajdu naučit dávat packu.
"No, zrzku, dej pac," opakovala jsem a brala mu packu do ruky, aby pochopil, co po něm chci. Po půl hodině konečně pochopil, co po něm chci.
"Tati, podívej," houkla jsem na taťku, který se otočil a uviděl, jak Pajda zvládl svůj první pokyn.
"No není zlatej?" rozesmála jsem se. "Tak a teď mi ještě dej pusu," objala jsem chundeláče a on se hned dal do olizování obličeje.
"Tak pac a pusu zvládáme. A co třeba aport?" zkusila jsem něco nového. Tentokrát bezúspěšně. Tenhle povel navždy ignoroval.

Odložila jsem propisku. Nevěřícně se dívala na poslední slova mého prvního příběhu z Aldormy. Tehdy jsem ještě netušila, že je první. Nevěřila jsem, že už je konec. Že už se nikdy nebudu procházet Wildaranem, nebudu v zahradách Lautusova zámku, neuvidím Samuela, Creagana, Niame, Triveta a další, kteří mi během psaní přirostli k srdci.
Doufala jsem, že se tak cítí každý autor, když dopíše své dílo a najednou nemá co psát. Bylo to tak smutné. Několik dní jsem si pročítala příběh dokola, než jsem se odhodlala začít další příběh.
Přeci je neopustím tak rychle, pomyslela jsem si a znovu začala psát.

Poslední měsíc byl pro Kruegeho utrpením. Dieta, kterou se dobrovolně rozhodl držet, už mu pomalu, ale jistě, začala lézt na mozek. Kdykoliv procházel kolem otevřených oken a cítil nádhernou vůni pečeného masa a vařených brambor, mohl se zbláznit. Stokrát denně si říkal, že na nějakou dietu může vysrat. Ale stejně ho něco nutilo, aby vydržel. Vždyť jsou to jen tři měsíce. To přeci musí dát.
Jeho odhodlání se však bortilo s každým servírovaným jídlem. Něco tak neskonale hnusného svět snad nikdy neviděl. Začalo to nechutnou pampeliškovou polívkou. Jak rád vzpomínal na nutrii, která jako by mu říkala, ať ji sní.

"Kterej zmrd zasranej postavil tu podělanou pumpu na tak zhovadile postavil. Co to mohlo bejt za čůráka!" Vkulhal do lokálu Kruege. Dopotácel se k nejbližšímu stolu a svalil se na něj.
"Člověk se chce votočit za pěknou kostí a narazí do podělaný pumpy. Mi ta noha snad upadne," láteřil dál zatímco si sundaval botu.
"No super, urvanej nehet až na maso. Kurva, se na to vyseru. Dostat toho hajzla pod ruku," pěnil dál.
"Kruege, ta pumpa tam stojí z jednoho specifického důvodu. A to," začal mu klidně vysvětlovat Maller, ale byl rychle přerušen.
"Na to ti seru, přines mi pivo."

U Bídáka bylo opět veselo. Parta mladých cotasů přinesla svého společníka na ramenou a vesele skandovala.
"Není debil. Není vůl. Je svobodný, v plotě kůl!" řvali stále dokola.
"Copak kluci? Snad neměl daleko do chomoutu," zasmál se Poeta a objednal jim první rundu.
"Měl. A dobrovolně jsem tam šel. No nejsem já vůl?" zeptal se cotas, jakmile ho postavili na zem.
"A co žes to vzal zpátky?" vyzvídal Maller.
"Ale, sem si uvědomil, že bych byl do konce života jen s jednou babou. A to fakt nee," zasmál se.
"Já to říkám furt. Radši tuhej, než v chomoutu," vykřikl Kruege.

"Pojď ven. Vždyť je tak hezky," prosím jsem s našpuleným obličejem.
"Mně se nikam nechce. Proč nemůžeme jenom ležet doma a číst si?" odpovídá mi otázkou.
"Ale mě to nebaví. Já se nudím. A králík spí, takže si s ním nemůžu hrát. A slíbils mi procházky," naoko kňourám a hraju tak naší každotýdenní hru.
"Já vím. A taky už radši nic neříkám, jinak to proti mně obrátíš," reaguje s úsměvem.
"No táááák! Poslouchej jak tě příroda volá," zkouším to naposled.
"Jo, a říká - Nikam nechoď, máš alergii. Já ti to nandám."
"Nezájem, jdeme," velím a sleduji jak se neochotně zvedá.

Stojím uprostřed neznámého města a jediné, čeho si všímám, je velké modré vejce.
Než se stihnu uklidnit, řítí se ke mně z každé strany jeden člověk - muž a žena. On má na sobě oblek a na nohou conversky. Ona kostýmek a vysoké podpatky.
„To si děláš legraci,“ vydechnu zděšeně. „Opovaž se vylíhnout. To už tu bylo. A nehodlám to opakovat.“
"Uklidněte se slečno, vejce bude za chvíli zajištěno a odvezeno do Svatyně," usmívá se žena.
"Nechte to vejce u mě. Já ho odnesu," ozve se muž.
"Jedna ho chce do Svatyně, druhej do modrý telefonní budky a já potřebuji panáka!"

Na náměstí pevnosti Northgard se srotil dav, který se přišel podívat na popravu. Pomalu se rozprostíralo kolem ticho. Každý chtěl slyšet obvinění, které budou předčítat před popravou. Bohužel dav utichal pomalu a tak zaslechl jen posledních pár slov.
"A protože nebyl do dnešního dne sto prokázat svoji nevinu, odsuzuje se k okamžitému setnutí hlavy."
Dav překvapeně vydechl.
Kat prudce máchl sekyrou.
Hlava odpadla.
Šár se díval ze svého místa a usmíval se.
"Můj pane, mohu-li být tak nesmělý. Ale správně to má být presumpce neviny. Je tedy nevinný dokud neprokážeme opak," ozval se vrchní kněz.
"Chybička se vloudila," odpověděl šár.

Jako malého ho každý podceňoval.
Byl za toho, který nevyčnívá. Nikdy se s nikým nehádal pro svůj názor - nemyslel si, že by to za to stálo.
Oproti ostatním neplánoval svoji budoucnost - vždyť to nemělo žádný smysl.
Na každé nové nařízení zareagoval jen pokrčením ramen - stejně s tím nic nenadělá, tak proč by něco kritizoval.
Novinky z dalekých krajů bral s nadhledem - byl si jistý, že se to neuchytí a tak si jich nevšímal.
Po smrti otce oficiálně převzal podnikání. Nikdo mu nedůvěřoval, ale on překvapil. Všechno zvládal. Zlepšoval své postavení. Konkurenci úplně zničil.
Ale v duchu byl stále stejný přizdisráč.

Pohádka o mazaném strýčku Kruegem se pozvolna stala tradicí. Každý nový cotas ji slyšel. Všichni do jednoho byli tak naivní a říkali si, že opravdu jde jenom o pohádku. Postupně každý z nich pochopil, že je to jen krutá realita. Kruege byl v chlastání nepřemožitelný. Ale jak to bylo možné?
Na jedné z hlídek měl nejmladší z cotasů smůlu a sloužil s Kruegem. A když ho pozoroval, jak si povídá sám se sebou, byl vyděšený. Jako by v něm byli dvě osoby...
"Tak to je potom jasné," zařval někdo v lokále. "Kruege chlastá za dva a to je vždy víc!"

Neustále slýchám, že životním cílem ženy je najít si dokonalého partnera, mít s ním dítě - ale spíš dvě, vždyť by se chudáček sám nudil. Starat se o rodinu a být jim neustále při ruce...
Ale já si vybrala jinou cestu. Takovou, kde se neustále popichuji s partnerem o tom, kdy půjdeme ven (nikam nechce), kdy uklidím koupelnu (nikdy nechci), kdy si budu moc upéct sladké (nepotřebuje ho životu a stejně do sebe láduje bonbony), kdy vyžehlit (střídáme se, jeden týden on, poté to já tři týdny odkládám).
A jaká je podle mě ta správná cesta? Na tohle všechno se těšit!

Nastal čas výplat a to znamenalo jediné. Bídák se postavil do vchodu hostince a každý, kdo chtěl vejít, musel nejdříve splatit sekyru, kterou tu nechal za minulý měsíc. Většinou se to obešlo bez problémů a každý zaplatil požadovanou částku. Co na tom, že byl najednou o polovinu výplaty lehčí a od půlky měsíce bude pít na sekyru...
Bohužel se našli i tací, kteří měli dluhy i jinde a tak neměli dostatek peněz na zaplacení. Bylo jim jasné, že se Bídákovi jen tak nevyhnou. Zvláště když měl své lidi všude. A tak museli zaplatit někdy i zlomenou rukou, aby vyrovnali účet.

Olovo má velmi nízký bod tání, je dobře kujný a odolný vůči korozi.
Kruh je rovinný geometrický útvar, omezený kružnicí.
Rozplývat se může také znamenat rozptýlit se, zmizet, ztratit se.
Vzduch je směs plynů tvořící plynný obal Země.
To mi k sepsání drabble moc nepomáhá. Odhazuji tužku a trhám další papír.
"Otázka je jestli se jedná o vzduch na naší planetě nebo někde jinde. Protože pak by mohl ten vzduch klidně rozpustit i olovo. Pak by tam stačilo jen hodit kruhy z olova, popsat jak se rozplynuly a drabble by bylo hotové."
"Nechceš už jít spát," zahučela naštvaně drahá polovička

"Není nic krásnějšího, než když poprvé zaslechnete to lehké šumění. Víte, co bude následovat. S radostí překonáte posledních pár kroků a vejdete do ráje. Najednou vidíte jak se ten lehounký pramínek pozvolna snáží dolů po hladké stěně a hledá cestu nejmenšího odporu. Někdy se mu nedaří téct tak, jak by měl a v tu chvíli začne trochu pěnit. Ale vám to nevadí. Vždyť i ta pěna je kouzelná a plná vůní. Jen se naklonit a přičichnout si. Slastně zavřít oči a vychutnávat si ty nádherné chvíle."
"Kruege, ty se nezdáš," pronesl Maller. "Za to ti Bídák určitě to pivo nalije."

Kruege už přes hodinu seděl v hostinci na suchu a pomalu se mu to přestávalo líbit.
"Myslíte, že o nás ví?" zeptal se Mallera a Poety.
"Jasně že ví. Prostě nám jen nenalije," pronesl jeden z nich klidně.
"To by mi zajímalo proč," odsekl Kruege a rozhodl se připomenout, že ještě žije. "Tak co bude? Dostanem tu něco?!"
Do pěti minut mu na stole přistála pampelišková polévka. Všem hned bylo jasné o co tu jde.
"Kámo, tak v tomhle jedeš sám," poplácal ho Maller po rameni a s Poetou přešli k jinému stolu. Před dosednutím už měli na stole pivo.

Letošní sčítání prasat u Bídáka dávno proběhlo. Ale i tak se měli štamgasti na co těšit. Ne nadarmo byl Bídák milován a proklínán zároveň. Moc dobře věděl, po čem jeho hosti touží. Když ne po dívkách lehkých mravů, tak rozhodně po korbelu napěněného moku. A tak bylo jasné, že ochutnávka nové várky bude speciální událostí.
Nikdo si nebyl jistý, že se dostane dovnitř. A tak se snažili strávníci pojistit všemi možnými způsoby. Nejčastějším bylo prochlastat se až do dne, kdy byla načata nová várka piva.
Ano, byli ožralí jako děla. Ale vždy se vyhnuli hemžení před hostincem, které právě začínalo.

V noci na hlídce nebývalo nikomu do řeči. Výjimkou byl Kruege, který neustále něco mlel. Ale dneska byl podezřele zamlklý. Poeta s ním skoro půl noci vydržel neříct ani slovo, ale pomalu začínal mít toho ticha plné zuby.
"Můžeš mi říct, jak je možné, že ty, který jindy nezavřeš hubu, najednou mlčíš?" zeptal se a prolomil ticho.
"Přemýšlím že zajdu ke zpovědi. Jen nevím, kde ta místnost, kde se zpovídáš je," zabručel Kruege.
"Ty a ve zpovědnici? Můžeš mi říct důvod?" divil se Poeta.
"Dneska jsem se přežral nutrie," povzdechl si Kruege. Poeta měl co dělat, aby se nezačal smát.

Kruege seděl u stolu a nevěřícně koukal na talíř, ve kterém plavaly žluté květy.
"Bídáku, je tohle doufám vtip!" zařval přes lokál.
"Když se ti to nelíbí, tak mi polib prdel," zavrčel Bídák.
"Tuhle sračku ani pivo nezachrání. Mě by jen zajímalo, co ti ty kytky provedly, že ses rozhodl je popravit a připravit z nich tuhle šlichtu," stěžoval si dál Kruege.
"Neser mě. Sám sis řek o dietí žrádlo, tak tady ho máš. Taky ti můžu zamezit přísun piva. To tvoje panděro to stejně potřebuje," odsekl mu Bídák.
"Ale proč pampeliškovou polívku?" posteskl si Kruege a nabral první lžíci.

Pevnost Northgard byla poslední baštou na severu. A nebo první. Záleželo na tom, odkud jste právě přijížděli.
Po celé říši se tvrdilo, že právě udatní a chrabří strážce této pevnosti mohou za to, že zbytek lidu může klidně spát ve svých postelích.
Kdybyste se ale zeptali posádky pevnosti na jejich názor, nesetkali byste se zřejmě s tak hezkou odpovědí. Ano, možná byli ochránci před severskými monstry a barbary. Pro některé děti mohli být hrdiny, kteří stojí za to obdivovat. Jejich odpověď by se dala interpretovat takto: "Co je mi kurva po tom. Tahle pevnost je smradlavá prdel celé téhle říše!"

Poslední dobou měl Kruege dost velký problém. Přes své břicho si nedokázal dopnout kalhoty. Což o to... Jemu by to bylo jedno. Ale jeho velitel byl opačného názoru a posledních pár dní mu to dával pěkně sežrat.
"Nastali ti krušné časy kamaráde. Ale abys věděl, že s tebou držím basu, tak tenhle ledvinkový guláš, byl náš poslední. A to do doby, než zase dopneš gatě," poplácal Kruegeho po rameni Maller.
"Hele, kluci, ledvinkový guláš mi neberte, to radši něco jiného," škemral Kruege.
"Tak si vyber čeho se vzdáš. Guláš nebo pivo?"
"Co s gulášem, hrň sem pivo!" zasmál se Kruege.

Jednou za rok projížděl pevností Northgard minstrel. Většina z nich hrála a zpívala staré odrhovačky. Jen jeden z deseti dokázal přijít s něčím novým a překvapit tak osazenstvo hostince. Bohužel ne vždy překvapil v dobrém slova smyslu.
Cotasové skřípali zubama, kdykoliv sáhnul do strun a pokusil se zahrát nějakou melodii. Několikrát ho skoro zasáhl prázdný korbel, ale on se nevzdával a hrál dál.
"Vy to nechápete. Toto je prastaré umění. Mělo by ve vás probouzet touhu sami stvořit něco nového, co by se za umění dalo považovati," bránil se.
"Tady máš umění pro tvoje umění," zahuhlal cotas a minstrela pozvracel.

"Nazdar zrůdy. Jelikož jste se dobrovolně přihlásili ke službě, můžu vás tu teď vítat. Takže, aby bylo jasno. Pro mě ste jen parta vošklivech parchantů, kteří si myslí, že sežrali všechnu moudrost světa. Mimochodem, ste na vomylu. Jenom debil by se dobrovolně přihlásil na tuhle práci."
Jeden z cotasů už se nadechoval k odpovědi, ale Kruege mu nedal sebemenší šanci.
"A tamta hromada sraček si dá hnedka sto kliků a potom třikrát oběhne celou pevnost. A dávej si na mě bacha. Proti mě ste všichni malí, zaostalí, voškliví sráči, kteří mi jen znepříjemňují den. Jasné?"
"ANO PANE!" ozvalo se jednohlasně.

Oblíbené jídlo: Bídákova pekelně ostrá nutrie
Oblíbený nápoj: Korbel poctivě natočeného piva (v závěsu plný roh medoviny)
Oblíbená činnost: Poflakování se u Bídáka
Nejméně oblíbená činnost: "Služba, ty pičusi jeden!"
Největší problém: Věčně obsazené stoly u Bídáka, z toho plynoucí nutnost konzumovat alkoholické nápoje ve stoje. Dle slov strávníků: "Co mi nejvíc sere? Kurevsky plná hospoda. Kdo má pořád chlastat ve stoje?"
Spřízněná duše: "Na to už ses kurva ptal! PIVO!"
Mladý cotas se snažil zlepšit dotazník poslední otázkou. Věděl ale, že tohle Šárovi odevzdat nemůže. Sedl si k pivu a začal vymýšlet vhodnější odpovědi. Měl na to celou noc.

V hostinci se dnes nabízela nové jídlo. Vůně lákala nové hosty.
"Co to dneska je za specialitu?" zeptal se Maller, zatímco dosedal ke Kruegemu a Poetovi.
"Punková nutrie," pronesl blaženě Kruege.
"Cos to zase vymyslel za hovadinu?"
"To víš, byla prostě Pikantní, Umně Naložená Kurevsky Ostrou Vomáčkou," začal Kruege a kladl důraz na první písmena slov.
"Jedno ti ta pořád schází," rýpnul si Poeta. To už ale Kruege ukazoval na mladého cotase, který si cpal do pusy plnou lžíci masové směsi.
"Áááááá," zaječel přes celý sál a sápal se po pivu, aby si zchladil hořící pusu.
"Chápu," zasmál se Maller.

Po dlouhých měsících se v pevnosti Northgard objevil posel. Nikdo už ho nečekal. Poslední tu byl před osmi měsíci a jeho čekali už před měsícem a půl.
Celá pevnost najednou ožila. Nadšení a chuť slyšet novinky vyhnaoi veškeré lidi z jejich teplých příbytků.
Posel samozřejmě musel nejdříve za Šárem, ale poté byl ihned zatažen do hostince, kde mu každý platil pivo nebo medovinu, jen aby ho udrželi na místě. A posel rád seděl a vyprávěl co všechno nového se v Ecorii událo a jaké dobrodružství zažil na cestách.
I Bídák ho rád viděl. Vždy mu ztrojnásobil zisky na několik dní.