Moje články

Deset měsíců lásky.
Dvacet dní manželství.
Muže má pryč už přes tři roky. Devět set dní, když přestala počítat. Za tu dobu ho viděla dvakrát.
Vybavuje si jeho vlídné šedé oči, ale tvář se jí rozplývá v mlze.
Poslal jí podobenku: vojenská lodička frajersky na stranu, hubená tvář, křivý úsměv, na očích stín. Cizí člověk. Schovala ji do skříně.
Tři roky dřela na Kropilovic statku, tři roky si připadala jako prašivá. Ženské zmlkly, když šla kolem, chlapi hodili oplzlou poznámkou.
Pak se přistěhoval Lojzek. Vždycky ji pozdravil. Usmál se. Hezkým slovíčkem pohladil.
Teď se Alžběta těší, až ho zase potká.

Ošetřovatelka dusá chodbou, sotva s ní držím krok. Zdravotnické pantofle hlasitě mlaskají na naleštěném linu. Taky sestra nespokojeně mlaskne.
"Neskáču zrovna kvůli tobě radostí, děvenko! S dobrovolníky jsou vždycky jenom potíže."
Pak by mohla být ráda, že já nejsem žádný dobrovolník. Jsem tu za trest, ale jestli to neví, já jí to vykládat nebudu.
"Tady," zastaví sestra před posledními dveřmi v dlouhé řadě a bez klepání je rozrazí.
Dvě lůžka, stolek, židle a pach desinfekce. Byl by to úplně obyčejný nemocniční pokoj, kdyby okno nezakrývala mříž.
U okna stojí drobná stařenka, oběma rukama svírá mříže a upřeně zírá do zahrady.

Marie pozoruje barevné skvrny políček rozeseté po zvlněných kopcích. Při obdělávání těch polí skláněly generace jejích předků svoje hřbety. Ta půda si brala jejich sílu, z jejich síly plodí a živí je. Tam u potoka si její děd pochroumal kotník, když odvodňoval mokřad, a nadosmrti pak kulhal. Na Podlesí si otec uhnal zápal plic. Tuhle kapličku postavil její praděd, že se mu syn vrátil z pruské války, její matka si tu vymodlila Marii a Marie tu teď prosí o ochranu pro Járu.
Marie cítí palčivou odpovědnost za tu půdu. To věno není její. Je jejího rodu. Nemůže se ho vzdát.

Stříhali metr. Jára na vojně, Alžběta doma. Bylo to jako obřad, po večerní modlitbě odstřihnout další kousek. Alžbětu těšilo vědomí, že ta chvíle je jejich, společná.
Na třicítce mu poslala civilní šaty. Košili s láskou prala a žehlila, jako by se s ní mazlila a představovala si, že ta pohlazení ucítí, až ji obleče.
Na dvacítce napekla linecké, které miloval.
Na desítce vybalila výbavu, která celou dobu ležela v bedýnkách v komoře. Nádobí osvobodila z novinových kabátků, vyleštila skleničky a příbory. Prádlo vybělila na slunci.
Poslední ráno do batistu povlekla peřiny.
Na nádraží čekali všichni. Alžběta, máti i holčičky.
Nepřijel.

Dřina Járovi nevadí, je na ní zvyklý. Ponižování se dá ignorovat. Na štěnice se dá zvyknout. Horší jsou stesk a starosti o ty doma. Ale všechno se dá zvládnout, když víš, že se blíží konec.
Opravdová rána přišla dnes. Jednapadesátníci mají odstříhaný metr, na zítřek připravené civilní šaty. Na posledním nástupu políček do tváře. Služba se všem prodlužuje na neurčito! Dokud vás nezlomíme! Nebo dokud nechcípnete.
Okamžik nechápavého ohromení a pak se všechna zlost a všechen vztek, a všechna zoufalá bezmoc slijí v jedno a bouří, bouří v hlavě.
V srdci zůstala krvavá rána po naději. Bolí to k nesnesení.

V mlze připomínají šedé přízraky. Stojí na apelplace navlečení do starých uniforem wehrmachtu, lezavo zalézá pod límce. Třesou se chladem a nevyspáním.
Z vlhkých kabátů výrazně čpí plesnivina a pach zaschlého potu.
Podél řady prochází slovenský důstojník v ušance a kožešinovém límci.
Máš okuliare? Jsi kripel!
Kriplové, krok vzad!
Ostatní vpravo vbok, pochodem vchod, dusání bagančat a krátká přátelství se rozplývají v mlze. Na apelplace jich zůstalo jen pár. Járovi se vlhkost sráží na brýlích. Ještě netuší, že to je teď jeho největší kapitál. Jen díky brýlím právě unikl peklu uhelné šachty. S lopatou a krompáčem bude bojovat nad zemí.

Na statku v Podlesí hospodařil starý Havrda. Sebrali ho o žních, stejný den jako Járova tátu. Přijeli si pro něj na pole a odvedli ho tak, jak byl, jenom v klobouku a podvlíkačkách. To ještě netušil, že od toho dne zůstanou ty podvlíkačky jeho jediným majetkem.
Odvezli ho do Valdic a už se nikdy nevrátil. Ani když o rok později dostal zápal plic a umřel. Spálili ho a popel přišel bůhvíkam. Neměl pohřeb, nemá ani hrob. Vdově to oznámili, až když bylo dva týdny po všem.
Když můžou být s takovým pohrdáním trestáni mrtví, co asi musí snášet ti živí?

Jack si uvědomoval, že kapitán byl odsouzený právem. Že je to zločinec, podvodník a vrah. Ale nebyli to nakonec oni všichni?
A na Jacka byl kapitán vždycky hodný. Byl to první člověk, který byl ochotný dát mu šanci. Který s nim jedal jako s dospělým, a co víc, jako rovný s rovným. Byl velkorysý a svým způsobem čestný. I když je zradil, byli to oni, kdo opustili jeho.
I když zabil Jackovi otce, zachránil maminku. A nakonec splnil svůj slib.
Jack na něj prostě nedokázal myslet jako na toho zlého.
Tak byl možná jediný, kdo pro kapitána Sharinghama hořce plakal.

Na návsi je rozruch, houf děvčátek tam pokřikuje a dovádí, Alžběta zahlédne uprostřed Járovu sedmiletou sestru Márinku. Jako obrázek z čítanky, usměje se.
Alžběta si zacloní oči proti ostrému slunci. Děti se smějí a prozpěvují nějaké rozpočítadlo. "...v rakvi veze!" dolétne kousek říkačky k Alžbětě. Márinka stojí uprostřed kruhu poskakujících dětí a tiskne si dlaně na uši. Kruh se svírá, je stále divočejší, točí se v poledním žáru rychleji, rychleji.
Alžběta se rozběhne. Rozrazí děti. Popadne uplakanou Márinku a táhne ji domů.
"Rozoráme všechny meze, kulak už se v rakvi veze!" letí za nimi.
Čítanky z Alžbětina dětství jsou přepsané.

Za okny prší déšť třešňových květů.
Plamínek svíčky se chladem chvěje v průvanu.
Noc je samodruhá ránem,
voní myrhou a žlutými narciskami.
Šeptaná vyznání mají dnes mimořádnou váhu.
Rty chutnají drahým vínem a levnou kořalkou.
Svět se točí v rytmu rejdováku.
Dotyky ledových prstů na rozpálené kůži brní.
Ruce se chvějí.
Zajíká se dech.
Anděl z obrazu odvrátil s úsměvem hlavu.
Zhroucenou katedrálou zaduněly zvony,
když na bílém lnu vykvetl rudý květ.
Vybrali štěstí na úvěr.
Zoufalými polibky zpečetili úpis.
Všechno štěstí si dnes vzali na dluh
a utratili.
Kolik bolestí zaplatí na úrocích?
Lichvář se v koutě zlomyslně šklebí.

Jára soustředěně hřebelcuje koně, na Alžbětu se ani nepodívá.
"Nevezmu si tě. Měla by sis najít jiného."
"Miluju tě," dotkne se jeho ruky, on ucukne.
Alžběta namočí houbu a otře koníkovi žuchvy. "Říkal jsi, že spolu zvládneme všechno."
Hřbílko dlouho tiše klouže po srsti. Konečně se zastaví.
"Dva roky budu pryč, Bětko. Máma se radši udře k smrti, než by statek vydala, a tebe udře taky. To chceš?"
Hledí na sebe přes koňský hřbet.
"Žena kulaka. Zkazíš si život a já tu přitom ani nebudu."
Alžběta se usměje: "Říkal jsi, že spolu zvládneme všechno!"
Vypadá v tu chvíli jako Madona.

Když vane příhodný vítr, přilétají balony. Bezhlučně a zdánlivě neškodně visí nad krajinou jako stříbrné lampiony. Vojáci je sestřelují, může prý kvůli nim spadnout letadlo.
Splasklé balony rolníci nacházejí na polích. Přibližovat se k nim je zakázáno. Občas vybuchne nálož a někoho popálí, větší nebezpečí ale znamenají letáky, které balony přinášejí. Smrdí kriminálem. Stává se dokonce, že někomu leták podstrčí při domovní prohlídce. Vidíte, soudruzi?! Paktuje se s nepřítelem!
Alžběta čeká na mezi, otec jel povozem nález hlásit. Balon vypadá jako obludná medúza vyvržená na břeh. Zafouká vítr, medúza sebou zacuká a vyzvrátí několik papírů.
Jeden z nich Alžběta schová.

Jára čekal v sadě pod hrušní. Lokty opřené o kolena, hlavu opřenou o lokty, myslela nejdřív, že spí. Tiše se stulila k němu do loňské trávy.
"Přišel mi dopis od táty."
Vzpomněla na ten, co dostal před rokem ve stejnou dobu. Na Větrově nasaďte brambory ze zadního sklepa. Je chladno, počkejte po Josefu. K obrázku přijde jetelina... Stokrát čtený.
Ten letošní byl jiný.
Zanechal jsem ti prokleté dědictví. Snad mi jednou odpustíš. Kdybychom se již neviděli, pamatuj na mě v dobrém. Postarej se o maminku a děti.
Pěst zprudka dopadla mezi drny: "Kurvy!"
A pak se jí v náručí rozplakal.

Druháci se seznamují s podvojným účetnictvím. Probíráme různé účetní případy a společně rozhodujeme, zda se mají zaúčtovat na stranu má dáti, nebo na stranu dal. Začátečníkům to obvykle připadá nepřehledné.
Blíží se čas oběda, jarní slunce pálí do oken a studentů se začíná zmocňovat malátnost.
Mluvíme o aktivním účtu. "Na stranu má dáti účtujeme přírůstky. Co se zaúčtuje na dal? Patriku?"
Patrik se hrbí v lavici, ruku zanořenou v penálu. Nevnímá, neboť právě konverzuje s patnácti přáteli na facebooku.
"Patriku!"
Chytrý telefon nacvičeným pohybem nepostřehnutelně mizí v kapse.
"Prosím?"
"Co je na dal?"
Zmatený pohled.
"Nadal? To je přece tenista!"

Stáli proti sobě v sadu, mezi sebou raneček s mákem, co ukradla rodičům, aby měl na dodávky.
Otce mu zavřeli, v devatenácti z něj byl sedřený hospodář a hlava rodiny.
Měl bys vstoupit do družstva. Jenom se ničíš!
Věděla, že by měla mlčet, ale hráz se protrhla, úzkost, bezmoc a zlost se valily ven a nešly zastavit. Jen ta zatracená sedlácká pýcha ti brání!
Usmál se koutkem úst: to nemůžeš pochopit.
Tak mi to vysvětli! Ale nestála o vysvětlování. Jenom chtěla být pro něj důležitější než ten furiantský vzdor.
Nemohla vyhrát.
Raneček spadl do prachu a drahocenný mák se rozsypal.

Alžběta to na půdě miluje už od dětství.
Seno je ještě čerstvé, sladce voní po mateřídoušce a škrábe na krku. Na hambálkách se suší svazky makovic, řebříčku a vratiče. Mezi prkny ve štítě proniká do horkého šera proud světla a v něm se tetelí zrníčka prachu. Po krokvi nekonečně pomalu stéká pryskyřičná slza. Je dusno, čas se ztišil a zpomalil. K večeru se nejspíš přižene bouřka.
Alžběta leží v seně, přimhouřenýma očima sleduje mihotavé stíny makovic a intenzivně vnímá tichou přítomnost Járy vedle sebe. Kdesi vytrvale bzučí moucha.
A potom, skoro jakoby náhodou, se její ruky zlehka dotkne jeho dlaň.

U vchodu do školy se tvoří fronta. Než všichni žáci projdou vstupní kontrolou, chvíli to trvá. Jedna aktovka za druhou projíždí skenerem, školní komisařka pro bezpečnost a zdraví (dále jen ŠKBZ) odškrtává položky ve formulářích L-I-16 a P-4b. Žáci podepisují protokoly s informovaným souhlasem a prochází bezpečnostním rámem.
Všechno jde rutinně, dokud nezačne kvílet varovný signál. ŠKBZ připraví formulář L-II-16. Školník navlékne bezpečnostní rukavice a obratným hmatem vytáhne z tašky zbraň naší civilizované doby, zbraň, kterou asociální občané ohrožují nejen sami sebe a svoje zdraví, ale kterou obrací i proti svým nejdražším, proti svým dětem.
Housku s máslem a medem.

Alžběta si nepamatuje, jak se sem dostala. Neví, proč ji tu drží, ani z čeho je obviněná. Snaží se rozpomenout - k uzoufání marně. Občas jako by koutkem oka zahlédla stín vzpomínky, ale když se po ní ohlédne, je pryč. Uvědomuje si bolestně to prázdné nic uvnitř sebe. Cosi tam bylo a teď už není.
Alžběta ví, co se jí stalo. Když nezlomí člověka násilím, mají jinou zbraň. Dokonale civilizovanou a dokonale účinnou: drogu. Drogu, která zlomí člověku vůli. Prý se jí nedá vzdorovat.
A má vedlejší účinky.
Velké výpadky paměti.
Vyrvali jí kus duše, rána krvácí úzkostí a nejde zhojit.

Začíná jaro, ale Alžběta cítí jenom chlad.
Strach, prázdnotu a hořké stýskání.
Odvrátí se od okna a opatrně se vydá ke své posteli. Bosé nohy jako by patřily někomu jinému, musí se soustředit na každý krok. Snad je to hladem. Nepamatuje si, kdy naposledy jedla.
Konečně vyčerpaně dopadne na slamník.
Naproti ní sedí na své posteli ta ženská.
"Nevíte, kdy dostaneme něco k jídlu?"
Ženská čmárá do notesu jeden kroužek vedle druhého a mlčí.
"Vy nemáte hlad?"
Konečně zvedne oči. Zlé oči zlého člověka.
"Žrádlo! Na nic jinýho nemyslíš," vyplivne.
Alžběta se schoulí jako po ráně.
Víc ptát se neodváží.

Alžběta znala Járu Kropila odjakživa. Ostatní kluci ze vsi byli drobní, hubení a jako rtuť. Jára o hlavu vyšší, při těle, obvykle se někde hrbil nad knihou. Brýlatý kluk s tváří plnou boláků.
Pak bylo najednou něco jinak. Alžběta si přesně vybavuje ten okamžik.
Telí se jim Stračena a všechno jde špatně. Kropilovi poslali na výpomoc Járu. Ruku až po rameno v krávě, vlasy slepené potem a krví, špinavou tvář zkřivenou úsilím.
Bez brýlí.
Silný, zručný.
Společně tahají za porodní provazy, najednou je telátko venku.
Alžběta s úžasem sleduje ten zázrak.
Kdy se z Járy stal tak zatraceně přitažlivý mužský?

Je předjaří. Vítr přinesl odkudsi z polí hořkosladkou vůni rozoraných brázd. Sychravým nebem táhne hejno divokých kachen. Alžběta i přes sklo zřetelně slyší pravidelné údery jejich křídel. Vracejí se domů. Možná ještě dnes před klekáním poletí nad jejich chalupou. Možná se zrovna v tu chvíli Jára zastaví ve vratech stodoly, pravou rukou si zacloní oči a druhou zvedne kachnám na pozdrav. Možná mu přerostlé vlasy zrovna v tu chvíli prozáří večerní slunce. Tak jako loni. Možná. Snad.
Alžběta pomalu zvedne dlaň a přitiskne na studené sklo zkřehlé prsty.
Mříž na okně zrovna v tu chvíli vnímá víc než kdy jindy.

Měl by spát, ale nemůže usnout. Problém, který ho straší už týdny, problém, který ne a ne rozlousknout, tenhle matematický problém stále roztáčí kolečka v jeho hlavě. Mrkne na budík. Budou dvě.
Mrkne na hodiny. Budou dvě. Nejvyšší čas na oběd. Jeho kámoš Nash studuje jídelní lístek jako kdyby to byla teorie her. Než číšník přinese polévku, vylíčí příteli svůj problém, na kterém se tak zasekl. Nash vytáhne tužku a na ubrousek načmárá možný způsob řešení. Někde zvoní telefon.
Zvoní budík. Na nočním stolku leží kus papíru. Popadne tužku a rychle zapíše Nashův nápad.
Když řešení publikuje, přizná Nashovi spoluautorství.

"Rozumíte tomu?" Profesor Hilbert znechuceně odstrčil tuplák. Pěnivý mok nebyl na vině. "Je to žena. No a co? Má geniální mozek! Je lepší matematik než ti troubové v univerzitním senátu."
"Znáte to. Kirche. Kinder. Kűche. Tam podle nich patří ženská."
"Fräulein Emmy by bylo v domácnosti škoda. Pamatujete, jak nám pomohla s teorií relativity? Bez ní bychom s tím nehnuli. Její pohled na věc je unikátní a nenahraditelný!"
"Ale vyučovat jí nedovolí."
"Himmel, jsme na univerzitě, ne ve veřejných lázních, aby tu záleželo na pohlaví! Počkat, mám nápad. Letos nebudu mít na přednášky moc času. Naštěstí mě asistentka může zastoupit!"

Po páteři mi stéká kapka potu. Mačkám klobouk. Čekám. Konečně se otvírají dveře, slečna sekretářka mě posílá do šéfovy skleněné svatyně.
Baťa mi podává ruku, hovoří věcně a jasně, mluví o expanzi firmy, zakládání filiálek, důležitosti vyškoleného personálu, odkazu svého bratra.
Myslím na jediné. Pošlete mě někam daleko. Třeba na konec světa. Prosím. Prosímprosím.
Neřeknu samozřejmě nic.
"Co na to říkáte?"
Na co? Co mi, do háje, uniklo?
Mlčky přikývnu. Co taky jiného.
"Snad budete mít v Rhodesii úspěch."
Vypotácím se z kanceláře jako opilý. Opilý štěstím a vděčností.
Sbohem, Protektoráte.
V Rhodésii svítí hvězdy nad hlavou.
Ne na kabátě.

Když otevřeli École Polytechnique, bylo mi jasné, že to je škola přesně pro mě. Tady mohu uhasit svojí vášeň pro matematiku. Stejně tak bylo jasné, že to v žádném případě není škola pro mě. Samozřejmě mě nepřijali.
Jenomže já se jen tak nevzdávám. Šťastnou shodou náhod nechal studia na Polytechnice můj známý, Antoine-August Le Blanc. To by byl hřích nevyužít, a tak mi na jeho jméno chodí tištěné přednášky. Jeho jménem také podepisuji vypracované řešení zadaných problémů.
Jenomže s touhle šarádou je konec. Profesora Lagrange zaujaly mé práce a trvá na osobním setkání. Co udělá, až zjistí, že jsem žena?!

Zajděte na skleničku do studentské hospůdky Utery, přisedněte si ke komukoli a zeptejte se ho na Fantoma z Viničné. Popíše vám shrbenou postavu ve starém laboratorním plášti, která se po setmění zakrádá chodbami v suterénu fakulty.
Podle studentské legendy je Fantom skutečný přelud, oběť nevydařeného pokusu mladého profesora Einsteina, který v budově míval pracovnu.
Můj spolubydlící vděčí Fantomovi za úspěch své diplomky. Usnul tenkrát v suterénu s rukopisem své práce na klíně, když čekal na školitele. Ráno se probudil, a našel v protokolech poznámky psané starodávným rukopisem. Postrčily ho správným směrem.
Běda však tomu, kdo zůstane přes noc z vypočítavosti.

Je tak krásná. Dokonalá. Moje ruce se nemůžou nasytit její hebkosti a něžných oblin.
Je tak křehká. Kdeco jí rozlítostní. Veliké oči vyděšené laňky se zalijí slzami: "Copak mě nemáš rád?!" Postavím se hordě nepřátel, ale vzdorovat jejím slzám nemám odvahu. Taju jako vosk divokých včel a toužím je slíbat.
Bože, jak já ji mám rád! Svůj život bez váhání vložím do jejích drobných rukou! Minule... Minule mě jen tak zkoušela. Byl to jen žert. Neublížila by mi. Vždyť je tak neuvěřitelně něžná.
Její prsty mě jemně hladí po skráních.
"Miláčku, ty moje vlasy. To v nich je moje síla."

Tvé prsty tančí v divém víru
jak stíny křídel netopýrů.
Potom zas pohyb něžný, líný
pohladí bělost slonoviny.
Po páteři mi pavouk běží,
z ledu má nožky. Polknu stěží.
Tou dobou vlna za vlnou
tesklivou touhou mě zahrnou.
Žárlím jak blázen, bez nadsázky,
na všechny tvoje chladné krásky
sešikované ve špalíru
jak apoštolky v bandalíru.
Dotýkáš se jich lehkovážně
teď letmo, pak s prudkostí vášně
přitom v každé rozezníš strunu.
Div že se z toho nerozstůňu.
Tvé prsty tančí v divém víru
po klávesnici u klavíru,
(v mém srdci zas tancují stíny)
když hraješ mi tu v ornátu
Beethovenovu sonátu.

Mezi větvemi staletých smrků se prodraly první paprsky ranního slunce. Pozlatily jiskřičky vířícího prachu, rozvoněly jehličí.
Ve stínu kapradí leží hajný. Slunce mu na bledé kůži maluje krajkový stín. Mech vydechuje vlhké teplo, stínová mozaika rozechvěle tančí na zavřených víčkách. Po režném rukávu přeběhne brouček.
Rezatou borkou pomalu stéká pryskyřičná slza. Kukačka kuká lživou předpověď.
Ze stébla trávy skane kapka rosy, dopadne na klobouček ryzce, sklouzne na zem, hrabanka ho vpije.
Rozespalý pták poplašeně zatřepotá křídly, zavřískne a vzlétne nad vrcholky stromů.
Zabzučí moucha. Leskle modrá, vypasená, chlupatá.
Ve stínu kapradí leží hajný a pod ním se černá jezírko krve.

Hmmm..., ohromně chutně vypadající kámen. Pěkná plná barva. Nádherně voní po malinách, s jemnými tóny lesních jahod. Polosuchý, v chuti pěkně zakulacený, s lahodným zbytkovým křemenem a pikantní rulou. K nedělní svačince jako stvořený.
Hamňamchroust. Krásně křupe mezi zubama.
Tam u nás za mořem jsme měli velice lahodné skály. Ale nestěžuji si, na tomhle svahu se urodil skutečně vynikající ročník.
Jen těch lidí kdyby tu tolik necouralo. Jeden aby se bál, že někoho zašlápne. Ten mazlavý pocit na chodidlech je pak dosti nepříjemný. A vůbec, lidské zvyky jsou opravdu podivné. Vysvětlil by mi někdo, proč ze skal vyhrabávají naše bobky?

O té nehodě jste nejspíš slyšeli. Koně se splašili, v panice skočili do Seiny, kočár se převrhl a jen zázrakem zůstal viset nad hladinou. Blažej vyvázl bez zranění.
Od té doby ale žije nad propastí. Není skutečná, ale pro něj jako kdyby byla. Vstát ráno z postele je zkouškou sebezapření. Položit chodidlo do prázdna, přesvědčit sám sebe, že pod nohama má prkennou podlahu, ačkoliv ji nevidí.
Ať jde kamkoli, koutkem oka ji stále pozoruje. Je hluboká, temná a lačná. Tehdy jí unikl, ale ona trpělivě čeká na jeho chybný krok, aby ho pohltila.
Jen Bůh může zaplnit tu strašnou prázdnotu.

Stoupenec sekty, jejíž cílem bylo původně najít ezoterický klíč k našemu světu, v současné době již matematici stvořili svět vlastní, který v určitých (avšak nemnohých) oblastech interferuje s naším. K jeho popisu používají vlastní kódovaný jazyk.
Četné výsledky práce matematika lze s úspěchem využít v ostatních vědních disciplínách, to však není matematikovým cílem, ale spíše vedlejším produktem jeho činnosti.
Moderní matematika dosáhla již tak vysokého stupně abstrakce, že problémům, kterými se matematik zabývá, obvykle nerozumí nikdo jiný, dokonce ani jiný (sic!) erudovaný matematik.
Posvátná kniha českých matematiků se nazývá Jarník (nemá nic společného s jarem).
Matematik nebývá většinou společensky nebezpečný.

Zničehonic se mezi matematickými velikány na věčnosti objevila koule. Nastala diskuze, co s ní.
"Vezmu si jí s sebou do vany," těšil se první. Byl z nich nejstarší a trochu dětinský.
"Kdyby byla chlupatá," zasnil se druhý, "mohl bych ji zkoušet učesat!"
"Rozkrájíme ji na části a z těch sestavíme dvě nové koule," navrhl třetí.
"Stejně velké," dodal čtvrtý.
"Sedm kulí!" zahřímal pátý od karetního stolu.
"Jak těch sedm koulí skladovat?" zamyslel se šestý, kterému uniklo, že pátý nepřispívá do diskuze, nýbrž hlásí trumfy.
"Leda kulový," podotkl suše sedmý. "Je moje a já svoje koule nepůjčuju. Ostatně ani není reálná."

Rozvážný vůl zádumčivě pozoruje svého přítele v pilné práci. Okusuje-kameny svírá mezi koleny velký kus žuly a neúnavně jej brousí kouskem kůže a jemným pískem. Jde to pomalu. Hodně pomalu. Kolem něj se povaluje už šest dokončených dokonalých koulí z černého granitu.
"Už tě pozoruji hezkých pár let, příteli," potáhne Rozvážný vůl rozvážně z dlouhé troubele své dýmky. "Pročpak vyrábíš všechny ty koule? K čemu budou sloužit?"
"Je poznat, že ses neoženil, Vole," povzdechne si Okusuje-kameny. "To vymyslela Vzteklá lama. Chce je mít na zahrádce jako dekoraci. Je to teď velká móda. Kdo nemá koule, jako by nebyl."

Felix se nečekaně probudil uvnitř obrovské baňky. Stěny zaoblené, průsvitné. Centrálním prostorem prochází skleněný tubus. Je to útočiště? Je to vězení? Baňka se zužuje do hrdla, jehož konec se ztrácí ve tmě.
Felix opatrně položí dlaň na hladkou stěnu a vydá se hledat cestu ven. Skleněná trubice se podivně stáčí a nakonec ústí ve volném prostoru. Felix je překvapen. Během cesty nesundal dlaň ze stěny baňky a přece se teď dotýká skla z opačné strany!
Znamená to, že tahle plocha nemá rub a líc? Není uvnitř a není vně? Felix se fascinovaně vrací zpět do skleněné klece, aby to prozkoumal.

Nejdřív jsem se málem utopil v té odporné zasmrádlé břečce v bečce. Nemyslete si, já jsem dobrý plavec, ale víc než dva dny nevydržím. Už jsem myslel, že je se mnou ámen, ale On mě v hodině čtvrtjedenácté zachránil.
Ubytoval mě v pohodlném kvartýru, měl jsem pokojíček jako klícku. Krmil mě, dokonce mi namasíroval záda namožená z toho kraula. Aku - presura tomu říkají, ale na baterie ten klacík, myslím, nebyl. To vám byla úleva, až bych zpíval!
A teď by se mě chtěl zbavit? Tak to NE! Jen doběhnu pro svojí Máňu a hned jsme zpátky. Jako že jsem trpaslík!

Seděli v jeskyni nad mořem, bosýma nohama klátili ve vzduchu a pozorovali, jak se slunce pomalu noří do oceánu.
"Tohle mi bude chybět," povzdechl si Tomy.
"Mně bude chybět Pippi," vzdychla Anika, "ale už se moc těším na maminku. Na tatínka ovšem taky."
"Pippi, opravdu tu chceš zůstat?"
Místo odpovědi se ozvalo popotáhnutí nosem.
"Pippi, ty pláčeš?"
Pippi si rychle otřela mokré tváře.
"Kdepak! To nejsou slzy, to je rum."
"Rum?"
"Vy nevíte, že když to námořník přežene s rumem, tak mu pak teče i z očí!?"
"Copak ty jsi pila rum?"
"To ne, ale snědla jsem hromadu rumových pralinek!"

Šourají se pomalu širokou chodbou, jedna dvojice za druhou, nekonečný zástup shrbených postav. Podél dlouhé řady dveří až na konec, obloukem se otočit a podél protější zdi zase zpátky. Bez cíle, beze smyslu. Někteří se za chůze pokoušejí číst, někteří žmoulají v ruce krajíc chleba. Jakmile se někdo zpozdí, službu konající dozor jej pohání k větší rychlosti. "Postupujte! Pohyb, pohyb!"
Ubohá náhražka procházek na čerstvém vzduchu. Pohledem toužebně zalétnou ke kvetoucím stromům za okny, k modrému nebi, na kterém krouží vlaštovky.
Crrrrrrrrr!
Horečný spěch, hluk, formace se rozpadá. Za okamžik chodba zeje prázdnotou.
Velká přestávka skončila. Za chvíli pokračuje vyučování.

Korunka s kabošonem napruží spirálu
Maltézský kříž omezí sílu
Perovník roztáčí soukolí
zub cvak zub
Pastorek s hřídelí z rubínů
točí se točí
rychle i pomalu
krok sum krok
do kroku kotva
na kotvu nepokoj
tik tak dum
vrtí se vrtí
v zlaté kleci turbillonu
Setrvačka udržuje
pravidelnou periodu
kyvů div divů.
Točí se kolečka pod safírovým sklem
Točí se maličký vesmír stvořený
zručnýma vrásčitýma rukama
točí se bez rukou a bez ručiček
Celý ten precizní miniaturní stroj
ukazuje totiž pouze a jen
zdali je ještě noc a nebo už je den.
Tiky taky tiky taky tiky taky tik tak.

Mezi žáky všech věkových kategorií jsou velice oblíbené slovní úlohy o pohybu.
Příklad v písemce zněl takto:
Z Brna do Ostravy vyjel kamion průměrnou rychlostí 30 km/h, současně s ním vyjel po stejné trase motocykl rychlostí 50 km/h. Motocykl dorazil do Ostravy o 2 hodiny dříve než kamion. Jak dlouhá je trasa, kterou ujeli?
Výběr odpovědí studentů nejmenované střední školy:
Z Brna do Ostravy je to asi 3 kilometry.
Je to 3 hodiny?
Postup nemám, řešil jsem to úvahou, doufám, že to uznáte. Ujeli 1500 km.
Nebila jsem, když se to bralo.
Úloha nemá řešení.
Někde ani chytrý telefon nepomůže.