Moje články

Naši poslanci věří, že každý je reinkarnací, když ne přímo Einsteina, tak aspoň Pythagora. Jinak by je neosvítila geniální myšlenka povinné státní maturity z matematiky. Oceňuji, že ji prosazují. Každý potřebuje matematiku! Důkaz je zřejmý. I učitelka v mateřské škole musí spočítat, že batolata lze seřadit do fronty na oběd více než bilion způsoby, zdravotní sestřička by měla umět sestrojit kostru grafu a historika jistě bude zajímat otázka, jak dlouho by trvala bitva sedmi císařů, jestliže bitva tří císařů trvala 16 hodin a zda se vlastně jedná o přímou či nepřímou úměrnost.
To, že dotyční v reinkarnaci nevěří, je bezpředmětné.

Kolem té velké krabice se shromáždila celá rodina. Hledíme na bednu a mlčíme. Dlouho.
Otec krabici přivezl na kárce z Města. Osm kilometrů se s ní trmácel. Je to jeho válečná trofej. Jeho výhra v loterii. Když večer dorazil, bez jediného slova nechal kárku přede dveřmi, šel do kuchyně a vypil mámě půl láhve rumu, co schovávala do cukroví. Můj táta abstinent.
"Co s tím budeme dělat," zeptá se nakonec bratr.
"Podpálit to nepůjde."
"Plyn si pustit nemůžeme. Máme jenom elektriku."
"Je to to jediný, co ještě měli," vzdychne otec.
Celý den strávil ve frontě, aby koupil sporák na svítiplyn.

Mladý bojovník se opatrně plíží vysokou trávou prérie. Srdce buší, dech se mu zadrhává v hrdle. Teď jde o všechno. Nepřítel ho nesmí zpozorovat!
Sledovaný desperád se najednou zastaví, naslouchá. Je nervózní, rozhlíží se na všechny strany. Medvědí dráp se vtiskne do mělkého dolíku. Zadržet dech. Splynout s terénní vlnou. Po chvíli slyší vzdalující se kroky. Opatrně odlepí obličej ze země, jeho tušení bylo správné. Bledá tvář skutečně míří k hranici rezervace. Medvědí dráp nesmí dovolit, aby se tam dostala! Ještě chvíli počká, až desperád zmizí z doslechu, potom se zvedne a neslyšně se rozběhne pryč. Musí své pozorování ohlásit!

Na horskou pastvinu padá soumrak. Klinkání kravských zvonců pomalu utichá, louka se rozvoní čerstvým senem. Vzduch je průzračně čirý, zasněžené vrcholky hor se náhle zdají blíž, téměř na dosah ruky, hrdé, majestátní. Zapadající slunce zbarvuje jejich ledové čepičky jemnými odstíny oranžové a růžové.
A náhle se do toho ospalého klidu rozezní velebný zpěv varhan. Z nejbližší vesnice jsi sem putoval celý den a přesto je melodii slyšet zcela zřetelně, nedá se určit její zdroj, zní všude kolem tebe, dojemná, vroucí jako modlitba svírá srdce a vhání slzy do očí.
Pastýř sňal klobouk a hledí nehnutě k údolí. Jsi svědkem zázraku.

Cimrman je znám jako velký propagátor cyklistiky. Méně známo je, že také navrhl moderní sportovní úbor.
Cyklisté tenkrát nosili pumpky. Dlouhé nohavice by se totiž mohly dostat do drátů vysokého kola a tím způsobit pád. Mistr postupně úbor zdokonaloval tím, že kalhoty zkracoval a punčochy prodlužoval. Nakonec z pumpek zbyly jen kraťasy, které Cimrman vycpával cupaninou, aby zmírnil neblahé účinky kodrcavé jízdy na kostitřasu.
S vylepšením odpružení sedla to přestalo být potřeba, což umožnilo prodloužit punčochy maximálně.
Vynález na patentovacím úřadě ve Vídni odmítli, proto jej Cimrman patentoval v Paříži jako le Cim´s. Vinou krátkozrakého úředníka byl zapsán jako leGins.

Po škole letím na pivovarský rybník, kluci už tu jsou, honem nazouvám šlajfky a rozjíždím se po ledě, je mráz jak samec, led tichounce praská, sníh jiskří, až to bodá a já frčím tak rychle, že se celý svět rozmázne do jediné barevné šmouhy jako na kolotoči.
Dole na teplácích se dělají bambulky namrzlého sněhu, máme pod nima jégráky, ale stejně to za chvíli zebe, tak jdeme na chvíli do ohřívárny, uvnitř hicují kamínka a pan Brůna prodává horký čaj nebo sušené švestky na špejli.
A jak se do mě vlévá teplo, mám pocit, že jsem nejšťastnější kluk na světě.

V kuchyni voní skořice a badyán, jablka, ořechy a chvojí, zkrátka tu voní moje nejmilejší vůně, vůně Vánoc. Dřív jsme mívali na okně dřevěný betlém, ale teď už ho nemáme.
Je to prý proto, že Ježíšek vyrostl, zestárl, narostly mu bílé vousy, a už to není Ježíšek, je to děda Mráz. Už mu taky na cestu nesvítí jenom jedna jediná betlémská hvězda, ale spousta hvězd a hvězdiček, rudých hvězd, jedna z nich visí i nad naším jezedé, ale to je trochu divné, protože ta tam je pořád, i v létě.
Akorát nevím, proč se stromeček teď jmenuje jako já, Julka.

"Jen intelekt a snaha nestačí, Pepo," domlouvala mu ráno třídní. "Dnes je důležité projevovat pokrokové smýšlení. Kdyby sis aspoň podal přihlášku do Svazu mládeže a ukázal se na několika schůzích!"
Pepík ví, o co jde. Má nejlepší prospěch z celého ročníku a i mistr na dílně si ho chválí. To leží soudruhovi řediteli v žaludku. Ale jak moc mu kazí zažívání, to Pepa zjistí teprve z nástěnky.
VÝSLEDKY SOUTĚŽE V PROSPĚCHU
3. místo Studený Karel
cena: třídenní zájezd k Máchovu jezeru
2. místo Hučín Emil
cena: týdenní pobyt v Tatranské Lomnici
1.místo Šeda Josef
cena: celodenní výlet do Prahy

Vladimir zádumčivě pozoruje klesající pěnu na půllitru. V hospodě je dnes plno, lokálem se převaluje kouř z cigaret. A z toho kouře jako z mlhy vystupují Vladimirovy vzpomínky.
Vzpomínky na domov v Žitomíru na Volyni, na lány obilí vlnící se ve větru, na kolchoz Ráduga, na to jak ve dvaatřicátém sklízela armáda, jak za krádež pěti klasů z kolchozního byl trest smrti a jak to přesto mnozí z hladu riskovali.
Vladimir zádumčivě pozoruje klesající pěnu na půllitru. V hospodě je dnes plno, soudruzi provádějí agitaci. Mezi okny rozvinuli rudý transparent: Se SSSR ke světlým zítřkům! Vladimir už ty zítřky zažil.

Když se změnila doba, všechny jsme se zaradovaly. Konec stísněným poměrům! Už nejsme žádné domácí puťky! Konečně můžeme roztáhnout křídla!
Přestěhovaly jsme se do lepšího. Už jsme nemusely první vstávat a první usínat. Mohly jsme si dělat, co jsme chtěly. Každý, kdo měl jen trochu sil, hrabal jako o život.
Jenže to trvalo jen krátce, brzo nám spadnul hřebínek. O volnosti teď nemůže být ani řeč: všechny nás pozavírali. Teď tu živoříme u pasu a plníme normy. Proč jen jsme si nevážily dobrého bidla?! Kurník! Šopa!
Totální anarchii nahradila totalita.
Slepice v drůbežárně jen smutně vzpomínají na život na dvorku.

V Upper Pigeon došlo k sérii záhadných vloupání. Pokaždé se ztratil zlatý šperk z uzamčené místnosti.
Sherlock pečlivě prozkoumal poslední místo činu. Neshledal jsem v pokoji nic podezřelého.
Poté Holmes zamířil k hospodě U poštovního holuba. "Na zajímavý případ už dnes člověk nenarazí. Raději poobědvám salámový sandwich."
"Přerušíte pátrání?" podivil jsem se.
"Ó nikoliv," pravil můj přítel. "Případ je vyřešen. Vy jste si nevšiml toho zvláštního pírka na okně? Nejprve jsem si nebyl jist, zda patří holubovi nebo strace. Pak jsem si uvědomil, že patří oběma!"
"???"
"Pachatel zkřížil straku s poštovním holubem! A jelikož hostinský je jediný holubář ve vsi..."

Stavba rychle postupuje. U rozestavěného pilíře spolu hovoří dva šedovlasí pomocní dělníci.
"Pane profesore, Fanka se válí támhle u kelfasu! Byl byste tak laskav a došel pro ni?"
Profesor se rozhlíží, hledá dotyčnou Františku. Mluvit o dámě takovým způsobem! Neslýchané! Je hrozné, jak někteří kolegové v dělnickém prostředí zhrubli. Dost na tom, jak se tu používají germanismy. Třeba zrovna slovo kalfas. Z německého Kalk vápno a Fass sud. Přitom máme takové pěkné české pojmenování: maltovník. Ovšem když to jednou použil, mistr vůbec nechápal, o čem je řeč.
Slečnu Fanku profesor nenašel. Nevadí. Doktor Ječný si pro zednickou naběračku došel sám.

Před poštovním úřadem se klikatí dlouhá fronta. Polední slunce připaluje, boty roztržitě šoupou prachem.
Nálada je napjatá. Ženské z Rafandy vedou šeptem vzrušený hovor, jen občas z hloučku vyletí hlasitá nadávka a to se pak ustrašeně ohlížejí přes rameno na skupinu milicionářů, která pokuřuje opodál. Před chvílí odvedli řezníka. Rozčiloval se moc hlasitě. Hospodáři ze samot mlčky zachmuřeně pokuřují. Mladá Šusterka popotahuje a pěstí si po obličeji rozmazává špínu. Celé roky škudlila, před měsícem vybrala. Přes noc o všechno přišla. Není jediná.
Slečna na přepážce se smutně usměje.
Odevzdáš čtyři tisíce, dostaneš sto třicet čtyři nových korun a potvrzení.
"Další!"

Tma.
Tma a průvan.
Hučení větráků už ani nevnímáš.
Klopýtáš ve své bublině světla. Kahan tiše syčí.
Za krk ti kape voda. KAP. Kap.
Čvachtavé kroky v kluzkém blátě.
Pospícháš.
Stěny štoly se svírají jako hladové čelisti.
Nad hlavou tuny kamení.
Skloň hlavu! Strop je tu nízko!
Výdřeva z kolejnic tiše drnčí ozvěnou
dunění vzdálené DETONACE: na čelbě se střílí.
Plamínek karbidky se tiše chvěje.
Blíží se skřípání vozíku:
RYCHLE se vmáčkni do skály nebo tě vezme s sebou!
Zarezlá kolečka rachotí tmou.
Den za dnem, noc za nocí
fáráme do chřtánu Svornosti.
Armáda mužů určených
k likvidaci.
Zdař bůh!

Matčin bratr studoval v semináři. V 50. roce jsme s ním ztratili kontakt. Nepřišel ani lístek k Vánocům. Před Velikonocemi dostala máma dopis s razítkem pošty Valdice.
Milá Terinko, švagře a děti!
Především Vás chci uklidnit, abyste se o mě nestrachovali. S ohledem na situaci se mi daří dobře. Xxxxxx xxxxx xx xxxxxxx, xxx xxxxxxx. Vzpomínám na xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx. Xxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxx vůni čerstvě xxxxxxxx xxxxxxx. Xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx Vyprané xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx. Xxxxxx kočky xxxxx xxxxxxx xxx xxxx
Další lístek mohu poslat za půl roku.
S láskou
Váš bratr a strýc
Prokop

Hrdinou Pepíkova dětství byl inženýr Cyrus Smith. Kolik večerů s ním tajně strávil za svitu baterky!
Na potoce s klukama podle jeho vzoru postavili přehradu s elektrárnou. Obětoval sice dynamo a svítilnu z nového bicyklu, ale osvětlil celou tůň. Otec to zjistil, když na kole jel večer ze sokolovny.
Rozdělávali oheň pomocí lupy sestrojené ze sklíček hodinek. Bohužel, sklíčka po skončení pokusu již nešla vrátit zpět. Ale pokus se zdařil, shořela celá kopka sena. Matka to zjistila, když nenašla krmení pro králíky.
Inženýrem se kvůli původu nestal. Vyučil se zámečníkem. Ale ať budete potřebovat jakýkoli forychtuňk, on ho dokáže vyrobit.

"Jarouši, a ty teda nic neuděláš?!"
"A co bych měl jako dělat?"
"Po Mikešovejch zůstalo v baráku plno věcí. Celá vesnice si tam chodí, jak do krámu."
"Prosim tě, jak to můžeš vědět?"
"Mám oči, ne? Ten klobouk, co měla Tetivka v kostele, ten koupil Mikeš ženě u Podolský."
"Co já s tim?"
"Stará Blažková si přinesla domů porcelán. Krásnej. Prej Míšeň. Mařka mi to říkala."
"Že posloucháš ty drby, Anko."
"Jarouši, když nic neuděláš, celá vesnice si nás bude brát do huby."
"A co teda chceš, abych udělal?"
"Mikešovům je kdovíkde konec. Těch věcí je škoda. Večer tam zajedem."

Tři kluci se sklánějí nad potrhaným americkým filmovým plakátem.
To je šťabajzna!
Mrkejte na ty nohy, kluci! To nejsou nohy, to jsou NOHY!
Ale je to škoda, že to u nás v bijáku nedávaj, co?
Ani dávat nebudou, volové, se nebojte.
A co znamená ten název, Rudi?
Seven year, to je sedum let. Ale itch, co by to mohlo... Kouknem do slovníku.
Tady to je. Itch: svrab.
No jo, vypadá to, jako by se holka škrabala.
A hele, jak se kření. Jak když jí poštípaly blechy.
Jó hoší, to maj nejspíš emerikáni ňákou zdravotní propagaci.
To nebude vo co stát.

nedaleko státní hranice, podzim 1950
Opatrně klopýtají mezi stíny nočního lesa. Spěch je žene, těžce oddechují. Kmeny stromů skřípají v sílícím větru. Každé křupnutí větvičky pod nohama přesto zní hlasitě jako výstřel.
Náhle, jakoby z ničeho, zhmotní se před nimi tmavá silueta. Pohraničník. Srdce vynechá několik úderů. Ostré "Halt!" zní jako rajská hudba.
Celníci ho předali americké vojenské kontrarozvědce. V kamnech útulně praská oheň, z rádia hraje jazz, americký důstojník nabízí kubánské doutníky a švýcarskou čokoládu. Ptá se na poměry v republice, na případné kontakty ochotné ke spolupráci.
Venouš ochotně vypovídá. Pak si všimne, že důstojník používá český psací stroj.

Štíhlé kmeny rezatých borovic se kolébají ve vánku. Letní podvečer voní pryskyřicí a od vody doléhá skřehotání žab. Na tmavé hladině jezírka klímají čírky, z rákosí se ozývá bekasina. Blata rozkvetla růžovými džbánečky kyhanky, ďáblíkem a vachtou, začíná dozrávat krvavá klikva. Kateřina opatrně vybírá cestu. Každý krok může být zrádný, země pod nohama se občas zhoupne.
Ve stříbrozeleném rašeliníku se ukrývá rosnatka. Její kulaté listy s červenými paličkami připomínají sluníčka, a na nich se blyští droboučké krůpěje. Proto jí také staré babky říkají sluneční rosa. Je to výborný lék na černý kašel, ale roste málokde. Pro ni si Kateřina přišla.

Starý Bašta se zpumprlíkoval v hospodě a pustil si pusu na špacír. Někdo doběhl pro tu jeho, ať si ho odvede domů, než něco provede, jenže Baštovi v krevním řečišti obíhá pár štamprlí odvahy, nedá si říct. Baštovka ho tahá za rukáv, prosí, zapřísahá ho, Jeníku, proboha živýho, psst, buď zticha, ty dědku plesnivej, ale chlapi se smějou, jen to řekni, Jendo, přece ti ženská nebude poroučet. A Bašta se nenechá dvakrát pobízet: Koně mi sebrali, mašinu mi sebrali, ale zadnici mi nesebrali, abych se na ně moh´...! Rozjařená hospoda se otřásá v základech.
Ještě tu noc ho někdo udal.

Občané, POZOR!
Nepřítel použil novou
ZLOČINNOU ZBRAŇ!
Letadly rozsévá amerického brouka, nebezpečného
škůdce brambor. Žravé larvy mají způsobiti hladomor.
Vyrazme proto do polí, najděme a zničme každého brouka!
Je vlasteneckou povinností každého občana zúčastnit se hledačky!
Vypořádali jsme se s Horákovou, vypořádáme se i s broukem!
Řekněme "Nikdy více!" mandelince!

Mlátička jede celou noc.
Oči už sotva držím otevřené.
Z ječmenného prachu svědí kůže po celém těle.
Rozvazuju povřísla, ruce se mi klepou únavou.
Slávek krmí mašinu.
Naše dlaně se občas potkají. Když se to stane, Slávek se na mě usměje.
Mlátička lomozí a natřásá se s námi, motor rachotí.
Žárovka nade vraty do plevníku poblikává, asi nemá dost proudu.
Jen aby nebyl výpadek!
Slávek má krásné ruce. Silné, jisté ruce s dlouhými prsty.
Zvířený prach škrabe v krku.
Jazykem navlhčím rozpraskané rty. Jsou slané.
Slávek rychle uhne očima.
Jak asi chutnají ty jeho?
Najednou mi je horko.
Začíná svítat.

Jeden z návštěvníků odbočil v katakombách z prohlídkové trasy a v postranní chodbě objevil hromadu písku, ze které trčela seschlá lidská ruka. Nebo kus ruky. Přinejmenším prsty.
Všichni jsme se tam nahrnuli. Ve svitu baterek to skutečně vypadalo jako mumifikované prsty.
Kastelán si vzpomněl, že to může být návštěvník, který se na Kostce ztratil v šestasedmdesátém.
Otci se okamžitě ulevilo, že nemusí platit výlohy na zpopelnění dalšího předka.
Milada pohotově navrhla, že mumii zahrneme do prohlídkové trasy.
"Jděte do háje," ukončila debatu paní Tichá, "to přidám zejtra k vepřovýmu."
Ukázalo se, že v hromadě písku je přes zimu uskladněná mrkev.

Babička měla cimřičku na vejminku vypulírovanou jako klícku. Na okně škrobené firhaňky, duchny na štrozoku přikryté lajntuchem s vyšívaným rantlem a vedle postele festovní cinkostn, co jí nebožtík dědeček zrychtoval na verštatě. Přes zimu babička od rána do večera fajrovala v kamínkách, až byla rozhicovaná jak drajfus, sedávala u nich na štokrlátku a loupala jablíčka nebo louskala ořechy. Někdy mi na nich ukuchtila šmorn nebo šusku. A někdy jsem jí udyndala, aby mi vyprávěla, jak to bylo, když před válkou sloužila ve Vídni.
Vyprávěla jazykem, kterému jsem pořádně nerozuměla, ale který mě okouzloval romantickým duchem starých časů, které se nevrátí.

Prokurátor: Tedy vy tvrdíte, že jste nedodal dost vajec, protože ve vsi byl slepičí mor.
Obžalovaný: Ano.
Prokurátor: Kdybyste se o svůj chov staral, mohl jste nemocné kusy vybít a nasadit zdravé. Proč jste to neudělal?
Obžalovaný: Pane prokurátore, z toho důvodu, že nový chov se musí nasadit od kuřat a ty vám začnou nýst až po žních.
Prokurátor: No?!
Obžalovaný: No, z čeho bych plnil dodávky vajec?
Prokurátor: Kdybyste se o ten chov staral, mohl jste ho mít zdravý!
Prokurátor byl ještě loni dělníkem. Věřil, že mrkev se dá sít jako ozim, a práva se u něj nikdo nedočkal.

Dále obžalovaný Skala František v roce 1953 na plánovaný stav šest kusů vepřového dobytka měl pouze dvě prasata, v důsledku toho z 540 kg masa 260 kg nedodal. Na svou obhajobu uvádí, že mu čtyři prasata uhynula na obrnu. To jej ovšem neomlouvá, naopak svědčí to o nedbalém hospodaření.
...
Obžalovaný je tedy vinen, že úmyslně nebo z nedbalosti mařil činnost podniků závislých na jeho výrobě, tím spáchal trestný čin pobuřování proti republice a trestný čin ohrožení jednotného zemědělského plánu.
Pro prokurátora byl případ jasný. Otec nesplnil povinné dodávky. Že úrodu ovlivňují proměnné, které hospodář nezmění, soud pochopit nechtěl. Odsoudili ho.

Neslyšela jsem ho přicházet, ale pelest se prohnula pod vahou jeho těla.
Zavři oči, šeptal jeho hlas ve tmě. Nesmíš se dívat.
Líbal mě na víčka, chladnými prsty něžně přejížděl po mé rozpálené tváři, jeho dech mě hřál na krku.
Vtiskla jsem se do jeho objetí.
Má Láska, můj milenec, můj manžel, můj bůh.
Jenomže to, co přede mnou skrýval, mi rozežíralo srdce. Jak strašlivé musí být to tajemství, když mi ho nedovolí znát!
Dnes v noci se ale všechno změní. Dnes poslechnu sestřinu radu a poruším svůj slib. Až usne, třesoucí se rukou zapálím svíčku a konečně ho uvidím.

"Pozor! POPLACH!!! Havárie!"
"Rychle, musíme zmáčknout ten čudlík! Ten velkej čudlík, honem!"
"Já jsem zapomněl kterej!"
"Ten největší, přece, ty... !"
"Už to je."
"Kde mám dýchavicí přístroj? Nemůžu najít svůj dýchavicák!"
"Tady je, Elvisi. Nechals ho pod postelí."
"Díky, Penny. Dobrý, můžem!"
"Tšššssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss."
"Dobrá práce, lidi, ještě odkouřovat a můžeme se vrátit na stanici."
"Jasně, musíme zrecyklovat ten smrad."
"Recyklujeme, veliteli. Už to bude... Uáááááá! Padáááám!"
Vařím v kuchyni, děti si hrají ve svém pokoji s lego panáčky. Nevidím sice, co dělají, ale mám to v přímém přenosu.
Je to taková akční dada sci-fi rozhlasová hra. Poslech na vlastní nebezpečí.

Pomalu stoupáme úvozem ke statku. Na stráni svítí slzičky Panny Marie, omamně voní mateřídouška, luční koníci nám skáčou až do pasu. "Kdyby si sedláčku chcíííííp!" píská strnad jako kdysi.
U kapličky táta zastavuje, kopeček ho vyčerpal; sotva lapá po dechu. Odtud je stavení poprvé vidět: bílý štít, lavička, muškáty v oknech.
Jenže to dávno není pravda. Stodoly i chlév jsou zbourané; jezeďáci z jejich kamene postavili ve vsi kravín. Zbyla jen chalupa, a i ta se rozpadá. Okna vytlučená, střecha propadlá, opěrná zeď puklá. Všechno obrůstají kopřivy.
Zdá se mi to, nebo táta opravdu píská: "Kdyby sem tenkrát radši chcíp!"

S babičkou sledujeme matku, jak se s kobylkou rozpíjí v mlze. Šourá se vedle potahu s pospěchem, sedřená, seschlá.
Drobně romejší, zvířatům jde od huby pára.
"Březen, za kamna vlezem," zabručím, i když vím, co mi babička odpoví:
"Na svatýho Řehoře, šelma sedlák, kerý neoře!"
"Jenomže já nejsem žádný sedlák," odseknu.
"Jednou budeš ženou sedláka," řekne přesvědčeně.
"Nebudu," zavrtím hlavou a není to vzdor. Vím to. I matka s babičkou vědí, ale odmítají se s tím smířit. Budou bojovat až do konce. O svou půdu i o svou hrdost.
I když všechny tři víme, že ten boj není možné vyhrát.

Po tátovi jsem si na památku nechal Bibli. Nejsem pobožný, ale k tátovi prostě patřila. Založil jsem ji do knihovny.
Po letech mi sama vklouzla do ruky. Papír jemně šustil. Některé věty byly podtrhané, na zažloutlých okrajích stránek jsem našel otcovým rukopisem připsané poznámky. Luštil jsem vybledlé písmo; co tátovi dávalo sílu, co pro něj bylo důležité, s čím polemizoval. Jakoby se mnou znova mluvil. Náhle mě zaplavil naléhavý pocit ztráty.
Nakonec jsem vzadu na deskách našel rodokmen. Nejstarší jména zapsaná kurentem, na spodním řádku mé vlastní. Vzal jsem propisku a připsal jména dětí.
Smutek polevil. Nahradil ho pocit sounáležitosti.

Oběť je ochromená. Nadešel čas na operaci.
Vbodnout dlouhou jehlu do mozku, opatrně najít to správné místo, pomalu vstříknout neurotoxin.
Vyčkat.
Oběť je dezorientovaná. Zbavená vlastní vůle.
Unést oběť do vhodného úkrytu.
No problemo, jde ochotně sama.
Stačí si ji odvést na vodítku jako pejska.
Oběť si omámeně lehne na záda, nabídne odhalené břicho.
Vpravit do těla oběti vetřelce.
Vetřelec v těle oběti rychle roste a živí se jejími orgány.
Oběť musí celou dobu zůstat naživu.
Po osmi dnech vetřelec dosahuje dospělosti,
roztrhne oběti břišní stěnu a protáhne se na svět.
Oběť ponechat vlastnímu osudu.
Připravit se k další misi.

Kodrcáme se džípem bezútěšnou krajinou. Všude, kam až oko dohlédne, je pustá pláň, jen řídce porostlá trsy trav. Najednou se před námi objeví konstrukce připomínající vahadlo zavlažovacích kanálů. Ale kdo by stavěl pumpu tady, uprostřed pouště?
Vaska se snaží překřičet skučení motoru: Tady býval břeh Jezera.
Dál pokračujeme po mořském dně. Dneska ho připomínají jen tisíce mušliček drcených koly gazíku. Potkáváme obrovskou rezivějící loď napůl pohřbenou v písku, kolem lodního šroubu lelkují dva velbloudi. Na zádi rok výroby: 1990.
K Jezeru zbývají ještě dvě hodiny cesty.
Vítr zvedá oblaka slaného písku; oči mi slzí a není to jen tím prachem.

Já na návštěvě byl dnes u přítele svého,
tam někdo zranil mne a já jsem zranil jeho.
Spanilá panna, až srdce se svírá,
touhou tělo chřadne mi a zmírá,
jest příliš krásná, příliš skvělá,
než aby milovat mě chtěla,
a nepodléhá slovům luzným,
ba ani vzácným dárkům různým.
Ač v opojení drahých vín,
stále chrání si svůj klín!
Tiše, jde tvá paní!
Zas u vína jsi vysedával, muži?!
Zas hanbu přived' na mou kůži?!
Pro každou děvku pouštěl vilnou slinu
trapnými slůvky jí balamutil-, inu...
***
William koncept rázně škrtl. Pořád to není ono.
Lépe, když bude Romeo mrtvý, než ženatý.

Jóó, to bylo řečí, prý klidná, nenáročná práce, kontakt se zvířaty, chodit spát se slepicemi.
Teď nevím, kde mi hlava stojí a kam dřív skočit. Pot ze mě stříká na všechny strany, za krkem mi luplo, když jsem moc rychle otočila hlavou, záda mám jak zpřerážená z toho věčného ohýbání a nohy už ani necítím.
Jen jsem si trochu zvykla na to šílený tempo, utáhli mi normu. Zase.
A ty potvory slepice se mi vysmívají. Copak je to normální, aby vejce vypouštěly jak na běžícím pásu?!
Kdepak, ať si vlk příště sežene na záskok někoho jiného, já už digihru nehraju!

Nebe je tmavě modrý, modřejší než rozlitej inkoust a na něm visí Měsíc jako obrovskej lampion, řeka se ligotavě třpytí, to se na hladině převalují vlnky, úplně jako ploutvičky stříbrných plotic. Ze břehu neslyšně vklouzla do vody ondatra, nedaleko ve tmě šplouchlo veslo.
Za noci jako je tahle může mít člověk pocit, že se nic nezměnilo, že je zase malým klukem a všechno to, co se stalo potom, byl jenom sen, co na něj pad, když usnul na číhané.
A může doufat, že za zády zase uslyší známé zachrchlání a zvučný hlas strýce Proška zavolá:
"Snad ti neulítly včely, Prdelko?!"

Mám po maturitě a jsem zamilovaná. Poprvé doopravdy. Tak doopravdy, že se začínám zajímat o domácí práce.
Slunce pálí, kombajny nám hřmí pod okny a v obecním rozhlase chraplavě nabízí místní JZD broilery.
Matka využívá mého nového zájmu a pořizuje tři kuřice. Přivezeme je v pytli. Živé.
Stojíme v dřevníku u popravčího špalku, u nohou se nám mele pytel. Má matka, žena z paneláku a já, bytem tamtéž.
Matka mi podává sekeru. Chceš kluka z vesnice? Musí z tebe být pravá venkovská žena. Včíl se ukaž.
V iniciačním obřadu jsem tenkrát neobstála.
Mému muži to nevadí. Kuřata kupujeme v supermarketu.

Tatínek navrhl, abychom si hráli na schovávanou. To se
nám moc nechtělo, jelikož je to hra pro
mrňata, ale tatínek řekl, že nás bude
hledat on a koho nenajde, ten dostane
kus dortu. Můj tatínek je prostě nejlepší.
Všichni jsme se schovali tak senzačně, že
nás nemohl najít celé odpoledne. Když nás to
přestalo bavit, šli jsme si hrát s vláčky.
Potom nám maminka dala k svačině ten dort.
Když jsme se večer vrátili na zahradu,
tatínek tam ještě byl a volal:
„Vylezte, holomci, vím o vás!"  Tatínek je prostě třída! Je úžasné,
jak dlouho ho baví hrát si sám.