Moje články

Ve víru sněhových vloček se procházejí po Něvském prospektu. Do Vladimira z každé strany zavěšena jedna sestra K. Obě krásné, vzdělané a milé, ale Sofia, Bože moj! Sofia s nekonečně hlubokýma očima, Sofia s ledovými hvězdičkami na řasách. Chytrá Sofia s vášnivou žízní po vzdělání. Tiskne ji k sobě.
Zaslíbila se mu! Srdce mu tluče. Sněží stále víc, připadá mu, že se ocitli ve vánoční sněhové kouli, někdo s nimi třese, točí se mu hlava a sníh víří všude, všude.
Když řekla, že chce, aby složili slib cudnosti, věřil, že brzy změní její názor.
Bude mu to trvat šest let.

Nebylo v celé zemi tak krásné, tak ctnostné a tak moudré ženy. Mnozí ji považovali za vtělení Afrodity, druzí Pallady a ještě jiní Platona. Ze všech končin přijížděli hosté, aby slyšeli její moudrost. Přednášela astronomii, vyučovala matematiku a odkrývala taje filosofie. Mnozí k ní zahořeli láskou, ale ona všechny odmítala.
Její konec byl však strašný. Při projížďce městem, když jako obvykle sama sobě byla vozatajem, zfanatizovaný dav ji strhl z vozu, strhal z ní její roucho filosofa a odvlekl ji do kostela. Tam ji srazili a ostrými úlomky lastur drásali její bělostné tělo, dokud nezemřela.
Tak skončila Hypatie z Alexandrie.

Když mi bylo deset, rozhodla jsem se vyzkoušet domorodý způsob šplhání do korun palem. Podle návodu z robinsonády jsem si jedním švihadlem svázala kotníky a druhým zápěstí. Pak jsem jako píďalka začala vzlínat po kmeni naší břízy. Návod fungoval! Jak jsem se hrudníkem tiskla k rozpraskanému kmeni, trochu jsem si sedřela kůži, a také švihadlo na rukou jsem utáhla zbytečně moc. Ale ta radost, když jsem seděla nahoře!
Nazítří jsem byla pozvaná na preventivní prohlídku. Maminka zrovna nemohla, a tak mě doprovázel táta.
Docela mě překvapilo, že paní doktorku tolik zajímá domorodé šplhání! Jenom nevím, proč se tvářila tak nedůvěřivě.

Marta obratně porcuje jehněčí. Nůž zprudka zajíždí do masa, ruka se chvěje, šťáva teče. Marta pevně svírá rty, pěstí si z koutka oka vymne osamělou slzu.
Tolik se snažila! Tolik se naběhala! Všechno jen pro něj. Nejdřív načerpat ze studny vodu, chladnou, osvěžující - přece mu nedá odstátou. Jehněčí do česneku a bylinek naložit. Čerstvé chlebové placky upéct, potom do sklípku pro sýr. Nějaké fíky v sadě posbírat. Mezitím maso na rožni otáčet. Hlídat, aby se nepřipeklo.
Myslíte, že jí Mařka s něčím pomohla? Ani jí nenapadlo! Všechno je jenom na ní.
A když si Pánovi postěžovala, ještě se Marie zastal!

Měl jsem na letišti vyzvednout strýce. Je to vážený člověk, vědec. Čestné doktoráty z celého světa, spousta cen a tak. Nejdřív jsem myslel, že nepřiletěl. Všichni cestující byli dávno pryč, v hale se poflakoval jenom jeden takový..., no bezdomovec. Třídenní strniště, ošuntělý oblek, oranžová igelitka. Co vám budu vyprávět, byl to on.
"Neměli by tu epsilon nějakého jedu?" zeptal se, jen co jsme si potřásli rukama, a už se hnal k letištnímu baru. "Konečně Samland. Mám těch na dlouhé vlnové délce dost." Co tím myslel, nevím.
Pak si zamnul ruce. "Another roof, another proof."
Host do domu, hůl do ruky.

Pastelky jsou vyrovnané v kazetě jako pralinky v bonboniéře. Každá má v krabici svoje místo: kanárek, jarní osení, letní nebe i hořká čokoláda. Pavla po nich jemně přejíždí konečky prstů a vybírá tu pravou.
Labutí běl bude perfektní. Tuha tiše šustí po papíře. Pavla obrázek láskyplně pohladí, karton je jemně strukturovaný, kresba leskle hladká, z podkladu jemně vystupují kontury. Ještě tu a tam přidat trochu popelavé a z tmavého pozadí se vyloupne zamyšlená labuť s hlubokýma očima.
Pavla se spokojeně usměje. Obraz, který vidí v mysli, se podařilo přenést na papír. Maluje po tmě, ale její svět je plný barev.

První se do akce vypravilo Bratrstvo kočičí pracky. Štětináč obětoval několik vycpaných krys ze své sbírky a Dlouhé bidlo s Bohouškem vylepšili Rychlým šípům v klubovně nástěnku, na které hoši sledovali své pokroky v plnění bobříků.
Druhý den byla řada na Dvorečácích. Jejich dva agenti nenápadně Šípákům šlohli z penálů modré pastelky. Když pak večer chtěli hoši vyplnit poctivě zasloužená políčka modrého života...
Nakonec šel na věc Tonda Plíhal. Pod rouškou noci vymaloval na dveře šípácké klubovny krasopisný nápis: Dušín je Potentilla erecta! Když to Mirek nahlásil třídní učitelce, řekla jen, že je to milé!
A tak Tonda sázku vyhrál.

Včera byl na břehu Seiny nalezen postřelený mladík. "Vypadal jak krvavá tlačenka," sdělil nám zaměstnanec nemocnice, ve které zraněný zemřel.
Jednalo se o Evarista Galoise (20), nadaného matematika neblaze známého z aféry Přípitek na banketu. Podle policie byl Galois vyzván na souboj svým sokem v lásce, v duelu smrtelně zraněn a ponechán v trávě bez pomoci. A my se ptáme: Kde byli jeho sekundanti? Proč nesplnili svou povinnost? Jednalo se skutečně o čestný souboj, nebo byl nepohodlný mladík zlikvidován na politickou objednávku mocného nepřítele z vyšších kruhů? Jaká tajemství odhalí dopis na rozloučenou, který sepsal během poslední noci svého života?

Nastalo ticho.
Dokonce pískání v uších ustávalo.
V řídnoucím dýmu bylo vidět, že modrá budka zmizela. Jen poslední drobečky asfaltových holubů se tiše snášely na zem.
Trpaslík zůstal nekrytý jako falešný šek a zmateně se rozhlížel na všechny strany.
Butch Káčidy ležel zapasovaný pod stupni vítězů a nemohl ven, i když samou snahou pelichal.
"A teď jsi synem smrti, ty peroutko!" zakachňal Sunkáč ďábelsky.
V tu chvíli se staly dvě věci současně:
Trpaslíkovi se konečně podařilo protáhnout dírou v rukavici hlaveň svého super tajného skládacího revolveru.
Proti světlu zapadajícího slunce vkráčel na scénu Santer v doprovodu několika dalších záporných postav.

Maturantka Machatá loví z hlubin paměti cokoli o moři, a pokud možno i něco o starci.
Obávaný profesor Potměšil zatím za zády předsedkyně pantomimicky předvádí boj starce s rybou, zdařile napodobuje útok žraloků a nakonec přesvědčivě zahraje vyčerpaného rybáře.
Machatá zkouší z této posunkové řeči tlumočit, nicméně část děje je ztracena v překladu. Komise se dozvídá, že žraloci starci ukousli ruku, ale tomu se přece jen podařilo rybu dopravit na břeh, kde ji vesničané snědli. Rybář pak vyčerpáním zemřel.
Ačkoli to slečně Machaté ke složení zkoušky dospělosti nestačilo, komise se shodne, že profesor Potměšil by za svůj výkon zasloužil Oskara.

Tiskne je v pěsti. Přimhouří oko a nahlédne skulinkou mezi palcem a ukazovákem do dlaně. Fantasticky nazelenale světélkují.
"Co to tam máš? Dej to sem!"
O dvě patra níž a dvacet minut později.
Jde o hodně, sázka je vysoká. Zkušeně odhaduje vzdálenost, ruka se mu chvěje. Malý kousek plastu opouští jeho dlaň, letí vysokým obloukem, v letu se otáčí, odráží paprsek světla a dopadá těsně před křídovou čáru! Zalije ho příliv štěstí.
"Nevíte, že hazard je ve škole zakázaný?! Dejte to sem!"
O jedny dveře dál a dvě minuty později.
"Podívej, kolik jsem dneska zabavila céček! Vnoučata budou mít radost!"

Lady Lovelace vypadá dnes v mušelínových šatech skutečně půvabně. Její obrovské tmavé oči v sobě ukrývají hloubku oceánů, její drobná ústa doslova vybízejí k políbení a její intelekt... Její intelekt je právě poněkud zastřen...
Celý svět se houpe ve víru valčíku
jako tenkrát na plese vévodkyně z Richmontu,
když jsem byla opilá první láskou a prvním vínem.
Ale teď...
piju opium -
ach ne: Cin cin! Dnes piju džin!
Gin. Engine. Klapky analytického stroje mi hravě
klapou v hlavě
v rytmu mého algoritmu - hle dokonalý rým. Šprým!
Ozubená kolečka CVAK CVAK točí se mi hlava padá...
AU.
Jonesová, morfium!
Hned!
Now.

První dotaz vznesl pan Kaplan.
"Co znamená slovo džina?"
"Zajímavé slovo!" Suplent se nadšeně pustil do výkladu. "Džin je démon neboli zlý duch z pohádek. Slovo pochází z arabštiny a znamená..."
"To není žádná pohádka, ale reál život. Povídá můj parťák: Fuj, to je ale džžřina!"
"Ahá, myslí fuška!" zaradoval se pan Bloom.
"Neříká se fuska, ale ponožka," opravila ho slečna Mitnicková.
"Ponožka, prosím, není dřina," snažil se zasáhnout suplent, ale jeho hlas zanikl ve vřavě.
"Látání ponožky je džina!" zvolala vášnivě Olga Tarnovská.
"Pcchh, odkdy pomočky lítaj?!"
Suplentovi vyrazil na čele pot. Dnes večer to bude skutečně džina dřina!

"U nás na okrsku jsme taky měli neobvyklý případ," pravil komisař Vašíček. "Zmizelo domovní znamení."
"Ukradli ho," odhadl inspektor Blažek.
"Zpočátku jsme si to mysleli. Jenže fasáda vůbec nebyla poškozená. Jako by tam nikdy žádné znamení nebylo."
"Pojišťovací podvod."
"Kdepak. Rak tam prokazatelně ještě předešlý den byl. Z kamene vytesaný, zeleně pomalovaný. Vyslechli jsme majitele domu, sousedy. Prohledali okolí. Proklepli všechny známé firmy. Nic. Nikde ani stopa. Nakonec jsme ten případ museli odložit."
Komisař Vašíček si mocně zavdal piva.
"Za měsíc volali z Hradčan. Že tam měli dům U raka."
"???"
"Zničehonic jsou tam ve štítě raci dva. Objímají se klepety."

Čísla jsou můj život. Ať už jde o umístění stěžně na plachetnici, problémy s navigací nebo mapování ruských gubernií.
Čísla jsou mí přátelé. Když v noci nemohu spát, zvykl jsem si počítat zpaměti odmocniny. Báječně to odpoutá myšlenky od starostí.
Vidět matematické vztahy je pro mne tak snadné jako pro vás vidět barvy. Posledních dvanáct let žiji ve tmě, ale svou schopnost vidět jsem díky milosrdnému Bohu neztratil. Dál zkoumám podivuhodný svět matematiky uvnitř své mysli. Písař zapisuje výsledky mé práce a postupy, kterými jsem k nim dospěl, takže mohu každý týden vydat nový spisek.
Až přestanu počítat, přestanu žít.

U krbu sedí starý muž. Pravé oko mu zohavila choroba, od mládí na něj nevidí. Nevadí mu to. Rodina ho miluje a v práci mu to nebrání. Teď také píše. Brk tiše skřípe po papíře.
V klíně mu usnulo batole, druhý vnouček se tulí k jeho zádům jako opička. Objímá ho drobnýma rukama kolem krku a rozpustile se chichotá, když dědeček přeruší psaní a pošimrá ho brkem na nose.
Stařec zamyšleně hledí do plamenů. Zdá se mu, že se do krbu dívá přes zamrzlé sklo. Jen tam, kde ohnivé jazýčky olízly námrazu, je malé okénko.
Srdce mu sevře ledová ruka.

Dříve se lidé báli blesků. Až jednou Franklin pozoroval blesky. V bouřkách pouštěl vysoko draky a když udeřil blesk do draka, kterého zrovna držel v ruce, elektrický výboj sjel po drakovi a provázku až k Franklinovi. Nic se mu nestalo, protože stál zrovna na zemi a měl uzemnění. Najednou ho napadlo, jak před blesky chránit domy. Zkusil to na svém domě a ono to fungovalo. Tak se proslavil na celém světě. A všechny domy mají teď tyč, která vede ze střechy až k zemi. A když do domu udeří blesk, ta tyč ho nabere a svede do země, takže neublíží.

Že Tatry jsou slovenské hory, to jsem věděla. Pamatovala jsem si, jak jsme tam s našima cestovali celou noc vlakem a jak za námi kufry dorazily až den před návratem.
Tatru jsem znala taky. Slavný modrý náklaďák brázdil prašné cesty naší obce denně.
Že s auty bývají potíže, to jsem brala jako nevyhnutelnost. Škodovky "vařily" prakticky pořád.
Proto mi byl text slovenské hymny naprosto srozumitelný. Tatrovka má závadu, z motoru se zablesklo. Divo bijó očividně ve slovenštině znamená divně bouchá. Pochopitelně se musí zastavit a počkat, než motor zchladne. Že slovenské děti přestávku uvítají a "ožijí", o tom jsem nepochybovala.

Chřestí. Blízko. Ten-kdo-je-jako-já chřestí.
Chce živiny.
Ano. Živiny! Cítím je. Cítím živiny. Jsou blízko. Chci živiny!
Posunu se. Ještě.
Ten-kdo-je-jako-já se posune. Ještě.
Živiny mají pach. Chachachá! Pach živin dobrý.
Chřestím. Chci chci chcichci.
Živiny mají hodně pachu!
Aaaaaa! Živiny dělají bolest! Pach a bolest!
Kývu se. Tam! Sem!
Ten-kdo-je-jako-já chřestí: chcichcichcichci!
Teď! Teď!
Chcichcichci.
Mám živiny. Žblmňambl. Aaaaach! Živiny!
Proti temnému nebi se rýsují obrysy dvou mohutných trifidů. Ukojeně se kolébají ze strany na stranu a pomalým spirálovitým pohybem stáčí svá žahadla zpět do kalichů. Začíná den.

Tlumený hovor, cinkání skleniček a kouř z doutníků. Další z mnoha našich domácích večírků je v plném proudu, tentokrát s ještě větší pompou než obvykle, dnes dorazil i Mussolini.
Mluví se o politice a o obchodu. Tedy o zbrojení. Hovoří muži, já mlčím.
Role hostitelky je mnohem jednodušší než role ve filmu. Jsem tu jen jako dekorace, něco jako exotická kytka nebo vzácný obraz. Stačí se mile usmívat a tvářit se přihlouple. Jenom to nesmím přehnat, aby Fridrich zase nežárlil.
Ale já nejsem inventář! Jsem bytost z masa a kostí!
Jsem Hedy, nejkrásnější žena Evropy.
A rozhodně ne ta nejhloupější.

Poslali mě do komory, v komoře něco je.
Schoulený stín, sladce páchne krví.
Číhá.
Mámo, v komoře je NĚCO!
Nic se neboj, dítě, to se jen prádlo v průvanu zachvělo.
A první odbila.
Mámo, v komoře je NĚCO!
Nic se neboj, dítě, to se ti o tvář košile otřela.
A druhá odbila.
Mámo v komoře je NĚCO!
Ty se mě natrápíš dítě!
Třetí odbila.
Ale já VÍM.
Matka nás zradila.
Živí se lidskou krví.
Dětskou kostí zuby si čistí.
Krok za krokem, ruku v ruce,
jsme spolu, točíme se v kruhu.
Dlaně se nám potí.
Srdce nám buší.
Čekáme.
Lampa zhasla.

"Do střehu, pane! Fendez vous!" Kordy třísknou o sebe. Tělo pracuje jako stroj, automaticky a jistě, ale myšlenkami je van Ceulen u své milované zábavy. Výpad!
Už se nemůže dočkat, až hodina šermu skončí, až se vrátí ke svým výpočtům, ke svému božskému kolu.
Třicet let hledá poměr obvodu kruhu k jeho průměru. Aby to dokázal, podle prastarého Archimédova návodu nahrazuje kruh mnohoúhelníkem. Teď počítá s triliónem stran, které jsou tak kratičké, tak neuvěřitelně nepatrné, že mnohoúhelník od kruhu nerozeznáš.
Tentokrát to bude skutečně velkolepé! Archimédův poměr s přesností na pětatřicet desetinných míst. Vyrve kruhu další část jeho tajemství.
Touché!

"Bezodkladný rozkaz číslo 37.
Dnes 4. dubna léta Páně 2016 vydávám tento rozkaz! Český národ teď zažívá horké chvíle. Jistě, bylo tomu tak i dříve, ale nyní se to týká i Blaníku. Proto nařizuji s okamžitou platností každému rytíři, aby se oděl do o-ce-li..."
"No sláva! Je to tady! Lipanská druhá jízdní, na můj povel..."
"Počkat, Veverko, neukvapovat se! Nech mě to dočíst:
Proto nařizuji ... odít se do o celý palec, nebo alespoň půl palce tenčích rubášů, případně si odmotat z nohou onuce. V případě neuposlechnutí rozkazu hrozí přehřátí. Váš Václav. "
"Tak zas nic. Copak jsou v Blaníku jenom bačkory!?"

Miluju soboty, nenávidím pondělí. V pondělí a jenom v pondělí totiž vozí řezníkovi čerstvé maso. Masna otvírá v jednu, to už ale člověk musí stát obrněný ocelovou trpělivostí ve frontě přede dveřmi. Úderem jedné řezník pustí ženské do krámu.
Co si dáme, mladá pani?
Napětí stoupá. Zboží mizí doslova před očima.
Bohužel, paninko, to byla poslední.
Fronta se nezkracuje, jen houstne.
Pani, to jste měla mít rozmyšlený! Nejste tady sama!
Pach masa a potu. Už je to tělo na tělo.
Kampak, pani, kampak!
A pak, když na mámu konečně vyjde řada:
Tak dáme tyhle pěkný dršťky, co?
Maso už není.

Sofie Vasiljevna rozpačitě obrací v rukou list. Dnes ho doručila pošta, ale ona brzy poznala, že není určen pro ní. Pravým adresátem je jistý Maxim Maximovič, ruský gentleman, který přibyl do Stockholmu teprve nedávno. Shoda příjmení. Stejný titul. Pochopitelný omyl.
Sofie Vasiljevna nechá neznámému jmenovci vzkázat, on se pro ztracený dopis dostaví osobně. Ona roztopí samovar a pozve ho na čaj. Samovar zpívá, hovor se vede. Pára se mísí s kouřem tabáku. Čaj je trpký, zavařenina sladká, přesně jak to má být.
Ještě než samovar stačí vyhasnout, rozhoří se mezi nimi láska. Vášnivá, stravující a tragická jako samotná ruská duše.

Intuice nám říká, že náhodné výsledky by se měly pěkně střídat. Ale tak to není. Náhoda je náhoda a nepamatuje si, jak pokus dopadl před chvílí. Jenže kluci mi nevěří.
"Máš nějakou minci, Prcku? Hoď s ní desetkrát za sebou a zapiš, jestli padla panna nebo orel."
Prcek šátrá po kapsách.
"A teď ty, Smíšku. Ty nebudeš házet, ale těch deset hodů si vymyslíš."
"A co jako?"
"Já se nebudu dívat, a zkusím poznat, kterou sérii zapsal Prcek, a kterou Smíšek."
Za chvilku mám před sebou dvě řady písmen:
PPOPOPPOOO
OPPPOOOOOP
Jsem si celkem jistý, že první řádek vymyslel Smíšek.

Mařka, to bys nevěřila, co se mi tudle stalo, když jsem byla v lese na boroukách! To ti tak sbírám, šlo to dobře, běž taky, dokavaď jsou. Jo, a jak jsem nad nima zvohnutá, slyšim takový divný zvuky, šustění a dupání a do toho ti ještě takový strašlivý chraplavý sípání. Tak zvednu hlavu, jen tak nenápadně, chápeš. Mařko, já myslela, že to je můj konec! Voni tam byli marťani, no vážně, měli zelený hlavy, vobrovský vykulený voči a dlouhý choboty. Byla jich celá banda! Na nic jsem nečekala a mazala domů.
Cože, jaký braní cvičení? Já tam náhodou nic nebrala!

V lese souška vyhlásí přechod zamořeným územím. To se nám náhodou může hodit. Takže si nasadíme plynovou masku. Je gumová, má okýnka na oči a dlouhý chobot s konzervou na konci. Vyznačuje se tím, že smrdí. Pak si natáhneme pláštěnky, na nohy a ruce navlečeme igeliťáky a zajistíme je gumičkama. Gumička obvykle praskne, takže pytlík nedrží. Náhodou by se tam mohl dostat plyn a rozežerat nám kůži. Dál pokračujeme poslepu, protože okýnka se brzy zamlží. Konzerva nás fackuje mezi nohama. Zakopáváme o pytlíky. Náhodou máme štěstí, že už po sto metrech je čistý vzduch.
Doopravdy bychom ale nepřežili ani náhodou.

"Konečně máme zadání letošního úkolu školní soutěže," ředitel si spokojeně zamnul ruce. "Je známo, že každou mapu lze vybarvit pouhými čtyřmi barvami tak, aby žádné dva sousedící státy neměly stejnou barvu. Ať naši chlapci prokáží, že tomu je skutečně tak!"
Profesor latiny si nesouhlasně odkašlal: "Omalovánky! Nejsou na to chlapci už příliš staří?!"
"Kdepak, pane kolego, kdepak! Ale můžeme jim dát podmínku. Dejme tomu rozsah třicet řádek textu plus jedna strana obrázkové přílohy. Souhlasí všichni? Výborně!"
Tvrzení se podařilo dokázat teprve pomocí počítačové techniky v roce 1976. Důkaz má 56 stran textu a 114 stran obrázků (30 na každé straně).

Celé týdny se Adolfe probíral zaprášenými protokoly z archivů, luštil klikyháky vojenských lékařů, zaznamenával údaje do tabulek. Pro někoho úřednická nuda, pro něj práce vzrušující, doslova detektivní. Konečně má před sebou výsledek své námahy, sto tisíc francouzských branců sešikovaných na papíře do grafu podle velikosti. Podle teoretických výpočtů by křivka grafu měla kopírovat ladný tvar zvonu, ve skutečnosti je zdeformovaná. V levé části ji narušuje úzký vysoký zub těsně pod hraniční výškou. Neobvykle mnoho mládenců má štěstí, o jediný palec, o dva nesplňují limit pro odvedence.
Adolfe ví, že to není štěstí, ale podvod. Matematika je neúprosná.
Spokojeně se usměje.

Let je klidný, rutinní. Jakub usrkne z kelímku kávu a přimhouří oči do ranního slunce. Alpy pod nimi jsou schované v nadýchané bílé peřině, letadlo tiše klouže těsně nad mraky.
Potom Jakuba upoutá záblesk na jedenácté hodině. Co to sakra...! Rychlý pohled na radar, tam nic. A přece Jakub zřetelně vidí ve své letové hladině neznámé objekty! Ruce na beranech se nervózně chvějí. Jen pár okamžiků a... těsně míjí. Jakub zírá přes sklo kokpitu.
Jsou téměř na dosah. Letí v sevřeném šiku, vzadu drobnější, lesklé, vepředu mohutné, starobylé, zčernalé věkem. V turbulencích se jemně pohupují, ale pevně drží směr. Zvony.

Na tenhle výběr si brousím zuby už několik let. Konečně tedy letos!
První pětice dost dobrých drabblat: o osobách nadměrečné výšky
Co by bylo letošní DMD bez ranní kávy a Regina Hagrida! Celý cyklus je příjemně milý a pozitivní, je těžké vybrat jen jedno drabble, ale asi nejvíc mě pobavila vtipná Deformace informace.
Obvykle se neobvykle velké postavy vyskytují i ve vtipných pohádkách Azereth, některé už se objevily ve výběrech, ale já bych přece jen ráda připomněla ještě Nesmiřitelný spor v říši pohádek.
Další vtipná pohádkářka se.id a její detektivní drabble o shovívavém pohledu, kterým rodiče vidí své děti a o další známé nadměrečné postavě U snědeného krámu.
Jak je velký Rebečin hrdina ve skutečnosti nevíme, ale jisté je, že po něm zbyde víc než jen Malý krok pro člověka.
O velikánech nikoli jen tělem, ale duchem napsala dokonalé drabble ef77. I v Českém nebi se objevila Anarchistická infiltrace.
Druhá pětice dost dobrých drabblat: o osobách podměrečné výšky
Nesmírně obdivuji autory píšící ucelený příběh, který jim chronologicky navazuje. V tomto výběru chci zmínit Aries a její strhující příběh liškomága Evžena bojujícího s jistým zakrslým padouchem. Drabble Potmě se nečte, to se sleduje jako film.
Poněkud opomenutý autor příběhu na pokračování je Simbacca a jeho půvabně šílený crossover. I když nevím, jestli mám jeho hrdinu brát jako nad nebo pod/měrečného, doporučuji jako ochutnávku například Předpírku pro příšery.
Zato Ebženčin antihrdina je zcela určitě mrňavý. Bojovně volám spolu s autorkou: Já tě dostanu!
Fakt, že doma není nikdo prorokem, platí dokonce i v Hobitíně, jak ukazuje Odpolední rozprava od Crishfoot.
A na konec, ale nikoli na posledním místě pohlazení od Aurory a vzpomínka na to, jak voněly a chutnaly Buchty so sněhom.

Moc se mi líbí, když si někdo umí hrát, obzvlášť když si umí hrát s jazykem. Tady je můj výběr stoslůvek, ve kterých si autoři pohráli přímo brilantně:
Geniální je Univerzální odpuzovač reklam(Carmen). Doporučuji pročíst nejen stoslůvku, ale i diskuzi pod ní, která je prošpikovaná dalšími nápady a doplňky vtipné autorky.
Nápaditá je hříčka Nešel rousknout (Sothis Blue).
Někteří autoři si umí hrát také s jazyky cizími. A tak se jim podaří dostat i legíny do středověku, jako se to povedlo v příběhu Když Mandala šeptá do snů (ioannina)
Že jazykové hříčky existují i v jazyku znakovém, dokazuje Znakování po ránu (Tenny).
K mému překvapení existují dokonce i v hadí! řeči, jak dokládá Komunikační šum (Carmen).
Potěšilo mě, že DMD funguje jako Záchranná stanice nejen pro záporné postavy, ale taky pro zapomenuté jazyky. O tom mě přesvědčilo drabble Umírala matička (Peggy).
Touto informací budou jistě potěšeni i Duchové jazyků (se.id).
Některé fandomy jsou pro jazykové hrátky přímo stvořené. Například můj oblíbený Pan Kaplan. Rozesmál mě nejenom Zážitek pana Kaplana (Aplír), ale také referát slečny Mitnickové O duších a duchnách (Wee-wees).
Na závěr bych chtěla ještě jednou všem poděkovat.
Letos jsem si DMD opravdu užila, každý večer strávila několik hodin! na tabletu, kachničkovala jako o život, napsala desítky komentářů, a přesto jsem větší část drabblíků prostě přečíst nezvládla. Takže se omlouvám všem, které jsem minula a moc se těším na výběry!

Nakonec do JZD taky vstoupil. A dřel dál tak, jako dřel na svém. Protože správný hospodář dřít musí. Protože má zodpovědnost za to, co mu bylo svěřeno. Za půdu. Za životy hovádek. Za život svůj a za to, co s ním provede.
Nepsal protesty. Nepsal chvalozpěvy. Nepodepisoval prohlášení pro, ani proti. Svou filozofii psal svým životem.
Proč to děláš? Ptal se ho syn, když vstával před kuropěním, aby vyjel na družstevní pole.
Proč to děláš? Ptala se žena, když revmatickýma rukama sotva udržel vidle.
Jenom se usmál. Všechno mi můžou vzít, ale poctivost ne. Tu bych jim musel dát sám.

Učitelka opravuje slohové práce žáčků. Jde to rychle, přece jen, druháci sesmolí jen tři čtyři věty. Téma je aktuální: Můj první máj. Jdeme do průvodu. Mám krásné mávátko. Začíná to být jednotvárné. Tatínek mě vzal na ramena, abych dobře viděla. Vida, dokonce souvětí. Najednou se učitelka zarazí. Co to... Čí je to sešit? Petřík Kulíšek. V čele průvodu nesou mohutné pohlaví soudruha presidenta. Učitelka sešit zavře a znovu otevře. To slovo je tam pořád. Vzorně vykroužené modrým inkoustem. Zavolá si provinilce. Zabodne prst do inkriminovaného místa. "Cos to tu napsal?!" Chlapeček zrudne. "Prosím, když mě slovo poprsí přišlo takové sprosté."

PRINCIPÁL: Esmeraldo!
Nejistým krokem vchází Esmeralda s páskou přes oči.
WENCESLAO: Tu bych si hned hned vzal.
PRINCIPÁL: Když se vám Esmeralda líbí, můžete jí dostati. Pojďte s námi, hrejte komedii.
WENCESLAO: A co co má mám hrát?
ESMERALDA: Kankán!
WENCESLAO: Ka-ká Kankán? Co to je?
ESMERALDA: Budeme tančit. Vy a já.
Orchestr spustí muziku, Esmeralda zvedne sukně a tančí kankán.
WENCESLAO: Moje máma! Co moje máma, kterou já mám nade vše rád?!
ESMERALDA: Ta vás nepozná!
ESMERALDA, PRINCIPÁL:
Milostné zvířátko, uděláme z vás!
Kolem hrdla dáme pozlacený pás!
Přehezká škraboška skryje tvářičky!
Rozdávat budete dětem dárečky.
WENCESLAO: Já já ne nevím, ne ne ne není to podvod?
PRINCIPÁL: Co vás nemá! Je to komedie! Každý hraje komedii, jen my komedianti to líp umíme! Krom toho, pravda je jako tady Esmeralda. Je sice moc krásná, ale není moc praktická. Věřte mi, takhle to bude lepší. A praktičtější. Sponzor bude spokojen.
WENCESLAO: Co je to s su suspenzor?
PRINCIPÁL: Sponzor je ten, kdo vám to zaplatí. Už jděte!
Esmeralda odvádí Wenceslaa do zákulisí.
Hudba.
Po chvíli se ze zákulisí vykolébá Wenceslao v masce velikého plyšového medvěda.
WENCESLAO: Brum brum Brumík, roztančí tě s kamarády! Brum brum brumík! Tři dva jedna teď!

První život mu vzal ruský gulag. Utekl. Dopadli ho.
Dostal trest smrti. Těsně před popravou byl přidělen ke Svobodově armádě a začal žít svůj třetí život.
O čtyři životy přišel v bojích na východní frontě.
Dva životy ztratil v jatkách na Dukle. Ze 780 mužů jeho praporu zůstalo 36.
V osmačtyřicátém byl za protikomunistický odboj odsouzen k dalšímu trestu smrti.
Prezident trest zmírnil na doživotí a tím mu věnoval desátý život. Ten z něj vyžrala radioaktivita v lágru Vojna.
Pak ho převezli do Leopoldova. Utekl. Až do Německa. Jedenáctý život skončil pod koly auta.
Poslední život si konečně mohl vychutnat.

Letos jsme poprvé podle nejmodernějších vědeckých studií nevysadili brambory po staru do brázd, ale do hnízd, jako Mičurin.
Nechápu, jak se to mohlo stát, ale výnosy jsou oproti loňskému roku víc než o třetinu nižší! Počasí přitom bylo letos příznivé. František Motyčka hospodařící dosud samostatně, má úrodu bohatou a směje se nám do očí. Někteří družstevníci se chtějí zpátečnicky vrátit ke starým způsobům. Přitom v Sovětském svazu mají zemědělci s hnízdovou sadbou ty nejlepší zkušenosti! Výnosy mají až o padesát procent vyšší! Nerozumím, čím to je.
Pro jistotu jsem ale ve zprávě o hospodaření našeho JZD čísla aspoň trochu vylepšil.

V rámci převýchovy máme povinné kurzy ruštiny. Lektor je dobrý komunista, ale špatný učitel.
"Přelož větu: Ja zabyl Naděždu v parke."
Cože? Naďa je jeho malá dcerka! To se tolik rouhá, jen aby nás šokoval?! Počkat, neznamená naděžda taky naději? Že zabil naději?
"Utrom," dodá soudruh.
Bude to tak, naděje umírá a máme utrum.
"Ty panimáješ?"
Jak s tím souvisí moje paní?
"Ja pani ne maju." Přece ví, že všichni žijeme v celibátu!
Ze zmatku mne vytrhne bratr Cyril, který plynně hovoří sedmi jazyky včetně ruštiny:
"Ptá se tě, zda mu rozumíš. Překlad zní: Zapomněl jsem Naděždu v parku. Ráno."

v Nové Lhotě dne 9. června 1950
My, žákyně a žáci 2. třídy obecné školy v Nové Lhotě, se připojujeme k hlasu všech věrných lidí i dětí a žádáme, aby soud spravedlivě tím nejpřísnějším trestem potrestal třináct zrádců naší vlasti v čele s Miladou Horákovou, kteří chtěli znovu rozpoutat válku, a tak způsobit smrt mnoha nevinných lidí a dětí. Děkujeme za ostražitost a bdělost soudruhům z StB. Slibujeme, že také budeme ostražití a každého zrádce včas ohlásíme. Na důkaz toho se zavazujeme, že budeme první ve sběru chroustů v naší škole. Republiku si rozvrátit nedáme!
Následuje dvacet kostrbatých dětských podpisů.